Sbírka zákonů rok 2013- 150 až 200

197/2013 Sb.,MS ČR mění v.312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců ,

účinnost 1.8.2013

196/2013 Sb.Vl.nař., konec vojáků při povodních 31.7.2013 ,

účinnost 17.7.2013

195/2013 Sb.V.MZdrav. Sdělení Ministerstva zdravotnictví o antigenním složení očkovacích látek pro očkování pro rok 2014, ,

194/2013 Sb MPO, vyhl. o kontrole kotlů a rozvodů tepelné energie ,

účinnost 1.8.2013

193/2013 Sb.MPO V. o kontrole klimatizačních systémů

účinnost 1.8.2013

192/2013 Sb.MŽP V. o stanovení formulářů k přidělení povolenek pro provozovatele letadla a povolení k emisím skleníkových plynů, ,

účinnost 1.8.2013

191/2013 Sb.MZe mění vyhl. č. 128/2009 Sb.,

o přizpůsobení veterinárních a hygienických požadavků pro některé potravinářské podniky, v nichž se zachází se živočišnými produkty- účinnost 1.9.2013
úplné znění 128/2009 před 1.9.2013
veterinární zákon

Ministerstvo zemědělství stanoví podle § 78 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární
zákon), ve znění zákona č. 131/2003 Sb., zákona č. 316/2004 Sb., zákona č. 48/2006 Sb., zákona č. 182/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona
č. 308/2011 Sb. a zákona č. 359/2012 Sb., k provedení § 22 odst. 2 písm. a) bodu 3 a § 24 odst. 2 písm. d) zákona:
Čl. I
Tato vyhláška byla oznámena v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu poskytování informací
v oblasti technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační společnosti, v platném znění.
Čl. II
Vyhláška č. 128/2009 Sb., o přizpůsobení veterinárních a hygienických požadavků pro některé potravinářské podniky, v nichž se zachází se
živočišnými produkty, se mění takto:
1. V § 1 odst. 1 úvodní části ustanovení se slova „předpisy Evropských společenství^1) (dále jen „předpisy Evropských společenství“)“
nahrazují slovy „předpisy Evropské unie^1) (dále jen „předpisy Evropské unie“)“.
2. V § 1 odst. 1 písm. c), § 3 odst. 1 a 3 úvodní části ustanovení, § 4, § 7 odst. 1 a 2, § 9 úvodní části ustanovení, § 10 odst. 1 úvodní
části ustanovení, § 11 a v § 12 odst. 1 se slova „Evropských společenství“ nahrazují slovy „Evropské unie“.
3. V § 7 odst. 2 se slova „§ 8 až 14“ nahrazují slovy „§ 8 až 14a“.
4. Za § 14 se vkládají nové § 14a a 14b, které včetně nadpisu znějí:
„Potravinářské podniky dodávající maso volně žijící zvěře a výrobky z masa volně žijící zvěře
§ 14a
(1) Dodává-li potravinářský podnik v rámci své maloobchodní činnosti maso volně žijící zvěře nebo výrobky z masa volně žijící zvěře, které
splňují požadavky a kritéria stanovená předpisem Evropské unie, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného
původu^15), jinému maloobchodnímu zařízení, jde o okrajovou a omezenou činnost, jestliže
a) jde o potravinářský podnik, v němž se týdně
1. bourá nejvýše 150kg vykostěného masa velké volně žijící zvěře, anebo tomu odpovídající množství nevykostěného masa velké volně žijící
zvěře,
2. porcuje nejvýše 35 kg masa, jde-li o maso drobné volně žijící zvěře,
3. vyrobí nejvýše 350 kg výrobků z masa volně žijící zvěře,
b) množství dodávaného masa a výrobků z masa volně žijící zvěře nepřekračuje týdně
1. 33% tímto podnikem vyrobeného vykostěného masa volně žijící zvěře, anebo tomu odpovídající množství nevykostěného masa velké volně žijící
zvěře,
2. 33% tímto podnikem vyrobeného masa volně žijící zvěře, jde-li o maso drobné volně žijící zvěře,
3. 33% tímto podnikem vyrobených výrobků z masa volně žijící zvěře,
c) jiné maloobchodní zařízení toto maso a výrobky z masa volně žijící zvěře
1. dodává přímo konečnému spotřebiteli, nebo
2. opracovává dále jen na výslovné přání konečného spotřebitele.
(2) Potravinářské podniky, kterým jsou dodávány maso volně žijící zvěře nebo výrobky z masa volně žijící zvěře opracované v jiném
potravinářském podniku v rámci jeho maloobchodní činnosti, mohou tyto výrobky uvádět do oběhu jen za podmínek stanovených v odstavci 1.

§ 14b
Pro potravinářský podnik, který provozuje maloobchodní činnost za podmínek stanovených v § 14a, platí vedle veterinárních a hygienických
požadavků stanovených předpisem Evropské unie o hygieně potravin^14) také veterinární a hygienické požadavky stanovené v příloze III k
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004
a) v oddílu I kapitole V odstavcích 2 a 3, v kapitole VII odstavci 1 písm. a) a v odstavcích 2, 4 a 5, pokud jde o velkou volně žijící zvěř,
b) v oddílu II kapitole V odstavcích 1, 5 a 6, pokud jde o drobnou volně žijící zvěř,
c) v oddílu IV kapitole II odstavcích 4 až 6, pokud jde o velkou volně žijící zvěř,
d) v oddílu IV kapitole III odstavcích 4 a 5, pokud jde o drobnou volně žijící zvěř,
e) v oddílu V kapitolách II a III, pokud jde o požadavky na hygienické zacházení s mletým masem a masnými polotovary před jejich výrobou a po
jejich výrobě, zejména o požadavky na jejich teplotu,
f) v oddílu VI, pokud jde o suroviny používané k přípravě výrobků z masa volně žijící zvěře.
“.
Čl. III
Účinnost
Tato vyhláška nabývá účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jejího vyhlášení.
Ministr: Ing. Bendl v. r.

190/2013 Sb. léčiva-předpisy
účinnost 25.7.2013
VYHLÁŠKA ze dne 28.června 2013, kterou se mění vyhláška č.54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů úplné znění 54/2008

   Ministerstvo  zdravotnictví  po projednání s Ministerstvem zemědělství, Ministerstvem    obrany,    Ministerstvem    vnitra   a   Ministerstvem   
   spravedlnosti stanoví podle § 114 odst. 3 a k provedení § 80 a 82 odst. 1   zákona   č.   378/2007  Sb.,  o  léčivech  a  o  změnách  některých
souvisejících zákonů

(zákon o léčivech), ve znění zákona č. 50/2013 Sb. a zákona č. 70/2013 Sb.:

   Čl. I
   Vyhláška č. 54/2008  Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích  uváděných  na  lékařském  předpisu  a  o  pravidlech používání
   lékařských  předpisů,  ve  znění vyhlášky č. 405/2008 Sb. a vyhlášky č. 177/2010 Sb., se mění takto:
   1.  V  §  1  odst. 2 písm. a) bodě 2 a § 12 odst. 2 se slova „zdravotní péče“ nahrazují slovy „zdravotních služeb“.
   2. V § 1 odst. 2 písmeno b) zní:
     „b) objednávky    poskytovatelů   zdravotních   služeb   (dále   jen „poskytovatel“) a fyzických nebo právnických osob oprávněných vykonávat
      veterinární  činnosti^5),  na  léčivé  přípravky,  včetně  transfuzních přípravků,  s výjimkou léčivých přípravků uvedených v písmenu a) bodě 1
      (dále jen „žádanka“),“.
   3. Poznámka pod čarou č. 4 se zrušuje.
   4. V § 1 odst. 3 písm. a) se slova „opatřený zaručeným elektronickým podpisem  předepisujícího lékaře založeným na kvalifikovaném certifikátu“ 
      nahrazují slovy „podepsaný  uznávaným  elektronickým podpisem předepisujícího lékaře“.
   5.  V  §  1  odst.  3  písm. b) se slova „provozovatelem zdravotnického zařízení“   nahrazují   slovem   „poskytovatelem“, slova  „opatřenou 
       elektronickým  podpisem“  se  nahrazují slovy „podepsanou elektronickým podpisem“ a věta poslední se zrušuje.
   6.  V  §  1  odst.  4  se  slova  „Na lékařském předpisu nelze umístit“ nahrazují  slovy  „Na  lékařském předpisu a na výpisu z receptu nesmějí 
       být  umístěny“  a na konci textu odstavce se doplňují slova „nebo které by měly reklamní charakter“.
   7.  V  § 3 odst. 5 se slova „knize lékařských předpisů“ nahrazují slovy „knize tiskopisů“.
   8.  V  §  4  odst.  2  se  za slovo „Znehodnocené“ vkládají slova „nebo nepotřebné“  a  za  slovy  „tyto  lékařské  předpisy“  se  slova  „před
       znehodnocením“ zrušují.
   9.  V § 4 odst. 3 větě první se za slovo „znehodnocených“ vkládají slova „nebo   nepotřebných“   a  ve  větě  druhé  se  slova  „Tyto  odevzdané
       znehodnocené“ nahrazují slovem „Takové“.
   10.  V  §  4  odst.  4  se  slova  „z  důvodů uvedených v jiném právním předpisu^9)“ zrušují.
   11. V § 4 odst. 5 se slovo „nakládání“ nahrazuje slovem „zacházení“.
   12. V § 5 odst. 1 se na konci textu písmene b) doplňují slova „ ; má-li se  podle  §  6  odst.  4  výdej  na  receptu předepsaného počtu balení
        opakovat,  lze  předepsat  dva  druhy  léčivých přípravků, jen pokud je počet opakování u obou druhů léčivých přípravků stejný“.
   13.  V  §  5  odst.  4 se slova „ , s výjimkou transfuzních přípravků,“ zrušují a slova „lékařském předpisu“ se nahrazují slovem „receptu“.
   14.  V § 5 odst. 6 písm. a) se slovo „označen“ nahrazuje slovem „určen“.
   15.  V § 6 odst. 1 písm. a) se slovo „je“ nahrazuje slovy „má být“ a na  konci  textu  písmene  se  doplňují slova „ ; jestliže léčivý přípravek
        nemá být hrazen z veřejného zdravotního  pojištění^9), uvádí se na  receptu  slova  „Hradí  nemocný“,  která  se  uvádí  i  v  případě,  že
        předepisující lékař nemá smlouvu se zdravotní   pojišťovnou   pacienta-pojištěnce^9),  pokud  nejde  o  neodkladnou  nebo akutní péči
        podle písmene d) bodu 6“.
   16.  V § 6 odst. 1 písm. b) se slova „ ; jestliže léčivý přípravek není hrazen  z veřejného zdravotního pojištění^9), uvádí se na receptu slova
        „Hradí  nemocný“,  která  se  uvádí i v případě, že předepisující lékař  nemá  smlouvu  se zdravotní pojišťovnou pacienta-pojiš- těnce^9), pokud
        nejde  o  nutnou  a neodkladnou péči podle písmene d) bodu 6“ zrušují a slova  „v  případě  poskytovatele ve Vězeňské službě České republiky se
        místo  adresy pacienta obviněného z trestného činu uvede název a adresa  vazební  věznice  a  u  pacienta  odsouzeného  pro trestný čin se uvede
        adresa  a  název  věznice“ se nahrazuje slovy „v případě osob ve výkonu  vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence se uvede adresa
        stávající vazební věznice nebo věznice,“.
   17.  V  § 6 odst. 1 písm. c) a § 13 odst. 1 písm. b) se na konci bodu 1  slovo „nebo“ zrušuje a vkládá se nový bod 2, který zní:
        „2.  mezinárodní  nechráněný  název  doporučený  Světovou zdravotnickou organizací s uvedením požadované lékové formy, síly a množství, nebo“.
         Dosavadní bod 2 se označuje jako bod 3.
   18.  V § 6 odst. 1 písm. c) bodě 3 a § 13 odst. 1 písm. b) bodě 3 se za slovo  „lékopisu^11)“  vkládají  slova  „nebo název léčivé nebo pomocné
        látky  uvedený  v  seznamu  stanoveném zvláštním právním předpisem nebo název  látky,  k  jejímuž  použití  bylo  vydáno povolení Ministerstvem
        zdravotnictví podle zákona o léčivech“.
   19.  V § 6 odst. 1 písm. d) bodě 4 se slova „pohotovostní službou včetně stomatologické  a  ústavní“  nahrazují  slovy  „lékařskou  pohotovostní
        službou nebo pohotovostní službou v oboru zubního lékařství“.
   20.  V § 6 odst. 1 písm. d) bod 6 zní:
        „6.  „Neodkladná  péče“  nebo  „Akutní  péče“,  je-li  léčivý přípravek  předepsán na účet veřejného zdravotního pojištění nesmluvním lékařem^9)
            v rámci jím poskytnuté neodkladné nebo akutní péče,“.
   21.  V § 6 odst. 1 písm. e) se za slovo „úhrada“ vkládají slova „nebo v případě,  že  je  předpisován  léčivý  přípravek  vydávaný  na lékařský
        předpis s omezením podle §39 odst.4 zákona o léčivech  nebo individuálně připravovaný léčivý přípravek s obsahem konopí pro léčebné účely“.
   22.  V § 6 odst. 2 se číslo „2.“ nahrazuje číslem „(2)“.
   23.  V § 6 odst. 2 písm. b) bodě 1 se za slovo „příjmení“ vkládají slova „ , identifikační číslo přidělené zdravotní pojišťovnou“.
   24.  V § 6 odst. 2 písm. b) se bod 2 zrušuje. Dosavadní bod 3 se označuje jako bod 2.
   25.  V § 6 odst. 2 písm. b) bodě 2 se slova „podle bodu 2“ zrušují.
   26.  V  §  6  odst.  3 se za slovo „označený“ vkládají slova „na přední straně“  a  na  konci  textu odstavce se doplňují slova „nebo poznámkou
         „ZSZS“,  pokud se jedná o úhradu léčby podle § 83 zákona o specifických zdravotních službách“.
   27.  V § 6 odstavec 4 včetně poznámky pod čarou č. 22 zní:
         „(4) Jestliže se má výdej na receptu předepsaného počtu balení léčivého přípravku  opakovat,  uvede  se  na  přední straně receptu, kromě údajů
        uvedených  v  odstavcích  1  až  3,  pokyn  k  opakovanému výdeji, a to zpravidla  slovem  „Repetatur“, a číslicí a slovy údaj o celkovém počtu
        výdejů.  Každý  nově  zahájený  výdej  je  považován za výdej prvního z balení   předepsaného   léčivého   přípravku   a  jako  takový  podléhá
        regulačnímu  poplatku  podle  zákona  o  veřejném zdravotním pojištění.
        Množství  předepsané  pro  jednotlivý  výdej  podléhá omezení podle § 5 odst.  2.  U  léčivých  přípravků obsahujících návykové látky^13) podle
        právního  předpisu  upravujícího  zacházení  z  návykovými látkami nebo prekursory   podle   přímo   použitelného  předpisu  Evropské  unie^22)
        opakovaný výdej nelze použít.
          22)   Nařízení   Evropského  parlamentu  a  Rady  (ES)  č.  273/2004  o prekursorech drog.“.
   28.  V  §  6 odst. 5 se na konci textu úvodní části ustanovení doplňují slova  „na  zadní  straně  receptu výše schválené úhrady nebo má-li být
        léčivý přípravek plně hrazen slova „plná úhrada“, a dále“.
   29.  V  §  6  odst.  5 písm. a) a b) se slova „na zadní straně receptu“   zrušují.
   30.  V  §  6  odst.  5 písm. b) se slova „ve kterém“ nahrazují slovy „u   něhož“.
   31.  V  § 6 odst. 6 se za slova „a je“ vkládají slova „na přední straně receptu“.
   32.  Za  §  6  se vkládá nový § 6a, který včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 23 zní:
         „§ 6a
          Údaje uváděné na receptu v přeshraniční péči
         (1)  Na receptu vystavovaném na žádost pacienta, který jej hodlá použít v jiném členském státě^23), se uvádějí alespoň tyto údaje:
             a)  jméno,  případně  jména,  příjmení, datum narození, telefonní číslo pacienta a adresa místa, kde se zdržuje,
             b)  mezinárodní  nechráněný  název  léčivé  látky  doporučený  Světovou zdravotnickou  organizací  s  uvedením  požadované lékové formy, síly a
                 množství,
             c)  návod k použití léčivého přípravku, včetně dávkování,
             d)  jméno,  případně jména, příjmení, odbornost předepisujícího lékaře,  adresa místa pravidelného poskytování zdravotních služeb včetně uvedení
                 názvu  státu,  emailová  adresa  a  telefonní číslo nebo fax s uvedením mezinárodní předvolby,
             e)  otisk   razítka   a   podpis  předepisujícího  lékaře;  v  případě elektronického receptu se otisk razítka a podpis předepisujícího lékaře
                 nahrazuje jeho elektronickým podpisem a
             f) datum vystavení receptu.
         (2)  Odchylně  od  odstavce  1  písm.  b)  předepisující  lékař použije chráněný  název,  pod nímž byl léčivý přípravek registrován, s uvedením
              lékové formy, síly a velikosti balení v případě, že
             a) se jedná o biologický léčivý přípravek, nebo
             b)  je  to podle předepisujícího lékaře nezbytné s ohledem na pacientův zdravotní  stav;  v takovém případě musí být na receptu stručně uvedeny
                důvody takového postupu.
        23)  Prováděcí  směrnice  Komise  2012/52/EU  ze dne 20. prosince 2012, kterou  se  stanoví  opatření  k usnadnění uznávání lékařských předpisů
             vystavených v jiném členském státě.“.
   33. V § 7 odstavec 2 zní:
      „(2)  Elektronický  recept  obsahuje  údaje  stanovené  v  § 6 obdobně.  Nebylo-li zdravotní pojišťovnou přiděleno identifikační číslo, uvede se
       do  příslušného  pole  „00000000“.  Dále  může  být elektronický recept doplněn dalšími údaji, kterými jsou zejména poznámky:
         a) pro vydávajícího lékárníka,
         b) pro pacienta,
         c) týkající se předepsaného léčivého přípravku.“.
   34. V § 7 se doplňuje odstavec 7, který zní:
       „(7)  Nebyl-li  na  základě  elektronického  receptu  uskutečněn výdej,   zaniká takový elektronický recept dnem uplynutí jeho platnosti.“.
   35. Za § 11 se vkládá nový § 11a, který včetně nadpisu zní:
      „§ 11a
       Záznam v registru pro léčivé přípravky s omezením
       (1) Lékař pro přístup do registru léčivých přípravků s omezením používá stejné  přístupové  údaje  jako  pro  komunikaci s centrálním úložištěm
         elektronických receptů. Pro komunikaci s registrem pro léčivé přípravky   s  omezením  se  §  11  použije přiměřeně. Prostřednictvím registru pro
         léčivé přípravky s omezením je lékaři obratem sděleno, zda jsou splněny   podmínky pro předepsání léčivého přípravku s omezením.
       (2)  Jsou-li  splněny  podmínky  pro  předepsání  léčivého  přípravku s omezením,    lékař   vystaví   elektronický   recept.   Prostřednictvím
        centrálního  úložiště  elektronických  receptů  je do registru léčivých přípravků  s  omezením  vložen záznam o předepsaném léčivém přípravku s
        omezením a předepisujícímu lékaři je obratem sdělen identifikační znak, kterým je zaslaný elektronický recept opatřen.“.
   36. V § 13 odst. 1 písmeno c) zní:
      „c)  počet  balení  nebo  dávek  léčivého přípravku; v případě léčivých   přípravků,  které  obsahují návykové látky, vypsaných římskou číslicí a
       slovy v latinském jazyce,“.
   37. V  §  13  odst. 2 písm. d) se slova „(ABO a Rh D)“ nahrazují slovy   „(AB0 a RhD)“.
   38. V § 13 odst. 2 písm. e) se za slovo „transfuze“ vkládají slova „ ,   potransfuzní reakce“.
   39. V § 14 odst. 1 písmeno b) zní:
       „b)  ostatními  léčivými  přípravky  platí 14 kalendářních dnů počínaje   dnem jeho vystavení, neurčí-li lékař jinak, nejdéle však 1 rok.“.
   40. V § 14 odstavec 3 zní:
       „(3)  Recept vystavený lékařskou pohotovostní službou nebo pohotovostní   službou  v  oboru  zubního  lékařství,  nebo  je-li  na receptu uvedeno
            „Akutní péče“ nebo „Neodkladná péče“ podle § 6 odst. 1 písm. d) bodu 6,   platí  nejdéle  do  konce prvního kalendářního dne následujícího po dni
             jeho vystavení.“.
   41. V § 15 odst. 1 se slova „Obdobně se postupuje v případě opakovaného   výdeje podle § 6 odst. 4, pokud je recept nezbytným dokladem“ nahrazují
        slovy  „Při  opakovaném  výdeji  podle  §  6  odst.  4, nejedná-li se o   poslední  výdej,  lékárník  vystaví na vydávaná balení výpis z receptu,
        který slouží jako doklad“.

 Čl. II
   Účinnost
   Tato vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem po jejím vyhlášení.
   Ministr:   doc. MUDr. Heger, CSc., v. r.

189/2013 Sb.
VYHLÁŠKA ze dne 27. června 2013
o ochraně dřevin a povolování jejich kácení
Ministerstvo životního prostředí stanoví podle §79 odst. 4 písm. d) a k provedení § 8 odst. 3 a 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
ve znění zákona č. 349/2009 Sb., (dále jen „zákon“):

ČÁST PRVNÍ
OCHRANA DŘEVIN A POVOLOVÁNÍ JEJICH KÁCENÍ
§ 1 Vymezení pojmů
Pro účely této vyhlášky se rozumí
a) zapojeným porostem dřevin soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s
výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže
některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina,
b) společenskými funkcemi dřeviny soubor funkcí dřeviny ovlivňujících životní prostředí člověka, jako je snižování prašnosti, tlumení hluku
či zlepšování mikroklimatu; mezi společenské funkce patří také funkce estetická, včetně působení dřevin na krajinný ráz a ráz urbanizovaného
prostředí,
c) zahradou pozemek u bytového domu nebo u rodinného domu^1) v zastavěném území obce, který je stavebně oplocený^2) a nepřístupný
veřejnosti,
d) stromořadím souvislá řada nejméně deseti stromů s pravidelnými rozestupy; chybí-li v některém úseku souvislé řady nejméně deseti
stromů některý strom, je i tento úsek považován za součást stromořadí; za stromořadí se nepovažují stromy rostoucí v ovocných sadech a
plantážích dřevin^3).
§ 2 Nedovolené zásahy do dřevin
(1) Nedovolenými zásahy do dřevin, které jsou v rozporu s požadavky na jejich ochranu, se rozumí zásahy vyvolávající poškozování nebo ničení
dřevin, které způsobí podstatné nebo trvalé snížení jejích ekologických nebo společenských funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí jejich
odumření.
(2) O nedovolený zásah podle odstavce 1 se nejedná, pokud je prováděn za účelem zachování nebo zlepšení některé z funkcí dřeviny, v rámci
péče o zvláště chráněný druh rostliny nebo živočicha anebo pokud je prováděn v souladu s plánem péče o zvláště chráněné území.
§ 3 Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Povolení ke kácení dřevin, za předpokladu, že tyto nejsou součástí významného krajinného prvku [§ 3 odst. 1 písm. b) zákona] nebo
stromořadí, se podle § 8 odst. 3 zákona nevyžaduje
a) pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
b) pro zapojené porosty dřevin, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
c) pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin^3),
d) pro dřeviny rostoucí v zahradách.
§ 4 Náležitosti žádosti o povolení kácení dřevin a náležitosti oznámení o kácení dřevin
(1) Žádost o povolení ke kácení dřevin (§ 8 odst. 1 zákona) musí vedle obecných náležitostí podání podle správního řádu obsahovat:
a) označení katastrálního území a parcely, na které se dřeviny nachází, stručný popis umístění dřevin a situační zákres,
b) doložení vlastnického práva či nájemního nebo uživatelského vztahu žadatele k příslušným pozemkům, nelze-li je ověřit v katastru
nemovitostí, včetně písemného souhlasu vlastníka pozemku s kácením, není-li žadatelem vlastník pozemku,
c) specifikaci dřevin, které mají být káceny, zejména druhy dřevin, jejich počet a obvod kmene ve výšce 130 cm nad zemí; pro kácení
zapojených porostů dřevin lze namísto počtu kácených dřevin uvést výměru kácené plochy s uvedením druhového zastoupení dřevin a
d) zdůvodnění žádosti.
(2) Oznámení o kácení dřevin (§ 8 odst. 2 a odst. 4 zákona) musí vedle obecných náležitostí podání podle správního řádu obsahovat:
a) označení katastrálního území a parcely, na které se dřeviny nachází, stručný popis umístění dřevin a situační zákres,
b) doložení vlastnického práva, či nájemního nebo uživatelského vztahu oznamovatele k příslušným pozemkům, nelze-li je ověřit v katastru
nemovitostí, včetně souhlasu vlastníka pozemku s kácením, není-li žadatelem vlastník pozemku, s výjimkou postupu podle § 8 odst. 4 zákona
a s výjimkou kácení dřevin při údržbě břehových porostů prováděné při správě vodních toků^4) a při odstraňování dřevin v ochranném pásmu
zařízení elektrizační a plynárenské soustavy prováděném při provozování těchto soustav^5),
c) specifikaci dřevin, které mají být káceny nebo byly pokáceny, zejména druhy dřevin, jejich počet a obvod kmene ve výšce 130 cm nad zemí;
pro kácení zapojených porostů dřevin lze namísto počtu kácených dřevin uvést výměru kácené plochy s uvedením druhového zastoupení dřevin,
d) zdůvodnění oznámení a
e) v případě kácení dřevin podle §8 odst.4 zákona doložení skutečností nasvědčujících tomu, že byly splněny podmínky pro tento postup.
§ 5 Období, ve kterém se kácení dřevin zpravidla provádí
Kácení dřevin se provádí zpravidla v období jejich vegetačního klidu. Obdobím vegetačního klidu se rozumí období přirozeného útlumu
fyziologických a ekologických funkcí dřeviny.
ČÁST DRUHÁ
Změna vyhlášky, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny
§ 6 Ve vyhlášce č.395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
ve znění vyhlášky č. 105/1997 Sb., vyhlášky č. 200/1999 Sb., vyhlášky č. 85/2000 Sb., vyhlášky č. 190/2000 Sb., vyhlášky č. 116/2004 Sb.,
vyhlášky č. 381/2004 Sb., vyhlášky č. 573/2004 Sb., vyhlášky č. 574/2004 Sb., vyhlášky č. 452/2005 Sb., vyhlášky č. 175/2006 Sb.,
vyhlášky č. 425/2006 Sb., vyhlášky č. 96/2007 Sb., vyhlášky č. 141/2007 Sb., vyhlášky č. 267/2007 Sb., vyhlášky č. 60/2008 Sb., vyhlášky č.
75/2008 Sb., vyhlášky č. 30/2009 Sb., vyhlášky č. 262/2009 Sb., vyhlášky č. 189/2010 Sb., vyhlášky č. 17/2011 Sb. a vyhlášky č.
393/2012 Sb., se § 8 zrušuje.
ČÁST TŘETÍ
ÚČINNOST
§ 7 Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 15. července 2013. Ministr: Mgr. Chalupa v. r.
-------------------------------- Poznámky -------
1) § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.
2) Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů.
3) Příloha vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky(katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů, (katastrální vyhláška).
4) § 47 odst. 2 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 150/2010 Sb.
5) § 24 odst. 3 písm. g), § 25 odst. 3 písm. g), § 58 odst. 1 písm. f) a § 59 odst. 1 písm. g) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání
a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

188/2013 Sb.

  SDĚLENÍ   Ministerstva práce a sociálních věcí
  ze dne 21. června 2013   o uložení kolektivních smluv vyššího stupně
  Ministerstvo práce a sociálních věcí sděluje, že v souladu s ustanovením §9 odst.1 zákona č.2/1991Sb., o kolektivním
  vyjednávání,  v  platném  znění,  byly u něj uloženy v období od 13. 5.2013 - 13. 6. 2013 tyto kolektivní smlouvy vyššího stupně:
   1.  Kolektivní smlouva vyššího stupně na roky 2013 - 2016, uzavřená dne   17. 4. 2013 mezi smluvními stranami
    Odborovým svazem Stavba České republiky,  Odborovým   svazem   pracovníků   dopravy,  silničního  hospodářství  a  autoopravárenství Čech a Moravy
    a
    Svazem podnikatelů ve stavebnictví v České republice.
   2.  Dodatek  č. 1 Kolektivní smlouvy vyššího stupně, uzavřený na období   od 1. 1. 2013 - 31. 12. 2014 mezi smluvními stranami
    Odborovým svazem KOVO
    a
    Českomoravskou elektrotechnickou asociací.
   Ministryně:   Ing. Müllerová v. r.

187/2013 Sb.

 SDĚLENÍ   Ministerstva práce a sociálních věcí
 ze dne 21. června 2013  o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně

   Ministerstvo práce a sociálních věcí podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním  vyjednávání,  ve  znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného
   pod č.199/2003Sb. a zákona č. 255/2005 Sb., sděluje, že Kolektivní smlouva  vyššího  stupně  na roky 2013 - 2016, uzavřená dne 17. 4. 2013
   mezi Odborovým svazem Stavba ČR, Odborovým svazem pracovníků dopravy, silničního  hospodářství  a  autoopravárenství  Čech  a Moravy a Svazem
   podnikatelů ve stavebnictví v ČR, je s účinností od prvního dne měsíce následujícího   po   vyhlášení  tohoto  sdělení  závazná  i  pro  další
   zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace  ekonomických činností CZ - NACE: 08.1, 16.23, 22.23, 23.2,
   23.3, 23.5, 23.6, 23.7, 23.9, 41, 42 a 43.
   S  obsahem  kolektivní  smlouvy  vyššího  stupně  se  lze  seznámit  na krajských  pobočkách  Úřadu  práce  České  republiky 
   a na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí (www.mpsv.cz).
   Ministryně:  Ing. Müllerová v. r.

186/2013 Sb.zákon o státním občanství

ZÁKON ze dne 11. června 2013
o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky)
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
STÁTNÍ OBČANSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY
HLAVA I
OBECNÁ USTANOVENÍ
§ 1
Tento zákon upravuje způsoby nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, prokazování a zjišťování státního občanství České
republiky, vydávání osvědčení o státním občanství České republiky (dále jen „osvědčení“), vedení evidence fyzických osob, které nabyly nebo
pozbyly státní občanství České republiky, a přestupky na úseku státního občanství.
§ 2
V tomto zákoně se dítětem rozumí fyzická osoba mladší 18 let, pokud nenabyla plné svéprávnosti.
HLAVA II
NABÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY
Díl 1
Způsoby nabývání státního občanství České republiky
§ 3
Státní občanství České republiky se nabývá
a) narozením,
b) určením otcovství,
c) osvojením,
d) nalezením na území České republiky,
e) udělením,
f) prohlášením, nebo
g) v souvislosti se svěřením do ústavní, pěstounské nebo jiné formy náhradní péče (dále jen „náhradní péče“).
Díl 2
Nabývání státního občanství České republiky narozením
§ 4
Dítě nabývá státní občanství České republiky narozením, je-li v den jeho narození alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky.
§ 5
Státní občanství České republiky nabývá narozením i dítě, které se narodí na jejím území a které by se jinak stalo osobou bez státního
občanství (dále jen „bezdomovec“), pokud jsou oba rodiče dítěte bezdomovci a alespoň jeden z nich má na území České republiky ke dni
narození dítěte povolen pobyt^1) na dobu delší než 90 dnů.
Díl 3
Nabývání státního občanství České republiky určením otcovství
§ 6
Dítě, jehož matka není státní občankou České republiky, nabývá státní občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu
o určení otcovství státního občana České republiky.
§ 7
(1) Dítě, jehož matka není státní občankou České republiky, avšak je občankou jiného členského státu Evropské unie, Švýcarské konfederace
nebo státu, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru^2) (dále jen „stát Evropské unie“), anebo má trvalý pobyt^1)
na území České republiky, anebo je bezdomovkyní, nabývá státní občanství České republiky dnem, kdy bylo učiněno souhlasné prohlášení
rodičů o určení otcovství státního občana České republiky.
(2) Dítě, jehož matka není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani nemá trvalý pobyt^1) na území České republiky, ani
není bezdomovkyní, nabývá státní občanství České republiky dnem, kdy bylo učiněno souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství státního
občana České republiky, pokud rodiče prokázali otcovství matričnímu úřadu genetickou zkouškou formou znaleckého posudku podle zákona o
znalcích a tlumočnících.
Díl 4
Nabývání státního občanství České republiky osvojením
§ 8
Dítě nabývá státní občanství České republiky osvojením, k němuž došlo rozhodnutím orgánu České republiky, je-li alespoň jeden z osvojitelů
státním občanem České republiky, a to dnem nabytí právní moci rozhodnutí o osvojení.
§ 9
Dítě, které bylo osvojeno rozhodnutím orgánu cizího státu a alespoň jedním z osvojitelů je státní občan České republiky, nabývá státní
občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozhodnutí o uznání osvojení, pokud bylo osvojení v České republice podle zákona o
mezinárodním právu soukromém uznáno^3).
Díl 5
Nabývání státního občanství České republiky nalezením na území České republiky
§ 10
Dítě mladší 3 let nalezené na území České republiky, jehož totožnost se nepodaří zjistit, nabývá státní občanství České republiky dnem nalezení
na území České republiky, pokud do 6 měsíců ode dne nalezení nevyjde najevo, že nabylo státní občanství jiného státu. V případě pochybností
o dni nalezení rozhodne o dni nabytí státního občanství České republiky v řízení zahájeném z moci úřední anebo na návrh, který za dítě podá
zákonný zástupce dítěte nebo opatrovník, Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“).
Díl 6
Nabývání státního občanství České republiky udělením
§ 11
O udělení státního občanství České republiky rozhoduje ministerstvo.
§ 12
Na udělení státního občanství České republiky není právní nárok.

