Ludmila Pachtová: 4.červen 2008
Dne 4.června 2008 Nejvyšší soud rozhodl o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, který neodsuzoval bezpráví spáchané na paní JUDr Myladě Horákové, před 58 lety. Nejvyšší soud napravuje reputaci justice, pošramocenou rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Vrátil věc k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze je povinen vycházet z názoru Nejvyššího soudu ČR, že prokutátorka Polednová se aktivně podílela na justiční demonstrativní vraždě, na vykonstruovaném politickém procesu, který byl natáčen a přenášen pomocí rozhlasu po celé zemi.
V lednu 2008 tajně Vrchní soud v Praze, v obsazení pan JUDr Zelenka, rozhodl usnesením o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, týkajícího se odsouzení bývalé prokurátorky Polednové-Brožové.
Dle názoru soudce to nebyla Polednová ani soudci, byl to systém, který produkoval politické procesy a rozhodnutí k justičním vraždám.
Takovéto stanovisko soudce z Vrchního soudu v Praze lze považovat za hromadný psychoteror, vymývání mozku lidem.
Ani za ta největší bezpráví, jako byly popravy domnělých protivníků za politické názory nebezpečné údajně lidem, v souvislosti s nastolením totalitní moci KSČ, kdy zneužitá veřejná sdělovací média, zejména rozhlas, poskytl prostor teatrálním osobnostem toužícím hrát divadlo, jako byla Polednová, Vrchní soud v Praze nechtěl trestat.
Dne 16.října 2007 od 10.00 hodin byl u Městského soudu v Praze zahájen proces proti bývalé prokurátorce Brožové-Polednové (alias Biedermannové), která se podílela na justičních vraždách na počátku 50.let 20.století. Ŕízení u MS v Praze probíhalo až do 18.října 2007. Polednová byla tímto soudem, jemuž předsedal pan JUDr Braun, odsouzena nepravomocně k 8 letům vězení. Vrchní soud v Praze dosud nenařídil jednání a otálí s vynesením pravomocného rozsudku, ačkoli uplynuly další čtyři měsíce a k událostem, které se staly před 58 lety a které byly dokonce i natočeny, nelze vymýšlet žádné nové důkazy. I ta nejdelší lékařská vyšetření zdravotního stavu Polednové jsou uskutečnitelná za mnohem kratší dobu, takže kdyby Vrchní soud v Praze a státní zástupci měli zájem na spravedlnosti, dávno by konali. Vrchní soud v Praze však nekoná. Paní JUDr. Vesecká - ve funkci státní zástupkyně navrhovala milost u prezidenta (ač jí takovýti návrh z pozice státní zástupkyně dle zákona nepříslušel), přičemž to odůvodňovala: "Nechceme být jako oni". Ale právě tímto konáním, že se zlo přiměřeně netrestá, a že není zájem ho trestat, se chovala paní JUDr.Vesecká jako oni. Takto si zvykají státní zástupci na lhaní a na krytí bezpráví, na nezájem chránit poškozené občany, pokud se nejedná o jejich vlastní osoby, anebo osoby z řad politické moci.
Obžalobu, kterou připravili v roce 2007 státní zástupci z Městského státního zastupitelství, přednesl pan JUDr Klvaňa. Prokurátorka Polednová byla žalována z podílu na justičních vraždách. Je viněna za to, že ve vykonstruovaném procesu (tedy bez věrohodných svědeckých a listinných důkazů, na základě úmyslných klamů a domněnek) předložila spolu s dalšími prokurátory k soudu v roce 1950 obžalobu, v níž žádala smrt pro lidi, vyvolávala proti nim veřřejnými sdělovacími prostředky davovou nenávist a justiční vraždy pak byl na mnohých dokonány. Je viněna za to, že "jako důkaz" viny použila žádost davu, kterou sama před tím veřejnou divadelní mystifikací a mediálním tyátrem vyvolala. Je viněna za to, že neovládala svou nepřiměřenou touhu být herečkou a presentovat se jako hrdinka a ke svému divadelnímu představení použila jako kulisy živé lidi, kteří před tím prožili za války léta v koncetračních táborech, na nichž před davem, po tyranizujících výsleších, nechala vykonat smrt oběšení.
