V návaznosti na památeční den 27.červen 2005, pocty paní JUDr. Horákové bych ráda přispěla svými vzpomínkami i zážitky dokumentujícím poměry totality. Právě v současné době probíhá u Krajského soudu v Praze řízení za očištění cti jednoho z politických vězňů a celé jeho rodiny (pana Rudolfa Šedivého, paní Anny Šedivé, dcery Jarmily Kotěšovcové a Věry Marsové), kteří byli persekuováni lidmi, kteří se nahrnuli v roce 1947 do řad KSČ, od března 1948 a pak ignorantstvím československých a českých orgánů po celé desítky let.
Slýcháváme-li, co se dělo v totalitní době, míváme pocit, že je asi trochu přeháněno. Někteří lidé se domnívají, že to byla chyba Čechů, že příliš důvěřovali komunistům, že je neměli volit, jiní, že se země do stavu totality dostala kvůli odsunu Němců. Faktická poznání z dokumentů však dokazují, že skutečnost byla daleko horší, než je nám vyprávěno a že základem bylo tehdy jako dnes vyřizování osobních účtů, individuální touhy po moci, sobectví a jiné špatné vlastnosti jednotlivců, kteří neváhali se zbraněmi a se lží zneužívat nepřehledných situací k uchopení moci a zneužívání pravomoci pro svůj prospěch. V případě pana R.Šedivého (nar. 1897) a jeho rodiny (manželky Anny- nar. 1894 a dcer), šlo o vyřizování osobních účtů na dobříšsku, nenávisti některých lidí, která neměla racionální základ. Iniciativa založená na lhaní pocházela od osob, které samy byly dříve činné ve Vlajce a v NS, avšak po válce převlékly zřejmě asi politický kabát právě do akčního výboru NF a do komunistických řad.
Pan Pan Rudolf Šedivý nikdy nic špatného neprovedl a patřil k čestným lidem s velmi pevným charakterem. Pocházel ze sedmi dětí, nebyl žádným sedlákem ani majitelem velkých majetků nebo výrobních jednotek. Za první republiky byl osobou váženou pro svou moudrost, vychovával děti k úctě k Masarykovi a vyzdvihoval význam výuky v českém jazyce i ve své knize z roku 1933. Za 1.světové války bojoval za osvobození od habsburské nadvlády. V roce 1922 koupili manželé Anna a Rudolf Šedivých rodinný domek o 4 místnostech. Bydlení a všechen majetek byl rodině zabaven preventivně již v březnu 1948, aniž by se dozvěděli proč. Nařčení z údajného menšího provinění proti národní cti (be smyslu malého retribučního dekretu 138/1945, vyprovokované Janem Chlupáčkem od května 1947, se nepotvrdilo, Zemský národní výbor v Praze, jako odvolací orgán TOK, zrušil rozhodnutí TNK jako nezákonné, dne 22.11.1948. Přesto hmotné potrestání a zbavení práva na soukromí, práva na domov podle trestně právních dokumentů- Benešových dekretů na celé rodině bylo vykonáno bez soudu. Byli vyakčněni bez příčiny, byl jim vyvlastněn rodinný domek se zahrádkou (vzdor Ústavě z května 1948 - §158 odst 2). Následovalo propuštění pana R.Šedivého z práce učitele na základě lži, že pan Rudolf Šedivý byl odsouzen podle retribučníh derektu. Ačkoli se ničím neprovinil nikdo z této rodiny, byli na základě lží a závisti osob z řad Okresního úřadu Dobříš a policie (pana Jana Chlupáčka-působícího později na Ministerstvu zemědělství v Praze, majícího na Pleši u Nové Vsi pod Pleší domek, pana Jelínka a pana Součka) zařazeni mezi zrádce. Společnost, zejména prokuratura a justiční orgány neměly zájem na tom, aby čelily lžím a aby napravovaly omyly příslušníků v řacách úředníků, zvlášť když šlo o členy KSČ. Naopak samy orgány justice pomáhaly při vykonstruovaných procesech v 50. a 60.letech zahlazovat stopy po zločinech, které se staly od roku 1948 bez ssoudu. K faktické rehabilitaci a odškodnění nedošlo dodnes, i když byl vydán ve vztahu k panu Rudolfovi Šedivému rehabilitační rozsudek 16Tr115/1968 ZV KS ve vztahu k nespfravedlivému odsouzení ve vykonstruovaném politickém procesu 1T22/1954 KS v Praze. Mnoho persekucí a "trestání" na lidech se zřějmě dělo bez rozsudků.
