GEOLOGICKÁ STAVBA ČESKÉ REPUBLIKY
Geologické mapy
V území České republiky rozlišujeme dvě velké geologické jednotky:
1) hercynské mezoevropy (zvána též hercinidy, či variscidy)
- k ní patří Český masiv, jako součást pohoří táhnoucích se z Bretaně přes Centrální masiv, Německo a Českou republiku, do Polska
a na Ukrajinu;
2) alpinské neoevropy (zvána též alpidy)
- k patří karpatská soustava na východě Moravy a Slezska.
Hranicí mezi nimi jsou sníženiny po linii Moravská brána - Hornomoravský úval - Vyškovská brána - Dyjsko-svratecký úval. Ty řadíme také
k součástem karpatské soustavy.
HERCINIDY
- ČESKÝ MASIV
Má zhruba kosočtverečný tvar. V Rakousku se táhne až k břehům Dunaje (po Krems an der Donau - Křemži), Dunajem je místy antecedentně
prořezáván, noří se i pod čela vnějších alpínských příkrovů. V Německu k němu patří Horní Falc a sasko - lužická oblast. V Polsku
severovýchodní svahy pohoří sudetského systému.
Geneze Českého masivu byla původně nejednotná. Ke sjednocení pak došlo geologickotvornými procesy v době po hercynském (variském)
vrásnění před 380 až 300 miliony lety. Český masiv je kratogenní (stabilizovanou) oblastí, neovlivněnou okolními orogenetickými procesy.
Skládá se z 5 základních ker, které se liší horninovou stavbou a stářím hornin: Moldanubikum, bohemikum, saxothuringikum, lugikum a
moravosilesikum.
A) Moldanubikum (moldanubická kra)
Je nejstarší kra Českého masivu. Vznik a vývoj moldanubika je nejasný. Přísluší k němu masy hornin zaplňující prostor mezi tokem
Vltavy a Dunaje; Sahá do Horní Falce a do Rakouska k Dunaji. Patří sem Český les, Šumava, Novohradské hory, větší části jihočeské
Vysočiny a Českomoravské vrchoviny.
Nejsilněji metamorfované horniny (u nichž během minulosti došlo k jejich strukturní a minerální přestavbě v důsledku vysokých tlaků
a teplot a ke zničení zbytků fauny a flóry) neumožňují uspokojivé zařazení, a to ani při použití radiometrických metod.
Moldanubikum na území ČR je tvořeno starohorními a možná až prahorními horninami (které mohou být shodné i s horninami severní Evropy),
které byly v obdobích vývoje zemské kůry zasahovány nejstaršími orogenetickými procesy. Základními horninami moldanubika jsou silné
metamorfity- pararuly (přeměněné sedimenty), a dále ortoruly (přeměněné vyvřeliny), granulity, amfibolity, serpentinity aj. V oblasti
Královského hvozdu na Šumave a v Českém lese lze nalézt méně metamorfované horniny - svory.
V rámci moldanubika je včleněna podjednotka - krystalinikum kutnohorsko-svratecké, což je oblast mezi Kutnou Horou a horním tokem
Svratky (oblast Žďárských vrchů) lišící se tím, že je zde větší výskyt méně metamorfovaných hornin; převažují zde však také pararuly a
ortoruly.
Na území moldanubika jsou rozsáhlé oblasti budované hlubinnými vyvřelinami granitoidního typu (žulami, granodiority),a to centrální
moldanubický pluton v jižní části, zasahující lipenskou část Šumavy, Novohradské hory, jih Českomoravské vrchoviny (a dále se táhnoucí
k toku Dunaje). Toto těleso, které je mladší než okolní horniny, vzniklo při hercynském (variském) vrásnění a bylo odhaleno denudací.
Středočeský pluton je komplex hlubinných vyvřelin v pásmu Blatná - Český Brod, který vznikl při hercynském vrásnění; odděluje
moldanubikum od ostatních ker.