Obžaloba nyní vydala důležitá svědectví. Soudnému člověku přítomnému v jednací síni u Městského soudu v Praze běhal mráz po zádech již během prvního soudního dopoledne.
1. Pan předseda senátu soudu JUDr Petr Braun přečetl statistiku počtu lidí, kteří byli neznámou osobou (údajně prokurátorem), v konci 40.let, po válce naplánováni na smrt (Přes 600 osob z řad České strany národně sociální, z řad Sociální demokracie, z řad české inteligence, bez politické příslušnosti, ale i z KSČ kteří měli být zatčeni a k tomu ještě téměř 200 lidí z řad lidovecké strany, jejíž členové byli zatčeni již dříve.). Tento plán se prý zrodil na schůzce, kde byli přítomni ještě dva prokurátoři (Urválek, Vieska) a tehdejší předseda státního soudu a K.Černý. U skupiny, v níž měla být souzena paní JUDr Mylada Horáková a dvanáct dalších osob (Záviš Kalandra, Jan Buchal, Oldřich Pecl, Josef Nestával, Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová, Bedřich Hostička, Zdeněk Peška, Jiří Křížek, Františka Zemínová a Vojtěch Dundr) přečetl pan soudce Braun i důvody, jaké (podle zápisu z tehdejší schůzky) k návrhu smrti a rozpoutání nenávistné akce. Nejčetněji byl uváděn fakt, že za války byli vězněni v koncentračním táborem, tedy, že přežili muka nacistů. (Z historických zdrojů se lze dočíst, že paní JUDr Horáková strávila v koncentračním táboře téměř celou válku, od roku 1940 až do jejího skončení, a to za svou protiodbojovou činnost. U paní Horákové bylo také poukazováno na neurčité kontakty s lidmi v Anglii, či ve Francii.
Z tohoto důkazu si lze učinit obraz, jaký to byl netvor ten, kdo je na smrt navrhoval a jací lidé to tehdy byli Polednová, Urválek, Vieska, předseda státního soudu, kteří akce justičních vražd realizovali na přelomu 40. a 50.let. Nebyli pouhými učedníky od sovětských poradců, byli zastánci německých nacistických lágrů a zřejmě též za války kolaboranty s německými nacisty. Po válce však převlékly původní kabátky za kabáty komunistů a v jejich čele se zaměřili proti těm nejstatečnějším lidem, kteří pro ně znamenaly překážku k jejich neomezené moci. O K.Černém se také tvrdí, že byl napojen dříve na trockisty.
Řečnické tyrády prokurátorů, jak bylo jimi zdokumentováno v roce 1950 ve filmových záběrech, které si sami natočili k účelům presentace a zastrašování mas lidí, nabývaly svou nepříčetnou zuřivostí až povědomých hitlerovských dimenzí. Nacistická exhibice s rituálním pozadím hlásaným rozhlasem a hypnotizující davy k adrenalinové nenávisti zastírané obranou proti údajnému společnému nepříteli za západními hranicemi a vůči jeho velezrádné "páté koloně" u nás. Tak lze charakterizovat představení Polednové, Urválka a Viesky podporované přihlížejícími soudci, při němž byly vraždy paní JUDr Horákové a dalších mučedníků natočeny.
Nahrávky z procesu (z hlavního přelíčení) od 31. května do 8. června 1950 nechala Státní bezpečnost, podle pokynů centra KSČ, prý pořídit v budově Státního soudu. Záznam čekal v trezorech našich soudů neuvěřitelných pětapadesát let, kdy byl pod tlakem veřejnosti, zejména Konfederace politických vězňů a pod tlakem Lidových novin, po roce 2005, vydán a státní zástupci mohli zahájit závěrečné kroky k trestnímu stíhání žijících (Polednové). Nyní je uložena nahrávka v pražském Národním filmovém archivu.
