Oběti - hrdinové za Heidrichiády druhé světové války
Československý_odboj_(1939–1945)
Neprávem věznění lidé pronásledovaní politickou mocí po 2.světové válce
Neprávem věznění a jinak pronásledovaní politickou mocí - hrdinové po 2.světoé válce
Jméno výroční data povolání vězněn
A
František Adamec * 28. února 1922, Dědice u Vyškova – 15. listopadu 2011, Kroměříž, byl český katolický duchovní- 1949–1956
Jarolím Adámek 14. února 1915 Bludov – 18. prosince 1969 Horní Poustevna otec Jarým-Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích 1950–1955 Akce K, 1961–1964
Josef Adámek 1914 Višňová u Znojma – 2002 Brno 1979-1981 rozsudek 28.–29. září 1981 na dvacet měsíců - Olomoucký proces
František Ambrož 14. listopadu 1894 Vysoké Mýto - 15. dubna 1980, New York Vodotechnická škola ve Vysokém Mýtě technický úředník různých stavebních podniků Odsouzen na 6 let za 2.světové války po atentátu na Hediricha- odsouzen v Berlíně
B
Darina Bancíková 31. prosince 1922 v Kokave nad Rimavicou – 30. července 1999 ve Veľkých Salibách) byla slovenská evangelická farářka; první žena, která byla v ECAV ordinována k duchovenské službě.
Ordinována KSČ byla 15. července 1951. 1962 byla obžalována z nepřátelství proti státu a společenskému zřízení. Byla odsouzena k 1 roku odnětí svobody a 5 letům zákazu činnosti. "Divné sú cesty Bože"
Josef Bartík 30. června 1897 Stachy – 18. května 1968 Praha Poseidon -byl československý generál, působil v 2.odboji za 2.světové války, 1948-1953 nařčen z vyzrazení tajemství 9. března 1948 byl zatčen a 7. září odsouzen k 5 letům
Rudolf Barák
Vojtěch Basovník 14. srpna 1912 Polešovice – 17. března 1955 Jičín byl český katolický kněz a řeholník, 1950 akce K, 1953-odsouzen na 4 roky, umučen na smrt dozorci z Baldic a Tmavého dolu 18.3.1955
Rudolf Battěk
Jiří Batušek * 10. dubna 1919, Strážnice - † 21. ledna 2011, Opava český katolický kněz, profesor fundamentální teologie Akce K 1951-1954 sloužil u PTP, 1967 odsouzen na 6 let, 1978 amnestován.
Jaroslav Bašta * 15. květen 1948 Plzeň archeolog Hnutí revoluční mládeže, za což byl v roce 1970 zatčen a v roce 1971 odsouzen na 2,5 roku, ve vězení
Václav Benda 8. srpna 1946, Praha – 2. června 1999 1979 až 1983 vězněn pro podvracení republiky. V letech 1985–1989 vydával samizdatový časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie)
Jan Beneš 26. března 1936 Praha – 1. června 2007 Obořiště (spisovatel) 1958 – 1960 (jak uvádí „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování, krádež vojenských podvlékaček“) a 1967 – 1968 („vlastizrada – podvracení socialistického společenského a státního zřízení, pokus o podvod“, odsouzen na pět let a k zabavení psacího stroje, propuštěn milostí prezidenta Novotného). V roce 1969 emigroval do USA,
Leopold Benáček 14. listopadu 1901, Martínkov – 19. července 1977, Nosislav byl český římskokatolický kněz v dubnu 1953 osouzen na 6 měsíců, následně amnesitie v květnu 1953.
Josef Beran 29. prosince 1888 Plzeň – 17. května 1969 Řím vězeň nacizmu i komunismu. Po atentátu na Heydricha od roku 1942, a poté v letech 1949 až 1963 . Od roku 1969 v Římě.
Rudolf Beran 28. prosince 1887 Pracejovice – 28. února 1954 Leopoldov byl český agrární politik a česko-slovenský ministerský předseda. Vězeň za nacismu i za komunismu. Umučen ve vězení v Leopoldově.
1. prosince 1938 předsedou česko-slovenské vlády. Po okupaci země zůstal ještě krátký čas v čele vlády, ale již na konci dubna 1939 by vystřídán Aloisem Eliášem (který byl později popraven).
červnu 1941 byl Beran zatčen Gestapem a v dubnu 1942 v Berlíně odsouzen k 10 letům vězení a finančnímu trestu za napomáhání k velezradě. V prosinci 1943 byl však z vězení propuštěn a zbytek války strávil v domácím vězení.
Po skončení druhé světové války byl 19. května 1945 zatčen a 21. dubna 1947 v zmanipulovaném politickém procesu odsouzen ke dvaceti letům vězení a propadnutí veškerého jmění za údajnou protinárodní činnost.
Zdeněk Bezděk 2. září 1905 Roveň -- Zatkla ho 24. dubna 1954 Státní bezpečnost. 13. listopadu 1954 se konal u krajského soudu v Hradci Králové proces proti devíti bývalým sociálním demokratům, kteří byli obviněni z toho, že v hradeckém kraji měli vyvíjet činnost s cílem „zničit lidově-demokratické zřízení a obnovit panství buržoasie“. Jedním z nich byl i Zdeněk Bezděk, bytem v Rovni.
Prokurátor jej vinil z toho, že měl být vedoucím pracovníkem ilegálního krajského vedení strany a
měl být úkolován z exilu Bohumilem Laušmanem. Byl odsouzen na 14 let do vězení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960
Jan Bečvář (1924)* 26. května 1924, Praha – 29. srpna 2005, Most) byl český katolický kněz, zatčen s Josefem Helikarem - Krajský soud v Ústí nad Labem, v neveřejném procesu, který se konal v Litoměřicích 11. ledna 1955, ho uznal vinným z trestných činů „pomoci k velezradě“ a „ohrožení státního tajemství“. Odsouzen byl na šest a půl roku nepodmíněně a k řadě vedlejších trestů. Předsedou senátu byl JUDr. Oldřich Kubáněk, soudci Oldřich Jaroš a František Rychtařík, státním prokurátorem JUDr. Stanislav Dunaj.
Jakub Blacký 10. září 1915 - 3. února 2009) byl český bojovník proti nacismu i komunismu a politický vězeň komunistického režimu.
V 50. letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu, deset let byl vězněn. Za normalizace byl pevnou oporou disidentských organizací. Po roce 1989 se podílel na opravě církevních památek na Domažlicku
Jan Blesík 23. června 1909, Uherské Hradiště - červen 1985, Praha byl římskokatolický kněz, redemptorista a spisovatel. Vězněn za nacistů i za komunistů.
Po roce 1945 žil v klášterní komunitě v Praze. Patřil mezi deset nejznámějších řeholníků v českých zemích, [1] kteří byli v roce 1950 zatčeni a odsouzeni v následujícím monstrprocesu Machalka a spol. Zatčení a odsouzení významných představitelů řeholních společenství bylo přípravou na tzv. Akci K, tedy likvidaci klášterů.[2] Samotný soud se konal jen tři týdny po zatčení řeholníků.[3] Jan Blesík byl odsouzen na 15 let vězení, propuštěn byl v roce 1960 a dožil v Praze v soukromí. Vypomáhal u kostela svatého Kajetána. Je pohřben na Vyšehradě.
Spojoval v sobě obrovský smysl pro humor s hlubokým duchovním vhledem do lidské duše. Jeho charisma by se dalo nazvat kardiognozí. V koncentráku, když náhodou někde míjel ty největší grázly, vždy je zdravil. Když se jeho kamarádi divili, co to dělá, odpovídal: Já nezdravím je, ale jejich anděla strážného...
Vincent Bohuš 14. května 1900 – 17. dubna 1990 byl slovenský a československý politik a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR za Stranu slobody. Později pronásledovaný a vězněný, jako člen Strany slobody. Byl odsouzen v červenci 1956 a uvězněn na 11 let
Viktor Boháč Ing. 16. října 1904 Nymburk - 12. července 1984 Nymburk byl český odbojář a národněsocialistický politik, odbojář za 2.sv.války skupiny R3. V roce 1950 byl odsouzen k 12 letům odnětí svobody v rámci skupiny R3, propuštěn 1960.
lékařka MUDr. Vozábová v novinách Deník Deník z 5. února 2010 vzpomíná na hrdinství Viktora Boháče. Jednoho jejího příbuzného zatkla v květnu 1945 sovětské kontrarozvědka, která jej transportovala do sibiřského gulaku. V. Boháč stíhal tento transport, v Ostravě jej dostihl a zde vystupoval tak sebevědomě, že dokázal nemožné a vyreklamoval jej z tohoto transportu a tím i ze spárů sovětské kontrarozvědky Šmeršž.
Zdeněk Bonaventura Bouše - 6. května 1918 Plzeň – 16. dubna 2002 Praha), přáteli nazývaný Bony, byl teolog a liturgista, františkán, překladatel liturgických textů, ekumenicky smýšlející průkopník liturgické obnovy po Druhém vatikánském koncilu, signatář Charty 77. internován 12 dní v 1950 v Hejnicích
Bohumil Boček 4. listopadu 1894, Sivice – 16. října 1952, Valdice) byl československý generál, legionář v Rusku (1916 – 1920), příslušník protinacistického odboje, náčelník Hlavního štábu československé branné moci (1945 – 1948) a jedna z obětí komunistického teroru. příslušník 1.odboje, 2.odboje- Obrany národa, uvězněn ve vykonstruovaném procesu, zemřel ve Valdicích na následky mučení 1952
Vratislav Brabenec * 28. dubna 1943, Praha je český hudebník a literát. Roku 1976 byl spolu s ostatními členy PPU z politických důvodů zatčen a vězněn (tento rozsudek byl v roce 2003 zrušen Nejvyšším soudem[1]), po propuštění podepsal Chartu 77[2]. Roku 1982 byl Státní bezpečností donucen emigrovat do Kanady, kde se živil jako zahradní architekt. Z Kanady se vrátil roku 1997. The Plasic People
4Tz 91/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. února 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných Ivana Jirouse, nar. 23. 9. 1944 v Humpolci, adresa pro doručování Stará Říše 33, Pavla Zajíčka, nar. 15. 4. 1951 v Praze, bytem Polská 1238/28, Praha 2 Vinohrady, ThMgr. Svatopluka Karáska, nar. 18. 10. 1942 v Praze, bytem Pařížská 204/21, Praha 1 a Vratislava Brabence, nar. 28. 4. 1943 v Praze, bytem Charkovská 441/18, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76,
v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 3T 79/76 a podle ustanovení §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76 byl porušen zákon v ustanoveních § 237, § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. v tehdy účinném znění a v řízení
freejazové kapele Jazz Kohnspiracy, v níž kromě něj hraje
Michal Hrubý (Malé dechové cvičení, klarinety a saxofony), Petr Tichý (kontrabas) a Jan Schneider (bicí, s PPU nahrál Pašijové hry velikonoční na perkuse
Antonín Bradna 26. listopadu 1922, Čakovice – 19. února 2006, Roudnice nad Labem) byl český katolický kněz a politický vězeň komunistického režimu
1952 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům těžkého žaláře jakožto vůdce údajné protistátní skupiny. Byl 12 let vězněn (mimo jiné Leopoldov, Valdice). Po propuštění v roce 1964 pracoval 4 roky jako dělník, poté jako pastorační referent na pražském arcibiskupství (1968-1971) a nakonec byl farářem (a posléze děkanem) na Podřipsku (Budyně nad Ohří a okolí, od 1971). Po listopadu 1989 zorganizoval opravy řady kostelů a kaplí na Podřipsku a Slánsku. Vydal knihu pamětí Zaradoval jsem se (2002).
Silvestr Braito 14. června 1898, Rusčuk, Bulharsko – 25. září 1962, Praha- byl katolický kněz, dominikán, teolog, básník, literární kritik a publicista, překladatel, zakladatel a šéfredaktor filosoficko-teologické revue Na hlubinu. V roce 1950 byl zatčen a v rámci monstrprocesu Machalka a spol. s představiteli řádů odsouzen k 15 letům těžkého žaláře.
Eugen Brikcius * 30. srpna 1942, Praha- v letech 1968–1970 studoval filosofii na University College v Londýně, na konci šedesátých let pořádal happeningy, v sedmdesátých letech se živil jako výtvarník ve svobodném povolání. 1973 vězněn 9 měsíců V roce 1980 odešel do Vídně- člen PEN klubu
Jaroslav Brodský 22. března 1920 Soběslav – 3. srpna 1981 Toronto, Kanada byl politický vězeň komunistického režimu v Československu, v období Pražského jara generální tajemník K 231. 1951 odsouzen na 15 let ve vykonstruovaném procesu. V roce 1968 člen Národního shromáždění. Po příjezdu okupačních vojs emigace do zahraničí. Usadil se v Toronto, v Kanadě. V Nepřítomnosti byl v ČSSR odsouzen na mnoho let.
Stanislav Broj 28. září 1901 Volduchy – 23. května 1950 Praha byl český a československý politik a poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za Československou stranu lidovou. Po roce 1948 pronásledován a popraven komunistickým režimem 1950 za údajnou přípravu útěku. řed tím byl ve vykonstruovném procesu odsouzen v roce 1950 na 5 let.
Josef Bryks 18. března 1916, Bělkovice-Lašťany– 12. srpna 1957 nemocnice uranového dolu Rovnost v Ostrově nad Ohří.
Byl československý voják a letec, účastník československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru. Za války byl vězněn 194% v Maďarsku. Pak byl u 310. československé stíhací peruti RAF. Pak byl ještě 2 x za války zajat a uvězněn. Za komunistů byl zatčen v roce 1948 a postupně mu byly zpřísňovány tresty.
2. května 1948 byl major Bryks zatčen pro přípravu útěku za hranice. Nejprve jej soudil vojenský soud, ten jej však shledal nevinným, neboť komunisté ještě neměli soudnictví dost pevně v rukou. Nové přelíčení před Státním soudem však již šlo podle plánu a Bryks byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 10 letům těžkého žaláře. Protesty jeho manželky, která z Británie posílala dopisy státním orgánům i představitelům, mimo jiné i jednomu z hlavních organizátorů monstrprocesů a čistek, generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfu Slánskému, byly marné.
Bryks prošel několika těžkými žaláři. V roce 1950 byl za přípravu vzpoury a útěku (patrně šlo o smyšlené obvinění) odsouzen k dalším dvaceti letům navíc. Ve vězení se choval vzpurně, držel protestní hladovky a odmítal se podřizovat vězeňskému režimu. Nakonec byl přesunut do jáchymovských dolů do dolu Rovnost v Ostrově nad Ohří. V roce 1955 zde krátkodobě „sekal dobrotu“, aby mohl z drobných odměn za práci na šachtách podporovat rodinu a starého otce, brzy však zjistil, že peníze nedostávají a vrátil se k rezistenci. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, začaly se u něj projevovat srdeční potíže, ovšem lékařská péče a léky mu byly soustavně odpírány. Zemřel na infarkt v noci z 11. na 12. srpna 1957.
Byl členem církve československé husitské.
Augustin Bubník Gustav * 21. listopadu 1928 Praha je bývalý český hokejista, trenér. Dne 13. března 1950 byl po zrušeném odjezdu na mistrovství světa zatčen a 7. října ve vykonstruovaném tajném procesu (tzv. „proces s protistátní skupinou Modrý a spol.“) odsouzen k odnětí svobody na 14 let za špionáž, velezradu a rozvracení lidově demokratického zřízení (zatčeno bylo i 10 jeho spoluhráčů). Byl vězněn v uranovém lágru v Jáchymově. V roce 1955 byl omilostněn
Miloš Bugár 25. května 1899 Vrútky – 1959 byl slovenský a československý politik a poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Bugár s Kempným jako katolíci tak vyvtářeli protiváhu Hoždovi coby členu evangelické církve augsburského vyznání.[3] V této době se uvádí i jako místopředseda strany. Vzhledem ke své katolické příslušnosti měl blízko k předsedovi lidovců Janu Šrámkovi, který ho hájil před útoky slovenských komunistů.
V roce 1947 byl zatčen v rámci mocenského a policejního tlaku KSČ, respektive KSS, vůči nekomunistické politické scéně.[5] V září 1947 začali slovenští komunisté upozorňovat na domnělé protistátní spiknutí bývalých ľudáků. po únorovém převratu v roce 1948 pak Bugár spolu s dalšími slovenskými nekomunistickými politiky stanul před soudem.[7] 15. května 1948 byl odsouzen na jeden rok.[8] Relativně mírné tresty obdrželi i další souzení v rámci kauzy ľudáckého spiknutí. Bugár byl nakonec už 19. června 1948 propuštěn na základě amnestie, kterou vyhlásil nový prezident republiky Klement Gottwald.
Ladislav Bumba * 13. června 1926, Děčín – † 11. února 2009, Děčín) byl český učitel a bývalý politický vězeň komunistického režimu v Československu. Za války musel opustit Sudety. Živil se pak jako učitel. Po duchovní stránce byl formován děčínskými jezuity a zapojil se do místního Svazu katolické mládeže (SKM), který tito jezuité vedli. Do odbojové skupiny Ladislava Bumby, která čítala celkem sedm lidí (čtyři působili na mostecku, bílinsku a Hoře Sv. Kateřiny a tři v Děčíně)
byl tedy Státní bezpečností nasazen konfident. Občanské profese odbojové skupiny byly různorodé. Jeden z bílinské skupiny teprve dokončoval vysokoškolské studium na lékařské fakultě, druhý člen z děčínské skupiny byl zaměstnán u říční plavby v Děčíně. Stejně starý s Bumbou, ročník narození 1926, byl pouze jeden. Ostatním členům skupiny, kteří se zabývali dříve obchodem bylo přes 50 let. Nejstarší člen skupiny, byl Slovák, který byl ševcem a v době, kdy se s ním Bumba seznámil, mu bylo již přes 80 let.
Zatčen byl v den svých narozenin 13. června 1955. Byl odvezen do vyšetřovací vazby do Litoměřic. Zpočátku byl vyšetřován se zavázanýma očima, pod dvou dnech mu je odkryli. Byli na něho nasazeni dva vyšetřovatelé, jejichž jména se při výsleších nedozvěděl, pouze u jednoho zjistil, že byl z Děčína.