Pan Rudolf Šedivý byl v roce 1954 souzen a odsouzen společně s dalšími lidmi (panem Záděrou, Froňkem, Krejcarem, Vackem a Říhou) pro údajné spolčování proti republice, ve vykonstruovaném politickém procesu (nazývaném též Státní bezpečností akce Kooperativa.) Pan Záděra, odsouzený v roce 1954 s ním, zemřel později ve vězení. Pan Josef Vacek, zatčený s nimi, nebyl souzen a při soudním řízení v dubnu 1954 bylo konstatováno, že se žaloba proti němu vyčleňuje do samostatného řízení. Přitom již soudce Petr Hübner dobře věděl, že v té době byl pan J.Vacek mrtev, zemřel v březnu 1954. Podle lékaře, který jej odvážel z vazební vyšetřovací místnosti, kd byl vyslýchán v noci, byl v bezvědomí a měl krvácení do mozku. Z komatu se neprobral ani v nemocnici a krátce po převozu zemřel. Lze si domyslet, že šlo o jednu z vražd, že si náhlé krvácení do mozku nezpůsobil sám. Při vyšetřování a vykonstruování obvinění a ožebračování rodiny v roce 1954 se na něm účastnil prokurátor Kudrna a pak v roce 1958 a později prokurátor Prokop. Po odsouzení, co se zabrání majetku týče, byl (dle spisů) také aktivní další prokurátor
K samotné podstatě odsouzení skupiny, za něž navrhoval prokurátor Prokop a Kudrna údajnému iniciátorovi panu Záděrovi doživotí: Podstatou, která jim byla dávána za vinu, byl návrh na reorganizaci ÚJHZ, který vypracoval pan Záděra a předal v kavárně v roce 1953 k vyslovení názoru panu ©edivému. Pan ©edivý žádný názor nesdělil, avšak soud konstatoval, že tím, že pan ©edivý neudal pana Záděru policii, je dokázáno, že připravovali spolčení proti republice a převrat. ©lo o tentýž návrh, který pak po jejich uvěznění pan ministr předložil jako svůj, jak konstatoval rehabilitační rozsudek z roku 1968. Panu Krejcarovi a Froňkovi bylo pak také dáváno za vinu (v rámci téhož soudu v roce 1954), že se bavili o možnosti svobodných voleb, a to by znamenalo podle názoru soudce "ukončení moci KSČ".
Ve jménu světlých zítřků, mládí vpřed a rovných šancí pro každého se vraždilo, lhalo, kradl majetek i autorství myšlení a práce, a trestali se lidé za vyslovení názoru, že by se mohly konat svobodné volby. Představy, že lidé čekali jako ovce, až jim předloží komunistická strana nějaký program, a že jim komunistická strana nějaký program předložila, a lidé pak na základě programu komunistům uvěřili, jsou zcela scestné. Šlo zřejmě o násilné uchopení moci, a pak lhaní a udržování lidí ve strachu a zavírání nevinných pro výstrahu, zejména za sdělování, či dokonce psaní názorů.
Je potřeba dodat, že i ty rehabilitační rozsudky z roku 1968,1969 (cca 2000), které nebyly zrušeny Nejvyšším soudem, v nové normalizační době v roce 1969 (cca 1000), nebyly ze strany veřejné správy a ze strany ministerstva spravedlnosti respektovány. Dělo se tak i v případě pana Rudolfa ©edivého a dalších členů skupiny. Normalizační Ministr spravedlnosti měl zájem na zrušení rehabilitačního rozsudku. Nejvyšší soud zrušil v roce 1072 rehabilitační rozsudek týkající se živých osob. Soudcem byla pan JUDr Burda. Pana Šedivého vyňal ze zrušení, protože zemřel, než byl rozsudek o zrušení rehabilitace vynesen. Jeho plná rehabilitace ani zrušení rehabilitace se tak fakticky nenaplnila, ani se dosud nenaplnilo odškodnění poůstalých.
I soudy v dnešní době (paní soudkyně JUDr. Eva Pechová z Městského soudu v Praze) v roce 1998 asi z nedbalosti tuto rodinu (paní Věru Marsovou a Jarmilu Kotěšovcovou poškodili, když šlo o navrácení rodinného domku, který jim byl odcizen od 6. března 1948.
