10.února 2015 Jemen (jih Arabského poloostrova) USA z bezpečnostních důvodů zavírají ambasádu v Jemenu Jemen v posledních měsících zažívá krizi poté, co šíitští povstalci napojení na Írán ovládli hlavní město Saná. Minulý týden rozpustili parlament a formálně převzali moc v zemi. Řešení krize v Jemenu? Návrat prezidenta, říká Pan Ki-mun Situace v Jemenu se podle Pan Ki-muna zásadně zhoršila, šíitské milice vytvořily politické vakuum. Řešením by podle generálního tajemníka OSN byl návrat prezidenta Hadího. 6.2.2015 Hútíové převzali moc v jemenské metropoli San'á a rozpustili parlament. 9.2.2015 Sýrie - Lékaři bez hranic Američanka Muellerová byla unesena předloni v srpnu v syrském Halabu, když odcházela z nemocnice organizace Lékaři bez hranic. Její rodina uvedla, že zástupci IS se na ni obrátili loni v květnu s důkazem, že Kayla žije, a pohrozili jim, že ji zabijí, pokud jim do stanoveného data nezaplatí skoro sedm milionů dolarů (171 milionů korun), uvedla americká televize CNN. Agentura AP připomněla, že kromě Kayly Muellerové dosud přišli o život tři další Američané věznění Islámským státem. Novináře Jamese Foleyho a Stevena Sotloffa, stejně jako humanitárního pracovníka Petera Kassiga džihádisté sťali. Podle mluvčího Bílého domu Joshe Earnesta je na Blízkém východě ještě nejméně jedno americké rukojmí, žádné další podrobnosti ale nezveřejnil. "Nebudu nijak rozvádět debaty o případech těch, kdo jsou drženi jako rukojmí, protože si v zásadě myslíme, že není v jejich nejlepším zájmu o nich mluvit veřejně," řekl Earnest. Agentura Reuters v této souvislosti připomněla, že minulý týden uspořádala ve Washingtonu tiskovou konferenci rodina novináře Austina Ticeho, který zmizel v Damašku v srpnu 2012. 3.2.2015 Příslušníci Islámského státu upálili jordánského pilota Maáze Kasásbu zajatého v prosinci minulého roku po náletu na město Rakka. Zvěrstva IS neberou konce: Gaye shodili z věže, další muže ukamenovali a ukřižovali (zdroj pravednes.cz) Izrael v pohotovosti. Bezpečnostní služby odhalily místní buňku Islámského státu zdroj http://pravednes.cz/eurozpravy-zz.source Britská vláda podporuje islamofobii? Muslimy rozzlobil dopis od ministra. 8.února 2015 Po výbuchu sopky Fuego guatemalská vláda evakuovala na sto tisíc lidí a uzavřela mezinárodní letiště v Ciudad de Guatemala. 7. února – sobota Nigérie odložila parlamentní a prezidentské volby kvůli násilnostem ze strany povstalecké skupiny Boko Haram. 6. února – pátek Sýrie Vojenská intervence proti Islámskému státu: Jordánské letectvo provedlo desítky úderů proti pozicím Islámského státu v severovýchodní Sýrii. 4.2.2015 Tchaj-wan zprávy Wikipedia Turbovrtulové letadlo ATR 72 společnosti TransAsia Airways s 58 lidmi na palubě se zřítilo do řeky poblíž tchaj-wanské metropole Tchaj-pej. 3. února – úterý Soudní dvůr Haag- Chorvatsko: Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl, že žádná z bojujících stran chorvatské války za nezávislost se nedopustila zločinu genocidy. 2. února – pondělí Nejvyšší egyptský soud potvrdil trest smrti pro 183 stoupenců Muslimského bratrstva, obviněných z útoku na policejní stanici ve městě Kardasa. 1. února 2015 – Jižní Súdán neděle Jihosúdánský prezident Salva Kiir podepsal dohodu s vůdcem povstalců Riekem Macharem. Dohoda by měla ukončit tamější krutou občanskou válku. 19.1.2015 zdroj echo.cz Libanonské radikální hnutí Hizballáh oznámilo smrt šesti svých bojovníků při útoku izraelského vojenského vrtulníku na Golanských výšinách. Oznámila to agentura AFP s odvoláním na mluvčího Hizballáhu. Útok potvrdily i zdroje z izraelské armády. Putin volal do Arménie. Žehlil hromadnou vraždu v Gjumri Islámský stát náhle propustil 200 starších a nemocných jezídů Tvrdé boje, Doněck paralyzován. Unikátní fotky z dronů Muslimové zapálili osm kostelů. Protestují proti Charlie Hebdo zdroj http://pravednes.cz/eurozpravy-zz.source Do Kyjeva míří vojenská delegace USA, konflikt na Donbasu eskaluje Strach z teroru: Francie mluví o obnovení povinné vojny, Belgie zakládá svou "Pegidu". Umlčet se nedáme, avizuje Pegida. Hnutí se stěhuje do Mnichova Ofenziva v Doněcku: Rusko varuje Kyjev před nezvratnými dopady. Není kam utéct. Dětskou nemocnici v Doněcku zasáhl granát 18.1.2015 hlas Ruska Belgická armáda poprvé za 35 let vzala pod svou ochranu budovu Evropské komise. Loď Admirál Vladimirskij potvrdila právo RF na tisíce kilometrů moře Ministra zahraničí Kanady zaházeli vejci v Ramalláhu V Indonésii popravili cizince 35 vojáků zahynulo při havárii transportního letadla v Sýrii TheepochTimes http://pravednes.cz/velkaepocha.source www.velkaepocha.sk 18.1 až 16.1.2015 Čínský funkcionář, který má na starosti internetovou cenzuru v Číně, teď rozhoduje o tom, jaké webové stránky jsou bezpečné Největší internetové prohlížeče, jako Firefox, Internet Explorer, Safari a Chrome, svěřily bezpečnostní certifikát čínské CNNIC (China Internet Network Information Center) již v roce 2010. CNNIC, stejně jako ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers) v Americe a Evropě, je certifikační autorita, jejímž úkolem je za internetové prohlížeče rozhodnout, zda jsou prohlížené stránky platné. Toto prověřování probíhá u zabezpečených stránek – https. Certifikační autority například potvrzují, že Gmail.com je opravdu Gmail.com. Pokud je certifikát podepsán tímto úřadem, před adresou stránky se vám objeví ikonka visacího zámku. Problém je, že CNNIC je nyní přímo a výhradně vlastněn čínskou vládou, známou svou cenzurou a hackerskými útoky. Těsně po loňských Vánocích byl ustanoven nový ředitel, a není jím nikdo jiný než Lu Wej, komunistický aparátčík, jenž zastává několik důležitých státních pozic. Je generálním ředitelem Ústřední vedoucí skupiny pro internetovou bezpečnost a informace, což, přeloženo do normálního jazyka, znamená, že řídí orgán, který v Číně provozuje internet. Navíc je prvním náměstkem Ústředního oddělení propagandy, které má na starosti cenzuru a podléhá přímo ústřednímu výboru Čínské komunistické strany. Takže muž v čele úřadu, který blokuje v Číně Facebook, Twitter a Google, teď také ověřuje, zda jsou stránky na internetu legitimní a je možno na ně přistupovat. Záleží na tom? Ano, záleží. „CNNIC může zaručit totožnost vzdáleného počítače,“ vysvětlil nám v emailu Percy Alpha (pseudonym), spoluzakladatel webu GreatFire.org, který mapuje čínskou cenzuru a kontrolu internetu. Takže „pokud státem posvěcení hackeři použijí CNNIC k útoku typu man-in-the-middle, váš počítač nebo iPhone bude důvěřovat podvodnému spojení, které hackeři zneužili“. Křesťané v Číně mohou brzy čelit tvrdším zákrokům
31.12.2014 letos vypuklo sedm až osm nových válek. Některé můžeme nazvat horkými, jako Irák, Sýrie nebo Ukrajina. Mezi ty další patří rasové nepokoje v americkém Fergusonu, studená válka s Ruskem, nová ropná válka s Íránem, Venezuelou a Sýrií a pak také kybernetická válka se Severní Koreou. Za dobrou zprávu oproti tomu novinář považuje blížící se ukončení obchodní války mezi USA a Kubou. Největší riziko představuje podle Bílého domu a českého premiéra Bohuslava Sobotky Islámský stát
21.12.2014 Agdam - Azerbajdžán. Problémy začaly narůstat po rozpadu SSSR a zhoršováním vztahů mezi Arménci a Ázerbajdžánci. Smutně proslulý boj o nezávislost Náhorního Karabachu (Agdam leží jen 26 kilometrů od hlavního města této republiky) se stal pro „Bílý dům" osudným. Nejdřív se stal centrem pro uprchlíky z jiných oblastí postižených konfliktem, (v proslulé místní mešitě byla dokonce zřízena provizorní márnice), kteří doufali, že boje město minou. Podle vyjádření Republiky Náhorního Karabachu Agdam působil jako operační základna nepřátelských sil, které odtud dokonce odpalovaly rakety GRAD a organizovaly nálety na civilisty v Karabachu. Proto 23. června 1993 za arménské podpory jednotky Republiky Náhorního Karabachu na město zaútočily a velice rychle ho obsadily. Obyvatelé města, mající už tragické zkušenosti z předchozích bojů a následných represálií například v Chodžale na nic nečekali a překotně opustili město dále na východ, zbytek populace zanedlouho čekalo vystěhování do regionů Sumgait a Barda. Agdam se měl stát nárazníkovým pásmem mezi oběma znepřátelenými stranami, ale ve své podstatě byl obsazen arménskými silami. Prakticky okamžitě bylo město rabováno a ničeno, některé domy i zapáleny, aby se stalo neobyvatelným a původní obyvatelé se do něj nemohli vrátit. Přes podpis Biškeckého protokolu (1994) znamenající příměří je Agdam i nadále místem, odkud zaznívá střelba – v mnoha případech však spíš jen preventivní. Do města však nikdo nespěchá, i když těsně před útokem tu žilo odhadem 100 000 lidí. Zpustošené ruiny pochopitelně přitahují nejen senzacechtivé turisty, ale i tradiční příznivce „měst mrtvých". Agdam je v relativně dobrém stavu co do struktury budov, přístup do něj oficiálně zakázán není a navštívit ho lze na vlastní nebezpečí. Jedním z nejvyhledávanějších míst je agdamská mešita, jejíž podobu navrhl architekt Krbalaj Safichan Karabachi. Tato dvoupatrová budova s šesti kupolemi a dvěma věžemi, vystavěná v letech 1868-1870, byla rovněž zdevastována – okna byla vytlučena, mramorový strop zničen, stejně jako výzdoba interiérů. V jejích prostorách se toulalo domácí zvířectvo, takže svatostánek připomínal skutečně spíš chlév.
20.12.2014 New York - Počet zabitých a zraněných civilistů při bojích v Afghánistánu letos dosáhne čísla 10 tisíc. Odhaduje to OSN. S více než třemi tisíci mrtvých jde o meziroční nárůst o téměř 20%. Informuje server rt.com. Pomocná mise OSN v Afghánistánu zdokumentovala od 1. ledna 2014 na 9617 případů zabitých či zraněných civilistů. Násilnou smrtí zemřelo 3188 lidí. Očekává se, že do konce měsíce úhrnné číslo dosáhne 10 tisíc. Jedná se o nejkrvavější rok od roku 2009, kdy OSN začala danou statistiku vést. Drtivou většinu případů má na svědomí fundamentalistické hnutí Taliban. Jeho bojovníci jsou zodpovědní za 75% mrtvých a zraněných. Zhruba 12% připadá na vládní jednotky. Ve zbytku případů nelze vinu přesně určit.
19.12.2014 Pakistánci popravují Islamisty, z amasakr- zavraždění 163 dětí v akistánské škole
19.12.2014 Izrael letecky udeřil na Hamas v pásmu Gazy
7.12.2014 New York - Protesty kvůli usmrcení neozbrojeného černocha policistou se ve Spojených státech zvrhly v pouliční násilí. V kalifornském Berkeley někteří z maskovaných demonstrantů rozbíjeli výlohy a házeli kamení na policisty.
6.12.2014 Tam, kde jsou válečné konflikty, účastní se s NATO i vojáci ČR. Nejvíce jich působí právě v Afghánistánu. Kromě lékařů a příslušníků strážní roty jsou v zemi také logistici, meteorologové a vojáci, kteří cvičí piloty vrtulníků. Vánoce ve službě tam prý tráví více než 360 vojáků. Další jsou například na Sinaji, Mali, v Turecku, Ve Velké Británii, v Bosně a Hercegovině, v Kosovu a také v Kongu nebo ve Středoafrické republice. Zprostředkovaný zdroj od mluvčí MO Jany Růžičkové: http://zpravy.idnes.cz/general-petr-pavel-privezl-vojakum-v-afghanistanu-darky-k-vanocum-1cb-/zahranicni.aspx?c=A141207_220701_zahranicni_fer
6.12.2014 Válka na Krymu- na východě Ukrajiny, si vyžádala již 1252 mrtvých, tvrdí Porošenko (dle EUROZPRÁVY). Putin uuvažuje o válce kvůli postoji Obamy z USA.