Kromě těchto velkých plutonů je moldanubikum protkáno menšími plutony a pni hlubinných vyvřelin.
B) Bohemikum (dříve assyntská kra)
Je severním sousedem moldanubika. Na západě je Bohemikum vůči moldanubiku ohraničeno výraznou zlomovou prohlubní Mariánské Lázně -
Folmava, což je vlastně křemenný val oddělující Český les od Podčeskoleské pahorkatiny. Bohemikum se táhne od Karlovarské vrchoviny a
Všerubska směrem k východu až do prostoru tzv. Letovického krystalinika (povodí řeky Svitavy). Severní hranice bohemika je zastřena
mladšími sedimenty České křídové tabule. Hranicí bohemika vůči saxothuringiku je tzv. litoměřický zlom, a vůči Sudetům soustava linií
labského zlomu. Bohemikum členíme na části, lišící se stářím a vývojem: algonkium, barrandien a letovické krystalinikum.
Algonkium: Území ČR mezi Klatovy a Českým Brodem -je vyplněno horninami svrchních starohor.
- Co se týče složení:
jedná se o sedimenty nepřeměněné (v centrální části Bohemika - jílovité břidlice a jílovce) nebo jen slabě přeměněné. Směrem
k západu nepřeměněné horniny přechází v slabě přeměněné - fylity a fylitické břidlice. Algonkium obsahuje nejstarší sedimentární
horniny s pozůstatky fauny a flóry. V oblastech s rozšířením algonkických hornin jsou patrné procesy nejstaršího, u nás datovaného,
orogenetického cyklu (tzv. assyntského, resp. kadomského), který se odehrál na konci starohor). Památkou na něj jsou paleovulkanické
horniny (spility) v okolí Plzně.
Barandien: Po ukončení assyntského (kadomského) cyklu na pomezí starohor a prvohor pokračovala sedimentace, která se přesunula
do centrální části bohemika (Klatovy - Praha - Český Brod a dále ostrůvek na úpatí Železných hor), kde během prvohor se soustředila
do oblasti zvané barrandien. Obnažené vývěry vrás velmi dobře dokumentují prvohorní vývoj Českého masivu. V Barrandienu se setkáme s
nepřerušenými sedimenty mladších i starších prvohor, přičemž směrem do středu se hromadily horniny mladší. Nejstarší barrandienské
horniny jsou kambrické a nalezneme je v Brdech a brdských Hřebenech a Skryjsko-týřovickém kambriu (mezi Rokycany a Křivoklátem).
Tato kambrická zóna je tvořena jílovci, prachovci a slepenci. V kambriu se opakovaly pohyby assyntského (kadomského) orogenetického
cyklu, docházelo ke stratigrafickým hiátům, mladší (ordovické) sedimenty jsou na sedimentech starších uloženy diskordantně
(s odlišným směrem vrstev).
V Ordoviku se tvořil lem kolem geosynklinály barrandienu, a pás od Rokycan po pražský Suchdol. Dále nalezneme ordovické sedimenty
v Brdech a brdských Hřebenech, a to na svazích táhnoucích se k toku Berounky. Ordovické sedimenty jsou břidlice (např. letenské nebo
vyšehradské břidlice) aj. jílovité sedimenty, ale i křemence (vytváří nápadné elevace v Praze - Motole a Košířích, v okolí Loděnic u
Prahy a na Rokycansku).
Od ordoviku přes silur k devonu se sedimentační prostor v rámci barrandienu zužoval a v zásadě i prohluboval; sedimentace probíhala
na stále se prohlubujícím mořském dně. Silurské sedimenty mají jílovitou povahu a s ubývajícím stářím, kdy k sedimentaci docházelo
v stále hlubším a hlubším moři, přechází jílovité břidlice v břidlice vápnité a vápence.