O životě a činnosti Brožové-Polednové za války není veřejnosti známo téměř nic. Stejně je tajemná i minulost Urválka a Viesky. Za války se měla prý Polednová relativně dobře a nepocházela z žádné chudé rodiny, žádné statečné skutky o ní nejsou známy. Jméno Biedermannová používala prý krátce i po válce. Přesto si osopovala práva nařknout, obvinit paní Horákovou a další statečné lidi z nepřátelství k republice. Ty lidi, kteří za války i po válce prokázaly svou statečnost v odboji proti německým okupantům. Kdopak paní Polednovou-Biedrmanovou doporučil mezi prokurátory a na práva? Kdopak ji doporučil právě na proces s Horákovou a spol. ? Komu sloužila? Komu sloužil Vieska a Urválek za války? Takové otázky samozřejmě člověka napadají, avšak zřejmě zůstanou nadále nezodpovězeny, když se soud spokojil s omluvou Polednové, že se nemůže k soudu dostavit, protože špatně vidí a špatně slyší, a dříve se soudci těmito otázkami nezabývali.
Jak zvláštně shovívaví jsou současní soudci k osobě podezřelé z vražd? Asi pár set mrtvých a několik set tisíc strádajících lidí, i více jak 1000 zničených životů, nechává mnohé naše soudce a státní zástupce lhostejné. Vždyť přeci jim na jejich účet mzdy, dosahující na jednotlivce měsíčně závratné výšky, v hrubém více jak 50000,-Kč bezpečně dorazí, i kdyby ostatní lidé, a další oběti jejich špatného rozhodování a nezájmu o pravdu neměli ani částku považovanou za životní minimum. Za padesát let se mnozí přeměnili na masu apatickou ke skutečnému bezpráví, avšak schopnou i dnes tyranizovat jiné za malichernosti.
Pan soudce JUDr Braun se svým senátem je zřejmě čestnou výjimkou Městského soudu v Praze. O chladnokrevnosti Polednové a touze mučit paní JUDr Horákovou četl předseda senátu soudu další svědectví od Milana Moučky. Váha tohoto svědectví však je snížena faktem, že Moučka sám byl v první polovině 50.let vyšetřovatelem, který vedl tyranizující výslechy a týráním připravoval vězně na divadelní představení u soudu.
Podle zápisu výpovědi z roku 1957 od dalšího vyšetřovatele Bohumila Doubka, (který měl na starosti boj proti vnitřnímu nepříteli přímo v řadách členů KSČ), dokonce prý Moučka v 50.letech navrhoval předsednictvu KSČ, který prokurátor se má účastnit kterého procesu a posuzoval, který lépe sehrává divadelní roli, který se lépe drží předepsaného scénáře. Podle Doubka právě za představení inscenované proti paní JUDr Horákové a dalším byl Urválek nakonec odměněn funkcí Předsedy Nejvyššího soudu. Bohumil Doubek již v roce 1957 vypověděl písemně o nespravedlivých metodách vyšetřování v 50.letech a o tom, jak byly tyto monstrózní procesy inscenovány až do roku 1953 jak se vězni museli nazpaměť učit, co budou před soudem vypovídat.
Pan JUDr Braun dne 16.10.2007 v trestním soudním řízení proti Polednové považoval za základní důkaz "Zprávu z Archivu vojenského ústavu". Pan předseda poukazoval na to, že zpráva je opatřena razítkem. (Na co tím chtěl asi pan předseda senátu soudu poukázat? Vždyť razítko přeci nemůže být důkazem, že zpráva nebyla vyrobena třeba účelově pro tento psoud. Razítko také není důkazem, že informace, skutková tvrzení (pokud vůbec nějaká obsahuje) v listině jsou pravdivé.
Podle toto, co četl pan předseda senátu při líčení, kdosi nejmenovaný se v roce 1948 obrátil na Vojenský ústav se žádostí, aby tento Ústav vypracoval zprávu o záškodnické činnosti skupiny Horákové a spol. a kdosi nejmenovaný z tohoto ústavu navrhl, aby proces proti Horákové a spol. řídil tehdejší předseda státního soudu a Urválek. Kdosi nejmenovaný z Vojenského ústavu pak údajně v roce 1950 vydal zprávu, že bylo provedeno dvouleté rozsáhlé šetření a že je šetření u konce s jasným závěrem o trestuhodném zločineckém spiknutí, vyzvědačství paní Horákové a spol. Zpráva nebyla podložena jediným skutečným svědectvím ani jedinou písemností, která by mohla být považována za důkaz. Nic jiného, jako důkaz proti Horákové a spol. tehdy prý předloženo nebylo."