14.října 2014 Turecké letectvo provedlo nálety na pozice Kurdské strany pracujících na jihovýchodě země. Jde o první takovou akci od zahájení mírových rozhovorů mezi tureckou vládou a Kurdy přede dvěma lety. 12. října – neděle Ruský prezident Vladimir Putin nařídil stažení 17 600 příslušníků ruské armády z Rostovské oblasti u hranic s Ukrajinou. 5. října – neděle Při sebevražedném útoku v hlavním městě Čečenska Grozném byli zabiti čtyři policisté, ale atentátník tak neodpálil svoji nálož na koncertě v přítomnosti tisíců lidí. Občanská válka v Somálsku: Jednotky Africké unie a somálské vlády obsadily přístav Barawe, poslední baštu radikálních islámských milic Aš-Šabáb na jihovýchodním pobřeží země.Haag / Karadžič u mezinárodního tribunálu 7.říjen 2014
Bývalý předák bosenských Srbů Radovan Karadžič věří, že jej mezinárodní tribunál v Haagu zprostí všech obvinění. Řekl to v úterý soudcům, před nimiž naposledy vystoupil. Za válečné zločiny a genocidu, které se podle žalobců dopustil v devadesátých letech, mu hrozí doživotní vězen Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/radovan-karadzic-veri-ze-ho-soud-v-haagu-ocisti-fq7-/zahranicni.aspx?c=A141007_204110_zahranicni_mlbMexiko / studenti v masovém hrobu 7.říjen 2014
Masový hrob, který byl v sobotu odhalen na severu Mexika, podle dosavadních odhadů obsahuje více než 28 lidských těl. Většina obětí se policistům zatím nepodařilo identifikovat, protože pachatelé těla před zakopáním polili benzínem a zapálili. U jednoho potvrdili, že se jedná o pohřešovaného studenta ze 49 pohřešovaných, kteří minulý týden zmizeli po útoku ozbrojených teroristů. Šlo o mladé muže a ženy, kteří na vysoké škole studovali různé pedagogické obory. Zmizení 49 vysokoškolských studentů pobouřilo nejen Mexiko, ale i celý svět. Především Mexičané se však nyní bojí o své životy. Facebooková stránka univerzity, na které pohřešovaní studovali, hlásá: „Nyní je život studenta nebezpečnější, než život kriminálníka." http://zahranicni.eurozpravy.cz/amerika/103830-mexiko-se-bouri-nalezeny-masovy-hrob-policisty-sokoval/Severní korea, 7.říjen 2014
Pchjongjang - Za zmizením severokorejského vůdce z veřejného života oficiálně stojí nemoc. Bývalý důstojník kontrarozvědky Čang Čin-sung, stejně jako další dříve vysoce postavení severokorejci ale tvrdí, že tomu tak ve skutečnosti není. Kim Čong-un měl být podle nich svržen členy organizačního oddělení Korejské strany práce- Kim se již od konce léta neukázal na veřejnosti. Poslední fotografie vůdce byla uveřejněna agenturou KCNA 30. srpna. Podle státních médií se Kim vyskytoval na veřejnosti i poté, informace ale nebyly doprovázeny fotkami či filmovými záběry. Na konci září se pak v severokorejské televizi začaly objevovat zmínky o vůdcově zhoršujícím se zdravotním stavu. Poté se rozšířila informace o tom, že Kima postihla dna - agentuře Reuters to řekl koreanista Michael Madden. V Nizozemí se v září setkala celá řada exulantů, kteří dříve zastávali vysoké posty v severokorejském systému. Podle serveru Vice News šlo o bývalé vrcholové diplomaty, bývalého pracovníka korejského Ministerstva bezpečnosti, i vysoce postaveného vojáka. Hlavní řeč pak pronesl Čang Čin-sung, bývalý agent kontrarozvědky a klíčový člen severokorejské propagandistické mašinerie. Podle něj je Severní Korea ve stavu občanské války. OGD, neboli Organizační sekce Korejské strany práce, se kdysi zodpovídala pouze Kim Čong-ilovi. Od jeho syna, současného korejského diktátora, ale prý odmítla poslouchat jakékoli rozkazy. Převrat se prý měl stát už v roce 2013. Kim je pouze loutkou OGD podle Čanga prakticky ovládla zemi, a rozpoutává se konflikt mezi těmi, kdo chtějí mít režim stále pevně v rukou, a jejich odpůrci, kteří chtějí zbohatnout zahraničním obchodem a otevřenějším trhem. "Na jedné straně jsou lidé, kteří chtějí zachovat monopol režimu," řekl Čang v rozhovoru pro Vice News. "Na druhé straně ale nejde o to, že by lidé bojovali proti režimu, ale chtějí se chopit příležitosti a získat vliv. Není to ve skutečnosti vědomá občanská válka, ale jsou tu ve hře dvě neslučitelné síly." Převrat se měl odehrát po popravě Kimova strýce Čang Song-tcheka. Dlouhodobý politický rival OGD byl popraven minulý prosinec, mimo jiné prý kvůli plánování převratu. Jeho smrtí členové OGD dali najevo, že nikdo není legitimnější než oni. Kim je prý nyní zcela obklopen OGD, která skutečně vládne, zatímco on funguje pouze jako loutkaUSA - Islamisti, 7.říjen 2014
Za dva měsíce dva tisíce náletů na islamisty. A 90 procent vedly USA Drtivou většinu z takřka 2 000 náletů na pozice radikálního hnutí Islámský stát v Sýrii a Iráku podnikli Američané, jen asi deset procent vzdušných úderů vedli Evropané a arabští spojenci. Pentagon na vojenské operace proti islamistům doposud vynaložil 1,1 miliardy dolarů, tedy 24 miliard korun. Americké stíhací letouny F-15E Strike Eagle se vrací z náletu na pozice radikálů Islámského státu v Sýrii. (23. září 2014) foto: U.S. Air Force/Senior Airman Matthew Bruch Americké letectvo od 8. srpna, kdy letecké údery oficiálně začaly, podniklo do uplynulé neděle 1 768 náletů, zatímco ostatní členové koalice bombardovali islamisty asi 195krát. S odvoláním na nejmenovaného zástupce amerického ministerstva obrany to oznámila agentura AFP. Islámský stát Spojené státy stojí v čele mezinárodní koalice, která se snaží zastavit postup bojovníků Islámského státu (IS). Radikálové ovládají rozsáhlá území v Sýrii i sousedním Iráku. V Iráku se k Washingtonu zatím přidaly Británie a Francie, dále Dánsko, Nizozemsko a Belgie, nově se k nim chystají připojit i Australané s Kanadou. V Sýrii je to několik arabských zemí, zatímco Francie svou vojenskou účast v této zemi zvažuje. USA začaly s pozorovacími lety nad oblastmi ovládanými IS v červnu, později přikročily i k náletům. Celkem již operace přišla Washington na 1,1 miliardy dolarů, z čehož více než 62 milionů dolarů (přes 1,3 miliardy korun) stály nálety podnikané námořnictvem především střelami Tomahawk s plochou dráhou letu. Podle Pentagonu námořnictvo na pozice IS shodilo zhruba 185 kusů munice, mimo jiné 47 střel s plochou dráhou letu, které byly vypáleny z lodí, zatímco letectvo k bombardování použilo asi tisíc kusů munice. Finanční náklady letectva zpráva nezmiňuje. Detailní rozpisy amerických nákladů na operaci nejsou k dispozici, vládní i vojenští představitelé nicméně hovoří o průměrných sedmi až deseti milionech dolarů denně (až 217 milionů korun). Nynější tažení Washingtonu proti IS má již svou první oběť. Je jí jednadvacetiletý desátník, který zahynul minulý týden. Ztratil se ve vodách Perského zálivu poté, co vyskočil z konvertoplánu v domnění, že se stroj každou chvíli zřítí (podrobnosti o tom se dočtete zde). Americké letouny startují k náletům z letadlové lodi RAPTORY: Nad Sýrií operují nejmodernější stíhačky ŠÉF ISLAMISTŮ: Z malého fotbalisty vyrostl mozek džihádu Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/nalety-na-islamsky-stat-0sr-/zahranicni.aspx?c=A141007_070541_zahranicni_skrSeverní Sýrie-Koban, 7.říjen 2014
Radikálové z Islámského státu dál postupují v dobývaní severosyrského města Kobani, jež leží na samé hranici s Tureckem. Ankara proto povolala v uplynulých dnech do pohotovosti tanky a rozestavěla je podél hranice. Minulý týden zplnomocnil turecký parlament vládu rozhodnout o případné intervenci. Bojovníci Islámského státu (IS) postoupili v dobývání severosyrského Kobani, neboli arabsky Ajn al-Arabu, o jehož ovládnutí usilují již třetím týdnem. Pod jejich kontrolou jsou nyní východní a jihozápadní okraje města, informovala agentura Reuters. Jiné zdroje již v pondělí hovořily o obležení Kobani dokonce ze tří stran. Nezávisle ale tyto informace ověřit nelze. Bojová situace se navíc může velmi rychle měnit. Organizace Syrská observatoř pro lidská práva s odkazem na své zdroje na místě mluví o průniku islamistů do ulic města. Podle informací monitorovacích skupin obsadili několik budov, aby mohli zaujmout útočné pozice. Z turecké strany hranice je možné vidět na východní periferii Kobani dvojici černých vlajek, které tam IS v pondělí vyvěsil. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/islamsky-stat-vyvesil-v-kobani-vlajky-turecko-uvedlo-do-pohotovosti-u-hranic-se-syrii-tanky-i0e-/zahranicni.aspx?c=A141007_103423_zahranicni_im
Obyvatelstvo povstaleckých „lidových republik“ na východě Ukrajiny se musí připravit na boj o přežití, protože finanční injekce z Moskvy nynější vedení separatistů rozkrade. Myslí si to někdejší šéf separatistických vojsk na Donbasu Igor Girkin řečený Strelkov Strelkov to v pondělí prohlásil v rozhovoru pro povstaleckou agenturu Novorossija. Moskva Strelkova v srpnu z bojové zóny na východě Ukrajiny odvolala, protože jeho militantní stanoviska bránila jakémukoli dialogu mezi Kremlem a ukrajinským vedením. Bývalý plukovník ruské vojenské rozvědky GRU se po vynuceném odchodu z bojiště uchýlil do ruského hlavního města, odkud své nástupce v Doněcké a Luhanské oblasti tvrdě kritizuje. Strelkov považuje za zradu příměří, na němž se počátkem září v běloruském Minsku dohodli zástupci Kyjeva a separatistů. Sebevražedná je podle něj i roztříštěnost povstaleckých bojovníků, kteří nepodléhají jednotnému vedení. „K moci (v Donbasu) se nyní dostala skupina lidí, která chce všechno pohřbít a maximálně na tom vydělat,“ řekl Strelkov v rozhovoru pro povstaleckou agenturu. „Slibovat budou mnohé. Peníze skutečně budou uvolněny, ale mezi lidi se nedostanou. Prostě se rozpustí, rozkradou na všech úrovních. Polovina zůstane na účtech v Rusku, druhá v kapsách lidí, kteří byli dosazeni do řídících funkcí v lidových republikách,“ řekl Strelkov. V Kremlu je podle Girkina hlavním zloduchem Vjačeslav Surkov, vlivný poradce prezidenta Vladimira Putina. Surkov podle Strelkova řídí politické zákulisí separatistických regionů a rozhoduje o rozdělování peněz. „Lidé, kteří v Rusku řeší osudy Donbasu, zejména nechvalně známý Surkov, žádnou reálnou a účinnou pomoc neposkytnou. Všude, kde se tento člověk vyskytoval, docházelo k rozkrádání místo skutečné pomoci,“ řekl bývalý doněcký „ministr obrany“. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/strelkov-kritizuje-povstalecke-vedeni-d98-/zahranicni.aspx?c=A141006_172509_zahranicni_wlk
Středoasijský Kyrgyzstán ve středu zachvátily masové nepokoje, podle zahraničních médií se situace v řadě měst blíží stavu občanské války. Počet mrtvých se podle nepotvrzených údajů pohybuje kolem dvaceti, zraněných jsou stovky. V celé zemi platí výjimečný stav a zákaz vyhcházení. Demonstranti, kteří už v březnu vyhlásili 7. duben dnem celonárodního odporu, požadují demisi prezidenta Kurmanbeka Bakijeva a nastolení "vlády lidu". Mezi jejich hlavními požadavky je snížení cen základních životních potřeb, zejména paliv a energií, a rovněž odstranění všech členů Bakijevovy rodiny z centrálních úřadů.
Potopení jihokorejské lodi, 26.března 2010.
Zahunulo 45 vojáků, další byli zraněni. Výbuch nastal v zadní části lodi. Jižní Korea vyloučila podezření, že námořnictvo Severní Koreje torpédovalo ve Žlutém moři jihokorejskou loď a potopilo ji, informuje agentura Reuters. Loď se potopila v oblasti, kterou si nárokují oba státy. Hranice mezi Korejemi vedoucí Žlutým mořem se však již v minulosti několikrát stala dějištěm střetů mezi námořními silami obou zemí. V roce 1999 tam při přestřelce zemřelo 17 severokorejských námořníků. O tři roky později zahynulo při ozbrojených střetech dalších 30 Severokorejců a čtyři jihokorejští námořníci. Severní a Jižní Korea jsou formálně ve válce. Konflikt z let 1950 - 1953 skončil příměřím, ne mírovou smlouvou. Korejské hranice jsou neklidné již desítky let. V hraničních oblastech mezi komunistickou Severní Koreou (KLDR) a demokratickou Jižní Koreou se v posledních letech odehrály četné vojenské střety.
Na Baghdad se snesly muslimské bomby zacílené na kostely křesťanské menšiny.
25. května 2009 vyhlásila Severní Korea, že neuznává dohodu o hranicích z roku 1945 a příměří s Jižní Koreou vyjednané v Soulu v roce 2000.
V Íránu po zmanipulovaných volbách umírají lidé na demonstracích následkem íránských vládních mlátiček.
Byla nalezena další bezlavá těla s useknutými hlavami z války drogových gangů.
Krátká rusko-gruzínská válka se stala poslední válkou podobného stylu, jako byla druhá světová. Válkou, kde spolu obě strany bojovaly za pomoci letectva a dělostřelectva. Válkou, během které se armády prakticky nedostaly do fyzického kontaktu.
Čeští policisté bojovali v Mitrovici.
Bezpečnostní složky Pákistánu potvrdily, že postrádají celou armádní jednotku 300 mužů. "Byli uneseni ozbrojenci napojenými na Taliban či Al-Kájdu," informovala agentura Reuters. Muže unesli z pákistánského území v okamžiku, kdy je vojenské nákladní vozy přepravovaly do Ladhá, města asi čtyřcet kilometrů vzdáleného od hlavního města Jižního Wáziristánu, což je pákistánský poloautonomní region. K únosu došlo poté, co USA oznámily, že zvažují vojenský útok na Pákistán, protože je vláda k terorostům měkká. Pákistánští stoupenci Talibanu zrušili příměří s vládou. Únosy jsou v Pakistánu vcelku běžné, datují se od pádu moci Talibanu v Afghánistánu v roce 2001. Nikdy však naráz nezmizel tak obrovský počet mužů. K únosu se přihlásila muslimská militantní skupina. Podle BBC muže zajala proto, že místní vláda nerespektuje mírové dohody s rebely.
Mexico -drogová válka od konce roku 2006.Mexico City odhaduje, že drogová válka v Mexiku si od konce roku 2006 do března 2010 vyžádala téměř 23 tisíc obětí. Uvádí to důvěrná vládní zpráva, která v úterý unikla do médií. Vlna násilí se nezastavila ani nyní. V prvních třech měsících roku 2010 zahynulo v souvislosti s tzv. drogovou válkou 3 365 osob.
Tři automobilové bomby explodovaly v Baghdádu v úterý. Zabito na místě bylo 16 lidí, další byli zraněni. Útok v Baya byl zatím posledním ze série za uplynulé dva týdny, při nichž zahynulo přes dvě stě lidí.
Při násilnostech v Iráku zemřela třicítka lidí a další desítky byly zraněny. Nejvíce životů si vyžádal sebevražedný útok v severoirácké Sámaře, kde přišlo o život devět iráckých policistů a dalších 30 osob utrpělo zranění. Při incidentu v irácké Bákubě ozbrojenci zastřelili na jednom z kontrolních stanoviš šest iráckých vojáků, dalších pět Iráčanů zahynulo v holičství v Bagdádu.
Mina na silnici zabila dva vojáky NATO v Afghánistánu, když bylo rozhodnuto zvýšit síly NATO v zemi kvůli potlačení znovu povstávajícího Talibanu. Úterní útok zasáhl hlídku v Logar provincii, asi 60 km (40 mil) na jih od Kábulu. Taliban vypustil vlnu útoků v nedávných dnech, zabil také šest vojáků NATO v minulém týdnu. V pondělí, dva kanadští vojáci zase zemřeli, když sebevražedný atentátník narazil do jejich auta v konvoji v jižním městě Kandahara. Vůdci NATO chtějí ve středu (29.listopadu 06) na summitu v Rize deklarovat rozhodnutí o přitvrzení a zvýšení sil proti Talibanu. Otázka Afghánistánu byla jediným ohniskem svárů při úterní pracovní večeři na summitu v lotyšském hlavním městě, a mnoho z 26 členských národů vyjádřilo přání a naději, aby nejnebezpečnější mise NATO (v celé jeho 57-leté historii) uspěla. Mluvčí NATO informoval, že tři země slíbily větší vojenské jednotky a většina zemí souhlasila se zrušením omezení, kde a jak by jejich síly mohly v Afghánistánu bojovat. Mluvčí odmítl jmenovat země, ale řekl, že jde o další přísliby, vedle dřívějších slibů Kanady, Dánska a České republiky. "Řada národů také přislíbila zvýšení svých finančních závazků k civilizačnímu mírovému úsilí v Afghánistánu, pomoc při rekonstrukcích a ve vývoji", dodal. Několik významnějších národů také ujasnilo, proč nebylo zrušeno úplně jejich omezení. Italský ministerský předseda Romano Prodi řekl, že italská pozice ve vojenských lokalitách a čísla se nezměnila, že by to pouze vyvolalo protireakce "extrémistů". Ale Francie, Německo, Itálie a ©panělsko, t.j. ty země, které v září odmítly poslat vojska do jižního Talibanu, nyní slíbily poslat pomoc do problémových zón i mimo jejich místa, bude-li to nutné.