Podmínky udělení státního občanství České republiky
§ 13
(1) Státní občanství České republiky lze udělit, pokud je žadatel integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o
integraci z hlediska rodinného, pracovního, nebo sociálního, a splňuje ostatní podmínky stanovené v § 14.
(2) Státní občanství České republiky nelze udělit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost,
demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.
§ 14
(1) Státní občanství České republiky lze udělit, pokud má žadatel na území České republiky povolen trvalý pobyt^1) ke dni podání žádosti
nepřetržitě
a) po dobu alespoň 5 let,
b) po dobu alespoň 3 let, jde-li o žadatele, který je občanem státu Evropské unie, nebo
c) po dobu, která společně s bezprostředně předcházejícím oprávněným pobytem na území České republiky dosahuje alespoň 10 let.
Do doby pobytu požadovaného v písmenech a) a b) se započítává doba jakéhokoli oprávněného pobytu na území České republiky před dosažením
18 let věku.
(2) Státní občanství České republiky lze udělit, pokud žadatel prokáže, že se na území České republiky skutečně zdržuje alespoň v rozsahu jedné
poloviny doby pobytu, jak je stanovena v odstavci 1 písm. a) až c). Do této doby se započítávají i období nepřítomnosti cizince na území České
republiky, pokud jednotlivá období nepřítomnosti nepřesáhla 2 po sobě jdoucí měsíce, nebo ze závažného důvodu 6 po sobě jdoucích měsíců;
závažným důvodem je zejména těhotenství a narození dítěte, vážné onemocnění, studium, odborné školení nebo pracovní cesta.
(3) Státní občanství České republiky lze udělit žadateli staršímu 15 let, který
a) nebyl pravomocně odsouzen pro nedbalostní trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebo pro úmyslný trestný čin,
b) pokud se v České republice zdržuje po dobu kratší 10 let, ve státě, jehož je státním občanem, nejde-li o žadatele, kterému byla na území
České republiky udělena mezinárodní ochrana formou azylu nebo doplňkové ochrany^4), nebo ve státech, ve kterých v posledních 10 letech přede
dnem podání žádosti pobýval nepřetržitě více než 6 měsíců po dosažení věku 15let, nebyl pravomocně odsouzen pro nedbalostní trestný čin k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo pro úmyslný trestný čin.
Podmínka podle písmen a) a b) je splněna, pokud se na žadatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo pokud byl v cizím státě odsouzen za čin,
který není trestný podle práva České republiky.
(4) Státní občanství České republiky lze udělit žadateli, který prokáže znalost českého jazyka. Tuto podmínku nemusí splnit žadatel, který
doloží, že v minulosti absolvoval alespoň po dobu 3 školních let základní, střední, nebo vysokou školu, na kterých byl vyučovacím
jazykem český jazyk, žadatel, který je ke dni podání žádosti mladší 15 nebo starší 65 let, nebo žadatel s tělesným nebo mentálním postižením,
které mu znemožňuje osvojit si znalost českého jazyka.
(5) Státní občanství České republiky lze udělit žadateli, který prokáže základní znalost ústavního systému České republiky a základní orientaci
v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky. Tuto podmínku nemusí splnit žadatel, který doloží, že v
minulosti absolvoval alespoň po dobu 3 školních let základní, střední, nebo vysokou školu, na kterých byl vyučovacím jazykem český jazyk,
žadatel, který je ke dni podání žádosti mladší 15 nebo starší 65 let, nebo žadatel s tělesným nebo mentálním postižením, které mu znemožňuje
osvojit si znalost ústavního systému České republiky a základní orientaci v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích
České republiky.
(6) Státní občanství České republiky lze udělit žadateli, který v posledních 3 letech předcházejících dni podání žádosti neporušil
závažným způsobem povinnosti vyplývající z jiných právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na území České republiky^1), veřejné
zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, zaměstnanost, daně, cla, odvody a poplatky, vyživovací povinnost vůči
dítěti, které má trvalý pobyt na území České republiky, nebo veřejnoprávní povinnosti k obci, ve které je žadatel přihlášen k
pobytu, jde-li o povinnosti uložené obcí v samostatné působnosti.
(7) Státní občanství České republiky lze udělit žadateli, který prokáže výši a zdroje svých příjmů, popřípadě splnění oznamovací povinnosti při
přeshraničním převozu^5) nebo bezhotovostní převod finančních prostředků z ciziny a že ze svých příjmů v deklarované výši odvádí daň,
pokud podle jiného právního předpisu^6) tuto povinnost neplní jiná osoba. Skutečnosti dle předchozí věty je žadatel povinen prokázat za
období posledních 3 let předcházejících dni podání žádosti. Tuto podmínku nemusí splnit žadatel, který je ke dni podání žádosti mladší
18 let.
(8) Státní občanství České republiky lze udělit žadateli, který prokáže, že jeho pobyt na území České republiky v posledních 3 letech
předcházejících dni podání žádosti výrazně a bez vážných důvodů nezatěžoval systém státní sociální podpory nebo systém pomoci v hmotné
nouzi. Výrazným zatížením systému státní sociální podpory nebo systému pomoci v hmotné nouzi se rozumí, že žadatel je převážně závislý na
dávkách poskytovaných ze systému státní sociální podpory nebo systému pomoci v hmotné nouzi, pokud se nejedná o osobu, která je vyloučena z
výkonu výdělečné činnosti z důvodu svého zdravotního stavu, připravuje se na budoucí povolání^7), nebo čerpá mateřskou či rodičovskou
dovolenou, nebo soustavně pečuje o jinou osobu, která je na takovou péči odkázána.
§ 15
Prominutí splnění některých podmínek stanovených pro udělení státního občanství České republiky
(1) Splnění podmínky stanovené v § 14 odst. 1 může být prominuto žadateli, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt a
a) narodil se na území České republiky,
b) je nebo byl státním občanem České republiky nebo České socialistické republiky (dále jen „český státní občan“), popřípadě do roku 1968
státním občanem Československé republiky nebo Československé socialistické republiky (dále jen „československý státní občan“),
c) alespoň jeden z jeho rodičů je státním občanem České republiky,
d) byl po dosažení věku 18 let osvojen státním občanem České republiky,
e) jeho manžel nebo registrovaný partner^8) (dále jen „partner“), se kterým žije ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky,
f) má povolen trvalý pobyt na území České republiky z důvodů humanitárních, jiných důvodů hodných zvláštního zřetele, nebo pokud je
jeho pobyt na území v zájmu České republiky^1),
g) je ke dni podání žádosti mladší 18 let, nebo
h) je bezdomovcem nebo mu byla na území České republiky udělena mezinárodní ochrana formou azylu^4), pokud platnost rozhodnutí o
udělení této formy mezinárodní ochrany trvá.

(2) Splnění podmínky stanovené v § 14 odst. 2 může být prominuto žadateli, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt a
a) jeho manžel nebo partner^8), se kterým žije ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky, nebo
b) je ke dni podání žádosti mladší 18 let.

(3) Splnění podmínek stanovených v § 14 odst. 4 a 5 může být prominuto z důvodů hodných zvláštního zřetele.

(4) Splnění podmínky stanovené v § 14 odst. 6 může být prominuto, pokud žadatel odstranil způsobený škodlivý následek nebo učinil účinná
opatření k jeho odstranění.

(5) Splnění podmínky stanovené v § 14 odst. 8 může být prominuto z důvodů hodných zvláštního zřetele, jimiž je zejména skutečnost, že
žadatel je bezdomovcem nebo mu byla udělena mezinárodní ochrana na území České republiky formou azylu nebo doplňkové ochrany^4).

§ 16
Udělení státního občanství České republiky z důvodu významného přínosu pro Českou republiku

(1) Ministerstvo může udělit státní občanství České republiky žadateli, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt^1) a udělení
státního občanství České republiky by bylo významným přínosem pro Českou republiku z hlediska vědeckého, vzdělávacího, kulturního,
sportovního, slouží k plnění mezinárodních závazků České republiky nebo účelům humanitárním, nebo je v jiném státním zájmu. Žadatel nemusí
splňovat podmínky stanovené v § 14, s výjimkou podmínky stanovené v §14 odst. 3.

(2) Žadatel předloží doklad, který mu byl vystaven některým z ministerstev či jiným ústředním správním úřadem^9), Kanceláří
prezidenta republiky, veřejnou nebo státní vysokou školou, nebo veřejnou výzkumnou institucí^10), a který osvědčuje důvod pro udělení
státního občanství České republiky podle odstavce 1; žadatel nepředkládá doklad uvedený v § 19 písm. g) ani doklady podle § 20.

Řízení ve věci udělení státního občanství České republiky
§ 17
Žádost o udělení státního občanství České republiky se podává osobně u krajského úřadu, v hlavním městě Praze u úřadu městské části stanovené
v příloze č. 1 k tomuto zákonu (dále jen „krajský úřad“) příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele.

§ 18
(1) Manželé mohou podat společnou žádost o udělení státního občanství České republiky, do níž mohou zahrnout své děti.
(2) Pokud žádost o udělení státního občanství České republiky podává jen jeden z rodičů dítěte, může do žádosti dítě zahrnout pouze se
souhlasem druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem. Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže druhý rodič vyjádří svůj souhlas
a žádost podepíše před správním orgánem, u něhož je žádost podána.
Souhlas druhého rodiče se nevyžaduje, pokud byl rodičovské odpovědnosti zbaven, výkon jeho rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen
nebo pozastaven, není-li jeho pobyt, pokud žije mimo území České republiky, znám nebo zemřel.
(3) Rodiče, popřípadě jeden z rodičů, mohou podat samostatnou žádost o udělení státního občanství České republiky pro dítě. Pokud žádost
podává jeden z rodičů, může tak učinit pouze se souhlasem druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem. Souhlas druhého rodiče,
případně úřední ověření podpisu, se nevyžaduje za podmínek uvedených v odstavci 2. Jestliže oba rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské
odpovědnosti, výkon jejich rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven nebo není-li jejich pobyt, pokud žijí mimo území
České republiky, znám, může podat samostatnou žádost o udělení státního občanství České republiky pro dítě jeho zákonný zástupce nebo
opatrovník. Opatrovník k žádosti připojí pravomocné rozhodnutí soudu o svém ustanovení.

(4) Společnou žádost manželů ani žádost, do které jsou zahrnuty děti, není možné podat, pokud žadatel žádá o udělení státního občanství České
republiky podle § 16.

(5) K žádosti o udělení státního občanství České republiky dítěti staršímu 15 let je třeba jeho souhlas s úředně ověřeným podpisem.
Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže dítě vyjádří svůj souhlas a žádost podepíše před správním orgánem, u něhož je žádost podána.

§ 19
Kromě náležitostí stanovených správním řádem musí být z žádosti o udělení státního občanství České republiky patrné, zda a z jakých
důvodů se žádá o prominutí splnění podmínek pro udělení státního občanství České republiky. K žádosti o udělení státního občanství České
republiky žadatel připojí
a) rodný list,
b) oddací list nebo doklad o vzniku registrovaného partnerství^8) (dále jen „partnerství“), pokud uzavřel manželství nebo vstoupil do
partnerství,
c) doklad o rozvodu manželství nebo rozhodnutí o zrušení partnerství, pokud bylo manželství rozvedeno nebo partnerství zrušeno,
d) úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera^8),
e) výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad vydaný příslušným soudem nebo správním orgánem cizího státu nebo jiný doklad prokazující
bezúhonnost žadatele podle § 14 odst. 3 písm. b), nebo čestné prohlášení o bezúhonnosti, jde-li o cizí stát, kde žadatel v posledních
10 letech pobýval po kratší dobu nebo cizí stát výpis z evidence trestů nebo rovnocenný doklad nevydává či jej odmítá žadateli vydat, (dále jen
„doklad o bezúhonnosti“); tyto doklady nesmí být starší než 6 měsíců,
f) životopis, zpracovaný volnou formou v českém jazyce, ve kterém uvede zejména údaje o pobytu na území České republiky, včetně délky
zahraničních pobytů během této doby, pracovní nebo jiné výdělečné činnosti a studiu v České republice a rodinném a společenském životě,
g) doklad o absolvování zkoušky znalosti z českého jazyka, základní znalosti ústavního systému České republiky a základní orientace v
kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky pro účely udělování státního občanství (dále jen „zkouška z
jazyka a reálií“) nebo doklady, které prokáží, že v minulosti absolvoval alespoň po dobu 3 školních let základní, střední nebo
vysokou školu, na kterých byl vyučovacím jazykem český jazyk, nebo že jde o žadatele s tělesným nebo mentálním postižením, které mu
znemožňuje osvojit si znalost českého jazyka nebo znalost ústavního systému České republiky a základní orientaci v kulturně-společenských,
zeměpisných a historických reáliích České republiky, nejedná-li se o žadatele mladšího 15 nebo staršího 65 let.

§ 20
(1) Žadatel k žádosti o udělení státního občanství České republiky dále připojí
a) doklady, které prokazují pobyt žadatele na území České republiky a jeho pobyty v zahraničí,
b) potvrzení, která nejsou starší než 30 dnů, že nemá v evidenci daní u orgánů Finanční správy České republiky ani orgánů Celní správy České
republiky evidován nedoplatek s výjimkou nedoplatku, u kterého je povoleno posečkání jeho úhrady nebo rozložení jeho úhrady na splátky.
(2) Žadatel dále k žádosti připojí doklady prokazující zdroje jeho finančních prostředků sloužících k zajištění jeho životních potřeb v
České republice, zejména
a) potvrzení o tom, že je příjemcem starobního, invalidního nebo jiného důchodu,
b) doklady, které prokazují příjmy manžela nebo partnera^8), pokud je na jeho příjmy žadatel odkázán,
c) doklady, že disponuje příjmy ze zahraničí.
(3) Žadatel, který v České republice vykonává nebo vykonával závislou práci, k žádosti dále připojí
a) potvrzení o svém zaměstnání včetně informace o výši příjmu,
b) pracovní smlouvy nebo potvrzení o zaměstnání, případně další podklady prokazující pracovní aktivity žadatele, kterým se v České
republice v minulosti věnoval.
(4) Žadatel, který studuje nebo v minulosti na území České republiky studoval, k žádosti dále připojí
a) potvrzení o studiu,
b) poslední školní vysvědčení nebo jiné doklady prokazující studium.
§ 21
(1) Krajský úřad pouze vyplní se žadatelem dotazník k žádosti a spolu s předloženými doklady a svým stanoviskem a stanoviskem obecního úřadu
obce, ve které je žadatel přihlášen k pobytu, jej zašle do 30 dnů ode dne jejího podání ministerstvu; dotazník je uveden v příloze č. 2 k
tomuto zákonu.

(2) Stanoviska obecního úřadu a krajského úřadu obsahují vyjádření ke splnění podmínek pro udělení státního občanství České republiky, které
může obecní úřad nebo krajský úřad na základě informací, jež má k dispozici, posoudit.

§ 22
(1) Pokud má ministerstvo pochybnosti o správnosti údajů uvedených v předložených dokladech, nebo je jako podklad pro posouzení žádosti
považuje za nedostatečné, je oprávněno dále požádat o informaci jiný státní orgán, orgán územního samosprávného celku nebo zdravotní
pojišťovnu, které jsou povinny požadovanou informaci poskytnout, pokud ji mají k dispozici.
(2) Za účelem prokázání podmínky uvedené v § 14 odst. 3 písm. a) si ministerstvo vyžádá podle jiného právního předpisu^11) výpis z evidence
Rejstříku trestů, jde-li o žadatele staršího 15 let. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů
se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.
(3) K žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie
České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované
informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované
informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví,
nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.

§ 23
(1) Ministerstvo rozhodne o žádosti o udělení státního občanství České republiky do 180 dnů ode dne, kdy mu byla žádost doručena.
(2) Rozhodnutí v řízení o rozkladu proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky vydá ministr ve lhůtě 120
dnů ode dne podání rozkladu.

§ 24
(1) Vyhovuje-li se žádosti o udělení státního občanství České republiky, vydá ministerstvo žadateli listinu o udělení státního
občanství České republiky namísto stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí. V takovém případě nabývá rozhodnutí o udělení státního
občanství České republiky právní moci dnem uvedeným v § 27 odst. 1.
(2) Ministerstvo o udělení státního občanství České republiky bezodkladně informuje krajský úřad.

§ 25
Pokud ministerstvo žádost o udělení státního občanství České republiky zamítne, může žadatel podat novou žádost nejdříve po uplynutí 2 let od
dne nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti. To neplatí, byl-li žadatel v době zamítnutí žádosti dítětem nebo splnil-li žadatel
v mezidobí v důsledku uplynutí času podmínku podle § 14, jejíž nesplnění bylo důvodem zamítnutí žádosti.

§ 26
Soudní přezkum
Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle § 22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem.

§ 27
Státoobčanský slib
(1) Státní občanství České republiky se nabývá dnem složení státoobčanského slibu, popřípadě dnem nabytí právní moci rozhodnutí o
prominutí složení státoobčanského slibu, nebo dnem převzetí listiny o udělení státního občanství České republiky dítěti mladšímu 15 let jeho
zákonným zástupcem.

(2) Státoobčanský slib zní: „Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu dodržovat její Ústavu a ostatní zákony
České republiky.“
(3) Státoobčanský slib skládá žadatel, který dosáhl věku 15 let.
(4) Státoobčanský slib se skládá veřejně a slavnostním způsobem před ředitelem krajského úřadu, v hlavním městě Praze před tajemníkem úřadu
městské části hlavního města Prahy stanovené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, nebo před jím pověřenou osobou. Státoobčanský slib lze v
případě důvodů hodných zvláštního zřetele složit i v cizině před vedoucím zastupitelského úřadu nebo konzulárního úřadu České republiky,
s výjimkou konzulárního úřadu vedeného honorárním konzulárním úředníkem (dále jen „zastupitelský úřad“) nebo před jím pověřenou osobou.
(5) Žadatel může složit státoobčanský slib nejpozději do 12 měsíců ode dne, kdy mu byla výzva ke složení státoobčanského slibu doručena. Pokud
státoobčanský slib v této lhůtě nesloží, ministerstvo usnesením řízení zastaví a rozhodnutí o udělení státního občanství České republiky
zruší.
(6) Ministerstvo může složení státoobčanského slibu z důvodů hodných zvláštního zřetele prominout.

Zvláštní úprava udělení státního občanství České republiky
§ 28
(1) Ministerstvo udělí státní občanství České republiky dítěti, jehož matka není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani
bezdomovkyní, na základě souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství státního občana České republiky, pokud určení otcovství
státním občanem České republiky nemělo pouze účelový charakter, jehož cílem bylo zejména získání oprávnění k pobytu dítěte a jeho matky na
území České republiky nebo zneužití systému státní sociální podpory v České republice. Při posouzení, zda určení otcovství státního občana
České republiky k dítěti cizí státní občanky nemělo pouze účelový charakter, ministerstvo zohlední zejména to, zda otec dítěte, ke
kterému určil otcovství,
a) žije s dítětem ve společné domácnosti, nebo je s dítětem v pravidelném kontaktu,
b) podílí se na výchově dítěte a
c) plní vyživovací povinnost vůči dítěti.
(2) Žádost o udělení státního občanství České republiky podle odstavce 1 mohou podat ministerstvu zákonní zástupci dítěte nebo opatrovník ve
lhůtě 1 roku ode dne, kdy bylo učiněno souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství, v případě, že bylo otcovství určeno ještě před
narozením dítěte, ve lhůtě 1 roku ode dne jeho narození. Žadatel nemusí splňovat podmínky stanovené v § 14. Ustanovení § 19 a 20 se nepoužijí.
(3) Pokud žádost podává jen jeden z rodičů dítěte, může tak učinit pouze se souhlasem druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem.
Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže druhý rodič vyjádří svůj souhlas a žádost podepíše před správním orgánem, u něhož je žádost
podána. Souhlas druhého rodiče se nevyžaduje, pokud byl rodičovské odpovědnosti zbaven, výkon jeho rodičovské odpovědnosti byl v této
oblasti omezen nebo pozastaven, není-li jeho pobyt, pokud žije mimo území České republiky, znám nebo zemřel.
(4) Žádost se podává ministerstvu. Žádost lze rovněž podat u kteréhokoliv krajského úřadu. Krajský úřad zašle žádost ve lhůtě 30 dnů
ode dne jejího podání ministerstvu. V cizině lze podat žádost u zastupitelského úřadu, který ji ve lhůtě 30 dnů zašle spolu se svým
stanoviskem ministerstvu; na obsah stanoviska se použije obdobně ustanovení § 21 odst. 2. K žádosti přiloží zákonný zástupce nebo
opatrovník rodný list dítěte a zároveň vyplní dotazník, ve kterém se uvedou identifikační údaje dítěte a rodičů, údaje o určení otcovství a
další skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti; dotazník je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Opatrovník připojí k žádosti pravomocné
rozhodnutí soudu o svém ustanovení.
(5) Lhůta pro vydání rozhodnutí činí 60 dnů ode dne, kdy byla žádost doručena ministerstvu.
(6) K žádosti si ministerstvo vyžádá stanovisko obecního úřadu z místa pobytu dítěte a jeho rodičů, Policie České republiky a orgánu
sociálně-právní ochrany dětí. Na obsah stanoviska se použije obdobně ustanovení § 21 odst. 2.
(7) Po dobu řízení a za předpokladu, že otcovství státního občana České republiky bylo určeno, se považuje pobyt dítěte na území České
republiky za trvalý pobyt^1).
(8) K nabytí státního občanství České republiky dojde dnem převzetí listiny o udělení státního občanství České republiky zákonným zástupcem
dítěte nebo opatrovníkem.

§ 29
(1) Ministerstvo udělí státní občanství České republiky dítěti, které se narodí na území České republiky a nenabude narozením státní
občanství ani jednoho z rodičů a alespoň jeden z rodičů má na území České republiky ke dni narození dítěte povolen pobyt^1) na dobu delší
než 90 dnů.
(2) Žádost o udělení státního občanství České republiky podle odstavce 1 mohou podat ministerstvu zákonní zástupci dítěte nebo opatrovník.
Žadatel nemusí splňovat podmínky stanovené v § 14. Ustanovení § 19 a 20 se nepoužijí.
(3) Pokud žádost podává jen jeden z rodičů dítěte, může tak učinit pouze se souhlasem druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem.
Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže druhý rodič vyjádří svůj souhlas a žádost podepíše před správním orgánem, u něhož je žádost
podána. Souhlas druhého rodiče se nevyžaduje, pokud byl rodičovské odpovědnosti zbaven, výkon jeho rodičovské odpovědnosti byl v této
oblasti omezen nebo pozastaven, není-li jeho pobyt, pokud žije mimo území České republiky, znám nebo zemřel.
(4) Státní občanství České republiky podle odstavce 1 ministerstvo neudělí dítěti, které by se stalo bezdomovcem pouze v důsledku toho, že
jeho rodič neučiní ve vztahu k příslušným orgánům státu, jehož je státním občanem, bez závažných důvodů úkon, na základě kterého by dítě
nabylo státní občanství daného státu narozením. Pokud byla rodiči dítěte v době, kdy bylo možné učinit příslušný úkon, udělena v České
republice mezinárodní ochrana formou azylu nebo doplňkové ochrany^4), považuje se to bez dalšího za závažný důvod podle věty první.
(5) K nabytí státního občanství České republiky dojde dnem převzetí listiny o udělení státního občanství České republiky zákonným zástupcem
dítěte nebo opatrovníkem.

§ 30
(1) Ministerstvo udělí státní občanství České republiky fyzické osobě starší 3 let nalezené na území České republiky, u níž se pro stupeň
rozumové vyspělosti nebo pro zdravotní postižení nepodaří zjistit její totožnost, pokud do 6 měsíců ode dne nalezení nevyjde najevo, že nabylo
státní občanství jiného státu. Fyzická osoba nemusí splňovat podmínky stanovené v § 14. Ustanovení § 19 a 20 se nepoužijí.

(2) Žádost o nabytí státního občanství České republiky nalezením na jejím území podává ministerstvu opatrovník fyzické osoby, o jejíž
nabytí státního občanství se jedná, který k žádosti připojí pravomocné rozhodnutí soudu o svém ustanovení. Žádost lze rovněž podat u
kteréhokoliv krajského úřadu. Krajský úřad zašle žádost ve lhůtě 30 dnů ode dne jejího podání ministerstvu. Ministerstvo může řízení zahájit
rovněž z moci úřední, dozví-li se o fyzické osobě, u které lze důvodně předpokládat, že by mohla nabýt státní občanství České republiky
nalezením na jejím území podle odstavce 1.

(3) K žádosti si ministerstvo vyžádá stanovisko obecního úřadu z místa bydliště fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná, a Policie
České republiky. Na obsah stanoviska se použije obdobně ustanovení § 21 odst. 2.

(4) K nabytí státního občanství České republiky dojde dnem převzetí listiny o udělení státního občanství České republiky opatrovníkem.

Díl 7
Nabývání státního občanství České republiky prohlášením
§ 31
(1) Prohlášením o nabytí státního občanství České republiky (dále jen „prohlášení“) může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba, která pozbyla české nebo československé státní občanství přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nejednalo-li se o pozbytí československého státního občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské nebo podle smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině12), nebo nejedná-li se o československého státního občana, který se ke dni 1. ledna 1969 stal, nebo by se k tomuto dni stal státním občanem Slovenské socialistické republiky, anebo po 1. lednu 1969 nabyl státní občanství Slovenské socialistické republiky nebo Slovenské republiky a je dosud jejím občanem.
(2) Prohlášení může dále učinit bývalý československý státní občan, který měl před odchodem do ciziny trvalý pobyt na území České republiky nebo České socialistické republiky, pokud není ke dni učinění prohlášení státním občanem Slovenské republiky.
(3) Prohlašovatel k prohlášení připojí
a) rodný list,
b) oddací list, doklad o vzniku partnerství, případně doklad o rozvodu manželství, doklad o zrušení partnerství, úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera8),
c) rodné listy rodičů, jejich oddací list, popřípadě doklad o rozvodu manželství nebo úmrtní listy, pokud jsou tyto doklady nezbytné pro učinění prohlášení,
d) rodné listy prarodičů, jejich oddací list, popřípadě doklad o rozvodu manželství, nebo jejich úmrtní listy, pokud jsou tyto doklady nezbytné pro učinění prohlášení,
e) doklad prokazující datum a způsob pozbytí českého či československého státního občanství prohlašovatele.
------------ poznámky
8) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
12) Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
Smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině č186. 186/1946 Sb.
---------
§ 32
(1) Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a nebyla českým státním občanem ani státním občanem Slovenské republiky. Nabytí státního občanství České republiky tímto způsobem není umožněno fyzické osobě, která je ke dni učinění prohlášení státním občanem Slovenské republiky.
(2) Fyzická osoba, jež je v přímé linii potomkem bývalého občana podle odstavce 1, může státní občanství České republiky nabýt prohlášením, pokud nebyla českým státním občanem ani státním občanem Slovenské republiky.
(3) Do prohlášení lze zahrnout i dítě. Pro dítě lze učinit rovněž samostatné prohlášení.
(4) Prohlašovatel k prohlášení připojí
a) rodný list,
b) oddací list, doklad o vzniku partnerství, případně doklad o rozvodu manželství, doklad o zrušení partnerství, úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera8),
c) doklad o tom, že není státním občanem Slovenské republiky.
(5) Je-li prohlášení podle odstavce 3 činěno pouze jedním z rodičů dítěte, je nutné předložit souhlas druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem s tím, aby dítě nabylo státní občanství České republiky. Souhlas druhého rodiče se nevyžaduje, pokud byl rodičovské odpovědnosti zbaven, výkon jeho rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven, není-li jeho pobyt, pokud žije mimo území České republiky, znám nebo zemřel.
(6) Jestliže oba rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, výkon jejich rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven nebo není-li jejich pobyt, pokud žijí mimo území České republiky, znám, může prohlášení o nabytí státního občanství České republiky učinit pro dítě zákonný zástupce nebo opatrovník, který k prohlášení připojí
a) rodný list dítěte,
b) pravomocné rozhodnutí soudu o jeho ustanovení opatrovníkem.
(7) K nabytí státního občanství České republiky prohlášením podle odstavce 3 dítětem starším 15 let je třeba jeho souhlas s úředně ověřeným podpisem. Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže dítě vyjádří svůj souhlas a prohlášení podepíše před správním orgánem, u něhož se prohlášení činí.
8) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
§ 33
(1) Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba, která se narodila v době od 1. října 1949 do 7. května 1969 mimo území Československé republiky a jeden z jejích rodičů byl ke dni jejího narození československým státním občanem a k 1. lednu 1969 se stal nebo by se k tomuto dni stal českým státním občanem. Prohlášení lze podat nejpozději do jednoho roku od data nabytí účinnosti tohoto zákona.
(2) Prohlašovatel k prohlášení připojí
a) rodný list,
b) oddací list, doklad o vzniku partnerství, případně doklad o rozvodu manželství, doklad o zrušení partnerství, úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera8),
c) doklad prokazující československé státní občanství jednoho z rodičů ke dni narození prohlašovatele.
8) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
§ 34
(1) Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba, které byl neoprávněně vydán doklad prokazující státní občanství České republiky, pokud byla v dobré víře o tom, že je státním občanem České republiky, a za předpokladu, že takový doklad nebyl ve lhůtě 10 let ode dne jeho vydání zrušen.
(2) Prohlašovatel k prohlášení připojí
a) rodný list,
b) oddací list, doklad o vzniku partnerství, případně doklad o rozvodu manželství, doklad o zrušení partnerství, úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera8),
c) všechny doklady prokazující existenci státního občanství České republiky, které mu byly v minulosti vydány a kterými disponuje.
///// poznamka
8) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
///////////
§ 35

(1) Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba nejpozději do 3 let od dosažení věku 18 let, pokud

a) má na území České republiky povolen trvalý pobyt1),

b) nejpozději od věku 10 let se až k datu prohlášení nejméně dvě třetiny této doby oprávněně zdržuje na území České republiky,

c) nebyla pravomocně odsouzena pro trestný čin nebo provinění, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.

(2) Prohlašovatel k prohlášení připojí

a) oddací list, doklad o vzniku partnerství, případně doklad o rozvodu manželství, doklad o zrušení partnerství, úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera8),

b) doklad o bezúhonnosti ve státech, ve kterých po dosažení věku 15 let pobýval nepřetržitě alespoň 6 měsíců.

(3) Za účelem prokázání podmínky uvedené v odstavci 1 písm. c) si správní orgán příslušný k přijetí prohlášení vyžádá podle jiného právního předpisu11) výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. Správní orgán příslušný k přijetí prohlášení si dále vyžádá vyjádření ministerstva, které ověří délku povoleného pobytu2) prohlašovatele na území České republiky.

§ 36

(1) Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky dítě, které se na území České republiky zdržuje v souladu s jinými právními předpisy1), pokud bylo svěřeno do náhradní péče.

(2) Je-li prohlášení podle odstavce 1 činěno pouze jedním z rodičů dítěte, je nutné předložit souhlas druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem s tím, aby dítě nabylo státní občanství České republiky. Souhlas druhého rodiče se nevyžaduje, pokud byl rodičovské odpovědnosti zbaven, výkon jeho rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven, není-li jeho pobyt, pokud žije mimo území České republiky, znám nebo zemřel.

(3) Jestliže oba rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, výkon jejich rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven nebo není-li jejich pobyt, pokud žijí mimo území České republiky, znám, může prohlášení o nabytí státního občanství České republiky učinit pro dítě zákonný zástupce nebo opatrovník, který k prohlášení připojí

a) rodný list dítěte,

b) pravomocné rozhodnutí soudu o jeho ustanovení opatrovníkem.

(4) Prohlášení může učinit rovněž osoba, které bylo dítě svěřeno pravomocným rozhodnutím soudu do péče, nebo ředitel zařízení pro výkon ústavní výchovy anebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které pečují o dítě na základě pravomocného soudního rozhodnutí.

(5) K nabytí státního občanství České republiky prohlášením podle odstavce 1 dítětem starším 15 let je třeba jeho souhlas s úředně ověřeným podpisem. Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže dítě vyjádří svůj souhlas a prohlášení podepíše před správním orgánem, u něhož se prohlášení činí.
Společná ustanovení k nabývání státního občanství České republiky prohlášením

§ 37

(1) K přijetí prohlášení je příslušný krajský úřad, a to podle místa trvalého, popřípadě posledního trvalého pobytu prohlašovatele na území České republiky; pokud prohlašovatel trvalý pobyt na území České republiky nikdy neměl, je k přijetí prohlášení místně příslušný Úřad městské části Praha 1. K přijetí prohlášení podle § 36 je příslušné ministerstvo. V cizině lze prohlášení učinit před zastupitelským úřadem, který je ve lhůtě 30 dnů zašle spolu s předloženými doklady příslušnému krajskému úřadu nebo ministerstvu.

(2) Krajský úřad nebo ministerstvo ověří, zda jsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením. Nejsou-li podmínky splněny, krajský úřad nebo ministerstvo rozhodne, že prohlašovatel státní občanství České republiky nenabyl.

(3) K nabytí státního občanství České republiky dochází dnem převzetí listiny o nabytí státního občanství České republiky, s výjimkou prohlášení podle § 34, kdy se za den nabytí státního občanství České republiky považuje den vydání prvního dokladu prohlašovatele prokazujícího státní občanství České republiky; tento den krajský úřad uvede do listiny o nabytí státního občanství České republiky jako den nabytí státního občanství České republiky.

(4) Ministerstvo o nabytí státního občanství České republiky prohlášením podle § 36 bezodkladně informuje krajský úřad.

(5) Na postup krajského úřadu a ministerstva při ověřování toho, zda jsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením, se obdobně použijí ustanovení částí druhé a třetí správního řádu.

Díl 8
Nabývání státního občanství České republiky v souvislosti se svěřením do náhradní péče

§ 38

(1) Státní občanství České republiky nabývá rovněž dítě, které se narodí na jejím území a na tomto území se zdržuje v souladu s jinými právními předpisy1) a které v den svého narození bylo a nadále je bezdomovcem, pokud bylo svěřeno do náhradní péče.

(2) Dítě nabývá státní občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o svěření do náhradní péče.

Díl 9
Obnova řízení ve věci nabytí státního občanství České republiky

§ 39

Při obnově řízení ve věci nabytí státního občanství České republiky se postupuje podle správního řádu. V novém řízení se stanoviska podle § 22 odst. 3 nevyžadují. Na postup krajského úřadu a ministerstva při ověřování toho, zda jsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením, se použijí ustanovení správního řádu o obnově řízení obdobně; prohlašovateli zanikne státní občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozhodnutí o tom, že státní občanství České republiky nenabyl.

HLAVA III
POZBÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY

§ 40

(1) Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky prohlášením o vzdání se státního občanství České republiky, jestliže splňuje současně tyto podmínky:

a) trvale se zdržuje v cizině,

b) není v České republice přihlášen k trvalému pobytu a

c) je zároveň státním občanem cizího státu, nebo žádá o nabytí cizího státního občanství a prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky činí v souvislosti s nabytím tohoto státního občanství.

(2) Při podání prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky prohlašovatel prokáže státní občanství České republiky a k prohlášení připojí

a) doklad prokazující pobyt v cizině,

b) doklad o nabytí cizího státního občanství nebo doklad prokazující přislíbení nabytí cizího státního občanství.

(3) Prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky se činí před zastupitelským úřadem České republiky vykonávajícím působnost pro stát, ve kterém se prohlašovatel trvale zdržuje, nebo pro stát, o jehož státní občanství prohlašovatel žádá, anebo před krajským úřadem příslušným podle místa posledního trvalého pobytu na území České republiky. Pokud prohlašovatel trvalý pobyt na území České republiky nikdy neměl, je místně příslušným Úřad městské části Praha 1. Zastupitelský úřad prohlášení spolu s předloženými doklady zašle příslušnému krajskému úřadu nejpozději do 15 dnů.

(4) Do prohlášení lze zahrnout i dítě. Je-li prohlášení podle věty první činěno pouze jedním z rodičů dítěte, je nutné předložit souhlas druhého rodiče s jeho úředně ověřeným podpisem s tím, aby dítě pozbylo státní občanství České republiky. Souhlas druhého rodiče se nevyžaduje, pokud byl rodičovské odpovědnosti zbaven, výkon jeho rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven, není-li jeho pobyt, pokud žije mimo území České republiky, znám nebo zemřel.

(5) Jestliže oba rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, výkon jejich rodičovské odpovědnosti byl v této oblasti omezen nebo pozastaven, nebo není-li jejich pobyt, pokud žijí mimo území České republiky, znám, může prohlášení o pozbytí státního občanství České republiky učinit pro dítě jeho zákonný zástupce nebo opatrovník; souhlas rodičů se v takových případech nevyžaduje. Opatrovník k prohlášení připojí pravomocné rozhodnutí soudu o svém ustanovení.

(6) K pozbytí státního občanství České republiky prohlášením podle odstavce 4 dítětem starším 15 let je třeba jeho souhlas s úředně ověřeným podpisem. Úředně ověřený podpis se nevyžaduje, jestliže dítě vyjádří svůj souhlas a prohlášení podepíše před správním orgánem, u něhož se prohlášení činí.

(7) V případě splnění podmínek pro pozbytí státního občanství České republiky prohlášením stanovených v odstavci 1 vydá krajský úřad prohlašovateli

a) doklad o pozbytí státního občanství České republiky prohlášením, pokud prohlašovatel předložil doklad o nabytí cizího státního občanství, nebo

b) doklad o tom, že pozbude státní občanství České republiky, pokud prohlašovatel předložil doklad prokazující přislíbení nabytí cizího státního občanství; v dokladu o tom, že pozbude státní občanství České republiky, se uvede, kdy dojde k pozbytí státního občanství České republiky.

(8) Státní občanství České republiky se pozbývá dnem převzetí dokladu o pozbytí státního občanství České republiky prohlášením.

(9) V případě, že byl prohlašovateli vydán doklad o tom, že pozbude státní občanství České republiky, dojde k pozbytí státního občanství České republiky dnem, kdy prohlašovatel doručí zastupitelskému úřadu nebo krajskému úřadu doklad o tom, že nabyl státní občanství cizího státu. Zastupitelský úřad o doručení dokladu o nabytí státního občanství cizího státu bezodkladně informuje příslušný krajský úřad. Na žádost vystaví krajský úřad prohlašovateli doklad o pozbytí státního občanství České republiky prohlášením, ve kterém uvede, ke kterému datu k pozbytí státního občanství České republiky došlo. K pozbytí státního občanství České republiky dojde rovněž dnem, kdy je zastupitelskému úřadu nebo jinému státnímu orgánu České republiky doručeno oznámení orgánu cizího státu o tom, že státní občan České republiky nabyl cizí státní občanství bez ohledu na to, že prohlašovatel doklad o nabytí cizího státního občanství zastupitelskému úřadu nedoručil.

HLAVA IV
PROKAZOVÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY A VYDÁVÁNÍ OSVĚDČENÍ

Díl 1
Prokazování státního občanství České republiky

§ 41

Státní občanství České republiky se prokazuje

a) občanským průkazem České republiky,

b) cestovním dokladem České republiky13),

c) osvědčením ne starším 1 roku,

d) listinou o nabytí nebo udělení státního občanství České republiky ne starší 1 roku.

Díl 2
Vydávání osvědčení

§ 42

(1) Osvědčení se vydává na žádost fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná.

(2) Za dítě mladší 15 let mohou podat žádost o vydání osvědčení jeho zákonní zástupci nebo opatrovník, který k žádosti připojí pravomocné rozhodnutí soudu o svém ustanovení. Místo zákonného zástupce může podat žádost rovněž osoba, které bylo dítě svěřeno pravomocným soudním rozhodnutím do péče, nebo ředitel zařízení pro výkon ústavní výchovy anebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které pečují o dítě na základě pravomocného soudního rozhodnutí.

(3) Žádost o vydání osvědčení, které se bude týkat zemřelé osoby, může podat

a) příbuzný této osoby v řadě přímé, sourozenec, vdova nebo vdovec,

b) fyzická osoba, která prokáže právní zájem na vydání osvědčení.