Takový důkaz by měl naopak být v tomto trestním řízení důkazem proti Polednové! Je to důkaz o tom, že se Polednová nezajímala jako prokurátorka o pravdu, o skutečnosti, nýbrž vycházela při závěrů z domněnek, představ a jiných, fakty nepodložených závěrů a hodnotících úsudků (z pouhých názorů) nepodložených žádnou skutečností, neprokázaných žádným důkazem, názorů kohosi neidentifikovatelného, údajně pracujícího ve Vojenském ústavu. I tehdy platil trestní řád a v něm pravidlo, že i když se stíhaný přizná, je povinností prokurátora zkoumat, zda skutečnost není jiná, zda doznání odpovídá pravdě o skutečnosti. To Polednová nečinila. Opírala se o představy a domněnky a názory nepodložené ani jedním důkazem, (v případě paní Horákové ani jedním dopisem, v němž by paní Horáková prozrazovala nějaké státní tajemství anebo prováděla něco jiného nekalého z čeho byla viněna), ani jedním přímým svědectvím.
O tom, jak krutými způsoby byly pořizovány výpovědi v procesu se skupinou paní Horáková spol., svědčí také svědectví pronesené před soudem od Ivo Miléna a od jiných osob z dřívějších let. Citováno: "Vedením vyšetřování byl pověřen Moučka. Od Moučky jsem se také dozvěděl, že vyšetřovanci Peclovi byl spálen obličej pravděpodobně teplometem."
Bedřich Hájek: "Jednou, když vyšetřovatel byl mojí neústupností krajně rozzloben, mi prohlásil: 'V této místnosti jsme kdysi tři dny a tři noci roztáčeli Kalandru. To víte, my jsme se střídali, ale on byl tady celou dobu. Když už nemohl stát na nohou (podle ruzyňských zvyků se po celou dobu, tedy 72 hodin nesměl posadit) a ležel na zemi, pak nám podepsal. Tak si to, Hájku, rozmyslete.
Citace od druhé ženy, která byla s paní Horákovou souzena a měla být popravena, ale bylo od toho upuštěno, v souvislosti se změnou generálního tématu inscenace: "Na Štědrý večer si mne nechal můj vyšetřovatel přivést, byl bledý, strhaný, vypadal jako po pitce. Řekl mi: Nemáte žádnou trestnou činnost. Potom mě nechal odvést a víc jsem ho už neviděla. O něco později jsem dostala nového vyšetřovatele. První výslech zahájil řevem: Jestli myslíte, že se zblázním jako ten můj předchůdce, tak jste na omylu. A nastal tvrdý kurs, někdy mě budili každou hodinu [...] Třikrát se mého výslechu zúčastnil i Šváb. Při každé návštěvě mi rozbil obličej do krve [...] Měsíc před procesem mi řekl můj referent doslova: Jestli budeme soudit vnitřní odboj, budete popravena vy, když budeme postihovat zahraniční styky, tak to bude Horáková."
I kdyby Polednová nevěděla o krutosti, jakou byly vymáhány doznání od souzených, neměla právo předstupovat s obžalobou před soud, protože neměla žádné svědecké a listinné důkazy a pouhopouhé doznání k obžalobě neopravňuje. Polednová dokonce aktivně rozvíjela své smyšlenky svou bujnou fantasií s cílem presentovat veřejně paní JUDr Horákovou jako démona podsvětí, spletla si funkci prokurátorky s teatrálním, divadelním představením.