Írán hrozí rychlou odvetou proti případným útokům Izraele. Mohammad Ali Hosseini popírá, že by jeho program obohacení uranu měl sloužit válečným hlavicím a chce v něm pokračovat navzdory odporu Západu a Izraelu. Izrael bombardoval v roce 1981 Irácký Osirak, kde je nukleární reaktor, se zdůvodňováním, že se brání proti výrobě atomových zbraní. Analytici spekulují, že by nyní Izrael mohl zvažovat podobnou akci proti Íránu. Íránský president Mahmoud Ahmadinejad řekl, že Izrael by měl být "vymazaný z map". Také sdělil, že Írán není hrozbou. Írán je světově čtvrtým největším naftovým vývozcem. Trvá na tom, že chce zvládat nukleární oběh paliva k účelům výroby elektřiny.
Na jihu muslimského Thajska pokračuje vzpoura i po změně vlády, hlásí Bangkok. Ministerský předseda Surayud Chulanont odmítá tvrdý postup proti vzbouřencům, jaký užíval Thaksin Sinawatra, za jehož ministrování během posledních dvou let přišlo o život 1800 lidí.
. Pokračují střety Somálských Islámistů s bojovníky přidruženými k prozatímní vládě. Rostou obavy, že konflikty přerostou do totální války, k níž se připojí Etiopie, která podporuje vládu, a Eritrea podporující islamisty.
7.srpen 2006 pondělí, Somálsko - Baidoa: Somálský prezident Abdullahi Yusuf Ahmed v pondělí rozpustil nefunkční přechodnou vládu. "Tento kabinet pod vedením Aliho Mohammeda Ghediho neudělal v průběhu tohoto funkčního období vůbec nic," řekl prezident parlamentu v sídelním městě Baidoa. Novou vládu, která bude mít 31 ministrů, chce jmenovat v průběhu jednoho týdne. Premiér zůstal stejný. Prezident se tak snažil zabránit hrozícímu samovolnému rozpadu vlády poté, co ji v průběhu uplynulých dnů opustila celá řada ministrů i jejich náměstků. Tato vláda nesídlí v hlavním městě Mogadišu, ale v Baidoe. Mogadišo i důležité oblasti na jihu země od počátku června ovládli islamisté náležící ke Svazu islámských soudů. Násilí a nepokoje v Somálsku trvají nepřetržitě od roku 1991, kdy kmenoví válečníci svrhli diktátora Mohammeda Siada Barreho a poté obrátili zbraně proti sobě. Konflikt si v zemi s deseti miliony obyvatel vyžádal statisíce mrtvých.
. Izraelská armáda zabíjí Palestince. V neděli přibyl další mrtvý. Izraelská armáda je pod tlakem k redukci svého působení v Gaze. Armáda se vymlouvá na dělostřeleckou poruchu, že šlo o střelbu předcházející raketovým útokům.
Radikální islámská skupina v Indonésii dnes oznámila, že vyslala 20 svých členů do Libanonu, aby tam bojovali proti Izraeli. Mluvčí organizace Fronta obránců islámu Soleh Mahmud prohlásil, že skupina odjela již před pěti dny. V současné době již prochází výcvikem pod dohledem bojovníků Hizballáhu. "Jsou připraveni zemřít při obraně muslimů". Den před tím jeruzalémská izraelská armáda varovala obyvatele jižního Libanonu, že kdo zůstane v pondělí po desáté hodině večer venku, ocitne se vlastním přičiněním ve velkém nebezpečí. "Každý, kdo v tuto dobu nebude doma, velice riskuje," řekl (podle agentury Reuters) izraelský armádní zdroj. Zákaz pohybu platí jižně od řeky Litani, která je vzdálená 20 km od hranice s Izraelem. Při izraelském náletu na obytný komplex v jiholibanonském Súru zahynulo nejméně pět lidí. Z trosek domu zničeného dnes při útoku v libanonské vesnici Ghazíja bylo vytaženo 14 mrtvých civilistů. Podle izraelské bilance bylo při dnešních bojích v jižním Libanonu zabito 14 členů libanonského Hizballáhu a jeden izraelský voják.
Sao Paulo hlásí nové útoky proti desítkám veřejných budov, policejních vozidel a autobusů. Rozpoutali je zřejmě znovu příslušníci zločinecké mafie. Podle zahraniční agentury přišli dva lidé o život, tři byli zraněni a dva zatčeni. Jak připomněly brazilské sdělovací prostředky, jde již o třetí vlnu násilností organizovaného zločinu ve městě Sao Paulo a jeho okolí od května 2006. Hlavní útoky se soustředily na budovu státní prokuratury v centru největšího brazilského města, kde vybuchla mocná nálož, a na policejní parkoviště, na němž shořelo několik vozidel. Ozbrojenci stříleli po policejních stanicích v okolí města i po jiných cílech.
Jihokorejská zpravodajská služba v Soulu má signál, že se sousední KLDR chystá odpálit další raketu dlouhého doletu Tepodong-2. Signálem k obavám z hrozícího nebezpečí se stalo záhadné zmizení jedné z raket dlouhého doletu, které zachytily satelitní snímky zpravodajské služby v Soulu. Ta z toho vyvozuje, že by raketa mohla být opět odpálena z jedné ze základen na východním pobřeží. Poprvé se tak stalo začátkem července a krok sevrokorejského režimu vyvolal ve světě silnou vlnu odporu. Armádní zdroj, který si nepřál být jmenován, prozradil, že satelitní snímky rakety byly pořízeny v polovině července. Jihokorejská zpravodajská služba ve spolupráci s americkými kolegy se od té doby snaží odhalit záměry Pchjongjangu s touto raketou, jejíž dolet je údajně až 4000 kilometrů, a je tudíž schopna zasáhnout i americké území. Příprava nových zkoušek však není jediným možným vysvětlením náhlého zmizení rakety. V úvahu připadá i nutnost prověřovat její technický stav, aby odhalili příčiny, proč se první střela při zkoušce 5. července krátce po odpálení zřítila do moře. Dalším důvodem mohou být také rozsáhlé záplavy, které v minulých dnech postihly celý Korejský poloostrov a při nichž podle jihokorejských zdrojů zemřelo nebo se pohřešuje až 10.000 obyvatel Severní Koreje. Pchjongjang hovoří o stovkách obětí.
3.srpna 2006 byla zveřejněna zpráva jihokorejského Ústavu pro mezinárodní vztahy a národní bezpečnost, která uvádí, že Severní Korea buduje na svém východním pobřeží nové podzemní základny pro odpalování raket středního a dlouhého doletu.
1.srpna 2006 je KLDR s Jižní Koreou o hranice mezi Pchjongjang a Soul. Po nedávném testu severokorejských raket trvá mezi Pchjongjangem a Soulem napětí. Dnes vyústilo v přestřelku na hranici mezi oběma zeměmi. Jihokorejská hlídka, která střeží demilitarizovanou zónu ve východní části Pchanmundžomu, se ocitla pod palbou ze severu. Vojáci pak střelbu opětovali. Jih nehlásí žádná zranění, severokorejský režim zprávu o přestřelce nevydal.
15.červenec 2006. Testy sedmi raket vyvolaly mezinárodní krizi v otázce severokorejského jaderného programu. Rada bezpečnosti OSN přijala 15. července rezoluci, která odsoudila raketové testy KLDR a požaduje, aby Severní Korea zastavila svůj raketový program a přistoupila na nové moratorium na raketové zkoušky. Pchjongjang rezoluci odmítl a prohlásil, že chce v testech pokračovat.
Ramalláh- Hlavní palestinští představitelé volají po národním usmíření. Prezident Abbás však hrozí referendem o uspořádání státu."Pokud do deseti dnů nedojde k dohodě mezi oběma znepřátelenými stranami, vyhlásím referendum o dalším uspořádání státu," prohlásil během dnešního projevu. Proč bychom měli bojovat proti sobě navzájem, máme-li mnohem větší problém?" prohlásil s poukazem na izraelskou okupaci západního břehu Jordánu. Abbás řekl, že jestliže se do té doby oběma frakcím nepodaří dohodnout, vypíše do 40 dní referendum. Palestinci se v něm budou smět vyjádřit k prohlášení, které nedávno sepsali palestinští předáci, věznění v Izraeli. Počítá se v něm s tím, že příští palestinský stát vznikne na západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy a ve východním Jeruzalému, tedy na územích, která Izrael obsadil za války v roce 1967. Předseda palestinského parlamentu Azíz Duvajk s referendem souhlasí. "Obracení se na národ je v demokracii nejdůležitější princip," řekl. Prohlášení vězňů označil na "nejlepší východisko, které povede k národnímu souladu". Jde nám o jednotu Palestinců, chceme, aby převážil dialog a nikoli zbraně," prohlásil palestinský premiér Haníja a dodal, že je třeba, aby se Hamas a Fatah dohodly na společné politice. Jeden z prominentních členů Fatahu Muhamed Dahlan již připustil, že jeho strana uvažuje o vstupu do vlády v případě, že vedení Hamasu uzná legitimitu OOP (Organizace pro osvobození Palestiny).
7.srpen 2006 pondělí, Ramalláh (západní břeh Jordánu): Do úřadu palestinského premiéra Ismáila Haníji, lídra hnutí Hamas, dorazil dopis. Odesílatel ho napustil prudce jedovatou látkou. Sedm lidí pracujících v úřadu premiéra skončilo v nemocnici poté, co otevřeli obálku s listem papíru napuštěným neznámou látkou. Dopis byl odeslán z Tel Avivu. Haníja však v Ramalláhu na západním břehu Jordánu nesídlí, protože bydlí v Gaze a Izraelci mu nepovolují cestování přes své území ani svým vzdušným prostorem. "Nemůžeme vyloučit, že se někdo pokusil o útok na některého z vládních představitelů, ale nemůžeme to ani potvrdit," řekl náměstek ministra zdravotnictví Anan Masrí. Izrael se v minulosti pokoušel některé palestinské vedoucí představitele otrávit. Někteří Palestinci tvrdí, že také bývalý prezident Jásir Arafat byl otráven. Izraelci to popírají.
Vojáci na poklidné demonstraci postříleli stovky lidí. Je tomu rok, co mezinárodní kritika popudila Uzbekistán. Ten se odvrátil od západu. Byl to největší státem řízený masakr od krveprolití na pekingském náměstí Tchien-an-men. Během druhého květnového víkendu vládní vojáci na Báburově náměstí v centru Andižanu i v okolních městech postříleli 745 až 2000 neozbrojených demonstrantů. "Ženy a děti křičely: 'Nestřílejte! Nemáme zbraně', ale odpovědí byl déšť kulek," řekl Lutfullo Amsudinov, svědek masakru.
V rozporu s tím vládní zdroje v Taškentu tvrdily, že v Andižanu bylo potlačeno povstání islámských extremistů. Více než 160 lidí prý také armáda zastřelila. Autoritářský prezident Islam Karimov i po mnoha nejasnostech, které se kolem povstání objevily, odmítl mezinárodní vyšetřování a generálnímu tajemníkovi OSN Kofimu Annanovi sdělil, že má situaci pod kontrolou a že nepotřebuje mezinárodní tým, který by ověřil fakta. Poté, co USA začaly požadovat nezávislé vyšetření událostí v Andižanu a v červnu zablokovaly 22 miliard dolarů každoroční finanční pomoci, Taškent zareagoval zákazem nočních letů amerických letadel. O několik týdnů později vypověděl Spojené státy z vojenské základny v Chanabádu úplně. Tuto základnu využívali Američané po několik let k akcím v sousedním Afghánistánu. Evropská unie odmítla udělovat víza nejvyšším uzbeckým představitelům, Uzbekistán také odmítl spolupracovat s NATO. Naopak se zaměřil na Čínu a Rusko, kteří proti vyšetřování andižanského incidentu nemají námitek. Další spor přišel s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). UNHCR v červenci zařídil, aby 439 lidí odletělo do západních zemí, kde měli získat politický azyl. Uzbecká strana však upozornila, že se jednalo o nebezpečné zločince, kteří utekli z vězení při nepokojích. UNHCR nakonec Uzbekistán opustil.
Poté na řadu přišla mezinárodní média. Britská BBC opustila zemi prý proto, že uzbečtí úřadníci zastrašovali její redaktory. V prosinci poté Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda (RFL/RL) nebyla prodloužena vysílací licence. V půlce března 2006 byl vypovězen novinář agentury Deutche Welle a další individuální reportéři. Před andižanským masakrem dokázal Karimovův režim přesvědčit vnější svět i vlastní obyvatele, že jeho země s 26 miliony obyvatel je neustále ohrožována islamistickými extremisty, kteří tu chtějí založit teroristický Boží stát po vzoru Talibanu. Bezuzdným přeháněním islamistického nebezpečí mohl režim odvracet pozornost od vlastní katastrofální hospodářské a sociální politiky a od zkorumpovanosti elity. Analytici tvrdí, že brutálním bojem proti údajnému islamistickému nebezpečí Karimov již léta vytváří ono teroristické monstrum, proti němuž podle svých proklamací bojuje. Teď už mu však ve světě věří jen málokdo.
Útěk humanitárních organizací: Mezi prvními ze země nedobrovolně odešla americká organizace Peace Corps, která zde měla rozjeto mnoho zdělávacích a humanitárních projektů. "Několik dní po masakru se ve městě, kde jsem učil, konala demonstrace. Starosta na ní měl plamenný projev namířený proti všem cizincům," řekl Robin Chester z Peace Corps, který vedl vzdělávací projekt v městečku Jizzak.
Druhý den americký ambasador John Pernell vyhlásil evakuaci všech amerických občanů ze země. Měli jsme jen pár hodin, situace byla velmi napjatá. Nejvíce jsem měl strach o své uzbecké přátele, které mohli obvinit z kolaborace. Do teď nevím, co se s nimi stalo."
Po Peace Corps následovaly další organizace. Freedom House, Eurasia Foundation, Internews media group, Irex, Institut for War and Peace reporting, Open Society Fund George Sorose nebo humanitární organizace Couterpart.
Západ kritizuje Uzbekistán za kde co. Podle Výboru na ochranu novinářů patří mezi deset států s nejsilnější cenzurou médií, USA jej zařadily mezi nejhorší země na světě, pokud jde o porušování svobody náboženského vyznání. Amnesty International upozorňuje na poměry v uzbeckých věznicích, kde měli být agenty americké CIA vyslýcháni a mučeni vězni z celého světa podezřelí z terorismu. Velkým problémem země mezi pouštěmi Karakum a Kyzylkum je také dětská zaměstnanost. UNESCO zase varovalo, že Uzbekistán využívá drastických metod při obnově památek ve starobylém městě Samarkandu, ležícím na tzv. Hedvábné stezce. To však podle odborníků z dlouhodobého hlediska může památkám spíše uškodit.
Začal jako teroristický útok islámských čečenských secesionistů na školní budovu v obci Beslan v Severní Osetii (republika Ruské federace). Během krize bylo po dobu 3 dní zadržováno přes 1200 žáků a jejich rodičů. Zadržování rukojmí vyústilo v masakr poté, co se ruské bezpečnostní složky pokusily vzít školu útokem a osvobodit rukojmí. Během bojů bylo zabito 334 civilistů, z toho 186 dětí, a stovky lidí byly zraněny. K útoku se přihlásil čečenský terorista Šamil Basájev.