§ 43

V osvědčení se uvádí údaj o tom, že fyzická osoba je k datu jeho vydání státním občanem České republiky, a na žádost i údaj o tom, kdy, jakým způsobem a podle jakého právního předpisu fyzická osoba české či československé státní občanství nabyla nebo pozbyla, nebo také o tom, že k určitému datu nebo v určitém období byla českým státním občanem či československým státním občanem, případně o tom, že fyzická osoba je státním občanem České republiky od určitého data nepřetržitě do doby vydání osvědčení.

§ 44

(1) Osvědčení vydává krajský úřad příslušný podle místa trvalého, popřípadě posledního trvalého pobytu fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná, na území České republiky. Pokud fyzická osoba trvalý pobyt na území České republiky nikdy neměla, je místně příslušným Úřad městské části Praha 1.

(2) Žádost o vydání osvědčení se podává u krajského úřadu podle odstavce 1. V cizině lze podat žádost u zastupitelského úřadu, který ji bezodkladně zašle příslušnému krajskému úřadu v České republice.

§ 45

(1) Kromě vyplněného dotazníku, který je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu, je třeba k žádosti o osvědčení připojit doklady týkající se státního občanství fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná, a to

a) rodný list, oddací list, pokud uzavřela manželství, doklad o vzniku partnerství, pokud vstoupila do partnerství, popřípadě doklad o rozvodu manželství, doklad o zrušení partnerství, úmrtní list zemřelého manžela nebo partnera8),

b) rodné listy rodičů, jejich oddací list, pokud uzavřeli manželství, popřípadě doklad o rozvodu manželství, jejich úmrtní listy, pokud zemřeli, má-li tyto doklady žadatel k dispozici,

c) dříve vydané doklady o jejím státním občanství a o státním občanství rodičů, popřípadě i dalších předků, má-li tyto doklady žadatel k dispozici,

d) doklad o osvojení, došlo-li k osvojení osoby, o jejíž osvědčení se jedná, státním občanem České republiky,

e) doklad prokazující datum a způsob nabytí cizího státního občanství.

(2) Žadatel na vyžádání krajského úřadu předloží i jiné doklady, pokud je jejich předložení podstatné pro zjištění státního občanství dotčené fyzické osoby.

(3) K dokladu o osvojení, který je vydán orgánem cizího státu a který by mohl mít vliv na nabytí státního občanství České republiky, se přihlíží pouze tehdy, pokud lze osvojení v České republice podle zákona o mezinárodním právu soukromém uznat.

§ 46

Krajský úřad si na základě podané žádosti opatří bez zbytečného odkladu potřebné podklady a provede potřebná šetření za účelem ověření, zda lze žadateli osvědčení s požadovanými údaji vydat. Lhůta pro vydání osvědčení ve složitých případech vyžadujících archivní šetření činí 180 dnů. V ostatních případech vydá krajský úřad osvědčení bezodkladně.

§ 47

Zjistí-li krajský úřad po provedeném šetření, že podmínky pro vydání osvědčení jsou splněny, osvědčení žadateli vydá; rozhodnutí se v takovém případě písemně nevyhotovuje. V opačném případě žádost zamítne.

§ 48

Krajský úřad příslušný k vydání osvědčení na žádost osoby, která je oprávněna podle § 42 požádat o vydání osvědčení, vydá osvědčení o tom, že fyzická osoba není k datu jeho vydání státním občanem České republiky; rozhodnutí se v takovém případě písemně nevyhotovuje.

§ 49

Krajský úřad příslušný k vydání osvědčení poskytuje státním orgánům a orgánům územních samosprávných celků pro výkon jejich působnosti informace o tom, zda fyzická osoba je nebo není státním občanem České republiky, popřípadě informace o tom, zda a k jakému datu byla českým státním občanem či československým státním občanem nebo podle jakého právního předpisu české či československé státní občanství nabyla či pozbyla, v případě, že tuto skutečnost nemůže prokázat fyzická osoba, o jejíž státní občanství se jedná, popřípadě osoba, která je podle tohoto zákona oprávněna požádat o vydání osvědčení, nebo je-li tato skutečnost sporná. Dotčená fyzická osoba je povinna za účelem zjištění státního občanství poskytnout potřebnou součinnost.

HLAVA V
EVIDENCE FYZICKÝCH OSOB, KTERÉ NABYLY NEBO POZBYLY STÁTNÍ OBČANSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY

Díl 1
Ústřední evidence

§ 50

Evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, je vedena v informačním systému Ústřední evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky (dále jen „ústřední evidence“). Správcem ústřední evidence je ministerstvo.

§ 51

V ústřední evidenci nejsou vedeni státní občané České republiky, kteří nabyli státní občanství České republiky narozením podle § 4.

§ 52

(1) V ústřední evidenci se o fyzických osobách vedou následující údaje:

a) jméno, popřípadě jména,

b) příjmení,

c) rodné příjmení,

d) pohlaví,

e) datum narození, popřípadě rodné číslo,

f) dosavadní státní občanství,

g) okres místa trvalého pobytu, má-li fyzická osoba trvalý pobyt v cizině, stát místa jejího pobytu,

h) datum a způsob nabytí nebo pozbytí státního občanství České republiky.

Údaje se vedou podle stavu ke dni pozbytí nebo nabytí státního občanství, s výjimkou údaje o okresu, který se v případě změny na základě jiného právního předpisu14) aktualizuje.

(2) V ústřední evidenci se dále vede záznam o poskytnutí údajů podle § 54 odst. 2.

§ 53

Státní orgány, orgány územních samosprávných celků, právnické osoby a fyzické osoby jsou povinny pro účely vedení ústřední evidence poskytnout ministerstvu potřebnou součinnost sdělováním skutečností souvisejících s nabytím nebo pozbytím státního občanství České republiky.

§ 54
(1) Ministerstvo poskytuje údaje z ústřední evidence v rozsahu nezbytně nutném a za podmínek stanovených zákonem.
(2) O poskytnutí údajů podle odstavce 1 se v ústřední evidenci provede záznam o dni, případně hodině výdeje, je-li údaj poskytován způsobem umožňujícím dálkový přístup, a komu byly údaje poskytnuty.
(3) V případech, kdy byly podle odstavce 1 na základě jiného právního předpisu poskytnuty z informačního systému údaje nezbytné pro zajišťování
a) bezpečnosti státu,
b) obrany státu,
c) veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti,
d) předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů,
e) významného hospodářského nebo finančního zájmu České republiky nebo Evropské unie včetně měnové, rozpočtové a daňové oblasti, nebo
f) ochrany subjektu údajů nebo práv a svobod druhých,
a subjekt, kterému byly tyto údaje poskytnuty, písemně prohlásí, že zpřístupnění záznamu o poskytnutí údajů by mohlo ohrozit zajištění některého účelu uvedeného v písmenech a) až f), nelze po dobu trvání tohoto ohrožení záznam o poskytnutí údajů zpřístupnit, s výjimkou zpřístupnění tohoto záznamu orgánu činnému v trestním řízení, jde-li o trestný čin související s účelem poskytnutí údajů, nebo orgánu vykonávajícímu dozor nad zpracováním osobních údajů podle jiného právního předpisu15). Správce informačního systému má k tomuto záznamu o poskytnutí údajů přístup pouze v rozsahu nezbytně nutném pro účely výkonu činnosti správce podle jiného právního předpisu.

Díl 2
Evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, vedené krajským úřadem

§ 55
(1) Krajský úřad eviduje k fyzickým osobám, které mají nebo měly v jeho správním obvodu trvalý pobyt, nabytí nebo pozbytí státního občanství České republiky v rozsahu údajů stanoveném v § 51 a 52. Pokud fyzická osoba trvalý pobyt na území České republiky nikdy neměla, eviduje údaje podle věty první Úřad městské části Praha 1.
(2) Krajský úřad využívá údaje evidované podle odstavce 1 pro výkon své působnosti.
(3) Změny v údajích evidovaných podle odstavce 1 předává krajský úřad bez zbytečného odkladu ministerstvu pro účely vedení ústřední evidence.
(4) Krajský úřad může údaje evidované podle odstavce 1 poskytnout dalším subjektům za podmínek stanovených v § 54.

Díl 3
Využívání údajů z jiných státem vedených evidencí

§ 56
Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy, krajský úřad, Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad využívají ze základního registru obyvatel tyto referenční údaje:
a) příjmení,
b) jméno, popřípadě jména,
c) adresa místa pobytu,
d) datum, místo a okres narození, u subjektu údajů, který se narodil v cizině, datum, místo a stát, kde se narodil,
e) datum, místo a okres úmrtí, jde-li o úmrtí subjektu údajů mimo území České republiky, poskytuje se datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo; je-li vydáno rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, poskytuje se den, který je v rozhodnutí uveden jako den smrti nebo den, který nepřežil, a datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,
f) státní občanství, popřípadě více státních občanství.

§ 57
(1) Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy, krajský úřad, Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad využívají z informačního systému evidence obyvatel tyto údaje:
a) jméno, popřípadě jména, příjmení, včetně předchozích příjmení, rodné příjmení,
b) datum narození,
c) pohlaví,
d) místo a okres narození, v případě narození v cizině místo a stát,
e) rodné číslo,
f) státní občanství, popřípadě více státních občanství,
g) adresa místa trvalého pobytu, včetně předchozích adres místa trvalého pobytu, popřípadě též adresa, na kterou mají být doručovány písemnosti podle jiného právního předpisu,
h) počátek trvalého pobytu, popřípadě datum zrušení údaje o místu trvalého pobytu nebo datum ukončení trvalého pobytu na území České republiky,
i) omezení svéprávnosti, jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo opatrovníka, nebylo-li opatrovníkovi rodné číslo přiděleno, datum, místo a okres jeho narození; je-li opatrovníkem ustanoven orgán místní správy, název a adresa sídla,
j) zákaz pobytu, místo zákazu pobytu a doba jeho trvání,
k) jméno, popřípadě jména, příjmení, včetně předchozích příjmení, rodné číslo otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce; v případě, že jeden z rodičů nebo jiný zákonný zástupce nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození; je-li jiným zákonným zástupcem dítěte právnická osoba, název a adresa sídla,
l) rodinný stav, datum, místo a okres uzavření manželství, došlo-li k uzavření manželství mimo území České republiky, místo a stát, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení manželství za neplatné, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neexistenci manželství, datum zániku manželství smrtí jednoho z manželů, nebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení jednoho z manželů za mrtvého a den, který byl v pravomocném rozhodnutí o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil, anebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství,
m) datum a místo vzniku partnerství, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti nebo o neexistenci partnerství, datum zániku partnerství smrtí jednoho z partnerů, nebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení jednoho z partnerů za mrtvého a den, který byl v pravomocném rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil, anebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o zrušení partnerství,
n) jméno, popřípadě jména, příjmení, včetně předchozích příjmení, a rodné číslo manžela nebo partnera; je-li manželem nebo partnerem fyzická osoba, která nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení manžela nebo partnera a datum jeho narození,
o) jméno, popřípadě jména, příjmení, včetně předchozích příjmení, a rodné číslo dítěte; je-li dítě cizinec, který nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení dítěte a datum jeho narození,
p) o osvojenci údaje v rozsahu data nabytí právní moci rozhodnutí o osvojení nebo rozhodnutí o zrušení osvojení,
q) datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo,
r) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil,
s) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za nezvěstného uveden jako den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti, a datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení za nezvěstného.

(2) Údaje, které jsou vedeny jako referenční údaje v základním registru obyvatel, se využijí z informačního systému evidence obyvatel, pouze pokud jsou ve tvaru předcházejícím současný stav.

(3) Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy, krajský úřad, Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad využívají z registru rodných čísel tyto údaje:

a) důvod přidělení rodného čísla,

b) označení výdejového místa, které rodné číslo přidělilo,

c) jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení nositele rodného čísla,

d) rodné číslo,

e) datum přidělení rodného čísla,

f) datum, místo a okres narození a u nositele rodného čísla, který se narodil v cizině, stát, na jehož území se narodil.

§ 58
(1) Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy a krajský úřad využívají z informačního systému cizinců tyto údaje:
a) jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné příjmení,
b) datum narození,
c) pohlaví,
d) místo a stát, kde se cizinec narodil; v případě, že se cizinec narodil na území České republiky, místo a okres narození,
e) rodné číslo,
f) státní občanství, popřípadě více státních občanství,
g) druh a adresa místa pobytu,
h) počátek pobytu, případně datum ukončení pobytu,
i) omezení svéprávnosti,
j) rodinný stav, datum a místo uzavření manželství, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení manželství za neplatné, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neexistenci manželství, datum zániku manželství smrtí jednoho z manželů, nebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení jednoho z manželů za mrtvého a den, který byl v pravomocném rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil, anebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství,
k) datum a místo vzniku partnerství, datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti nebo o neexistenci partnerství, datum zániku partnerství smrtí jednoho z partnerů, nebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení jednoho z partnerů za mrtvého a den, který byl v pravomocném rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil, anebo datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o zrušení partnerství,
l) jméno, popřípadě jména, příjmení manžela nebo partnera a jeho rodné číslo; je-li manžel nebo partner cizinec, který nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení a datum narození,
m) jméno, popřípadě jména, příjmení dítěte a jeho rodné číslo; v případě, že dítěti nebylo rodné číslo přiděleno, jméno, popřípadě jména, příjmení a datum narození,
n) jméno, popřípadě jména, příjmení otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce a jejich rodné číslo; v případě, že jeden z rodičů nebo jiný zákonný zástupce nemá přiděleno rodné číslo, jméno, popřípadě jména, příjmení a datum narození,
o) o osvojenci údaje v rozsahu data nabytí právní moci rozhodnutí o osvojení nebo rozhodnutí o zrušení osvojení,
p) datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí mimo území České republiky, stát, na jehož území k úmrtí došlo, popřípadě datum úmrtí,
q) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil,
r) zákaz pobytu, místo zákazu pobytu a doba jeho trvání,
s) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za nezvěstného uveden jako den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti, a datum nabytí právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení za nezvěstného.
(2) Údaje, které jsou vedeny jako referenční údaje v základním registru obyvatel, se využijí z informačního systému cizinců, pouze pokud jsou ve tvaru předcházejícím současný stav.

§ 59
Údaje ze základního registru obyvatel, informačního systému evidence obyvatel a informačního systému cizinců může pro účely tohoto zákona ministerstvo dále předávat, třídit nebo kombinovat. Z poskytovaných údajů lze však použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu.

§ 60

Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy, krajský úřad, Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad využívají z informačního systému evidence občanských průkazů o občanských průkazech a jejich držitelích tyto údaje:
a) jméno, popřípadě jména, příjmení,
b) rodné číslo,
c) místo a okres narození, v případě narození v cizině místo a stát,
d) číslo, popřípadě série občanského průkazu,
e) datum vydání občanského průkazu,
f) označení úřadu, který občanský průkaz vydal,
g) doba platnosti občanského průkazu,
h) čísla, popřípadě série ztracených, odcizených, poškozených, zničených nebo neplatných občanských průkazů a datum ohlášení ztráty, odcizení, poškození nebo zničení občanského průkazu.

§ 61
Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy, krajský úřad, Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad využívají z informačního systému evidence cestovních dokladů o cestovních dokladech a jejich držitelích tyto údaje:
a) jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo,
b) místo a okres narození, v případě narození v cizině stát narození,
c) číslo a druh vydaného cestovního dokladu,
d) datum vydání cestovního dokladu,
e) datum převzetí cestovního dokladu,
f) doba platnosti cestovního dokladu,
g) označení orgánu, který cestovní doklad vydal,
h) o ztracených, odcizených nebo neplatných cestovních dokladech číslo, druh, datum vydání a doba platnosti ztraceného, odcizeného nebo neplatného cestovního dokladu a datum a místo ohlášení jeho ztráty nebo odcizení.

§ 62
Ministerstvo, Magistrát hlavního města Prahy, krajský úřad, Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad využívají z informačního systému evidence diplomatických a služebních pasů o diplomatických a služebních pasech a jejich držitelích tyto údaje:
a) jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo,
b) místo a okres narození, v případě narození v cizině stát narození,
c) číslo a druh vydaného diplomatického nebo služebního pasu,
d) datum vydání diplomatického nebo služebního pasu,
e) datum převzetí diplomatického nebo služebního pasu,
f) doba platnosti diplomatického nebo služebního pasu,
g) označení orgánu, který diplomatický nebo služební pas vydal,
h) o ztracených, odcizených nebo neplatných diplomatických nebo služebních pasech číslo, druh, datum vydání a doba platnosti ztraceného, odcizeného nebo neplatného cestovního dokladu a datum a místo ohlášení jeho ztráty nebo odcizení.

HLAVA VI
PŘESTUPKY
§ 63
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že
a) jako žadatel o udělení státního občanství České republiky uvede nepravdivý nebo neúplný údaj o své bezúhonnosti v čestném prohlášení podle § 19 písm. e),
b) jako prohlašovatel uvede v některém z prohlášení podle § 31 až 36 nepravdivý nebo neúplný údaj, nebo
c) uvede nepravdivý nebo neúplný údaj, který může mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci, anebo tento údaj zatají, v úmyslu neoprávněně získat
1. jako účastník řízení o nabytí státního občanství České republiky, toto občanství,
2. jako zákonný zástupce nebo opatrovník jednající za dítě jeho jménem v řízení o nabytí státního občanství České republiky tohoto dítěte, toto občanství pro dítě,
3. jako žadatel o vydání osvědčení, toto osvědčení, nebo
4. jako zákonný zástupce nebo opatrovník žádající o vydání osvědčení pro dítě, toto osvědčení pro dítě.
(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 20000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b) nebo c) pokutu do 50000 Kč.
(3) Přestupky podle odstavce 1 v prvním stupni řízení projednává správní orgán, který vede řízení o nabytí státního občanství České republiky, jde-li o přestupek podle písmene a) nebo b) anebo podle písmene c) bodu 1 nebo 2, nebo správní orgán, který je příslušný vydat osvědčení, jde-li o přestupek podle písmene c) bodu 3 nebo 4.

HLAVA VII
SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ, ZMOCŇOVACÍ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Díl 1
Společná ustanovení
§ 6446Při posuzování, zda fyzická osoba je nebo byla českým státním občanem, československým státním občanem, státním občanem Československé federativní republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky, se postupuje podle právních předpisů účinných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby.

§ 65
Pokud se podle tohoto zákona žadateli ve správním řízení v plném rozsahu vyhovuje, rozhodnutí se písemně nevyhotovuje.

§ 66
(1) Doklady vystavené orgány cizího státu, jejichž předložení stanovuje tento zákon, se předkládají s potřebnými ověřeními16), nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu, a opatřené úředními překlady do českého jazyka17), s výjimkou listin vystavených ve slovenském jazyce.
(2) Příslušný správní orgán promine ověření dokladu16), pokud by jeho obstarání bylo spojeno s těžko překonatelnou překážkou.

§ 67
(1) Doklad, který je jinak třeba podle tohoto zákona předložit, se nepředkládá, pokud si skutečnost v něm uvedenou příslušný správní orgán může ověřit ze základního registru obyvatel, z informačního systému evidence obyvatel, z registru rodných čísel, z informačního systému cizinců, z informačního systému evidence občanských průkazů, z informačního systému evidence cestovních dokladů nebo z informačního systému evidence diplomatických a služebních pasů.
(2) Doklad, který je třeba podle tohoto zákona předložit, lze nahradit odpovídajícím dokladem vydaným cizím státem, pokud tento stát požadovaný doklad nevydává.
(3) Příslušný správní orgán promine předložení dokladu, pokud by jeho obstarání bylo spojeno s těžko překonatelnou překážkou.

§ 68
Orgánem sociálně-právní ochrany dětí příslušným k plnění úkolů podle tohoto zákona je obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu se nachází bydliště dítěte; pokud se bydliště dítěte nachází mimo území České republiky, je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu se nachází bydliště osoby, která podala žádost o nabytí státního občanství České republiky dítětem.

§ 69
Působnosti stanovené tímto zákonem orgánu územního samosprávného celku jsou výkonem přenesené působnosti.

§ 70
Zkoušku z jazyka a reálií je oprávněna uskutečňovat osoba, která jako plnoprávný člen Asociace jazykových zkušebních institucí v Evropě uskutečňuje touto asociací certifikovanou zkoušku z českého jazyka jako cizího jazyka. Zkoušku z jazyka a reálií lze uskutečňovat za úplatu.

Díl 2
Přechodná ustanovení
§ 71
Fyzická osoba, jejíž osvojitel byl ke dni osvojení státním občanem České republiky nebo by se jím stal k 1. lednu 1969, nabývá dnem účinnosti tohoto zákona státní občanství České republiky, pokud toto občanství nenabyla jinak a jde-li o osvojení rozhodnutím cizího státu, lze toto osvojení v České republice uznat.

§ 72
Občan Slovenské republiky může do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle § 18a, 18b a 18c zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a nabýt takto státní občanství České republiky.

§ 73
Fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 35 odst. 1 písm. a) až c), avšak je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona starší 21 let, může do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky, a nabýt takto státní občanství České republiky. Ustanovení § 35 odst. 2 a 3 se použijí obdobně.

§ 74
Řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů; pozbytí dosavadního státního občanství se pro udělení státního občanství České republiky nevyžaduje.

§ 75
Evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, které jsou do 31. prosince 2013 vedeny u magistrátů měst Plzně, Brna a Ostravy, převezmou místně příslušné krajské úřady.

§ 76
Souhlas rodiče stanovený v jiných ustanoveních tohoto zákona se nepožaduje, pokud byl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům v oblasti rodičovské odpovědnosti a účinky tohoto rozhodnutí trvají.

§ 77
Do doby nabytí účinnosti právní úpravy zřízení jednoho inkasního místa žadatel o udělení státního občanství České republiky připojí k žádosti rovněž potvrzení, že nemá nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení evidovaný u příslušného orgánu sociálního zabezpečení a nedoplatek na pojistném na veřejné zdravotní pojištění evidovaný u příslušné zdravotní pojišťovny.

Díl 3
Zmocňovací a závěrečná ustanovení
§ 78
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v dohodě s ministerstvem stanoví vyhláškou
a) rozsah znalostí českého jazyka, základní znalosti ústavního systému České republiky a základní orientace v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky pro účely zkoušky z jazyka a reálií,
b) bližší pravidla organizace zkoušky z jazyka a reálií, včetně zkušebního řádu a zveřejňování informace o její organizaci,
c) vzor dokladu o absolvování zkoušky z jazyka a reálií,
d) jazykové zkoušky rovnocenné jazykové části zkoušky z jazyka a reálií.

§ 79
Ministerstvo stanoví vyhláškou vzory
a) listin o nabytí a udělení státního občanství České republiky,
b) dokladu o pozbytí státního občanství České republiky,
c) osvědčení.

§ 80
Zrušuje se:
1. Zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
2. Zákon č. 272/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
3. Zákon č. 140/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb.
4. Zákon č. 139/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb. a zákona č. 140/1995 Sb.
5. Zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
6. Části padesátá první a padesátá pátá zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
7. Zákon č. 357/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
8. Část dvacátá zákona č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
9. Zákon č. 124/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Části sedmá a jedenáctá zákona č. 142/2012 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti se zavedením základních registrů.
11. Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.
12. Zákon č. 46/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.
13. Část čtyřicátá sedmá zákona č. 124/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nařízení vlády č. 337/1993 Sb., kterým se prodlužují lhůty stanovené pro volbu a udělení státního občanství České republiky státním občanům Slovenské republiky.
15. Vyhláška č. 137/1993 Sb., kterou se stanoví kritéria pro prokazování znalosti českého jazyka žadatelů o udělení státního občanství České republiky.

ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o zpravodajských službách České republiky
§ 81
V § 11 odst. 2 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 80/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb. a zákona č. 227/2009 Sb., se za slova „agendovém informačním systému evidence diplomatických a služebních pasů,“ vkládají slova „evidencích fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky8),“.
Poznámka pod čarou č. 8 zní:
„8) § 50 a násl. zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky.“.

ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o evidenci obyvatel
§ 82
V § 3a odst. 3 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění zákona č. 227/2009 Sb. a zákona č. 424/2010 Sb., se slova „ , ve městech Brno, Ostrava a Plzeň magistráty těchto měst“ zrušují.

ČÁST ČTVRTÁ
Změna zákona o správních poplatcích
§ 83
Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 228/2005 Sb., zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 553/2005 Sb., zákona č. 48/2006 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 130/2006 Sb., zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 138/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 179/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 215/2006 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 227/2006 Sb., zákona č. 235/2006 Sb., zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 575/2006 Sb., zákona č. 106/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 374/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 38/2008 Sb., zákona č. 130/2008 Sb., zákona č. 140/2008 Sb., zákona č. 182/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 230/2008 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 254/2008 Sb., zákona č. 296/2008 Sb., zákona č. 297/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 309/2008 Sb., zákona č. 312/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 9/2009 Sb., zákona č. 141/2009 Sb., zákona č. 197/2009 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 301/2009 Sb., zákona č. 346/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., zákona č. 132/2010 Sb., zákona č. 148/2010 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 160/2010 Sb., zákona č. 343/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 105/2011 Sb., zákona č. 133/2011 Sb., zákona č. 134/2011 Sb., zákona č. 152/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 245/2011 Sb., zákona č. 249/2011 Sb., zákona č. 255/2011 Sb., zákona č. 262/2011 Sb., zákona č. 300/2011 Sb., zákona č. 308/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 344/2011 Sb., zákona č. 349/2011 Sb., zákona č. 350/2011 Sb., zákona č. 357/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 472/2011 Sb., zákona č. 19/2012 Sb., zákona č. 37/2012 Sb., zákona č. 53/2012 Sb., zákona č. 119/2012 Sb., zákona č. 169/2012 Sb., zákona č. 172/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č. 221/2012 Sb., zákona č. 225/2012 Sb., zákona č. 274/2012 Sb., zákona č. 350/2012 Sb., zákona č. 359/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 428/2012 Sb., zákona č. 496/2012 Sb., zákona č. 502/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákona č. 50/2013 Sb. a zákona č. 69/2013 Sb., se mění takto:
1. V příloze k zákonu části I položce 8 písm. h) a bodu 2 se slova „nebo potvrzení“ zrušují.
2. V příloze k zákonu části I položce 8 písm. i) se slova „nebo státním občanství“ zrušují.
3. V příloze k zákonu části I položce 8 písmeno j) zní:
„j) Udělení státního občanství České republiky zletilé fyzické osobě Kč 2000“.
4. V příloze k zákonu části I položce 8 se za písmeno j) doplňují písmena k) až m), která znějí:
„k) Udělení státního občanství České republiky nezletilé fyzické osobě Kč 500
l) Udělení státního občanství České republiky azylantovi Kč 500
m) Přijetí prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle § 31, 32, 35 a 36 zákona o státním občanství České republiky Kč 500“.
5. V příloze k zákonu části I položce 8 text „Zmocnění“ zní:
„Zmocnění

Správní úřad může z důvodů hodných zvláštního zřetele snížit poplatek podle písmene j) této položky až na částku 500 Kč, poplatek podle písmene k) této položky až na částku 100 Kč a poplatek podle písmene l) této položky až na částku 100 Kč.“.
6. V příloze k zákonu části XII položka 159 zní:
„Položka 159a) Vydání osvědčení o státním občanství České republiky Kč 300
b) Přijetí prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle § 31, 32, 35 a 36 zákona o státním občanství České republiky Kč 500

“.

ČÁST PÁTÁ
ÚČINNOST
§ 84
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014.
Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.

Příloha č. 1 k zákonu č. 186/2013 Sb.
SEZNAM ÚŘADŮ MĚSTSKÝCH ČÁSTÍ HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY POVĚŘENÝCH VÝKONEM AGENDY STÁTNÍHO OBČANSTVÍ
Úřad městské části Praha 1
Úřad městské části Praha 2
Úřad městské části Praha 3
Úřad městské části Praha 4
Úřad městské části Praha 5
Úřad městské části Praha 6
Úřad městské části Praha 7
Úřad městské části Praha 8
Úřad městské části Praha 9
Úřad městské části Praha 10
Úřad městské části Praha 11
Úřad městské části Praha 12
Úřad městské části Praha 13
Úřad městské části Praha 14
Úřad městské části Praha 15
Úřad městské části Praha 16
Úřad městské části Praha 17
Úřad městské části Praha 18
Úřad městské části Praha 19
Úřad městské části Praha 20
Úřad městské části Praha 21
Úřad městské části Praha 22

Příloha č. 2 k zákonu č. 186/2013 Sb.
DOTAZNÍK k žádosti o udělení státního občanství
///////
1) Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
2) Přílohy V a VIII Dohody o Evropském hospodářském prostoru, vyhlášené pod č. 34/2010 Sb. m. s.
3) § 63 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
4) Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
5) § 41 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
6) Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů.
7) § 12 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 137/1996 Sb., zákona č. 271/2001 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb. a zákona č. 113/2006 Sb.
§ 16 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 379/2007 Sb. a zákona č. 427/2010 Sb.
8) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
9) Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
10) Zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, ve znění pozdějších předpisů.
11) Zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů.
12) Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině č. 186/1946 Sb.
13) Zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějších předpisů.
14) Zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů.
15) Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
16) Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
17) Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.

185/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisůZe dne 11.06.2013
Částka 77/2013
Platnost od 02.07.2013
Účinnost od 01.08.2013
Obsah
ČÁST PRVNÍ - Změna zákona o insolvenčních správcích
ČÁST DRUHÁ - Změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
ČÁST TŘETÍ - Změna zákona o správních poplatcích
Vyhlášené znění

185

ZÁKON

ze dne 11. června 2013,

kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
Změna zákona o insolvenčních správcích

Čl. I

Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění zákona č. 108/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 420/2011 Sb. a zákona č. 428/2011 Sb., se mění takto:

1. V § 1 se na konci písmene c) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno d), které zní:

„d) dohled nad činností insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce.“.

2. V § 2 odstavce 3 a 4 včetně poznámky pod čarou č. 10 znějí:

„(3) Hostujícím insolvenčním správcem je státní příslušník členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace (dále jen „členský stát“), který vykonává činnost insolvenčního správce v jiném členském státě a má právo dočasně nebo příležitostně10) vykonávat činnost insolvenčního správce na území České republiky.

(4) Hostujícím insolvenčním správcem se dále rozumí i zahraniční společnost, která poskytuje stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost a která vykonává činnost insolvenčního správce v jiném členském státě a má právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na území České republiky.

10) Zákon č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění zákona č. 247/2011 Sb.
Zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů.“.

3. Za § 2 se vkládá nový § 2a, který včetně nadpisu zní:

„§ 2a
Citlivá činnost

Za citlivou činnost podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti se považuje výkon činnosti insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2.“.

4. V § 3 odstavec 1 zní:

„(1) Právo vykonávat činnost insolvenčního správce vzniká dnem nabytí právní moci povolení vykonávat činnost insolvenčního správce (dále jen „povolení“).“.

5. V § 3 odst. 2 se za slova „zvláštního zákona3)“ vkládají slova „bez ohledu na způsob řešení úpadku tohoto dlužníka“ a slova „nebo zvláštního povolení hostujícího insolvenčního správce“ se zrušují.

6. Poznámka pod čarou č. 2 zní:

„2) § 2 písm. k) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění zákona č. 139/2011 Sb.“.

7. V § 3 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Veřejné obchodní společnosti dosud nezapsané v obchodním rejstříku vzniká právo podle odstavců 1 a 2 dnem zápisu veřejné obchodní společnosti, které bylo vydáno povolení nebo zvláštní povolení, do obchodního rejstříku.“.

8. § 4 včetně nadpisů zní:
„Vydání povolení a zvláštního povolení

§ 4
Návrh fyzické osoby

(1) Návrh fyzické osoby na vydání povolení nebo zvláštního povolení musí obsahovat

a) její jméno, popřípadě jména, a příjmení, trvalý pobyt, a nemá-li trvalý pobyt, místo obvyklého pobytu (dále jen „trvalý pobyt“), státní občanství, místo narození, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození,

b) označení adresy, která má být jejím sídlem, a

c) evidenční číslo osvědčení o vykonání zkoušky insolvenčního správce nebo zvláštní zkoušky insolvenčního správce.

(2) K návrhu podle odstavce 1 se připojí

a) doklad prokazující splnění podmínky vzdělání podle § 6 odst. 1 písm. b),

b) doklad prokazující splnění podmínky pojištění odpovědnosti za škodu podle § 6 odst. 1 písm. f); to neplatí, jestliže je současně s návrhem na vydání povolení nebo zvláštního povolení fyzické osoby podáván návrh veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti, k němuž tato fyzická osoba připojila prohlášení podle § 5 odst. 2 písm. a),

c) doklad o splnění podmínky bezúhonnosti odpovídající výpisu z evidence trestů nebo obdobné evidence vydaný jinými státy, v nichž se v posledních 3 letech zdržovala nepřetržitě déle než 3 měsíce, který nesmí být starší 90 dnů; při uznávání dokladu, který vydal příslušný orgán jiného členského státu, se postupuje podle zvláštního právního předpisu4),

d) doklady prokazující splnění podmínky odborné praxe podle § 6 odst. 1 písm. e) a

e) doklad o zaplacení správního poplatku.

(3) Advokát, daňový poradce nebo auditor k návrhu připojí potvrzení příslušné komory o tom, že je zapsán v seznamu advokátů, seznamu daňových poradců, seznamu auditorů; notář připojí doklad o tom, že byl jmenován notářem.

(4) K návrhu fyzické osoby na vydání zvláštního povolení musí být dále přiložena ověřená kopie dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby nebo osvědčení fyzické osoby.“.

9. V § 5 odst. 1 úvodní části ustanovení se za slovo „povolení“ vkládají slova „nebo zvláštního povolení“.

10. V § 5 odst. 1 se na konci písmene c) doplňují slova „je-li navrhováno vydání povolení nebo zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku,“.

11. V § 5 odst. 1 se na konci písmene d) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní:

„e) číslo jednací povolení ohlášeného společníka nebo číslo jednací zvláštního povolení ohlášeného společníka.“.

12. V § 5 odstavce 2 a 3 znějí:

„(2) K návrhu podle odstavce 1 se připojí

a) prohlášení ohlášeného společníka, že bude vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 3 odst. 1 nebo činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 pouze v rámci veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti; podpis ohlášeného společníka musí být úředně ověřen,

b) doklad prokazující splnění podmínky pojištění odpovědnosti za škodu podle § 8 odst. 1 písm. c) a

c) doklad o zaplacení správního poplatku.

(3) K návrhu podle odstavce 1 musí být dále připojena společenská smlouva, je-li navrhováno vydání povolení nebo zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti dosud nezapsané v obchodním rejstříku.“.

13. V § 6 odst. 1 písmeno c) zní:

„c) vykonala zkoušku insolvenčního správce,“.

14. V § 6 odst. 1 písmeno e) zní:

„e) vykonávala po dobu alespoň 3 let odbornou praxi v oblasti související s výkonem funkce insolvenčního správce, zejména v oblasti práva, ekonomie, daňového poradenství, účetnictví, auditu nebo řízení podniku, a“.

15. V § 6 odst. 2 písm. a) se slovo „a“ nahrazuje slovy „písm. a), b), d), e) a f),“.

16. V § 6 odst. 2 se na konci písmene b) tečka nahrazuje slovem „a“ a doplňuje se písmeno c), které zní:

„c) splňuje předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.“.

17. V § 6 odstavce 3 a 4 znějí:

„(3) Podmínky podle odstavců 1 a 2 se považují za splněné rovněž tehdy, pokud byly ministerstvem uznány podle zvláštního právního předpisu4).

(4) Povolení nebo zvláštní povolení fyzické osobě může vydat ministerstvo pouze v případě, že ke dni podání návrhu neuplynulo více než 6 měsíců ode dne vykonání zkoušky nebo zvláštní zkoušky insolvenčního správce.“.

18. V § 6 se za odstavec 4 vkládají nové odstavce 5 a 6, které znějí:

„(5) Platnost povolení je omezena na dobu 5 let ode dne nabytí právní moci povolení. Na základě žádosti o prodloužení povolení, ve které insolvenční správce doloží zaplacení správního poplatku, se doba platnosti povolení prodlužuje vždy o 5 let. Správní poplatek musí být uhrazen nejpozději v poslední den platnosti povolení.

(6) Platnost zvláštního povolení je omezena na dobu 5 let ode dne nabytí právní moci zvláštního povolení. Vykonáním zvláštní zkoušky insolvenčního správce v posledních 12 měsících platnosti zvláštního povolení se doba platnosti zvláštního povolení prodlužuje o 5 let.“.

Dosavadní odstavec 5 se označuje jako odstavec 7.

19. Za § 6 se vkládá nový § 6a, který zní:

„§ 6a

(1) Ministerstvo vydá na návrh povolení fyzické osobě, které zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 12 odst. 2, za podmínek podle § 6 odst. 1 a 3 v případě, že návrh na vydání povolení byl podán do 3 měsíců ode dne zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 12 odst. 2.

(2) Návrh na vydání povolení podle odstavce 1 musí obsahovat náležitosti podle § 4 odst. 1 a k návrhu se připojí doklad podle § 4 odst. 2 písm. b), c) a e).

