Právě z důvodu, aby se oběti konfiskací z let 1948 (respektive jejich potomci) mohli v individuálních případech domoci u soudu svého práva a zmírnění následků nemajetkových křivd, je existence Benešových dekretů- zákonů v naší právní soustavě důležitá a je potřeba, aby soudci, kteří takovou věc mají soudit, příslušné dekrety prostudovali.
Proč je potřeba u Čecha dávat do souvislosti odškodné za újmu na cti a neoprávněnou konfiskaci? Protože takové byly zákony. Konfiskací rodinného domku se trestal Čech za zrádcovství. Konfiskační dekrety a priory předpokládaly, že před konfiskací je prokázáno, že Čech je zrádcem, kolaborantem. Takto to bylo veřejnosti předloženo v zákonech v roce 1945. Veřejnost pak nevěděla při praktické aplikaci, zda v jednotlivých případech postupují orgány podle právních předpisů, to jest nejdříve dle dekretu č. 16/1945 Sb. a pak v návaznosti na rozhodnutí soudu, dle navazujícího dekretu č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku.
Pokud byl Čechovi v roce 1945 až 1948 zkonfiskován rodinný domek, byl v očích veřejnosti považován za zrádce, za pomahače. Vždyť přece zákony připouštěly konfiskaci domova u Čecha pouze tehdy, byl-li zrádcem, pomahačem! Přece by se nenašli tací lumpové mezi úředníky hned po válce, kterým šlo zase jen o moc a o své ego. Lidé rozbolavělí na svých duších válkou byli snáze zfanatizovatelní davovou lží.
Pokud k nápravě omylu nedošlo ani později, byla pověst člověka, na němž byla vykonána konfiskace domova, poškozena trvale, na doživotí. Oběť i celá její rodina byla vystavena možnostem davového lynče, zesměšňování v místní oblasti, v níž se událost stala, případně v místech, kam lži byly šířeny později. I když prvopočátek poškození cti spočíval v křivém nařčení a ve zneužití pravomoci veřejných činitelů, kteří neoprávněnou konfiskaci rozpoutali, odpovědnost za další poškozování cti, zásah do osobnosti nesou i další veřejné osoby svým nezájmem napravovat, co se jich osobně netýkalo. Pohodlnější bylo němě přihlížet, případně si v zájmu hledání vnitřního nepřítele přihřát ještě svou polívčičku, většinou pro ukrácení dlouhé chvíle a s motivem být pochválen za nalezení a zneškodnění dalšího nepřítele státu.
Byla-li konfiskace rodinného domku nedůvodná, neoprávněná, provedená, aniž by před tím rozhodly kompetentní soudní orgány o tom, že se člověk provinil proti národní cti (dle dekretu č.138/1945 Sb.) nebo že byl zrádce (dle dekretu č.16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců a zrádců), aniž by teprve pak ONV posoudilo podmínky dle dekretu č.108/1945 ve vazbě na předchozí rozhodnutí soudu o propadnutí jmění) byla poškozena občanská čest a soukromí.
S ohledem na nastolení komunistické diktatury nebylo kam se odvolat. Jestliže stát neměl zájem na nápravě omylů celá další léta života obětí neoprávněné konfiskace, a kryl policisty nebo úředníky, kteří zneužili svou pravomoc k provedení neoprávněné konfiskace, zodpovídá za poškození cti a soukromí za celá léta, za živoření těchto rodin.
Podobně byl-li Čech v letech 1945 až 1948 propuštěn z výkonu práce nebo funkce hrazené z veřejných prostředků, dokonce bez práva na odpočivné či jiné požitky, byl pak také vnímán v očích veřejnosti za nacistického pomahače, zrádce. Zákony (dekret č.16/1945 - §15, dekret 105/1945 Sb.) totiž připouštěly oprávněnost takového postupu proti Čechovi pouze v případě, pokud šlo o zrádce a pomahače nacistů.