Byl to válečný zločin, který se odehrál během války v Bosně. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii klasifikoval toto vraždění jako genocidu. V červenci roku 1995 bylo v okolí Srebrenice zavražděno přes 8 000 [zdroj?] Bosňáků. Většinou šlo o muže mezi 12 a 77 lety (schopné boje v teritoriální obraně). Masakr vedl Ratko Mladić generál Vojsk republiky srbské. Tato událost se stal nejhorším masakrem v Evropě od druhé světové války.
Událost vedla k pádu nizozemské vlády, jejíž vojáci měli v rámci jednotek UNPROFOR Srebrenicu zabezpečovat.
Chorvatsky: Operacija Medački džep, anglicky: Operation Medak Pocket. Jednalo se o vojenskou operaci chorvatské armády proti srbským separatistům z Republiky Srbská Krajina, jejímž výsledkem byl masakr Srbů. Proto je tato operace známa také jako Medacký masakr.
U Medaku stejně jako v jiných národnostně smíšených územích docházelo k bojům mezi znepřátelenými stranami. Na jejich rozdělení a zejména na ochranu civilistů byly vytvořeny mezinárodní jednotky UNPROFOR. Tyto vojenské jednotky OSN vytvářely tzv. "bezpečné zóny. " Jedna z nich se nacházela i v Medaku, kde žilo okolo pěti stovek obyvatel srbské národnosti. Počátkem měsíce září se k "medacké kapse" přiblížily chorvatské jednotky, kterým velel pozdější kosovsko-albánský premiér Agim Ceku, který působil v řadách chorvatské armády jako plukovník . 9. září 1993 začaly chorvatské útoky na srbské síly, operující v tomto prostoru. Vzhledem k jejich převaze byla srbská vojska během následujících dvou dní vytlačena a do 14. září probíhaly dělostřelecké přestřelky a útoky letectva. Dne 15. září bylo podepsáno příměří, přičemž se znepřátelené jednotky měly stáhnout a vyklizenou zónu měly obsadit kanadské vojenské jednotky UNPROFOR, sídlící v Medaku. Chorvatská vojska však ignorovala status bezpečné zóny a zahájila plenění medacké oblasti. Byli stříleni srbští civilisté, znásilňovány ženy, docházelo k systematickému žhářství. Se zemí byly srovnány vesnice Divoselo, Čitluk a Počitělj, ve kterých žili etničtí Srbové.
Kanadský velitel jednotek UNPROFOR plukovník Jim Calvin byl jednáním chorvatské armády otřesen. Požádal tedy svého nadřízeného francouzského velitele Jaena Cota o zásah, ovšem to bylo odmítnuto. Proto se Jim Kalvin rozhodl k samostatné akci a zaútočil na řádící chorvatské jednotky. Během celodenních bojů Kanaďané vytlačili chorvatskou přesilu za cenu čtyř zraněných vojáků. Chorvaté přišli minimálně o třicet útočníků, ovšem jejich ztráty byly zřejmě vyšší, protože všechny zraněné a menší počet mrtvých si odnesli při ústupu. Vzhledem k tomu, že svět se díval v jugoslávské občanské válce nevraživě jen na Srby, nesklidil zásah Kanaďanů proti chorvatským jednotkám ohlas. Ti byli za svůj úspěšný zákrok dodatečně vyznamenáni až roku 2002. Zatímco Kanaďané považují tuto bitvu jako nejvýznamnější kanadské vojenské vystoupení od doby Korejské války, Chorvaté ji dlouho zapírali nebo prezentovali jako nepodstatné a bezvýznamné vojenské střetnutí či dokonce se snažili tvrdit, že Kanaďané válčili proti Srbům.
Údaje o počtu zabitých Srbech se liší a pohybují se kolem jednoho sta. Uvádí se, že počet mrtvých a zmizelých etnických Srbů po útoku byl 88, z toho 26 obětí bylo starších 60 let a 17 obětí ženského pohlaví. Organizacemi pro uprchlíky je uváděno 103 mrtvých a 5 nezvěstných.
Mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii byl za tento masakr obviněn bývalý hlavní chorvatského vojenský velitel generál Janko Bobetko a generálové Rahim Ademih (kosovský Albánec) a Mirko Norac. Další viníci Agim Ceku a generál Stepan Stipešic zůstali mimo, i když kanadští vojáci 2. praporu učinili o řádění Chorvatů obsáhlá prohlášení a byli ochotni proti Agimu Cekovi u soudu svědčit
Obležení Waco je událost, která se odehrála na kopci zvaném Mt. Carmel asi 14 km severovýchodně od města Waco v americkém státě Texas mezi členy náboženské odnože (sekty) Branch Davidians (Davidiáni) vedené Davidem Koreshem a pracovníky amerického státního úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně (United States Bureau of Alcohol, Tobacco, and Firearms, ATF) a později i FBI a národní gardou USA.
Branch Davidians je odnož adventistů sedmého dne, která vznikla v Los Angeles v 30. letech 20. století. V roce 1992 se členové této sekty rozdělili, část putovala do Palestiny, a část následovala svého vůdce Vernona Waynea Howella, lépe známého podle svého pozdějšího jména – David Koresh, na kopec Mt. Carmel, kde si vybudovali sídlo (Mt. Carmel Center), žili v komunitě, studovali Bibli. Částečně se stranili okolního života, především se vyhýbali některým výdobytkům civilizace, které považovali za zkažené. Z Bible se zejména zabývali pasážemi z knihy Zjevení konkrétně oddílům o Sedmi pečetích a druhém příchodu Krista na na Zem. David Koresh sám sebe považoval za mentora své komunity, které prostřednictvím Bible „ukazoval cestu“. Přesto v něm někteří viděli vůdce sekty. Koresh a někteří ostatní Davidiáni v centru na Mt. Carmel shromažďovali desítky zbraní, na některých z nichž byly posléze zjištěny nelegální úpravy (např. zvýšení kadence). Sám Koresh se několikrát kladně vyjádřil na právo texasanů na to nosit zbraň, často navštěvoval veletrhy jim věnované, kde si udělal několik kontaktů s prodejci, od nichž je začal nakupovat a později v menší míře i prodávat. Druhé podezření pramenilo ze zvěstí o Koreshově polygamních sňatcích s některými dívkami z komunity, nejmladším z nichž bylo 14 let.
Složky ATF plánovaly razii v Mt. Carmel Center spojenou s kontrolou zbraní, tabáku a alkoholu původně na 1. března 1993. Místní noviny Waco Tribune-Herald ale již 27. února vytiskly článek o Koreshovi – „Hříšný Mesiáš“, proto se ATF rozhodlo razii podniknout již následující den. Zapojeno bylo 76 ozbrojených agentů ATF v neprůstřelných vestách a tři vrtulníky národní gardy. Akce byla nazvána „Showtime“ (Čas na show) a bylo na ni přizváno několik zpravodajských štábů. Moment překvapení byl zhacen únikem informací jednoho z reportérů, který se ptal na cestu k Mt. Carmel Center poštovního doručovatele, kterým shodou okolností byl švagr Davida Koreshe. Ten jej kontaktoval a Koresh s ostatními muži vzali zbraně a na razii se připravili, zatímco ženy s dětmi se schovaly v obytné části komplexu. Velitel operace ATF se o úniku informací dověděl, ale poručil pokračovat v operaci, přestože její úspěch závisel na momentu překvapení. V 9:45 začali agenti ATF lézt po žebřících do komplexu Mt. Carmel Center. V tento čas se otevřela palba mezi oběma stranami. To, kdo střelbu skutečně začal, bylo jedním z hlavních aspektů pozdějšího slyšení před Kongresem. Řádově minuty po zahájení přestřelky volal jeden z Branch Davidiánů, Wayne Martin, linku 911, kde operátorovi sděluje, že ATF po nich začalo střílet (agenti, o chvíli později i z vrtulníků) a žádá je, aby se spojil s někým, kdo je schopen to zastavit. Operátor zjišťuje, že k agentům u Mt. Carmel v tu chvíli není možné se telefonicky spojit (této skutečnosti nasvědčuje i fakt, že kolegové zraněných agentů ATF přivolávali sanitku přes jednoho kameramana z místního zpravodajského štábu).
Střelba prý utichla až v 11:30, přestože pár výstřelů padlo přes odpoledne toho dne. ATF se rozhodla stánout se. Oficiálně udávaným důvodem bylo to, že jim došla munice. Davidiáni v tento moment mohli na ustupující agenty střílet, ale nerozhodli se tak.
Bilancí razie bylo 19 zraněných a čtyři mrtví na straně ATF a minimálně tři ranění a pět mrtvých na straně Branch Davidiánů. Šestý byl zabit kolem páté hodiny odpoledne střelou do hlavy, když se vracel do Mt. Carmel Center z práce. Minimálně jeden Davidián byl zastřelen členy národní gardy z vrtulníku. David Koresh byl postřelen do boku; jednalo se o bolestivé zranění, které ho však neohrožovalo na životě.
Obléhání trvalo 51 dní. Celý případ velmi brzy po razii převzala FBI a taktéž byli povoláni muži a technika z národní gardy. Komplex na Mt. Carmel byl obklíčen a aktivita v něm monitorována. Novináři mohli místo natáčet jen od určité vzdálenosti. Na obou stranách hory byla zřízena stanoviště pro odstřelovače. Vedení obou agentur se shodlo na použití PSYOPS technik na obyvatele Mt. Carmel Center. To v praxi znamenalo, že každou noc přes komplex přebíhaly kužely silných světelných reflektorů a Davidiánům byly pouštěny hlasité zvuky (např. zvířat v džungli), aby se nemohli vyspat a tak byla podlomena jejich morálka.
Někteří Davidiáni v průběhu obléhání komplex opustili. Byly to převážně matky s dětmi. FBI se obávala, že ostatní jsou Koreshem drženi jako rukojmí. Devátý den obléhání ale dostala nahrávku na videokazetě, která ukazovala, že tomu tak není. Každý, kdo se rozhodl Mt. Carmel v té době opustit, byl ihned vzat do vazby. Ostatní stáli za Davidem Koreshem a jeho rozhodnutím, co dál.
Koresh během prvních pár dnů od razie odmítal ustoupit. Během fáze obléhání pronesl prohlášení v místní radiové stanici, měl možnost (jak Koresh i několik dalších Davidiánů) několikrát telefonicky mluvit s místním šerifem, a v několika případech i s vládními agenty řídícími průběh celé operace. Jedna z otázek, kterou agenti položili, se dotazovala na počet hasicích přístrojů v komplexu. Dostalo se jim odpovědi, že v celém Mt. Carmel Center je pouze jeden. V průběhu dalších dnů Koresh „hledal odpověď u Boha.“ 14. dubna nabyl dojmu, že vyvrcholení jejich bezvýchodné situace bude společnosti „nastaveno zrcadlo“ – ať už její výsledek bude jakýkoli. Tuto myšlenku začal psát do dokumentu, který o pět dnů později jeden z Davidiánů zachránil z hořícího komplexu
FBI se prý obávala, že by přibližně stočlenná komunita Davidiánů mohla spáchat hromadnou sebevraždu. Nově jmenovaná státní zástupkyně, Janet Reno, schválila ozbrojený úder na Mt. Carmel Center. Protože v něm Davidiáni měli velké množství zbraní, použila 0,5 kaliberní zbraně, speciální obrněná vozidla a slzný plyn. Útok začal 19. dubna 1993 v brzkých ranních hodinách.
V 5:50 byli prý Davidiáni telefonicky varováni, že proti jejich komplexu budou použity tanky. O pět minut později do areálu Mt. Carmel Center přijely dva tanky M728 s možností vypouštění slzného plynu upravenou hlavní, které zaujaly levou a pravou stranu komplexu. V 6:00 tato obrněná vozidla dostala rozkaz začít injektovat slzný plyn do budov komplexu. Od 6:04 do 6:31 tyto tanky najížděly do jednotlivých dřevěných nebo cihlových budov, zanechávaje za sebou díry od několika decimetrů do 3 metrů. Následně do nich vstřikovaly slzný plyn. Během tohoto manévru tank, operující na jihozápadní straně, narážel do některých zemědělských zařízení a přejel část osobního vozu, zaparkovaného před komplexem. Je možné, že část země v bezprostředním okolí komplexu mohla nasáknout vytékajícím benzínem, popř. vzduch jeho výpary. V 7:47 agenti FBI vstřelili několik projektilů se slzným plynem do centrální části komplexu. V 7:30 se tanky vrátily a vstřikování injektování slzného plynu a nabourávání stěn komplexu pokračovalo. Činnost tanků pokračovala až do poledne. Během ní byly zaznamenány výstřely některých Davidiánů proti tankům (které na ně však neměly žádný účinek). O tom, co dělal druhý tank, operující za budovami komplexu, existuje málo videozáznamů (videa zpravodajců a amatérů existují jen ze strany od města Waco). Nad komplexem však létal letoun národní gardy Britten-Norman Defender, který průběh finálního útoku natáčel na kameru s infračerveným senzorem. Tanky postupovaly dál do středu komplexu a ke konci své činnosti (mezi 11:43 a 12:03) zbořily několik málo zdí a podlaží komplexu.
Mezi 12:07 a 12:09 byly poprvé spatřeny plameny. Požár vypukl na několika místech současně a začal se komplexem většinou z dřevěných budov velmi rychle šířit, sycen středně silným větrem, profukujícím mezi otvory, které do komplexu nadělaly tanky. Ve 12:12 jsou zavoláni požárníci. Ti přijeli o 10 minut později, ale na vstupu, stráženém FBI, byli zastaveni a vpuštěni byli až ve 12:43. Před 13. hodinou začíná požár uhasínat – celý komplex Mt. Carmel Center je srovnán se zemí. V 15:45 zdroj blízký složkám činným v trestním řízení konstatuje smrt Davida Koreshe.
Bilance: Během finálního úderu zemřelo 76 Davidiánů (včetně 21 dětí a dvou těhotných žen). Na straně AFT zemřelo 6 agentů, FBI a národní garda nezaznamenaly žádné ztráty.
Minimálně jedno z těl bylo přejeto tankem, jiná měla roztříštěnou lebku následkem zavalení betonových základů, v nichž se skrývali, na některých obětech byly znát následky silných křečí způsobených slzným plynem (opistotonus), těla 20 Davidiánů měla na sobě střelná zranění. Za důvody pro tato zranění byla v následném procesu uvažována sebevražda, postřelení blízkou osobou, „střela z milosti“ nebo postřelení členů národní gardy nebo agentů FBI, kteří prováděli finální útok.
Odehrálo se během občanské války v Libanonu. Sabra a Šatíla jsou dodnes (září 2009) existující palestinské uprchlické tábory v libanonském hlavním městě Bejrútu. Odhady počtu zabitých se různí. Podle některých zdrojů se jednalo o 474 mužů, žen a dětí, podle jiných o 980, některé hovoří o 2300.
Jednou z prvotních příčin bylo prý tzv. Černé září, což bylo období v roce 1970, kdy v Jordánsku probíhaly nepokoje mezi vládními silami a palestinskými Araby. (Viz dále). Palestinci se dokonce pokusili o atentát na krále Husajna[ a poté co teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) nechali na ammánském letišti vyhodit do povětří tři letouny, král vyhlásil stanné právo a jordánská armáda zaútočila proti palestinským militantům. Po eskalaci událostí, kdy do Jordánska dokonce vtrhla syrská armáda, která se ale po izraelské intervenci stáhla, podepsal Jásir Arafat dokument o zrušení palestinských guerillových základen v zemi.To však odmítli členové LFOP a Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (DFOP), načež vyzvali ke svrhnutí krále.Jordánská armáda pak zaútočila na dvě centra palestinských militantů a po silných bojích prchla většina militantů do Libanonu. Uvádí se, že během událostí Černého září zemřelo 5–10 tisíc lidí (některé zdroje uvádí až 15 tisíc).