Prohlubování sedimentace platí i pro devon. Devonské vápence vyplňují střed barrandienské geosynklinály (Zdice - Praha). Vývoj moře
bylo provázeno tektonickým neklidem. Svědčí o tom devonské sedimenty, jsou pronikány starými výlevnými horninami -diabasy, například
v Praze - Malá Chuchle).
Sled ordovik - silur - devon je výrazně patrný i na území Prahy, a to v pásu Radlice - Smíchov - Hlubočepy.
Letovické krystalinikum: Třetí speciální oblast v rámci bohemika. Názory na jeho vznik a stáří se různí.
C) Saxothuringikum (sasko-durynská kra, zvána též krušnohorské krystalinikum)
Většina území leží severozápadně od České republiky. V České republice vytváří saxothuringikum Krušné hory, Chebsko a nejsevernější
část Českého lesa. Je tvořeno prvohorními nepřeměněnými sedimenty, přičemž směrem ze Saska do Čech se nepřeměněné sedimenty mění
v přeměněné,a to jak slabě (fylity a kvarcity na Chebsku, Ašsku a Kraslicku), tak středně a někde dokonce i silně. Směrem od Kraslicka
na východ k Telnici u Ústí nad Labem je výrazné zastoupení středně až silně metamorfovaných hornin - svorů a pararul.
Pro krušnohorskou část saxothuringika je typické proniknutí hlubinnými vyvřelinami, například smrčinský pluton,karlovarsko-nejdecký
pluton. Některá z těchto hlubinných těles byla v dalším vývoji obnažena denundací až k povrchu, například v střední části Krušných hor
v pásmu Klínovec - Cínovec. Pokud tato hlubinná tělesa nepronikla až k povrchu, byla mělce uložena pod povrchem. Vytváří výrazné
klenbovité struktury, např. u Hory sv. Kateřiny.
Z hlediska morfologie je v saxothuringiku velice nápadná rozsáhlá oblast výskytu žilných vyvřelin v pásmu Teplice - Cínovec. Zde se
nacházejí hlubinné žíly např. porfyru, výrazně červené horniny, které jsou rozpukány hlubinnými zlomy a vyskytuje se zde radioaktivní
minerální voda.
Ortorula a fylit
D) Lugikum (lužická kra, zvána též lužické krystalinikum, dříve západosudetská kra)
Nachází se převážně v oblasti Lužice a vybíhá na území České republiky, kde do lugika řadíme krkonošsko-jizerskou oblast, včetně
frýdlantského a šluknovského výběžku. Lugikum dále pokračuje Broumovským mezihořím, Orlickými horami, Králickým Sněžníkem a
Rychlebskými horami. V Ramzovském sedle je lugikum tektonicky omezeno vůči moravosilesiku. Lugikum je tvořeno silně metamorfovanými
horninami (pararuly a ortoruly), místy svory a fylity. Významné je zastoupení těles hlubinných vyvřelin; jedná se hlavně o lužický
pluton ve šluknovském výběžku a krkonošsko-jizerský pluton. Ten zaujímá převážnou část Jizerských hor, které díky tomu mají skalní,
resp. “balvanitý” vzhled. Co se týče Krkonoš, tak zde Krkonošsko-jizerský pluton přísluší k vyššímu, tzv. slezskému hřbetu, ale pouze
v území západně od Sněžky.
Vnitrozemský, tzv. český hřbet Krkonoš (Kozí hřbety) je tvořen kontaktně metamorfovanými horninami (kvarcity), neboť je na styku
s hlubinným tělesem. Linie kontaktní metamorfózy vede přes Luční a Studniční horu na Sněžku.
E) Moravosilesikum (moravsko-slezská jednotka)
Moravosilesikum je východní lem oddělující Český masiv od karpatské soustavy. Moravosilesikum členíme na moravikum a silesikum.