Rodina pana Šedivého a jeho potomků zřejmě není jediná, jejíž čest byla v totalitním režimu pošpiněna, kdo takto téměř celoživotně a draze platil v době komunistické vlády za lidskou hloupost, za lhaní a za pomluvy.
Jiným příkladem z doby bezpráví je osud paní Boženy Kulichové, družky Ladislava Kuchaříka která strávila v táboře nucených prací bez soudu v roce 1949 víc jak půl roku. Bylo to prý na základě udavačské lži a závisti pracovnice tamního úřadu na českolipsku, sousedky ze Slunečné.
Na začátku většiny persekucí a disidentství, byla a je i dnes nějaká ta lež, sobectví, neochota poznávat pravdu na straně nějaké osoby se svěřenou veřejnou mocí. Také pramalá znalost právních předpisů a nedostatečný zájem o jejich znalost a nerespektování ze strany veřejných činitelů a neochota přiznat omyl a napravit škody bývá často počátečním impulsem k honbě na nevinného člověka tak jako dřívce, i dnes.
Sama jsem osobou, která nebyla nikdy odsouzena. Asi po třech letech zaměstnání (od roku 1984) jsem byla zařazena, aniž bych věděla proč, mezi osoby, které bylo potřeba včas preventivně a pravidelně nějak trestat byla jsem vydírána, abych podepisovala žádosti o uvolnění ze zaměstnání z důvodu péče o děti, aby nebyl vidět pravý důvod a viníci. Z počátku proto v roce 1985 (dle sdělení pana R.), že jsem měla "nebezpečné názory", (ač jsem žádné nikde nesdělovala), pak, když jsem v roce 1986 naslouchala vyprávění člověka, který prošel sám vězením v jáchymovských dolech, a byl propuštěn na amnestii, později od roku 1993 proto, že jsem názory (týkající se mé vodohospodářské profese) nejen vyslovovala, ale i psala. Byla jsem několikrát nezaměstnaná a byla jsem též v seznamu osob, o němž vypovídal Lorenc, které byly v době, kdy se komunisté obávali svého pádu (od konce roku 1988), dány do izolace, a určeny k opětovnému propuštění ze zaměstnání, případně k zavření, bude-li to třeba a bude-li nějaká záminka. Měla jsem malé děti, někteří členové KSČ však nebrali ohled na nic, jen na svá ega, udržení moci a získání majetků.
Byla jsem však šokována, když se metody poškozování rpacovní pověsti začaly opakovat od konce roku 1994, když pak u soudů (kde k žádným personálním změnám nedošlo, nebylo možné se spravdlnosti dovolat, a když v pozadí těchto nekalých metod, za součinnosti pražských politiků ODS opět byli komunisté (např. pan Šlouf a pan Kilián). Již mne také ani nepřekvapilo, když jsem od roku 2001 znovu okusila, že metody provokací a lhaní používané u policie v dobách komunismu a pokusy přivodit mi nějaké trestní stíhání existovali na PČR Praha 4-Lhotka nadále a že nejsou ani cizí některým státním zástupcům z Prahy 4 a z Městského státního zastupitelství v Praze.
Příslušníci KSČ v řadách státní moci si byli dobře vědomi, že člověk je zničitelný tím, že se mu zničí možnost obživy lhaním o pracovní pověsti, rozvrácením rodinných vztahů atp., že to je daleko rafinovanější odsouzení k předčasné smrti, při němž jsou skryti vinící, tak to rádi užívali a užívají i dnes, když člověka nelze rovnou pro něco zavřít. Pracovní psanectví, kterému jsem byla dosud vystavena, čítá cca 30 zaměstnání. (Jan Ámos Komenský jich absolvoval více jak sto. Rozumím jeho smutku.). Mám jistotu, že kdybych výčet nějakému zaměstnavateli napsala, nezaměstná mne, a vymýšlet si je mi ze srdce nepříjemné. Bohužel ve své profesi stavebně vodohospodářské se nemohu flexibilně pohybovat jako například právníci, nemohu si strčit vodárnu i s vodovody do kapsy a jít o podnik dál jako ekonomové, či právníci tužku, papír, nahrávací zařízení
Pro ilustraci z českého práva si dovoluji připomenout, že za pomluvu, lež v pracovní oblasti v době první republiky i v počátku po válce existovala možnost trestu odnětí až ve výši 5 let. Naši předci si totiž lépe uvědomovali, že likvidace člověka začíná znemožněním obživy a že lež je velmi rychlý neblahý prostředek, jak toho dosáhnout. Je potřeba toto připomenout, nebo» se v současné době ozývají hlasy zlehčující potřebu ochrany před pomluvou a ochranu osobnosti a dokonce tento druh ochrany vydávají za výdobytek komunismu. Opak je pravdou. Benevolence ke lhaní o skutečnostech a nezájem o zodpovědné zjiš»ování pravdy je výdobytek komunismu a důvod, proč v naší společnosti nastal a je stav, jaký je. Pokud jsem se obrátila na soud k ochraně před lhaním, které mne poškodilo v pracovní oblasti, soud považoval a považuje lhaní za součást plnění povinností při pracovním výkonu. Když lžou a podvádějí státní zástupci a vymýšlí si výpovědi za účelem vytvoření podmínek pro nějaké trestní stíhání, považuje to soud též za součást pracovního výkonu vymezeného zákonem. (Viz usnesení Vrchního a Městského soudu v Praze k mým žalobám ze současnosti u Městského soudu v Praze, k nimž jsem musela přistoupit v rámci ochrany osobnosti nyní, kvůli pokračujícím persekucím analogickým totalitním).