V Libanonu vyvolali Palestinci občanskou válku, během níž v letech 1972 až 1982 vyvraždili pod vedením Jásira Arafata 30–45 tisíc Libanonců.[ V roce 1978 podnikly Izraelské obranné síly (IOS) operaci Lítání proti Palestincům, kteří z jihu Libanonu ostřelovali sever Izraele. Při ní obsadily jih Libanonu, z kterého se podle rezoluce RB OSN č. 425 a nasazení jednotek UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon) stáhl. Poté co situace opět začala v roce 1982 eskalovat zahájil Izrael operaci Mír pro Galileu, známou také jako první libanonská válka. Válka měla za následek odchod Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata ze země. I následně se však objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džumaila palestinskými muslimy. V reakci na to vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských uprchlických táborů, kde jako pomstu povraždili uprchlíky
Během této doby občané povstali proti vojenské diktatuře Čon Du-hwana a převzali kontrolu nad městem. Během pozdější fáze povstání, se občané vyzbrojili zbraněmi na svoji obranu, ale byli poraženi jihokorejskou armádou. Po dobu vládnutí Čon Du-hwana byl incident odsuzován jako povstání komunistických sympatizantů, ale obnovený civilní proces to pojal jako úsilí obnovit demokracii po vojenské vládě. Vláda se za tento incident oficiálně omluvila a zřídila hřbitov pro oběti.
Prezident Park Chung-hee byl po 18 ti letém vládnutí zavražděn 26. října 1979. Tento náhlý konec autoritářského režimu zanechal korejskou politiku ve stavu nestability. Nový prezident Choi Kyu-ha a jeho kabinet měli malou kontrolu nad rostoucí silou korejské armády. Všeobecně to byl Čun Du-hwan, kdo řídil vládní převrat uskutečněný 12. prosince. Proces demokratizace Koreje, který byl během vládnutí Parka potlačen, se znovu probudil. Se začátkem nového semestru v březnu 1980 se do univerzit začali vracet prodemokratické aktivity a profesoři se studenty zformovali nové studentské unie. Tyto unie vedly celostátní demonstrace volající po zrušení stanného práva, které bylo ustanoveno po Parkově zabití, a také volali po demokratizaci vlády. Tyto aktivity vyvrcholily demonstrací proti stannému právu u Soulského nádraží 15. května 1980, kterých se účastnilo asi 100 000 studentů a občanů.
Jako odvetu vláda potlačila několik občanských práv. 17.května, kabinet rozhodl rozšířit stanné právo. Rozšířené stanné právo zahrnovalo zákaz politických shromáždění a stávek, cenzuru tisku a uzavření univerzit. Kvůli prosazení stanného práva byly do různých částí země vyslány speciální vojenské jednotky. Téhož dne policie zaútočila na studentskou celostátní konferenci odborových vůdců z 55 univerzit, kteří diskutovali o dalších krocích, které by měly následovat po velké demonstraci z 15. května. 26 opozičních politiků včetně budoucího prezidenta Kim Te-Džunga bylo zatčeno za podněcování demonstrací
Ráno 18. května studenti protestovali u brány Chonnamovi státní univerzity proti jejímu uzavření a házeli kameny na výsadkové oddíly, které blokovaly vstup do univerzity. Výsadkáři, trénovaní v konvenčním válečnictví a nikoliv proti civilním výtržnostem odpověděli bitím protestujících obušky. Po incidentu se studenti přesunuli do centrální oblasti a pokračovali v protestu, žádali zrušení stanného práva a vydání Kim Te-Džunga. Výsadkové oddíly je následovaly a znovu se střetly s demonstranty. Potlačení demonstrace se vyznačovalo násilím. Svědci viděli mlátit demonstranty i přihlížející. První známá oběť byl 29 letý hluchý muž Kim Gyeong-cheol, který se neúčastnil protestů, ale byl ubit k smrti 18.května při procházení místem demonstrací. Některá svědectví a fotografie dokonce zachytily použití bajonetů. Občané byli rozzuření armádním násilím a počet protestujících se rychle zvětšil a do 20. května překonal hranici 100 000. Bylo nevyhnutelné, že se oběti začali vyskytovat i v armádě a policii, během konfliktu s civilisty. Jak konflikt eskaloval, armáda začala používat střelbu a 20. května zabila neznámý počet občanů blízko nádraží Kwangdžu. Ten samý den rozhněvaní protestující vypálili lokální rozhlasovou stanici MBC, která odsuzovala civilisty ve Kwangdžu jako vzbouřence a manipulovala s fakty ohledně aktuální situace ve Kwangdžu. Čtyři policisté byli zabití v policejní barikádě blízko provinciálních vládních budov, když do nich najelo auto. V noci 20. května jely velkou protestní jízdu stovky taxíků, velkých náklaďáků a autobusů směrem k provinciální kanceláři, aby se setkali s protestujícími. Jakmile se řidiči připojili k demonstraci, vojenské jednotky použily slzný plyn, vytahávaly řidiče z vozů a tloukly je. Tito “řidiči demokracie” se přidali na stranu občanů a demonstrantů, protože mnoho jejich kolegů bylo dříve téhož dne napadeno armádou při pokusu o pomoc raněným a jejich odvážením do nemocnice. Na některé bylo také stříleno po tom, co řidiči používali auta k blokování vojáků nebo jako zbraně. Násilí vyvrcholilo 21. května. Asi v 13 hodin armáda střílela proti protestujícímu davu shromážděnému před Jeonmanským provinčním úřadem a zabila několik protestujících. Občané se kvůli vlastní ochraně začali vyzbrojovat puškami M1 Garand a karabinami, když je v blízkých městech ukradli z policejních stanic a zbrojnic. Později odpoledne vypukly krvavé přestřelky mezi civilními milicemi a armádou na provinciálním úředním náměstí. Do 17.30 hodin milice získaly dva lehké kulomety a použily je proti armádě, která začala ustupovat z centrální oblasti.
Květen 22 - Květen 25. V této situaci prý všechny vojenské jednotky ustupovaly k předměstským oblastem a čekaly na posily. Během této doby armáda blokovala všechny cesty a komunikace vedoucí do a ven z města. Třebaže se v tomto období mezi milicemi a armádou nebojovalo, bylo zabito mnoho nevinných lidí, když 23. května vojáci rozstříleli projíždějící autobus u Jiwon-dongu. Zabito bylo 17 z 18 pasažérů. Druhého dne vojáci stříleli na chlapce koupající se v nádrži Wonje a zabili jednoho z nich. Později téhož dne armáda utrpěla největší ztráty na životech, když se vojenské jednotky u Songam-dongu omylem dostaly do „přátelské palby“. Zabito bylo třináct vojáků.
Mezitím ve"svobodném" městě Kwangdžu zformovali občané i studenti vyjednávací komisi. Komise se skládala z asi 20 lidí(kazatelů, právníků a profesorů). Oni vyjednávali s armádou a požadovali vydání zatčených občanů, kompenzaci za oběti a zákaz odplaty výměnou za odzbrojení milic. Pozdější byla komise vytvořena také vysokoškoláky a vzala si na starost pohřby, veřejné kampaně, řízení dopravy, stažení zbraní a lékařskou pomoc. Tato městská komise byla velmi dobře organizovaná, ale vyjednávání uvázlo v mrtvém bodě, protože armáda naléhala na okamžité odzbrojení milic. Tato záležitost způsobila rozkol uvnitř vyjednávací komise. Část chtěla okamžitě kapitulovat, zatímco část volala po pokračujícím odporu až do splnění všech jejich požadavků. Po vášnivé debatě převzali kontrolu ti, kteří chtěli pokračovat v odporu.
Provedly jej jednotky Rudých Khmerů. Zabito bylo celkem 3 157 lidí, pouze dva obyvatelé obce přežili. Tento masakr byl jedním z podnětů pro vietnamskou invazi do Kambodže.
Šlo o útok tří palestinských teroristů na civilní obyvatelstvo
izraelského města Kirjat Šmona, který měl za následek 18 mrtvých.
11. dubna 1974 překročili tři členové teroristické organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny - Hlavní velení (LFOP-HV) izraelsko-libanonskou hranici. Vnikli do obytné budovy ve městě Kirjat Šmona, kde zabili všech osmnáct obyvatel domu, včetně devíti dětí.[ Teroristé zahynuli při následné přestřelce s izraelskou armádou. Masakr v Kirjat Šmoně byl součástí palestinské ozbrojené kampaně vedené proti izraelským cílům,
která vyvrcholila Masakrem na pobřežní silnici v roce 1978 a vyvolala izraelskou vojenskou odpověď v podobě operace Lítání.
Masakr izraelských olympioniků v Mnichově, v roce 1972 na olympiádě.
Organisace Černé září je v arabské historii označení pro září 1970, kdy došlo ke konfliktu mezi jordánským panovníkem králem Husajnem a palestinskými militantními organizacemi, které neustále oslabovaly královu autoritu, ozbrojeně vystupovaly proti jordánským bezpečnostním složkám a pokusily se o zabití krále a vyvolání revoluce. Násilnosti Černého září vedly ke smrti 5 až 10 tisíc lidí. Ozbrojený konflikt skončil v červenci 1971 vyhnáním Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a tisíců palestinských militantů do Libanonu.
Počátkem roku 1970 se izraelsko-palestinský konflikt přesunul na území Jordánska. Jordánský král Husajn začal mít obavy z rostoucí moci a vlivu OOP a faktické absence jordánské autority v palestinských uprchlických táborech. Militantní organizace pak vytvořily za pomoci palestinských Arabů stát ve státě. Tento fakt podpořil pragmatická jednání a tajné schůzky mezi Izraelem a Jordánskem. V únoru téhož roku propukly nepokoje v hlavním městě Ammánu a byl spáchán neúspěšný atentát na krále. Králi Husajnovi došla trpělivost, když Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) nechala na jednom z jordánských letišť vyhodit do povětří tři unesená letadla. 16. září 1970 tak vyhlásil v zemi stanné právo. Jordánská armáda zaútočila proti palestinskému velitelství a jordánské tanky ostřelovaly základny militantů. Během této odvety zahynulo na 2000 teroristů z OOP a několik tisíc palestinských civilistů. Situace se vyhrotila, když do Jordánska vtrhla syrská armáda, pod záminkou ochrany uprchlíků. V zápětí se však stáhla, když nad jejich tanky začala nízko přelétávat izraelská bojová letadla.
Situace měla být uklidněna na setkání hlav arabských států v Káhiře. V důsledku komplikovaných jednání však jeden z účastníků, egyptský prezident Gamal Násir, dostal infarkt a zemřel. Konflikt v Jordánsku již velikostí připomínal občanskou válku. Nakonec byl předseda OOP Jásir Arafat donucen podepsat dokument o zrušení palestinských guerril v Jordánsku a složení zbraní militantních organizací LFOP a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFOP) však tuto dohodu odmítli a společně s Fatahem vyzvali prostřednictvím Rádia Bagdád ke svržení krále Husajna. Na to jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů. Většina jich pak prchla do Libanonu, zbylí se vzdali jordánské nebo izraelské armádě. Počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje na 5–10 tisíc. Po této události došlo k radikalizaci frakcí OOP na straně palestinských Arabů a na straně Izraele došlo k zavedení cílené likvidace teroristů a významných osobností. V důsledku těchto událostí také vznikla teroristická organizace Černé září, která měla na svědomí masakr izraelských olympioniků na olympiádě v Mnichově, v roce 1972.
Byla to masová vražda asi 347 až 504 neozbrojených vietnamských civilistů, hlavně žen a dětí, kterou spáchali vojáci 23. pěší divize Americal U.S. Army ve vesnici My Lai v době Vietnamské války.
Před smrtí byli některé oběti znásilněny, zbity, mučeny, zohaveny nebo pobodány. Těla některých povražděných byla vojáky znetvořena. Jednalo se o největší známý vojenský zločin amerických vojsk v době války ve Vietnamu. Na začátku roku 1968 dohasínaly po celém jižním Vietnamu boje, které se rozpoutaly po komunistické ofenzívě Tet.
Americká vojska vedla v provincii Quang Ngai boje s komunistickými jednotkami, které byly v důsledku těžkých ztrát z předešlého období nuceny přejít od otevřeného boje k partyzánské taktice kladení pastí a náhlých přepadů.
O osadě Song My skládající se z vesnic My Lai 1, 2, 3 a 4 americký průzkum předpokládal, že je opěrným bodem 48. praporu NFOJV. Dané informace poukazovaly na to, že většina obyvatel těchto vesnic měla být příslušníky nebo zarytými přívrženci Vietkongu. Vzhledem k tomu, že se vesnice nacházela v zóně kontrolované protivníkem, nemusely nasazené americké jednotky ani žádat o povolení k palbě. Rota C (Charlie) 1. praporu 20. pěchotního pluku 11. brigády divize America l (bývalá 23. divize), která měla kontrolu vykonat, se skládala hlavně z mladých 18 a 19letých branců. Od začátku svého nasazení koncem roku 1967, ztratila rota Charlie při rutinních hlídkách 28 mužů, z toho 5 mrtvých. 14. března, dva dny před My Laiským incidentem ztratila jednotka při hlídkování v okolí Song My význačnou osobnost - seržanta Georga Cocksa. Při rozlučkovém obřadu poznamenal velitel roty kapitán Medina, že jeho oběť je nutné pomstít.
Okolo osmé hodiny ráno 16. března 1968 po patnáctiminutové dělostřelecké přípravě byli vojáci roty Charlie vysazení z vrtulníků v blízkosti vesnice My Lai 4. Následně rychle postoupili do vesnice, kde se nesetkali s odporem. Místo toho, aby osadu zajistil, kapitán Ernest Medina nejprve nařídil 1. a 2. četě, aby zaútočili na vesnici a 3. četě, aby zlikvidovala zbytky nepřátel. Velitel pěší čety William Calley na místě přikázal spustit na civilisty palbu. Tento rozkaz však někteří jeho vojáci neuposlechli. Další vojáci ale začali střílet a házet granáty po všech Vietnamcích, které zpozorovali. Mnohé civilisty povraždili na rýžových polích v okolí, na ulicích či přímo v domech. Mnoho obětí bylo před smrtí znásilněno nebo mučeno. Proti počínání svých vojáků Calleyho nadřízený kapitán Ernest Medina nijak nezasáhl, naopak sám se přidal k vraždění. Američtí vojáci vraždili ve vesnici více než dvě hodiny, dokud do situace nezasáhl Warrant Officer Hugh Thompson, jeden z pilotů průzkumných vrtulníků, které měly asistovat pěchotě. Ten si nejprve povšiml v okolí mnoha těl postřílených civilistů a rozhodl se prozkoumat situaci ve vesnici. Když pochopil, že pěšáci vraždí neozbrojené obyvatele, pokoušel se přivolat pomoc pro raněné, následně se snažil s pěšáky spojit pomocí rádia. Když viděl, že se pěšáci na zemi chystají zaútočit na skupinu civilistů ukrývajících se v jednom z bunkrů, přistál s vrtulníkem přímo před nimi a přikázal palubnímu střelci, aby nad jejich hlavami vystřelil několik varovných výstřelů. Dal tak pěšákům najevo, že pokud budou ve vraždění pokračovat, spustí na ně jeho střelci palbu. Americká armáda později z vesnice evakuovala 11 civilistů.
Přesto, že se o incidentu dozvědělo mnoho vyšších důstojníků, americká armáda události nevěnovala žádnou pozornost.