Silesikum (jesenické krystalinikum) je krystalinický komplex silně přeměněných hornin (pararul a ortorul) v Hrubém Jeseníku. Nalezneme
zde i hlubinné vyvřeliny, a to žulovský pluton na jeho slezském úpatí.
Moravikum (moravské krystalinikum) je krystalinický komplex se složitou stavbou; je to nejsložitěji uspořádaná část Českého masivu.
Jsou zde stopy příkrovové stavby, kdy docházelo k nasouvání ker od západu k východu. Východní část moravika (okolí Brna, jižní část
Drahanské vrchoviny a území mezi Brnem a severním cípem Znojmem) zveme brunovistulikum. Vyznačuje se tím, že vrstvy klidně ležících
vrstev hornin jsou prostoupeny vyvřelými horninami (Brněnský pluton).Vrstvy brunovistulika se na východě noří pod karpatskou soustavu.
Na moravikum a silesikum se na východě napojují oblasti tvořené nepřeměněnými sedimenty, přičemž v západní části těchto oblastí
dominují devonské vápence a směrem na východ přibývají sedimenty spodního karbonu (kulmu). Východně od silesika je pruh devonských
vápenců zachován v linii Rýmařov - Vrbno pod Pradědem - Zlaté Hory, přičemž se zde okrajově (hlavně na starších metamorfovaných
vápencích) vyskytují krasové jevy.
Východ moravika je lemován rozsáhlou deskou devonských vápenců, kde došlo k vytvoření Moravského krasu-prostor východně od Blanska.
Jedná se o protáhlou kru, která od severu k jihu měří 25 km a od západu k východu 5 km. Východní část Drahanské vrchoviny, převážná
část Nízkého Jeseníku a Oderské vrchy jsou tvořeny kulmskými sedimenty, které směrem k Ostravské pánvi přecházejí v horniny svrchního
karbonu.
Sjednocení a konsolidace Českého masivu v jednotné těleso
Základní kry lze nazvat krystalinickou částí, jejich vývoj se ukončil v souvislosti s hercynským (variským) vrásněním. Ale již v době
hercynského (variského) vrásnění, které proběhlo koncem devonu a počátkem permu, byl Český masiv konsolidován, takže tvorba vrásných
struktur nebyla výrazná. Typické deformační projevy hercynského vrásnění jsou vyvinuty pouze v Krušných horách (saxothuringikum),
a to málo, v barrandienu (bohemikum), kde jsou nápadné, a v moraviku (moravosilesikum), kde vrásnění zanechalo největší následky, neboť
se zde vyskytuje příkrovová stavba. V ostatních oblastech se hercynské (variské) vrásnění projevilo tvorbou hlubinných zlomů, vytvořením
těles hlubinných vyvřelin a pohybem ker podle jednotlivých zlomů.
V Západních Sudetách (krkonošsko - jizerská oblast) mělo na uspořádání horské stavby větší vliv kaledonské vrásnění, které proběhlo
začátkem devonu. Šumava a Českomoravská vrchovina byly vyvrásněny ve starším proterozoiku a možná dokonce i dříve. Hercynské (variské)
vrásnění u nás vytvořilo vnitrozemské jezerní pánve a bylo spjato s transgresí moře do okrajových částí Českého masivu, konkrétně
Ostravské pánve. Velké jezerní pánve vznikly v oblasti Kladno - Plzeň, Vnitřních Sudet (Broumov - Žacléř) a ve výběžku saské pánve.
V době svého největšího rozšíření pokryl sedimentační prostor vodních ploch kromě pásma Kladno - Plzeň celou Českou křídovou tabuli a
podél zlomů (např. Boskovickou brázdou) pronikl hluboko k jihu (až k západnímu okraji Brna).V tomto sedimentačním prostoru lze rozlišit
následující karbonské pánve, a to Kladno - Rakovník, Plzeň - Radnice, Dolnoslezskou pánev (zasahující do broumovského výběžku),
Podkrušnohorskou pánev, Boskovickou brázdu a přerušovanou Blanickou brázdu. Dále se karbonské sedimenty uložily například v okolí
Telnice u Ústí nad Labem. Karbonské jezerní pánve mají velmi podobnou stavbu, skládají ze čtyř stejných souvrství, z nichž spodní šedé,
spodní červené a svrchní šedé jsou karbonského stáří a vzniklo v nich uhlí, a svrchní červené je permského stáří, uhlí v něm nevzniklo.