Názory nemají pravdivostní hodnotu. Povinností prokurátora (či státního zástupce, či soudce) není zkoumat názory, nýbrž fakta o skutečnostech, a zjišťovat důkazy ke skutečnostem. Z psychologického hlediska o nepravdivosti a nepodloženosti zprávy hovoří už jen samotný úvod zprávy "Po rozsáhlém šetření....". Úvody o rozsáhlosti a náročnosti šetření bývají typické pro zprávy od lidi, kteří buď zakrývají, že žádné šetření neprováděli anebo že žádné důkazy, jimiž by své závěry mohly podepřít, nemají.
Podbízí se otázka, proč byl o vypracování zprávy v roce 1948 po únorovém puči komunistů údajně žádán nějaký Vojenský ústav (válka se neodehrávala ve Vojesnkém ústavu) a proč se pan prokurátor Vieska v roce 1950 na soudním přelíčení procházel ve vojenském obleku, když nebyl vojákem (nebyl náhodou pan Vieska tvůrce zprávy - údajně z Vojenského ústavu)? Nebo nedostal se do řad Vojenského ústavu někdo s nacistickou minulostí? Nesnažil se Vieska úmyslně v davu lidí vyvolat dojem, že se jedná o vojenský proces s válečnou záškodnickou skupinou, aby sám sebe mohl presentovat jako hrdinu?
Polednová si evidentně nekladla otázky, jak je možné, že žena, která strávila mnoho let v koncentračním táboře za protinacistický odboj, má být nyní souzena před komunistickým soudem a kdo zprávu z Vojenského ústavu vypracoval. Zajímalo jí pouze její divadlo, její scénář. Sama žádné větší útrapy zřejmě neprožila, dobře musela vědět, pokud by se jí chtělo myslet, že posílá na smrt neviné lidi. Byla naprosto chladnokrevná. Ani slovem se při procesu proti paní Horákové před veřejností nezmínila, na obranu paní Horákové, že hrdinně nasazovala za války svůj život proti nacistům a že za to také od nacistů trpěla v koncentračním táboře, ani slovem se nezmínila o podpůrné a charitativní čínnosti paní Horákové v letech 1945 až 1948. Tak jako nacisti, i Polednová a spol. za úhlavního nepřítele považovali kohokoli, kdo přišel do styku s lidmi ze západních mocností (Anglie, Francie), kteří se postavili proti Němcům.
Při jednání dne 16.10.2007 pan předseda senátu JUDr Braun přečetl i jména soudců, kteří paní Horákovou a spol. v roce 1950 odsoudili. Tito soudci však nyní souzeni nebyli a veřejnosti nebylo sděleno, zda ještě žijí či nikoli. Soudci nesou stejnou vinu jako Brožová-Polednová, že nebyla šetřena pravda, že nebylo vycházeno z žádných důkazů. Zpráva vojenského ústavu není žádným důkazem o vině Horákové a ostatních nespravedlivě odsouzených, nemůže být omlovou ani pro Polednovou ani pro soudce. Obsahuje pouze názor nějakého člověka na něco, čeho nebyl svědkem. Nemá žádnou pravdivostní váhu. Vojenský ústav nemá ruce, nemá nohy, nemá hlavu i kdyby měl tisíc zaměstnanců.
Proces započal až po 55 letech. A co bylo nejhorší? Nejen že Polednová nemá pocit žádné viny a lítosti, dokonce obhájce Polednové se po řízení dne 16.10.2007 smál. Podle něj to nejsou žádné důkazy.