Po třech měsících vyšetřovací vazby byl jejich spis odeslán ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem,[2] kde celou skupinu odsoudili za velezradu při procesu, který proběhl v Litoměřicích.[3] Při vyšetřování i soudním líčení chyběl pouze záhadný „Vančura“. Vše bylo dopředu připraveno a soudci si v deskách od tzv. bezpečnostní pětky, která ještě v té době zasedala, nesli dopředu dohodnuté výše trestů. A ty nebyly zrovna nízké. Pro Bumbu byl určen trest ve výši devíti let. Hugo Engelhart, který byl soudem prohlášen za vedoucího skupiny, dostal trest ve výši 16 let. Nižší trest než Bumba dostal vzhledem ke svému věku mladičký šífák z Děčína.
S výší trestu skupina nesouhlasila, a tak se všichni odvolali k Vrchnímu soudu v Praze, kam je také převezli. Vrchní soud pak opravdu snížil Bumbovi trest na šest let. Soud toto rozhodnutí zdůvodnil slovy, že obžalovaný a nyní již i odsouzený mluvil o své činnosti pravdu. Všichni odsouzení byli však rehabilitováni až v roce 1990.[4]
Měsíc po Bumbově uvěznění zemřel v děčínské nemoci jeho otec (železničář), který údajně vyskočil či vypadl z okna. Sebevraždu otce však Bumba vylučoval, protože znal jeho pevnou povahu. Protože jakákoliv korespondence se zadrženým ve vyšetřovací vazbě byla zakázána, dozvěděl se o smrti svého otce až tři čtvrtě roku po svém zadržení.
Rovněž jeho žena byla režimem poškozena a v roce 1955 byla propuštěna ze školství, což bylo v situaci péče o tři malé děti zvlášť zlé. S péčí o rodinu jí vypomáhala rodná sestra. Ladislava Bumbu však v té době školská správa označila za náboženského fanatika slovy
Bohuslav Burian 16. října 1919, Brno – asi 29. dubna 1959, Mírov byl katolický kněz a jedna z obětí komunistického teroru . Byl zatčen a strávil 6 měsíců ve vyšetřovací vazbě Po svém propuštění nastoupil v listopadu jako kaplan v Moravské Nové Vsi. 9. září 1950 uprchl do Rakouska, ale časem se vrátil a začal se specializovat na převaděčství a ukrývání lidí pronásledovaných komunisty.
Postupně do Rakouska převedl přes jihomoravskou hranici 11 lidí (z toho 5 kněží a jeden bohoslovec, konkrétně mezi nimi byli Jan Krajcar[2] a P. Hrbata). Při pátém přechodu hranice (4. návratu do Československa) byl dopaden, zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni, v níž byl za pomoci mučení a drog přinucen k přiznání se ke špionáži a velezradě, kterých
se ve skutečnosti nikdy nedopustil.
Dne 23. října 1952 byl odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře. Souzen byl v rámci uměle vytvořené skupiny, do níž byla zařazena i jeho sestra Ludmila Burianová (odsouzena na 6 let vězení).[3] Perzekuci museli čelit i další členové rodiny:
oba rodiče strávili půl roku ve vyšetřovací vazbě a bratr byl poslán do TNP.
Prošel několika komunistickými věznicemi a uranovými doly u Jáchymova.
27. ledna 1959 uprchl z věznice v Leopoldově, dopaden byl až po několika dnech. Poté byl tak krutě ztýrán, že při tom utrpěl řadu vnitřních zranění, která ho trápila až do smrti na Mírově, kam byl převezen. Koncem dubna zemřel v Mírově.
Ludmila Burianová MUDr. * 1921) česká lékařka a bývalá politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu. od 1952 6 let, odsouzena s Bohuslavem Burianem.
Josef Buršík 11. září 1911, Postřekov - 30. června 2002, Northampton byl český generál, politický vězeň, exulant a účastník zahraničního odboje. Za války vězněn od NKVD. Pak uvězněn od roku 1949 v Ostravě na 10 let.
Michal Buzalka 18. září 1885, Svätý Anton – 7. prosince 1961, Tábor byl slovenský římskokatolický kněz a teolog, pomocný biskup trnavské apoštolské administratury
Jan Baptista Bárta 18. března 1921 Příbram – 9. prosince 1982 u Hradce Králové[1]) byl český skaut, katolický kněz a františkánský řeholník, teolog, překladatel teologických děl a lektor tajné teologie, vůdčí osobnost františkánského katolického disentu a politický vězeň komunistického režimu v Československu. Za války totálně nasazen v Německu.
V roce 1949 byl zatčen a v roce 1950 po tzv. Akci K internován a umístěn v želivském koncentráku. V září 1950 z Želiva uprchl, poté se skrýval a vedl podzemní církevní činnost. V roce 1951 byl zatčen, krutě mučen a v roce 1952 odsouzen ke dvaceti letům vězení. Prošel jáchymovskými doly, kde organizoval mezi trestanci tajné náboženské kroužky, pročež byl přemístěn do věznice, kde byl styk vězňů více omezen. Propuštěn byl v roce 1966, nějakou dobu pracoval v příbramských dolech.
produkoval křesťanský samizdat. V roce 1980 byl znovu zatčen a odsouzen k šestnácti měsícům věznění za „maření státního dozoru nad církvemi“, nástup trestu byl ale ze zdravotních důvodů odložen. Zemřel za volantem svého vozu na infarkt, jeho pohřeb se stal manifestací přežívajícího řeholního živoza v Československu.
Václav Bátěk 20. března 1912 Praha – ??? zmizelý 1968- byl český a československý politik Československé strany lidové a poválečný i poúnorový poslanec Ústavodárného Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR. Akci Batěk, popisující jeho „nepřátelskou činnost“.[5] Byl odsouzen na 12 let, ale již v roce 1955 propuštěn pod podmínkou, že bude donášet na pracovníky brněnské redakce Lidové demokracie. StB s ním však brzy přerušila styk, protože jí žádné informace nepodával. Poté pracoval v různých dělnických profesích a rehabilitován byl až v roce 1968.
Poté emigroval a stopy po něm mizí.
Ferdinand Bílek 2. listopad 1917 Lipník nad Bečvou – 23. červenec 2002 Lipník nad Bečvou byl český katolický kněz. 24. února 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 7 let. Po podmínečném propuštění v květnu 1955 pracoval jako pomocný dělník ve Vodotechně Přerov. Dne 7. května 1959 byl Krajským soudem v Olomouci znovu odsouzen spolu s dalšími kněžími pro trestný čin podvracení republiky. Definitivně vyšel z vězení až 9. května 1968.
Karel Bříza 14. října 1926, Krucemburk – 9. prosince 2001, Praha byl římskokatolický kněz, řeholník – redemptorista, hudební skladatel, varhaník a varhanář - V roce 150 byl 2 x internován v rámci akce K. Pak byl na tři roky přidělen k vojenským praporům PTP.
na Slovensko. Během vojenské služby se stala zásadní událost jeho života. Dne 15. září 1951 přijal tajně kněžské svěcení (v době mimořádné dovolené, spolu s ním byl tajně svěcen další redemptorista - P. Břetislav Vaněk CSsR).
C
Jaroslav Celba * 26. prosince 1924 Kramolna u Náchoda - 27. února 2013 byl jazzový kytarista a hudební skladatel, autor hudby k animovaným filmům a seriálům. Na kytaru hrál v jazzové kapele společně s Josefem Škvoreckým. Ačkoliv jeho hlavním oborem byla především filmová a scénická hudba, věnoval se i komponování vážné hudby.
Studoval na ČVUT a Univerzitě Karlově v Praze. Ochranný svaz autorský eviduje 227 děl, u nichž je autorem nebo spoluautorem. Uvězněn v 50.letech na 2 roky
Petr Cibulka 27.října 1950 Brno je český aktivista a novinář. Je jedním ze signatářů Charty 77, byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a aktivistou Jazzové sekce Svazu hudebníků.
Před listopadem 1989 byl opakovaně vězněn. Z poslední vazby byl propuštěn těsně po sametové revoluci.
Již na počátku 90. let (1993) zveřejnil část seznamu agentů a spolupracovníků StB, známou jako „Cibulkovy seznamy
Jaroslav Cuhra 13. dubna 1904 Čestice – 10. července 1974 Karlovy Vary) byl český architekt, křesťanský politik, odbojář a politický vězeň.
Za války pracoval pro odbojové vedení ÚVOD, jeho bratr Josef byl umučen v Osvětimi. Jaroslav zajišťoval spojení mezi Plzní a Prahou a
10. června 1942 jednal s farářem V. Petřekem o ubytování parašutisty Valčíka v Plzni;
Valčík se však rozhodl, že zůstane s ostatními.
Po válce byl Cuhra poslancem Zemského národního výboru za ČSL a náměstkem ministra techniky. V této funkci měl na starosti obnovu československého průmyslu a zejména výstavbu továrny na penicilin v Roztokách u Prahy. Jako známý odpůrce komunismu byl už v dubnu a pak v listopadu 1948 zatčen a v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu na 12 let vězení. Po deseti letech na Borech, na Mírově a v jáchymovských dolech byl roku 1960 amnestován, ale už v červnu 1961 znovu zatčen a odsouzen na 8 let za přípravu křesťanskodemokratické strany. Pro své spoluvězně ve Valdicích pořádal přednášky o své politické filosofii, které se jako motáky podařilo propašovat ven. Podruhé byl amnestován roku 1966, roku 1968 působil v K 231 a snažil se o obnovu ČSL. Zemřel u dcery v Karlových Varech a je pochován na břevnovském hřbitově.
Jaroslav Cuhra mladší - český a československý bývalý disident, signatář Charty 77, politik za Křesťanskou a demokratickou unii - Československou stranu lidovou a poslanec Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění po sametové revoluci.
Díky kontaktům svého otce se dostal na ČVUT Praha. Byl ovšem nucen z denního studia přejít na večerní. Po skončení školy se oženil a přestěhoval do Plzně. Pracoval v podnicích Agroprojekt, Stavoprojekt, Škoda a Sudop jako projektant.
Pro politickou minulost své rodiny ale nemohl aspirovat na vyšší funkce. V roce 1968 se angažoval v skupině Mladí lidovci, která se během pražského jara snažila o aktivizaci strany. Za normalizace byl disidentem a signatářem Charty 77
a podepsal petici Několik vět. 28. října 1988 byl v rámci zátahu StB proti plzeňskému disentu zatčen a držen v Ostrově-Vykmanově po několik dní.[2]
Profesně je k roku 1990 uváděn jako vedoucí projektant, bytem Plzeň.
Po roce 1989 se podílel na obnově ČSL v demokratických poměrech.
V září 1990 kandidoval na sjezdu ČSL na jejího předsedu. V rámci své kandidatury nastínil koncepci ČSL jako strany inspirované západoevropskými vzory, schopné oslovit širokou vrstvu populace. Nakonec byl ovšem zvolen Josef Lux.
Je členem Konfederace politických vězňů České republiky a předseda její pobočky v Plzni.
Josef Cukr * 3. ledna 1917, Boršice je český římskokatolický kněz, jezuita, člen protinacistického odboje a politický vězeň nacismu a komunismu
V roce 1944 byl zatčen a po brutálních výsleších, při nichž přišel o velkou část zubů, byl vězněn v Terezíně a na Pankráci. V květnu 1945 se podílel na pražském povstání.
Po válce studoval na Heythrop College v Anglii a poté se vrátil do Československa.
V roce 1950 byl nejprve v rámci akce K internován v koncentračním klášteře v Bohosudově a poté přiřazen k PTP. V roce 1953 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu a špionáž k 11 letům vězení. Nejprve byl vězněn na Mírově, posléze musel pracovat v koncentračních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku. Propuštěn byl v roce 1960. Dne 24. září 1968 byl litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou, který se vrátil z komunistického vězení, s okamžitou platností ustanoven administrátorem farního úřadu v Bohosudově a excurrendo farního úřadu v Krupce, okres Teplice.
Po sametové revoluci obnovil poutní místo Bohosudov.
Č
Otakar Čapek
Ján Čarnogurský
Jaroslav Čermák (odbojář)
Bohumil Černík
Albert Černý
Otakar Černý (letec)
Václav Černý
Josef Čihák (kněz)
Josef Čihák (monsignore)
Matylda Čiháková
Jaroslav Čuřík
D
Reginald Dacík ? 21. ledna 1907, Uherský Brod – 21. dubna 1988, Moravec) byl český dominikán a katolický teolog, pronásledovaný komunistickým režimem
V roce 1946 se stal převorem v dominikánském konventu u sv. Jiljí v Praze. V letech 1965–1974 působil v duchovní správě na Velehradě.
Felix Maria Davídek 12. ledna 1921 Chrlice – 16. srpna 1988 Brno) byl český katolický kněz, tajně vysvěcený biskup a zakladatel rozsáhlého společenství podzemní církve Koinótés.
Vystudoval teologii (1945), obhájil doktorát v oboru filosofie a psychologie (1948)[1], vystudoval lékařství (bez závěrečných zkoušek), postgraduální studium na VŠE Bratislava (1971). Samostudiem se zabýval kybernetikou, teorií řízení, ekonomií. Plynně hovořil německy, anglicky, španělsky, polsky. V letech 1950–1964 byl vězněn. Po propuštění začal budovat rozsáhlé „podzemní“ teologicko-vzdělávací struktury.
Ivan Dejmal 17. října 1946, Ústí nad Labem – 6. února 2008, Praha) byl český politik a ekologický odborník. z Agronomické fakulty - oboru zemědělské krajinářství, byl v roce 1970 vyloučen po zatčení za činnost ve studentském Hnutí revoluční mládeže (spolu s Petrem Uhlem, Petruškou Šustrovou či Jaroslavem Baštou, do kterého zapojil již před rokem 1968.
V průběhu Pražského jara až do zatčení v roce 1970 patřil k jeho předním aktivistům (viz Fond Ivana Dejmala). Počátkem normalizace byl dvakrát vězněn za podvracení republiky a za politické postoje v průběhu výkonu základní vojenské služby
Stanislav Devátý * 8. června 1952 Gottwaldov- je český advokát, údajně bývalý disident, signatář Charty 77 a politik, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za ODS a v 90. letech ředitel Bezpečnostní informační služby (BIS)
V roce 1989 byl z politických důvodů opakovaně vězněn, veřejnost se dozvěděla o jeho protestních hladovkách, zejména z tehdy již jen sporadicky rušeného vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Ve Zlíně založil Společnost přátel USA.
V srpnu 1989 byl odsouzen k 20 měsícům vězení, ale podařilo se mu před zatčením uprchnout do již svobodného Polska. Zpátky do ČSSR se vrátil až 10. prosince 1989 po sametové revoluci.
Bohuslav Deči 28. prosince 1911 – ???[1]) byl český a československý politik, poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou.
Jaroslav Dokoupil 20. června 1912 Lazy u Orlové – 3. ledna 1956 byl českobratrským kazatelem. Dne 15. května 1951 byl postaven mimo církevní službu a téhož dne byl vzat do vyšetřovací vazby, kde zůstal až do 14. července 1954.
Jan Dokulil 11.července 1910 Mastník – 1. února 1974 Svitávka) byl český katolický kněz a básník, překladatel.
Miroslav Dolejší 20. listopadu 1931 Velké Přítočno u Kladna – 26. června 2001 Praha) byl český politický vězeň a publicista, známý svou statí Analýza událostí 17. listopadu 1989, podle které byla sametová revoluce předem dohodnuté předání moci mezi komunistickými tajnými službami a špičkami disentu.
V roce 1951 byl vyloučen ze studií na vyšší průmyslové školy strojní v Kladně a poslán do uhelných dolů, protože v klubovně Československého svazu mládeže demonstrativně vyvěsil britskou vlajku. Téhož roku navázal kontakt se skupinou národně demokratického odboje. Krátce nato jej zatkla StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl mučen, byl odsouzen státním soudem v Praze ke 23 rokům vězení za velezradu a špionáž. Do propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágry.
V roce 1964 se oženil a v roce 1968 se manželům Dolejším narodil syn. Po začátku normalizace v roce 1969 byl propuštěn ze zaměstnání pro svoji činnost v organizaci politických vězňů K–231. Půl roku marně sháněl místo, pak začal pracovat při stavbě pražského metra. Když se v páté pětiletce začaly do Československa dovážet panelárny pro montáž beze skládek, bylo nutné naprogramovat výrobu a řídit ji počítačem. Pro znalost počítačové problematiky se na Miroslava Dolejšího obrátili jeho známí a fiktivně ho zaměstnávali v jednom družstvu. Dolejší k sobě přibral pár bývalých spoluvězňů, které znal z basaprojektů (basaprojekt na Pankráci bylo zařízení ministerstva vnitra, kde vězni s technickým vzděláním pracovali na projektech pro národní podniky). Později se stal vedoucím výpočetního střediska.
V roce 1975 na požádání svého známého novináře napsal studii o počítačových systémech. Věcné informace byly kompiláty ze všeobecně přístupných a veřejných přednášek, ale přesto byl 14. června 1976 zatčen a obviněn za pokus o vyzvědačství, ohrožení státního, hospodářského a služebního tajemství. Přestože mu špionáž nebyla nikdy dokázána, byl v roce 1977 odsouzen Městským soudem v Praze na 11 roků v třetí nápravné skupině. Před soudním jednáním držel tři měsíce protestní hladovku. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzo zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení strávil celkem bezmála 19 let.
Hugo Doskočil 1. dubna 1875, Hnátnice – 9. srpna 1961, Hradec Králové byl český římskokatolický kněz, papežský prelát, čestný kanovník sídelní kapituly, člen sboru doktorů Univerzity Karlovy, emeritní profesor biblického studia Nového zákona a docent křesťanského umění, emeritní státní konzervátor památkového úřadu pro umělecké a historické památky a emeritní rektor kněžského semináře v Hradci Králové. Na kněze byl vysvěcen v Římě dne 10. března 1900. V roce 1949 byl jako představitel římskokatolické církve uvězněn.
Jan Dostálek 28. dubna 1883, Šedivec – 21. března 1955 Praha- umučen ve vězění, byl československý politik, ministr československých vlád a meziválečný poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Československou stranu lidovou. Po roce 1948 politicky pronásledován a vězněn a umučen k smrti v roce 1955.
V druhé vládě Františka Udržala, první vládě Jana Malypetra, druhé vládě Jana Malypetra, třetí vládě Jana Malypetra, první vládě Milana Hodži, druhé vládě Milana Hodži a třetí vládě Milana Hodži, tedy v letech 1929–1938 zastával nepřetržitě ministerské funkce. Střídal posty ministra veřejných prací a ministra průmyslu, obchodu a živností.