V permo-karbonských pánvích nalezneme jílové břidlice, pískovce a arkózy s jen malými vložkami černého uhlí. Po hercynském (variském)
vrásnění se zvedlo obrovské horstvo a došlo k odnosu materiálu do jezerních pánví. Na konci karbonu se oteplilo klima a během permu
se stále více aridizovalo, takže nemohlo docházet k akumulaci odumřelé rostlinné hmoty. Permokarbonské oblasti jsou dodnes nápadné
svými červenými půdami (Kladensko, Rakovnicko, Žatecko, Radnicko).
V Ostravské pánvi vytvářejí mořské sedimenty více souvrství a navíc ostravské uhelné sloje nemají jednoduchou stavbu jako české,
neboť byly za alpínského vrásnění zvrásněny a protnuty zlomy. Na počátku permu projevy hercynského (variského) vrásnění ustaly.
Od permu se Český masiv po většinu dalšího vývoje stával souší, docházelo jen k místním transgresím mělkého moře či tvorbě jezerních
pánví. Od permu se Český masiv vyvíjel platformním způsobem. V období mezi triasem a jurou byl Český masiv souší. Proto jurské a
triasové horniny se, až na výjimky, nevyvinuly. V triasu došlo ke krátké transgresi mělkého moře od severovýchodu do prostoru
broumovského výběžku (Adršpašsko - teplické skály, Broumovské stěny, Ostaš), kde v podloží mladších (křídových) sedimentů je vrstva
triasových pískovců.
V juře pronikl úzký záliv moře do šluknovského výběžku. Na linii lužického přesmyku, který odděluje Českou křídovou tabuli a lužický
pluton, se vytvořily jurské vápence. Dále jurské sedimenty nalezneme v Moravském krasu, kde jsou druhohorní závrty zaplněny jurskými
vápnitými zpevněnými pískovci (Olomučany a Rudice).
Na pomezí spodní a svrchní křídy začaly projevy orogeneze na jihu od Českého masivu. Díky tomu část centra masívu (podél toku Labe)
se postupně snižovala a byla zasažena transgresí mělkého moře od severovýchodu (přes broumovský výběžek a Kladskou kotlinu). Během
svého největšího rozšíření moře zasáhlo Polabí, Lužické hory, pahorkatiny severně od Labe, dolní Poohří, Berounsko, úpatí Doupovských
hor a sever Středočeské pahorkatiny. Pravděpodobně přes Hornomoravský úval došlo k propojení tohoto moře s mořem alpsko - karpatské
předhlubně. Oblast Českého masivu, kterou moře zasáhlo, je známa pod názvem Česká křídová tabule. Hlavní stádia sedimentace se
odehrávala ve svrchní křídě (cenoman a turon) a vrstvy zde zanechaných hornin dosahují mocnosti až 700 m, zřejmě proto, že moře během
křídové sedimentace prohlubovalo svoje dno a docházelo k odnosu horninového materiálu z pevniny (vytvoření pískovců a slepenců, dále
opuk a jílovců).
Sedimentační prostor měl mírně ukloněnou pánvovitou strukturu a v souvislosti s obdobím pozdějších tektonických neklidů byly vrstvy
České křídové tabule rozlámány. Česká křídová tabule je vlastně artéskou pánví, neboť se v ní střídají propustné a nepropustné vrstvy
a navíc směrem k Labi se i jednotlivé propustné vrstvy mění na nepropustné jílovce.