©lo-li o nedůvodné propuštění Čecha ze zaměstnání (například z výkonu učitelské práce) v letech 1946 až 1948 a o znemožnění práce v profesi, byla tak poškozena současně čest, důstojnost na celá léta a nebylo kam se odvolat. I když třeba nikdo žádný důvod neuvedl, v očích veřejnosti tehdy byl takový člověk považován za zrádce. Takové byly tehdy okolnosti, nastavené právními skutečnostmi a skutečností, že byl konec války, že se nepředpokládalo, že by mezi Čechy a na úředních místech existovali tací, kteří ještě v době, kdy válka neskončila, již opět šli bezohledně po moci a po majetku a po nějaké osobní mstě.
Při řízení o ochranu osobnosti je proto potřeba, aby i tyto okolnosti soud zvažoval a propuštění ze zaměstnání, byť třeba pouze na návrh akčního výboru Národní fronty podepsaný nějakým předsedou, chápat s vědomím existence §15 dekretu 16/1945 Sb. a dekretu 105/1945 viděl očima tehdejší veřejnosti. To jest, aby soud chápal, že takové propuštění bylo současně neoprávněným poškozením cti, neoprávněným výkonem trestu za údajné zrádcovství. Tedy důkazy k tomuto se vztahující patří do řízení o ochranu osobnosti se vším všudy, přičemž je potřeba se zabývat i okolnostmi, to jest, zjištěním zda šlo o muže - živitele jiných osob a v jakém věku, otce rodiny, zda se společnost někdy později pokusila o nápravu a umožnění pracovního uplatnění odpovídajícího původní profesi oběti atd., anebo naopak, zda úředníci a vykonavatel moci společnosti (zejména prokuratura a soudci) takové oběti ještě více v pozdějších letech škodili, pokud se náhodou například o událostech z let 1948 dozvěděli.
I v roce 1948 i v letech pozdějších totiž existovaly trestní zákony a trestní řád podle kterých mohli být již v 50 a 60. letech souzeni ti, kteří v roce 1948 zneužili pravomocí (čímž se podle tehdejších zákonů rozuměla i nezákonná aktivita nebo naopak pasivita prokurátora nebo soudce tam, kde aktivita být měla). I tehdy existovala zákonná povinnost stíhat všechny trestné činy, a to bez ohledu a bez rozdílu na to, kdo se jich dopustil.
Pro potrestání zneužití pravomoci úředníků (mezi něž byli řazeni tehdy i soudci i úřednici z ONV) byl použitelný také dekret č.38/1945 o přísném potrestání rabování se svým §1 a §2, nejen trestní zákon. Nešetřili-li zodpovědné orgány společnosti činy nasvědčující, že došlo ke zneužití pravomoci úředníků ke konfiskaci, jednali tak, že poškozovali nadále v očích veřejnosti čest obětí úřednické zvůle. ©lo o jejich individuální příspěvek ze strany státu při snižování důstojnosti obětí a jejich rodinných příslušníků, který by měl být též zvažován u soudu při řízení o ochranu osobnosti.
U Němců, pokud se jednalo o konfiskaci majetku a souvislost se ctí týče, se jednalo o jinou situaci, neboť u těch šlo o hromadný odsun, nikoli o rozlišování podle občanské cti.
Proto, pokud si někdo zaslouží omluvu, jsou to především Češi, kteří se stali oběťmi neoprávněných nařčení, konfiskací a nezájmu společnosti dalších 60 let napravovat omyly.
Z těchto zásad by měli vycházet při svém rozhodování zejména soudci, kteří se narodili o mnohem později a mají rozhodovat věci, jejichž kořeny spadají do doby roku 1948. Tyto zásady totiž vystihují stav právních skutečností, které tehdy existovaly a ovlivňovaly davové mínění.
Oběti neoprávněných konfiskací domova (v očích veřejnosti a v zákoně "trestu za zrádcovství"), ačkoli třeba nikdy nebyly odsouzeny, pak díky takto poškozené cti měly poničený celý zbytek života, jejich účast ve společenském dění i v pracovním uplatnění a v souvisejících výdělcích byla omezena, ne-li v některých případech i znemožněna.