V roce 1938 hlasoval stejně jako jeho stranický kolega Jan Šrámek a jako ministr za Národní sjednocení František Ježek proti přijetí anglo-francouzského ultimáta, které tlačilo na Československou republiku, aby přijala požadavky nacistického Německa.
Profesí byl ředitelem stavebního úřadu. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Praze.
Po válce se krátce angažoval v ČSL, ale nesouhlasil s jejím sbližováním s KSČ.
Po únoru 1948 byl vyloučen ze strany. V červenci 1954 byl zatčen příslušníky StB v rámci příprav vykonstruovaného procesu s „vedením ilegální protistátní skupiny Křesťansko-demokratické strany“.
Zemřel v roce 1955 v pankrácké věznici, kam byl uvržen komunistickým režimem
Šimon Drgáč 8. listopadu 1892 Mutěnice – 28. června 1980) byl československý generál, legionář, prvorepublikový přednosta druhého oddělení Hlavního štábu a po Únoru 1948 náčelník Hlavního štábu čs. branné moci.
legionář. Pak Zároveň se zapojil do odboje; společně se Z. Schmoranzem vytvořil z bývalých důstojníků 2. odd. HŠ zpravodajskou skupinu. Po jejím odhalení v srpnu 1939 byl zatčen gestapem a celou dobu 2. světové války vězněn v koncentračních táborech.
V roce 1949 byl povýšen do hodnosti armádního generála.
V roce 1951 byl z armády propuštěn a rok na to zatčen a odsouzen v politickém procesu k odnětí svobody na 24 let. Do roku 1958 byl nezákonně vězněn.
Prokop Drtina 13. dubna 1900 Praha – 16. října 1980 Praha byl český právník a politik. Před druhou světovou válkou byl tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše a během ní působil jako jeho blízký spolupracovník a pod pseudonymem Pavel Svatý také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Po válce se stal ministrem spravedlnosti a byl jedním z demokratických ministrů, kteří v únoru 1948 podali demisi. Jako významný obhájce demokratického zřízení byl po tomto komunistickém puči perzekvován a vězněn. Podpořil Chartu 77.
Dominik Duka Jaroslav Václav Duka; narozen 26. dubna 1943 Hradec Králové je dominikánský duchovní, 36. arcibiskup pražský a primas český (jmenován 13. února 2010).
Byl odsouzen roku 1981 k pobytu ve vězení Plzeň-Bory - ve stejné době tam byl vězněn mj. i Václav Havel
Od roku 1997 je šéfredaktorem teologické revue Salve, zaštítěné od roku 1994 českou dominikánskou provincií.
Vojtěch Dundr 25. prosince 1879, Doksy – 7. září 1957, věznice Leopoldov byl československý politik, senátor Národního shromáždění republiky Československé a ústřední tajemník Československé sociálně demokratické strany dělnické.
Odsouzen v procesu s paní Horákovou v roce 195% na 20 let. Umučen v Leopoldově v roce 1957.
Miklós Duray * 18. července 1945 Lučenec- je slovenský geolog, publicista a maďarský menšinový politik, člen strany SMK-MKP,[1] bývalý československý disident a signatář Charty 77
Během 80. let byl opakovaně zadržován a propuštěn na základě mezinárodního tlaku. Angažoval se v obhajobě lidských práv a menšinových práv slovenských Maďarů. V letech 1988-1989 pobýval na Indiana University of Pennsylvania v USA
Eva Dušková -Vokálová * 1932 v Praze,
v rodině stavitele a architekta Františka Vokála (zemřel 1943).
Po válce jeho žena Ludmila pronajímala suterén vily mimopražským studentům techniky. Přes ně se Eva seznámila s Miloslavem Chocem, studentem a národněsocialistickým funkcionářem.
Miloslav Choc odešel na jaře roku 1948 za hranice s úmyslem emigrovat, ale rozhodl se později pro odboj a vrátil se zpět pověřen několika úkoly.
Miloslav Choc byl po převratu v roce 1948 nespravedlivě obviněn z vraždy majora Bezpečnosti Augustina Schramma. Zatčeno bylo v této souvislosti několik desítek lidí, včetně Evy Duškové a její matky, a v následujícím procesu bylo odsouzeno na 40 osob. Miloslav Choc k trestu smrti provazem, jeho dívka Eva Dušková k pěti letům do vězení pro mladistvé.
Před Chocovou popravou se s ním ještě v noci z 18. na 19. února 1949 setkala v cele smrti.
Do roku 1953 byla vězněna v Hradci, Doudlebách, Lnářích a v Zámrsku. Musela se podílet na nucených pracích v zemědělství, na stavbách a v úklidových četách. V nápravných zařízeních, zejména ve Lnářích, kromě toho vládl drsný vojenský dril a ozbrojená ostraha.
Matka Evy Duškové odseděla celkem 12 let a mezi lety 1948-53 se s dcerou setkala pouze jednou.
Václav Dvořák (kněz) 28. prosince 1921, Bechyně – 30. července 2008, České Budějovice) byl český římskokatolický kněz, generální vikář (1990-1991 a 1991-1999), administrátor (1991) a biskupský vikář (1999-2008) českobudějovické diecéze, od roku 2000 kanovník Katedrální kapituly u sv. Mikuláše České Budějovice.
Za komunistického režimu byl vězněn, podílel se na činnosti podzemní církve. Byl významným členem českého skautského hnutí, jako skaut používal přezdívku Ťinťa.
Dostal se tak do hledáčku StB, poprvé jej nakrátko zatkla v březnu 1949.
V lednu 1953 byl zatčen, 16 měsíců držen v samovazbě a brutálně vyslýchán v Ruzyni. V květnu 1954 byl vojenským soudem ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 7 let na velezradu. Krátce pak byl vězněn ve Valdicích a poté v uranových dolech ve Rtyni v Podkrkonoší.
Propuštěn byl v lednu 1960.
Ivan Dérer 2. března 1884 Malacky, Uhersko - 10 března 1973 Praha) byl slovenský právník, publicista, československý politik a předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické na Slovensku.
1846 až 1948 byl předsedou Nejvyššího soudu. V srpnu 1944 byl zatčen pro účast v protinacistickém odboji, a až do roku 1945 byl vězněn ve věznicích v Praze na Pankráci a terezínské Malé pevnosti. V letech 1954-1955 byl vězněn, roku 1968 byl rehabilitován. Naposledy veřejně vystoupil v roce 1968 k připravované federalizaci Československa, kterou zkritizoval a vysloužil si tak nenávist "ľuďáků", i Husákových "rudých ľuďáků".
Leopold Dýmal 13. listopadu 1914, Radvanice – 24. května 1995, Olomouc) K 1. září 1948 byl jmenován vicerektorem olomouckého kněžského semináře, po jeho zrušení pak působil jako kaplan v Kojetíně (od 1. září 1950 do 12. července 1951) a současně vypomáhal v duchovní správě v Přerově a Předmostí. Období od 9. července 1951 do 30. dubna 1953 strávil v internaci, a to nejprve v Želivi a později v Hájku u Prahy, poté vykonával základní vojenskou službu u pomocného technického praporu na Slovensku.
Protože však neudal prof. ThDr. Antonína Klevetu za to, že vykonával duchovenskou činnost bez tehdy nezbytného státního souhlasu, byl odsouzen k jednoletému trestu odnětí svobody (vězněn byl od 3. července do 14. prosince 1957, kdy byl propuštěn na amnestii). Od 25. ledna 1958 opět pracoval jako dělník, tentokrát při údržbě silnic, než se 15. prosince stal kaplanem v Šumperku. K 1. prosinci 1960 pak byl ustanoven administrátorem farnosti Horní Libina, odkud spravoval excurrendo také farnost Mladoňov.
E
Hugo Engelhart 13. března 1926, Olomouc- je český lékař a bývalý politický vězeň komunistického režimu v Československu.
v Olomouci v česko-německé rodině. Oba rodiče byli stomatologové - dentisti. Z důvodu dlouhodobého onemocnění matky první léta života prožil u prarodičů v Roudnici nad Labem; poté žil s rodiči v Děčíně. Gymnázium navštěvoval v letech 1937-1946 střídavě v Roudnici a v Děčíně, s dvouletou přestávkou vynucenou absolvováním vojenské služby. Vzhledem k německé národnosti otce musel narukovat k Wehrmachtu, odkud se vrátil až po zranění ke konci 2. světové války. V roce 1946 složil maturitu na děčínském gymnáziu.
V roce 1946 se zapsal ke studiu na Lékařské fakultě UK v Praze, kde promoval v prosinci 1951. Od promoce až do odchodu do důchodu se plně věnoval pacientům v severočeském pohraničí, převážně v okrese Děčín. Po promoci vystřídal několik pracovišť. Byl krátce na TBC oddělení, odkud přešel na gynekologicko-porodnické oddělení v Děčíně. Od roku 1954 byl poslán dočasně jako závodní lékař na důl Julius Fučík v Duchcově. Začátkem roku 1955 se vrátil do Děčína, kde nastoupil na interní oddělení.
Již během vysokoškolských studií byl aktivní ve studentském hnutí. Byl členem České strany národně sociální a zúčastnil se dvou studentských pochodů na pražský Hrad a vyslání delegace k prezidentu Benešovi v únoru 1948.
Den 22. dubna 1955 se stal jeho osudovým dnem — pro údajné spojení s protistátní skupinou byl v Ústí nad Labem zatčen. StB chtěla zinscenovat velký proces ve spojení s jinou skupinou, ale ani přes velké úsilí se StB nepodařilo toto spojení prokázat. Přesto byl odsouzen k 16 letům odnětí svobody a ke ztrátě občanských práv. Byl postupně umisťován do několika vězeňských zařízení. Delší dobu byl v Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval jako vězeňský lékař pro vězně v uhelných dolech. Poté byl na Pankráci zařazen na práci v tamní vězeňské porodnici.
V roce 1960 byla vyhlášena amnestie a po ní byl popuštěn na svobodu. Přesto však určitou dobu nemohl vykonávat své povolání, protože mu nebyla automaticky vrácena občanská práva, tudíž mu byl nadále odejmut akademický titul a bylo mu znemožněno vykonávat lékařské povolání.
Vrátil se proto do Děčína k rodině a pracoval jako dělník na pile. Díky odvážné intervenci tehdejšího výborného ředitele OUNZ Děčín MUDr. Jindřicha Tichého a v souvislosti s požadavkem na zvýšení počtu lékařů v pohraničí se nakonec podařilo prosadit, aby mu, spolu s dalším lékařem ve stejném postavení, bylo dovoleno vrátit se k lékařské profesi.
Poté se stal praktickým (tehdy obvodním) lékařem a po krátkém působení na jednom městském obvodě a na obvodě v Libouchci se roku 1962 stal obvodním lékařem v odlehlém horském obvodě ve Verneřicích, vzdáleném 25 km od Děčína a ležícím v Českém středohoří. Do příslušného obvodu spadalo 14 roztroušených a zejména v zimě špatně přístupných obcí. Tyto okolnosti vyžadovaly, aby, přestože byl „pouze" v pozici praktického lékaře, uměl provádět i výkony a léčbu v celé škále odborností, včetně malé chirurgie, ORL, kožního lékařství, porodnictví a ve dnech, kdy nebyl přítomen pediatr, být schopen ošetřovat i dětské pacienty. Nebyl ale opravdovým „venkovským rodinným lékařem", na kterého dodnes vzpomínají nejméně dvě generace jeho pacientů.
Angažoval se a angažuje i společensky a politicky. O aktivitě v roce 1948 byla zmínka již výše. V roce 1968 se stal spoluzakladatelem pobočky K 231 a pracoval jako její tajemník. Od roku 1990 je velmi agilním předsedou okresní pobočky Konfederace politických vězňů. Z titulu této funkce se účastní četných besed na školách, přednášek pořádaných církvemi a zúčastnil se i slyšení politických vězňů v Senátu Parlamentu ČR. Po sametové revoluci byl od roku 1990 po dobu dvou let zastupitelem a také členem městské rady v Děčíně.
Před kaplí sv. Jiří na děčínském zámku při 222. výročí posvěcení kaple dne 22. září 2012.
János Esterházy-hrabě - 14. března 1901 Veľké Zálužie, Uhersko – 8. března 1957 Mírov, Československo) byl významný politický činitel maďarské menšiny v Československu a v období Slovenského štátu.
Umučen ve věznici.V roce 1945 ho po osvobození Bratislavy internovalo sovětské velení, po 12 dnech byl propuštěn. Následně navštívil tehdejšího předsedu Sboru pověřenců Gustáva Husáka, aby s ním jednal o maďarském memorandu (žádajícím revizi hranic) a protestoval proti perzekucím vůči Maďarům na osvobozeném území (které byly iniciovány košickým vládním programem). Gustáv Husák ho však nechal zatknout a předal jej sovětské státní bezpečnosti. Rok strávil v moskevském vězení na Lubjance. Na základě vykonstruovaných obvinění byl poté odsouzen na 10 let nucených prací a transportován na Sibiř. Dne 16. září 1947 jej Národní soud v Bratislavě v nepřítomnosti během jediného stání odsoudil k trestu smrti za úklady proti Československé republice a kolaboraci s fašismem. V roce 1949 jej sovětské úřady odevzdaly zpět československým orgánům. Na základě prezidentské milosti mu byl zmírněn trest smrti na doživotí. Zemřel 8. března 1957 po dlouhé pouti po mnoha tehdejších československých věznicích v Mírově na Šumpersku nedaleko od Olomouce.
Dosud nebyl na Slovensku rehabilitován.
František Fajtl 20. srpna 1912 Donín – 4. října 2006 Praha byl československý stíhací pilot bojující za druhé světové války v řadách Royal Air Force a od roku 1944 v leteckých jednotkách v SSSR proti nacistickému Německu.
po komunistickém převratu byl propuštěn z armády, zatčen a bez soudu 1,5 roku vězněn na Mírově.[1] Po propuštění pracoval jako účetní stavebního podniku v Lounech. V roce 1964 byl částečně rehabilitován, plné rehabilitace se dočkal až
po pádu komunismu, kdy byl povýšen na generála. Je spolu s Františkem Peřinou jedním z nejvýznamnějších československých letců 2. světové války.
František Ferda 31. března 1915 Spálené Poříčí – 7. srpna 1991 Sušice byl český kněz a léčitel, který byl i na dálku schopen pomocí „informačního pole“ stanovit přesnou diagnózu pacienta, příčinu a vývoj jeho onemocnění, a zároveň vybrat nejvhodnější přírodní léky a postup léčby.[zdroj?] Pro léčbu rakoviny vytvořil bezbílkovinnou dietu, kterou nazval „Totální protirakovinná kúra“ – TPK. v rámci proticírkevních represí byl od roku 1951 do roku 1960 vězněn
Josef Frank 25. února 1909 Prostějov – 3. prosince 1952 Praha) byl český a československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR. Popravený v rámci politických procesů v 50. letech 20. století.
Od roku 1926 byl členem komunistické mládeže a čtyři roky později vstoupil do KSČ. Ve 30. letech pracoval satelitních komunistických organizacích (ústředí družstva Včela, byl předsedou odborového svazu Federace soukromých zaměstnanců).
Za války působil v komunistickém odboji na Prostějovsku a v letech 1939 – 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.
Na základě vykonstruovaných obvinění byl v roce 1952 vyloučen z KSČ. Následně byl zatčen a odsouzen k trestu smrti v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského a popraven.
Josef Froněk * 22. listopadu 1898 - ???) byl jedním z politických vězňů totalitní doby. Byl týrán ve vazbě a odsouzen ve vykonstruovaném procesu, spolu se Záděrou a spol., v dubnu 1954 Krajským soudem v Praze.
Za vinu jim bylo kladeno, že se v kavárně bavili v roce 1953 o svobodných volbách a že Jan Krejcar předal Rudolfu Šedivému návrh na organisaci zemědělství, aby jako odborník sdělil názor. Kromě trestu odnětí svobody, byli všichni odsouzeni ke ztrátě všech občanských práv a k propadnutí všeho jmění. Ještě před započetím soudu ve vazbě na následky týrání zemřel pan Josef Vacek, který měl být souzen s nimi.
Vnislav Fruvirt *11. července 1923- je římskokatolický kněz brněnské diecéze, politický vězeň komunistického režimu, kaplan Jeho Svatosti a farář farnosti Brno-Bystrc
Dne 13. ledna 1953 ho zatkla tehdejší státní tajná bezpečnost za tzv. protistátní činnost ve Tvarožné. Měl být odsouzen jako organizátor protistátní skupiny.
I když se při soudním přelíčení prokázalo, že skupinu neorganizoval, byl označen jako ideologický vůdce skupiny a odsouzen k deseti letům odnětí svobody a
zabavení veškerého majetku
Antonín Fránek 12. června 1900, Rájec nad Svitavou – říjen 1982, Letovice byl český a československý politik, člen Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění, po roce 1948 člen třetího odboje pronásledovaný komunistickým režimem.
Bedřich Fučík -pseudonym Václav Horák 4. ledna 1900 Čáslavice – 2. července 1984 Praha byl český literární kritik, historik, editor a překladatel, manžel překladatelky Jitky Fučíkové
Roku 1952 byl ve vykonstruovaném procesu s tzv. „klerofašistickou odnoží zelené internacionály“ odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na základě amnestie v roce 1960, roku 1967 byl rehabilitován. Vždy se snažil o vydávání dobré a kvalitní literatury bez ohledů na politické konotace nebo biografii jejich autorů, a proto především v Melantrichu v jeho éře vycházely knihy katolíků i komunistů (jmenujme např. V. Vančuru).
G
Pavel Peter Gojdič 17. července 1888, Ruské Pekľany, Rakousko-Uhersko – 17. července 1960, věznice Leopoldov) byl řeckokatolický řeholník, biskup a mučedník, 6. eparcha prešovský. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného, v roce 2008 mu komise při Jad vašem přiznala titul Spravedlivý mezi národy.
V roce 1950 zahájila československá vláda a její bezpečnostní složky akci P, během níž pozatýkaly řadu řeckokatolických duchovních včetně Pavola Gojdiče. Vyvrcholení akce přišlo 28. dubna 1950, kdy proběhl „Prešovský lžisobor“, biskup Gojdič byl zatčen a odvezen do internace a řeckokatolická církev byla násilím sloučena s pravoslavnou církví.[3]
V lednu roku 1951 byl spolu s dalšími duchovními (Ján Vojtaššák, Michal Buzalka) odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení, ztrátě všech občanských práv a zaplacení pokuty ve výši 200 000 Kčs za údajnou velezradu a špionáž (rozsudek byl v plném rozsahu zrušen až v roce 1990).
