Například v Děčíně jej uctí občané společně se zástupci místní organizace Svazu bojovníků za svobodu také jeho radní. Pietní akt se uskuteční před pamětní deskou na čelní stěně děčínské radnice v úterý v devět hodin. Další akce v týž den pořádá Mělnický osvětový a okrašlovací spolek, v prostorách mělnického chrámu sv. Petra a Pavla, čtení z veršů křesťanských básníků vězněných a mučených v komunistických věznicích. V Praze budou konány akce na tradičních místech, například u pomníku Milady Horákové.
27.červen je výroční den vražedné popravy paní Milady Horákové (členka ČSNS), která se ve světě stala symbolem bojovnice proti totalitní moci, obětí justice (za jejíž milost prosil i Albert Einstein). V tento den, v roce 1950 s ní byli popraveni pan O.Pecl, Z. Kalandra a J. Buchal. Poprava byla demonstrativně vykonaná oběšením. Šlo o první politické vraždy páchané Československou justicí, svalující svou nezodpovědnost a podíl na vraždě na vládu KSČ a její stranický aparát a na systém
Z historických údajů zveřejněných Mělnickou pobočkou Konfederace politických vězňů se lze dočíst, že po příkladu hlavního pražského procesu měli následovat "okrajové" procesy. 10.7.1950 byl schválen návrh 31 procesů v 11 krajích s předběžným počtem 446 obžalovaných. Výsledná celková bilance trestů z roku 1950 je otřesná. V hlavním procese bylo prý obžalováno 13 osob, z toho byly 4 osoby odsouzeny k trestu smrti, 4 osoby k trestu doživotního žaláře a ostatních 5 obžalovaných bylo odsouzeno na celkem 110 let. Všem obžalovaným byl zkonfiskován majetek a uloženy peněžité tresty ve výši 1 050 000 Kčs. V 35 okrajových procesech Státní prokuratura žalovala 639 osob. Bylo uděleno 6 trestů smrti, 48 trestů doživotního žaláře a další tresty vězení na celkem 7830 let. Byly uloženy peněžité tresty ve výši 12 145 000 Kčs a téměř u všech odsouzených došlo ke konfiskaci veškerého majetku.
Soudci a prokurátoři, kteří se podíleli na vykonstruovaných procesech, byli rekrutováni hojně z řad mladých lidí, kteří prošli ročním, či dvouletým kursem o právu při zaměstnání, pořádaném komunisty. Tak byly položeny základy "nové české justice" a vyprodukovány generace právníků, kteří neprokázaly, že by uměli postavit dům, zasadit strom, který by neuhynul dříve než za 5 let, poskytnout základ lékařské pomoci, jejichž neschopnost logického myšlení, předsudky a deformace v úvahách a pramalý zájem o dokazování pravdy, přebujelost slov plozených na základě neprokázaných domněnek, někdy i úmyslné lhaní a u mnohých chamtivost působila a spoluzavinila bezpráví druhým lidem v Československu, a spolupůsobí zlo i dnes, rozvíjí se v nenasytnou, alibistickou soudcokracii
V 70.tých letech dvacátého století se pod tlakem ze zahraničí totalitní moc odklonila od demonstrativních justičních procesů a uchýlila se k méně nápadným způsobům likvidace domnělého vnitřního nepřítele, například v každém podniku a instituci bylo zřízeno kádrové oddělení a v každém domě existoval alespoň jeden donašeč, kteréžto mnohdy velmi hloupé osoby vytvářely nálepky o lidech a posuzovaly zda je člověk odborníkem a dobrým člověkem.
Po dobu dvaačtyřicetiletého trvání justiční zvůle v Československu bylo vězněno dvě stě sedmnáct tisíc osob, které si společně odseděly
Mnoho lidí (řádu 1000), prý našlo od 47. roku smrt v poválečných koncentračních táborech, v táborech nucených prací, ve věznicích, mnozí se v nich ocitli bez soudů.