Neexistovali a neexistují žádné rovné šance a rovné podmínky, lidé si svůj životní čas nemohou natáhnout jako hodinky. Svobody pro všechny nebylo dosaženo, jak se někdo mylně domnívá. Tony Blair uvedl v rámci obhajoby smyslu EU: V Evropě je 20 miliónů nezaměstnaných. Nelze proto hovořit o svobodě. Evropská unie nemá smysl, pokud nedojde k zásadní reformě.
Totalita vymizela z našeho práva. Nevymizely však zlozvyky používané v totalitě, zejména lhaní. Je potřeba připomínat konkrétně, jmenovitě a na pravdivých faktech minulost všem, kteří zapomínají nebo ji nechtějí znát nebo dokonce těm, kteří si říkají, já jsem trpěl, a» trpí jiní.
Soudnictví a státní zastupitelství se nenapravilo dodnes. I dnes se místně vyskytují podobné metody a pokusy konstrukcí vylhaných obvinění. Není pravdou, že by se najednou změnily v roce 1989 plošně podmínky v zemi a že by se nastolila svoboda. Mnoho lidí z těch, kteří trpěli za doby před rokem 1989, trpí a žijí na pokraji společnosti, v materiální chudobě i dnes. Naopak Ti, kteří nám škodili, si užívají a obohacují se a mohou mám škodit dále. Výzva pana presidenta Klause k vlastnímu vyrovnání se sami se sebou a ke smíření se svým osudem je zcela nestravitelná. Doba, kdy šlo trochu soukromě podnikat, pominula. Svobodný sektor čistého soukromého podnikání se nevytvořil. Přetransformované banky, státní podniky na akciové společnosti, obsazené ve vedení bývalými komunisty a zástupci stran, zejména ODS bez ohledu na znalosti, v nichž se zakonzervovala nejen výrazná hloupost některých bývalých členů KSČ, ale i neznalost nových stranicky dosazených kádrů z jiných stran, neposkytují zázemí, v němž by mohli být zaměstnáni a pracovat lidé postižení bývalým režimem a neposkytuje proklamovanou efektivitu hospodaření. Jako jedna z osob s neprávem poškozenou pracovní pověstí ve své profesi už nemám žádné materiální reservy. Mám si snad jít vykopat hrob, aby si někteří pánové z ODS, z ČSSD, ale i z ODA ( a samozřejmě z řad komunistů) mohli dostatečně užívat života? Naopak. Je nyní nejvyšší čas, za situace, když nebyla vůle pojmenovat viníky a trýznitele dříve, pojmenovat je a zlé metody užívané jimi.
Domnívám se, že naším výsadním právem je žádat, aby byla provedena revize všech spisů s rozsudky nad bývalými politickými vězni, a aby byli pojmenováni zejména soudci, policisté a státní zástupci, kteří se jich účastnili. Je naším právem žádat, aby tyto osoby odešly od soudů a ze státního zastupitelství i od policie a aby jim nebylo přiznáváno nadměrné výslužné, ale důchod ve výši spíše průměrné, když ne minimální, tak jak činily důchody politických vězňů, pokud vůbec nějaké důchody pro ně byly. Domnívám se, že je to i naší povinností, chceme-li zabránit, aby se podobné křivdy, zejména ničení možností obživy, poškozování pracovní pověsti a metody konstrukcí neoprávněných obvinění proti nepohodlným lidem neopakovaly.