Byl umučen ve vězení v den svých 72.narozenin.
Eduard Goldstücker 30. května 1913 Podbiel, nyní okres Tvrdošín – 23. října 2000 Praha byl československý germanista, profesor dějin německé literatury a překladatel židovského původu.
V roce 1948 byl jmenován československým velvyslancem v Izraeli, v roce 1951 se však stal obětí politických čistek a strávil tři a půl roku ve vězení.
Jiří Gruntorád * 21. září 1952, Praha- je český dělník, knihovník a vydavatel samizdatové literatury. Jde o signatáře Charty 77 a pozdějšího zakladatele a ředitele knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti, který je i autorem nebo spoluautorem několika
publikací o exilové literatuře.
za Hermanna poradcem rady. Poté, co se stal signatářem Charty 77, následovalo dvojnásobné věznění. Nejprve byl odsouzen na tři měsíce za nedovolené držení zbraně (v roce 1989 byl rehabilitován) a nedlouho po propuštění ho čekalo druhé uvěznění,
tentokrát na čtyři roky za podvracení republiky (1980–1984).
Roky 1981–1983 tak strávil ve věznici v Minkovicích, kde vězni v těžkých podmínkách pracovali pro výrobce bižuterie Preciosa. Následujících čtrnáct měsíců byl vězněn ve Valdicích. Po propuštění žil další tři roky v režimu tzv. ochranného dohledu.
V září 2006, společně s dalšími minkovickými vězni – Vladimírem Hučínem a Jiřím Wolfem, obvinil tehdejšího dozorce a pozdějšího komunistického poslance Josefa Vondrušku, že je nepřiměřeně agresivně trestal. Soud s Josefem Vondruškou stále probíhá.
Miroslav Grégr * 13. prosince, 1929 Praha --- V roce 1954 vystudoval strojní fakultu ČVUT a působil na různých pozicích ve strojírenství, od roku 1962 jako ředitel Desty Děčín. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ho Ústřední výbor Komunistické strany Československa zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“. V té době je uváděn jako ředitel n. p., Desta, Děčín.[3] Byl vyloučen z KSČ[4] a pro svůj podíl na reformách 60. let byl po nástupu normalizace krátce vězněn.
Vladimír Görner 18. září 1904 Praha – 9. září 1972 Praha- byl český a československý politik Československé sociální demokracie a poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění, po únorovém převratu pronásledovaný komunisty.
Po roce 1945 byl předsedou pražské organizace ČSSD. Patřil k pravicovému křídlu strany, které bylo kritické vůči KSČ. V roce 1955 byl odsouzen v rámci procesu s bývalými sociálními demokraty na doživotí. Propuštěn byl v roce 1963
H
Jan Haluza * 12. července 1914, Šternov, dnes součást Újezdu u Brna - 25. srpna 2011, Zlín) byl československý atlet, běžec a trenér Emila Zátopka. V padesátých letech se stal obětí komunistické perzekuce, byl vězněn a mučen a později po propuštění mu bylo znemožněno vykonávat právnické povolání. Šlo o nositele řádu Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.
Byl ve Zlíně zatčen a obviněn z hospodářské špionáže. Později jej komunisté obvinili také z členství ve skupině Milady Horákové. Byl podroben mučení ve známé věznici v Uherském Hradišti, mimo jiné jej mučili elektrickým proudem. Hrozil mu trest smrti, nakonec byl odsouzen k šesti letům žaláře. Prošel mnoha komunistickými lágry (např. Rovnost, Svornost, Mariánská, Eliáš nebo Nikolaj). [3] V uranových dolech v Jáchymově byl opět obviněn ze špionáže a vyslýchán. Tam se také nakazil tyfem.
Věra Haluzová 30. listopadu 1924 - 30. října 2013 byla česká folkloristka. Do vysokého věku se aktivně věnovala studiu lidových zvyků, působení v dětských souborech, činnosti porotkyně na přehlídkách folklorních souborů a práci na tvorbě scénických pásem dětských folklórních souborů
Marie Vojtěcha Hasmandová - 25. března 1914 Huštěnovice – 21. ledna 1988 Znojmo - Hradiště byla česká katolická řeholnice, generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (1970-1988)
V roce 1950 byla jmenována představenou Neumannea v Prachaticích. Na pokyn matky představené zde poskytla asyl mladému knězi - františkánovi Remigiu Jančovi, který při zrušení klášterů unikl zatčení, skrýval se před Státní bezpečností a dělal sestrám boromejkám tajného kněze. Po udání za to byli oba roku 1952 zatčeni. Vojtěcha byla ve vykonstruovaném procesu 19. září 1953 odsouzena Krajským soudem v Českých Budějovicích k 8 letům vězení za údajnou špionáž a velezradu. V průběhu věznění onemocněla tuberkulózou a její zdraví se celkově velmi zhoršilo. 10. května 1960 byla z věznice v Pardubicích propuštěna na všeobecnou amnestii, jen 4 měsíce před vypršením celého trestu.
V letech 1960-1970 sestra Vojtěcha působila v Charitním domě ve Vidnavě, od roku 1969 jako představená vidnavské komunity sester boromejek. Dne 8. července 1970 byla zvolena generální představenou kongregace.
František Hatina 1. ledna 1892 Strašice – 5. dubna 1971 Plzeň[1]) byl český a československý novinář, politik Československé sociální demokracie a poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Po únorovém převratu v roce 1948 pronásledován komunisty.
Za protektorátu byl v letech 1939–1945 vězněn v koncentračním táboru Buchenwald. Po roce 1945 se znovu zapojil do politiky.[2]
V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Poslancem byl do parlamentních voleb v roce 1946. Po nich se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za sociální demokraty. Zde zasedal až do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[3][4]
Patřil mezi přední politiky ČSSD na Plzeňsku. Po únorovém převratu v roce 1948 odmítal sloučení strany s Komunistickou stranou Československa a odešel z politiky. V roce 1954 byl zatčen a odsouzen v důsledku plzeňského povstání z předchozího roku na osm let. Propuštěn byl ze zdravotních důvodů v roce 1959
Václav Havel 5. října 1936, Praha – 18. prosince 2011, Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik.
v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Milan Havlín 2. června 1928 - 12. května 2007 Québec, Kanada) byl kanadský zahradní architekt českého původu. Byl polickým vězněm socialistické diktatury v Československu. Své zážitky zpracoval ve dvou knihách. Od roku 1968 žil v emigraci v Kanadě. Zemřel roku 2007.
Po únoru 1948 se spolu s kamarády zapojil do protikomunistického odboje na Vysočině. Členkou této skupiny byla i jeho budoucí žena. V článku Luďka Navary uvádí, že jeho skupina převedla přes hranice 35–40 lidí.[1] Dále skupina provedla šest ozbrojených přepadení, během kterých získala zbraně, stranické legitimace, písemnosti, dokumenty, hodinky, oděvy, láhve s likéry a peníze v hotovosti.[zdroj?]
Skupina byla, jako mnohé další, díky zradě odhalena a její členové byly odsouzeni. Milan Havlín k trestu smrti. Havlín strávil ve vězení 14 let a tři měsíce. Vězněn byl v lágru Bytíz na Příbramsku. Jeho žena byla vězněna dvanáct let.[zdroj?] Milan Havlín je uveden v evidenčních záznamech Ministerstva vnitra v kategoriích Tajný spolupracovník a Agent (krycí jméno Jirka).[2] Svazek Milana Havlína ovšem byl skartován.[3] Sám Havlín dle Luďka Navary uvedl, že má svědomí čisté.[3]
Po srpnu 1968 Havlín s rodinou emigrovali přes Rakousko do Kanady. Milan Havlín vystudoval zahradní architekturu na Université de Montréal. Pracoval na kontraktech pro města, provincii a veřejné instituce. Zastupoval rověnž město Montréal a jeho botanickou zahradu na světových výstavách.[4] Byl profesorem krajinářské architektury na Institute of Agricultural Technology of St. Hyacinthe.[5] Je po něm pojmenována Cena Milana Havlína[6] (Prix Milan Havlin / Milan Havlin Prize), udělovaná Québeckou asociací zahradních architektů.[7] Za svou práci sám dostal několik cen (Nurseryman Association, Les Floralies Internationales de Paris et de Montréal, Prix Fréderich Todd.
V bytízském lágru začal psát svou autobiografii ve dvou částech, jejíž chronologicky druhá část vyšla v Kanadě, pod pseudonymem Petr Roman, a po listopadu 1989 i v Česku, kdy se dočkala vydání i část první.
V roce 2001 se Milan Havlín stal předsedou Asociace Hostýn (A. H.)
Jiří Hejda 25. února 1895 v Praze – 25. dubna 1985 v Praze) byl český spisovatel a publicista, československý politik a národohospodář, účastník protinacistického odboje
Josef Helikar - 17. března 1923, Solec – 15. července 2000, Litoměřice) byl český katolický kněz, Dne 21. května 1954 byl zatčen a uvězněn komunistickým totalitním režimem. Jednalo se o souvislost se zatčením kardinála Štěpána Trochty, který Helikarovi svěřil nějaký dopis. Vězněn byl nejdříve v Litoměřicích, souzen v Praze. Poté byl umístěn do pankrácké věznice a nakonec na Mírově. Z výkonu trestu byl propuštěn 21. listopadu 1959 z Nápravně pracovního tábora č. 1 Mírov.
Josef Herl 8. srpna 1912 Vídeň – 22. května 1974 Praha[1][2]) byl český a československý politik Československé strany lidové a poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 pronásledován a vězněn. Od 1949 odsouzen na doživotí.
Ladislav Hlad 3. února 1908, Plzeň – 16. prosince 1979, Moravec) byl český katolický kněz, tajně vysvěcený biskup pro pražskou arcidiecézi, vězeň komunistické totality.
Zde byl v červenci 1950 zatčen v souvislosti s číhošťským zázrakem. Odsouzen byl v září 1950 na tři roky žaláře za údajný trestný čin sdružování proti republice, jeho biskupské svěcení se podařilo utajit. V prosinci 1951 byl podmínečně propuštěn a ustanoven administrátorem v Kladně–Rozdělově.
Antonín Hladký 2. listopadu 1926, Znojmo – † 1. listopadu 2005, Stará Boleslav), byl český katolický kněz, člen řádu salesiánů, politický vězeň komunistického režimu.
V roce 1957 byl odsouzen pro salesiánskou činnost. Po dvou letech trestu se vrátil do Brna, kde pracoval jako soustružník až do roku 1969. Bohosloví studoval soukromě a 20. června 1963 byl tajně vysvěcen biskupem Trochtou na kněze.
Josef Hlouch 26.března 1902, Lipník – 10. června 1972, České Budějovice) byl římskokatolický teolog, duchovní, vysokoškolský pedagog a v letech 1947–1972 devátý biskup českobudějovický
Prvním místem nucené internace byl bývalý františkánský klášter Čtrnácti sv. Pomocníků v Kadani. V září 1952 převezen do Růžodolu u Liberce, kde se setkal s arcibiskupem Beranem zadržovaným od roku 1951. Oba vězni byli ubytováni v osamělé vile. V přísném režimu měli povolenu denně pouze jednohodinovou vycházku na zahradu. Pošta byla kontrolována a případné návštěvy byly umožněny jen v budově ministerstva vnitra. Dne 17. dubna 1953 byli Hlouch a Beran přemístěni do zámečku v Myštěvsi u Nového Bydžova. Zde zastihli další biskupy ve stejné situaci – brněnského Karla Skoupého a Róberta Pobožného ze slovenské Rožňavy. Režim zde byl mírnější, avšak trpěli nedostatkem vody a jídla. Zdravotní stav biskupa Hloucha se začal zhoršovat. V roce 1954 byl převezen na léčení do Prahy. Po uzdravení byl převezen do Šebetova u Boskovic do budovy místního zámku. Zde byl od roku 1953 umístěn ústav pro hluchoněmé ženy v péči školských sester de Notre Dame
Radim Hložánka
Stanislav Hlučka
Leopold Hofman
Antonie Hofmanová Tonička 13. června 1923, Horní Branná – 16. června 2009, Jilemnice- byla česká katechetka, členka sekulárního františkánského řádu, katolická disidentka a politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu
Josef Holcman
Ladislav Holdoš
Vladimír Benedikt Holota
Ivan Holý
Alois Honěk
Vasiľ Hopko
Ivan Horváth
Bedřich Hostička
Jaromír Hořec
Alois Hořínek
Luboš Hruška 20. července 1927 – 30. června 2007) byl český voják, politický vězeň komunistického režimu a tvůrce proslulé Meditační zahrady v Plzni, která je koncipována jako Památník obětem zla. Její součástí je křížová cesta a kaple sv. Maxmiliána Kolbeho.
byl jako šestnáctiletý nasazen k Luftschutzpolizei, což byla ponáletová služba k vyprošťování raněných a mrtvých obyvatel po leteckém bombardování. V roce 1946 dokončil středoškolská studia a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Jako mladý důstojník byl zařazen k vojenskému útvaru v blízkosti státních hranic a při pokusu o jejich překročení byl v roce 1949 zatčen.
Vyl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, propadnutí veškerého majetku a zbavení občanských práv. Za neustálého nelidského týrání poznal věznice Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni a jáchymovský pracovní tábor Bytíz u Příbrami.
Během vězeňských let se setkal s desítkami vězněných křesťanů, kněží a biskupů, díky jejichž svědectví přijal katolickou víru a nechal se tajně pokřtít tehdejším provinciálem jezuitů P. Františkem Šilhanem, který jej na křest také tajně připravoval. Iniciační událostí na této cestě víry bylo pro Luboše Hrušku setkání s páterem Ondřejem (civilním jménem Karel Frgal), které prožil těsně po svém odsouzení. Tento kapucínský řeholník jej ve společné cele přivítal takovým způsobem, že až do své smrti bude Luboš Hruška o tomto klíčovém setkání svého života vyprávět jako o svém prvním setkání s milujícím a osvobozujícím Kristem.
Julie Hrušková * 18. května 1928 Boskovštejn je bývalá převaděčka a politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu. Od roku 2010 nositelka Řádu Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. V současné době je místopředsedkyně břeclavské pobočky Konfederace politických vězňů České republiky.
Julie Hrušková byla dcerou vranovského hajného, který sám po únoru 1948 převáděl lidi prchající před komunistickým režimem z Československa. Dvacetiletá Julie Hrušková následovala jeho příkladu a několik s několika přáteli, které převedla přes hranice, uprchla na západ.
Zde vstoupila do služeb americké CIC, pro niž se uvolila převádět přes hranice klíčové osoby pronásledované komunisty. Ve Vídni začala chodit s americkým důstojníkem, se kterým se hodlali vzít ihned poté, co dosáhne zletilosti (tehdy 21 let). Její milý však byl odvolán domů do států. Tehdy se ještě domnívala, že jejich odloučení je dočasné.
Julie Hrušková byla krátce poté požádána o urychlené převedení několika účastníků protikomunistického odboje, které StB odhalila. Ačkoliv krátce předtím zjistila, že je těhotná, rozhodla se úkol splnit. Netušila, že StB už o ní ví prakticky všechno díky zvědovi, který pronikl do její části převaděčské sítě řízené CIC.
Úspěšně ještě převedla přes hranice tři osoby, ale v Linci byla zadržena sovětskými okupačními orgány a vrácena do Československa. Navzdory mučení nikdy neprozradila své spolupracovníky ani nepřistoupila na nabízenou spolupráci. V důsledku brutálních výslechů ve vyšetřovně StB potratila a ponechána několik dní bez ošetření na samotce téměř zemřela - do nemocnice byla převezena teprve poté, co se kvůli ní vzbouřily ostatní vězeňkyně na patře. Důsledkem bylo, že už nikdy nemohla mít děti. Ve vykonstruovaném procesu byla odsouzena k 15 letům vězení, z nichž si odseděla jedenáct. Od svých spoluvězeňkyň si vysloužila přezdívku Komár.
Bohuslav Hubálek
Stanislav Hula
Gustáv Husák
Otakar Husák
Antonín Huvar
Vladimír Hučín
František Hynek
Josef Hádek
František Hála
Ferdinand Höfer
Milan Hübl
Ch
Cyril Charvát 30. června 1906 Velké Meziříčí – 24. října 1974 Velké Meziříčí) byl český a československý politik Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 politicky a občansky pronásledován a vězněn. Za války vězněn gestapem.Pak v roce 1949 odsouzen v Brně na doživotí.
František Chábera 5. ledna 1912, Lansberg, Německo – 21. října 1999, Praha) byl československý vojenský pilot a válečný stíhač.
Poté, co se vyučil elektromontérem, vstoupil do československého vojenského letectva. Po studiích v letech 1930–1932 létal jako vojenský pilot u 2. a 4. leteckého pluku, od roku 1934 pak působil jako pilot Vědeckého leteckého ústavu v Letňanech.
V roce 1939 uprchl před nacisty nejprve do Polska, posléze létal jako válečný pilot ve Francii. Po osazení Francie nacisty nejprve létal v Severní Africe odkud lodí odejel létat do britské RAF. Zde bojoval v Bitvě o Británii v 312. československé stíhací stíhací peruti, později přešel k 96. peruti nočních stíhačů.
Od roku 1944 sloužil jako dobrovolník v Sovětském svazu, v září až říjnu 1944 pak bojoval ve Slovenském národním povstání jako velitel 2. letky 1. československého stíhacího pluku. Po návratu do SSSR se stal velitelem 1. letky 1. československé smíšené letecké divize v SSSR.
Po válce opět pracoval jako pilot ve Vědeckém leteckém ústavu v Letňanech. V roce 1948 byl zatčen a obviněn údajného z pokusu o útěk, v následném politickém procesu byl odsouzen k pěti letům vězení, vězněn byl až do roku 1953 na Borech, v Příbrami a v Jáchymově.
Jan Chmelař 31. ledna 1931, Kletečná – 5. ledna 2011, Praha-Řepy, římskokatolický kněz, byl politický vězeň komunistického režimu. V závěru života byl v letech 1999–2011 farním vikářem v České Lípě.
prožil zábor klášterů (Akce K), a následně byl se spolubratry internován v Broumově. Z internace byl propuštěn v létě roku 1951.
V roce 1958 byl zatčen a odsouzen za „podvracení republiky a spolčování za tím účelem“ (jako „spolčování“ byla hodnocena jeho příslušnost k premonstrátskému řádu). V roce 1959 byl tři měsíce před vypršením ročního trestu propuštěn s podmínkou na osm let.