Na linii procházející středním tokem Labe až k Železným horám je dobře patrný přechod pískovcové facie k facii jílovcové a vyskytují
se zde prameny podzemních vod. Artéské prameny v České křídové tabuli nalezneme zřídka, a to v dolním Pojizeří a Chrástu u Chrudimi.
Pásmem přirozeného přebytku podzemních vod je oblast podél Pšovky a Košáteckého potoka. Nejvydatnější pramen je u obce Mělnická Vrutice
(150 až 250 l · s–1), další vydatné prameny se vyskytují v okolí Káraného a Benátek nad Jizerou. Křídová sedimentace zasáhla i prostor
Jihočeských pánví, které měly v tomto období prostřednictvím brány u Českých Velenic napojení na moře alpské předhlubně.
V třetihorách narostly vlivy alpínského orogénu. Počátkem paleogénu je povrch Českého masivu natolik zarovnaný, že se blíží parovině.
Na závěr paleogénu se začínají projevovat vlivy alpínského vrásnění, které pomalu trvají dodnes. Období vývoje Českého masivu
od oligocénu po kvartér označujeme jako saxonský tektonický neklid; zbytek předoligocenní paroviny se dodnes zachoval jen ostrůvkovitě
v různých výškových polohách. Během saxonského neklidu Český masiv zůstal konsolidován jako celek, ale došlo k aktivaci starých
variských hlubinných zlomů nebo k tvorbě zlomů nových. Zlomy se tvořily na třech liniích sudetské ve směru jihovýchod - severozápad,
tyto jsou zlomy shodné s linií sudetských pohoří, krušnohorské ve směru východoseverovýchod - západojihozápad, jizerské, tzv.
hornorýnské směry ve směru severoseverovýchod - jihojiho-západ (Boskovická brázda, Blanická brázda,Jáchymovský zlom). Díky těmto zlomům
byl Český masiv dislokován do dílčích ker, přičemž ty okrajové se zdvihávaly a vnitrozemské poklesávaly.
Od oligocénu docházelo k tvorbě typické české kotliny omezené sudetskými pohořími, Krušnými horami, Šumavou a Českomoravskou
vrchovinou. K nejvýraznějším poklesům došlo v Podkrušnohoří, kde vznikla rozsáhlá pánev, která byla v neogénu rozdělena na tři části -
chebsko, sokolovskou a mosteckou.
Dále výrazně poklesly Jihočeské pánve, které byly v neogénu rozděleny Lišovským prahem. Kromě toho došlo ke klenbovitému vyzdvižení
okrajových pohoří Českého masivu a Středočeské pahorkatiny. Podél aktivních zlomových linií pronikalo magma a docházelo k vulkanismu,
přičemž v případě třetihorního vulkanismu hovoříme o tvarech mladého vulkanismu (neovulkanitech). Třetihorní vulkanismus v Českém
masivu má tři etapy: oligomiocenní, svrchnomiocenní, pliocenní až pleistocenní.
Hlavními tvary, které během těchto vulkanických fází vznikly jsou Doupovské hory a České středohoří. Kromě těchto oblastí zasáhl
mladý vulkanismus oblouk severní okolí Plzně - Krušné hory - pohraniční pohoří na severu - Nízký Jeseník. Hranicí výskytu mladého
vulkanismu je Polabí - severní okraj Prahy - Pardubicko. Izolovanými neovulkanity jsou Kunětická hora, Říp, Bukovec v Jizerských horách,
Luž, krušnohorské Špicáky, Tepelná vrchovina a Plaská vrchovina.
Doupovské hory a České středohoří vznikly v oligomiocenní a svrchno - miocenní etapě, avšak Doupovské hory jsou stratovulkán
(střídání výlevů láv s vrstvami pyroklastik), v jehož centrální části je kaldera erodovaná potokem Liboc, a České středohoří jsou
rozptýlené vulkány, u nichž docházelo k mělkým podpovrchovým výlevům nebo výlevům na dně podkrušnohorského jezera.