O masakru zatím kromě zúčastněných nikdo nevěděl. Podle oficiálních zpráv, které vydalo velitelství amerických vojsk několik dní poté, bylo 16. března 1968 severovýchodně od města Quang Ngai zlikvidováno 128 nepřátelských vojáků, přičemž Američané utrpěli 2 mrtvé a 10 raněných. Podle pozdějších odhadů bylo ve vesnici zavražděno 347 až 504 lidí, mnoho nejasností a nepřesností navíc později do problému vnesla média, která nepřesně interpretovala výpovědi svědků, takže se informace o masakru v některých ohledech velmi rozcházely.
Až později armáda začala s vnitřním vyšetřováním, které mělo incident objasnit. Velitel 11. lehké pěchotní brigády plukovník Henderson po rozhovoru s několika vojáky, kteří se účastnili masakru, podal svým nadřízeným zprávu, že při boji bylo zabito i 22 civilistů. Tato zpráva se však na veřejnost nedostala. Události rozhýbal až dopis svědka incidentu Rona Ridenhoura, který o masakru napsal prezidentovi Nixonovi, ale i několika kongresmanům a zodpovědným do Pentagonu. Většina z nich na dopis nereagovala. Jedním z mála, kteří se o incident začali zajímat, byl Morris King Udall. Poté, co začaly najevo vycházet všechny okolnosti, obvinila americká armáda poručíka Calleyho z vraždy.
Od 12. do 20. listopadu 1969 uveřejnil informace o incidentu v časopisech Time, Life a Newsweek americký investigativní novinář Seymour Hersh.
17. března 1970 americká armáda obvinila 14 důstojníků, včetně generálmajora Samuela W. Kostera, velitele divize Americal, za zatajování informací o incidentu. Většina z obvinění však byla zrušena. Velitel brigády plukovník Oran K. Henderson byl nakonec jediným, kdo byl z krytí masové vraždy obviněn. Stalo se tak 17. prosince 1971.
Po 10 měsících trvajícím soudu byl 10. října 1971 poručík William Calley odsouzen za vraždu a vydání rozkazu k střelbě do civilistů na doživotí. 2 dny po nabytí pravomoci rozsudku byl ale prezidentem omilostněn. Calley si nakonec odseděl ve vězení Fort Leavenworth 4 a půl měsíce, přičemž během této doby měl povoleny neomezené návštěvy své přítelkyně. Soud ostatní obžalované včetně kapitána Mediny zbavil viny.
Masakr v My Lai a fotografie povražděných obyvatel vesnice, pořízené přítomnými vojáky,
se staly díky výraznému zájmu médií jedním z nejznámějších obrazů války ve Vietnamu, který prezentoval americká vojska v tom nejhorším světle. Tato událost rozšířila rozhořčení z této války po celém světě a snížila podporu amerických vojsk ve Vietnamu. Incident byl jedním z mnoha, kterých se během války dopustily obě strany. Poukazoval na nesprávnou koncepci vedení bojové činnosti proti partyzánům, kterou aplikovaly americké síly. Mnoho amerických jednotek nedbalo při vedení bojových operací na civilní oběti na straně jižního Vietnamu a nesnažilo se správným způsobem naklonit si místní obyvatelstvo, které bylo na mnohých místech stejně terorizováno jihovietnamskou armádou jakož i komunistickými jednotkami.
Masakr byl také známkou toho, že i vojáci demokratických zemí jsou schopni těch nejbrutálnějších válečných zločinů.
Další z faktů, který si vyžádal reflexi v armádě, bylo zejména to, že vyšší velení stejně jako i oficiální místa masakr úplně ignorovala
nebo se ho snažila utajit.
Byl jedním z nějvětších masakrů civilního obyvatelstva spáchaných během války ve Vietnamu. Provedli jej příslušníci ozbrojených sil Vietkongu.
Tento válečný zločin byl spáchán v obci Dak Son, ležící asi 90 km severovýchodně od Saigonu, hlavního města jižního Vietnamu, která měla asi dva tisíce obyvatel, mnoho z nich uprchlíků před ozbrojenci Vietkongu z jiných částí země. Asi 600 příslušníků této organisace tuto osadu přepadlo, a za pomoci plamenometů ji srovnalo se zemí, přičemž povraždili asi 250 místních obyvatel (jejichž pozůstatky se podařilo identifikovat, řada dalších byla zcela spálena), často žen a dětí,ale nejvíce mužů.
Po nastolení totalitní moci KSČ, po násilném potlačení demonstrace české inteligence z vysokých škol v únoru 1948 a po abdikaci presidenta Beneše nastal teror mnohých občanů v Československu. Ve vykonstruovaných politických procesech řízených Československou justicí s údajným vnitřním nepřítelem a zrádci bylo odsouzeno neprávem na smrt v 50.letech přes 270 lidí. Přes 3 tisíce lidí zemřelo v celách při mučivých výsleších bez soudu či ve vězení v 50. a 60. letech.. Přes 80 tisíc lidí bylo neprávem uvězněno z politických důvodů. V 50.letech bylo také zřízeno více jak 100 táborů nucených prací, kam bylo odvlečeno několik set tisíc českých občanů bez soudu. Práce ostatních lidí v závislé činnosti se stala zákonnou povinností, za jejíž neplnění se také trestně stíhalo. Viníci z řad soudců a prokurátorů nebyli dosud pojmenováni, natož souzeni a odsouzeni, vyjma jediné ženy. K těmto politickým procesům zejména po roce 1969 dodávali „materiál“ lidé z kádrovacích útvarů zřízených ve všech podnicích a ve všech institucích, případně u mladších lidí funkcionáři Svazácké organisace SSM nebo stb. Také obor psychiatrie byl politicky uzpůsoben tak, aby bylo možné likvidovat nevhodné lidi bez soudu na objednávku členů KSČ.
Bitva byla součástí války, která začala na základě dohody z Jaltské konference z února 1945 (Roosevelt, Churchill, Stalin) po dohodě Stalina v koordinaci s velitelstvím armády USA, vedené letecky Douglasem MacArthurem a v námořnictví Chester Nimitzem. Byla vyhlášením války SSSR Japonsku a skončila bezpodmínečnou kapitulací Japonska dne 2. září 1945. Odhady činí přes 90 tisíc mrtvých a několik set tisíc zajatců a zraněných.
Nagasaki se stalo po Hirošimě druhým cílem amerického atomového bombardování ze strany armády Douglase MacArthura. Město bylo shodou okolností vybráno jako záložní cíl, protože nad primárním cílem, městem Kokura, byla příliš velká oblačnost. Jaderná puma s názvem Fat Man explodovala ve výšce 550 m nad městem a při výbuchu uvolnila energii odpovídající výbuchu 21 000 t TNT tedy 88 TJ. Výbuch způsobil devastaci větší části města a okamžitou smrt asi 40 000 obyvatel. Dalších 25 000 lidí bylo zraněno a tisíce dalších později zemřely na následky radioaktivního ozáření. Celkem zahynulo asi 74 000 obyvatel města.
Japonské město smutně prosluje postižením na první zneužití atomové bomby s názvem Little Boy dne 6. srpna 1945, k němuž došlo na příkaz vedení Americké armády. Motivem prý byla odvetná akce za ničící útok na americkou vojenskou základnu v Tichém oceáně Pearl Harbor. Město Hirošima bylo prý zvoleno jako primární cíl z několika důvodů:
· byl zde rozsáhlý vojenský komplex, důležitý přístav, ponorková základna, letiště, velitelství páté divize, 2. generální velitelství armády (jedno ze tří v Japonsku) velící obraně západního Japonska, výcviková škola pěchoty, muniční a zásobovací sklady
· jednalo se o městskou průmyslovou oblast s řadou zbrojních závodů (Toyo - výroba pušek a plošin k dělům, loděnice Micubiši a další)
· nacházelo se v příhodné rovinaté lokalitě sevřené horami, která znásobila účinky jediné bomby
· mělo dostatečnou velikost pro zjištění do té doby neprozkoumaných účinků atomové bomby
· podle rozvědky se nenacházel na jeho území žádný americký válečný zajatec (ve skutečnosti bylo v Hirošimském hradu drženo 23 Američanů)
Jako sekundární cíl bylo zvoleno město Kokura, v kterém byly velké vojenské sklady. Při explozi atomové bomby Little Boy o síle 12 až 20 kilotun TNT bylo okamžitě zabito 80 tisíc obyvatel města a z celkového počtu 90 tisíc budov bylo zničeno 62 tisíc.
Jako tiché memento ničivých účinků atomové bomby je dnes zachováván Památník míru v Hirošimě, který má varovat celé lidstvo před další válkou
Masakr proběhl u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance. Příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) vedení poručíkem OBZ Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zde zmasakrovali 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti.
18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagónů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.
Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.
Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě. Po „výsleších“ Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci „odůvodnil“ následovně: „Čo som al s nimi robiť, keď sme im postrieĺali rodičov?“ Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se vzpečovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet). Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůl-leté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil. Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že „jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít“ (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.
Krátce po konci masakru dorazili na místo čeští důstojníci z Přerova, které doprovázel poddůstojník NKVD. Ten Pazúrova legitimoval, ale když viděl jeho doklady (OBZ), jen mu s úsměvem zasalutoval a beze slova odešel. Večer 19. července sice pak dal velitel sovětské posádky v Přerově F. Popov příkaz k zatčení Karola Pazúra, nicméně ten už odjel na Slovensko a v telefonickém rozhovoru s Popovem řekl, že vše bylo v pořádku, že jde o věc československých orgánů a Popovovi do toho nic není. Zprávy o vyšetřování byly odeslány armádním a bezpečnostním složkám, ale případ se neřešil. Pazúr sám byl dokonce krátce po masakru vyznamenán a povýšen do hodnosti nadporučíka. Až v roce 1947, kdy se začalo o tomto případu psát v tisku, se rozjelo vyšetřování. V létě 1947 byl tedy zločin vyšetřován a doveden před soud. Jediným obžalovaným byl sám Pazúr, jehož psychologický posudek osobnosti byl shrnut větou, že Pazúr je „osoba mravně méněcenná, leč za své činy odpovědná“.
Pazúr během procesu opakovaně nestydatě lhal, tvrdil že „všichni popravení byli Němci a spolupracovníci nacismu“, „byl přesvědčen, že popravuje pouze stoupence nacismu“ či „samé fašisty“, že „žádné malé děti neviděl a nejmladší popravení byli členové Hitlerjugend“ (tj. staří minimálně 14 let), že „jeho souzení je útok na Komunistickou stranu“ a že „taková byla prostě doba“. Pod tíhou důkazů musel tyto lži opustit, navíc se během soudu dostala na přetřes jeho vlastní minulost před přeběhnutím k Rudé armádě (1943), která rozhodně nebyla ukázková. Pazúrův bratr byl nejdříve maďarským špiónem a posléze dobrovolníkem u SS, sestra německou špiónkou, Pazúr sám sloužil u Hlinkovy gardy, dobrovolně se hlásil nejprve na práci v německém válečném průmyslu a později na východní frontu k boji proti bolševikům.
Tvrzení, že mezi povražděnými byli zrádci a nacističtí aktivisté, se neprokázalo. Svědkové pouze tvrdili, že před popravou se osm mužů přiznalo k příslušnosti k Hlinkově gardě, což ovšem nebyl relevantní důvod k rozsudku smrti (navíc v Hlinkově gardě sloužil i sám Pazúr). Naopak se ukázalo, že mezi povražděnými bylo i několik antinacistů aktivně podporujících partyzány a Slovenské národní povstání a že třicet lidí bylo slovenské národnosti.
Když se nakonec Pazúr odvolal k na zákonu č. 115, dočkal se zklamání, neboť Ministerstvo národní obrany i soud se shodly na tom, že nemůže být aplikován, neboť jednak jeho čin vědomě zahrnul i nevinné lidi slovenské národnosti, jednak svůj čin spáchal ve snaze zahladit svoji vlastní kolaborantskou minulost. Pazúr byl vrchním vojenským soudem v Bratislavě odsouzen na 7 let a 6 měsíců vězení. Odvolal se on i prokurátor Rašla, načež byl Pazúrovi v roce 1949 trest Nejvyšším vojenským soudem v Praze zvýšen na 20 let vězení.
Je ale možné, že by zákon 115 byl u Pazúra přece jen aplikován (o což se tehdy již mocný náměstek ministra obrany Reicin vehementně zasazoval), kdyby o případ nejevil velký zájem zahraniční tisk, pročež se pro Pazúrovo odsouzení a alespoň dočasné uvěznění vyjádřil ještě mocnější ministr informací Václav Kopecký, který byl velmi rozzuřen dopadem celé kauzy na pověst Československa.
Divizní generál Bedřich Reicin (29. září 1911 Přerov – 3. prosince 1952 Praha), původním jménem Friedrich Reinzinger, byl československýgenerál NKVDpřednosta Obranného zpravodajství (OBZ) a jeden z popravených členů tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra.
Jelikož byl Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, byl mu trest Klementem Gottwaldem (na doporučení mj. Bedřicha Reicina) snížen na polovinu a v roce 1951 (po dvou letech věznění) byl propuštěn při amnestii. V následných letech byl vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Po celou tu dobu (od svého uvěznění), působil jako agent StB.
Vojenský prokurátor Anton Rašla, který se zasadil o Pazúrovo potrestání, byl později komunistickým režimem uvězněn, což řada autorů neopomine ve svých statích o masakru poznamenat.[19] Nutno ovšem poznamenat, že Rašla nebyl jen statečný mstitel bezpráví, vedl i mnohem pochybnější kauzy, než byly procesy proti válečným zločincům typu Pazúra, Tisa či Macha a v rámci politických procesů ve službách komunistického režimu má na svém kontě mimo jiné i podíl na třech justičních vraždách z procesu s křesťanskou protikomunistickou organizací Biela légia
Smetana, který byl spoluorganizátorem masakru, byl již odsouzen ve věci jiných masových vražd, které spáchal předtím na Slovensku. Od rozsudku byl však posléze na základě zákona č. 115 osvobozen a posléze uprchl ze země, patrně do Izraele. Za masovou vraždu na Švédských šancích nikdy souzen nebyl.
Ani z ostatních vrahů ze Švédských šancí už nikdo soudně potrestán nebyl. Státní zastupitelství v Olomouci sice vyšetřovalo jednak Františka Vaculíka coby jediného místního obyvatele, který se vraždění účastnil, a (kupodivu) i předsedu MNV Lověšice, který pod hrozbou zastřelením dodal kopáče, nicméně případ byl v roce 1949 definitivně odložen s odvolávkou na zákon č. 115 (bylo běžnou praxí, že s odvolávkou na něj byla pardonována sebevětší zvěrstva vůči Němcům a zrádcům a Vaculíkovi nebylo možné dokázat vědomé vraždění nevinných Slováků).
Zcela bez trestu však ostatní vrahové nevyvázli. Pocházeli ze stejné oblasti, jako jejich oběti, a svou účast nedokázali díky humbuku okolo celého procesu utajit. Podle Pavola Molnára, jednoho z mála náhodou přeživších pasažérů vlaku, který se Pazúr rozhodl vybít, museli vrahové ze Švédských šancí čelit hlubokému opovržení ze strany svých sousedů. Někteří se odstěhovali, někteří museli čelit nežádoucím připomínkám a pohrdání až do smrti.
Za komunistického režimu se o masakru mlčelo, do povědomí širší veřejnosti se začal vracet až po sametové revoluci. Velký podíl na tom měl ředitel Muzea Komenského v Přerově PhDr. František Hýbl, který věnoval soustřeďování materiálů a svědectví o masakru velkou část svého života a v roce 1995 vydal o tragédii podrobnou knižní publikaci. O události natočili dokumenty Češi, Maďaři i Slováci. Cenným zdrojem jsou i vzpomínky generála Antona Rašla, vojenského prokurátora, který vyvinul nezměrné úsilí, aby Pazúra pohnal před soud a docílil jeho odsouzení.