Pohřební Mše svatá se konala v basilice Všech svatých v České Lípě 15. ledna 2011. Hlavním celebrantem byl litoměřický biskup, Mons. Jan Baxant, želivské premonstráty na pohřbu zastupoval převor Jindřich Zdík Zdeněk Charouz. Po pohřebních obřadech byl P. Chmelař pohřben v Zákupech.
Heřman Chromý (Karel) * 29. září 1947 Praha je český a československý básník, kulturní organizátor, disident, signatář Charty 77, po sametové revoluci politik, diplomat.
V roce 1986 byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za podvracení republiky, kvůli své básnické, publicistické a politické činnosti.
V srpnu 1989 proti jeho osobě zahájila Státní bezpečnost v Mělníku další předběžné vyšetřování. V letech 1988-1990 vydával společně
s Petrem Uhlem a Annou Šabatovou čtrnáctideník Informace o Chartě 77
Václav Chytil 3. listopadu 1907 Lukov – 15. září 1980 Praha byl český a československý národohospodář, vysokoškolský učitel, politik a člen Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního Národního shromáždění, Ústavodárného Národního shromáždění, Národního shromáždění ČSR, České národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění. Po roce 1948 a opět po roce 1968 byl politicky stíhaný komunisty.
Odsouzen na 12 let v roce 1949
J
Jan Janků (politický vězeň)
Karel Janoušek
Alois Janáček
Jiří Ješ
Josef Ježek (ministr)
Ivan Martin Jirous 23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha, známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous, byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu.[3] Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.
Václav Jirásek (politik)
Vladimír Jukl
Jozef Juráš
K
Jiří Kabát (kněz)
Josef Kacálek
Jaroslav Kadlec 0. března 1911 Dolní Cerekev - 3. ledna 2004 Stará Boleslav byl český katolický kněz a historik specializující se na české církevní dějiny
Adolf Kajpr
Zdeněk Kalista
Eva Kantůrková- rozená Sílová, * 11. května 1930 Praha je česká prozaička a scenáristka.
Pochází z literárně založené rodiny – otec Jiří Síla byl komunistický novinář a matka Bohumila spisovatelka. Má dva syny z prvního manželství s Janem Šternem Ivana Šterna (*1949, ekonom) a Jana Šterna (*1953, Ing., publicista).
Po ukončení studia filosofie a historie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1956 pracovala do r. 1958 pro Svaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury; poté se věnovala literatuře.
Byla členkou KSČ a angažovala se v Pražském jaru; v roce 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na seznamu zakázaných autorů a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích.
Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí, a i jinak se společně s druhým manželem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) angažovala v disentu. Od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky.
Jaroslav Karl
Imrich Karvaš
Svatopluk Karásek* 18. října 1942 Praha) je český písničkář, evangelický duchovní, na počátku 21. století poslanec Poslanecké sněmovny za US-DEU, později neúspěšný kandidát do senátu za Stranu zelených.
od roku 1963 v kladenských dolech. Roku 1964 začal studovat Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze, kterou úspěšně dokončil v roce 1968. Poté působil, až do odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské služby (1973), jako farář. Poté až do roku 1976 pracoval jako kastelán.
Roku 1976 byl z politických důvodů spolu se členy hudebních skupin The Plastic People of the Universe a DG 307 odsouzen na osm měsíců odnětí svobody (tento rozsudek byl v roce 2003 zrušen Nejvyšším soudem.[2]). V roce 1977 podepsal Chartu 77 a až do své emigrace pracoval v manuálních profesích. Počátkem roku 1980 na nátlak StB v akci Asanace nuceně emigroval[1] do Rakouska, odkud odešel do Švýcarska, kde od roku 1981 až do 1997 působil v Curychu jako evangelický farář
Naděžda Kavalírová MUDr
rozená Morávková * 13. listopadu 1923 Opočno) je předsedkyně Konfederace politických vězňů České republiky
V roce 1956 byla zatčena a odsouzena ve vykonstruovaném procesu za údajnou vlastizradu a špionáž. Podle spisu její vina spočívala v tom, že si psala s člověkem, se kterým se znala z doby studií před rokem 1948, který emigroval a měl na území Československa vytvářet špionážní síť. Z vězení byla propuštěna v roce 1959.
František Kaďůrek
Dominik Kaľata
Ján Kempný
Zdeněk Kessler
Karel Klapálek
Antonie Kleinerová
rozená Štainicová 23. března 1901 v Praze – 23. srpna 1982 v Praze), byla česká a československá politička Československé strany národně socialistické a poválečná poslankyně Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 pronásledována a vězněna.
V politickém procesu s Miladou Horákovou a spol. byla odsouzena k trestu těžkého žaláře na doživotí. Kromě toho jí byl zkonfiskován majetek, vyměřen peněžitý trest dvaceti tisíc korun a odebrána na deset let čestná občanská práva. Byla vězněna ve Znojmě, Kutné Hoře, v Praze na Pankráci, v Chrudimi a v nápravněpracovním táboře Pardubice. Společně s dalšími vězeňkyněmi zde iniciovala v roce 1954 hladovku, za kterou byla kázeňsky potrestána. Doživotní trest jí byl ale v roce 1955 zmírněn na dvacet pět let a v roce 1962 byla propuštěna na amnestii.
Jaroslav Klemeš
Karel Knaifl
Marie Helena Knajblová 25. dubna 1888 Nová Ves u Litovle - 13. února 1961, Jiřetín byla česká učitelka a řeholnice, představená bruntálského domu Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské a oběť komunistického teroru. V roce 1951 byla zatčena, mučením přinucena k přiznání se k protistátní činnosti a ve vykonstruovaném procesu v únoru 1952 odsouzena k 10 letům vězení (v tét době jí již bylo 64 let). Kruté věznění, mučení a odpírání lékařské péče jí zcela zničilo zdraví. Krátce po propuštění zemřela v Jiřetíně.
Josef Knap
Vilém Knebort
Josef Knop
František Kohlíček
Václav Kojzar
Josef Koláček
Bohumil Kolář 7. ledna 1924, Praha- je český katolický kněz končil studia v Římě, kde byl téhož roku vysvěcen na kněze. I přes těžkou poúnorovou situaci v ČSR se v létě 1948 vrátil do vlasti.
V roce 1949 se nenechal zastrašit a přečetl (jako mnoho jiných kněží) pastýřský list „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“,
který kritizoval poměry nastoleného komunistického režimu.
Zato byl vyslýchán a nato i poprvé odsouzen. V roce 1949 byl amnestován.
V následujících letech vztah lidově demokratického státu a římskokatolické církve kulminoval až do otevřené perzekuce, věznění kněží a řeholníků,
a dokonce i k několika popravám duchovních. Bohumil Kolář byl zatčen 23. srpna 1952. Vyšetřovací vazba v Brně trvala až
do 25. června 1953, kdy Krajský soud v Ostravě vynesl rozsudek nad jedenáctičlennou skupinou „velezrádců“.
Mezi odsouzenými byli i tři římskokatoličtí kněží: Bradna, Pilík a Kolář. Antonín Bradna byl odsouzen na 15 roků,
Karel Pilík na 12 roků a Bohumil Kolář na 10 roků těžkého žaláře.
Převážnou dobu svého trestu prožil ve věznici Valdice, kde nezaznamenal nejen hlad, útisk ze strany bachařů a zimu,
ale taktéž přátelství mezi svými politickými spoluvězni (většinou kněží různých církví)
Jiří Kolář 24. září 1914 Protivín – 11. srpna 2002 Praha byl český básník a výtvarník známý po celém světě, a to především díky svým kolážím
a experimentálnímu umění V letech 1952 – 1953 byl vězněn za svoji kritiku komunismu ve sbírce Prométheova játra, jejíž rukopis byl
nalezen při domovní prohlídce u literárního historika V. Černého.
V roce 1977 podepsal Chartu 77. Brzy poté, 1979 jemu a ženě nebylo umožněno vrátit se do Československa ze studijního pobytu ze západního Berlína,
a tak od roku 1980 žili v Paříži.
Jindřich Konečný Konfederace politických vězňů České republiky
Jan Konzal 5. května 1935 Zbuzany-Třebonice je tajně vysvěceným ženatým biskupem působícím ve skryté církvi, nekonformním teologem, organizátorem podzemních vzdělávacích kursů a spisovatelem. Publikoval též pod pseudonymy Karel Malý, Karl Klein (značkou KK), Hans H., v konspirační síti skryté církve měl přezdívku 99. V současné době spolupracuje zejména s časopisem Getsemany a nakladatelstvím Síť.
Od osmi let (1943) vyrůstal, podobně jako tři z jeho starších bratrů, v redemptoristickém internátním institutu pro ministranty na Svaté Hoře. Klášter přepadli v dubnu 1950 představitelé komunistického režimu a obyvatele včetně starších Janových bratrů internovali například v koncentračním táboře v Králíkách. Jan tehdy uvězněn nebyl.
V letech 1960–1963 byl vězněn v Ruzyni a na Pankráci za podvracení republiky. Byl viněn z toho, že sloužil tajné mše. To v té době sice ještě nemohl a ani nevěděl, že je to možné, ale je pravda, že pod rouškou pěveckého sboru vedl teologické vzdělávací kroužky. Následkem vyšetřování utrpěl ztrátu paměti. V roce 1969 byl rehabilitován, v roce 1970 bylo rozhodnutí o jeho rehabilitaci zrušeno. Ve vězení na Pankráci pracoval jako projektant, setkal se s básníkem Václavem Renčem a spřátelil se s vrcholovým krasobruslařem Ladislavem Čápem.
Ján Chryzostom Korec
Bedřich Kostelka 6. března 1898 Vyškov – 30. září 1973 Brno. Byl český a československý politik a člen Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního Národního shromáždění. Po roce 1948 pronásledován a vězněn
Působil v organizaci Obrana národa a v roce 1942 byl zatčen gestapem a šest týdnů vězněn v Brně. Znovu zatčen v roce 1944 a odsouzen k sedmi letům vězení za vlastizradu.
v roce 1946 se stal předsedou Okresního národního výboru ve Vyškově. Po únorovém převratu roku 1948 byl rozhodnutím Akčního výboru Národní fronty z funkce odvolán. Byl pak novým režimem zatčen a spolu se svým synem Miroslavem vězněn.[4] Odsouzen byl k 25 letům vězení za své styky s předúnorovými poslanci ze skupiny Modrý štít a krytí Bohdana Chudoby před jeho emigrací na Západ. V roce 1949 byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena i jeho manželka Ludmila na 12 let do vězení a zabaven jim byl rodinný majetek. Vězněn byl postupně v Plzni (na Borech), Valdicích, Ostrově u Karlových Varů, Mírově a Leopoldově.
Ludmila Kostelková Odsouzena v roce 1949 na 12 let. Zahynula.
Josef Kostohryz 25. prosince 1907 Křenovice – 24. května 1987 Praha zatčení (1951). O rok později byl odsouzen
ve vykonstruovaném procesu "Zelené internacionály" za velezradu na doživotí, propuštěn byl až roku 1963, rehabilitován v r. 1990.
Po svém propuštění se živil jako překladatel. Spolu s Hanou Uhlířovou přeložil „Druhé pohlaví“ od francouzské intelektualky Simone de Beauvoir (Praha 1966).
Václav Kotěšovec
Jaroslav Koutecký 14. října 1922 Kroměříž – 10. srpna 2005, Berlín) byl český fyzikální chemik a předseda Grantové agentury AV ČR.
Za komunismu byl vězněn za pokus o ilegální přechod hranice (1948/1949). V roce 1969 odešel do zahraničí. 20 let strávil v emigraci (1969–1989), zejména v USA a Německu. Od roku 1973 pracoval na Freie Universität Berlin, kde založil výzkumnou skupinu zaměřenou na kvantovou chemii a chemii povrchů. Byl světovým odborník v oblasti elektrochemie, kvantové chemie, kvantové teorie povrchových jevů, fotochemii a chemii a fyzice klastrů.
Marie Kovalová * 4. srpna 1911 Olešná u Přibyslavi – 4. srpna 1999 Mukařov) byla osoba pronásledovaná a vězněná komunistickým režimem v 50. letech 20. století, katolická aktivistka a pořadatelka podzemních duchovních seminářů v období normalizace.
Byla 25. srpna 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 1953 odsouzena „za velezradu a vyzvědačství“ na 14 let odnětí svobody, k propadnutí veškerého majetku a dalším vedlejším trestům. Dne 16. ledna 1953 byl úředně zatčen a odsouzen i biskup Trochta se stejným rozsudkem, ale na dobu vězení v trvání 25 let.[3] Ani její manžel JUDr. Josef Koval nezůstal ušetřen. U soudu 21. března 1953, kam byl původně předvolán pouze jako svědek, byl i on zatčen a odsouzen na 7 let vězení. Důvodem bylo, že své ženě pomáhal, a tak je nepochybně vinen také.
Bohumil Kovář 20. září 1921, Slavětice – 26. ledna 1979, Třebíč byl český římskokatolický duchovní, člen jezuitského řádu, po dobu téměř deseti let administrátor v Hostimi na Znojemsku)
spolu s ostatními jezuity internován v rámci tzv. Akce K nejprve v Jasově a později v Podolinci. 5. září 1950 byl odeslán k 52. PTP do Svaté Dobrotivé v Čechách, ale již 24. prosince 1950 přijal v Praze tajné kněžské svěcení z rukou světícího biskupa Kajetána Matouška. Ze svazku PTP byl propuštěn 31. prosince 1953.
Po skončení vojny pracoval s P. Františkem Slavíkem jako železář v Pardubicích a od roku 1956 sloužil jako kostelník P. Slavíka v Robousích. Tam byli oba 26. ledna 1960 zatčeni a v rámci procesu s řádovým viceprovinciálem Antonínem Zgarbíkem odsouzeni na tři roky vězení. Z valdické věznice byl Bohumil Kovář propuštěn na amnestii 10. května 1962
Ján Eugen Kočiš * 25. června 1926, Pozdišovce je slovenský řeckokatolický biskup rusínského původu
Mezitím 21.4.1950 obsadili seminář příslušníci STB, a tak se toto neveřejné svěcení nemohlo uskutečnit. Dne 28.4.1950 nastala totální
likvidace řeckokatolické církve a oba dva její biskupové byli odvlečeni na neznámé místo. Svěcení bylo domluveno v Rožňavě.
Dne 20.9.1950 bohoslovec Ján Eugen dostal povolávací rozkaz k vojsku, neboli do pracovního tábora PTP. Svěcení se uskutečnilo v poslední
den vánoční dovolené 1.1.1951 v nemocniční kapli. Světitelem byl ThDr. Robert Pobožný, římskokatolický biskup v Rožňavě.
Kněz Kočiš jako politicky nespolehlivý byl z PTP propuštěn do civilu až po třech letech a čtyřech měsících, tedy 31.12.1953.
Po propuštění byl zaměstnán jako expedient v pekárně ve Vranově nad Topľou. Volný čas využíval k pastoračním cestám po vesnicích
na východním Slovensku, aby posloužil opuštěným řeckokatolickým věřícím. Když zjistil, že ho STB čeká na pracovišti, utekl a začal se
skrývat. Zatkli ho až 7.2.1958. Po opakovaných soudech v Prešově a na Pankráci v Praze byl odsouzen na čtyři roky, z kterých si odseděl dva.
V důsledku vedlejšího trestu zákazu pobytu v krajích Košice a Prešov se dostal k Plynostavu Pardubice jako kopáč, kde pracoval až do roku 1968
při rozvodu městského plynu.
Jan Krejcar Odsouzen 30.dubna 1954 ve vykonstruovanám politickém procesu Kooperativa
Jiří Krupička * 5. května 1913 Praha-Vinohrady) je český geolog, filosof a spisovatel, exulant, emeritní profesor University of Alberta v Edmontonu.
V roce 1950 byl zatčen a odsouzen na šestnáct let do vězení za pokus odeslat do zahraničí rukopis své knihy Člověk a lidstvo (propuštěn v roce 1960). Během pražského jara spoluzakládal K-231, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 emigroval nejprve do Nizozemska a poté do Kanady. Do roku 1988 přednášel geologii na University of Alberta v Edmontonu.
Stanislav Krátký kněz brněnské diecéze, teolog a vysokoškolský pedagog. Byl perzekvován komunistickým režimem, patřil mezi významné představitele skryté církve. Biskupem Felixem M. Davídkem byl v roce 1968 vysvěcen na biskupa (jeho biskupským heslem je Ad plenitudinem – K plnosti).
V roce 1958 byl odsouzen a po dvou letech věznění převážně ve Valdicích byl na amnestii v roce 1960 propuštěn.
Silvester Krčméry 5. srpna 1924, Trnava – 10. září 2013, Bratislava byl slovenský lékař, který v době komunistického režimu spolu s Vladimírem Juklem zorganizoval na Slovensku rozsáhlou tajnou církev. V letech 1951 až 1964 byl vězněn.
Karel Kukal * 22. listopadu 1927 je český skaut a bývalý politický vězeň.
Narodil se v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany.
Po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Spolupodílel se na vydávání časopisu, rozšiřoval letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948.
Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na sedm let za spolčování proti republice a dále pak na 25 let pro velezradu a špionáž za útěk.
Celkově byl vězněn od 11. června 1948 do 10. května 1962, kdy byl propuštěn na amnestii.
O útěcích z jáchymovských lágrů napsal knihu Deset křížů. V současnosti žije ve švýcarském Bernu
Kukal, jehož skautské jméno zní Cookie, vstoupil do 22. oddílu v Praze, střediska Šipka, v září 1938. Po zrušení Junáka pracoval oddíl pod hlavičkou Káčat. V roce 1944 probíhaly ilegální schůzky v branické loděnici. Za Pražského jara se schůzky konaly v SIA, paláci Kinských, Domovině. Vůdcem Šipky, tajemníkem br. Františkem Němcem (Stříbrným Vlkem), byl Kukal delegován do Historické komise.
V roce 1972 se stal spoluzakladatelem Čs. exilového skautingu. Byl vůdcem II. odd. Effretikon (později Curych), dále vůdcem oblasti Švýcarsko a členem Evropského poradního kruhu. Je spoluautorem Stupňů zdatnosti, byl instruktorem Lesních škol a redaktorem časopisu Tamtam. Byl vyznamenán nejvyšším exilovým Řádem stříbrného lva, dále Řádem čestné lilie v trojlístku – zlatý stupeň. Textař a spoluvydavatel Skautského zpěvníku z domova a exilu, člen Oddílu Velena Fanderlíka.