Mezi první oběti vlády komunistů patřila česká inteligence. Profesoři, přední učitelé a studenti byli vyakčňováni již od 26.2.1948, kdy komunistická strana násilně převzala moc. Ministr informatiky V.Kopecký prý prohlásil již koncem roku 1947 při svém dvouhodinovém projevu "Vždyť protikomunismus je vlastně velezrada!"
10.března 1948 za nevyjasněných okolností zemřel Jan Masaryk.
Během jediného roku prý 1948 opustilo republiku na 60000 občanů. Přes 400 lidí zaplatilo životem pokus o ilegální přechod hranice. Celkem opustilo nebo muselo opustit republiku v letech 1948 - 1967 na 255000 osob.
Další vlna emigrací nastala po 21. srpnu 1968, v normalizačních letech.
Rehabilitační rozsudky, kterými byli ospravedlněni někteří političtí vězni v první polovině roku 1968 po pražském jaru, byly Nejvyšším soudem po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy rušeny.
Mezi soudci, kteří prý také rušili rehabilitační rozsudky a bránili tak nápravám křivd, byl prý i pan JUDr.Otakar Motejl, tehdy nový soudce Nejvyššího soudu (pak údajně odešel z důvodu zavinění autonehody).
Některé zlozvyky a mocenské metody, naučené a vytvořené za socialismu bohužel přetrvaly u nemála lidí dodnes. I dnes se setkáváme zejména ve veřejné správě a mezi právníky s jakýmsi podvědomým zlozvykem hledání vnitřního nepřítele, pramenícím asi z nudy, z touhy zapsat se do historie, nebo z hlouposti. Právnická fakulta v Praze, která za války hostila Wermacht, se po válce stala právnickým sídlem, kde studentům byly vymývány mozky komunistickou diktaturou. Mnozí mladí právníci, kteří obdivně vzhlíží ke svým učitelům, si není vědomo, že si předávají totalitní komunistické návyky. Na papírech jsou i dnes právníci schopni vyprodukovat neexistující události a popsat trestuhodnou osobnost, o níž nic nevědí, která se jim náhodně dostane do jejich spárů, někdy aniž by jí dali šanci se hájit.
Apatie k bezpráví činěnému jinému spoluobčanovi je vlastní většině lidí v zemi, stejně jako nezájem napravovat křivdy. Povrchni gesta ve snaze hrdinsky se prezentovat nejsou cizí politikům ani dnes.
Zejména mnozí mladí lidé, ale i lidé z oblasti kultury, žijí v klamných iluzích, že po roce 1989 služebníci totalitního režimu opustili své funkce ve veřejné správě a svou moc v hospodářské sféře a u soudů a že všichni dříve poškození byli odškodněni, a že na vyšších a lépe placených místech stanuly po roce 1989 ti lépe pracující, lépe myslící, přinášející větší užitek, že může existovat nějaký samohybný systém, ve kterém se samohybně bude zajišťovat spravedlnost pomocí techniky
Nařízení vlády ČR, přijaté až v roce 2005, kterým se přiznává žijícím potomkům politických vězňů, kteří zemřeli ve vězení anebo ve vazbě, k důchodu pouhopouhých 20 Kč za každý započatý měsíc věznění, je výsměchem politiků (vlády ODS, pak ČSSD, v koalici s US-DEU) politickým obětem, stejně jako obsazování soudů některými osobami, kterými jsou obsazovány české soudy, počínaje Ústavním soudem, které se na bezpráví na politických obětech podíleli.