Největší čeští znalci, co se tohoto masakru týče, František Hýbl a Tomáš Staněk, označují shodně celou událost za naprosto výjimečnou, která se svojí bestialitou vymyká všem ostatním zvěrstvům, k jakým v moderních dějinách Moravy došlo. Zejména složení obětí: 120 žen a 74 dětí povražděných za jednu noc, nemá podle nich obdobu dokonce ani v žádném z masakrů, které na Moravě spáchali nacisté.[21][22
Tak se označuje hromadná vražda německého obyvatelstva 31. července 1945 v Ústí nad Labem. Ze zločinů, ke kterým došlo v Československu po 2. světové válce na Němcích, patří k nejznámějším.
Po 15:30 31. července došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Krásné Březno, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky
raněných. Okamžitě poté vypukl na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe masakr německých obyvatel,
kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem „N“.
Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu E. Beneše do Labe a stříleny ve vodě.
Počet mrtvých se odhaduje na 80-100, konkrétně doloženo je 43. (V sudetoněmecké publicistice se objevují výrazně vyšší čísla, až 2700; nejsou však podložena následnými soupisy nezvěstných a jsou pochybná i z logistického hlediska.)
Pachateli masakru byly především Revoluční gardy, vojáci československé armády, rudoarmějci a neznámá skupina civilistů, která do Ústí přijela krátce před masakrem. Ústečtí Češi včetně předsedy MNV Josefa Vondry se naopak v řadě případů snažili obětem násilí pomoci, varovali další Němce a pokoušeli se zjednat na vládních orgánech nápravu situace v pohraničí.
1. srpna přijela do Ústí vyšetřovací komise v čele s gen. Ludvíkem Svobodou. Objasnit příčinu výbuchu se nepodařilo, ale gen. Svoboda z něj obvinil organizaci Werwolf. Dobová propaganda pak událost používala jako příklad záškodnické akce a argument pro nutnost odsunu Němců.
S masakrem vyjádřil generál Svoboda nepřímo souhlas: „Je nutno jednou pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky, kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů. Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat a nikdy víc už existovat nebude.“ (Předvoj, 4. srpna 1945)
Po sametové revoluci se masakrem zabýval ústecký archivář Vladimír Kaiser; naposled o něm publikoval v roce 2005 knihu s dalším ústeckým občanem Janem Havlem a německým historikem Otfridem Pustejovskym. I když se nezachoval žádný přímý důkaz, jsou přesvědčeni, že výbuch a masakr připravili s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa v souvislosti s probíhající Postupimskou konferencí komunisté v československých tajných službách, jmenovitě štkpt. Bedřich Pokorný, vedoucí odboru obranného zpravodajství ministerstva vnitra, který dříve spoluorganizoval brněnský pochod smrti. (Kaiserova hypotéza publikovaná v létě 2000 , že motivem mohla být snaha západních mocností zničit letecké motory Daimler-Benz DB 605 rovněž uložené ve skladu, byla odmítnuta, mj. Jiřím Loewym, jako nedoložená a nelogická .)
31. července 2005 ústecký starosta odhalil na mostě pamětní desku s česko-německým nápisem „Na paměť obětem násilí z 31. července 1945“.
Hrůzné okamžiky má Peter Klepsch v živé paměti i po dvaašedesáti letech.
Před zraky svých otců na kasárenském dvoře v Postoloprtech bylo zbičováno a následně zastřeleno pět chlapců.
Nejmladšímu bylo dvanáct, ostatním kolem třinácti.
Prý se pokusili o útěk. Podle jiné verze si chtěli v blízkém sadě natrhat jablka. Dnes zní obě vysvětlení vraždění stejně absurdně.
Tvrdá pravidla války ale patrně rozlišovala.
"Vzpomínám si, jak jeden z nich dostal střelu do krku a s posledním úderem srdce mu krev vystříkla jako fontána.
Volal svou matku, jeho otec, který seděl tři řady ode mě, to všechno viděl.
Jeden z vězňů se pak zbláznil. Vstal a začal tancovat, druhý se začal svlékat," popisuje navenek klidným hlasem starý pán.
V masovém hrobě skončilo osm set Němců
S téměř osmdesátiletým mužem mluvili redaktoři iDNES.cz a MF DNES v bavorském městečku Spalt. Krajina kolem Norimberka, kterou Klepsch vídá od konce války, se od jeho rodného Žatce ani moc neliší. Chmelařská tradice tu je znát na první pohled.
Podobně možná vyhlíželo začátkem června 1945 i osmnáctitisícové město, odkud se Klepsch vydal společně s několika tisíci německými
muži na "pochod smrti" do vzdálených Postoloprt.
Ty byly tou dobou už několik dní pusté, s kulkou v týlu skončilo v masových hrobech jen několik dní předtím takřka osm set místních obyvatel.
Vyhlazovací akci organizovali českoslovenští vojáci. Z archivních dokumentů navíc vyplývá, že o iracionální akt pomsty za protektorátní trápení úplně nešlo - vojáci údajně konali na příkaz komunistických pohlavárů ovládajících tenkrát ministerstva vnitra a obrany.
Zločin je jen jeden. Loni na podzim podal jeden z pamětníků kvůli vraždě pěti německých hochů trestní oznámení. V řadě už třetí, předchozí dvě byla odložena. Policie se případem zabývat musí, v Německu je totiž vražda na rozdíl od Česka nepromlčitelný zločin. A Peter Klepsch věří, že kromě novinářů ho brzy navštíví i severočeská policie.
"Byl tam místní policista Marek, který vojákům tlumočil. Ten je chtěl potrestat jen bičem. Kapitán Černý je ale nařídil zastřelit. Ti dva jsou dnes už mrtví. Mezi živými ale mohou být dva Markovi asistenti, bratři Petrolukovi, tenkrát kluci v mém věku. Ti se v kasárnách podíleli na vraždění několika dalších Němců, jejichž jména znám," je ochotný vše dosvědčit Klepsch. "Nároky nemám vůči konkrétním lidem, ale státu," říká. A nemyslí tím tolik obávané vracení zabraných chalup a polností. "Chci, aby se vědělo, že po válce se děly zločiny na nevinných lidech, které mají stejnou váhu jako zločiny nacistů," říká. „Oživování mrtvých“. Tak nazval snahu oprášit policejní dokumenty severočeský kriminalista v roce 2009. Jeho předchůdci poprvé masakr vyšetřovali v roce 1947 z podnětu poslanecké komise Ústavodárného národního shromáždění. Přece jenom osm set zabitých bylo moc i na tehdejší poměry. Současní historici vidí ochotu zamést si před vlastním prahem poněkud jinak. K uzavření případů masakrů během divokého odsunu chybí podle mnohých parlamentní politická vůle. Nejde o sebemrskačství, ale sebereflexi a schopnost soucítit. Přílišnou pozorností na osoby z StB a jejich donašeče se pozornost odpoutává od toho, co se dělo za hrůzy ze strany některých Čechů, kteří se schovali do řad KSČ.
Zvěrstva na nevinných lidech, nebo spravedlivá odplata za nacistické řádění? Dvojí interpretace poválečných událostí dodnes rozděluje generace pamětníků i jejich potomků. Tragické masakry sudetských Němců patří k nejtemnějším kapitolám naší novodobé historie, během níž Češi zabili v rozmezí několika týdnů snad nejvíce nevinných lidí.
Odsun sudetských Němců probíhal na základě předchozího ujednání exilové vlády s vítěznými mocnostmi, které v srpnu 1945 posvětila dohoda z Postupimi. Území Československa opustily tři miliony Němců.
V prvních dnech osvobození však tragédiím nahrávala především nepřehledná situace v bývalém protektorátu. Dlouho potlačovaná zášť a nenávist si tak snadno našly ventil během takzvaného divokého odsunu.
Na stránkách historických studií se pravidelně objevují především případy z Ústí nad Labem, brněnského pochodu smrti a masakru v Postoloprtech na Lounsku. V počtech mrtvých se ale obě strany rozcházejí. Třeba v případě brněnského vraždění odhadují němečtí badatelé a vyhnanci celkem 5200 obětí, zatímco čeští historici se drží poněkud mírnější verze se 1700 mrtvými.
Podobně rozdílné vycházejí údaje z posouzení ústeckého masakru. Naopak v Postoloprtech se na počtu obětí shodnou zdroje německé i české.
Pachatelé většinou unikli bez trestu i díky tomu, že komunistický režim se snažil všechny stopy zamést. Česká společnost se tak o masakrech začala dozvídat až po listopadu 1989.
Bylo zavražděno 58 lidí v čele s Jindrou Nováčkem, který vedl revoluční národní výbor. Celá událost se stala dva dny před příchodem osvobozeneckých vojsk – 8. května přišli do města vojáci Rudé armády. Celá událost začala tragicky ukvapeným rozhodnutím několika nadšenců ustavit revoluční národní výbor. Impuls vzešel z komunisticky orientované skupiny kolem místního odbojáře Jindry Nováčka, který se před nacisty donedávna skrýval. Sám Nováček chtěl s ustavením národního výboru ještě počkat a k činu se odhodlal, až když byl spolupracovnicí dotázán, zda se bojí. Byl tedy ustaven národní výbor, sestavený z místních vlasteneckých veličin všech věkových kategorií. Do města se ale vrátili ustupující Němci a to byl vlastní začátek tragédie. Členové národního výboru a další lidé byli odvlečeni do budovy Školy pro hospodyně a tam pod vedením gestapáků začaly výslechy provázené bitím. Zatčení byli naložení do vozů a odvezeni k řekám Oslavě a Balince na okraji města. Zde bylo přes padesát lidí vyvlečeno na břeh, postříleno a naházeno do vody. Sám Jindra Nováček skončil jinak. Byl téhož dne oběšen na náměstí na lucerně. Za dva dny vrthli do města Rusové. Při zatýkání německých důstojníků nastalo druhé dějství masakru. Jednomu z německých důstojníků se podařilo odpálit světlici a Rusové v bombardérech nedaleko, domnívajíc se, že v městě mají jejich spolubojovníci potíže, vzlétli. Město bylo v odpoledních hodinách bombardováno, čemuž padlo za oběť velké množství civilistů.
Následující neděli, 13. května 1945 vykonal na městském hřbitově místní farář P. Bohumil Burian za velké účasti lidu pohřební obřady nad desítkami rakví. Všechny oběti byly pohřbeny do společných hrobových šachet.
K ozbrojeným konfliktům docházelo již před tím a Československo bylo okupováno Němci již od roku 1938. Odhaduje se přes 73 milionů mrtvých lidí, mnoho milionů zraněných.
Počátek skutečné války je přičítán dohodě srpnové Stalina, tehdy stojícího v čele KSSS a SSSR, s Německem, kde tehdy byl u vládnoucí moci Hitler, vůdce politické Německé nacionalistické strany pracujících. Válka pak započala napadením Polska dne 1.9.1939 u Gdaňsku, kde v zářijových bojích padlo v obraně Polska několik desítek tisíc Poláků. Konec války je přičítán kapitulaci Japonska. Před kapitulací došlo ke zneužití vědy a vědců, k pokusnému svržení atomových bomb na města s desítkami tisíc civilních obyvatel na příkaz amerického generála Americké armády MacCarthera.
Povinností každého člověka je usilovat o to, aby se nic podobného již nikdy neopakovalo. Povinností vědců je chránit vědu před zneužitím, dbát, aby jejím cílem bylo mírové využití a trvale udržitelný či lepší život lidí na Zemi.
Na sklonku druhé světové války nabývaly na intenzitě letecké útoky spojeneckých vojsk na německé strategické objekty. Jistým cílem amerických perutí se tak stala i Praha. Největší šok zažili její obyvatelé v únoru roku 1945, kdy bombardování zabilo na sedm set civilistů.
Další malé nálety následovaly začátkem března a dne 25. března 1945 se lesklé trupy amerických bombardérů objevily nad Prahou znovu. Nálet trval přes hodinu a podle autora knihy Mustangy nad protektorátem Jiřího Rajlicha napadlo Prahu 400 letadel typu B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator. Letadla shodila svůj náklad ve dvanácti vlnách.Na rozdíl od únorového útoku, který plošně zasáhl obydlené části Prahy, byl ten březnový již přesně zacílen na průmyslové čtvrti na severovýchodě města. Šlo o Libeň a zejména vysočanský komplex, kde se vyráběly lehké stíhače tanků Hetzer. Cílem se stala také letiště ve Kbelích a Letňanech.V Libni a Vysočanech bylo zničeno asi 60 továrenCelkem bylo v Libni a Vysočanech zničeno nebo vážně poškozeno na šedesát továrních objektů. V sutiny se proměnily Českomoravské strojírny, Českomoravská Kolben Daněk, Vysočanská mlékárna, hlavní sklady firmy Julius Meinl, továrna na stroje bratří Prášilů, Ottova chemická továrna, libeňský lihovar, parní mlýny Františka Odkolka nebo továrna na celuloidové zboží a další. Značná část zasažených továren sloužila německému zbrojařství, přesto se dodnes vede mezi historiky diskuse o motivaci a oprávněnosti akce takové intenzity na samém konci války. Zatímco materiální škody byly enormní, větším ztrátám na lidských životech zabránil fakt, že si Američané pro svůj nálet vybrali neděli. V továrnách pracovali jen vrátní, případně menší skupiny dělníků mimořádných směn. I tak přišlo o život přibližně 370 osob, další stovky lidí utrpěly zranění. Bomby zničily i řadu obytných budov. Krutou daň si bombardování vybralo také mezi obyvateli obcí Letňany, Satalice, Kbely a Čakovice, které v roce 1945 ještě ležely za hranicemi Prahy. Tisk v následujících dnech nepřinesl o náletu žádné zpravodajství, což je možná jeden z důvodů, proč se na něj postupně zapomínalo a informace o něm se z různých zdrojů liší.
Zdroj: Internet - aktuální zprávy
Náletem a bombardováním od Američanů bylo město srovnáno téměř celé se zemí. Počínaje jarem roku 1944 se stala řada českých průmyslových měst terčem náletů spojeneckých leteckých svazů. Cílem akcí obvykle byly velké průmyslové podniky, důležité železniční uzly a zejména továrny na výrobu a skladování pohonných hmot. Mezi nejznámější případy patří bombardování Ústí nad Labem a plzeňské Škody v dubnu 1945. Poněkud ve stínu však zůstal nálet na rafinerii v Kralupech nad Vltavou 22. března 1945, který si mezi českými obyvateli města vyžádal 145 obětí.Rafinerie Kralupol patřila mezi ty menší, v 30. letech produkovala 900 tun benzinu měsíčně. Na počátku války byla začleněna do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum, výroba benzinu v tomto závodě ale byla roku 1943 zastavena jako neefektivní. Objekt byl pečlivě zamaskován a po zbytek války udržován v provozuschopném stavu. Dodnes není zcela jasné, co vedlo Američany k bombardování rafinerie, která byla v té době již dva roky mimo provoz. Jednou z možností je, že Spojenci neměli k dispozici aktuální informace a domnívali se, že Kralupol stále vyrábí palivo pro německé jednotky. Druhou možností je, že nálet měl za cíl znemožnit obnovení výroby, o kterém Němci vzhledem k akutnímu nedostatku nafty na sklonku války uvažovali. Zásah až na druhý pokus.