České středohoří jsou vlastně vypreparované sopouchy nebo podpovrchové lakolity, jež byly obnaženy v miocénu, o čemž svědčí zbytky
mladších miocénních sedimentů na svazích těles.
Neovulkanický materiál Českého masivu je vesměs zásadité povahy s převahou čediče, trachytu a znělce; narozdíl od kyselého
karpatského vulkanismu (andezity). Doznívání vulkanismu v Českém masivu překročilo až do počátku pleistocénu, přičemž je dokumentováno
ve dvou oblastech, a to Chebské pánvi a Nízkém Jeseníku, kde jsou vulkanické projevy nejmladšího data.
Na Chebsku se jedná o Komorní hůrku (malý stratovulkán 5 km od Františkových Lázní) a Železnou hůrku (nejmladší vulkán, naposledy
byl aktivní před 125 tis. lety). Na Bruntálsku (Velký Roudný, Uhlířský vrch, Venušina sopka) nalezneme stopy pliocenního a staro -
pleistocénního vulkanismu. Projevy neovulkanismu v Českém masivu jsou starší než ve francouzském Centrálním masivu (skončil v holocénu)
a v okolí Bonnu (poslední erupce v době těsně předhistorické).
Saxonský neklid dal Českému masivu novou energii pro čtvrtohorní vývoj - zahlubování říčních toků, tvorba říční sítě, vznik
současných tvarů.
ALPIDY
KARPATY
Jde o systém pohoří alpínsko - himálajské soustavy vznikající od konce druhohor takřka do současnosti. Na území České republiky
se nachází část Západních Karpat. Karpaty se vyznačují pásmovitou strukturou, kdy jednotlivá pásma karpatské soustavy se odlišují svým
stářím a geologickým vývojem, přičemž pásmovitá struktura je přibližně shodná pro všechna alpínsko-himálajská pohoří.
Prvopočátkem vzniku alpínsko-himálajské soustavy byla kolize Africké desky s deskami již konsolidované Eurasie; geosynklinální moře
Tethys mezi Afrikou a Eurasií bylo vyzdviženo a vycházela z něj jednotlivá pohoří.
Nejstarší pásmo, tzv. Centrální Karpaty, vzniklo ve svrchní křídě. Nám nejbližším zástupem tohoto pásma jsou slovenská pohoří Malé
Karpaty a Povážský Inovec. Centrální Karpaty jsou tvořeny krystalinikem,tj. přeměněnými a vyvřelými horninami, a na okraji jsou obaleny
druhohorními vápenci. Centrální Karpaty vznikaly v oblasti tzv. centrální geosynklinály a poté co se vynořily, přesunul se sedimentační
proces na její okraje do tzv. druhotné geosynklinály, kde během paleogénu byl sedimentován materiál.
V miocénu došlo k vyzdvižení Vnějších Karpat z druhotné geosynklinály, přičemž ty zasahují přímo i naše území. Na základě geologické
stavby lze toto pohoří označit jako flyšové, neboť je tvořeno flyšovými horninami, které se vyznačují střídáním sedimentů hrubozrnných
(slepence, pískovce), vytvářejících mocnější vrstvy v podobě lavic, a jemnozrnných (jílovce), tvořících tenké vrstvy mezi hrubozrnnými
sedimenty. Stáří flyšových hornin se pohybuje od konce křídy do konce paleogénu. K vrásnění Vnějších Karpat došlo v miocénu a pliocénu;
Vnější Karpaty mají příkrovovou strukturu a lze v nich identifikovat několik pásem, přičemž příkrovy jsou nasunuty od jihovýchodu
k severozápadu, tedy do okrajových částí karpatského oblouku.