Znamená to totiž, že například "žijící" děti otce rodiny, který přežil déle mučení ve vazbě, než ten, který podlehl mučení během prvního měsíce, mají větší nárok na zvýšení důchodu o větší násobek 20 Kč, podle počtu přežitých měsíců mučení. (Některé z těchto postižených rodin měli štěstí, že se jim podařilo doplnit později rodinu do plného počtu a zlepšit tak svou zoufalou ekonomickou situaci.) Naopak těm rodinám, jimž se vrátila umučená troska politického vězně domů s poničeným zdravím a bez možností živit dál rodinu, odkázaná zpravidla stejně jako děti, na pouhopouhý příjem manželky, pokud vůbec nějaký příjem taková žena politického vězně, která se manžela nevzdala, měla, nebylo přiznáno našimi pány ministry nic. Samotná měsíční částka 20 Kč vypovídá o nátuře pánů ministrů, uvážíme-li, že jejich měsíční příjmy činí cca 200000,-Kč (tedy deseti tisícinásobek) anebo "zákonné měsíční příjmy" členů dozorčí rady České konsolidační agentury v roce 2005 činili cca 300000,- Kč měsíčně. Sdělení z Ministerstva spravedlnosti, že Česká republika "nemá peníze na odškodnění" pro ty, kterým byly páchány křivdy, je špatnou vizitkou autistů v řadách vedoucích funkcionářů ministerstva nespravedlnosti a vrchního soudu v Praze, počínaje panem JUDr Pavlem Němcem, ale též Ireneje Kratochvíla, který tehdy v roce 2006 stál v čele Policie ČR- úřadu vyšetřování zločinů komunismu
Komunistický režim zdeformoval myšlení především právníkům a absolventům Vysoké školy ekonomické v Praze, Filosofické a Pedagogické fakulty UK a postihl i obor psychiatrie. absolventi těchto škol, chtě nechtě se nacházejí v zajetí smýšlení svých učitelů, a tak se stávají přenašeči totalitních zlozvyků na své mladší žáky.
Generál Lorenc prý přiznal po roce 1989 ve vyšetřovací vazbě, že statisíce lidí bylo odehnáno od svých profesí (podle knížky Ministerstvo strachu). Z některých občanů, které se nedařilo pro nic zavřít, ale znelíbili se něhajému funkcionáři, byli učiněni dlouhodobě štvanci nejen před rokem 1989, ale i po roce 1993, nebyjímaje nástup ČSSD k moci v roce 1997. Z lidí před rokem 1989 byla učiněna bezejmenná masa- profese "zaměstnanec", po roce 1990 sice občab, ale bez práva svobodně nkzvut, svobodně myslet.
V oblastech technických oborů byla pak i nadále po roce 1989, zřejmě díky nedůslednosti či nevědomosti politiků ponechána možnost působení bývalých nekalých struktur, přetvořených v mafie s vazbami i do policie a justice, které se přetransformovaly do jakýchsi ustálených skupin, někdy propojených na podsvětí, a napojili se na současné zástupce politických stran (například prostřednictvím svých kádrových rezerv z řad funkcionářů SSM), takže se možnosti podnikání a pracovního uplatňění postupně uzavřely i pro dřívější oběti a domnělé nepřátele režimu, likvidované i za socialismu mimosoudně ekonomicky, nepatřící do "jejich rodiny", v touze přivodit jim materiální strádání, související hlad
Příkladem může sloužit křídlo uskupené kolem M. Šloufa, které působilo zejména v pozadí pražského zastupitelstva a Pražských vodáren v oblasti vodního hospodářství, s rozvinutím chobotů na Ministerstvo zemědělství (odbory politiky vodního hospodářství a státní správy ve vodním hospodářství, jemuž byly podřízeny státní podniky povodí, a odbor vodovodů a kanalizací) a na Ministerstvo pro místní rozvoj, které ovládlo po roce 1993 jak zástupce ODS v Praze, tak ČSSD.
V bezzubém zákoně o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 je sice explicitně řečeno, že každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován a nepodílel se na skutečnostech uvedených v § 1 odst. 1 tohoto zákona, si zaslouží účast a morální zadostiučinění. Zákonodárci umožnili soudcům, prokurátorům i úředníkům, kteří se na procesech podíleli, aby v řadách prokuratury, přejmenované na státní zastupitelství, zůstali.