Poprvé se Američané o zničení Kralupolu pokusili již 28. prosince 1944. Pro tento účel byla vyčleněna přibližně čtyřicítka těžkých bombardérů B-24 Liberator, vlivem husté mlhy a poruchy radiolokátoru doletělo nad cíl pouze 22 letadel. Ve dvou vlnách shodily 43 tun bomb, které však dopadly do polí severně od města, aniž by způsobily významnější škodu. Druhý úder přišel začátkem jara 1945. Dne 22. března panovalo podle svědků příjemné slunné počasí, krátce před polednem však jarní idylu přerušil letecký poplach. Jako hlavní cíl mělo kralupskou rafinérku původně určeno 165 bombardérů 304. peruti, z nichž však z italských letišť ráno kolem osmé hodiny odstartovalo pouze 160 strojů. Nad Kralupy se nakonec ve 12:29 hodin dostalo od severovýchodu celkem 125 liberátorů a aniž by byly obtěžovány německými stíhačkami, v osmi vlnách shodily během půl hodiny svůj náklad. Tím však bombardování neskončilo, neboť minutu po jedné hodině se nad městem objevila ještě devátá vlna dvaceti letadel, která měla jako svůj hlavní cíl německý Ruhland. Protože se však opozdila za stíhacím doprovodem, u Bezna na Mladoboleslavsku se odklonila ke Kralupům jakožto ke svému náhradnímu cíli. Cílem masivního útoku bylo kromě rafinerie i vlakové nádraží, které představovalo důležitý dopravní uzel. Hned první vlna náletů zasáhla v Kralupolu plný zásobník ropy. V důsledku vzniklého požáru se město zahalilo do hustého černého dýmu a další bombardování proto bylo prováděno prakticky naslepo. Celkem na město dopadlo 1256 tříštivých bomb o hmotnosti 316 tun.Bilance náletu byla tragická.
O život bezprostředně přišlo 248 lidí, z toho 145 Čechů. Zbytek obětí tvořili převážně němečtí vojáci. Těla mrtvých byla snášena do kostela. Raněné nikdo ani nepočítal, jejich počet šel do stovek.
Zdroj: Internet - aktuální zprávy
Během německé ofenzívy v Ardenách. došlo k incidentu mezi vesnicemi Malmédy a Ligneuville v Belgii, během kterého bylo zavražděno 71 neozbrojených amerických válečných zajatců.
Při útoku jednotek 6. tankové jednotky SS pod vedením Jochena Peipera narazily Waffen-SS na část příslušníků 285th Field Artillery Observation Battalion, kteří svedli s jednotkou SS krátký boj, po kterém se vzdali do německého zajetí. Následovalo jejich odzbrojení a s dalšími zajatými Američany (přibližně 150 lidí) byli posláni na blízké pole nedaleko silniční křižovatky.
Podle výpovědí a vyšetřování jeden z důstojníků SS vytáhl pistoli a střelil amerického zdravotního důstojníka a potom muže stojícího vedle něho. Ostatní němečtí vojáci se připojili ke střelbě ze samopalů. Do dnešního dne není zcela jasné, jaká příčina vedla ke střelbě po zajatcích. Dle jedné z verzí došlo ke střelbě poté, co se skupinka zajatců pokusila sebrat stráži zbraň a pokusit se o útěk. V nalezených záznamech neexistuje jediná zmínka, že by některý z důstojníků SS vydal rozkaz k postřílení zajatců.
Po americkém osvobození místa masakru se zpráva velmi rychle (i za přispění generálního štábu) roznesla mezi spojenecké jednotky, což mělo za následek vydání příkazu, že SS a Fallschirmjäger mají být stříleni na potkání. Po válce se odehrál s vojáky SS a jejich velitelem Peiperem vojenský soud za vraždu 308 spojeneckých vojáků a 111 belgických civilistů. Peiper byl uznán odpovědným za zavraždění 71 zajatců u Malméd a odsouzen k trestu smrti. V roce 1948 mu byla udělena milost a jeho trest zmírněn na doživotí a 22. prosince 1956 byl propuštěn. Pod falešným [zdroj?] jménem se odstěhoval do Francie, kde byl roku 1976 za nejasných okolností zavražděn.
Celý masakr přežilo asi 40 vojáků, patrně nejznámějším z nich byl pozdější herec Charles Durning. Přeživší, kterým se podařilo utéci a ukrýt, o celém incidentu později podali spojeneckému velitelství zprávu. Americké jednotky znovu dobyly místo 13. ledna 1945. Mrtvá těla byla vyzvednuta mezi 14. a 15. lednem. V dnešní době je na místě masakru postaven památník americkým vojákům popraveným nacisty.
Akce z konce září, která se s ohledem na dobu provedení stala největší hromadnou popravou v dějinách lidstva, nebyla tou poslední. V průběhu nacistické okupace sloužila rokle Babí Jar k dalším hromadným popravám, i když menšího rozsahu. Na místě byly popraveny další desetitisíce Židů, Romů, Ukrajinců a Rusů. Byli zde popravováni též váleční zajatci a partyzáni. Odhaduje se, že tu zahynulo až dvě stě tisíc lidí.
Měla ho na svědomí Nacisticko-sovětská skupina. Byla pokračováním NACI AB akcí, k vyhlazení polské inteligence.
Je to označení pro povraždění polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 25 000 mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence.
Poté, kdy nacistické Německo přepadlo 1. září 1939 Polsko a rozpoutalo tak druhou světovou válku v Evropě, se k jeho útoku v souladu s předchozími dohodami Ruska a Německa připojil dne 17. září i Sovětský svaz. Ten následně získal kromě území a porobeného obyvatelstva asi 15 000 válečných zajatců důstojnických hodností, převážně Poláků, k nimž připojil ještě asi 10 000 příslušníků inteligence (většinou rezervistů) zajatých mimo bojové operace. Ti byli vězněni ve zcela nevyhovujících podmínkách v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh NKVD k názoru, že není žádoucí, aby se „prominentní váleční zajatci“ obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit.
Hlavní vraždění, na rozkaz Josisfa Stalina z března 1940, bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Ostaškov a Starobělsk), kde bylo dohromady zlikvidováno asi 15 000 lidí (důstojníci), na řadě dalších míst však bylo v téže době po menších skupinkách povražděno daších 10 000 (většinou příslušníci inteligence). Další řádově tisíce lidí byly povražděny v roce 1941. Z důvodu neshody, které z těchto zavražděných zahrnout pod pojem Katyňský masakr a které nikoliv, kolísají udávané počty obětí masakru, a to v rozmezí 15 000 - 28 000 lidí, kteří zahynuli v období od 2.poloviny září 1939 až 1941. Mezi zavražděnými byl například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski.
Po vypuknutí Velké vlastenecké války se polská exilová vláda pokoušela vymoci propuštění svých
Sovětským svazem vězněných občanů a vojáků včetně těchto povražděných, o nichž se domnívala, že ještě žijí (nebo v to alespoň doufala).
Stalin tehdy tvrdil, že ve zmatcích na začátku bojů uprchli a on o nich nic neví.
V roce 1943 byly německou armádou u Katyně objeveny první masové hroby, do nichž byli zmasakrovaní zajatci pohřbeni.
Německo se pokusilo celou věc propagandisticky využít, Sovětský svaz je na oplátku obvinil, že vraždění je jeho dílo.
I v průběhu Norimberského procesu se Sovětský svaz nejprve pokusil svalit vinu za masakr na poražené Německo, to však nebylo reálné,
neboť dostupné důkazy byly dost průkazné. Sovětští politici přesto popírali vinu Stalina až do roku 1989, kdy Gorbačov připustil,
že jde o zločin stalinismu. Posléze byly označeny i zbylé masové hroby a vydány kopie klíčových dokumentů,
včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR, Josifem Stalinem.
Více informací
17. listopad 1939. Byly uzavřeny české vysoké školy (včetně ČVUT), vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů byly zbity a odvlečeny do koncentračních táborů. 1939 – Po pohřbu studenta Jana Opletala dne 15. listopadu, který se stal posledním projevem manifestačního odporu českého lidu proti německé okupaci Čech a Moravy v roce 1939, nařídil Hitler, aby jakékoliv další demonstrace byly bez ostychu ihned potlačeny vojenskou silou. Byly uzavřeny české vysoké školy, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, 1200 českých studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů. V roce 1941 byl 17. listopad vyhlášen zřejmě přičiněním exilové vlády, zejména pane Beneše, v Londýně za Mezinárodní den studentstva.
Byl to válečný zločin spáchaný Japonskou imperiální armádou během druhé čínsko-japonské války. Během nankingského masakru Japonci spáchali zvěrstva proti nevinným civilistům, včetně masových poprav, znásilňování, rabování a vypalování. Z počtu a kalibru těchto zločinů dokumentovaných na těch, co přežili, a z deníčků japonských militaristů, je mrazivý důkaz této historické tragédie nesporný.
Nanking byl od roku 1928 hlavním městem Číny. Počet obyvatel města vzrostl kvůli uprchlíkům z 250 tisíc na 1 milion. 11. listopadu 1937 zahájila japonská armáda postup na Nanking. Při postupu ničila města a vesnice. Například město Su-čou přezdívané čínské Benátky. 7. prosince byl Nanking definitivně obklíčen. 12. prosince se bránící čínské jednotky rozhodly ustoupit přes řeku Jang-c'-ťiang.
13. prosince Japonci prolomili hradby Nankingu. Mnoho lidí se ten den snažilo utéct z obleženého přes řeku Jang-c'-ťiang. Japonci do nich začali střílet. Jeden japonský voják vypověděl, že druhý den ráno byla řeka pokrytá asi 50 tisíci mrtvými lidskými těly včetně dětí. Vyčerpaní Číňané se však pod příslibem slušného zacházení vzdali. Velké množství čínských vojáků na předměstí bylo zajato již dříve, než japonské vojsko vkročilo do města. Čínští vojáci ve středu města se oblékli do civilního oblečení. Po „Slavnostním vstupu do města“ (17. prosince) Japonci zajali všechny, o kterých se domnívali, že byli čínští vojáci. Velké množství mladých mužů, kteří byli uvězněni, společně s těmi, kteří byli zajati už dříve, bylo posláno ven z města, aby mohli být zmasakrováni střelbou z kulometu. Jejich těla byla částečně spálena a naházena do Jang-c'-ťiang.
Po likvidaci zajatců vnikli Japonci do města. A začali namátkou zabíjet civilisty. Když došly náboje začali používat bodáky a meče. Dokonce mezi sebou soutěžili, kdo zabije více lidí. Vymýšleli extrémní způsoby mučení a mnozí se nechávali fotit.
Během 6 týdnů bylo znásilněno a posléze brutálně zabito kolem 20 tisíc žen.Japonci dokonce znásilňovali dívky mladší deseti let, ženy starší 70 let i těhotné ženy. To vše se odehrávalo v ulicích nebo na posvátných místech během dne. Důstojníci své vojáky k těmto činům povzbuzovali.
Když se Japonci v polovině listopadu blížili k Nankingu, skupina znepokojených cizinců vytvořila mezinárodní záchranný výbor, aby stanovil bezpečnou zónu, která by chránila uprchlíky. Tato zóna byla uvnitř města a čítala asi 20 utečeneckých táborů, ze kterých každý ubytoval od 200 do 12 tisíc lidí. Během těch šesti týdnů Japonci vnikli i do bezpečné zóny, aby zajali mladé muže. Pokaždé bylo zajato a na místě popraveno asi 100 mužů.
Většina expertů souhlasí, že nejméně 300 tisíc Číňanů zemřelo a 20 tisíc žen bylo znásilněno. Někteří odhadují mnohem větší počty – 340 tisíc mrtvých a 80 tisíc znásilněných žen. Japonská vláda k dnešnímu dni tvrdí, že tyto počty jsou přehnané. Někteří politikové dokonce prohlašovali, že sám masakr je výmysl.
Desetiletí po masakru Japonsko začalo popírat většinu z historie Nankingu. Byly psány knihy, které nabízely velmi odlišné pohledy na tento incident. Některé popírali různé události, jako kdyby se vůbec nestaly. Dokonce v roce 1990 byly v japonské vládě úředníci, kteří tvrdili, že masakr byl smyšlený. Japonsko se nikdy neomluvilo ani se nesnažilo odškodnit pozůstalé.
Sto tisíc lidí zmizelo během občanské války ve Španělsku v letech 1936 až 1939. Španělská justice dosud brání vyšetřování.
Zvěrstva spáchaná Rusem Trjapicynem využili Japonci jako důvod k pokračování okupace blízkého Sachalinu, kde měla jejich přítomnost zamezit opakování podobných událostí. Přesný počet obětí se zatím nepodařilo zdokumentovat.
Byl to ozbrojený střet mezi bolševiky, bělogvardějci a japonskou intervenční armádou v Nikolajevsku na Amuru (tehdy pouze Nikolajevsk) v roce 1920, během kterého bylo z rozkazu místního bolševického velitele J. I. Trjapicyna zmasakrováno velké množství zajatců i civilistů a město Nikolajevsk bylo do základu zničeno. Na konci května 1920 se rozšířila zpráva, že byly z Chabarovska na Nikolajevsk vyslány oddíly japonské intervenční armády. Současně nad městem začaly výzvědné lety japonských hydroplánů. Trjapicyn v rozporu s rozkazem vyššího velení rozhodl město nebránit a naopak jej evakuovat a ustoupit do tajgy. Nebolševické civilní obyvatelstvo, stejně jako bělogvardějce a Japonce, kteří ve městě jako zajatci zůstali, nechal zastřelit, budovy ve městě zapálit či vyhodit do povětří. Po incidentu Trjapicyn vyrazil se svou milenkou, dvaadvacetiletou eserkou Ninou Lebeděvovou, náčelnicí štábu Rudé armády v Nikolajevsku, za ustupujícími bolševickými oddíly. Za jimi spáchaná zvěrstva byli oba posléze bolševiky zatčeni, v červenci 1920 odsouzeni k smrti a následně zastřeleni.
V lednu 1920 Nikolajevsk obklíčil velký oddíl bolševických partyzánů pod vedením anarchisty Jakova Ivanoviče Trjapicyna o síle přibližně 3000 mužů. 24. února 1920 uzavřeli Japonci s bolševiky příměří, na jehož základě mohli bolševici vstoupit do města. Nějakou dobu po vstupu do města však začali bolševici vyvlékat z domů a popravovat místní bělogvardějce.
12. března 1920 Japonci na bolševiky neočekávaně zaútočili. Boj trval několik dní a skončil vítězstvím bolševiků. Večer 14. března 1920 došlo ke zničení hlavních japonských sil a poslední japonská jednotka kapitulovala v poledne 15. března 1920. Velká část japonských vojáků v boji zahynula, menší padla do zajetí.
V září 1918 předtím byl Nikolajevsk okupován japonskou intervenční armádou. Na počátku roku 1920 se ve městě nacházela vedle ruských obyvatel města a přibližně 300 bělogvardějců i posádka 14. pěchotní divize japonské císařské armády o síle 350 mužů a přibližně 450 japonských civilistů.
Nečekaný nález objevil náhodou v chicagských archivech student místní univerzity Jeff Nichols. Ve starých filmových záznamech z let první světové války našel obrázky tragického lodního neštěstí na Michiganském jezeře z roku 1915, při němž přišlo o život 844 lidí. Víc než čtvrtina z nich byli Češi.
Impulsem k zahájení byl atentát. K propuknutí však přispěla situace v jakém se obyvatelstvo nacházelo v mnoha zemích. 28. června 1914, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip byl členem radikálního hnutí Mladá Bosna, jejímž cílem byl sjednocení jižních Slovanů a nezávislost na Rakousko-Uhersku. Atentát na Františka Ferdinanda d'Este následně spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Původní malý srbský konflikt se rozšířil do celého světa, přesáhl hranice Evropy. Šlo o válku poziční, na souši i na moři. Byly nově použity chemické zbraně a letadla. Zahynulo při ní 10 milionů lidí, 20 milionů bylo zraněno a 8 milionů lidí zůstalo pohřešováno.