Někteří soudci nevědí, že v určitých dekretech existují právní skutečnosti dávající u Čecha do přímé souvislosti zrádcovství, kolaborantství a nechápou proto souvislost mezi poškozením základního osobnostního práva práva na čest ve vazbě na neoprávněnost zabrání rodinného domku Čecha.
Někteří soudci se domnívají, že mohl konfiskaci provádět kdekdo, ba dokonce, že ani listinu nebylo třeba doručovat oběti konfiskace, takže i když před jejich zraky leží listinné důkazy napovídající, že došlo zřejmě k neoprávněnosti konfiskace a ke zneužití pravomoci, opět nechápou souvislost tohoto důkazu s věcí ochrany osobností, na nichž byla konfiskace fakticky před zraky okolí vykonána (ať již jde o osobnostní právo- zásah do soukromí, rodiny nebo o čest).
Některým soudcům není znám název a obsah dekretu č.108/1945 Sb. Takže nechápou, že jde o nactiutrhačské jednání, pokud toto číslo vidí v listině šířené tajně některými úředníky i v současné době, aniž by s tímto obsahem byla kdy seznámena poškozená zemřelá oběť konfiskace, k jejímuž jménu je dávána konfiskace do souvislosti, nebo aniž by byli seznámeni pozůstalí. V tomto jednání úředníků soudce neznalý zákona (dekretu 108/1945) a tehdejších ústavních zákonů, určujících kompetence nespatřuje poškozování cti (základní součást osobnostního práva, hodné ochrany osobnosti), ačkoli o poškozování cti i v současnosti nejhrubším způsobem jde, ačkoli i z laxnosti přístupu úředníků a nezájmu, co se souvisejících majetkových náprav týče, je patrné že čest oběti konfiskace je takto i nadále v očích veřejnosti v současnosti poškozována.
Dekret č. 108/1945 se totiž jmenuje dekret o konfiskaci nepřátelského majetku, a v jeho obsahu je pak aplikace na Čecha připouštěna pouze v případě, že se jednalo o "nacistického zločince, zrádce, či jeho pomahače". Mnoho Čechů mé i starší generace tuto skutečnost zná. I když název dekretu není v písemnosti uveden, stačí uvedení čísla, aby se asociace kolaborace s nacistickými zločinci vybavila. Výroba, šíření takových kopií, případně i originálů a jejich shromažďování na různých úředních místech ještě v roce 1992 až 2005, a to za situace, kdy s nimi nikdy oběť nebyla seznámena, je samostatným neoprávněným jednáním úředníků ze současnosti, hodným žaloby na ochranu osobnosti cti a odškodnění.
Některým soudcům nejsou známy rozdíly v kompetencím mezi ONV v roce 1948 a v roce 1990. Nelze zaměňovat kompetence ONV (Okresního národního výboru) z roku 1948 s ONV v nedávné době. Podle tehdejších ústavních zákonů národním výborem bylo v podstatě to, co je dnes zastupitelstvo. ONV byl sbor volených zástupců, který rozhodoval na svém shromáždění. Byla-li dekretem svěřena pravomoc ONV, muselo ONV na svém shromáždění věc projednat a rozhodnout. Pouhá úvaha jednotlivce o tom, že je někdo zrádce bez vazby na nějakou věcnou podstatu, bez důkazů o tom, kdy a jak kdo zradil, byla zcela neoprávněným jednáním. Činil-li tak úředník ze své pravomoci, šlo o zneužití pravomoci. Posuzovat a rozhodovat, zda se proti cti nebo ze zrádcovství někdo provinil, byl oprávněn a zmocněn soud (dekret č.16/1945, resp.dekret č.138/1945 Sb.)