Ve Vnějších Karpatech lze rozlišit dvě hlavní příkrovové jednotky: vnější (krosenské) příkrovy, kam v České republice patří
- oblast Ždánického flyše(pásmo Mikulovská vrchovina - Ždánický les - Litenčická pahorkatina - Hornomoravský úval)
- slezský region- za linií Hornomoravského úvalu vnější příkrovy pokračují jednotkou slezskou a podslezskou, která zasahuje Hostýnsko
vsetínské vrchy, Moravskoslezské Beskydy, Slezské Beskydy a jejich podhůří směrem do Ostravské pánve.
Pro horniny jak ždánického, tak slezského regionu platí, že vznikaly sedimentací v moři na okraji Karpat a jejich materiál pochází
hlavně z Českého masivu.
Vnitřní (magurské) příkrovy, ke kterým v České republice řadíme Bílé Karpaty, Javorníky, část Vsetínských vrchů a Vizovickou vrchovinu.
Vnitřní příkrovy jsou budovány hlavně eocenními sedimenty, jejichž původ je v materiálu, jenž byl snášen z Centrálních Karpat.
Karpaty na našem území se vyznačují tím, že když došlo k plochému nasunutí vnějších a posléze vnitřních příkrovů, tak na rozhraní
jednotlivých příkrovových jednotek byly z hlubších částí vyzdviženy izolované kry tvořené triasovými, či jurskými vápenci, které jsou
na rozhraní vnějších a vnitřních příkrovů zachovány ve formě vnějšího bradlového pásma. Bradlové pásmo je v podstatě tvořeno ostrůvky
vápencových hornin, které na naše území zasahují u Mikulova s vazbou na rakouský Weinviertel, a jsou propojeny přes východní část
Chřibů, Podbeskydskou pahorkatinu a dále pokračují v Polsku.
Vnější bradlové pásmo nemá pranic společného s vnitřním bradlovým pásmem, které územím republiky neprochází. Vnitřní bradlové pásmo
odděluje pásma Vnitřních a Vnějších Karpat a má charakter jakési sníženiny plné vápenců táhnoucí se od Pováží po východní Slovensko.
Poté co v miocénu došlo k vyvrásnění Vnějších Karpat a jejich nasunutí ve formě příkrovů, přesunula se mořská sedimentace na okraj
Vnějších flyšových Karpat do oblasti tzv. Vněkarpatských sníženin a do vně karpatského oblouku do Vnitrokarpatských pánví.
Vněkarpatské sníženiny byly tvořeny miocénními mořskými sedimenty a během pliocénu došlo k ústupu moře, docházelo tedy k sedimentaci
v izolovaných jezerních pánvích. Touto dobou moře zasahovalo pouze do Ostravské pánve. Na začátku pleistocénu se Vněkarpatské sníženiny
staly souší a jejich povrch byl překryt fluviálními a eolickými sedimenty.
Od ostatních Vněkarpatských sníženin se svým postavením odlišuje Hornomoravský úval, je na ně kolmý. To souvisí s jeho poklesnutím
podél zlomů na okraji Českého masivu.
Vnitrokarpatské pánve jsou tvořeny Velkou dunajskou nížinou (Východopanonská pánev) a Malou dunajskou nížinou (Západopanonská pánev).
Právě Západopanonská pánev v podobě Vídeňské pánve zasahuje do Dolnomoravského úvalu.
Po neogenním vzniku Karpat vstoupilo do jejich vnitřního oblouku moře. Navíc ve Vnitrokarpatských pánvích byla činná tektonika
v podobě hlubinných zlomů, proto mají tyto sníženiny kernou stavbu v podobě na sebe kolmých zlomů. V některých částech Vněkarpatských
sníženin mocnost čtvrtohorních sedimentů díky této kerné stavbě kolísá od 10 do 2 000 m. Vnitrokarpatské pánve jsou tektonicky velice
aktivní, díky tomu dochází k ovlivnění podzemních vod tepelným prostředím a jejich mineralizaci.
zdroj informací