(3) Platnost povolení podle odstavce 1 je omezena podle § 6 odst. 5.“.

20. § 7 včetně nadpisu zní:

„§ 7
Bezúhonnost

(1) Podmínku bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) nesplňuje fyzická osoba,

a) která byla pravomocně odsouzena za trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce nebo která byla pravomocně odsouzena za jiný trestný čin, pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena,

b) které insolvenční soud v posledních 5 letech před podáním návrhu zamítl žádost o prominutí zbytku jejích dluhů,

c) o jejímž úpadku bylo v insolvenčním řízení pravomocně rozhodnuto,

d) která byla v posledních 5 letech statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, o jejímž úpadku bylo v insolvenčním řízení pravomocně rozhodnuto,

e) pro kterou dosud trvá překážka výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem,

f) které bylo v posledních 5 letech před podáním návrhu zrušeno povolení nebo zvláštní povolení postupem podle § 13 odst. 2 nebo které zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34, nebo

g) která byla v posledních 5 letech ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti, jestliže bylo této společnosti zrušeno povolení nebo zvláštní povolení postupem podle § 13 odst. 2 nebo jí zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34.

(2) Podmínku bezúhonnosti podle § 8 odst. 1 písm. d) nesplňuje veřejná obchodní společnost nebo zahraniční společnost,

a) která byla pravomocně odsouzena za trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce nebo která byla pravomocně odsouzena za jiný úmyslný trestný čin, pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena, nebo

b) které bylo v posledních 5 letech před podáním návrhu zrušeno povolení nebo zvláštní povolení postupem podle § 13 odst. 2 nebo které zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34.“.

21. § 8 včetně nadpisu zní:

„§ 8
Vydání povolení a zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti

(1) Na návrh vydá ministerstvo povolení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti,

a) která má ohlášeného společníka, jemuž bylo vydáno povolení,

b) jejíž ohlášený společník učinil prohlášení podle § 5 odst. 2,

c) která uzavřela na svůj náklad smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu a

d) která je bezúhonná.

(2) Na návrh vydá ministerstvo zvláštní povolení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti,

a) která splňuje podmínky podle odstavce 1 písm. b) až d) a

b) která má ohlášeného společníka, jemuž bylo vydáno zvláštní povolení.

(3) Za účelem doložení bezúhonnosti právnické osoby si ministerstvo vyžádá podle zvláštního právního předpisu4a) výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(4) Podmínky podle odstavců 1 a 2 se považují za splněné rovněž tehdy, pokud veřejná obchodní společnost nebo zahraniční společnost splňuje rovnocenné požadavky pro získání práva vykonávat činnost insolvenčního správce v jiném členském státě. Tuto skutečnost je povinna veřejná obchodní společnost nebo zahraniční společnost ministerstvu doložit.

(5) Povolení nebo zvláštní povolení podle odstavců 1 a 2 obsahuje také označení ohlášeného společníka nebo ohlášených společníků.“.

22. Za § 8a se vkládá nový § 8b, který včetně nadpisu zní:

„§ 8b
Vydání nového povolení a nového zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti

(1) Ministerstvo vydá na návrh nové povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci v případě změny v osobě ohlášeného společníka nebo v počtu ohlášených společníků.

(2) Ustanovení tohoto zákona o náležitostech návrhu na vydání povolení nebo zvláštního povolení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti týkající se ohlášeného společníka platí pro návrh podle odstavce 1 obdobně.

(3) Ministerstvo vydá nové povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, pokud některému z ohlášených společníků zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce nebo některý z ohlášených přestal být společníkem veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti.“.

23. V § 9 odst. 1 se na konci textu písmene c) doplňují slova „ , výkon ústavního ochranného léčení nebo výkon zabezpečovací detence“.

24. V § 9 odst. 1 se za písmeno d) vkládá nové písmeno e), které zní:

„e) dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti, v jehož důsledku nemůže insolvenční správce činnost insolvenčního správce vykonávat,“.

Dosavadní písmena e) až g) se označují jako písmena f) až h).

25. V § 9 odst. 1 se na konci písmene g) čárka nahrazuje tečkou a písmeno h) se zrušuje.

26. V § 9 se odstavec 3 zrušuje.

27. V § 10 odstavec 1 zní:

„(1) Ministerstvo může rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci,

a) proti kterému je vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce nebo za jiný úmyslný trestný čin, pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce, a to nejdéle do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se toto řízení končí; bude-li insolvenčnímu správci za uvedený trestný čin uložen trest, ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci končí dnem nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce,

b) jestliže probíhá insolvenční řízení, ve kterém se řeší jeho úpadek nebo hrozící úpadek, a to nejdéle do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se toto řízení končí; bude-li rozhodnuto o úpadku insolvenčního správce, pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci končí dnem nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, nebo

c) bylo-li zahájeno řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům, a to nejdéle do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se toto řízení končí.“.

28. V § 12 úvodní části ustanovení se za slovo „správce“ vkládají slova „insolvenčnímu správci“.

29. V § 12 se na konci písmene f) čárka nahrazuje tečkou a písmeno g) se zrušuje.

30. V § 12 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňují se odstavce 2 a 3, které znějí:

„(2) Právo vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 3 odst. 1 zaniká insolvenčnímu správci také uplynutím 5 let ode dne nabytí právní moci povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla-li platnost povolení prodloužena postupem podle § 6 odst. 5.

(3) Právo vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zaniká insolvenčnímu správci také uplynutím 5 let ode dne nabytí právní moci zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla-li platnost zvláštního povolení prodloužena postupem podle § 6 odst. 6.“.

31. § 13 včetně nadpisu zní:

„§ 13
Zrušení povolení nebo zvláštního povolení

(1) Ministerstvo zruší

a) povolení insolvenčnímu správci, který nesplňuje některou z podmínek podle § 6 odst. 1 nebo podle § 8 odst. 1, nebo

b) zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který nesplňuje některou z podmínek podle § 6 odst. 2 nebo podle § 8 odst. 2.

(2) Ministerstvo může zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, kterému byla

a) ministerstvem opakovaně udělena sankce podle § 36b; ministerstvo přitom přihlíží zejména k povaze porušených povinností, počtu a charakteru sankcí udělených ministerstvem a době, jež uplynula mezi porušením jednotlivých povinností, nebo

b) insolvenčním soudem opakovaně udělena sankce podle insolvenčního zákona; ministerstvo přitom přihlíží zejména k povaze porušených povinností, počtu a charakteru sankcí udělených insolvenčním soudem a době, jež uplynula mezi porušením jednotlivých povinností.“.

32. § 14 včetně nadpisu zní:

„§ 14
Informační povinnost insolvenčního správce

(1) Insolvenční správce informuje ministerstvo o všech skutečnostech, které mohou vést k pozastavení práva podle § 9 nebo § 10, zániku práva podle § 12 nebo ke zrušení povolení nebo zvláštního povolení podle § 13 odst. 1; a to neprodleně, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy nastala rozhodná skutečnost.

(2) Insolvenční správce informuje ministerstvo o změně údaje zapsaného v seznamu, není-li změna údaje ministerstvu známa z jeho vlastní činnosti, a předloží doklad o změně tohoto údaje; a to neprodleně, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy nastala rozhodná skutečnost.

(3) Insolvenční správce předloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu.“.

33. § 17 včetně nadpisu zní:

„§ 17
Členění a obsah seznamu

(1) Seznam se člení na část obecnou a část zvláštní.

(2) Do obecné části seznamu se odděleně zapisují fyzické osoby, veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, kterým vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce, a dále hostující insolvenční správci, kteří mají právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce.

(3) Do zvláštní části seznamu se odděleně zapisují fyzické osoby, veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, kterým vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2, a dále hostující insolvenční správci, kteří mají právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2.

(4) V jednotlivých částech seznamu se příslušné osoby zapisují v abecedním pořadí.“.

34. V § 19 odstavec 1 zní:

„(1) V rámci údaje identifikujícího insolvenčního správce se do seznamu zapisuje,

a) jde-li o fyzickou osobu, její jméno, popřípadě jména, a příjmení, trvalý pobyt, datum narození, sídlo, pokud se liší od místa trvalého pobytu, identifikační číslo poskytnuté správcem základního registru osob4b), údaj o dosaženém vzdělání a údaj o absolvované odborné praxi,

b) jde-li o veřejnou obchodní společnost nebo zahraniční společnost, její obchodní firma, sídlo, popřípadě umístění organizační složky, identifikační číslo, dále jméno, popřípadě jména, a příjmení, datum narození jejího ohlášeného společníka.“.

35. V § 24 odst. 1 písm. a) se za slovo „b)“ vkládají slova „a e),“.

36. V § 24 odst. 2 větě druhé se za slova „zkoušky insolvenčního správce“ vkládají slova „žadateli, který uhradil ministerstvu poplatek za umožnění opakování této zkoušky ve výši 7000 Kč, a to“.

37. V § 24 se doplňují odstavce 4 a 5, které včetně poznámek pod čarou č. 11 a 12 znějí:

„(4) Ten, kdo se nedostaví ke zkoušce insolvenčního správce, může do 5 dnů ode dne jejího konání písemně požádat ministerstvo, aby mu umožnilo její vykonání v jiném termínu. Ministerstvo umožní vykonání zkoušky insolvenčního správce v jiném termínu žadateli, který svou neúčast řádně a včas omluvil, prokázal vážné důvody své neúčasti11) a uhradil ministerstvu poplatek za umožnění vykonání této zkoušky v jiném termínu ve výši 7000 Kč.

(5) Ten, kdo se nedostaví ke zkoušce insolvenčního správce v jiném termínu, může do 5 dnů ode dne jejího konání písemně požádat ministerstvo, aby mu umožnilo její vykonání v jiném náhradním termínu. Ministerstvo umožní vykonání zkoušky insolvenčního správce v jiném náhradním termínu žadateli, který svou neúčast řádně a včas omluvil, prokázal důvody zvláštního zřetele hodné své neúčasti12) a uhradil ministerstvu poplatek za umožnění vykonání této zkoušky v jiném náhradním termínu ve výši 10000 Kč.

11) § 11 odst. 2 vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění pozdějších předpisů.

12) § 11 odst. 3 vyhlášky č. 312/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“.

38. § 25 se včetně nadpisu a poznámek pod čarou č. 5 až 8 zrušuje.

39. V § 26 odst. 1 úvodní části ustanovení se číslo „3“ nahrazuje číslem „6“.

40. V § 26 odst. 1 písm. a) se slova „nebo rozdílovou zkoušku insolvenčního správce“ zrušují.

41. V § 26 odst. 2 se slova „a 3“ nahrazují slovy „až 5“.

42. Hlava pátá včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 13 zní:
„HLAVA PÁTÁ

§ 27

(1) Na základě oznámení podle § 36a zákona o uznávání odborné kvalifikace ministerstvo bezodkladně zapíše státního příslušníka členského státu do obecné části seznamu.

(2) Na základě oznámení podle § 36a zákona o uznávání odborné kvalifikace a po předložení dokladu o bezpečnostní způsobilosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti ministerstvo bezodkladně zapíše státního příslušníka členského státu do zvláštní části seznamu.

(3) Oznámení podle odstavců 1 a 2 musí obsahovat také označení adresy pro doručování na území České republiky.

(4) Do seznamu nebude zapsán státní příslušník členského státu, kterému v posledních 5 letech zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34.

§ 28

(1) Pro zápis zahraniční společnosti do obecné části seznamu platí ustanovení § 27 odst. 1 a 3 obdobně s tím, že ustanovení § 36a zákona o uznávání odborné kvalifikace se použije ve vztahu k zahraniční společnosti přiměřeně.

(2) Pro zápis zahraniční společnosti do zvláštní části seznamu platí ustanovení § 27 odst. 2 a 3 obdobně s tím, že ustanovení § 36a zákona o uznávání odborné kvalifikace se použije ve vztahu k zahraniční společnosti přiměřeně.

(3) Do seznamu nebude zapsána zahraniční společnost, které v posledních 5 letech zaniklo právo na základě rozhodnutí podle § 34.

§ 29
Zápis do seznamu

(1) U hostujícího insolvenčního správce se do seznamu zapisuje

a) údaj identifikující hostujícího insolvenčního správce,

b) údaj o dokladu potvrzujícím, že je uchazeč usazen v členském státě původu13),

c) den zápisu do seznamu,

d) údaj o pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce,

e) údaj o zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce a

f) změna údajů zapsaných podle písmen a) až d).

(2) Pro zápis údajů podle odstavce 1 písm. d) a e) platí § 21 a 22 obdobně.

§ 30
Údaj identifikující hostujícího insolvenčního správce

V rámci údajů identifikujících hostujícího insolvenčního správce se uvede

a) jde-li o hostujícího insolvenčního správce podle § 2 odst. 3, jeho jméno, popřípadě jména, a příjmení, trvalý pobyt, rodné číslo, a není-li přiděleno, datum narození,

b) jde-li o hostujícího insolvenčního správce podle § 2 odst. 4, jeho forma, obchodní firma, sídlo, identifikační číslo nebo jiný obdobný údaj, dále jméno, popřípadě jména, a příjmení, rodné číslo, a není-li přiděleno, datum narození všech společníků, a

c) adresa pro doručování na území České republiky.

§ 31

V rámci údaje o dokladu potvrzujícím, že je uchazeč usazen v členském státě původu13), se uvede

a) členský stát a orgán, který doklad vydal, a

b) doba platnosti a den vydání dokladu.

§ 32
Pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce

(1) Ministerstvo může rozhodnout o pozastavení práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce hostujícímu insolvenčnímu správci,

b) bylo-li zahájeno řízení o způsobilosti k právním úkonům, a to nejdéle do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se toto řízení končí, nebo

c) bylo-li na území jiného členského státu zahájeno řízení o zrušení oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce podle právního řádu tohoto členského státu, a to nejdéle do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se toto řízení končí.

(2) Právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce se pozastavuje dnem vydání rozhodnutí. Ministerstvo uveřejní údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce v seznamu v den, kdy bylo vydáno.

§ 33
Zánik práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce

(1) Právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce zaniká hostujícímu insolvenčnímu správci,

a) přestane-li splňovat podmínky pro dočasný nebo příležitostný výkon činnosti insolvenčního správce na území České republiky, nebo

b) nastanou-li skutečnosti uvedené v § 12 odst. 1 písm. a) až e).

(2) Právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zaniká hostujícímu insolvenčnímu správci také, přestane-li splňovat podmínky pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.

§ 34

Ministerstvo může rozhodnout o zániku práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce nebo práva dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2, jestliže byla hostujícímu insolvenčnímu správci

§ 35
Informační povinnost hostujícího insolvenčního správce

(1) Hostující insolvenční správce informuje ministerstvo o všech skutečnostech, které mohou vést k pozastavení práva podle § 32 nebo zániku práva podle § 33; a to neprodleně, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy nastala rozhodná skutečnost.

(2) Hostující insolvenční správce informuje ministerstvo o změně údaje zapsaného v seznamu, není-li změna údaje ministerstvu známa z jeho činnosti, a předloží doklad o změně tohoto údaje; a to neprodleně, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy nastala rozhodná skutečnost.

(3) Hostující insolvenční správce předloží ministerstvu v případě opětovného oznámení podle § 36a zákona o uznávání odborné kvalifikace doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu.

13) § 36a odst. 5 písm. b) zákona č. 18/2004 Sb., ve znění zákona č. 52/2012 Sb.“.

43. Hlava šestá včetně nadpisu zní:

„HLAVA ŠESTÁ
DOHLED

§ 36

(1) Ministerstvo vykonává dohled nad insolvenčními správci a hostujícími insolvenčními správci.

(2) Ministerstvo

a) dohlíží nad tím, zda insolvenční správce a hostující insolvenční správce splňuje podmínky pro výkon činnosti insolvenčního správce a plní povinnosti stanovené tímto zákonem,

b) zjišťuje, zda údaje poskytnuté insolvenčním správcem a hostujícím insolvenčním správcem odpovídají skutečnosti, zejména zda sídlo zapsané v seznamu je místem, ve kterém insolvenční správce skutečně vykonává činnost, a

c) prověřuje skutečnosti, které mohou vést k postupu podle § 13 odst. 2 písm. b) nebo § 34 písm. b).

§ 36a

(1) Soudy a jiné orgány zašlou bez odkladu ministerstvu opisy rozhodnutí ve věcech, které mají vliv na trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce, nebo hostujícího insolvenčního správce.

(2) Pro účely posouzení skutečností, které mají vliv na trvání práva vykonávat činnost insolvenčního správce nebo hostujícího insolvenčního správce, je ministerstvo oprávněno nahlížet do těch částí soudního nebo správního spisu, které tyto skutečnosti obsahují, jestliže nevyplývají z pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu.

(3) Ministerstvo si může vyžádat podle zvláštního předpisu4a) výpis z evidence Rejstříku trestů v případě existence důvodného podezření o naplnění předpokladu pro zrušení povolení nebo zvláštního povolení podle § 13 odst. 1. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(4) Ministerstvo zajišťuje výměnu informací o činnosti hostujícího insolvenčního správce a o opatřeních trestněprávní nebo správněprávní povahy s příslušnými orgány jiných členských států.

§ 36b
Správní delikty

(1) Insolvenční správce se dopustí správního deliktu tím, že

a) neinformuje ministerstvo o skutečnostech podle § 14 odst. 1,

b) neinformuje ministerstvo o změně údaje zapsaného v seznamu nebo nepředloží doklad o změně tohoto údaje podle § 14 odst. 2,

c) nepředloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu podle § 14 odst. 3, nebo

d) neuvede jako své sídlo místo, ve kterém skutečně vykonává činnost podle § 19 odst. 2.

(2) Hostující insolvenční správce se dopustí správního deliktu tím, že

a) neinformuje ministerstvo o skutečnostech podle § 35 odst. 1,

b) neinformuje ministerstvo o změně údaje zapsaného v seznamu nebo nepředloží doklad o změně tohoto údaje podle § 35 odst. 2, nebo

c) nepředloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu podle § 35 odst. 3.

(3) Za správní delikt se uloží

a) napomenutí nebo pokuta do 100000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. b) nebo

c) nebo odstavce 2 písm. b) nebo c),

b) napomenutí nebo pokuta do 200000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) nebo

d) nebo odstavce 2 písm. a).

§ 36c

(1) Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

(2) Při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán.

(3) Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže ministerstvo o něm nezahájilo řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvědělo, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

(4) Správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednává ministerstvo.

(5) Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

(6) Pokuty vybírá a vymáhá ministerstvo podle daňového řádu.

§ 37

(1) Obsah a další náležitosti zkoušky insolvenčního správce a způsob prokazování odborné praxe stanoví ministerstvo vyhláškou.

(2) Obsah a další náležitosti zvláštní zkoušky insolvenčního správce stanoví vyhláškou ministerstvo v dohodě s orgánem, který je oprávněn vykonávat dozor nebo dohled nad činností finanční instituce se zvláštním režimem2), obchodníkem s cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem penzijní společností nebo penzijním fondem.“.

Čl. II
Přechodná ustanovení

1. Insolvenční správce, kterému bylo vydáno zvláštní povolení nebo zvláštní povolení hostujícího insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nemusí splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti po dobu 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Fyzická osoba, která podala písemnou žádost o vykonání zkoušky do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nemusí splňovat podmínku podle § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 312/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Fyzická osoba, která vykonala zkoušku, rozdílovou zkoušku nebo zvláštní zkoušku insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nemusí splňovat podmínku podle § 6 odst. 4 zákona č. 312/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, podá-li návrh na vydání povolení nebo zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

4. Platnost povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, které nabylo právní moci přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je omezena na dobu 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Insolvenčnímu správci se zvláštním povolením, které nabylo právní moci přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zaniká právo vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 12 odst. 3 uplynutím 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

5. Fyzické osobě, která vykonala zvláštní zkoušku insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ministerstvo zruší zvláštní povolení podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Ministerstvo umožní této osobě vykonat zvláštní zkoušku, pokud uplynuly ode dne vykonání zvláštní zkoušky více než 4 roky. Bylo-li insolvenčnímu správci zrušeno povolení podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí pro účely výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2, že mu právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze zákona.

6. Je-li v zákoně č. 312/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, uveden pojem zkouška insolvenčního správce, rozumí se tím rovněž rozdílová zkouška insolvenčního správce vykonaná podle zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

Čl. III

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 108/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 458/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 163/2009 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 241/2010 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 260/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 466/2011 Sb. a zákona č. 167/2012 Sb., se mění takto:

1. V § 24 odst. 2 se za slova „z jejích společníků“ vkládají slova „ , prostřednictvím kterých vykonává činnost insolvenčního správce60),“.

Poznámka pod čarou č. 60 zní:

„60) § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.“.

2. V § 25 odst. 1 se za slova „v § 21 až 24“ vkládají slova „a odstavci 3“.

3. V § 25 se doplňuje odstavec 3, který včetně poznámky pod čarou č. 9a zní:

„(3) Pro insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek dlužníka, u kterého má právo vykonávat činnost insolvenčního správce osoba zapsaná do zvláštní části seznamu podle zákona o insolvenčních správcích9a), určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem tuto osobu bez ohledu na způsob řešení úpadku.

9a) Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.“.

4. V § 28 se za slova „§ 21 až 24“ vkládají slova „a § 25 odst. 3“.

5. V § 29 odst. 2 se za slova „§ 21 až 24“ vkládají slova „a § 25 odst. 3“.

6. V § 31 se za odstavec 2 vkládají nové odstavce 3 a 4, které znějí:

„(3) Insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo vykonávat činnost insolvenčního správce nebo mu bylo právo pozastaveno podle zákona o insolvenčních správcích9a), může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce, věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu odvolat z funkce. Pokud to okolnosti dovolují, učiní tak po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

(4) Insolvenčního správce, kterému bylo zrušeno povolení nebo kterému zaniklo jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce na základě rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích9a), insolvenční soud odvolá z funkce. Insolvenčního správce ustanoveného postupem podle § 25 odst. 3 insolvenční soud odvolá z funkce i tehdy, bylo-li mu zrušeno zvláštní povolení nebo zaniklo-li jeho právo dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích9a) na základě rozhodnutí ministerstva podle zákona o insolvenčních správcích9a).“.

Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 5 a 6.

7. V § 32 odst. 2 větě druhé se slova „3 a 4“ nahrazují slovy „5 a 6“.

8. V § 313 odst. 2 se věta druhá nahrazuje větou „Dále je povinen předat dlužníkovi zbývající majetek, zajistit činnosti evidenční a odbornou správu dokumentů61) vzniklých z činnosti dlužníka, popřípadě z činnosti jeho právních předchůdců, a další činnosti související se zrušením konkursu.“.

Poznámka pod čarou č. 61 zní:

„61) § 2 písm. k) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 190/2009 Sb.“.

ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o správních poplatcích

Čl. IV

Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 228/2005 Sb., zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 553/2005 Sb., zákona č. 48/2006 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 130/2006 Sb., zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 138/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 179/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 215/2006 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 227/2006 Sb., zákona č. 235/2006 Sb., zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 575/2006 Sb., zákona č. 106/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 374/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 38/2008 Sb., zákona č. 130/2008 Sb., zákona č. 140/2008 Sb., zákona č. 182/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 230/2008 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 254/2008 Sb., zákona č. 296/2008 Sb., zákona č. 297/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 309/2008 Sb., zákona č. 312/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 9/2009 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 141/2009 Sb., zákona č. 197/2009 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 301/2009 Sb., zákona č. 306/2009 Sb., zákona č. 346/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., zákona č. 132/2010 Sb., zákona č. 148/2010 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 160/2010 Sb., zákona č. 343/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 105/2011 Sb., zákona č. 133/2011 Sb., zákona č. 134/2011 Sb., zákona č. 152/2001 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 245/2011 Sb., zákona č. 249/2011 Sb., zákona č. 255/2011 Sb., zákona č. 262/2011 Sb., zákona č. 300/2011 Sb., zákona č. 308/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 344/2011 Sb., zákona č. 349/2011 Sb., zákona č. 350/2011 Sb., zákona č. 357/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 472/2011 Sb., zákona č. 19/2012 Sb., zákona č. 37/2012 Sb., zákona č. 53/2012 Sb., zákona č. 119/2012 Sb., zákona č. 169/2012 Sb., zákona č. 172/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č. 225/2012 Sb. a zákona č. 274/2012 Sb., se mění takto:

1. V příloze v části I položce 10 písm. e) se slova „zápis do seznamu insolvenčních správců“ nahrazují slovy „vydání povolení nebo zvláštního povolení podle zákona o insolvenčních správcích“.

2. V příloze v části I položka 10 včetně poznámek pod čarou č. 9a a 9b zní:

„Položka 10a) Přijetí žádosti o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů Kč 100
b) Vydání osvědčení o tuzemském právu Kč 2 000
c) Provedení identifikace a sepsání veřejné listiny o identifikaci9a) Kč 200
d) Přijetí žádosti o uznání platnosti nebo vydání osvědčení o uznání rovnocennosti dokladu o dosažení základního, středního nebo vyššího odborného vzdělání získaného v zahraniční škole Kč 1 000
e) Zápis do seznamu insolvenčních správců Kč 5 000
f) Přijetí žádosti o prodloužení povolení podle zákona o insolvenčních správcích Kč 5 000
g) Zápis do seznamu rozhodců9b) Kč 5 000
h) Přijetí žádosti o zápis do seznamu mediátorů Kč 5 000
Poznámka:
Za přijetí žádosti o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů u českého zastupitelského úřadu, vybírá poplatek český zastupitelský úřad podle položky 162 tohoto sazebníku. Byl-li výpis z evidence Rejstříku trestů vydán kontaktním místem veřejné správy26), vybírá správní poplatek stanovený v písmenu a) této položky kontaktní místo veřejné správy. Správní poplatek je jeho příjmem.

9a) Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

9b) § 35a a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.“.

ČÁST ČTVRTÁ
ÚČINNOST
Čl. V
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.

184/2013 Sb.

184

SDĚLENÍ

Českého statistického úřadu

ze dne 24. června 2013

o aktualizaci Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO)

Český statistický úřad podle § 19 odst. 2 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, oznamuje s účinností od 1. července 2013 aktualizaci Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO) zavedené sdělením Českého statistického úřadu č. 206/2010 Sb. ze dne 16. června 2010 a aktualizované sdělením Českého statistického úřadu č. 185/2012 Sb. ze dne 29. května 2012.

Předmětem aktualizace jsou změny názvů vybraných podskupin a kategorií Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO). Změny jsou uvedeny v příloze tohoto sdělení.

Platné znění aktualizované Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO) bude k dispozici na internetových stránkách Českého statistického úřadu na adrese www.czso.cz.

Předsedkyně:

prof. Ing. Ritschelová, CSc., v. r.

Příloha
Položky Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO) aktualizované k 1. 7. 2013Kód položky Název položky platný do 30. 6. 2013 Název položky platný od 1. 7. 2013
11124 Nejvyšší státní úředníci v oblasti bezpečnosti a ochrany Nejvyšší státní úředníci obrany a bezpečnosti státu a požární ochrany
13492 Řídící pracovníci v oblasti bezpečnosti a ochrany ve veřejné správě Řídící pracovníci obrany a bezpečnosti státu a požární ochrany
13493 Řídící pracovníci bezpečnostních a detektivních agentur Řídící pracovníci vnitřní bezpečnosti a ochrany organizací a detektivních agentur
21416 Specialisté v oblasti bezpečnostních systémů a ochrany údajů Specialisté v oblasti bezpečnostních systémů a ochrany údajů (kromě zabezpečení IT)
2320 Učitelé odborných předmětů, praktického vyučování, odborného výcviku a lektoři dalšího vzdělávání Učitelé odborných předmětů, praktického vyučování a odborného výcviku (kromě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami)
23201 Učitelé odborných předmětů Učitelé odborných předmětů (kromě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami)
23202 Učitelé praktického vyučování Učitelé praktického vyučování (kromě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami)
23203 Učitelé odborného výcviku Učitelé odborného výcviku (kromě pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami)
33311 Odbytoví agenti (odbytáři, prodejci) Odbytoví agenti
33393 Aukcionáři (dražitelé) Aukcionáři (dražebníci)
33434 Odborní pracovníci útvaru obrany a ochrany Odborní pracovníci bezpečnostních systémů a ochrany údajů
34113 Odborní bezpečnostní pracovníci Odborní bezpečnostní pracovníci bezpečnostních a detektivních agentur
6112 Ovocnáři, vinaři, chmelaři a ostatní pěstitelé plodů rostoucích na stromech a keřích Ovocnáři, vinohradníci, chmelaři a ostatní pěstitelé plodů rostoucích na stromech a keřích
61120 Ovocnáři, vinaři, chmelaři a ostatní pěstitelé plodů rostoucích na stromech a keřích Ovocnáři, vinohradníci, chmelaři a ostatní pěstitelé plodů rostoucích na stromech a keřích
81896 Obsluha zařízení na výrobu a rozvod elektrické energie Obsluha zařízení na výrobu a rozvod energií

Vysvětlivky:

podskupina položka označená čtyřmístným kódem

kategorie položka označená pětimístným kódem

183/2013 Sb.

183

VYHLÁŠKA

ze dne 20. června 2013

o vydání zlaté mince po 10000 Kč k 1150. výročí příchodu věrozvěstů Konstantina a Metoděje

Česká národní banka stanoví podle § 22 písm. a) zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění zákona č. 442/2000 Sb.:

§ 1

(1) Dnem 3. července 2013 se vydává pamětní zlatá mince po 10000 Kč k 1150. výročí příchodu věrozvěstů Konstantina a Metoděje (dále jen „mince“).

(2) Mince se vydává v běžném provedení a ve zvláštním provedení s leštěným polem mince a matovým reliéfem (dále jen „zvláštní provedení“).

(3) Mince v běžném i ve zvláštním provedení se razí ze zlata o ryzosti 999.9. Hmotnost mince je 31,107 g, její průměr 34 mm a síla 2,5 mm. Při ražbě mince v běžném provedení i ve zvláštním provedení je přípustná odchylka v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je přípustná odchylka nahoru 0,062 g a v ryzosti zlata odchylka nahoru 0,01 %. Hrana mince v běžném provedení je vroubkovaná, hrana mince ve zvláštním provedení je hladká nebo hladká s vlysem.

§ 2

(1) Na lícní straně mince je vyobrazení knížete Rastislava vycházející z byzantské ikony, které je umístěno v rámu, v němž jsou vypsána jednotlivá písmena hlaholice. Nad portrétem knížete je kompozice heraldických zvířat z velkého státního znaku umístěných ve štítech - uprostřed je český lev, vpravo od něj slezská orlice a vlevo od něj je moravská orlice. Při levém, spodním a pravém okraji mince je název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „10000 Kč“. Oba texty jsou od sebe odděleny tečkou. Značka České mincovny, která je tvořena kompozicí písmen „Č“ a „M“, je nad písmenem „B“ ze slova „REPUBLIKA“.

(2) Na rubové straně mince je vyobrazení Konstantina a Metoděje ztvárněné ve stylu byzantské ikony, které je umístěno v rámu, v němž jsou vypsána jednotlivá písmena hlaholice. Vpravo a vlevo od vyobrazení věrozvěstů jsou letopočty vztahující se k výročí „863“ a „2013“ ohraničené čarami. Po obvodu mince je opis „PŘÍCHOD VĚROZVĚSTŮ KONSTANTINA A METODĚJE“. Nad druhým písmenem „A“ ve slově „KONSTANTINA“ jsou iniciály autora výtvarného návrhu mince akademického malíře Vladimíra Pavlici, které jsou tvořeny písmeny „VP“ v rámečku.

(3) Vyobrazení mince je uvedeno v příloze k této vyhlášce.

§ 3

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 3. července 2013.

Guvernér:

Ing. Singer, Ph.D., v. r.

Příloha k vyhlášce č. 183/2013 Sb.
Vyobrazení zlaté mince po 10000 Kč k 1150. výročí příchodu věrozvěstů Konstantina a Metoděje

182/2013 Sb.

	
	Předpis č. 182/2013 Sb.
Nařízení vlády o povolání vojáků Armády České republiky k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy při povodních v období od 29. června 2013 do 15. července 2013Ze dne	26.06.2013
Částka	76/2013
Platnost od	28.06.2013
Účinnost od	28.06.2013
Zrušeno od	15.07.2013
182

NAŘÍZENÍ VLÁDY

ze dne 26. června 2013

o povolání vojáků Armády České republiky k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy při povodních v období od 29. června 2013 do 15. července 2013

Vláda nařizuje podle § 14 odst. 3 a § 16 odst. 4 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění zákona č. 546/2005 Sb.:

§ 1

K záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy při povodních na území České republiky v období od 29. června 2013 do 15. července 2013 se použije nejvýše 2000 vojáků v činné službě.

§ 2

O použití vojáků v činné službě rozhodne podle územního rozsahu povodní ministr vnitra, primátor hlavního města Prahy nebo hejtmani příslušných krajů.

§ 3

Ministr obrany určí vojáky v činné službě, včetně vojenské techniky, k plnění jejich úkolů podle § 1.

§ 4

(1) Toto nařízení nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

(2) Toto nařízení pozbývá platnosti dnem 15. července 2013.

Předseda vlády:

RNDr. Nečas v. r.

Ministr vnitra:

Kubice v. r.

Ministr obrany:
Ing. Picek v. r.

181/2013 Sb.

   Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky, ve znění nařízení vlády č. 473/2009 SbZe dne	19.06.2013
Částka	76/2013
Platnost od	28.06.2013
Účinnost od	01.07.2013
181
NAŘÍZENÍ VLÁDY
ze dne 19. června 2013,

kterým se mění nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky, ve znění nařízení vlády č. 473/2009 Sb.
Vláda nařizuje podle § 42 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 188/2004 Sb. a zákona č. 154/2010 Sb.:

Čl. I

V § 1 nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky, se slova „na dobu 10 let ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení“ nahrazují slovy „do 31. prosince 2014“.

Čl. II
Účinnost
Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. července 2013.

Předseda vlády:
RNDr. Nečas v. r.

Ministr životního prostředí:
Mgr. Chalupa v. r.

180/2013 o výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení, úplné znění 142/1994 Sb.

NAŘÍZENÍ VLÁDY
ze dne 26. června 2013, (po povodních, v době demise)
kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů
Vláda nařizuje k provedení § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a podle § 369 odst.
1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. a zákona č. 179/2013 Sb.:
Čl. I
Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění
nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a nařízení vlády č. 33/2010 Sb., se mění takto:
1. Na konci nadpisu nařízení vlády se doplňují slova „a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky“.
2. V úvodní větě nařízení vlády se za slovo „Vláda“ vkládá slovo „nařizuje“ a slovo „nařizuje“ se nahrazuje slovy „a podle
§369 odst.1 zákona č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. a zákona č. 179/2013 Sb.“.
3. V § 1 se slovo „sedm“ nahrazuje slovem „osm“.
4. Za § 2 se vkládá nový § 2a, který zní:
„§ 2a
Jde-li o závazkový vztah mezi podnikateli nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem dodat zboží
nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.“.
Čl. II Přechodná ustanovení
1. Výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.
2. Minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle nařízení vlády č.142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, náleží věřiteli
v případě, že k prodlení s plněním závazku došlo po dni nabytí účinnosti tohoto nařízení.
Čl. III Účinnost
Toto nařízení nabývá účinnosti prvním dnem prvního kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení (účinnost od 1.7.2013).
Předseda vlády: RNDr. Nečas v. r. (v demisi)
Ministr spravedlnosti: JUDr. Blažek v. r. (v demisi)

179/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisůZe dne 11.06.2013
Částka 76/2013
Platnost od 28.06.2013
Účinnost od 01.07.2013
179

ZÁKON

ze dne 11. června 2013,

kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 591/1992 Sb., zákona č. 600/1992 Sb., zákona č. 286/1993 Sb., zákona č. 156/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 94/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., zákona č. 77/1997 Sb., zákona č. 15/1998 Sb., zákona č. 165/1998 Sb., zákona č. 356/1999 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 367/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 239/2001 Sb., zákona č. 353/2001 Sb., zákona č. 501/2001 Sb., zákona č. 15/2002 Sb., zákona č. 125/2002 Sb., zákona č. 126/2002 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 308/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 312/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 87/2003 Sb., zákona č. 88/2003 Sb., zákona č. 437/2003 Sb., zákona č. 85/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 360/2004 Sb., zákona č. 484/2004 Sb., zákona č. 499/2004 Sb., zákona č. 554/2004 Sb., zákona č. 179/2005 Sb., zákona č. 216/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 308/2006 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 344/2007 Sb., zákona č. 36/2008 Sb., zákona č. 104/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 130/2008 Sb., zákona č. 230/2008 Sb., zákona č. 215/2009 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 230/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., zákona č. 152/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 351/2011 Sb., zákona č. 355/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb. a zákona č. 503/2012 Sb., se mění takto:

1. § 38b zní:

„§ 38b

(1) Při rozdělení právnické osoby (dále jen „zápis rozdělení“) se do obchodního rejstříku u zanikající nebo rozdělované právnické osoby zapíše údaj, že zanikla rozštěpením nebo že došlo k odštěpení části jejího jmění, s uvedením firmy, sídla a identifikačního čísla všech nástupnických právnických osob. Při zápisu přeshraničního rozdělení se zapíše i údaj o zápisu zahraniční nástupnické právnické osoby do zahraničního obchodního rejstříku včetně čísla tohoto zápisu.