V zákoně o protiprávnosti komunistického režimu se neříká nic o tom, co s těmi lidmi, kteří právo obětí na respekt nerespektují a nerespektovali a neříká se v něm, kdo všechno obětí byl. Teprve v roce 1998 vešla v planost novela trestního zákona, na základě něhož lze šetřit a postihovat nejtěžší zločiny komunismu, avšak většina těch osob, které je spáchaly, již není naživu, takže ani na základě tohoto zákona nelze z iniciativy exekutivy českého státu obětem nevyšetřených zločinů statut oběti přiřknout, za situace, kdy se viník nemůže hájit, a nelze přiznat nějaké právo odškodnění a nápravu křivd.
Tak se dřívější zločiny zahrály do autu, ti kdo se na nich podíleli svou rozhodovací mocí, zůstali nepojmenovaní (tedy také nepotrestaní) mnohdy s obrovskými důchody a příjmy, a naopak oběti a jejich potomci zůstali bez odškodnění.
K zapikolování totalitních zlozvyků ve veřejné sféře, a posílení moci těch, kdo se na zlu podíleli, pomohla ústavou přuřčené dožibotnost fzbjcí soudců, a může pomáhat nový zákon o státní službě z přelomu 21.století, s uzákoněním Generálního personálního ředitelství, rozhodujícím místo politiků o tom, jak mají ministerstva vypadat a kdo je a kdo není vhodný ke službě ve státní správě, s napristo chybnou představou, že může existovat nějaký nepoliticky smýšlející člověk, že s funkcí ve veřejné správě člověku přiskočí božská svatozář, že mohou existovat nějací personalisté a vedoucí, kteří božsky a nesobecky posoudí schopnosti jiných lidí.
Neúcta k pravdě, nezájem o pravdu, potlačování svobody názoru a myšlení a honby na čarodějnice a čaroděje přetrvávají a mohou přetrvávat v politice a u soudů dodnes. Právníci a politici jak za komunismu, tak po roce 1989 ukájely a ukájejí své svědomí, pohodlnost a nedůslednost fantasijními představami, že v Česku není nikdo, kdo by trpěl hladem. Domnělý třídní nepřítel změnil tvář. Bývá nalézán například v řadách osamělých nezaměstnaných reptajících matek, žijících celý život na hranici životního minima, někdy též pod ní, které podle nich zneužívají velkorysé dávky od státu, garantujícího blahobyt nad úrovní životního minima. Lhaní a rozhodování na základě domněnek (například o tom, jak Česká republika zajišťuje pomoc, která zaručuje všem lidem v Česku žití nad úrovní životního minima a jak se lidem nechce pracovat a platit nehorázné soudní poplatky), není cizí ani některým soudcům Ústavního soudu ČR, např. panu JUDr Balíkovi a JUDr Lastovecké. Tyto své výmysly plodí raději tajně, za zavřenými dveřmi, aby se osoba, o níž je jednáno, nemohla proti jejich pokrytectví a zřejmě i rozvinutému sobectví včas bránit. Svědčí to o velké rozmazlenosti českých právníků za více jak 50 let, o jejich zlozvyku rozhodovat se a připravovat rozsudky v zákulisí předem, svědčí to o skleníkovém životu na míle vzdáleném životním podmínkám jiných lidí, způsobeném nejen totalitou, ale též následnými nepřiměřeně vysokými, zákonem určovanými platy, zákonem určovanými povinnostmi využívání jejich advokátních, notářských a politických služeb a zejména doživotně Ústavou zaručovanými funkcemi soudců, čímž je znemožněn jiným osobám (i právnickým) demokratický přístup k výkonu této veřejné funkce. Volných a potřebných soudcovských míst totiž nepřibývá tak rychle, jako je, bylo a bude schopných lidí v zemi.
Více informací o obětech komunismu si lze přečíst např. na stránkách http://protikomunisticke.misto.cz/, http://www.totalita.cz
27.6.2006 Pachtova Ludmila