Karel Kukal, Deset křížů, Nakladatelství Ježek, Praha 2003, ISBN 80-85996-35-9
Skautský zpěvníček z domova i exilu „Buď připraven“, Vybral a upravil: Karel Kukal (Cookie), Dr. Karel Veselý, Hudební redakce: Karel Veselý, Notograf: Alžběta Krausová, Grafická úprava: Míla Ottová, Tisk: SCRIPTUM, Praha 1, Bartolomějská 9
Člen SUICA, instituce se sídlem v Curychu, chránící výhradní práva autorů.
Božena Kuklová-Jíšová * 1929 je česká spisovatelka, básnířka a politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu (vězněna za tzv. protistátní činnost v letech 1954–1960).
Jindrová Krásná němá paní – vzpomínky na kolegyně, s nimiž se setkala v komunistických žalářích
Verše psané mříží – sbírka „muklovské“ poesie
Paní Božena Jíšová žije v MČ Praha 9 od roku 1935, kdy její otec, úředník, byl převeden z Českých Budějovic do Prahy. Chodila do střížkovské školy, v r.1945 byla jako patnáctiletá vybrána pro svůj árijský vzhled na poněmčení do Říše. Od deportace ji zachránil konec války. Během Pražského povstání se účastnila bojů o Československý rozhlas.Když jí a její kamarádce organizátoři povstání odmítli jako děvčatům vydat požadované zbraně, rozhodla se podle svých sil pečovat o raněné a bojů se účastnit alespoň tím, že obstarávala povstalcům hořlaviny, kterými vypalovali německé vojáky z úkrytů.Z hořící Staroměstské radnice pomáhala mezi padajícími dřevy zachraňovat vzácné knihy a dokumenty z radniční knihovny.
V září 1945 nastoupila do obchodní akademie v Resslově ulici a tam také o čtyři roky později odmaturovala. Poté nastoupila jako cizojazyčná korespondentka do PZO Centrotex. Později byla zaměstnána v družstvu Znak, kde se seznámila se svým budoucím manželem panem Josefem Jíšou, bývalým partyzánem, působícím v I. čsl. partyzánské brigádě Jana Žižky, které velel příslušník Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin. Komunistický převrat v r. 1948 a následné události přinesly oběma mladým lidem rozčarování a roztrpčení. Pochopili, že cesta, kterou s nasazením života vybojovávali, míří jinam, než po válce očekávali. Spojili se s dvěma agenty britské tajné služby, kterým poskytovali informace. V r. 1953 se stali manželi. O rok později bylo jejich spojení se SIS (M16) vyzrazeno. Následovalo zatčení a odsouzení k 10 a 12ti letům vězení za vyzvědačství a spolčování. Od plného výkonu trestu zachránila paní Jíšovou amnestie v r. 1960, kdy byla propuštěna s podmínkou. Z obavy před dalším politickým stíháním se politicky neangažovala, ale už v r. 1968 se stala členkou K 231.Ve stejném roce byla rehabilitována.
Na přelomu 60. a 70. let publikovala v emigrantských časopisech pod pseudonymem Božena Jindrová básně, které si v paměti uchovávala z dob uvěznění (politickým vězňům bylo totiž odepřeno používat tužky a papír). Nejčastěji publikovala ve Švýcarsku vydávaném emigrantském časopise MUKL. Normalizační vývoj po r. 1969 ji dostihl v r. 1974, kdy byla znovu odsouzena za angažovaný protisocialistický postoj, rehabilitace z r. 1968 byla zrušena. Plně rehabilitována byla teprve po r. 1989.
Miroslav Kusý
Karel Kutlvašr
Karel Kyncl
František Křelina
Pavel Křivský
Jiří Křížek
L
Žofie Bohumila Langrová (1. prosince 1896, Brno-Slatina – 10. května 1979, Znojmo-Hradiště) byla česká katolická řeholnice, generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.
V roce 1952 byla zatčena a v rámci vykonstruovaného monstrprocesu Mádr a kol. odsouzena na 20 let do vězení. Propuštěna byla 11. května 1960 na amnestii.
Bohumil Laušman
Vladimír Laštůvka
Ludovít Lehen
Josef Lesák
Ján Lichner
Josef Limpouch
Ladislav Lis
Jan Litomiský
Antonín Liška
Artur London
Karel Lukas
František Lízna
M
Augustin Machalka
Jan Machač
Václav Malý
Antonín Mandl
Michal Mareš
Ivan Mastiliak
Josef Matocha
Kajetán Matoušek 7. srpna 1910, Praha – 21. října 1994, Praha) byl český římskokatolický duchovní a světící biskup pražský.
Na kněze byl vysvěcen 22. prosince 1934. V situaci, kdy komunistická vláda v Československu stupňovala pronásledování katolické církve a postupně začalo docházet k persekuci špiček katolické církve v Československu, byl na základě tzv. mexických fakult jako jeden z prvních tajně jmenován dne 29. srpna 1949 světícím biskupem pražským a titulárním biskupem serigenským. Biskupské svěcení proběhlo 17. září 1949 v Praze.
Tzv. státní souhlas k výkonu biskupské funkce však dostal až v době uvolnění poměrů v období Pražského jara, dne 26. července 1968. Už 9. května 1968 byl na konferenci České katolické charity zvolen jejím novým předsedou. Jeho činnost biskupa však trvala jen krátce, neboť byla přerušena událostmi po vpádu sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968.V této době, až do své smrti žil a působil ve farnosti sv. Vojtěcha v Praze za Národním divadlem. Posledním jeho veřejným vystoupením v době normalizace byla účast na oslavách tisícího výročí první písemné zmínky o obci Kunice a založení tamního kostela a sv. Maří Magdalény
Valentín Matrka
František Matýsek
Ivan Mašek
Josef Mašín (1921)
Zdena Mašínová mladší
Zdena Mašínová starší
František Daniel Merth
Jaroslav Mezník
František Mikulášek
Ján Mlynárik
Bohumil Modrý
Josef Moštěk
Jiří Mucha
Mukl
Pavel Muraško
Jaroslav Musial
Josef Myslivec
Oto Mádr
Jiří Müller
N
Augustin Navrátil 22. prosince 1928 Lutopecny – 2. května 2003 Kroměříž -------- byl český truhlář, soukromě hospodařící rolník, lidovecký politik a katolický aktivista, jedna z čelných postav českého katolického disentu za komunistického režimu.
Patřil k několika málo v ČSSR soukromě hospodařícím rolníkům, to znamená k těm, kteří dlouhodobě vzdorovali komunistické kolektivizaci.
Hrál klíčovou roli při vydávání katolického samizdatu. V roce 1977 se stal signatářem Charty 77 a v roce 1988 inicioval jednu z nejmasovějších
akcí manifestujících odpor proti komunistickému režimu
Jelikož komunisté nepovažovali za praktické zavřít jednoho z nejznámějších protikomunistických aktivistů do vězení, rozhodli se ho umlčet
za pomoci zneužití českého zdravotnictví: byla mu přidělena diagnóza paranoia kverulans a následně byla nezákonně omezena jeho právní způsobilost.
Několikráte byl bezdůvodně zavřený ve vazbě či psychiatrické léčebně. Po sametové revoluci mu byla právní způsobilost vrácena. (Dcera Říhová)
Josef Nedoma 11.dubna 1889 ČSNS 1846 člen Ústavodárné Národní Shromáždění. Ještě v roce 1950 vystupoval jako svědek v procesu s Miladou Horákovou. Byl tehdy uváděn jako referent ředitelství Československých dolů. Později byl sám odsouzen na 23 let vězení
Dana Němcová 14. ledna 1934 Most- je česká psycholožka, kritička a disidentka komunistického režimu, jedna z prvních signatářek Charty 77, v níž později také vykonávala roli mluvčí a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných
je předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. V roce 1998 jí bylo uděleno státní vyznamenání Medaile Za zásluhy I. stupně.
V roce 1979 byla šest měsíci vězněna na Ruzyni a následně podmínečně odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za podvracení republiky. Poté, co nesměla vykonávat psychologickou praxi, pracovala jako uklízečka. K dalšímu zatčení došlo během tzv. Palachova týdne v roce 1989, kdy se účastnila vzpomínky u pomníku svatého Václava na Václavském náměstí.
Roku 1990 přijala cenu mezinárodního katolického mírového hnutí Pax Christi a v roce 2000 jí bylo udělena Středoevropská cena (Middle Europe Price). V rámci imigrační problematiky zřídila Poradnu pro uprchlíky a Centrum pro otázky migrace.
Jiří Němec 18. října 1932 Praha – 4. října 2001 tamtéž) byl klinický psycholog, filosof, překladatel, editor, publicista a jeden z iniciátorů Charty 77. Jeho publikační, přednášková a ediční činnost, orientovaná k aktivnímu, křesťanskému životu ve společnosti, měla významný vliv zvláště v 60. a na počátku 70. let 20. století.
Jeho manželkou byla Dana Němcová, s níž měl sedm dětí. Dcera Markéta Fialková (1956–2011) byla diplomatkou. Byl také biologickým otcem herce, spisovatele a dýdžeje Tobiáše Jirouse, jehož matkou byla Věra Jirousová, přestože je v jeho rodném listu uveden jako otec Ivan Martin Jirous. Zeti Jiřího Němce byli Martin Palouš a baskytarista The Plastic People of the Universe Milan Hlavsa
Ing. Jiří Němec, otec byl uvězněn ve vykonstruovaném politickém procesu v roce 1951. Byl elektroinženýrem, ve 40. a 50. letech 20. století se významně účastnil elektrifikace železničních tratí v Československu, počátkem 60. let byl uvězněn na základě vykonstruovaného procesu
Milan Nerad 1921 v Ledči nad Sázavou. V roce 1968 se stal členem klubu bývalých politických vězňů K-231. Mezitím byl mimo jiné znovu podezříván z odbojářské činnosti, což se nakonec nepotvrdilo (viz citát). V současnosti je 1. místopředsedou Konfederace politických vězňů.
V západním Německu navázal kontakt se skupinou generála Ingra a byl jako agent-chodec pověřen podporovat domácí odboj a zejména obnovit činnost své skupiny, která mezitím přestala fungovat. Po několika týdnech byl zatčen a surově vyslýchán. O své činnosti nic neprozradil a byl Státním soudem odsouzen na 20 let. Prošel vězeními na Plzni-Borech, v Leopoldově, v Příbrami na uranovém dole Bytíz a v Opavě.
Josef Nestával 14. prosince 1900 v Praze – 1. dubna 1976 v Praze byl poslanec a úředník, který spolu s Miladou Horákovou založil neformální skupinu, která udržovala kontakty s exilovým vedením ČSNS a pomáhala lidem usilujícím o emigrací. V politickém procesu s Miladou Horákovou a spol. byl odsouzen k trestu žaláře na doživotí. V roce 1963 byl podmínečně propuštěn.
Vladimír Neuwirth 12. srpna 1921 Komárov u Opavy – 22. květen 1998 Opava byl katolicky orientovaný filosof, překladatel, publicista a spoluzakladatel původně exilového kulturního sdružení Opus bonum.
ublikoval řadu kulturně historických studií, esejů a článků a medailonů významných postav české kulturní a náboženské historie a současnosti - mj. Jan Čep, Metoděj Habáň, Vladimír Holan, Adam Kravařský ze Šlevic, Pavel Křížkovský, Jan Ryba, Antonín Šuránek, kardinál František Tomášek, kardinál Štěpán Trochta, Josef Vašica, Albert Vyskočil[1] - v mnoha exilových a po roce 1989 i domácích časopisech (též pod pseudonymem Karel Hubert)
Laco Novomeský 27. prosince 1904 Budapešť – 4. září 1976 Bratislava), byl slovenský a československý básník, publicista a politik Komunistické strany Slovenska, dlouholetý pověřenec školství a osvěty a poslanec československých zákonodárných sborů, v 50. letech pronásledovaný v rámci čistek v KSČ, v 60. letech rehabilitovaný.
Josef Novosad 18. července 1910 Francova Lhota – 15. dubna 1983 Ostravice) byl český katolický kněz, člen řádu salesiánů.
kněží a bohoslovci byli komunistickým režimem internováni v roce 1950. Zůstal v internaci v Oseku. Ujal se iniciativy a režíroval divadlo, které internovaní spolubratři hráli. Vzbudil tím nevoli vedení, zvláště po akademii k 24. květnu 1950. Byl volán k výslechům a s nejbližší skupinou byl začátkem srpna odvezen do Želiva, který se proměnil na vězeňský klášter komunistického režimu. Zde byli soustředěni vzdělaní, ale komunistickému režimu zároveň zvlášť nebezpeční kněží. Mezi touto elitou byl Novosad uznáván jako nejlepší odborník na dogmatiku. V roce 1955 ho na žádost příbuzných ze Želiva propustili. Doma ještě soukromě hospodařili a tatínek na to pro nemoc nestačil. Pracoval nějaký čas v domácím hospodářství, ale mladší bratr se oženil, pole zabralo JZD a Novosad musel hledat práci.
Ludvík Novotný politik
František Novák lidovecký poslanec
Pavel Novák politik
Vladimír Nováček
Vilém Nový
0
Daniel Okáli
Ján Oliva
Otmar Oliva
Josef Petr Ondok
Jan Anastáz Opasek
Mordechaj Oren
Ota Ornest
Karel Otčenášek
Eduard Outrata
P
Ladislav Pachta
Luděk Pachman
Ludmila Pachtová
Josef Palivec
Jan Paroulek
Josef Pavela
Ladislav Pavelka
Jaroslav Pavlán
Jan Pavlík
Dominik Pecka
Karel Pecka
Josef Pekárek (salesián)
Rudolf Pernický
Jana Petrová
Norbert Pexa
Leopold Peřich
Zdeněk Peška
Ladislav Pittner
Jan Plesl
Josef Plocek
Emil Pluhař
Bohumír Podlezl
Jan Podveský
Vincent Pokojný
Ivan Polanský
Alois Poledňák
Jaroslav Popelka (aktivista)
Slávek Popelka (* 4. února 1956, Uherské Hradiště), je bývalý politický vězeň, disident, antikomunista, organizátor protestních akcí, odpůrce minulého i současného režimu, novinář a publicista.
v období let 1988–1989 pětkrát vězněn za tzv. přečin proti veřejnému pořádku: nepodmíněné tresty odnětí svobody v délce od několika týdnů až do osmi měsíců; z posledního trestu předčasně propuštěn začátkem listopadu 1989
obhajoval jej advokát jihomoravských disidentů Jiří Machourek
Jan Pospíšil 13. srpen 1916 – září 2010 byl český právník, politický vězeň komunistického režimu a autor, specializující se na dobu komunistické zvůle.
Základní i středoškolské vzdělání absolvoval v Brně, stejně jako Právnickou fakultu, kterou ukončil v roce 1939. Za druhé světové války pracoval nejprve manuálně, později jako nuceně nasazený úředník. Poté působil na úřadu vlády (1945–1946), od roku 1946 do roku 1948 byl osobním tajemníkem ministra Stránského.
V roce 1949 byl zatčen Státní bezpečností, vyslýchán a brutálně mučen. V březnu 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 20 letům vězení. Před svým propuštěním v roce 1960 vystřídal ta nejtvrdší vězení a koncentrační tábory, kterými komunistický režim v Československu disponoval.
Po propuštění vystřídal řadu manuálních zaměstnání, do důchodu odešel v roce 1980.
Byl jedním ze zakladatelů K 231 a Konfederace politických vězňů. Od roku 1962 se zabývá studiem historie a zločinů páchaných StB, v letech 1993–1998 pracoval na ÚDV. Jako expert na danou problematiku spolupracoval s Českou televizí i rozličnými autory.
Josef Poul
Jaromír Pořízek
Václav Prchlík
Rio Preisner
Marie Eliška Pretschnerová
Antonín Procházka (právník)
Karel Procházka (politik ČSL)
František Přeučil
R
František Rabas
Ota Rambousek
Václav Razik
Anton Rašla
Adolf Rázek 1930 je český katolický aktivista. Na přelomu 40. a 50. let, když komunisté zlikvidovali katolický tisk, se podílel na vydávání jeho ilegální náhrady, za což byl v roce 1952 odsouzen a uvězněn (klasifikováno jako "protistátní činnost - pobuřování a sdružování proti republice"). Ve vězení strávil 4 roky, mmimo jiné v táboře Mariánská na Jáchymovsku.
Poté pracoval střídavě jako dělník a technik, od roku 1975 byl vedoucí technicko-hospodářské správy Matematického ústavu ČSAV. V roce 1985 byl znovu zatčen a vězněn, tentokrát za práci v křesťanském samizdatu a dovozu křesťanské literatury. Široká mezinárodní publicita případu nakonec vedla k tomu, že byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu a mohl i zůstat na MÚ ČSAV, odkud v roce 1990 odešel do důchodu.
Blažej Ráček 3. února 1884, Křoví – 26. listopadu 1970, Moravec byl český římskokatolický kněz, člen jezuitského řádu, profesor arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči a významný církevní historik.
Milan Reiman
Lenka Reinerová 17. května 1916 Karlín – 27. června 2008 Praha byla česká německy píšící spisovatelka, překladatelka, novinářka. Byla poslední žijící představitelkou kdysi tak slavné pražské německé literární scény.
Pro svůj židovský původ a politickou orientaci se nevrátila po obsazení 14. března 1939 do ČSR a podařilo se jí uprchnout do Paříže. Když ale Němci v červnu roku 1940 obsadili Francii, byla jako židovka zatčena a internována nejdříve v pařížském ženském vězení Petite Roquette a posléze v ženském internačním táboře Rieucros. Po nejprve nezdařeném pokusu přeplavit se do Mexika byla opět vězněna v uprchlických táborech francouzského kolaborantského (tzv. vichystického) režimu ve francouzské západní Africe (Qued-Zem a Sidi-el-Ajachi v dnešním Maroku, 1939–1941), ale s pomocí přátel se jí podařilo pokračovat do Mexika, kde pracovala na Velvyslanectví české exilové vlády a kde se provdala za jugoslávského lékaře MUDr. Theodora Balka (1900–1974, původním jménem Dragutin Fodor), který předtím bojoval s francouzskou interbrigádou ve španělské občanské válce a v šedesátých letech pak vedl vydávání pražského německého deníku Aufbau und Frieden.