(2) U nástupnické osoby se zapíší

a) při rozštěpení se založením nových právnických osob, kromě údajů zapisovaných při vzniku právnické osoby, údaj, že vznikla rozštěpením, že na ni přešlo jmění zanikající právnické osoby, které bylo uvedeno v projektu rozdělení, firma, sídlo a identifikační číslo právnické osoby, jejímž rozštěpením vznikla, a firmy, sídla a identifikační čísla ostatních právnických osob, které současně rozštěpením vznikly; to platí přiměřeně pro odštěpení se založením nových společností,

b) při rozštěpení sloučením právnických osob údaj, že na ni přešlo jmění zanikající právnické osoby, které bylo uvedeno v projektu rozštěpení, firma, sídlo a identifikační číslo právnické osoby, která rozštěpením zanikla, a firmy, sídla a identifikační čísla ostatních právnických osob, na které přešly ostatní části jmění zanikající právnické osoby, a případné změny dosud zapsaných údajů o nástupnické právnické osobě; to platí přiměřeně pro odštěpení sloučením.

(3) Identifikační číslo u zahraniční právnické osoby se zapisuje pouze v případě, že jí bylo přiděleno.“.

2. V § 263 odst. 1 se slova „341, 344, 365, § 369a odst. 4 až 7, § “ nahrazují slovy „§ 340 odst. 4 až 6, § 341, 343a, 343b, 344, 365,“.

3. V § 340 se doplňují odstavce 3 až 6, které znějí:

„(3) Cenu za dodávku zboží nebo poskytnutí služeb ve vztazích podle § 261 odst. 1 nebo závazku dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu dlužníkovi je dlužník povinen zaplatit do 30 dnů

a) ode dne, kdy mu byla doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy,

b) i bez výzvy k plnění

1. ode dne doručení zboží nebo poskytnutí služby, není-li možné určit den doručení faktury nebo jiné výzvy podobné povahy, nebo bude-li mu doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy dříve, než zboží nebo služba,

2. ode dne převzetí, bylo-li ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda byl závazek řádně splněn, a jestliže mu bude doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy před převzetím nebo ověřením zboží nebo služby.

(4) Smluvní strany si mohou sjednat dobu splatnosti delší než 60 dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.

(5) Je-li ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, nesmí být sjednaná doba takového převzetí nebo ověření delší než 30 dnů. Ujednat dobu převzetí nebo ověření delší než 30 dnů lze jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.

(6) Je-li dlužníkem veřejný zadavatel, dobu splatnosti delší než 30 dní lze ujednat jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku a doba splatnosti nepřesahuje 60 dnů, přičemž den doručení faktury nebo jiné výzvy obdobné povahy nesmí být předmětem smluvního ujednání; ustanovení odstavce 4 se nepoužije. Ustanovení věty první se použije i na vztahy mezi věřitelem a subdodavatelem, plní-li věřitel závazek veřejnému zadavateli prostřednictvím subdodavatele.“.

4. Za § 340 se vkládá nový § 340a, který zní:

„§ 340a

Ustanovením § 340 není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění ve formě splátek.“.

5. Za § 343 se vkládají nové § 343a a 343b, které včetně poznámky pod čarou č. 22 znějí:

„§ 343a

Dohoda o době plnění odchylující se od § 340 odst. 4 až 6 a dohoda o výši úroku z prodlení, je-li vůči věřiteli hrubě nespravedlivá, je neplatná. Dovolat se její neplatnosti může i právnická osoba založená s cílem hájit zájmy podnikatelů22).

§ 343b

(1) Platí, že dohoda vylučující úrok z prodlení je hrubě nespravedlivá.

(2) Má se za to, že dohoda, která vylučuje náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, je hrubě nespravedlivá.

22) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.“.

6. V § 369 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.“.

7. § 369a se včetně poznámky pod čarou č. 18 zrušuje.

Čl. II
Přechodné ustanovení

Došlo-li k prodlení s plněním závazku přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posoudí se účinky tohoto prodlení podle dosavadních právních předpisů.

Čl. III
Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem prvního kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.
Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.

178/2013 Sb.

Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), ve znění pozdějších předpisů
178

VYHLÁŠKA

ze dne 24. června 2013,

kterou se mění vyhláška č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), ve znění pozdějších předpisů

Ministerstvo životního prostředí po projednání s Ministerstvem financí stanoví podle § 37h odst. 3, § 37i odst. 7 a § 37p odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 7/2005 Sb. a zákona č. 165/2012 Sb., (dále jen „zákon“):

Čl. I

Vyhláška č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), ve znění vyhlášky č. 65/2010 Sb., vyhlášky č. 285/2010 Sb., vyhlášky č. 158/2011 Sb. a vyhlášky č. 249/2012 Sb., se mění takto:

1. V úvodní větě vyhlášky se za slova „§ 37o odst. 2“ vkládají slova „ , § 37p odst. 4“.

2. V § 1 odst. 1 se písmeno f) zrušuje.

Dosavadní písmena g) až j) se označují jako písmena f) až i).

3. V § 1 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena d) a e), která znějí:

„d) bližší podmínky financování odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů podle § 37p odst. 1 zákona, včetně způsobu výpočtu minimální výše uložených finančních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu a způsobu jejich čerpání a dále způsobu výpočtu minimální výše příspěvků a způsobu nakládání s nimi,

e) bližší podmínky financování podle § 37p odst. 2 zákona včetně způsobu výpočtu minimální výše příspěvků a způsobu nakládání s nimi.“.

4. V § 5 se za odstavec 9 vkládá nový odstavec 10, který zní:

„(10) V návrhu na zápis provozovatele kolektivního systému do Seznamu pro zajišťování financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů musí být doloženo, že příspěvky v navržené výši zahrnují veškeré předpokládané budoucí náklady na zajištění předání ke zpracování, zpětného odběru a odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů.“.

Dosavadní odstavec 10 se označuje jako odstavec 11.

5. V § 5 odst. 11 se za slova „prostřednictvím kolektivního systému“ vkládají slova „ , s výjimkou plnění povinností podle § 37p zákona,“.

6. V § 6 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Samostatnou přílohou roční zprávy podle odstavce 1 zpracovávané provozovatelem kolektivního systému, který zajišťuje financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů podle § 37p odst. 2 zákona, včetně plnění těchto povinností, je seznam provozovatelů solárních elektráren, pro které tento provozovatel kolektivního systému zajišťuje plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona. Tento seznam obsahuje:

a) jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu provozovatele solární elektrárny,

b) adresu bydliště, místo podnikání nebo sídlo provozovatele solární elektrárny,

c) identifikační číslo a číslo licence na výrobu elektřiny provozovatele solární elektrárny,

d) hmotnost a instalovaný výkon všech solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 v každé solární elektrárně, pro kterou má její provozovatel sjednáno plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona na základě smlouvy s provozovatelem kolektivního systému,

e) výši příspěvků vybraných v daném kalendářním roce od provozovatele solární elektrárny,

f) hmotnost elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013, který byl zpětně odebrán nebo odděleně sebrán v daném kalendářním roce z každé solární elektrárny, pro kterou provozovatel kolektivního systému zajišťuje plnění povinností provozovatele solární elektrárny podle § 37p odst. 2 zákona,

g) hmotnost elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013, který byl zpracován v daném kalendářním roce z každé solární elektrárny, pro kterou provozovatel kolektivního systému zajišťuje plnění povinností provozovatele solární elektrárny podle § 37p odst. 2 zákona,

h) výši peněžních prostředků vynaložených v daném kalendářním roce na plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona v rámci kolektivního systému.“.

7. § 7 se zrušuje.

8. Za § 14 se vkládají nové § 14a až 14c, které včetně nadpisů a poznámek pod čarou č. 14 až 16 znějí:

„§ 14a
Bližší podmínky financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh po dni 1. ledna 2013

(1) Výrobce, který plní povinnosti stanovené pro nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh po dni 1. ledna 2013 v rámci individuálního nebo solidárního systému, ukládá na účelově vázaný bankovní účet podle § 37p odst. 1 zákona peněžní prostředky před uvedením solárního panelu na trh. Minimální výši těchto peněžních prostředků vypočítá výrobce jako násobek hmotnosti solárních panelů, které v daném období uvede na trh, a sazby vypočítané podle přílohy č. 10 k této vyhlášce.

(2) Vzor žádosti o souhlas ministerstva s použitím peněžních prostředků z účelově vázaného bankovního účtu je uveden v příloze č. 9 k této vyhlášce.

(3) V roční zprávě podle § 6 uvede výrobce vyúčtování uložených a vybraných peněžních prostředků z účelově vázaného bankovního účtu.

(4) Minimální výši příspěvků výrobců, kteří plní povinnosti stanovené pro nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh po dni 1. ledna 2013 v rámci kolektivního systému, stanoví provozovatel kolektivního systému tak, aby odpovídala násobku hmotnosti solárních panelů, které výrobce v daném období uvedl na trh, a sazby vypočítané podle přílohy č. 10 k této vyhlášce. Peněžní prostředky vybrané provozovatelem kolektivního systému od výrobců, kteří v rámci tohoto kolektivního systému plní povinnosti podle § 37p odst. 1 zákona, a z nich plynoucí výnosy mohou být použity výhradně na zajištění financování zpětného odběru, odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, které byly zpětně odebrány a odděleně sebrány v České republice, včetně nezbytných administrativních nákladů spojených s plněním těchto povinností. Křížové financování mezi činností nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh po dni 1. ledna 2013 a ostatními činnostmi provozovatele kolektivního systému není přípustné.

(5) V případě zrušení provozovatele kolektivního systému, při němž nedochází k převzetí závazků týkajících se nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů a jeho financování podle § 37p odst. 1 zákona právním nástupcem, mohou být peněžní prostředky vybrané od výrobců, kteří v rámci tohoto kolektivního systému plní povinnosti podle § 37p odst. 1 zákona, včetně výnosů z nich převedeny pouze do jiného kolektivního systému, který převezme zajišťování plnění těchto povinností výrobce, nebo na výrobcem zřízený účelově vázaný bankovní účet, pokud jde o peněžní prostředky vybrané od tohoto výrobce.

§ 14b
Bližší podmínky financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013

(1) Minimální úhrnná výše příspěvků na financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 se vypočítá jako násobek hmotnosti všech solárních panelů v každé solární elektrárně, pro kterou má její provozovatel uzavřenou smlouvu s provozovatelem kolektivního systému podle § 37p odst. 2 zákona, a sazby vypočítané podle přílohy č. 10 k této vyhlášce.

(2) Peněžní prostředky vybrané od provozovatelů solárních elektráren v rámci plnění jejich povinností podle § 37p odst. 2 zákona a výnosy z jejich dočasného investování mohou být použity výhradně na zajištění financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z těch solárních panelů, na které byly tyto peněžní prostředky určeny, včetně nezbytných administrativních nákladů spojených s plněním těchto povinností. Křížové financování mezi činností nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 a ostatními činnostmi provozovatele kolektivního systému není přípustné.

(3) Provozovatel kolektivního systému hospodaří s peněžními prostředky získanými z příspěvků podle § 37p odst. 2 zákona tak, aby byla zajištěna kontrolovatelnost nakládání s nimi, a to zejména odděleně od jiných peněžních prostředků a odděleně od peněžních prostředků získaných z příspěvků na financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů uvedených na trh po 1. lednu 2013. Provozovatel kolektivního systému ukládá veškeré příspěvky vybrané od provozovatelů solárních elektráren podle § 37p odst. 2 zákona na zvláštní bankovní účet v bance se sídlem v České republice nebo v pobočce zahraniční banky v České republice. Přehled o stavu tohoto účtu je součástí roční zprávy podle § 6.

(4) Peněžní prostředky uložené na bankovním účtu podle odstavce 3 mohou být před použitím k přímému plnění povinností podle § 37p odst. 2 zákona dočasně investovány do

a) dluhopisů, jejichž emitentem je Česká republika nebo Česká národní banka,

b) dluhopisů nebo obdobných cenných papírů představujících právo na splacení dlužné částky, jejichž emitentem je jiný členský stát Evropské unie nebo členský stát Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo centrální banka takového státu a jejichž rating, popřípadě rating jejich emitenta, patří mezi 5 nejlepších ratingových kategorií dlouhodobých závazků v investičním stupni renomované ratingové agentury14) nebo mezi srovnatelné ratingové kategorie jiné uznané ratingové agentury15) a je vydán uznanou ratingovou agenturou,

c) dluhopisů nebo obdobných cenných papírů představujících právo na splacení dlužné částky, jejichž emitentem je Evropský fond finanční stability, Evropská centrální banka, Světová banka, Mezinárodní měnový fond nebo jiná mezinárodní finanční instituce, jejíž závazky jsou zaručeny státy, které jsou jejími členy, a kterou Česká národní banka zapíše do seznamu, který vede,

d) nástrojů peněžního trhu, jejichž emitentem je Česká republika nebo Česká národní banka.

(5) Popis investice, její výše a doba jejího trvání jsou součástí roční zprávy podle § 6. Peněžní prostředky dočasně investované v souladu s odstavcem 4 včetně výnosů z nich musí být převedeny zpět na bankovní účet podle odstavce 3.

(6) V případě zrušení provozovatele kolektivního systému, při němž nedochází k převzetí závazků týkajících se nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů a jeho financování podle § 37p odst. 2 zákona právním nástupcem, mohou být peněžní prostředky vybrané od provozovatelů solárních elektráren včetně výnosů z jejich dočasného investování převedeny pouze do jiného kolektivního systému, který převezme zajišťování plnění povinností provozovatele solární elektrárny podle § 37p odst. 2 zákona.

(7) Po zajištění splnění povinností zpětného odběru, odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů v rozsahu jedné třetiny celkové hmotnosti všech solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 z každé solární elektrárny, ne však dříve než k 1. lednu 2019, předloží provozovatel kolektivního systému provozovateli solární elektrárny průběžné finanční vypořádání, ve kterém uvede přehled nákladů spojených se splněním těchto povinností na jedné straně a poměrnou výši příspěvků přijatých od provozovatele solární elektrárny včetně výnosů z jejich dočasného investování, pokud jich bylo dosaženo, na straně druhé. Případný rozdíl vypořádají provozovatel kolektivního systému a provozovatel solární elektrárny mezi sebou tak, že provozovatel kolektivního systému vrátí provozovateli solární elektrárny do jednoho měsíce od předložení průběžného finančního vypořádání přebytek na straně přijatých příspěvků a výnosů z jejich dočasného investování, nebo mu vyměří doplatek k pokrytí vynaložených nákladů se splatností v téže lhůtě. Stejným způsobem provedou provozovatel kolektivního systému a provozovatel solární elektrárny následující průběžné finanční vypořádání po zajištění splnění povinností podle věty první v rozsahu dvou třetin celkové hmotnosti všech solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013 z každé solární elektrárny a závěrečné finanční vypořádání po úplném zajištění splnění těchto povinností.

§ 14c
Členění nákladů a výnosů v souvislosti s financováním nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů

(1) Provozovatel kolektivního systému člení náklady a výnosy podle účelu, na který byly vynaloženy nebo se kterým souvisejí. Toto členění je alespoň tak podrobné, aby umožnilo

a) oddělené sledování financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů a ostatních činností provozovatele kolektivního systému,

b) ověření, že nedochází ke křížovému financování mezi činností nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů a ostatními činnostmi provozovatele kolektivního systému,

c) oddělené sledování výnosů z příspěvků jednotlivých výrobců a oddělené sledování výnosů z příspěvků jednotlivých provozovatelů solárních elektráren,

d) oddělené sledování nákladů na předání ke zpracování solárních panelů od jednotlivých provozovatelů solárních elektráren, kteří plní povinnosti podle § 37p odst. 2 zákona, a

e) oddělené sledování zajišťování plnění povinností podle § 37p odst. 1 a podle § 37p odst. 2 zákona.

(2) Při členění nákladů a výnosů podle odstavce 1 vychází provozovatel kolektivního systému z ocenění podle zákona o účetnictví16).

14) § 93 odst. 6 písm. g) zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů.

15) § 93 odst. 6 písm. h) zákona č. 427/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

16) Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.“.

9. V příloze č. 1 bod 4 včetně nadpisu zní:

„4 Spotřebitelská zařízení a solární panely

4a Spotřebitelská zařízení

4.1 Rádiové soupravy (radiobudíky, radiomagnetofony)

4.2 Televizory

4.3 Videokamery

4.4 Videorekordéry

4.5 Hi-fi rekordéry

4.6 Audiozesilovače

4.7 Hudební nástroje

4.8 Ostatní výrobky nebo zařízení pro účely záznamu nebo reprodukce zvuku nebo obrazu, včetně signálů nebo technologií pro šíření zvuku nebo obrazu jiných než telekomunikací (spotřebitelská zařízení) v jiné podskupině neuvedené

4b Solární panely“.

10. Příloha č. 2 zní:

„Příloha č. 2 k vyhlášce č. 352/2005 Sb.
Návrh na zápis výrobců do Seznamu pro individuální a solidární systém

“.

11. Příloha č. 3 zní:

„Příloha č. 3 k vyhlášce č. 352/2005 Sb.
Návrh na zápis výrobců do Seznamu pro kolektivní systém

“.

12. Příloha č. 5 se zrušuje.

13. Příloha č. 9 zní:

„Příloha č. 9 k vyhlášce č. 352/2005 Sb.
Vzor žádosti o souhlas Ministerstva životního prostředí s použitím peněžních prostředků z účelově vázaného bankovního účtu zřízeného výrobcem za účelem financování nakládání s elektroodpady

“.

14. Doplňuje se příloha č. 10, která zní:

„Příloha č. 10 k vyhlášce č. 352/2005 Sb.
Způsob výpočtu minimální výše příspěvků a způsob výpočtu minimální výše uložených finančních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu na zajištění financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů

Minimální výše příspěvku výrobce, který plní povinnosti podle § 37p odst. 1 zákona v rámci kolektivního systému a minimální úhrnná výše příspěvků provozovatele solární elektrárny, který plní povinnosti podle § 37p odst. 2 zákona, (dále jen „minimální výše příspěvků“) a minimální výše uložených peněžních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu na zajištění financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů se stanoví tak, aby byly pokryty veškeré předpokládané náklady na zajištění předání ke zpracování, zpětného odběru, odděleného sběru, přepravy, zpracování, využití a odstranění předpokládaného množství elektroodpadu ze solárních panelů a na vedení související evidence, a to v Kč v závislosti na hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů. U solárních panelů uvedených na trh po dni 1. ledna 2013 se údaj o jejich hmotnosti určí podle skutečné hmotnosti těchto panelů. U solárních panelů uvedených na trh do dne 1. ledna 2013, které tvoří součást solární elektrárny, se údaj o jejich hmotnosti určí podle vzorce:

M = P x K

ve kterém:

M představuje hmotnost solárních panelů instalovaných v solární elektrárně pro účely výpočtu minimální výše příspěvku uvedenou v kg.

P představuje výkon solární elektrárny podle licence na výrobu elektřiny v této solární elektrárně vydané Energetickým regulačním úřadem uvedený ve wattech (Wp).

K představuje průměrnou hmotnost solárního panelu připadající na jednotku výkonu; tato průměrná hmotnost činí 0,11 kg.

Skutečnou výši předpokládaných nákladů výrobce a provozovatel kolektivního systému dokládají ve vazbě na:

• předpokládané celkové množství zpětně odebraných a odděleně sebraných solárních panelů,

• předpokládané množství míst zpětného odběru a odděleného sběru,

• smlouvy s provozovateli míst zpětného odběru a odděleného sběru s uvedením ceny za zajištění zpětného odběru a odděleného sběru,

• smlouvy se zpracovateli s uvedením ceny za zpracování solárních panelů,

• smlouvy s dopravci s uvedením ceny za dopravu panelů.

Sazba pro výpočet minimální výše příspěvků a minimální výše uložených peněžních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu se vypočítá podle vzorce:

S = Nos + Npř + Nzpr + Nadm − Pds

ve kterém:

S se rovná sazbě pro výpočet minimální výše příspěvků a minimální výše uložených peněžních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu na 1 kilogram hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů.

Nos se rovná předpokládaným nákladům na

• zpětný odběr a oddělený sběr 1 kilogramu hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů, přičemž tyto náklady zahrnují náklady na zřízení a provozování míst zpětného odběru a odděleného sběru v dostatečné dostupnosti v rámci České republiky v souladu s § 37k odst. 6 zákona, pokud jde o solární panely uvedené na trh po dni 1. ledna 2013,

• předání ke zpracování, pokud jde o solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013. Místem předání ke zpracování je místo zpětného odběru a/nebo odděleného sběru nebo solární elektrárna, pokud je to stanoveno smlouvou mezi provozovatelem kolektivního systému a provozovatelem solární elektrárny a pokud jsou pro případ shromažďování (soustřeďování) solárních panelů určených k předání ke zpracování v místě solární elektrárny splněny požadavky na shromažďování (soustřeďování) odpadů podle zvláštního právního předpisu2).

Npř se rovná předpokládaným nákladům na zajištění přepravy 1 kilogramu hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů z místa zpětného odběru a odděleného sběru nebo z místa předání ke zpracování, pokud jde o solární panely uvedené na trh do dne 1. ledna 2013, ke zpracovateli elektroodpadu ze solárních panelů, včetně zajištění skladování elektroodpadu ze solárních panelů před jeho zpracováním, nakládky a vykládky a nákladů na provozování míst, kde budou solární panely shromažďovány a skladovány před předáním zpracovateli.

Nzpr se rovná předpokládaným nákladům na zpracování 1 kilogramu hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů za použití nejlepších dostupných technik, a to včetně nákladů na využití a odstranění získaných materiálových složek, včetně kabeláže, připojovacích modulů (tzv. junction boxy) a měničů napětí (tzv. inventory - střídače).

Náklady na zpracování elektroodpadu ze solárních panelů musí být stanoveny tak, aby

• bylo finančně zajištěno využití elektroodpadu ze solárních panelů v rozsahu nejméně 85 % jeho průměrné hmotnosti a příprava na opětovné použití a recyklace elektroodpadu ze solárních panelů v rozsahu nejméně 80 % jeho průměrné hmotnosti,

• nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů bylo finančně zajištěno i v případě, že dojde k poklesu cen druhotných surovin a růstu cen energií.

Nadm se rovná předpokládaným nákladům na administrativu spojenou s přímým zajištěním plnění povinností výrobce nebo provozovatele solární elektrárny podle ustanovení části čtvrté hlavy II dílu 8 zákona na 1 kilogram hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů (např. provozování dispečinku pro odvoz panelů z místa zpětného odběru a odděleného sběru, výkaznictví a vedení účetnictví a zajištění kontrolních mechanismů systému a jeho účastníků - výrobců, provozovatelů solárních elektráren, provozovatele kolektivního systému, provozovatelů zařízení ke zpracování elektroodpadu).

Pds se rovná předpokládaným příjmům z prodeje druhotných surovin získaných ze zpracování 1 kilogramu hmotnosti elektroodpadu ze solárních panelů.

Minimální sazba pro výpočet minimální úhrnné výše příspěvků provozovatele solární elektrárny, který plní povinnosti podle § 37p odst. 2 zákona, a minimální výše uložených peněžních prostředků na účelově vázaném bankovním účtu činí 8,50 Kč.“.

Čl. II
Přechodná ustanovení

1. Vyúčtování uložených a vybraných peněžních prostředků z účelově vázaného bankovního účtu podle § 14a odst. 3 vyhlášky č. 352/2005 Sb, ve znění účinném po dni nabytí účinnosti této vyhlášky, uvede výrobce poprvé v roční zprávě o plnění povinností za kalendářní rok 2013.

2. Osoba zapsaná v Seznamu výrobců elektrozařízení podle právních předpisů ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky jako provozovatel kolektivního systému pro zajišťování financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů nebo výrobce solárních panelů oznámí ministerstvu změnu údajů vyplývající z přijetí této vyhlášky postupem podle § 37i odst. 4 zákona s tím, že za den uskutečnění této změny se považuje 31. říjen 2013.

Čl. III
Účinnost

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem jejího vyhlášení.

Ministr:

Mgr. Chalupa v. r.

177/2013 Sb.

177

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 10/13 dne 29. května 2013 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaj), Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Milady Tomkové, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu skupiny 18 senátorů Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), či jeho části, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, vlády České republiky, skupiny 47 poslanců Parlamentu České republiky a skupiny 45 poslanců Parlamentu České republiky jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

I. Ustanovení § 5 písm. i) ve slovech „spravedlivé“ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

II. Návrh v části směřující proti ustanovením § 19 až 25 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), se odmítá.

III. Ve zbývající části se návrh zamítá.

Odůvodnění

I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu

1. Skupina 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále též „navrhovatelé“), zastoupená advokátem JUDr. Karolem Hrádelou, se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 5. února 2013, domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) a podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále též „zákon o vyrovnání s církvemi“), popřípadě jeho jednotlivých v návrhu blíže konkretizovaných ustanovení, a sice § 2 ve slovech „nebo které příslušely“ a ve slovech „nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům“, § 3 písm. c) ve slovech „právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům“, § 5 písm. d), § 5 písm. i) ve slově „spravedlivě“, § 5 písm. j) ve slovech „postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně“, § 11, hlavy třetí části první včetně nadpisu, § 18 odst. 1 a 9, celé části čtvrté a § 25 bodů 1, 2, 3, 4 a 5 ve slovech „právnické osoby zřízené nebo založené za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům“.

2. Dále se tato skupina senátorů týmž návrhem domáhala zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve slovech „nejméně 41“ a ve slovech „nejméně 17“, jakož i zrušení ustanovení § 64 odst. 5 téhož zákona ve slovech „požadovaným počtem poslanců nebo senátorů“. Usnesením ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 Ústavní soud rozhodl, že návrh na zrušení části ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) a části ustanovení § 64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se vylučuje k samostatnému řízení.

3. Usnesením ze dne 5. března 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 Ústavní soud jednak odmítl návrh na vydání předběžného opatření, jednak rozhodl, že věc vedená pod sp. zn. Pl. ÚS 10/13 je naléhavá a bude projednána mimo pořadí.

4. Dne 22. května 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání právního zástupce skupiny 18 senátorů, v němž byla mimo jiné vznesena námitka podjatosti soudce zpravodaje ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/13 Stanislava Balíka. Usnesením ze dne 28. května 2013 Ústavní soud rozhodl, že soudce Stanislav Balík není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 10/13.

II.
Účastenství a vedlejší účastenství

5. Účastníkem - navrhovatelem - tohoto řízení je skupina 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupená advokátem JUDr. Karolem Hrádelou. Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné formální náležitosti a předpoklady, a že tedy nic nebrání jeho projednání a rozhodnutí ve věci samé. Ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou účastníky tohoto řízení také Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále též jen „Poslanecká sněmovna“) a Senát Parlamentu České republiky (dále též jen „Senát“).

6. Procesně totožným návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. února 2013, se skupina 47 poslanců Poslanecké sněmovny, zastoupená poslancem PhDr. Lubomírem Zaorálkem, domáhala též zrušení zákona o vyrovnání s církvemi. Tento návrh Ústavní soud svým usnesením sp. zn. Pl. ÚS 11/13 ze dne 26. února 2013 dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) odmítl z důvodu překážky litispendence. Ústavní soud přibral tuto skupinu 47 poslanců ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako vedlejšího účastníka [dále též jen „vedlejší účastník 1)“] v nynějším, dříve zahájeném řízení o návrhu skupiny 18 senátorů. Jak vyplývá z ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci.

7. Dne 21. února 2013 byl Ústavnímu soudu skupinou 45 poslanců Poslanecké sněmovny, zastoupenou JUDr. Zuzkou Bebarovou-Rujbrovou, podán poslední návrh ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu domáhající se zrušení zákona o vyrovnání s církvemi. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 12/13 ze dne 26. února 2013 Ústavní soud taktéž tento návrh pro překážku litispendence odmítl a přibral i tuto skupinu poslanců Poslanecké sněmovny jako vedlejšího účastníka řízení [dále též jen „vedlejší účastník 2)“] zahájeného návrhem skupiny 18 senátorů.

8. Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. února 2013 se veřejný ochránce práv ve smyslu ustanovení § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vzdal práva vstoupit do řízení jako vedlejší účastník.

9. Přípisem ze dne 20. března 2013 doručila vláda Ústavnímu soudu spolu s vyjádřením k projednávanému návrhu též sdělení ve smyslu § 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník.

III.
Argumentace navrhovatelů a vedlejších účastníků v otázce ústavní konformity zákona o vyrovnání s církvemi

III/a
Argumentace skupiny navrhovatelů proti obsahu napadeného zákona

10. Navrhovatelé ve svém návrhu vytýkají napadenému zákonu jeho diskriminační charakter zaručující církvím a náboženským společnostem při uplatňování jejich restitučních nároků oproti ostatním právnickým osobám zvýhodněné postavení, a to i přesto, že církevní právnické osoby nebyly v minulosti v otázce restitucí negativně diskriminovány. Poskytnutí takového privilegia církevním právnickým osobám je dle jejich názoru nejen v rozporu se zákazem diskriminace zakotveným v Listině základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), ale rovněž stát zbavuje jeho světského charakteru garantovaného v čl. 2 odst. 1 Listiny. Nadto zákon dle jejich mínění ohrožuje samotné základy České republiky, destruuje myšlenky otců zakladatelů Československé republiky a de facto prohlašuje dekrety prezidenta Beneše za zdroj bezpráví. Navrhovatelé v zákoně rovněž spatřují snahu o vytvoření materiální základny pro pravicové politické síly, a to z prostředků všech občanů a v takové míře, že je ohrožena ekonomická a právní stabilita země.

11. Konkrétní argumenty navrhovatelů, dovozující rozpor obsahu napadeného zákona s ústavním pořádkem, lze stručně shrnout zejména do těchto tvrzení:

12. Napadený zákon především do právního řádu České republiky zakotvuje diskriminaci ateistů a ateistických právnických osob, když bez ohledu na jejich vyznání a při porušení principu náboženské neutrality státu zakotveného v čl. 2 odst. 1 Listiny převádí majetek obrovské hodnoty do vlastnictví organizací sloužících proti zájmům a přesvědčení velké části společnosti i politického spektra. Tím má být porušen princip ochrany politické plurality, který je, spolu se světským charakterem státu, nutno v českém ústavním pořádku považovat za jeho podstatnou náležitost ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Nelze pochybovat, že tento zákon, pod pláštíkem morality, vytváří ekonomickou základnu určitého spektra politických a názorových sil ve společnosti, díky čemuž lze jeho přijetí rovněž označit za flagrantní porušení čl. 5 a 6 Ústavy a čl. 22 Listiny.

13. Napadený zákon v ustanovení § 2 umožňuje ve prospěch církevních právnických osob vydávat i majetek, který byl ve vlastnictví třetích osob (např. kolaborantů a zrádců), z nichž vlastnické právo přešlo rovnou na stát. Podle zmíněného ustanovení mají nyní církevní právnické osoby právo na vydání majetku, který jim v minulosti pouze „příslušel“, což dle názoru navrhovatelů často zahrnuje majetek veřejného charakteru, který pouze občas sloužil ke kultovním účelům. Na rozdíl od všech ostatních restituentů tak církve a náboženské společnosti nemusí prokazovat původní vlastnické právo, ale bude jim vydáván veškerý majetek související s činností církví ve vlastnictví povinných osob, a to s plnými dispozičními právy, která církevní organizace od středověku nikdy neměla.

14. Zákon dále dle navrhovatelů zjevně diskriminuje necírkevní (zejména ateistické) humanitární právnické osoby, kterým také nebylo v minulosti umožněno zcela restituovat majetek, přestože byly rovněž založeny např. k zdravotnickým nebo vzdělávacím účelům.

15. Podle napadeného zákona přísluší církevním právnickým osobám za nevydaný majetek finanční odškodnění ve výši tržních cen, zatímco v minulosti (již od roku 1919) náleží za konfiskovaný majetek tabulkové odškodnění, které je výrazně nižší. Finanční odškodnění tak neodpovídá historickým tradicím ani předpokládanému odškodnění na základě předpisů o pozemkové reformě z roku 1947. Odtud navrhovatelé dovozují, že církevní právnické osoby jsou neprávem privilegovány oproti ostatním restituentům, a proto uzavření dohody státu s církvemi o financování církví narušuje světský charakter České republiky. Finanční náhrada je navíc poskytována i za majetek, o němž není jisté, kdy přešel na stát, čímž je prolomena hranice 25. února 1948. Finanční náhrada přiznaná podle napadeného zákona dosahuje nepřiměřeně vysoké výše, která neodpovídá historickým tradicím nahrazování konfiskovaného majetku podle prvorepublikových právních předpisů. K takto vysoké náhradě neexistuje žádný racionální důvod, když i Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) akceptoval jako dostačující i výrazně sníženou náhradu. Důvodová zpráva se navíc ne vy pořádává s rozpory vyvstávajícími z historických dokumentů v otázce (ne)vyplacení náhrady za konfiskovaný majetek po roce 1948.

16. Zákon nezohledňuje historické okolnosti, v nichž církve svůj majetek nabývaly, čímž dle přesvědčení navrhovatelů popírá základní zásady práva, dle nichž nikdo nemůže těžit ze své nepoctivosti a z bezpráví nemůže povstat právo. Historické prameny popisující vztahy mezi státem a církvemi na území českých zemí poukazují, že církev se svého majetku často dobrala útlakem proti náboženské svobodě a že jeho odejmutí v době první republiky bylo legitimní snahou tyto křivdy alespoň částečně odčinit. Zákon tak připouští vznik majetkových práv v důsledku útisku, čímž navazuje na tyto křivdy spáchané na českém národě, které se svojí politikou snažil odčinit i prezident Masaryk. Stát tak ustupuje tlaku církví, jejichž představitelé v minulosti jasně prohlásily církevní restituce za de facto skončené, a to zejména ve chvíli, kdy se sám ocitá v důkazní nouzi, neboť při povodních v roce 2002 došlo ke zničení důležitých archivů Ministerstva zemědělství. Nelze opomenout ani skutečnost, že vytváření nyní vydávaného majetku je spjaté s nátlakem cizí moci, která má nyní opět zbohatnout na úkor českého státu (resp. lidu). Tato cizí moc je navíc dle světových médií spjata s mnoha finančními skandály spojenými s praním špinavých peněz, čímž hrozí, že stát bude de facto podporovat mezinárodní trestnou činnost.

17. Pochybnosti vzbuzuje rovněž velikost vydávaného (resp. nahrazovaného) majetku, která je podle navrhovatelů větší, než vyplývá z přehledů k revizi pozemkové reformy z roku 1947.

18. Navrhovatelé dále tvrdí, že i kdyby církevní právnické osoby byly vlastníky sporného majetku, bude se finanční náhrada poskytovat pouze registrovaným církvím, a ne přímo právnickým osobám, jimž případné vlastnické právo v minulosti náleželo, v důsledku čehož nelze vyloučit žaloby takovýchto neodškodněných církevních právnických osob, a zákon tak nemůže naplnit svůj deklarovaný účel.

19. Církve a náboženské společnosti jsou dle navrhovatelů jedinými právnickými osobami, jimž je vydávána i nezastavěná půda. Tím dochází k diskriminaci ostatních právnických osob a narušení světského charakteru státu. Obecně byly restituce ve prospěch právnických osob výjimečné, přičemž církev v nich nebyla diskriminována, avšak nyní dochází k restitucím pouze ve prospěch církevních právnických osob, a to ve výši nevídané u jakéhokoliv jiného typu restituentů. Úprava navíc oproti dřívějším restitučním předpisům ve prospěch právnických osob zakládá riziko obrovského množství soudních sporů vedených napadeným zákonem diskriminovanými subjekty, a to i přesto, že svou „štědrostí“ již tak ohrožuje státní rozpočet, přičemž konečné „výdaje“ na základě zákona o vyrovnání s církvemi se mohou pohybovat v řádech stovek miliard korun. Napadený zákon tak představuje postup státní moci, který nejen neslouží všem občanům ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy, ale jde proti zájmům a názorům většiny společnosti.

20. Navrhovatelé poukazují na to, že zákon stojí na chybném úsudku o existenci ústavní povinnosti restituovat církevní majetek nebo se jakkoliv s církevními právnickými osobami vypořádávat. Tuto povinnost naopak zákon porušuje, když nezohledňuje prostředky do současnosti vynaložené státem na činnost církví, zejména platy duchovních. Naopak Evropský soud pro lidská práva zřetelně konstatoval, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) nezakládá právo na restituce majetku konfiskovaného před přistoupením státu k Úmluvě.