K posuzování podmínek konfiskace (to jest například, zda v domku s osobou, která byla pravomocně odsouzena ze zrádcovství nebo proti národní cti nebydlí manželka či děti) nestačila pouhá úvaha úředníka nebo předsedy ONV s tajemníkem. Musel dle dekretu č.108/1945 Sb. rozhodovat celý ONV (tj. celý zastupitelský sbor na svém řádném zasedání). Stejně jako dnes i tehdy existovala zákonná povinnost doručení usnesení osobě jíž se týkalo, toho usnesení, které předtím učinil celý zastupitelský sbor ONV (nikoliv pouze jednotlivec), přičemž pouze pokud nebylo možné doručit, bylo toto možné provést veřejnou vyhláškou. Pokud nějaký soudce tvrdí, že tak činěno být nemuselo, mýlí se.
Podmínkami konfiskace v dekretu č.108/1945 se zřejmě rozuměla až vazba na pravomocné rozhodnutí soudu dle dekretu č.16/1945 nebo dle dekretu č.138/1945 Sb. o tom, že se osoba provinila zrádcovstvím nebo proti národní cti a že v souvislosti s tím byla soudem odsouzena ke ztrátě občanských práv a současně rozhodnuto soudem o propadnutí majetku nebo části jmění.
Znemožnit výkon zaměstnání, zabrat nejdříve rodině domek, aniž by bylo známo, kdo je jeho vlastníkem, pak doručit výměr o zavedení národní správy nad tímto celým domkem podle dekretu 5/1945 Sb (tedy podle dekretu, který se týkal pouze výrobních podniků) a to pouze jednomu vlastníkovi (jednomu z manželů) a pak dodatečně hledat nějaké svědky, aby oběť - osoba mohla být obviněna a odsouzena ze zrádcovství a aby pak mohl být dodatečně dodána listina podle dekretu č.108/1945 Sb. je zcela neoprávněným jednáním, zneužitím pravomoci činitelů, kteří se vydávali za vykonavatele státní moci a je jednáním, které je nejen zásahem do osobnostního práva na soukromí, ale též zásahem proti cti, s ohledem na to, že tak v té době byly právní skutečnosti nastaveny. Jestliže státní orgány zodpovědné za dodržování zákona a za stíhání všech trestných činů (zejména soudci a prokurátoři) neměly zájem na tom, aby se omyly napravily a vyjasnily, aby se oběti mohli vrátit ke své profesi a do svého domova. Daly jasný signál celé veřejnosti, že oběti nebyli oběťmi, nýbrž zrádci, pomahači nacistů. Jinak by přece byly potrestány osoby, které vyhnání obětí z domova iniciovaly. Takto poškozovaly státní orgány čest obětí po celá léta a poškozují dodnes, proviňují se proti jejich osobnostem.
Jsou zasaženy i osobnosti rodinných příslušníků, potomků, neboť domáhat se omluvy a o to, aby zodpovědné státní orgány činily to, co měly dávno ze zákona, ze své vlastní iniciativy činit již 56 let, je ponižující, časově náročné a bezohledné přehlížení bezpráví, kterému byli někteří lidé v Čechách od března roku 1948 vystaveni.
Co se rozumělo v roce 1848 občanskou ctí a její ztrátou vyplývá zejména z dekretu č.16/1945. Sb. §15. V dekretu je také stanoveno, jaký byl zákonný postup při ztrátě občanské cti a zakotvena výhradně soudní kompetence k rozhodování.. Jiný postup a aplikace trestů, které jsou součástí trestů ztráty občanské cti vymezených v §15 dekretu.č.16/1945, lze považovat jedině za nezákonné, nactiutrhačské jednání, případně zneužití pravomoci veřejného činitele, činil-li jej nějaký úředník, či skupina, místo soudu.
Zákonný rámec, kterého by si soudce měl všímat při řízení v těchto věcech ochrany osobnosti českých občanů, sahajících kořeny do let 1948, je vymezený Benešovými dekrety:
č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkové - právních jednáni z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů
č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech,
č. 38/1945 Sb., o přísném potrestání rabování,
č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
č. 105/1945 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců,
č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti,
Za konec doby nesvobody byl považován den určený vládním nařízením 5.květen 1945.
V Praze dne 7.října 2005
Ing. Ludmila Pachtová