Po válce se vrátila do Evropy a vzhledem k tomu, že všech jedenáct členů její rodiny zavraždili nacisté v Terezíně, v Osvětimi a Birkenau, vrátila se s manželem tam, kde byl doma on, do jugoslávského Bělehradu (1945–48). Mnozí další lékaři, kteří působili s manželem Reinerové v interbrigádách ve španělské občanské válce, zastávali v poválečné Jugoslávii vysoké funkce. Jeho zdravotní stav však byl natolik špatný, že ošetřující lékaři hovořili o hrozbě smrti. Reinerová pak prostřednictvím československé ambasády zařídila léčbu manžela v Československu, kde již předtím plánovala s dcerou návštěvu rodiny. Kvůli sovětsko-jugoslávské roztržce se však rodina do Jugoslávie vrátit nemohla.[2]
V letech 1952–53 strávila patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni pro podezření z trockismu, sionismu a proto, že za války v Paříži spolupracovala s Janem Švermou (komunistům bylo jedno, že měla doma malou dceru). Po propuštění byla „vyexpedována do Pardubic jako prodavačka skla. “ Nevzdala se – bylo jí tehdy 38 let –, a snažila se o návrat do veřejného života, např. spoluprací s československými germanisty jako byl třeba slovenský Žid Eduard Goldstücker. Účastnila se kafkovské konference na zámku v Liblicích (1963), která byla později označena za výhybku vedoucí k Pražskému jaru. V roce 1964 se dočkala rehabilitace, tehdy už byla šéfredaktorkou časopisu Im Herzen Europas (1958–1970; vydáván ministerstvem zahraničních věcí, ale pro cizinu, tj. pro Německo), kde uveřejnila mj. i první německý překlad úryvků z Havlovy Zahradní slavnosti.
Její veřejné vystoupení na protestním shromáždění Svazu novinářů ve velkém sále Lucerny na podzim roku 1968, kdy přednesla projev mj. o svých dlouholetých zkušenostech ze střetů s agresivitou moci, v nichž se nedobrovolně ocitla během svého života několikrát a v různých zemích a kde apelovala na „lidskou tvář“ žurnalistů, se jí stalo později osudným: normalizace, prověrky, kádrování, represe. V roce 1970 ji postihl zákaz publikovat i pracovat v jakékoli redakci, byla opět vyhozena ze zaměstnání, směla pouze simultánně tlumočit z němčiny a naopak (1970–89), živila se také překládáním knih pod jiným jménem. Od roku 1983 jí bylo dovoleno vydávat knihy v NDR; dodnes její německy psané knihy vydává berlínské nakladatelství Aufbau.
Václav Renč 8. listopadu 1911, Vodochody – 30. dubna 1973, Brno) byl český básník, dramatik a překladatel, představitel spirituálního proudu české literatury
Roku 1951 byl zatčen a o rok později (1952) ve vykonstruovaném procesu s katolickou inteligencí (tzv. proces se Zelenou internacionálou) odsouzen na 25 let vězení. Propuštěn byl až v květnu 1962 a rehabilitován až roku 1990.
Zdeněk Rotrekl
Václav Roziňák
Jiří Ruml
Bohumil Ryba
Jan Rybář (kněz)
Josef Ryška
Ř
Karel Řičář
Bernard Drahoslav Říský
S
Zdenka Cecília Schelingová - 24. prosinec 1916, Krivá na Orave – 31. červenec 1955, Trnava byla slovenská řeholnice z Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže a mučednice z doby pronásledování katolické církve komunistickým režimem v Československu.
pomohla uprchnout vězněnému knězi a později se neúspěšně pokusila pomoci k útěku dalším 6 politickým vězňům z řad kněží a seminaristů. Komunistický režim ji za to odsoudil ke 12 letům vězení. Během výslechů a později i věznění byla krutě mučena, toto mučení a odpírání léčby zcela zničilo její zdraví. Zemřela krátce po urychleném předčasném propuštění.
Blaohoslavené. 31.červenec svátek katolické církve
Anna Magdalena Schwarzová -
* 14. března 1921, Praha, je česká bosá karmelitánka, byla náboženskou aktivistkou a vězeňkyní nacistického i komunistického režimu, nyní žije v klauzuře krakovského kláštera.
Anna dívčí oddíl skautu v roce 1938 opustila, protože v něm působila komunisticky indoktrinovaná vedoucí.
ne 7. prosince 1941 byla kvůli židovskému původu spolu s rodiči deportována do Terezína v rámci prvního civilního transportu (předcházely jen dva pracovní transporty), otec a další příbuzní byli později zabiti v Osvětimi (otec v říjnu 1944), Anna s matkou přežily. Anna využila oslabené ostrahy ghetta a několik dní před osvobozením z ghetta odešla zpět do Prahy. Z matčiných 4 bratrů přežil jediný, otec Petra Ebena. Annin mladší bratr Jiří (*1923) byl ještě před mobilizací v 15 letech poslán do Anglie, kde se ihned přihlásil do armády a v 17 letech se stal příslušníkem RAF, působil jako palubní mechanik u 311. perutě a válku rovněž přežil, později po okupaci 1968 emigroval do USA
V březnu 1954 byla souzena se skupinou Hošek a spol. a odsouzena v inscenovaném procesu za velezradu k 11 letům odnětí svobody a ke ztrátě občanských práv a majetku. Trest si odpykávala ve věznicích v Praze-Ruzyni a v Pardubicích až do amnestie v roce 1960. Ve vězení se spřátelila mimo jiné s komunistickou političkou Marií Švermovou, s níž se pak stýkala i po propuštění. S Růženou Vackovou vedla etický spor, zda se má šířit optimismus i za cenu lži – zastávala názor, že nikoliv.
Tajná policie na ni od roku 1980 znovu zavedla svazek pod jménem „Sára“ a v něm ji označovala jako řeholnici židovského původu. Komunistickým režimem byla opakovaně zatýkána, sledována, odposlouchávána, podrobována domovním prohlídkám, roku 1982 jí byl odebrán pas. Klášteru v Jiřetíně, pod který patřila, Státní bezpečnost telefonicky oznámila, že její návštěvy jsou nežádoucí. Klášter tento požadavek režimu akceptoval a Anna Magdalena Schwarzová od přelomu 70. a 80. let začala jezdit do Polska, kde pobývala v Krakovském klášteře. Státní bezpečnost ji podezírala ze špionáže či z přípravy útěku z republiky, jejím hlavním zájmem však byl řád karmelitánek, při cestách vozila církevní dopisy a zprávy pro Amnesty International i duchovní literaturu.
V srpnu 1980 složila věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově. V roce 1985 jí československé úřady po dlouhém vyjednávání církevních a státních institucí vyhověly a povolily jí vystěhování do Polska. Dostala vystěhovalecký pas s podmínkou, že se vzdá československého občanství. Dne 19. ledna 1985 opustila Československo, 25. ledna téhož roku ji čs. úřady zařadily na seznam nežádoucích osob. V klauzurním klášteře bosých karmelitánek v Krakově žije dosud.
Tomáš Sedláček (voják)
Ladislav Sirový
Joska Skalník
Ladislav Skaunic
Karel Skoupý - 30. prosince 1886 Lipůvka – 22. února 1972 Brno byl moravský duchovní a teolog, 12. biskup brněnský (1946–1972).
V roce 1950 byl nezákonně internován a bylo mu znemožněno vykonávat biskupský úřad. V roce 1953 byla internace prohloubena v naprostou izolaci – až do roku 1963 byl držen na utajovaných místech a byl mu znemožněn kontakt s okolním světem. V roce 1963 byla tato internace uvolněna a dál žil pod dohledem StB v charitním domově v Žernůvce u Tišnova.
Pavel Skramlík
Roman Skružný
Věroslav Sláma
Rudolf Slánský
Dušan Slávik
Alois Soukup
Karel Soukup
Vilém Stanovský
Jozef Staško
Oldřich Stefan
Herma Stipper
Jiří Stránský
Ignác Stuchlý
František Stárek * 1. prosince 1952 Plzeň, je český publicista, bývalý šéfredaktor časopisu Vokno, disident a vězeň totality odsouzený na 5 let odnětí svobody.
Otec Jaroslav byl vězněn v 50. letech, v roce 1960 zemřel na infarkt, jeho bratr Jaroslav byl vězněn za 2. světové války gestapem a podruhé na začátku normalizace.
V roce 1973 Stárek začal pracovat v Praze, kde již měl řadu přátel v okruhu tehdy se formujícího českého undergroundu, kde byl znám pod přezdívkou Čuňas. Podílel se na organizování hudebních produkcí a přednášek a na šíření samizdatové literatury. Ve známém případu s The Plastic People of the Universe byl souzen v Plzni spolu s K. Havelkou a M. Skalickým pro trestný čin výtržnictví v organizované skupině, kterého se měli dopustit tím, že společně zorganizovali a uskutečnili přednášku Ivana Jirouse a koncert Svatopluka Karáska a Karla Soukupa v Přešticích. U okresního soudu byl odsouzen k 8 měsícům vězení, krajský soud trest změnil na podmíněný, ve skutečnosti strávil půl roku ve vazbě ve věznici Plzeň-Bory.
Na začátku roku 1977 se věnoval organizačním a distribučním aktivitám spojeným s Chartou 77, kterou téhož roku také podepsal. V roce 1979 začal vydávat samizdatový časopis Vokno, za což byl odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody a dvěma letům ochranného dohledu. Od roku 1979 se věnoval činnosti v Chartě 77 a spolupráci s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných.
Jiří Stříbrný
Ludvík Svoboda
Jindřich Synek
Jan Syrový
Vladislav Sysel
František Sádek
Vladimír Sís (spisovatel)
Š
Jaroslav Šabata
Anna Šabatová * 23. června 1951 Brno je česká disidentka a signatářka Charty 77, zabývající se ochranou lidských práv.
V letech 2001–2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv (ombudsmana), od roku 2008
Ve třetím ročníku byla zatčena a odsouzena na tři roky odnětí svobody za organizování letákové akce k parlamentním volbám (v listopadu 1971),
na níž se podílela spolu se svým otcem Jaroslavem a bratrem Janem, a za podíl na šíření samizdatu, trest vykonávala ve věznici v Opavě.
Od roku 1987 se podílela na spolupráci polských a českých disidentů v iniciativě Polsko-československá solidarita, jejíž mluvčí byla.[3]
Před Sametovou revolucí pracovala ve Východoevropské informační agentuře;
Jaromír Šavrda
František Šedivý
Rudolf Šedivý 25. května 1897 v Tisové - 18. září 1970 v Rymani byl jedním z politických vězňů komunistické totalitní doby. Člen strany Lidové.
Politický proces v roce 1954, v němž byl odsouzen Rudolf Šedivý spolu s JUDr. Vladimírem Záděrou, (bývalým tajemníkem poslanecké sněmovny,
odsouzeným k 8 letům vězení), Josefem Froňkem, Janem Krejcarem a Václavem Říhou za údajné spolčování proti republice tím, že si předali plán
"reorganizace zemědělství", na jehož základě chtěli údajně svrhnout komunistickou moc a nastolit kapitalismus, a tím, že si v kavárně povídali
o svobodných volbách,
Ján Ševčík 13. února 1896 Brezolupy – 6. března 1965 Bratislava. Byl slovenský a československý politik, poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu a člen Sboru pověřenců. Po únorovém převratu v roce 1948 předseda Strany slovenské obrody, za níž zasedal v Národním shromáždění republiky Československé. Po roce 1952 politicky pronásledován a vězněn.
Po volbách v roce 1948 se pak stal náměstkem předsedy vlády (vicepremiérem) ve vládě Antonína Zápotockého. V letech 1951-1952 kromě toho vedl Státní úřad pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1952 ale jeho politická kariéra skončila, když byl zatčen. Stal se obětí provokace StB, která k němu poslala fingovaného kurýra ze zahraničí, přičemž Ševčík návštěvu neohlásil. Jeho kauza byla použita režimem jako exemplární případ za účelem odstrašení případných tendencí k samostatnému politickému postupu nekomunistických politických stran. Dva roky strávil ve vyšetřovací vazbě. Roku 1954 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 let. Ve vězení zůstal do roku 1960, kdy byl amnestován.
Jiřina Šiklová, Heroldová (* 17. června 1935, Praha je česká socioložka a publicistka (KSČ do 1968)
Od května 1981 vězněna za pašování nelegální literatury (byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím).
Spolupracovala také s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v Scheinfeldu (SRN), kde na zámku Schwarzenberg shromažďoval
Vilém Prečan veškerou exilovou a samizdatovou literaturu.
Po změně režimu v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, iniciovala založení Katedry sociální práce
(nikoli aplikované sociologie) na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze (která se později rozrostla na obecně prospěšnou společnost s mnohem širším záběrem).
Je členkou správních rad několika nadací (Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77 – Konto Bariéry, Nadace VIA),
členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů (např. Listy,[6] European Journal of Social Work, East Central Europe,
Social Research).
Čestmír Šikola 28. listopadu 1919 Mukařov, Československo - 29. února 2008 Malá Skála, Česká republika) byl český voják a národní hrdina, příslušník
západního protinacistického odboje a politický vězeň komunistického režimu.
Za druhé světové války uprchl na západ a později se dobrovolně přihlásil k parašutistickému výsadku na české území.
Na území protektorátu byl shozen 13. dubna 1944. Jeho skupinou byla slavná a mimořádně úspěšná Clay-Eva, která je považována
za jednu z nejúspěšnějších vůbec.
Ve skupině zastával post radiotelegrafisty.
V roce 1948 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu řízeném nechvalně známým prokurátorem Vašem[2] odsouzen ke dvěma letům vězení.
František Šilhan 7. ledna 1905 Nová Ves u Tanvaldu – 13. února 1985 Nové Město na Moravě. V roce 1950 byl zatčen a v zinscenovaném procesu Machalka
a spol. s představiteli řádů odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Během následujících 15 let prošel nejtěžšími komunistickými věznicemi.
Podmínečně propuštěn byl v roce 1965, snažil se pak skrytě působit dále.
František Šimeček 22.3.1842 Mlýny u Soběslavi - 25.9.1877 novinář a redaktor. V Národních listech psal soudničky. Byl redaktorem Světozoru, a Humoristických listů.
Patřil k Ruchovcům, vydával tragicky laděné sociální básně.
Byl vězněn dvakrát za svá slova, za svou kritiku justice.
Dagmar Šimková 23. května 1929 Písek, Československo - 24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězenkyní československého komunistického režimu.
O svých zkušenostech z kriminálu napsala autobiografickou knihu, která byla vydána pod názvem Byly jsme tam taky.
Josef Šimon (kněz) 11. října 1923, Turnov – 15. dubna 2011, Kryry) byl český katolický kněz, politický vězeň, čestný kanovník kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích.
Po vysvěcení působil jako kaplan v Bozkově u Semil. Dále se stal kaplanem ve Frýdlantu v Čechách. V roce 1950 byl z politických důvodů odsouzen na dva roky.
Po propuštění z vězení od roku 1952 byl zpovědníkem řeholních sester ve Varnsdorfu. Na konci roku 1952 však byl nasazen k PTP.
Ke kněžské službě se vrátil v roce 1955. Nejdříve působil tři měsíce ve Varnsdorfu a poté se stal administrátorem farnosti v Jiříkově a ve Filipově.
V roce 1955 byl znovu odsouzen na další dva roky. Po propuštění z vězení se v roce 1957 vrátil zpět do Jiříkova a Filipova
Drahomíra Šinoglová byla česká politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu. Pronásledován byl i její manžel Jan Šinogl.[1]
Vystudovala Střední ekonomickou školu (1970), spolu se svým manželem proškrtávala při volbách kandidátky. Doma četli zakázanou literaturu. V roce 1978 byla odsouzena na rok vězení za údajné opisování edice Petlice (trestný čin pobuřování), ovšem o tom, že něco opisovala neexistují důkazy, dle svého tvrzení si knihy zakázaného autora Trefulky pouze četli. Jelikož byla těhotná, tak se skrývala před nástupem trestu a žádala o odklad. V roce 1979 byla zatčena (v době, kdy ještě kojila šestiměsíčního synka).
Emil Škurka JUDr. 25. července 1911, Žerotín - † 18. prosince 1990, Olomouc), byl český katolický kněz, člen řádu salesiánů a politický vězeň komunistického režimu. Elektromontér.
v roce 1950 byly v rámci Akce K likvidovány Státní bezpečností řehole, byl Škurka internován v klášteře Osek. Jeho internace se však proměnila ve vězení. Jako osoba nebezpečná komunistickému režimu byl odsouzen za čtení pastýřského listu, který četl v roce 1949 na Boží Tělo.[1] Z vězení putoval zase do internačního kláštera Želiv. Byl propuštěn v roce 1955. Odešel do Olomouce a manuálně pracoval. V roce 1956 byl při zatýkání spolubratří opět zatčen o odsouzen za salesiánskou činnost a za podání zprávy o situaci církve u nás do zahraničí.
Vladimír Škutina * 16. ledna 1931 – 19. srpna 1995) byl český humorista, publicista, spisovatel a autor televizních seriálů.
Souzený poprvé za to, že údajně jednou v hospodě řekl, že Antonín Novotný je vůl. U soudu prohlásil, že to neřekl a byl propuštěn. Později ale při jiné příležitosti opravdu prohlásíl, že je Novotný vůl. Za to byl vězněn od května 1962 do února 1963. V letech 1969 – 1974 byl vězněn znovu, mimo jiné za televizní vysílání v roce 1968. Po podpisu Charty 77 byl v roce 1978 nucen emigrovat do Švýcarska[1]. Po Sametové revoluci se vrátil do Prahy, kde se stal členem hlavního výboru Masarykova demokratického hnutí.
Antonín Špaček,Generálmajor 23. května 1917 Hradčany na Hané - 3. dubna 2007 byl veteránem československého zahraničního odboje za druhé světové války. Bojoval ve Francii a Británii. Od roku 2001 až do své smrti předsedal Československé obci legionářské
Jeho manželka a syn dostali v červnu 1948 ultimátum na opuštění území republiky do 24 hodin. Antonín Špaček nedostal povolení k vycestování. V únoru 1949 byl zatčen a v následujícím vykonstruovaném procesu za velezradu odsouzen k 10 letům těžkého žaláře. Odsouzení bylo kvůli tomu, že několik dnů před zatčením požádal o propuštění ze svazku armády a o zbavení československého občanství s úmyslem odstěhovat se za svou rodinou do Anglie. Nejprve byl vězněn na Pankráci, Borech, v trestnici v Opavě a nakonec byl poslán do pracovního tábora do uranových jáchymovských dolů.
Jan Šrámek byl český římskokatolický kněz a politik, zakladatel a dlouholetý předseda Moravsko-slezské křesťansko-sociální strany na Moravě, po roce 1918 Československé strany lidové. V letech 1940–1945 byl předsedou Londýnské exilové vlády.