21. Ustanovení § 5 písm. j) napadeného zákona nelze podle názoru navrhovatelů aplikovat v případě tzv. Benešových dekretů, které byly přijímány v mimořádné historické situaci a nesplňují uznávané standardy pro právo demokratického právního státu. Zákonodárce se tak pokouší důsledky těchto dekretů vlastně revidovat a ohrožuje jejich platnost, neboť v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) napadeného zákona je výslovně zahrnuje mezi předpisy, na které se vyrovnání nevztahuje.

22. Ustanovení § 11 napadeného zákona pak dle navrhovatelů porušuje u ostatních restitučních předpisů uplatněnou právní zásadu, že práva náleží bdělým, neboť přenáší na stát povinnost restituenta vyhledat povinnou osobu.

23. Navrhovatelé dále spatřují neústavním ustanovení § 18 odst. 1 v tom, že ohrožuje vlastnické právo třetích osob, které nabyly majetek v dobré víře, a neposkytuje jim v rozporu s čl. 11 Listiny náležitou ochranu jejich vlastnických práv.

24. Ustanovení § 18 odst. 9 dle navrhovatelů přímo ruší reformu Josefa II. a překračuje hranici února 1948, k čemuž se žádný představitel státní moci nevyjádřil a nevysvětluje to ani důvodová zpráva.

25. Navrhovatelé následně podotkli, že část čtvrtá napadeného zákona diskriminuje ostatní restituenty, kteří nebyli v úspěšném restitučním řízení osvobozeni od daně. Tím tento zákon porušuje zákaz diskriminace a zásadu náboženské neutrality a zákaz vázání státu na jakoukoliv ideologii ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny.

26. Navrhovatelé uzavírají, že zákon o vyrovnání s církvemi je nepředvídatelný, neboť jeho obsah neodpovídá tomu, co mohli voliči očekávat na základě volebních programů jednotlivých stran. Zákon tak nesplňuje standardy konzistentního pramene práva ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007.

III/b
Argumentace skupiny 47 poslanců proti obsahu napadeného zákona

27. Konkrétní argumenty skupiny 47 poslanců jako vedlejších účastníků, dovozující rozpor obsahu napadeného zákona s ústavním pořádkem, lze stručně shrnout zejména do těchto tvrzení:

(i) V úvodu svého návrhu skupina 47 poslanců, zastoupená poslancem PhDr. Lubomírem Zaorálkem, s odkazem na řadu historických pramenů dokládá, že až do roku 1949 byly církevní právnické osoby považovány za subjekty veřejného práva a při nakládání s jejich majetkem měl poslední slovo stát. Tím je tedy zpochybněna základní premisa napadeného zákona, že stát má byť i jen morální povinnost restituovat tzv. církevní majetek, neboť dispozice s ním podléhala nejméně od roku 1848 souhlasu státu. Na pravdivosti tak ztrácí uměle vytvořená konstrukce „majetkové křivdy“, neboť církevní náboženské společnosti se ani před rozhodným obdobím (a dokonce ještě téměř tři roky po něm) netěšily právu privátní autonomie v oblasti nakládání se svým majetkem. Je tedy neadekvátní, že zákon č. 428/2012 Sb. zakládá vydání majetku na v zásadě shodných skutečnostech, jako tomu bylo u ostatních restitučních předpisů. To vyvolává nesprávný dojem, že církevní právnické osoby trpěly podobným typem majetkových křivd.

(ii) Z napadeného zákona navíc nelze dle vedlejších účastníků zjistit, který konkrétní majetek podléhá vydání a za který se vyplácí finanční náhrada, z jakých důvodů byl zvolen v důvodové zprávě uvedený rozsah vydávaného a nahrazovaného majetku, ani proč se rozsah majetku vydávaného podle zákona č. 428/2012 Sb. velmi blíží velikosti majetku církevních právnických osob v tzv. první pozemkové reformě v roce 1919. To mimo jiné činí z vymezeného rozhodného období počínajícího dnem 25. února 1948 toliko prázdnou proklamaci. Zákon dokonce ani neumožňuje domáhat se určení toho, zda tentýž majetek nebude církevním právnickým osobám nahrazen dvakrát - naturálně i finanční náhradou.

(iii) Konstrukce procesu vydávání majetku vykazuje dle mínění vedlejších účastníků znaky legislativní svévole, neboť u velké části vydávaného majetku dochází ke splynutí osoby povinné a správního úřadu, který má ze zákona povinnost dohlížet na zákonnost celého procesu. Taková legislativní konstrukce samozřejmě neskýtá žádnou záruku nestranného rozhodování, které nepodléhá žádnému přezkumu v rámci orgánů výkonné moci, a zákon dokonce fakticky limituje i ochranu zákonnosti přezkumem soudním. Takovou úpravu lze jen těžko označit za souladnou s principy právního státu chráněnými čl. 1 odst. 1 Ústavy.

(iv) Samotné bezplatné vydání takto velkého množství majetku do rukou církevních právnických osob je podle vedlejších účastníků rozporné s principem laického státu zakotveným v čl. 2 odst. 1 Listiny, neboť tímto darem, na nějž obdarované organizace nemají žádný subjektivní nárok, vytváří stát vazbu přímo na vyznání, k nimž se tyto subjekty hlásí.

(v) Ze zákonem zakotvené úpravy paušální finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 15 zákona o vyrovnání s církvemi pak dle názoru vedlejších účastníků není jasný její účel. Pokud by jím mělo být zmírnění majetkových křivd, je prý nelogické, aby taková finanční náhrada byla vyplácena i náboženským společnostem, které v rozhodné době na území státu nepůsobily, a naopak nevyplácena těm, které v době rozhodné náboženskou činnost prokazatelně vykonávaly, ale dnes již nejsou na seznamu registrovaných církví. Je-li důvodem ekonomické osamostatnění církví, pak zákonodárcem zvolený přístup dosáhne přesně opačného účinku, neboť na dobu třiceti let připoutá stát jako věřitele a patrona vybraných církví, zatímco osud ostatních církví mu je lhostejný, čímž se úprava dostává do zřejmého rozporu s principem náboženské neutrality státu zakotveným v čl. 2 odst. 1 Listiny. Má-li pak být účelem této úpravy právní základ pro vzdání se soukromoprávních nároků církevních právnických osob na tzv. původní majetek, je toto ustanovení rovněž nesmyslné, neboť žádný takový nárok neexistuje. V tomto ohledu tak nejasná a neurčitá právní úprava odporuje principu právní jistoty, který je neodmyslitelným atributem právního státu, jehož principy jsou čl. 1 odst. 1 Ústavy chráněny.

(vi) Kromě nejasného účelu není podle vedlejších účastníků ze zákona, důvodové zprávy ani vyjádření vládních činitelů patrno, jakou metodou byla určena výsledná finanční náhrada, která má v celkové výši odpovídat částce 59 mld. Kč, a zda při jejím určení byl zohledněn majetek vydaný výčtovými zákony z počátku 90. let a majetek vydaný tzv. exekutivní cestou v letech 1996 až 1998.

(vii) Úprava paušální náhrady dle přesvědčení vedlejších účastníků naplňuje znaky zjevné diskriminace, neboť její výše i tzv. inflační doložka dle ustanovení § 15 odst. 5 zákona č. 428/2012 Sb. zakotvují do právního řádu výraznou nerovnost mezi církevními právnickými osobami a ostatními restituenty.

(viii) Podle zákona má za stát smlouvy o vypořádání s církevními právnickými osobami uzavřít vláda, které k tomu však chybí jakékoliv ústavní zmocnění. Vláda může podle čl. 78 Ústavy vydávat pouze nařízení k provedení zákonů. Žádné ustanovení ústavního pořádku vládě neumožňuje dle vedlejších účastníků provádění zákona formou soukromoprávní smlouvy s normativními účinky. Tím se proces uzavírání smluv o vypořádání mezi státem a církevními právnickými osobami dostává do rozporu s čl. 78 Ústavy.

(ix) Smlouvu o vypořádání uzavřenou podle zákona č. 428/2012 Sb. pak vedlejší účastníci považují za závazek výjimečný svou nestandardností, neboť jej není možno ukončit žádným z běžných soukromoprávních způsobů ukončení závazku, jako je odstoupení, výpověď, ale dokonce ani započtení, prominutí dluhu či dohoda. Takový majetkový nárok lze označit za rozporný s čl. 11. odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, které zakotvují princip rovnosti ochrany vlastnického práva.

(x) Za rozpornou s ústavním pořádkem považují vedlejší účastníci i úpravu vyplácení příspěvku na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností obsaženou v ustanovení § 17 zákona č. 428/2012 Sb., neboť navzdory proklamovanému účelu zvýšení ekonomické nezávislosti církví a náboženských společností zachovává zákonná úprava na poměrně dlouhou dobu 17 let princip státního financování určitých církví. Tyto vybrané církve tak mají na dalších mnoho let pro svou činnost zajištěné státní příspěvky, o které nemohou přijít ani v případě, že budou vážně porušovat zákony České republiky. Navíc jsou tyto příspěvky značně diskriminační, jelikož vůbec neberou na zřetel ostatní náboženské společnosti, které se rozhodly z jakýchkoliv důvodů v současné době příspěvek státu nepožadovat, jakož i společnosti, které v průběhu příštích 17 let teprve vzniknou. Napadenou úpravou je tak v rozporu s čl. 2 odst. 1 Listiny vytvořena vazba státu na konkrétní církevní právnické osoby, která je navíc zesílena kumulativním vyplácením finanční náhrady podle ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. a příspěvku na podporu činnosti ve smyslu ustanovení § 17 téhož zákona. Tím stát vybraným náboženským společnostem umožňuje být nezávislými na jejich členech a vyznavačích daného náboženství. To vše při platnosti ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), podle kterého stát nesmí provádět náboženskou nebo protináboženskou činnost, jakož i při platnosti principu náboženské neutrality státu zakotvené v čl. 2 odst. 1 Listiny a ustálených závěrů judikatury Ústavního soudu, podle kterých má stát povinnost garantovat náboženský pluralismus, a nedopouštět se tak diskriminace některých náboženských směrů či organizací.

(xi) Ze všech výše uvedených důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud zákon o vyrovnání s církvemi zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem.

III/c
Argumentace skupiny 45 poslanců proti obsahu napadeného zákona

28. Nad rámec argumentů dovozujících neústavnost napadeného zákona uvedených v obou výše zmíněných návrzích skupiny 18 senátorů a skupiny 47 poslanců považuje skupina 45 poslanců jako vedlejších účastníků za protiústavní zavedení institutu „nepříslušné osoby“, tedy osoby odlišné od osoby povinné k vydání věci, které zákon ukládá řadu povinností, jež má ve prospěch církví a náboženských společností bezplatně splnit.

29. Na rozdíl od ostatních restituentů zákon poskytuje církevním právnickým osobám možnost ochrany proti převodu majetku provedenému počátkem 90. let v rozporu s kogentními právními předpisy. Vedlejší účastníci dovozují, že tato skutečnost velmi pravděpodobně povede k podání řady ústavních stížností osob, které se budou ve srovnání s církvemi a náboženskými společnostmi uvedenými v napadeném zákoně cítit diskriminovány.

30. Vedlejší účastníci především zdůrazňují, že samotný obsah zákona je v rozporu s dobrými mravy, neboť nezohledňuje fakt, že církevní právnické osoby získaly v minulosti majetek na úkor českého lidu, a navíc zcela absurdně dává České republice a českému lidu povinnost napravovat křivdy spáchané v období rakousko-uherské monarchie, ve kterém byla suverenita samotného českého národa potlačována. Tím mimo jiné zákon zcela zřetelně prolamuje proklamovaný počátek rozhodného období stanovený na den 25. února 1948.

IV.
Argumentace zpochybňující ústavnost legislativního procesu přijetí zákona o vyrovnání s církvemi

IV/a
Námitky navrhovatelů

31. Navrhovatelé ve svém podání konstatují, že v důsledku neústavního způsobu přijetí napadeného zákona byly porušeny zejména právo občanů podílet se na správě věcí veřejných garantované v čl. 21 odst. 1 Listiny, jakož i ústavní princip plurality politických sil a ochrana politických menšin ve smyslu čl. 5 a 6 Ústavy a čl. 22 Listiny.

32. Navrhovatelé poukazují, že práva opozičních poslanců byla v průběhu přijímání napadeného zákona mnohokrát omezena v rozporu s Ústavním soudem provedenou interpretací ústavních principů ochrany plurality politických sil a práva na nerušený výkon poslanecké funkce. Tím, že byla neoprávněně zasažena volná soutěž politických stran, představuje napadený zákon a způsob jeho projednání a přijetí neoprávněný zásah narušující podstatné náležitosti demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy.

33. Odepřením možnosti opozičních poslanců, jako zástupců některých občanů, vyjádřit se při projednávání napadeného zákona došlo rovněž k porušení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou si všichni lidé rovni v právech, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc vykonávat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem zákonem předpokládaným.

34. Bránění v kritice napadeného zákona, ve snaze získat pro projednání zákona nezbytné informace a v možnosti ovlivňování dalších poslanců a veřejnosti prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků je podle navrhovatelů hrubým porušením práva na svobodný projev ve smyslu čl. 10 a 14 Úmluvy, jakož i čl. 3 Listiny. Neposkytováním požadovaných informací poslancům a omezováním práv kritiků došlo rovněž k porušení práva na informace zaručeného čl. 17 Listiny a k nerespektování zákazu cenzury zakotveného v čl. 17 odst. 3 Listiny, jakož i práv na politickou činnost vyplývajících z čl. 20 odst. 2 a 3 Listiny.

35. Porušení výše zmíněných zásad a ustanovení ústavního pořádku dovozují navrhovatelé především z následujících skutečností:

36. Přijetí a projednání zákona proběhlo v době, kdy vrcholil tlak a politické útoky na vládní stranu Věci veřejné s cílem tuto stranu rozštěpit, což posléze potvrdil i soud, který jednal o obžalobě Víta Bárty, manžela místopředsedkyně strany Věci veřejné. K tomuto rozštěpení strany skutečně došlo, čímž byla vytvořena skupina „odpadlíků“, s jejichž pomocí mohla vládní koalice neprůhledné církevní restituce prosadit. Politická strana Věci veřejné byla navíc od počátku projednávání soustavně klamána falešnými sliby ze strany předsedy vlády a ostatních vládních představitelů. Bez této lžemi získané podpory strany Věci veřejné by byl zákon zamítnut již v 1. čtení.

37. Po celou dobu projednávání zákona se vládní koalice odmítala zabývat dotazy a připomínkami opozičních poslanců ve všech oblastech, byť i jen vzdáleně příbuzných církevním restitucím, jako byly např. důvodná podezření ohledně snahy o rozštěpení politické strany Věci veřejné, otázka tzv. „prolomení“ období února 1948, účel tzv. blokačního paragrafu nebo rozsah vydávaného a nahrazovaného majetku.

38. Při projednávání byly poslanci vládní koalice záměrně zkreslovány závěry judikatury Ústavního soudu tak, aby poslanci došli k závěru, že bez ohledu na jejich hlasování bude církevní majetek restituován, neboť povinnost vydat konfiskovaný majetek vyplývá přímo z Ústavy. Stejně tak poslanec zpravodaj nepravdivě uváděl, že se katolická církev značné části svých nároků vzdává, což je v příkrém rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který ustáleně konstatuje, že na restituce neexistuje právní nárok, a tudíž se jej nelze vzdát.

39. Poslanecká sněmovna omezila v rozporu s ustanovením § 59 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, řečnickou dobu jednotlivých poslanců, čímž omezila právo politické strany vyjádřit svoje stanovisko prostřednictvím jí zvoleného poslance. Při projevech poslanců strany Věci veřejné pak byl často v jednacím sále hluk, čímž byla jejich možnost hovořit k ostatním poslancům de facto omezena ještě více.

40. Opoziční poslanci byli v rozporu se zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „jednací řád Poslanecké sněmovny“) nuceni zákon projednat v takto omezených podmínkách i v pozdních nočních hodinách, z čehož je patrná snaha vládní koalice své politické odpůrce unavit, a omezit tak diskuzi. Tím došlo k porušení ustanovení § 53 odst. 1 a 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, který neumožňuje jednat po 21. hodině večerní, ale pouze dává v mimořádných situacích Poslanecké sněmovně právo zahájit hlasování o návrzích zákonů i po 19. hodině. Podle navrhovatelů je třeba projednání Poslanecké sněmovny analogicky aplikovat úpravu povinných lhůt pro odpočinek zakotvenou v zákoníku práce. Z toho důvodu je třeba považovat usnesení Poslanecké sněmovny přijaté v rozporu s jednací dobou zakotvenou v ustanovení § 53 jednacího řádu Poslanecké sněmovny za nicotné.

41. Poslanecká sněmovna neprojednala Senátem Parlamentu České republiky vrácený návrh napadeného zákona na nejbližší schůzi ve smyslu ustanovení § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, ale jeho projednání bylo z pochybných důvodů odloženo, čímž došlo fakticky k jeho zamítnutí. Jeho pozdější projednání je nejen porušením jednacího řádu, ale i práva Senátu na urychlené projednání námitek senátorů při minimálních změnách ve složení Poslanecké sněmovny. Ke schválení zákona došlo až poté, co za podezřelých okolností, vzbuzujících podezření z korupce, rezignovala na svůj post část vládních poslanců, kteří byli nahrazeni poslanci novými, pro vládní argumenty přístupnějšími. Tím vším byly porušeny zásady řádného legislativního procesu a principy demokratického právního státu.

42. K přijetí zákona došlo v čase faktické přestávky v jednání, což je hrubé porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny a práva na nerušený výkon funkce poslance. Za stejné situace, za jaké byla vyhlášena přestávka ve prospěch vládní strany, bylo beneficium přestávky politické straně Věci veřejné odepřeno opovrženíhodným způsobem. O přestávku pro svůj poslanecký klub požádala místopředsedkyně strany Věci veřejné a předsedkyně Poslanecké sněmovny tuto přestávku vyhlásila, nicméně vzápětí připustila hlasování o jejím zahájení. Tomuto hlasování však nebyl přítomen již žádný opoziční poslanec. Díky tomu byl napadený zákon jako první v historii fakticky schválen v době přestávky.

43. Zákon byl nestandardně rychle odeslán k podpisu prezidentu republiky a jeho stanovisko poslancům, ve kterém vysvětluje, že zákon nevrátí zpět Poslanecké sněmovně, ale ani jej nepodepíše, rozeslala předsedkyně Poslanecké sněmovny poslancům dříve, než uplynula lhůta pro případné vrácení zákona, čímž bylo prezidentu republiky znemožněno změnit svůj názor, např. na základě připomínek občanů.

44. Proces přijímání a průběžná mediální prezentace napadeného zákona neproběhla v demokratické společenské atmosféře, neboť odpůrci zákona (včetně odborníků) nebyli téměř zváni do hromadných sdělovacích prostředků, včetně veřejnoprávních, což je nutno označit jako cenzuru, která spolu se záměrným vyhýbáním se některým otázkám sama o sobě zpochybňuje legalitu zákona.

45. Ze všech důvodů uvedených v částech III/a a IV/a tohoto nálezu petit návrhu skupiny 18 senátorů obsahuje na prvním místě požadavek, aby Ústavní soud zrušil celý zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).

46. Pokud by Ústavním soudem nebyl zrušen výše zmíněný zákon jako celek, potom skupina 18 senátorů navrhuje v alternativním petitu zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem ty části napadeného zákona, které jsou vyjmenovány v bodu 1 tohoto nálezu.

IV/b
Argumentace 45 poslanců zpochybňující ústavnost legislativního procesu přijetí napadeného zákona

47. Skupina 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená JUDr. Zuzkou Bebarovou-Rujbrovou, spatřuje v legislativním procesu přijetí zákona č. 428/2012 Sb. porušení ústavního principu zákazu legislativní libovůle, jehož nedodržením došlo k vážnému zpochybnění legitimity tohoto zákona. Poslanecká sněmovna znemožnila občanům České republiky, aby se podíleli na výkonu veřejné moci přímo, což je jim garantováno v čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 21 odst. 1 Listiny, a to přestože většina občanů České republiky vyjádřila s obsahem napadeného zákona nesouhlas. Tím vládní poslanci porušili svůj v čl. 23 odst. 3 Ústavy zakotvený poslanecký slib, dle něhož mají svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu.

48. Řádný průběh legislativního procesu byl podle navrhovatelů porušen tím, že Poslanecká sněmovna nehlasovala o Senátem vráceném návrhu zákona na nejbližší schůzi, čímž došlo fakticky k jeho zamítnutí. K zařazení hlasování o Senátem zamítnutém návrhu zákona na jinou, pozdější schůzi došlo v rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny, aniž by poslanci využili svého práva zakotveného v ustanovení § 1 odst. 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny upravit si pravidla projednávání návrhů zákonů zamítnutých Senátem. Napadený návrh zákona tak mohl být opětovně zařazen k projednání pouze jako nový sněmovní tisk k řádnému legislativnímu procesu.

49. Ze všech důvodů uvedených v částech III/c a IV/b tohoto nálezu navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud zákon č. 428/2012 Sb. zrušil.

V.
Rekapitulace vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka

50. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení vládě a Poslanecké sněmovně a Senátu.

V/a
Vyjádření Poslanecké sněmovny

51. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svých vyjádřeních, došlých Ústavnímu soudu 11. a 21. března 2013, podepsaných předsedkyní Miroslavou Němcovou, podrobně rekapituluje legislativní proces přijímání zákona č. 428/2012 Sb., který nepovažuje za protiústavní, a neztotožňuje se tak s námitkami navrhovatelů.

52. Poslanecká sněmovna ve vyjádření uvedla, že zkrácená doba poslaneckých vystoupení se netýkala celého legislativního procesu. Teprve v průběhu třetího čtení byla doba poslaneckých vystoupení zkrácena a upravena byla i doba jednání celé Sněmovny. Výklad ustanovení § 53 jednacího řádu Poslanecké sněmovny provedený navrhovateli je chybný, neboť poslední věta odstavce 1 tohoto ustanovení o možnosti pozměnit dobu jednání a hlasování Poslanecké sněmovny se vztahuje k celému odstavci 1. Takový výklad je na půdě Poslanecké sněmovny přijímán od roku 1995. Stejně tak se Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ohrazuje proti navrhovateli nadnesenému výkladu § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, jenž upravuje pouze povinnost předsedy předložit Poslanecké sněmovně návrh vrácený Senátem, ale nezakládá již povinnost Sněmovny o tomto návrhu konečným způsobem rozhodnout. Nepřítomnost opozičních poslanců v době hlasování o přestávce pro poslanecký klub strany Věci veřejné nebyla způsobena „zmatenou situací“, jak naznačují navrhovatelé, nýbrž demonstrativním odchodem opozičních poslanců.

53. Poslanecká sněmovna tak konstatuje, že zákon č. 428/2012 Sb. byl přijat po řádně provedeném zákonodárném procesu, a je tedy plně na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona.

V/b
Vyjádření Senátu

54. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou Milanem Štěchem, ve svých vyjádřeních, došlých Ústavnímu soudu 12. a 21. března 2013, obsáhle rekapituluje zaslané návrhy a následně popisuje projednávání zákona č. 428/2012 Sb. na půdě Senátu, přičemž opakuje nejzásadnější argumenty, které v průběhu diskuzí v Senátu zazněly.

V/c
Argumentace vlády na podporu ústavní konformity obsahu napadeného zákona

55. Vláda ve svém obsáhlém vyjádření k námitkám navrhovatelů a vedlejších účastníků řízení - skupiny 45 a skupiny 47 poslanců - nejprve vyzdvihla, že jí nepřísluší vyjadřovat se ani k otázce aktivní legitimace navrhovatelů ani k otázce průběhu legislativního procesu v komorách Parlamentu, včetně úvah o snahách rozštěpení politické strany Věci veřejné, nýbrž jí přísluší vyjádřit se toliko ktěm částem návrhu, které směřují k vlastnímu obsahu zákona o vyrovnání s církvemi, jehož návrh předložila Poslanecké sněmovně ke schválení.

56. Vláda zevrubně oponuje námitkám navrhovatele i argumentům ostatních vedlejších účastníků, přičemž její argumentaci lze stručně shrnout zejména do těchto tvrzení:

(i) V napadeném zákoně nelze dle vlády spatřovat diskriminaci ostatních (necírkevních) právnických osob, když Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že princip restitučního zákonodárství je založen na východisku, že na příslušný majetek není možné uplatnit nárok podle obecných předpisů, ale toliko předpisů restitučních, přičemž otázka míry rozsahu, dokonalosti či úplnosti restitucí je svěřena výlučně zákonodárci, a nikoliv Ústavnímu soudu [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006 (N 22/40 SbNU 169)]. V této souvislosti poukázala rovněž na to, že Ústavní soud shledal ve vztahu k nenaplnění § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též jen „zákon o půdě“) protiústavní stav nikoli s odkazem na rovnost mezi dřívějšími restituenty a církevními subjekty, nýbrž s odkazem na jiná ustanovení ústavního pořádku, a sám vyzdvihl odlišnost církevních subjektů od jiných fyzických a právnických osob, odkazujíc zde na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.).

(ii) Jako na neopodstatněnou pohlíží vláda na výhradu, že by ustanovení § 11 zákona o vyrovnání s církvemi zavádělo principy a povinnosti, které se u jiných restitučních zákonů neaplikovaly, a tvrdí, že jde o principy (např. součinnost orgánů veřejné moci při poskytování výpisů z evidencí apod.), které vzešly z „restituční“ judikatury Ústavního soudu, a které tudíž přirozeně na počátku 90. let neexistovaly; nyní však zákon nemohl tyto judikaturní požadavky ignorovat, a proto musely být do zákona zapracovány.

(iii) Vláda dále polemizuje s námitkou, že dohoda státu s církvemi nezohledňuje dosavadní platby státu na církve, přičemž konstatuje, že takový požadavek zápočtů jednak jde proti smyslu zmírnění majetkových křivd, jednak postrádá právní podklad. V této spojitosti na příkladech problematiky tzv. hospodářského zabezpečení církví, jakož i institutu tzv. státního souhlasu dle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů, demonstruje neudržitelnost dané námitky, a to i ve vazbě na zákaz zpětné účinnosti zákona v neprospěch jeho adresátů.

(iv) Vláda odmítá tezi navrhovatelů a ostatních vedlejších účastníků stran údajného porušení principu světského charakteru státu dle čl. 2 odst. 1 Listiny, konstatujíc, že z uzavřených smluv vázanost na náboženské vyznání neplyne, přičemž předmětné ustanovení Listiny nelze vykládat jako paušální zákaz existence jakýchkoli vztahů mezi státem a církvemi.

(v) Lichou je dle názoru vlády též výhrada navrhovatelů a ostatních vedlejších účastníků, že ustanovení § 18 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi ohrožuje vlastnické právo jiných osob, které nabyly majetek státu v dobré víře a kterým není v této situaci žádná ochrana poskytována, když důvodová zpráva výslovně uvádí, že ustanovení § 134 občanského zákoníku o vydržení není tímto napadeným ustanovením nijak dotčeno, přičemž odkázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se dobré víry v případě nabytí nemovitosti od nevlastníka.

(vi) Zákon o vyrovnání s církvemi dle vlády neprolamuje hranici února 1948, když sám v ustanovení § 1 definuje rozhodné období časovým obdobím 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990. Pokud jde o postavení Náboženské matice, to se postupem doby podstatným způsobem měnilo, přičemž nynější Náboženskou matici nelze srovnávat s institucí zřízenou na konci 18. století, a její činnost po roce 1948 sotva lze označit za výsledek reforem císaře Josefa II, které by dle navrhovatelů měl napadený zákon rušit. Ve výčtu právních důvodů majetkových křivd nejsou zahrnuty ani předpisy vydané Josefem II. ani předpisy z období tzv. první republiky. Nadto je v zákoně výslovně uvedeno, že se nevydávají věci konfiskované na základě dekretů prezidenta republiky. Zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, byl sice přijat 11.7. 1947, avšak realizován byl až po 25. 2. 1948, když k prvnímu vy vlastnění dle tohoto zákona a na jeho základě vydaného prováděcího předpisu mohlo dojít až 1.3. 1948, s tím, že pro přechod vlastnictví na stát bylo rozhodné až datum, kdy stát pozemky skutečně převzal, což je princip shodný s tím, který byl uplatněn v zákoně o půdě (§ 32 odst. 2).

(vii) Vláda nesouhlasí ani s námitkou diskriminace ostatních restituentů (necírkevních právnických osob) v otázce zdanění, neboť tato námitka se sama ocitá v rozporu s jinou námitkou navrhovatelů, a to s jejich tvrzením, že tito ostatní restituenti byli diskriminováni, jelikož sami nemohli restituovat. Nemohli-li tedy restituovat, pak ovšem ani nemohli být od takové daně osvobozeni, resp. tím, že nerestituovali, nemůže být jejich neosvobození od daně vnímáno jako diskriminační. Základní překážkou pro reálné zařazení ostatních právnických osob do okruhu oprávněných osob vždy byl a je fakt jejich zániku bez právního nástupce po roce 1948, a to na rozdíl od osob fyzických.

(viii) Námitka diskriminace paušálních náhrad za nevydávaný majetek je nepřípadná, protože tento institut jednak nastupuje subsidiárně teprve poté, nelze-li přistoupit k naturální restituci, jednak se tento základní způsob restituce nikterak neliší od toho modelu, který byl zvolen v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dále je třeba hledět na judikaturní rozměr náhrad, jejichž výše a způsob výpočtu jsou odvislé od závěrů, k nimž v minulosti dospěl Ústavní soud. V této souvislosti vláda obsáhle vysvětluje, proč bylo třeba úvahy o kompenzaci majetkového nároku odvíjet od hodnot aktuálních v době přijetí legislativního řešení restitucí.

(ix) Námitka, že byl-li právnickým osobám vydáván majetek, docházelo k tomu na základě výčtového zákona, přičemž nyní tomu tak diskriminačně není, neobstojí, poněvadž tyto výčtové předpisy byly vydány ještě před judikaturou Ústavního soudu vyžadující obecnost právního předpisu, a proto by přijetí výčtového zákona v dnešní době mohlo vést k nikoli nepravděpodobnému zpochybnění ústavní konformity takového řešení, pokud zákon by byl shledán zákonem jen co do své formy, ale již ne co do svého obsahu.

(x) Nelze souhlasit s námitkou, že církevní právnické osoby jsou jedinými právnickými osobami, u kterých dochází ke změně charakteru vlastnictví oproti období před jeho přechodem na stát, neboť tak tomu bylo v různé míře v případě všech restitucí po roce 1990.

(xi) Nelze souhlasit s tím, že před přijetím napadeného zákona neexistovala žádná povinnost cokoliv církevním právnickým osobám restituovat či se s nimi jinak vypořádávat, když takový závazek vyplynul mj. i z konstantní a postupně ve prospěch církevních subjektů gradující judikatury Ústavního soudu konstruující legitimní očekávání těchto osob, na což je třeba poukázat. Odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nejsou relevantní, protože se uvedené povinnosti zákonodárce vůbec netýkají.

(xii) Sám Vatikán, či přesněji Svatý stolec, ničeho z restitucí neobdrží, jelikož vlastníky se stanou konkrétní církevní subjekty - farnosti, řády a charity, nikoli však Církev římskokatolická, která jako právnická osoba v minulosti nic nevlastnila, krom toho okruh oprávněných osob tvoří celkem 17 církví, z nichž katolickou církev reprezentují toliko Církev římskokatolická a Církev řeckokatolická, jiné církve nemají na Vatikán žádné vazby.

(xiii) Účelem sedmnáctiletého přechodného období, po které bude dotčeným církvím poskytován příspěvek na podporu jejich činnosti, je minimalizace následků radikální změny uspořádání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi tak, že stávající závislost je odbourávána postupně, a proto je příspěvek koncipován jako degresivní, neboť bez tohoto přechodného období by došlo k výraznému a negativnímu útlumu činnosti církví a náboženských společností, zejména okamžité redukci počtu duchovních.

57. Závěrem svého vyjádření vláda navrhla, aby Ústavní soud návrh na zrušení zákona o vyrovnání s církvemi či jeho jednotlivých částí zamítl.

58. Jako amici curiae Ústavního soudu zaslali své společné vyjádření k projednávaným návrhům i zástupce České biskupské konference, zástupce Ekumenické rady církví v České republice a zástupce Federace židovských obcí v České republice (dále též „představitelé náboženských společností“). Obsah tohoto vyjádření má dle jejich názoru Ústavní soud zvážit pro představu, jak byly instituty napadeného zákona prezentovány představitelům náboženských společností, z jejichž strany byl poté s takovým obsahem napadeného zákona vyjádřen souhlas. Představitelé náboženských společností připomínají, že napadený zákon, přestože jej lze označit za součást restitučního a rehabilitačního zákonodárství, sleduje dva vedle sebe rovnocenně stojící účely, a to nápravu některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem na straně jedné a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a vybranými náboženskými společnostmi na straně druhé. Soubor institutů, kterými se napadený zákon snaží naplnit tyto cíle, představuje „antitezi k systému zavedenému komunistickým totalitním režimem“. Tyto jednotlivé instituty, tedy naturální restituce a tzv. finanční vypořádání, musí být chápány jako provázané, neoddělitelné cesty, u nichž nelze jasně určit, která z nich více sleduje cíl nápravy majetkových křivd a která z nich představuje cestu vytvoření na státu nezávislé majetkové základny. Finanční vyrovnání, skládající se z finanční náhrady a příspěvku na podporu činnosti církví jako vzájemně provázaných veličin, je třeba jako ukončení několik set let trvajícího systému podpory církví ze strany státu. Následně představitelé náboženských společností ve svém vyjádření zaujímají stanovisko k některým námitkám navrhovatelů. Především dle jejich mínění není možné srovnávat, s ohledem na omezenost naturální restituce a ukončení současného systému podpory náboženských společností ze strany státu, finanční náhradu dle napadeného zákona s finančními kompenzacemi ve smyslu ostatních restitučních předpisů. Stejně tak je lichou námitka, že finanční náhrada bude vyplácena církvím, které v době komunistického režimu neutrpěly žádné majetkové křivdy, neboť u jedné ze zmíněných církví došlo k jejímu odloučení od jiné náboženské společnosti, která prokazatelně v době totalitního režimu majetkové křivdy utrpěla, a v druhém zmiňovaném případě byla náboženská společnost sice státem uznána až v roce 1989, ale její představitelé aktivně působili a byli perzekvováni již v 50. letech 20. století. Na závěr svého vyjádření předkládají představitelé náboženských společností krátkou ekonomickou analýzu dopadů finančního vyrovnání, z níž vyplývá, že schválený model je na hranici možného přežití náboženských společností, neboť u dvou z nich nepokryje finanční náhrada ani náklady na platy duchovních. U ostatních lze hovořit o „zisku“ nad rámec těchto nákladů jen v jednotkách nebo desítkách procent, což jsou veškeré prostředky, které náboženské společnosti získají pro „vytvoření na státu nezávislé majetkové základny“.

VI.
Ústní jednání

59. Při ústním jednání soudce zpravodaj zrekapituloval dosavadní průběh řízení.

60. V průběhu jednání vznesli právní zástupce navrhovatelů, zástupkyně skupiny 45 poslanců i zástupce skupiny 47 poslanců návrhy na doplnění dokazování.

61. Právní zástupce navrhovatelů žádal, aby byli slyšeni svědci Michal Babák, Vít Bárta, Radek John a Kateřina Klasnová. Tento návrh Ústavní soud zamítl s odůvodněním, že jejich případná svědecká výpověď k průběhu 45., 46., případně 47. schůze Poslanecké sněmovny je nadbytečná, protože soud vychází ze stenozáznamů, které poskytují mnohem přesnější informaci o průběhu schůze než vzpomínky jednotlivých účastníků s delším časovým odstupem.

62. Zástupce skupiny 47 poslanců žádal, aby Ústavní soud doplnil dokazování o výslechy svědků Mgr. Aleny Hanákové, ministryně kultury, Ing. Petr Bendla, ministra zemědělství, JUDr. Petra Šťovíčka, ředitele Státního pozemkového úřadu, Ing. Michala Gaube, generálního ředitele podniku Lesy České republiky, (všechny za účelem objasnění způsobu výpočtu a stanovení rozsahu náhrad); Milana Kerna, předsedy Výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů, a Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého, (k okolnostem souvisejícím s uzavřením smluv mezi vládou a církvemi). Tento návrh Ústavní soud zamítl. Obdobný návrh zástupce skupiny 47 poslanců, aby si Ústavní soud od uvedených svědků vyžádal písemné vyjádření k návrhům tohoto vedlejšího účastníka, replice a otázkám vzneseným na ústním jednání, Ústavní soud rovněž zamítl, ve všech případech s odůvodněním, že s výjimkou arcibiskupa olomouckého a Bratrské jednoty baptistů se jedná o orgány státní správy, za které v tomto řízení jedná vláda. V případě arcibiskupa olomouckého a Bratrské jednoty baptistů dospěl Ústavní soud k závěru, že písemná zpráva, která by se měla týkat jednání uvnitř dotčených církevních subjektů, nemá pro předmětné řízení relevantní význam. Dalšímu návrhu této skupiny poslanců na přerušení řízení a vznesení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavní soud též nevyhověl.