Velká část našich advokátů a soudců je zřejmě určitou měrou nakažená lhostejností ke krutostem a bezpráví. Zřejmě přejali praktiky a způsoby z padesátých let. Jsou i takoví soudci, kteří považují zprávy dodané z nějaké instituce za důkazy, a čím početnější instituce, mívají pocit větší pravdivosti závěrů, jejichž správnost většinou nedovolují zpochybňovat, ač jsou závěry sebevíce absurdnější a ničím nepodložené. Soudci, kteří se i dnes rádi alibisticky schovávají za "zprávy" anebo předjednávají v zákulisí se svými stoupenci z různých institucí výsledky soudů, by si měli uvědomit tento nesprávný zlozvyk, mající kořeny právě v inscenovaných politických procesech 50.let, které se staly špatným vzorem pro naši justici. Dodnes se mnozí soudci bojí přiznat minulost a brání zpřístupnění archivů. V roce 1972 byly na soudech provedeny další očisty od těch soudců, kteří v roce 1968 a 1969 vynášely rehabilitační rozsudky nad politickými vězni. Po roce 1989 nedošlo k žádným velkým změnám ani na soudech ani na prokuratuře. Prokuratura se pouze přejmenovala na Státní zastupitelství, což se mnohým lidem plete s obecními zastupitelstvy. Soudci se po roce 1989 starali především o to, aby je nemohl nikdo odvolat a tak byla do Ústavy zakotvena v roce 1993 jejich neodvolatelnost. Výsledkem je, že nám zlozvyky z totalitní a normalizační doby, jejichž základem jsou teatrální představení s předem v zákulisí dojednaným výsledkem rozsudku, na soudech zůstaly dodnes. Zvyk je železná košile zvláště když jsou soudci velmi dobře placeni bez ohledu na spravedlnost a když jejich výkony posuzují zase jenom soudci bez těch, vůči nimž se soudci provinili. Existují soudci, kteří nevědí téměř nic o skutečné historii, věří báchorkám, kterým se ve školách naučili.
Pan soudce Braun, pan soudce Baxa jsou čestnými výjimkami v řadách soudců. Možná existují někde i někteří další dobří soudci, jimž zájem o pravdu a o spravedlnost leží na srdci, kteří si také uvědomují, že například obranou proti adrenalinovým psychózám jsou veřejná řízení, veřejné provádění důkazů a ne zprávy z institucí anebo "echa" od zpravodajských služeb. Je lepší udělat více veřejných jednání pro účastníky, než ztrácet cenný čas zákulisními přípravami a scháněním rad, a být pak při jednání duchem mimo, neschopen přijmou faktické důkazy, které jsou překládány, které protiřečí tomu, co je očekáváno, co bylo slepě a předpojatě předjednáno a připraveno.
Justici je potřeba očistit od divadelních scénářů.
Reforma soudnictví a státního zastupitelství je nevyhnutelná, pokud chceme, aby takových, jako je pan JUDr Braun anebo Baxa, bylo u soudů více. Soudci si na svou činnost nevydělávají, jsou příjemcem dávek ze státního rozpočtu, do něhož přispívají především ostatní lidé, kteří tvoří nějaké hodnoty. Když chtějí soudci samosprávu (alias autonomní akvarijní republiku v ČR), tak nemají přirozené právo chtít žádné peníze na platy ze státního rozpočtu, do nějž přispívají jiní lidé tvořící skutečné hodnoty, a lidem by neměla být vnucována zákony povinnost odebírat soudní služby od této automní akvarijní společnosti. Přsto jsou lidem jejich předražené "služby" vnucovány deforamcemi v zákonech. Pokud soudci chtějí peníze na platy ze státního rozpočtu a užívat majetek státu, tak by se měli smířit s tím, že nedílnou součástí reformy soudnictví bude také probourání nedotknutelnosti soudců a podřízení jejich činnosti veřejné kontrole od ostatních lidí, například advokátní kontrole, v rámci kárných řízení. Kvalitu soudnictví musí mít možnost posuzovat odběratelé, lidé, kteří reálné (nikoli vitzuální) bohatství v této zemi tvoří, aby byla ega a jiné negativní vlastnosti, jakými disponují i soudci, alespoň trochu regulovatelná, nikoli dodavatel služeb = soudci sami. Na soudy i do zákonů se opět dostávají takové zlozvyky, že se rozhoduje na základě domněnek, že soudci nemají zájem o důsledné hledání pravdy, pokud se činí bezpráví jiným lidem, než jim a jejich blízkým. Kdyby nebyla v ústavě v roce 1993 (1/1993) doživotnost jejich funkcí, a vrátilo by se do Ústavy pětileté funkcí období soudců, tak by se zbrzdil rozvoj negativních vlastností utéto skupiny obyvatelstva, pracující pouze se slovy, kteří neprokázali, že by uměli postavit dům, zasadit strom, zachránit lidský život.