Po Mnichovské dohodě Šrámek emigroval a posléze se stal předsedou Exilové vlády v Londýně (1940). Na tomto postu setrval až do roku 1945 a vzniku Košické vlády. V roce 1945 se stal náměstkem předsedy vlády.
V únoru 1948 jako jediný varoval před rezignací demokratických ministrů, neboť nedůvěřoval Edvardu Benešovi, („A co se stane, jestliže nás prezident opustí?“), ale 20. února 1948 rezignoval spolu s ostatními.
V březnu se pokusil společně s Františkem Hálou (tajemník Československé strany lidové a odstoupivší ministr pošt) uprchnout z Československa, pokus však selhal, marně čekali na francouzské letadlo na letišti u Rakovníka.
Hála i Šrámek dožili svůj život v nezákonné internaci, mimo jiné v Nové Říši, v Brně, ve věznici ve Valdicích a nakonec na zámečku v Roželově.
Josef Štainochr * 19. března 1899 v Nových Dvorech u Pacova) je český akademický malířa a hudebník. Jeho příjmení se vyskytuje rovněž v podobách: Štajnochr, Stainochr a Steinocher.
17. listopadu 1954 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na deset let vězení. Jeho manželka se po dobu jeho věznění musela sama starat o tři děti a slepého otce
František Štambachr 3. července 1899 Velké Pavlovice – 11. prosince 1986 Velké Pavlovice byl český a československý politik a poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění za Československou stranu lidovou.
Po únorovém převratu roku 1948 byl pronásledován komunistickým režimem a odsouzen na 20 let těžkého žaláře za vlastizradu a za rozvracení socialistického bloku. Byl souzen v rámci zinscenovaného procesu s Modrým štítem. Vlastnímu soudu předcházela devítiměsíční vyšetřovací vazba v Brně v Příční ulici. Vězněn byl pak ve věznici na Borech, v Ilavě, na Mírově a v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn. Na svobodu se vrátlil s narušeným zdravím a usídlil se v rodné obci. Na rodinném domě ve Velkých Pavlovicích mu byla roku 1999 odhalena pamětní deska
Ivan Štampach * 18. února 1946 Praha) je český religionista a teolog
1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku
Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 - 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů.
SIE (12 - 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.
Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes, pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.
Zdeněk Štich * 10. října 1928 v Ostravě - 3. dubna 2013) byl český politický vězeň.
Narodil se v Ostravě v rodině obchodníka. Po maturitě studoval na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové, odkud byl v roce 1948 z politických důvodů vyloučen. V Ostravě se účastnil výroby a distribuce protikomunistických letáků. V roce 1949 byl zatčen. 15. října 1951 se účastnil hromadného útěku jedenácti vězňů z šachty č. 14 jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byl společně s dalšími uprchlíky ze skupiny chycen u vsi Stanovice. Po výslechu byl odvezen do vězeňské nemocnice v Plzni. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti.
František Štverák 5. března 1909 Hrádek nad Blanicí – 20. srpna 1956 Městec Králové byl český římskokatolický kněz pronásledovaný totalitními režimy . Vězněn za války i po válce od 1951 do 1954.
Po okupaci Československa v březnu 1939 se zapojil do odbojového hnutí. Poprvé byl zatčen 29. září 1939, protože odmítl vyzvánět po dobytí Varšavy, brzy byl ale propuštěn. Podruhé byl zatčen 22. května 1940 pro podezření z velezrady, distribuci zbraní a ilegálního časopisu V boj.[1] Nejprve byl vězněn v Praze na Pankráci, po dvou měsících putoval do Terezína, kde strávil měsíc. Následně několik dní v koncentračním táboře Dachau, pak téměř dva roky v koncentračním táboře Sachsenhausenu a od 12. června 1942 byl vězněn opět v Dachau, kde byl až do konce války.
Po celý čas svého věznění naváhal nasazovat vlastní život a snášet kruté tresty pro záchranu spoluvězňů. V Dachau vzal přestupek starého polského kněze na sebe a byl zbičován. Takto mu zcela jistě zachránil život. V Sachsenhausenu zachránil mladého němeského advokáta Görkeho dohnaného k nucené sebevraždě. Štverták ho odřezal a oživil, za což si vysloužil dvojnásobné bičování. Kruté žerty, které Štverák jako kněz zakoušel od dozorců, se vystupňovaly a završily průstřelem boku a plíce. Štverák přežil jen díky tomu, že předstíral smrt. V Dachau vzal též pod svou ochranu budoucího pražského arcibiskupa Josefa Berana. V červnu 1945 se vrátil zpět do Chval.
Byl jedním z pěti Čechů, kteří svědčili u soudu s válečnými zločinci v Dachau.
Po válce pracoval jako arcibiskupský vikář a notář arcipiskupa Josefa Berana. Po roce 1945 po odsunu sudetských Němců jako notář kardinála Berana byl pověřen svozem kalichů a monstrancí z opuštěných kostelů v německém pohraničí. V letech 1946 až 1947 dostal na starost vyhledávání kostelních zvonů, které byly zrekvírovány v době okupace. Zvony byly soustřeďovány v hamburském přístavu. Nazpět do ČSR se jich po Labi podařilo přivézt 670. Tehdy úzce spolupracoval s kampanologem Jaroslavem Dobrodínským (1901-1973).
Neohrožený postoj po boku arcibiskupa Berana nezůstal bez nenávistné odezvy. Třetí zatčení tentokrát v režii StB 15. června 1949 přivedlo Štveráka opět na Pankrác. Prodělal celkem šestnáct krutých výslechů na základě obvinění, že je špionem Vatikánu, že navštěvoval v přestrojení arcibiskupa Berana, že rozvážel Beranovy listy, že organizoval protistátní skupinu. Štverák zůstal nezlomen. Proto si v monstrprocesu vysloužil „jen“ dvacet měsíců odnění svobody. Po odpykání trestu však strávil ještě tři roky v internačních táborech pro kněze a řeholníky.
Na svobodu se vrátil s podlomeným zdravím
pamětní deska na kostele sv. Ludmily v Horních Počernicích-Chvalech.
Andělín Šulík 6. srpna 1901 – 1977 byl český a československý politik Československé strany národně socialistické a poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 pronásledován a vězněn.
za národní socialisty. V parlamentu zasedal formálně do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[3] Po komunistickém převratu v roce 1948 byl pronásledován a vězněn. V červnu 1950 proběhl v Opavě soud s „exponenty protistátního spiknutí“. Andělín Šulík byl odsouzen na 25 let.
Petruška Šustrová * 18. května 1947 Praha je česká publicistka, překladatelka z angličtiny a polštiny a bývalá disidentka
V prosinci 1969 byla zatčena a poté odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v levicovém Hnutí revoluční mládeže,
jehož členy byli také Jaroslav Bašta, Ivan Dejmal, Jan Frolík či Petr Uhl. Po pobytu ve vazební věznici Praha-Ruzyně strávila výkon trestu
ve věznicích ve Všehrdech a Opavě.
Po propuštění v roce 1971 pracovala šest let jako poštovní úřednice, po odchodu z pošty jako uklízečka. Od srpna 1982 do listopadu 1989 nezískala žádné zaměstnání.
Alois Švec 5. listopadu 1929, Litovel – † 18. března 1986, Modlany), byl český katolický kněz, člen řádu salesiánů, politický vězeň komunistického režimu
Salesiáni byli soustředěni v Oseku u Duchcova, v cisterciáckém klášteře, kde v té době měli své teologické učiliště. Také v internaci uplatnil Švec své řemeslo.
V září odešla z Oseku většina spolubratří do PTP. Švec tentokrát zůstal, ale na vojnu k PTP musel na jaře příštího roku.
Po propuštění z PTP se usadil v Olomouci. Pracoval ve svém oboru a při práci vystudoval dřevařskou průmyslovku.
Když začalo v Olomouci v roce 1956 zatýkání spolubratří, byl zatčen mezi prvními. Soud dlouho paragrafy překvalifikovával. Švec dostal dva roky vězení. Většinu z nich jako vězeň procestoval mezi Olomoucí a Prahou, kde se dvakrát konalo odvolací řízení u nejvyššího soudu. Po návratu z vězení zůstal v Olomouci. Pilně studoval. Jeden čas bydlel s P. Škurkou a naučil se číst jeho rukopis.
Marie Švejdová zemřela 1989 - statkářka (to jest osoba vlastnící před rokem 1949 více jak 50 ha zemědělské půdy a lesů) v roce 1855 byla odsouzena za sabotáž a rozkrádání socialistického majetku a útok na veřejného činitele na 3 roky 1955
Marie Švermová, Švábová 17. srpna 1902 Trnovany - 4. února 1992 KSČ -byla slovenská a československá komunistická politička,
manželka Jana Švermy, poválečná poslankyně Prozatímního Národního shromáždění, Ústavodárného Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR a členka předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V 50. letech odsouzená v rámci politických procesů a vězněna. V 70. letech signatářka Charty 77.
V únoru 1951 byla zcela vyloučena z ÚV KSČ. Následovalo zatčení, vyloučení ze strany a v roce 1954 po krutém věznění a mučení byla odsouzena v rámci vykonstruovaného tzv. procesu s krajskými tajemníky k doživotnímu vězení (původně měla být hlavou spiknutí, ale moskevským poradcům se zdála být příliš „malou rybou“). Ve vězení strávila pět let.
Na tom, aby prosadil její odsouzení a co nejtěžší podmínky při věznění, si dal záležet ministr kultury a hlavní ideolog KSČ Václav Kopecký. Zřejmě mu přitom šlo o osobní pomstu, neboť Švermová dříve bez nějaké ohleduplnosti odmítla jeho nabídku k sňatku a oponovala mu na stranických schůzích, což si dovolil jen málokdo.[7] Švermová udržovala intimní poměr s Otto Šlingem, který byl odsouzen k trestu smrti v Slánského procesu
V IB nastoupil na její funkce Josef Hulinský
T
Bohumil Vít Tajovský
Jarmila Taussigová-Potůčková,
rozená Janovská 11. června 1914 – 29. dubna 2011, byla česká a československá politička Komunistické strany Československa a poúnorová poslankyně Národního shromáždění ČSR. V 50. letech odsouzena v rámci politických procesů a vězněna.
Její kariéra skončila náhle v roce 1951. 6. prosince 1951 byla vyloučena z KSČ.[3] Byla pak odsouzena v procesu s Rudolfem Slánským, respektive v navazujícím procesu s krajskými tajemníky a uvězněna. Propuštěna byla na amnestii v roce 1960.[4][5]
Později působila jako spisovatelka knih pro děti (Král Bumbác a Návětřáčtí)
Jan Tesař
Richard Tesařík (generál)
Vladimír Tichota
Václav Tichý 3. října 1891 – byl český a československý politik Československé strany národně socialistické a poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 politicky pronásledován a vězněn komunistickým režimem.
Josef Tomsa
František Tomášek 30. června 1899 Studénka – 4. srpna 1992 Praha byl katolický kněz, pedagog a teolog, apoštolský administrátor pražské arcidiecéze (1965–1977) a 34. arcibiskup pražský a primas český (1977–1991).
Působil dlouhou dobu v katolickém školství, zejména jako katecheta a školní inspektor. Oblast výuky a výchovy jej nepřestala zajímat po celý jeho život, napsal a vydal řadu učebnic a populárně-naučných knih na toto téma. V roce 1949 byl tajně vysvěcen na biskupa a stal se součástí podzemní církve. V roce 1951 byl zatčen a poté bez soudu poslán na nucené práce. Po propuštění působil jako administrátor Moravské Huzové (1954–1965).
Josef Tomášek 26. března 1907 Svébohov - 22. srpna 1980 Svébohov) byl český a československý politik Československé strany lidové a poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 politicky pronásledován a vězněn. Lidovec
Štěpán Trochta - 26. března 1905 Francova Lhota – 6. dubna 1974 Litoměřice) byl český katolický biskup a řeholník.
Vězněn za nacistů i za komunistů. Uštván k smrti krajským tajemníkem pro dohled na církve.
podporoval protinacistický odboj, za což byl zatčen a poté vězněn v koncentračních táborech s doložkou RU (z něm. Rückkehr unerwünscht, návrat nežádoucí). Po válce jej Pius XII. jmenoval biskupem litoměřickým.
V letech 1948–1949 byl mluvčím katolické biskupské konference při jednání s komunistickou vládou. V letech 1950–1960 byl nejprve nezákonně internován, později odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn v nejtěžších komunistických žalářích. Poté byl opět internován, až v roce 1968 začal znovu spravovat diecézi.
Jozef Trojan 10. září 1915 - 3. února 2009) byl český bojovník proti nacismu i komunismu a politický vězeň komunistického režimu.
V 50. letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajnou velezradu, deset let byl vězněn
Metoděj Dominik Trčka -23. června 1909, Uherské Hradiště - červen 1985, Praha byl římskokatolický kněz, redemptorista a spisovatel.
Po roce 1945 žil v klášterní komunitě v Praze. Patřil mezi deset nejznámějších řeholníků v českých zemích, [1] kteří byli v roce 1950 zatčeni a odsouzeni v následujícím monstrprocesu Machalka a spol. Zatčení a odsouzení významných představitelů řeholních společenství bylo přípravou na tzv. Akci K, tedy likvidaci klášterů.[2] Samotný soud se konal jen tři týdny po zatčení řeholníků.[3] Jan Blesík byl odsouzen na 15 let vězení, propuštěn byl v roce 1960 a dožil v Praze v soukromí.
Chrysostoma Aloisie Tyralíková - 1. června 1908, Jarcová - 29. října 1989, Znojmo - Hradiště) byla česká farmaceutka a řeholnice, boromejka. Na počátku 50. let 20. století byla představenou řádové nemocnice v Pelhřimově, ukrývala pronásledované kněze a dopomáhala jim k útěku za hranice (mimo jiné pomáhala i Oto Mádrovi). 23. ledna 1953 byla zatčena a ve vykonstruovaném procesu (viz monstrproces Mádr a kol.) odsouzena na 10 let nepodmíněně. Propuštěna byla na všeobecnou amnestii 10. května 1960.
U
Petr Uhl
František Uhlíř (politik)
Pavel Uhorskai
Josef Ulrich Byl český a československý politik Československé strany národně socialistické a poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 politicky pronásledován a vězněn.
70. letech 20. století se příležitostně začal scházet s bývalými stranickými kolegy z předúnorové národně socialistické strany včetně Prokopa Drtiny
Václav Umlauf * 21. února 1960, Luhačovice je český filosof, teolog a publicista, katolický kněz, člen jezuitského řádu
Po studiu na gymnáziu (maturita 1979) pracoval jako horník. Byl aktivním stoupencem hnutí za lidská práva; v březnu 1980 byl zatčen, obviněn z trestných činů pobuřování a poškozování zájmů republiky v cizině a odsouzen na dvacet měsíců, které si odpykal ve věznici na Borech. Po návratu z vězení pracoval v Brně v různých dělnických profesích a byl činný při samizdatové publikaci křesťanských a jiných tiskovin.
Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra v Brně
Od roku 2009 působí na katedře filozofie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Od roku 2008 vyučuje jako externista na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.
Jan Evangelista Urban -
Josef PhDr. 20. února 1901, Praha – 7. ledna 1991, Nespeky byl římskokatolický kněz a františkán, jeden z předních českých teologů a filosofů 20. století.
V březnu 1950 byl zatčen a počátkem dubna odsouzen v monstrprocesu Machalka a spol. s představiteli řádů ke 14 letům vězení. Vězněn byl na Mírově a ve Valdicích. Ve vězení onemocněl tuberkulózou a jelikož mu byla odepírána nutná léčba, trpěl v důsledku toho doživotními následky
Ján Ursíny 11. října 1896 Rakša - 8. ledna 1972 Rakša) byl slovenský a československý politik, v meziválečném období člen agrární strany, po válce předák Demokratické strany, církevní (evangelický) hodnostář a účastník protifašistického odboje.
Narodil se na Slovensku Jánu Ursínovi a Márii rozené Poloncové. Ve 30. letech 20. století se aktivně angažoval ve československém agrárním hnutí, které reprezentoval i jako poslanec v parlamentu ČSR, za agrární stranu.
3. ledna 1948 oznámil ministr vnitra Václav Nosek, že na Ursínyho bude podáno trestní oznámení. Paralelně s Ursínym se rozběhly podobné kauzy i u dalších předáků Demokratické strany. Miloš Bugár a Ján Kempný čelili trestnímu oznámení.[13]
Formálně byl obviněn až po únorovém převratu v roce 1948 (před Únorem se Státní bezpečnost zdráhala poslat vyšetřovací spis k soudu pro nedostatečné důkazy). Šlo o trestný čin vědomého ohrožení obranyschopnosti republiky (kauza údajného vyzrazení jednání vlády o uranových dolech). Ursíny se hájil tím, že v dotyčné době vláda o jáchymovských dolech vůbec nejednala. Bylo mu také kladeno za vinu, že umožnil Obuchovi získat interní zápis o jednání vlády o milosti pro odsouzeného prezidenta slovenského štátu Jozefa Tisa. Vlastní soudní proces probíhal již s menším zájmem od dubna 1948. Ursíny byl odsouzen na sedm let.
V
Eduard Vacek
Josef Vacek st.
Růžena Vacková
František Vais
Ľudovít Vajdička
Edvard Valenta
Josef Valerián
Václav Valeš (politik)
Čeněk Vašek
Václav Vaško
Zdeněk Vašíček
Daniel Štefan Veselý
Jiří Maria Veselý
Josef Veselý
Josef Veverka (novinář)
Ladislav Vik
František Vitásek (kněz)
František Vlček (kněz)
Ján Vojtaššák
Alexandr Vondra
Antonín Voříšek
Martin František Vích
W
František Weber
Jan Wiener
Jiří Wolf *5. ledna 1952 Jindřichův Hradec) je signatář Charty 77, bývalý politický vězeň, antikomunista, autor pohádkových knih a radikální odpůrce a kritik šlechty Charty
Pavel Wonka
Z
Jan Zahradníček
František Zahrádka
Pavel Zajíček
Peter Zaťko
Felix Zbořil
Stanislav Zela
Jan Zeman
Jakub Antonín Zemek
Jan Zemánek
Fráňa Zemínová
Antonín Zgarbík
Josef Zlámal
František Zvěřina
Josef Zvěřina
Vladimír Záděra byl odsouzen a vězněn ve vykonstruovaném politickém procesu od dubna 1954
Karel Zámečník