63. Zástupkyně skupiny 45 poslanců navrhla, aby si Ústavní soud vyžádal od Poslanecké sněmovny stenozáznamy 45. a 47. schůze, na které byl projednáván sněmovní tisk 580, a dále aby si vyžádal blíže specifikované zprávy od Ministerstva kultury a Ministerstva zemědělství, jakož i stanovisko předsedy Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (dále jen „ČÚZK“). Ústavní soud konstatoval, že stenozáznamy ze 45. a 47. schůze má již k dispozici, a proto není třeba dokazování v tomto směru doplňovat. Pokud jde o návrhy této skupiny poslanců na vyžádání zpráv od Ministerstva kultury, Ministerstva zemědělství a stanoviska předsedy ČÚZK, Ústavní soud jim nevyhověl s odůvodněním, že šlo o stanoviska vztahující se k dříve zamýšlenému návrhu výčtového zákona, a nikoli zákona, který je předmětem řízení.

64. Právní zástupce navrhovatelů ve svém závěrečném návrhu zopakoval argumentaci předestřenou v návrhu na zahájení řízení a následných písemných podáních, rozvedl historický exkurz, v jehož rámci vyzdvihl různé historické události související s postavením a činností církví. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený zákon tak, jak je uvedeno v návrzích.

65. Zástupce skupiny 47 poslanců se zabýval především otázkou, jak vláda dospěla k částce, která má být vyplacena v rámci finanční kompenzace. Závěrem odkázal na argumenty předestřené v písemných návrzích, jakož i replice k vyjádření vlády.

66. Zástupkyně skupiny 45 poslanců se ztotožnila s argumentací navrhovatelů i skupiny 47 poslanců a zopakovala stěžejní námitky, které tato skupina již uvedla v písemném vyhotovení svého návrhu. Nad jejich rámec se zabývala zejména otázkou postavení církevních právnických osob z hlediska jejich subjektivity v právním řádu v minulosti, a to i ve vazbě na napadený zákon. Závěrem navrhla zrušení napadeného zákona.

67. Zástupce vlády ve svém vystoupení především reagoval na vystoupení navrhovatelů a obou skupin poslanců a vyvracel jejich tvrzení. Závěrem poznamenal, že nepokládá napadený zákon za ústavně nekonformní.

VII.
Vlastní přezkum

68. Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatelů, účastníků i vedlejších účastníků řízení a dospěl k závěru, že návrh je v rozsahu směřujícím proti ustanovení § 5 písm. i) zákona č. 428/2012 Sb. ve slově „spravedlivé“ důvodný. V rozsahu směřujícím proti ustanovením § 19 až 25 zákona č. 428/2012 Sb. jde o návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části je návrh nedůvodný.

VIII.
Přezkum kompetence a legislativního procesu

69. Přezkum souladu zákona s ústavním pořádkem se skládá dle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ze tří prvků. Těmi jsou kompetence orgánu, který napadený zákon vydal, procedura přijetí a vydání zákona a soulad jeho obsahu s ústavním pořádkem. Z logiky věci se Ústavní soud nejdříve zabývá tím, zda je příslušný orgán nadán kompetencí napadený právní předpis vydat. V případě kladné odpovědi Ústavní soud zkoumá, jestli byl napadený zákon vydán ústavně předepsaným způsobem, a neshledá-li Ústavní soud pochybení ani v tomto prvku přezkumu ústavnosti napadeného zákona, přistoupí konečně k posouzení obsahového souladu přezkoumávaného zákona s normami a hodnotami ústavního pořádku.

70. Z těsnopisecké zprávy 41. schůze Poslanecké sněmovny šestého volebního období, konané dne 14. 7. 2012, Ústavní soud zjistil, že zákon č. 428/2012 Sb. předložený vládou (sněmovní tisk č. 580/0) byl přijat Poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení v hlasování poř. č. 158, přičemž ze 182 přihlášených (přítomných) poslanců pro návrh hlasovalo 93 poslanců, proti návrhu 89 poslanců (usnesení č. 1251). Následně byl schválený návrh zákona postoupen Senátu dne 19. 7. 2012 jako tisk č. 391/0.

71. Z těsnopisecké zprávy 25. schůze Senátu, konané dne 15. 8. 2012, vyplývá, že návrh zákona byl zamítnut usnesením č. 713, když se v hlasování poř. č. 9 pro přijetí tohoto usnesení ze 77 přítomných senátorů vyslovilo 43 senátorů, proti přijetí hlasovalo 33 senátorů. Následně byl dne 16. 8. 2012 návrh zákona vrácen Poslanecké sněmovně.

72. Poslanecká sněmovna o vráceném návrhu zákona hlasovala znovu, a to na své 47. schůzi konané dne 8. 11. 2012. V hlasování poř. č. 156 Poslanecká sněmovna setrvala na návrhu zákona (usnesení č. 1359), snímž původně vyslovila souhlas, když pro jeho přijetí hlasovalo 102 poslanců, proti přijetí hlasoval 1 poslanec.

73. Dne 8. 11. 2012 byl přijatý zákon doručen prezidentu republiky; ten jej dne 22. 11. 2012 ani nepodepsal, ani nevrátil Poslanecké sněmovně. Stanovisko prezidenta republiky bylo téhož dne rozesláno poslancům jako sněmovní dokument č. 4603. Dne 5. 12. 2012 byl zákon vyhlášen v částce 155 Sbírky zákonů pod číslem 428/2012 Sb.

74. K otázce posouzení kompetence vydávajícího orgánu Ústavní soud tedy konstatuje, že předmětem přezkumu v projednávané věci je ústavnost zákona č. 428/2012 Sb. a kompetence Parlamentu České republiky, jenž tento zákon přijal, plyne jasně z čl. 15 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud tedy shledává otázku kompetence k vydání napadeného zákona za vyřešenou a ani žádný z navrhovatelů žádnou námitku tímto směrem nevznesl.

75. První skupinu námitek vznesených skupinou 18 senátorů a skupinou 45 poslanců tvoří tvrzené nedodržení ústavně předepsaného procesu přijímání napadeného zákona. Jde především o námitku schválení zákona v rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny v důsledku jeho neprojednání na první možné schůzi po jeho vrácení Senátem a námitku systematického porušování práv opozičních poslanců v průběhu celého legislativního procesu.

76. První ze zmíněných námitek nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Otázku hlasování o návrhu zákona vráceném Senátem a jeho projednávání v Poslanecké sněmovně upravuje na ústavní úrovni čl. 47 odst. 1 Ústavy, který stanoví, že jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Ustanovení § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny dále stanoví, že jestliže Senát návrh zákona usnesením zamítne, předseda jej na nejbližší schůzi, nejdříve však za deset dnů od doručení usnesení poslancům předloží Sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. Návrh zákona je přijat, schválí-li jej Sněmovna nadpoloviční většinou všech poslanců.

77. K povaze lhůty obsažené v souvisejícím ustanovení § 97 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny (ve slovech „bez zbytečného odkladu“) se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.) těmito slovy: „Na usnesení Poslanecké sněmovny vyslovující s návrhem zákona souhlas je proto nutno nahlížet jako na rozhodnutí obsahující (v dané procesní fázi) výrok konečné platnosti, jímž byl zákonodárný proces v Poslanecké sněmovně ukončen; požadavek zákona, aby (Poslaneckou sněmovnou) schválený návrh zákona byl předsedou Poslanecké sněmovny zaslán Senátu bez zbytečného odkladu (§ 97 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb.), nemá ani věcnou ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem Poslanecké sněmovny a vlastně jako pokyn technické povahy, jímž se má čelit administrativním průtahům mezi (ukončeným) zákonodárným procesem v Poslanecké sněmovně a rozhodovací pravomocí Senátu (§ 97 odst. 2 až 4 zákona č. 90/1995 Sb.), nemá na vlastní rozhodovací proces Poslanecké sněmovny nijaký vliv, tím méně by jej pak mohl obnovit.“.

78. S tímto výkladem se Ústavní soud ztotožňuje i v případě ustanovení § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny a konstatuje, že lhůta stanovená slovy „na nejbližší schůzi, nejdříve však za deset dnů“ nemá ani věcnou ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem Poslanecké sněmovny a je pokynem technické povahy směřovaným toliko předsedovi Poslanecké sněmovny, jímž se administrativně upravuje návaznost mezi ukončeným zákonodárným procesem v Senátu, který návrh usnesením zamítl, a opakovaným hlasováním Sněmovny. Kromě snahy čelit administrativním průtahům („na nejbližší schůzi“) obsahuje i lhůtu („nejdříve však za deset dnů“), která má poskytnout poslancům dostatečný časový prostor pro seznámení se s průběhem zákonodárného procesu v Senátu a důvody zamítnutí návrhu. Plynutí lhůty dle § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, resp. splnění povinnosti předsedy Poslanecké sněmovny v dané lhůtě, proto na vlastní rozhodovací proces Poslanecké sněmovny nemá žádný vliv, především se nejedná o propadnou lhůtu pro věcné hlasování adresovanou Poslanecké sněmovně. Citované ustanovení § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny je ze strany předsedy Poslanecké sněmovny naplněno předložením vráceného zákona, kdy další časové či věcné otázky související s hlasováním přecházejí do sféry Poslanecké sněmovny (jako celku).

79. Ústava ve svém čl. 47 odst. 1 totiž výslovně stanoví, že o vráceném návrhu Sněmovna hlasuje znovu. Hlasování je ve smyslu Ústavy vždy pozitivním aktem, tedy nikoliv jednáním konkludentním, omisivním. Výjimečné situace, kdy nečinnost orgánu má v legislativním procesu konkrétní pozitivní důsledky, musí být v Ústavě explicitně stanoveny, což činí např. čl. 46 odst. 3 Ústavy. Ustanovení § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny dle svého textu žádnou prekluzi pro hlasování Poslanecké sněmovny neobsahuje, což s ohledem na znění čl. 47 odst. 1 Ústavy ani obsahovat nemůže. Taková lhůta je obsažena toliko v ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., a to v přímé návaznosti na znění čl. 46 odst. 3 Ústavy.

80. Ani v rovině výkladu čistě podústavního práva není požadavek navrhovatelů přiléhavý. I pokud by se dala z § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny existence lhůty pro opakované hlasování Poslanecké sněmovny dovodit, zákon uplynutí této lhůty nespojuje s žádným následkem, zejména tedy nestanovuje fikci neschválení návrhu. Rovněž slova „aby o něm hlasovala“ svědčí o povinnosti hlasovat, nikoliv o volné úvaze Sněmovny, zda hlasovat o Senátem zamítnutém návrhu zákona bude.

81. Doktrínami závěry (Suchánek, R. In Šimíček a kol. Ústava České republiky, Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 589) lze potvrdit v tom rozsahu, pokud dovozují, že o Senátem zamítnutém či vráceném návrhu zákona může totiž hlasovat jen Poslanecká sněmovna, která jej schválila a postoupila Senátu. Je nepochybné, že lhůta (nejzazší časová hranice) pro hlasování Poslanecké sněmovny existuje. Neplyne však ze slov „na nejbližší schůzi“ dle čl. 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, nýbrž z čl. 34 odst. 4 Ústavy, dle něhož zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním, ve spojení s § 121 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, dle něhož v novém volebním období Poslanecké sněmovny zásadně nelze projednat návrhy, které nebyly projednány a rozhodnuty v minulém volebním období.

82. Že k předložení Senátem zamítnutého návrhu zákona předsedou Poslanecké sněmovny na nejbližší schůzi Poslanecké sněmovny, nejdříve však za deset dnů od doručení poslancům, aby o něm hlasovala znovu, ve smyslu § 97 odst. 3 jednacího řádu Poslanecké sněmovny došlo, navrhovatelé ani vedlejší účastníci nečiní sporným. Z vyjádření Poslanecké sněmovny plyne, že se jednalo o 3. bod pořadu 45. schůze Poslanecké sněmovny, která se konala od 4. 9. 2012. Skutečnost, že následně došlo hlasováním k vyřazení bodu z pořadu 45. a 46. schůze Poslanecké sněmovny, a věcně byl bod projednán až na 47. schůzi Poslanecké sněmovny, která se konala od 23. 10. 2012, není z hlediska přezkumu otázky dodržení ústavně předepsaného způsobu vydání zákona podstatná.

83. Námitky stran systematického porušování práv představitelů opozice považuje Ústavní soud rovněž za nedůvodné. Ústavní konformitou legislativního procesu se z hlediska možného zkracování práv opozičních představitelů Ústavní soud v minulosti zabýval především v nálezu ze dne 1. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 55/10 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.) a nálezu ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12 (437/2012 Sb.). Ve vztahu k projednávanému návrhu Ústavní soud konstatuje, že porušení závazných závěrů výše zmíněných nálezů v případě legislativního procesu přijímání zákona č. 428/2012 Sb. neshledal.

84. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 ze dne 7. září 2010 (N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.) se Ústavní soud zabýval otázkou, do jaké míry je ústavně konformní procedurální rozhodování za situace, kdy je učiněno ve shodě výrazné většiny poslanců, a dovodil následující: „V posuzované věci nelze přehlédnout, že při hlasování k potvrzení stavu legislativní nouze se pro vždy vyslovila výrazná majorita poslanců a že se během projednávání zákona v Poslanecké sněmovně ani jejích výborech nezformovala výrazná menšina, jejíž práva by se mohla jevit jako zkrácená.“. Učiněné závěry lze vztáhnout analogicky i na tuto věc. Pro odložení ze 45. na 46. schůzi Poslanecké sněmovny hlasovalo 180 poslanců, proti byl pouze 1 poslanec, pro odložení ze 46. na 47. schůzi hlasovalo 179 poslanců, 3 byli proti.

85. V nálezu ze dne 22. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že považuje „za nezbytné zdůraznit, že institut návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, podávaný skupinou poslanců či senátorů podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je mimo jiné projevem ústavně garantovaného principu ochrany menšin (čl. 6 Ústavy České republiky) a primárně slouží jako jeden z nástrojů ochrany parlamentní menšiny (opozice) proti případné svévoli (či zvůli) v rozhodnutích přijímaných parlamentní většinou v rámci legislativního procesu založeného na principu většinového rozhodování [srov. k tomu zprávu Benátské komise CDL-AD(2010)025 ,Report on the role of the opposition in a democratic parliamenť ze dne 15. 11. 2010, která právo umožňující parlamentní opozici domáhat se ústavního přezkumu většinou přijatých rozhodnutí (zákonů) zahrnuje mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice].“. V nálezu ze dne 15. listopadu 2011 sp. zn. Pl. ÚS 20/09 (N 195/63 SbNU 247; 36/2012 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že „v této věci návrh podává aktivně legitimovaný navrhovatel, byť nepřehlédl, že skupina navrhovatele je zčásti složena z poslanců, kteří pro přijetí napadené právní úpravy v Poslanecké sněmovně hlasovali.“. V nálezu ze dne 22. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 Ústavní soud konstatoval na adresu poslanců tvořících skupinu navrhovatelů, že „navíc, a to nemůže Ústavní soud ponechat bez kritické poznámky, se z drtivé většiny svým souhlasným (!) hlasováním v průběhu legislativního procesu na přijetí napadené právní úpravy přímo podíleli. V takových případech jeho (zne)užití by Ústavní soud byl do budoucna nucen přistoupit k odmítání takto podaných návrhů.“.

86. V nyní posuzované věci Ústavní soud nepřehlédl, že pro dvoje odložení, a to ze 45. na 46. schůzi a ze 46. na 47. schůzi hlasovali poslanci, kteří v něm v rámci návrhů spatřují ústavně nekonformní postup, a to Alexandr Černý, Miroslav Grebeníček, Pavel Hojda, Kateřina Konečná, Ivana Levá, Marie Nedvědová, Marie Rusová, Karel Šídlo, Zuzka Bebarová-Rujbrová, Jiří Dolejš, Stanislav Grospič, Gabriela Hubáčková, Vladimír Koníček, Soňa Marková, Josef Nekl, Marta Semelová, Miloslava Ostrá, Petr Braný, Vojtěch Filip, Milada Halíková, Jan Klán, Pavel Kováčik, Květa Matušovská, Miroslav Opálka, Josef Šenfel, Pavel Antonín, Petr Hulinský, Václav Neubauer, Miroslav Svoboda, Jeroným Tejc, Václav Klučka, Jiří Zemánek, Jaroslav Foldyna, Stanislav Křeček, Břetislav Petr, Dana Váchalová a Lubomír Zaorálek. Jedním z pěti poslanců, zařazených v různých klubech, kteří navrhovali odložit projednání ze 45. na 46. schůzi, byl i Lubomír Zaorálek.

87. K obecnému zkrácení řečnické doby jednotlivých poslanců došlo podle Ústavního soudu v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny a v konkrétním případě poslance Babáka pak v souladu ustanovením § 59 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, přičemž Ústavní soud ani v jednom případě neshledal vykročení z mantinelů daných Ústavou či Listinou. Ústavní soud posoudil část záznamu z předmětné schůze Poslanecké sněmovny (dostupný z http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/041schuz/s041125.htm) a dospěl k závěru, že předsedkyně Poslanecké sněmovny neporušila odnětím slova poslanci Babákovi žádné ustanovení jednacího řádu Poslanecké sněmovny, a tím méně pak jakékoliv ustanovení ústavního pořádku. Omezení řečnického projevu zakotvené v ustanovení § 59 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny se vztahuje na všechny poslance (resp. řečníky), a to i v postavení poslance přednášejícího stanovisko poslaneckého klubu. Privilegium poslance přednášejícího stanovisko poslaneckého klubu se nemůže z podstaty legislativního procesu vztahovat na projevy ne věcné, neboť ani poslaneckému klubu nesvědčí právo zneužít možnosti veřejně demonstrovat své stanovisko „k věci“ (srov. ustanovení § 59 odst. 1 věty druhé a contrario). Bez povšimnutí nelze nechat ani skutečnost, že poslanec Babák byl na nevěcnost svého projevu několikrát ze strany předsedající upozorňován, a přesto z linie svého původního projevu nebyl ochoten ustoupit. Přiměřenost výše zmíněných omezení lze pak dovozovat i z pokročilé fáze a délky legislativního procesu, které jasně svědčí pro skutečnost, že odpůrci napadeného zákona měli dostatek času i prostředků k demonstraci svých názorů, neboť ještě téhož dne se k projednávanému návrhu vyjádřil velký počet poslanců opozičních stran.

88. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou o nepřípustnosti jednání Poslanecké sněmovny v nočních hodinách a ztotožňuje se s výkladem ustanovení § 53 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, jak jej nastínila ve svém vyjádření Poslanecká sněmovna. Ústavní soud tedy považuje za ústavně konformní takový výklad zmíněného ustanovení, jenž Poslanecké sněmovně dává možnost v mimořádné situaci jednat a hlasovat i po 21. hodině večerní, neboť opačná, právo Poslanecké sněmovny omezující intepretace nevyplývá z žádného ustanovení ústavního pořádku. Schopnost vládních poslanců dopřát sobě i opozičním představitelům dostatek odpočinku je pak v principu znovu jen otázkou politické kultury v České republice. Jak ve svém vyjádření zdůrazňuje Poslanecká sněmovna, byl navíc takovýto postup v minulosti již několikrát praktikován a nebyly proti němu vzneseny žádné námitky. V tomto směru lze dle názoru Ústavního soudu hovořit o ústavně konformní ustálené praxi, kterou lze považovat za legitimní součást pravidel legislativního procesu [srov. bod 38 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)].

89. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že by zákon byl záměrně přijat v čase přestávky, kdy již byli opoziční poslanci mimo jednací sál. Z vyjádření Poslanecké sněmovny plyne, že naprostá většina opozičních poslanců odešla z jednacího sálu v jiné souvislosti než s vyhlášením přestávky a ještě před hlasováním o námitce vznesené vůči navržené přestávce. Výsledek hlasování o této námitce ani následného hlasování o samotném zákonu č. 428/2012 Sb. tak nemohl být případným pochybením předsedkyně Poslanecké sněmovny změněn, jak vyplývá ze stenoprotokolu z příslušné schůze Poslanecké sněmovny (příslušný text je dostupný z http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/047schuz/s047221.htm).

90. Za stejně irelevantní považuje pak Ústavní soud i námitku rychlého odeslání stanoviska prezidenta republiky k napadenému zákonu, neboť tato námitka nemá rovněž žádnou oporu ve skutkovém stavu. Prezidentu republiky nic nebránilo svůj případný názor změnit a do patnáctého dne schválený zákon Sněmovně vrátit (čl. 50 Ústavy). To, že bylo jeho stanovisko zasláno poslancům čtrnáctý den této lhůty, na této jeho pravomoci nic nemění. Ústavní soud nemůže z takto ryze formalistického důvodu zrušit zákon č. 428/2012 Sb., a to zejména v situaci, kdy sám prezident republiky proti tomuto postupu zjevně nic nenamítal, neboť je sám nadán dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení napadeného zákona.

91. Ústavní soud nemůže rovněž přisvědčit námitce vedlejšího účastníka, že poslanci hlasující pro schválení napadeného zákona odepřeli občanům České republiky právo podílet se přímo na správě věcí veřejných prostřednictvím referenda. Ústavní pořádek České republiky zřetelně říká, že zákonodárná moc náleží Parlamentu (čl. 15 Ústavy) a pro rozhodování prostřednictvím referenda zná ústavní pořádek tzv. výhradu ústavního zákona (čl. 2 odst. 2 Ústavy). Z toho je zjevné, že ústavodárce dal přednost schvalování zákonů prostřednictvím Parlamentu České republiky. Ze stejného důvodu je tedy lichá i námitka, že hlasováním pro schválení napadeného zákona došlo k porušení poslaneckého slibu.

92. Ústavní soud tedy nepřistoupil ke zrušení napadeného zákona z důvodů porušení pravidel legislativního procesu, neboť neshledal, že by tento proces ve svém celku neumožňoval racionální diskurs, slyšení stran a otevřenou diskuzi mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových, podpořených možností aktivní participace účastníků v jeho průběhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 55/10). Ve vztahu k ostatním námitkám Ústavní soud podotýká, že není oprávněn přezkoumávat ústavnost takových aspektů zákonodárného procesu, jakými jsou zájem médií (včetně veřejnoprávních) o názory představitelů opozice, sliby mezi představiteli (bývalé) vládní koalice, vládní interpretace judikatury Ústavního soudu či ochota vlády reagovat na otázky opozičních poslanců. To vše jsou otázky především politické kultury v České republice, jejímž ochráncem Ústavní soud není (čl. 83 Ústavy a contrario). Jakkoliv Ústavní soud odsuzuje morální pokleslost pozadí legislativního procesu, a to přičiněním obou znesvářených skupin poslanců, nemůže, nemá-li se z odborného orgánu ochrany ústavnosti stát morálním arbitrem a vychovatelem politických reprezentací, přistoupit k derogaci napadeného zákona pouze z důvodu neúcty jedné části zákonodárců k druhým.

IX.
Přehled relevantní judikatury Ústavního soudu ke zkoumané problematice

IX/a
Judikatura Ústavního soudu ve věcech restitučních

93. V rámci posouzení těch částí návrhů, které se dotýkají restitučních ustanovení napadeného zákona, Ústavní soud především pokládá za nutné ve stručnosti zrekapitulovat zásady a připomenout východiska, které se jako červená nit táhnou jeho rozsáhlou, již druhé desetiletí vytvářenou restituční judikaturou.

94. Ústavní soud již od svých prvních rozhodnuti v restitučních věcech vycházel ex favore restitutionis a nesčíslněkrát zdůrazňoval, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových. Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 ze dne 21. 12. 1992 (viz Sbírku usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo [srov. nález sp. zn. I. ÚS 154/95 ze dne 18. 1. 1996 (N 7/5 SbNU 47), nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113), nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010 (N 97/57 SbNU 273) a další].

95. V posuzovaném případě církví je obecně známo, že křivdy byly spáchány nejen na církevních právnických osobách, ale též na jednotlivých osobách duchovních. Ústavní soud pokládá za obecně známé to, že již historikové a historikové umění publikující v prvé polovině 90. let 20. století si byli této okolnosti velmi dobře vědomi. Pouze demonstrativně lze zvolit příklad římskokatolické církve: „Z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ v roce 1950 Státním ústavem pro věci církevní byl pro předsedu vlády Antonína Zápotockého vypracován ,důvěrný‘ materiál o likvidaci církevních, zejména katolických řádů v Čechách. Noc z 13. na 14. dubna 1950 bývá nazývána ,Bartolomějskou nocí‘ katolické církve. Během ní příslušníci Státní tajné bezpečnosti obsadili všech 28 mužských klášterů (s výjimkou řehole milosrdných bratří), k nimž přináleželo 219 řeholních domů. Celkem 2376 řeholníků bylo dopraveno do pěti tzv. centralizovaných táborů majících status táborů nucených prací. Několik stovek duchovních bylo centralizováno‘ ve věznicích v Leopoldově a ve Valticích. V srpnu a září téhož roku Státní tajná bezpečnost zopakovala akci zacílenou tentokrát na ženské kláštery. Řeholím bylo zabráno celkem 850 objektů s vybavením a sbírkami a postihlo na patnáct tisíc řeholníků a řeholnic. Státem bylo rovněž převzato 1227970 knih. Ústřední archiv zabral klášterní archiválie, 624 obrazů a 249 plastik bylo převedeno do Národní galerie a do depozitářů hradů a zámků. Národní muzeum v Praze získalo cenné ornáty převzaté dále Uměleckoprůmyslovým muzeem, spravujícím v odborné péči i na tisíc liturgických a uměleckých předmětů nedozírné ceny.“ (srov. M. Mžyková, Úvod, in: Navrácené poklady. Restitutio in integrum. Praha: PRAGAFILM, 1994, str. 14.)

96. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že restituční zákonodárství je směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a že záměrem zákonodárcovým nemůže být i při jeho sebelepší vůli odstranění všech protiprávním komunistickým režimem napáchaných křivd. Ústavní soud přitom akcentuje vůli zákonodárcovu v tom směru, že je právě na něm, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat.

97. Z dosavadní konzistentní judikatury Ústavního soudu v restitučních věcech je nepřehlédnutelné, že jako negativní zákonodárce v intencích shora zmíněného favoris restitutionis jako negativní zákonodárce nikdy nezrušil ustanovení restitučního předpisu v neprospěch fyzických a právnických osob, kterým zákonodárce formou zákona zmírnění jim spáchaných křivd umožnil. Derogační judikatura Ústavního soudu tak byla vždy v zásadě ve prospěch osob restituujících (trvalý pobyt, národní kulturní památky).

98. Ústavní soud si je vědom toho, že v okamžiku jeho rozhodování byly přiměřeně možnostem zákonodárcem uspokojeny restituční nároky fyzických osob a vybraných právnických osob a že zpětného získání historického majetku dosáhly i obnovené obce. Nikdy ve své judikatuře Ústavní soud nepřikývl v restituční věci argumentaci postavené na tom, že jeden restituent by neměl restituovat proto, že jiná osoba nebyla zákonodárcem zařazena mezi ty, jimž zákonodárce majetkové či jiné křivdy nezmírnil.

99. Též ve věci církevních restitucí Ústavní soud opakovaně rozhodoval. Z jeho níže uvedené judikatury je zřejmé, že akcentoval legitimní očekávání a poukazoval na nečinnost zákonodárcovu. Za takové situace by zajisté derogační rozhodnutí Ústavního soudu krátce poté, kdy byla zákonná úprava konečně přijata, bylo překvapivé a vyvolávalo by oprávněně dojem, že je zatížené znaky libovůle a svévole.

100. Ústavní soud není povolán k tomu, aby rozsoudil spor o smysl českých dějin, jehož dílčí argumentační segment navrhovatelé přinášejí. Ústavní soud pokládá za účelné připomenout, že například „sama povaha nepomucenského problému umožňuje, aby tu vedle sebe žily různé názory a aby se dialog vedl bez intolerance a demagogie. Jestliže může být pochybováno o svatosti generálního vikáře Johánka, pak svatojánský kult a svatojánská legenda jsou historické danosti, které zpochybňovat nelze.“ (srov. V. Vlnas, Jan Nepomucký česká legenda. Praha - Litomyšl: Nakladatelství PASEKA, Národní galerie v Praze, 2013).

101. Ústavní soud, obdobně jako soudy obecné, není toliko sudištěm pro rozhodování ve věcech, v nichž nedojde mezi účastníky ke shodě, ale též soudem, jehož činnost by měla vést k předcházení sporům a hledání smírných řešení. V souzené věci se jedná o poměr státu a církví, tedy o problematiku, která byla, je a bude neoddělitelně spjata s dějinami české státnosti. Podle preambule Ústavy byla tato přijata proto, že „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“. Ústavní soud má za to, že aplikace principu minimalizace zásahu, jehož důsledkem je zamítnutí návrhu, otevírá prostor pro upevnění konsenzu dosaženého mezi státem a církvemi více, než by tomu bylo v případě, kdyby svým aktivismem znovu otevřel problém hledání řešení.

IX/b
Judikatura ve věcech majetkových nároků církevních subjektů

102. Nejpozději od roku 2005 začal Ústavní soud vytvářet výraznou judikatorní linii právě k otázce majetkových nároků církevních právnických osob, uplatňovaných podle obecných předpisů (žaloby vlastnické, určovací). Vývoj této judikatury byl v zásadě charakterizován dvěma konkurenčními přístupy, které se lišily v míře možnosti soudní moci ingerovat do komplexních a složitých společenských a politických otázek, kdy těžiště odpovědnosti za přijetí právní úpravy leží primárně na zákonodárci.

103. Názor, dle něhož provizorium spočívající toliko v přijetí zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb., (dále též jen „zákon č. 298/1990 Sb.“) a napadeného ustanovení § 29 zákona o půdě a zároveň při trvající absenci zákona o historickém majetku církví (tedy nečinnost zákonodárce) není na překážku souběžné ochraně majetkových nároků církevních subjektů, na něž tzv. výčtový zákon č. 298/1990 Sb. dopadá, před obecnými soudy [srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 428/04 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz); nález sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. 8. 2005 (N 156/38 SbNU 241); odlišná stanoviska ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.)], byl překonán. Převládl konkurenční názor, který při zdůraznění primární povinnosti zákonodárce upravit problematiku tzv. církevních restitucí považoval ingerenci moci soudní (ochranu individuálních nároků) před přijetím zvláštního zákona za nepřípadný soudní aktivismus [nález sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005 (N 23/36 SbNU 287); stanovisko pléna ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05; usnesení ze dne 19. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 687/04 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a řada rozhodnutí navazujících].

104. Již v uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 tedy Ústavní soud konstatoval, že „[obecné soudy] v průběhu řízení opomněly zvážit, že přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., dle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení.“. Tento závěr (v konkurenci k nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05) byl následně potvrzen stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, které se především vyjádřilo k charakteru zákona č. 298/1990 Sb. jako zákona restitučního, neboť byl naplněn restituční účel tohoto zákona prostřednictvím výčtu oprávněných osob a dotčeného (převáděného) majetku, byť se jednalo toliko o provizorium. Nadto stanovisko převzalo část odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 v části, v níž je výslovně konstatována povinnost zákonodárce vydat restituční zákon, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Z toho, a především ze stručnosti samostatné argumentace stanoviska, je zřejmé, že smyslem stanoviska nebylo koncipovat nějaké další nové právní závěry, nýbrž internalizovat jeden z již vyslovených právních názorů, a to odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 a právní závěr nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02, které vystupovaly v konkurenci k právnímu názoru nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05. Uvedené konstatování povinnosti zákonodárce přijmout restituční zákon, a naplnit tak legitimní očekávání na straně církevních subjektů je ustáleně reprodukováno v pozdější judikatuře Ústavního soudu [srov. již zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 687/04; dále usnesení sp. zn. II. ÚS 230/05 ze dne 16. března 2006; usnesení sp. zn. IV. ÚS 509/05 ze dne 19. června 2006; usnesení sp. zn. I. ÚS 679/03 ze dne 10. května 2007; usnesení sp. zn. I. ÚS 1652/07 ze dne 18. července 2007 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz); bod 29 nálezu sp. zn. IV. ÚS 34/06 ze dne 21. listopadu 2007 (N 201/47 SbNU 597); usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/08 ze dne 6. května 2008; usnesení sp. zn. II. ÚS 2904/08 ze dne 7. ledna 2009 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a řadu dalších; nález ze dne 24. června 2009 sp. zn. I. ÚS 663/06 (N 149/53 SbNU 811)].

105. Na základě uvedeného judikatorního podkladu byl přijat nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), jímž byl zamítnut návrh na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., především však vyslovil, že ,,[d]louhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“. V tomto nálezu především Ústavní soud pro absenci příslušného zákona identifikoval protiústavní mezeru v právu, na jejímž základě dochází k porušování uvedených ustanovení ústavního pořádku. O protiústavní nečinnosti hovoří Ústavní soud v tom smyslu, že na straně zákonodárce existuje závazek určitý okruh právních vztahů právně upravit, přičemž tento závazek může plynout buď z jednoduchého práva, kde si zákonodárce tuto povinnost sám výslovně uložil, nebo přímo z ústavního pořádku, pokud neupravení určitého okruhu vztahů vyvolává ústavně-právní důsledky. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/07 shledal Ústavní soud porušení ústavního pořádku ve třech rovinách. 1. Naléhavost veřejného zájmu na odstranění právní nejistoty plynoucí z provizorního právního stavu (zákon č. 298/1990 Sb. ve spojení s § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) ke dni rozhodování Ústavního soudu již přesáhla tolerovatelnou a ospravedlnitelnou mez. Nepřijetí zvláštního zákona předvídaného § 29 zákona č. 229/1991 Sb., k čemuž se zákonodárce explicitně zavázal, po dobu devatenácti let, ač byl Ústavním soudem na problematičnost své nečinnosti upozorňován, je projevem nepřípustné legislativní libovůle a porušuje čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Ústavní soud uvedl, že kromě explicitního zákonného podkladu v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. má legitimní očekávání církví a náboženských společností základ i v celkové koncepci restitučního procesu po roce 1989, který ani v jednotlivých restitučních ustanoveních, ale ani jako celek nemůže být vykládán v neprospěch celých skupin subjektů. To, co Ústavní soud ve své judikatuře označuje jako legitimní očekávání, je nepochybně trvajícím a konkrétním majetkovým zájmem spadajícím pod čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Nemožnost realizovat tento majetkový zájem (resp. dosáhnout kompenzace) po dobu devatenácti let (ke dni rozhodování soudu) tak splnila hledisko protiústavnosti, spočívající v opomenutí legislativně vyřešit systémový a komplexní problém, na nějž byl zákonodárce Ústavním soudem opakovaně upozorňován. 3. Konečně ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny garantuje náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (zásada konfesně neutrálního státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Ústřední princip konfesně neutrálního statuje realizován kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí. Pro úvahy Ústavního soudu bylo podstatné, zda a do jaké míry představuje ekonomická soběstačnost materiální předpoklad nezávislého výkonu práv zaručených především čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky totiž neobsahuje pouze imperativ nezávislosti státu na církvích a náboženských společnostech (jako součást ideologické a náboženské neutrality státu), nýbrž i požadavek nezávislosti církví a náboženských společností na státu při naplňování jejich cílů. Ústavní soud konstatoval, že tehdy trvající stav při absenci rozumného vypořádání historického církevního majetku, kdy je stát v důsledku své vlastní nečinnosti nadále dominantním zdrojem příjmů dotčených církví a náboženských společností, navíc bez zjevné vazby na výnosy ze zadržovaného historického majetku církví, tak ve svých důsledcích porušuje čl. 16 odst. 1 Listiny co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením a tradičními formami nábožensky motivovaných obecně prospěšných aktivit s využitím příslušných historicky formovaných ekonomických zdrojů, a zvláště pak čl. 16 odst. 2 Listiny, a to v hospodářské složce církevní autonomie. V podrobnostech Ústavní soud na citovaný nález odkazuje.

106. Ze závěrů plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 pak vycházela pozdější judikatura v konkrétních případech. Nálezem sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215) Ústavní soud prolomil blokační paragraf (§ 29 zákona o půdě) ve prospěch fyzické osoby, vyhověl její ústavní stížnosti, a umožnil tak převod (přechod) vlastnického práva na „jinou osobu“ ve smyslu textu blokačního paragrafu. Shledal, že na straně fyzické osoby existoval ústavně chráněný zájem plynoucí z dřívějšího vadného procesu privatizace, přičemž v tomto konkrétním případě bylo nezbytné upřednostnit zájem stěžovatele před vlastnickým právem státu a legitimním očekáváním církve, k čemuž Ústavní soud zdůraznil, že „naplnění legitimního očekávání církve ... může být dosaženo i jinými prostředky,“ tedy nejen naturální restitucí. Nálezem sp. zn. II. ÚS 2326/07 ze dne 31.3. 2011 (N 58/60 SbNU 745), který rovněž přímo navazoval na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, byla ústavní stížnost církevní právnické osoby zamítnuta s dovětkem, že „citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti zákonodárce přijmout zákon předpokládaný § 29 zákona o půdě, a to formou aditivního nálezového výroku. Za těchto nových podmínek lze za přiměřenou dobu pro přijetí předmětné právní úpravy považovat již pouze dobu, která odpovídá časové náročnosti plnohodnotného legislativního procesu.“. Následovaly nálezy, kterými bylo ústavním stížnostem církevních subjektů vyhovováno. Nálezem sp. zn. III. ÚS 3207/10 ze dne 31. 8. 2011 (N 146/62 SbNU 263) bylo ústavní stížnosti církevní právnické osoby vyhověno, neboť soudy porušily právo na spravedlivý proces, pokud odmítly rozhodovat o její žalobě na určení vlastnictví k majetku odebranému v roce 1949 (na podkladě duplicitního vlastnictví). V nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011 (N 145/62 SbNU 245) bylo ústavní stížnosti církevní právnické osoby rovněž vyhověno a Ústavní soud podrobněji uvedl, že „od přijetí ustanovení § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) již uběhlo více než 20 let ... I lhůtu, označenou nálezem sp. zn. II. ÚS 2326/07 ..., odpovídající plnohodnotnému legislativnímu procesu‘ lze již považovat za překročenou ... V této souvislosti je nutno znovu zdůraznit, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Parlament není suverénem, který si svou agendu libovolně určuje a slouží toliko svým cílům, nýbrž je vázán Ústavou, tedy smí užívat své kompetence toliko k naplňování Ústavy, nikoliv k opaku [nejmarkantněji se to projevilo v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.)].“. Soudy jsou povinny za takové situace pojímat žalobu církevní právnické osoby jako „žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční) mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989.“. V případě ochrany základních práv mají soudy povinnost rozhodovat o žalobách podle obecných právních principů, aby protiústavní absenci zákona překlenuly, a naopak nesmí odmítnout rozhodovat o základních právech s odkazem na neexistenci zákona.

107. Naposled Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3120/10 ze dne 29. 8. 2012 vyhověl ústavní stížnosti církevní právnické osoby ve věci nároků vztahujících se k historickému církevnímu majetku, s tím, že Ústavní soud zdůraznil, že stojí obdobně jako u ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 562/09 v odlišné situaci, než v jaké byl v době vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02. Zásadní roli zde hraje právě plynutí času. Legitimní očekávání na straně církevních právnických osob dosahuje již dávno pomyslné „zletilosti“. Zákonodárce, ač byl Ústavním soudem opakovaně upozorňován na povinnost splnit závazek založený ustanovením § 29 zákona o půdě, a tím naplnit zmiňované legitimní očekávání, tuto svou povinnost doposud nesplnil. Ústavní soud rovněž uvedl, že mu je známo, že Parlament České republiky v současné době projednává návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a tento legislativní proces se nachází v pokročilé fázi. Vzhledem k naléhavosti však bylo přistoupeno i přesto k věcnému rozhodnutí. Jiný postup Ústavního soudu by mohl vést k dalšímu prodlužování provizorního ústavně nekonformního právního stavu.

108. Z této judikatury Ústavní soud i při posouzení zákona č. 428/2012 Sb. vychází, právě s ohledem na požadavky plynoucí z ústavního pořádku, jak byly formulovány v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07. Vzhledem k obsahu všech tří předložených navrhuje s podivem, že se navrhovatelé a vedlejší účastníci s dosavadní judikaturou neseznámili a nevyslovují se k ní ani polemicky či kriticky. Řada jejich námitek se patrně i z toho důvodu zcela míjí se základními paradigmaty ochrany ústavnosti.

X.
Meritorní přezkum obsahu napadeného zákona

X/a
Pojmové vyjasnění

109. Navrhovatel i vedlejší účastníci ve svých návrzích hovoří o „restituci,“ přičemž s tímto pojmem nakládají v tom smyslu, že jej promiscue užívají ve více významech, aniž by tyto významové rozdíly ve svých závěrech zohlednili. Zejména vedlejší účastník 1) na základě záměny významů pojmu „restituce“ činí pro svou argumentaci klíčové závěry, že napadený zákon nevede (alespoň v případě katolické církve) k „restituci (uvedení do původního stavu),“ v čemž má spočívat zásadní (protiústavní) odlišnost napadeného zákona od obdobných zákonů přijatých od roku 1989 dosud [odst. 10 návrhu vedlejšího účastníka 1)].

110. Vedlejší účastník 1) nebere v úvahu, že restitutio in integrum v přísném významu civilistickém nebylo a nemohlo být cílem žádného ze zákonů, kterými byly po více než čtyřiceti (nyní šedesáti) letech zmírňovány některé majetkové křivdy. Takovou ambici žádný z restitučních zákonů mít nemohl a neměl, neboť restitutio po tak dlouhé době není možná po faktické (věci podléhají změnám) ani po právní stránce (právní řád prošel od roku 1948 zásadními proměnami a takový požadavek by vyžadoval po roce 1989 obtížně myslitelné uplatnění zásady formální diskontinuity s tzv. socialistickým právem). Proto zcela nepochybně v případě žádné z oprávněných osob po roce 1990, a ani v případě žádné z oprávněných osob podle zákona č. 428/2012 Sb., se nejedná o restitutio stricto sensu, nýbrž spíše o obnovu vlastnického práva v současných právních - a to zejména veřejnoprávních - poměrech. V tomto zákon č. 428/2012 Sb. není výjimkou, nýbrž se zcela logicky drží souvislostí současného právního řádu, zejména pak ústavního pořádku. Takový postup je u dosavadního restitučního zákonodárství samozřejmostí, nikoliv nedostatkem. Teprve v tomto významu je pojem „restituce“ či „restituční zákonodárství“ doktrinárně či judikatorně používán, při vědomí skutečnosti, že žádný z „restitučních zákonů“ tohoto pojmu v názvu ani v textu neužívá, přičemž samozřejmě nelze vyloučit, že v příhodných případech se bude zároveň jednat i o restitutio v úzkém smyslu. Nadále proto Ústavní soud užívá pojmu „restituce“ a „restituční zákonodárství“ v intencích dosavadní judikatury, nikoliv tedy ve významu, který tomuto pojmu přikládají v tomto řízení navrhovatelé a vedlejší účastníci.

111. Pokud navrhovatelé a vedlejší účastníci za klíčový prvek své argumentace považují dobovou legalistickou, juristickou či doktrínami definici „církevního jmění“, přehlíží, že zákon č. 428/2012 Sb. se nevztahuje po věcné stránce na někdejší „církevní jmění“, naopak v § 2 písm. a) provádí vlastní definici pojmu „původní majetek,“ který představuje, jak bude dále uvedeno, jinou, ve sporném rozsahu pak menší množinu majetku než „církevní jmění“, zejména pak nezahrnuje majetek původně ve vlastnictví státu či jiných osob (definičně, okruh povinných osob je otázkou jinou), což navrhovatelé zákonu č. 428/2012 Sb. primárně vytýkají. Byť v dobové literatuře a judikatuře převažuje užití pojmu ve veřejnoprávním smyslu, dobová doktrína si víceznačnost pojmu uvědomovala: „Jměním církevním jest soubor buď sloužícím účelům církevním, buď náležejícím církevnímu ústavu nějakému (bona ecclesiastica)“ (K. Henner, Jmění - Jmění církevní. In Ottův slovník naučný, sv. 13. Praha: J. Otto, 1898, s. 572). Tomuto odpovídá i definiční zúžení pojmu „historický majetek církví,“ jak jej provedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010, bodu 55, kde je předpokládána existence „věcného práva k majetku“, nikoliv toliko veřejnoprávní oprávnění věc užívat.

X/b
Charakter katolického církevního majetku po soukromoprávní stránce

112. Navrhovatelé předkládají teze, že církve a náboženské společnosti původní majetek nevlastnily [odst. 29 a); odst. 47], resp. že dochází „ke změně charakteru vlastnictví“, a tvrdí, že církve a náboženské společnosti nebyly „úplnými vlastníky“ [odst. 29 k)]. Vedlejší účastník 1) po podrobném rozboru právní úpravy účinné do 31. října 1949 a části dobové judikatury dospívá k závěru, že církevní majetek měl „veřejnoprávní povahu“ (s. 5), resp. nebyl ve vlastnictví církví a náboženských společností (odst. 11), přičemž odkazuje na dvě statě Antonína Hobzy a stanovisko Kanceláře prezidenta republiky z roku 1946, které považuje za „výstižné“. Vedlejší účastník 2) naznačuje, že církve a náboženské společnosti měly, patrně i k počátku rozhodného období, postavení „ detentora“ (část VIII).

113. Ústavní soud v první řadě vychází z toho, že z žádného návrhu neplyne, v čem by v kontextu této skupiny námitek měla spočívat protiústavnost zákona o vyrovnání s církvemi. Ani pokud by uvedené závěry byly správné, v návrzích není tvrzeno, že by ústavní pořádek vylučoval hypotetické zmírnění majetkových křivd způsobených na jiných majetkových právech (užitkové vlastnictví, právo hospodaření) než na právu vlastnickém, že by ústavní pořádek vylučoval úpravu majetkového postavení církví a náboženských společností do budoucna, případně že by ústavní pořádek vylučoval jiné nakládání s majetkem státu než restitutio in integrum stricto sensu.

114. Ústavní soud dále nemůže v argumentaci navrhovatelů přehlédnout jistou koncepční neujasněnost v otázkách základních institutů dobového - i současného - soukromého a veřejného práva, v tomto případě v otázce pojmu vlastnictví a účincích veřejnoprávní regulace katolické církve (výhradně k ní se totiž konkrétní námitky váží; stran církví nekatolických dopadají námitky navrhovatelů a vedlejších účastníků v praxi toliko na kultové budovy jakožto věci veřejné). Skutečnou právní argumentaci v tomto ohledu představuje toliko návrh vedlejšího účastníka 1), při výběru autoritativních odkazů však značně selektivní.

115. Stran vlastnického práva na straně církevních subjektů katolické církve konstatuje Ústavní soud následující. Základní právní úpravu k rozhodnému datu 25. února 1948 představoval zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, (dále jen „o. z. o.“) ze dne 1. června 1811, který v § 353 a násl. upravoval institut vlastnictví. V objektivním smyslu se vlastnictvím rozuměl souhrn věcí náležejících určitému vlastníku, v subjektivním smyslu se pak jednalo o oprávnění „s podstatou a užitky věci podle své vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučiti.“ Ustanovení § 355 pak výslovně stanovovalo, že „všechny věci vůbec jsou předměty vlastnického práva a každý, koho zákony výslovně nevylučují, jest oprávněn nabývati ho svým jménem sám nebo prostřednictvím jiné osoby.“ Ustanovení § 357 upravuje již tehdy reziduální institut děleného vlastnictví (přičemž se zdá, že pod toto ustanovení se podřazují právní vztahy církevních právnických osob katolické církve v pozici „neúplného“ - užitkového - vlastníka). Navazující § 358 dále stanovuje, že „všeliké jiné druhy omezení zákonem nebo vůlí vlastníkovou neruší úplnost vlastnictví.“ Ustanovení § 359 stanovilo (kromě jiného), že „podle různosti poměrů, které jsou mezi vrchními a užitkovými vlastníky, nazývají se statky, u nichž vlastnictví je děleno, statky lenní, statky dědičného pachtu a dědičného nájmu.“ Podle ustanovení § 362 může vlastník volně nakládati se svým vlastnictvím; to však v mezích zákony předepsaných (§ 364).

116. Vlastnické právo je dobovou i dnešní právní naukou vnímáno jako elastické, tzn. „jakmile omezení právního řádu odpadnou ..., rozšíří se oprávnění vlastníkovo, a jakmile nová omezení vzniknou, ono oprávnění se zúží (t. zv. elasticita vlastnictví)“ (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý. Praha, 1935, s. 199, s. 228; obdobně Randa, A. O předmětu vlastnictví. In Právník 9, 1870, s. 687). „Právo vlastnické dosahuje všude, kde není zvláštního omezení. Vlastnictví tu jest i tenkráte, jestliže některého oprávnění pro nemožnost, ať fysickou nebo právní, se nedostává; pokud je znakem vlastnictví volnost vlastníka, jedná se o volnost v rámci právního řádu, nikoliv mimo právní řád“ (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý, 1935, s. 226). Krčmář hovoří o tendenci vlastnictví k univerzálnosti a výhradnosti, neboť tím, že zanikne povinnost vlastníka omezující, nebo tím, že se „zruší exempce z povinnosti nenakládati věcí, postavení vlastníkovo se automaticky zlepší, resp. volnost vlastníkova nakládati s věcí se stane méně omezenou“ (Krčmář, J. Právo občanské, II. Práva věcná. III. doplněné vydání, 1946, s. 98).

117. „Symptomatickým (nikoliv charakteristickým) znakem vlastnického práva jest disposice vlastnictvím, neboť vlastník může ji míti (ale nemusí) ... [O]mezení disposice se nám jeví v podobě nezcizitelnosti, a sice buď v podobě nezcizitelnosti, která vězí v osobě (t. zv. ,nepravá nezcizitelnost‘), nebo v podobě nezcizitelnosti, která vězí ve věci (t. zv. ,pravá nezcizitelnost‘)“ (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý. 1935, s. 229; Krčmář, J. Právo občanské. 1946, s. 106, 115 a násl). Již z uvedeného je zřejmé, že pokud navrhovatelé a vedlejší účastníci z veřejnoprávního omezení některých dispozic v případě katolické církve dovozují „neúplnost“ vlastnického práva, jeho jinou defektnost či dokonce absenci, argumentují zcela v rozporu s pojetím povahy vlastnického práva, jak se za poslední dvě staletí ustálila. Veřejnoprávní omezení majetkové dispozice naopak pojmově existenci vlastnického práva vyžaduje. Pojem „nezcizitelnosti“ pak nevyjadřuje nic jiného než výše uvedené, zvláště pak nedává vlastnickému právu odlišný „charakter“, jenž by v podmínkách současného právního řádu a ústavního pořádku znemožňoval obnovu vlastnického práva. Zákonné omezení zcizení před rozhodným obdobím dopadalo na církevní majetek katolický, na chrámy protestantů a židů, avšak i na řadu dalších situací, kdy si stát z důvodu tehdy existujícího veřejného zájmu výslovně vymínil vyšší stupeň ingerence (podrobně Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý. 1935, s. 263). Že takové veřejnoprávní omezení není vyvlastněním, je zřejmé: „... § 364 až 364b se vlastnictví nezkracuje, nýbrž se mu jen dává směr obecně prospěšný“ (Krčmář, J. Právo občanské. 1946, s. 124). Jinými slovy, i případy nudae proprietatis zůstávají vlastnictvím ve smyslu o. z. o. (i ve smyslu současné právní úpravy) pro svou schopnost zahrnout znovu všechna předchozí dílčí práva k věci po zániku omezení či případně i práva další, nově vzniklá. Základní otázky majetkové způsobilosti katolické církve se řídily o. z. o. i v době tehdy doznívajícího josefinismu před rokem 1848: „Die Kirche ist eine moralische Person, vom Staate bestätigt, und gleich den Einzelnen desselben bürgerlichen schutzes und derselben bürgerlichen rechte teilhaftig. a) Sie erscheint eben dadurch als eine erwerbfähig Person, b) und muß eine solche sein, wenn sie, was doch der Staat will, und woran ihm gar sehr gelegen ist, ihren Endzweck erreichen soll. Politische Anordnungen setzen indeß ihrer Erwerbung aus mehreren Rücksichten Beschränkungen ...“ [„Církev je právnickou osobou, která je uznána státem a které se dostává, stejně jako jednotlivci, stejné občanskoprávní ochrany a občanských práv. a) Tím se projevuje jako osoba s majetkovou způsobilostí, b) a musí takovou být, když chce - což chce i stát a na čemž mu velmi záleží - dosáhnout svého finálního účelu. Politické příkazy však jejímu nabývání ukládají z více ohledů omezení ...“]. (Helfert, J. Von dem Kirchenvermögen und dem Religionsfonde. Dritte Auflage. Prag, 1834, s. 49). Stejně jako ve druhé polovině 19. století a později: „Die Kirche steht hier also principiell auf dem Gebiete des Privatrechts wie jede andre physische oder juristische Person“ („Církev se tak zde v zásadě ocitá na půdě soukromého práva jako kterákoliv jiná fyzická či právnická osoba.“) (Schulte, J. F. Lehrbuch des katholischen und evangelischen Kirchenrechts nach dem gemeinen Rechte, dem Rechte der deutschen Länder und Oesterreichs. Vierte Auflage. Gießen, 1886, s. 461). „Podle rakouského práva není žádné pochybnosti, že každé korporaci nebo duchovní fundaci a každému církevnímu ústavu, jestliže povstaly způsobem zákonným, tím již i právní spůsobilost v oboru práva majetkového je přiznána“ (Rittner, E. Církevní právo katolické, druhý díl. Praha, 1889, s. 178). Způsobilost být vlastníkem plyne ze způsobilosti k právům, kterou „zásadně mají všechny osoby právní, tedy přirozené i právnické“ (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý. 1935, s. 207).

118. Totéž platí i z hlediska práva státního (ústavního): „Uznáním některé společnosti náboženské stává se tato osobností právnickou a může pak jménem vlastním nabyti práv a podstoupiti závazky“ (Pražák, J. Rakouské právo veřejné, díl první. Praha, 1898, s. 64; s odkazem na zákon č. 68/1874 ř. z., o zákonném uznání společností náboženských; k tomu jen na okraj srov. níže naznačený doktrínami spor o subjektivitu katolické církve jako celku). Pokud zákon č. 142/1867 ř. z., o obecných právech občanů státních v královstvích a zemích v radě říšské zastoupených, zaručoval individuální svobody, jejich ochrana „na snadě jest jak při osobách fysických tak i při osobách právnických, užiti jest těchto předpisů základních zákonů státních též v příčině osob právnických, pokud zřejmě ze zákona ne vy svítá, že to které ustanovení se týče jenom osob fysických ... čl. 5 (týkající se neporušitelnosti vlastnictví) též by neměl náležitého smyslu, kdybychom jej chtěli omeziti na osoby fysické“ (Pražák, J. Rakouské právo veřejné, díl první. Praha, 1898, s. 48). Výjimka musela být stanovena výslovně zákonem (§ 109 odst. 1 ústavní listiny č. 121/1920 Sb. z. a n.: Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem). Taková výjimka však nebyla stanovena pro církve či jednotlivé subjekty katolické církve paušálně, leč toliko ve specifických případech: vyloučeni z nabytí vlastnictví byli např. řeholníci, kteří složili slavné sliby chudoby (ani složením slibu chudoby však dosavadní vlastnické vztahy nezanikaly), či řád kapucínů či minoritu (podrobně Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý. 1935, s. 208-209).

119. Pro uvedenou majetkoprávní způsobilost zejména není rozhodné, zda se jednalo o právnickou osobu soukromého nebo veřejného práva (k nimž doktrína řadila, kromě církví a katolických řádů, stát samotný, zájmové korporace, různé spolky, společenstva živnostníků apod.) - Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl první. 1935, s. 261. Samotné státní uznání takového subjektu jej však ještě nezačleňuje do státu z hlediska právní samostatnosti: „Jedes von Staate anerkannte Institut ist eo ipso mit juristischer Persönlichkeit begabt. Die Staatliche Anerkennung hat aber lediglich einem öffentlichen, polizeilichen Character“ („Každá státem uznaná instituce je eo ipso nadána právní subjektivitou. Uznání státem však má pouze veřejný, policejní charakter“) - Schulte, J. F. Die juristische Persönlichkeit der katholischen Kirche, ihrer Institute und Stiftungen sowie deren Erwerbsfähigkeit. Gießen, 1869, s. 83. ,,[U]stanovení občanského zákoníka nutno používati na všechny věci, pokud ten který předpis právního řádu neustanovuje jinak (princip obecné platnosti občanského zákoníka). Proto, pokud věc náleží nějaké osobě právní, jest lhostejno, zda tato osoba jest fysická či právnická, a zda jde o osobu práva soukromého nebo práva veřejného“ (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, druhý díl. 1935, s. 9). Samotný charakter veřejnoprávní korporace ji ještě v žádném případě neztotožňuje se státem, k čemuž navrhovatelé a vedlejší účastník 1) argumentačně tendují, naopak zájmy státu a veřejnoprávní korporace se mohou zcela běžně lišit. Nerozhodnost soukromoprávního či veřejnoprávního statusu subjektu je pro ochranu vlastnického práva ostatně platnou zásadou dosud [sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 97 in fine; rozsudek ESLP The Holy Monasteries (Svaté kláštery) proti Řecku ze dne 9. prosince 1994, č. 13092/87, 13984/88, série A č. 301-A, § 48-49;], i u církví a náboženských společností podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, lze i dnes spatřovat veřejnoprávní prvky (viz Beran, K. Právnické osoby veřejného práva, Lindě, 2006, s. 144 a násl), přesto požívají ochrany vlastnického práva; z komparativního pohledu např. v Německu a Rakousku uznané církve mají explicitní postavení korporací veřejného práva.

120. Co do určení subjektu vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do původního majetku vycházela rakouská a později československá nauka převážně z tzv. teorie institutové, která v případě (katolického) církevního majetku vycházela z toho, že vlastníky jsou jednotlivé - dnešní terminologií - církevní právnické osoby. Konkurenční názor považoval za vlastníka církevního majetku katolickou církev jako celek, případně v rámci hranic státu, (s ohledem na konkordát z roku 1855 např. Sternberg, Chr. Versuch einer juristischen Theorie vom Eigenthum der römisch katholischen Kirche. Stuttgart, 1860, s. 6). „Die Rechts- und Erwerbsfähigkeit der Kirche und kichlichen Institute ist in Oesterreich stets anerkannt geblieben, nie bezweifelt worden, durch die Thatsache feststehend, daß überall Grundbesitz, Kapitalien u. s. w. aufden Namen der Bisthümer, Mensa episcopalis, Capitel, Klöster, Kirchen, Benefizien u. s. w. in den Grundbüchern eingetragen sind“ („Právní subjektivita a majetková způsobilost církve a církevních institucí zůstala v Rakousku vždy uznána a nebyla nikdy zpochybněna, což dokazuje skutečnost, že všude je vlastnictví nemovitostí, kapitálu apod. zapsáno v pozemkových knihách na jména biskupství, mens episcopalis, kapitul, klášterů, kostelů, beneficií apod.“) -Schulte, J. F. Die juristische Persönlichkeit der katholischen Kirche, ihrer Institute und Stiftungen sowie deren Erwerbsfähigkeit. Gießen, 1869, s. 82. „... [D]iese und andre Gründe erfordern schon, daß die einzelnen Institute als Rechtssubjecte und Eigenthümer des mit ihnen verbundenen Vermögens anerkannt werden ... (... Diöcesen, Cathedral-, Collegiat-, Pfarrkirchen, Kapitel, Pfarrbeneficien ... Klöster ...)“ [„... Tyto a jiné důvody vyžadují, aby jednotlivé instituce byly uznány jako právní subjekty a vlastníci majetku, jenž k nim náleží ... (... diecézní kostely, katedrály, kolegiátní kostely, farní kostely, kapitule, farní beneficia ... kláštery ...)“] - Schulte, J. F. Lehrbuch des katholischen und evangelischen Kirchenrechts nach dem gemeinen Rechte, dem Rechte der deutschen Länder und Oesterreichs. Vierte Auflage. Gießen, 1886, s. 467. „Není tudíž církev jako celek podmětem majetku církevního, nýbrž jsou jím jednotlivé kostely, korporace a ústavy, jež život církevní vytvořil. Může jím být stolec papežský nebo biskupství, kostel katedrální nebo farní, kapitola, klášter, fundace, beneficium atd.“ (Rittner, E. Církevní právo katolické, druhý díl. Praha, 1889, s. 178). „Otázka, kdo je vlastníkem jmění církevního není sice v theorii dosud jednostejně zodpovězena, ač prameny právní svědčí jediné názoru, že jím jest jednotlivý ústav církevní jakožto právnická osobnost, což uznává i právo rakouské“ (K. Henner. Jmění - Jmění církevní. In Ottův slovník naučný, sv. 13. Praha: J. Otto, 1898, s. 572). „Pokud jde o jednotlivé církevní instituty (úřady, korporace), je majetkoprávní způsobilost: a) buď neuznána ... b) buď jest uznána ... c) buď je majetkoprávní způsobilost přiznána každému církevnímu institutu právoplatně vzniklému, jako je tomu u nás. V Československu, podobně jako již dříve v Rakousku a v Uhrách, pokládají se ve smyslu t. zv. teorie institutevé (o níž je řeč dále) za majetkoprávní subjekty jednotlivé církevní instituty, nikoliv však církev celá; ta jako celek nemá u nás žádného vlastnického práva, pročež nemůže žádnou částí t. zv. církevního majetku disponovati jako svou vlastní věcí. Celá katolická církev není v ČSR vůbec právním subjektem. Název ,církevní majetek‘ neznamená dnes majetku, jenž církvi ,patří‘, nýbrž majetek, jenž slouží církevním účelům (na základě zákonů státních). Mluvíme-li v právu majetkovém o tom, že ,církev‘ má nyní ta a ta práva, rozumíme církví pouze souhrn církevních institutů na státním území, nikoliv celou církev representovanou papežem a jeho římskou kurií ... Nabývání t. zv. církevního majetku, jeho pozbývání i všechny právní změny jeho právními jednáními řídí se nyní u nás výlučně právem občanským ...“ (Hobza, A., s přispěním Turecka, J. Úvod do církevního práva, II. vydání. Praha, 1936, s. 239). Zde je nutno zdůraznit, že uvedená slova o absenci dispozičního práva jsou vztažena ke katolické církvi jako celku, neboť jako taková má charakter mimostátního svazu, existujícího vedle státu, nezávisle na jeho vůli. Jak plyne z dalšího, nejednalo se v tomto bodu o závěry zpochybňující vlastnické právo jednotlivých církevních subjektů, nýbrž o zdůraznění, že církevní nemovitosti na území československého státu nejsou vyjmuty z československé jurisdikce, že by je bylo možno poukazem na mezinárodní charakter katolické církve vyjmout z dosahu československého práva: „Pokud však jde o dobu novější ... stupňuje se disposiční právo státu při církevním majetku ... Co jest rozuměti disposičním právem státu? Nemá tím býti řečeno, že stát byl nebo je vlastníkem příslušného majetku ve smyslu soukromého práva, nýbrž tolik, že stát svými zákony určil podmínky pro vznik t. zv. církevního majetku, upravoval tento majetek svými zákony, určoval jeho účel, prováděl jeho distribuci mezi církevní úřady a ústavy, stanovil zároveň míru jich vlivu na hospodaření a sporné otázky tohoto majetku se týkající rozhodoval svými soudy, po případě správními úřady. Stát uplatňuje v nové době naproti t. zv. církevnímu majetku plně svou suverenitu“ (s. 265). O těchto otázkách v současnosti není pochyb.

121. Judikatura se opakovaně vyjádřila v tom smyslu, že „jmění církve katolické není podle platného práva shrnuto po stránce soukromoprávní v jedné majetkové podstatě, naopak tvoří různé právní subjekty“ (Boh. A 4829/25; srov. též dřívějí Budw. 7397, Budw. A 1243, podle Bušek, V., Hendrych, J., Laštovka, K., Müller, V. Československé církevní zákony. Praha, 1931, s. 373, 391). Není zřejmé, jakou argumentační hodnotu má pro vedlejšího účastníka nález NSS Boh. A 1537/22, z něhož cituje, neboť nesvědčí pro nic jiného, než že právě teorie institutová usměrňovala výklad zákonů o pozemkové reformě.

122. Uvedené platí v základních obrysech i pro instituty církve evangelické; aniž by v návrzích navrhovatelé či vedlejší účastníci uváděli námitky dopadající na nekatolické církve; v podrobnostech viz např. Schulte, J. F. Lehrbuch des katholischen und evangelischen Kirchenrechts nach dem gemeinen Rechte, dem Rechte der deutschen Länder und Oesterreichs. Vierte Auflage. Gießen, 1886, s. 469 a násl.

123. Co do způsobilosti nabývat majetek základní zákon státní č. 142/1867 ř. z. v čl. 6 stanovil, že „spůsobem zákona a z příčin obecného dobrého dopouští se, by se obmezilo právo, mrtvé ruce statků nemovitých nabývati a k té ruce jimi vládnouti.“ „Mrtvou rukou“ byly rozuměny všechny právnické osoby, které prostřednictvím omezování dispozic s majetkem sledovaly cíl zachovat tento majetek pro své účely. Je však nepochybné, že tyto tzv. amortizační zákony nebyly v neprospěch církví vydány (ani později v Československu) - srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl třetí. 1936, s. 34; Hendrych, J. Katolická církev. In Slovník veřejného práva československého, Svazek II. Praha, 1929, s. 155; Hobza, A. Úvod do církevního práva, II. vydání. 1936, obdobně Pražák, J. Rakouské právo veřejné, díl první. Praha, 1898, s. 64: „Tímto článkem ovšem o sobě nebyla omezena spůsobilost k právům společností náboženských, nýbrž bylo pouze dovoleno, že mohou budoucně býti vydány zákony obsahu naznačeného, kteréž vůbec známy jsou pode jménem zákonů amortisačních.“. Vedlejší účastník 1) a dílem též navrhovatelé dovozují nemožnost (protiústavnost) obnovy vlastnického práva církevních subjektů bez zřetele k tomu, že dobové právo nepochybně neobsahovalo amortizační zákony jakožto právu známý institut omezující možnost nabytí vlastnictví k tíži církevního subjektu, a opírají se argumentačně toliko o existenci veřejnoprávní ochranné a dozorové úpravy, která církevnímu subjektu (naopak) ztěžovala zcizení a zatížení již vlastněné věci. Takový výklad jde zřejmě zcela proti logice dobového práva, a přisuzuje tak dispozičním omezením z hlediska eventuální obnovy vlastnického práva stejně zásadní účinky, jaké mohly představovat právě amortizační zákony, tedy v obou případech by nebylo vlastnického práva, které by bylo možno obnovit.

124. V otázce, zda věci náležející do církevního jmění, zvláště věci kvalifikované kanonickým právem jako res sacrae (věci svaté, zejm. kostely, kaple, oltáře, bohoslužebné náčiní), mohly být předmětem právního obchodu, tedy i předmětem vlastnictví, panovala rovněž v převážné doktríně i praxi, přinejmenším od 2. poloviny 19. století, shoda. „Die Vermögensobjecte ändern ihre physische nátur dadurch nicht, daß sie kirchliche werden, damit ändert sich auch nicht die juristische Beschaffenheit. Es untersteht solglich das kirchliche Vermögensrecht an sich den Grundsätzen des Privatrechts in derselben Weise als jedes andre“ („Předměty vlastnictví nemění svoji fyzickou podstatu tím, že se stanou církevními, tím se nemění ani jejich právní povaha. Tím je také samotné církevní majetkové právo podřízeno zásadám soukromého práva stejným způsobem jako každé jiné“) [Schulte, J. F. Lehrbuch des katholischen und evangelischen Kirchenrechts nach dem gemeinen Rechte, dem Rechte der deutschen Länder und Oesterreichs. Vierte Auflage. Gießen, 1886; srov. např. též podrobnější pojednání Wappäus, H. Zur Lehre von den dem Rechtsverkehr entzogenen Sachen nach römischen und heutigen Recht. Göttingen, 1867, s. 49 a násl, který však v „jistém smyslu“ extrakomercialitu shledával, čímž rozuměl nutnost zachovávat účel věci: „Innerhalb dieser Grenzen sind daher die res sacrae in commercio“ („Uvnitř těchto hranic jsou proto res sacrae in commercio“), s. 64; Randa Wappausovi i tak výslovně vytýká, že užívá pojmu extracomerciality v „nevlastním smyslu“, Randa, A. Právo vlastnické dle rakouského práva. Praha, 1922, s. 20, pozn. 24]. Nahlíženo dualitou soukromého a veřejného práva vlastnické právo (státu, obce, církve, jakéhokoliv subjektu) nebylo vyloučeno ani u tzv. věcí veřejných (Randa, A. O předmětu vlastnictví. In Právník 9, 1870, s. 687; explicitně křes sacrae Vážný 1461), tím spíše ne u ostatních věcí náležejících do původního majetku církví. Extrakomercialita byla vztahována na věci, u nichž byl pojmově výkon vlastnického práva vyloučen (např. vzduch a jiné plyny nepojaté do nádržek) či u nichž to stanovuje zákon (Krčmář, J. Právo občanské, 1946, s. 136).

125. Postavení věcí veřejných měly (nejen katolické) kostely a kaple quae communi usui destinatae šunt, veřejné právo užívání se vztahovalo na věřící příslušné konfese (Randa, A., 1870, s. 689). „Veřejnost“ kaple (mutatis mutandis obdobné sakrální stavby evangelické, židovské) však nespočívala v jejím „veřejnoprávním vlastnictví“ či obdobném konstruktu, nýbrž ve skutečnosti, že se v ní koná „veřejně přístupná bohoslužba“ (srov. Boh. A 3140/24). To každopádně bez ohledu na osobu vlastníka (mohl jím být stát, obec, církev či jiný subjekt), přičemž podstata vlastnického práva k takové stavbě nebyla veřejnoprávní regulací dotčena. Doktrína mezi věci plně in commercio výslovně řadila ,,[v]ěci k božím službám zasvěcené (res sacrae jako kostely, oltáře a církevní nářadí. Neboť věci tyto jsou vlastnictvím buďsi církevních ústavů neb soukromníků, na př. domácí kaple (capellae privatae) a nejsou dle práva rakouského z právního obchodu soukromníků vyloučeny, jakkoliv fakticky předmětem jeho nebývají“ (Randa, A., 1870, s. 691). „Nach den heutigen Rechtsbegriffen sind die res sacrae d. h. die zum christlichen Gottesdienst unmittelbar bestimmten Sachen Gegendstand des Eigenthums; sie stehen sowohl im Eigenthum der Kirche und betreffen den kirchlichen Institute als sie auch im Eigenthum von Privaten stehen können, wie z. B. bei Hauscapellen“(„Na základě dnešního právního pojetí jsou res sacrae, tj. k církevní bohoslužbě bezprostředně určené věci, předmětem vlastnictví; mohou být ve vlastnictví jak církve a týkat se církevních institucí, tak mohou být ve vlastnictví soukromých osob, jako např. domácí kaple“) - Unger, J. Systém des österreichischen Allgemeinen Privatrechts, Erster Band, Vierte Auflage. Leipzig, 1876, s. 367; obdobně Rittner, E. Církevní právo katolické, druhý díl. Praha, 1889, s. 181. Pokud ani res sacrae nebyly z právního obchodu vyloučeny, o dalších věcech tvořících církevní majetek (pole, les) nebylo již vůbec pochyb. Bez významu je nyní skutečně specifické postavení relikvií, což ani není předmětem námitek.

X/c
Charakter katolického církevního majetku po veřejnoprávní stránce

126. Veřejnoprávní regulaci představoval ve vztahu ke katolické církvi zákon č. 50/1874 ř. z., jímžto se vydávají ustanovení, kterými se upravují zevnitřní právní poměry církve katolické. Podrobnosti stran správy katolického církevního jmění upravovala zejména nařízení Ministerstva kultu a vyučování č. 162/1860 ř. z., o zcizení a zavazení katolických kostelů, obročí a duchovních ústavů, a nařízení Ministerstva justice č. 175/1860 ř. z., ohledně zcizení a zatížení katolických kostelů, obročí a církevních ústavů; do československého právního řádu byla recipována i řada dalších konfesněprávních předpisů. Ustanovení § 38 zákona č. 50/1874 ř. z. znělo: „Co se týče hospodaření s jměním církevním, jest pravidlem, že jmění církevní požívá té ochrany státní, kteréž požívají nadání obecně užitečná. Státní správa záležitostí duchovních má zvláště právo přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo, zjednati si jistotu, zda-li toto jmění tu jest, a shledá-li by se, že něco schází, učiniti, čeho potřebí, aby se to nahradilo. Co se toho týče, čí jest jmění zádušní a prebendní, a co se týče jiných poměrů k tomuto jmění z práva soukromého vzcházejících, jest pravidlem to, co o tom vyměřeno v obecném právě občanském; vzešla-li by o to rozepře, rozhodne o ní soud.“. Projevem této státní ochrany byla zásada, že ke zcizení nebo zatížení církevního majetku bylo s ohledem na výši uvažované dispozice třeba státního souhlasu, přičemž konkrétní parametry a postupy pro posouzení předložené otázky nyní nejsou podstatné. Stran systematiky výkladu vztahu o. z. o. a zákona č. 50/1874 ř. z., kdy citovaná literatura a judikatura a posléze i Ústavní soud přejímají náhled pravidelné úpravy církevního majetku prostřednictvím o. z. o. a veřejnoprávní úpravy výjimek prostřednictvím zákona č. 50/1874 ř. z., může se objevit námitka, že znění § 38 zákona č. 50/1874 ř. z. tento náhled vylučuje, neboť režim o. z. o. se zdá být založen právě předpisem veřejnoprávním, tedy toliko v jeho mezích, prostřednictvím výslovného odkazu, a nikoliv jako pravidlo. V tomto je možno odkázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 50/1874 ř. z., která explicitně uvádí, že přestože se jedná o samozřejmost, je tento odkaz výslovně vložen, aby se předešlo argumentu a contrario, a to s ohledem na úpravu patronátního práva, kde je obdobný odkaz formulován. Je tedy zřejmé, že odkaz na o. z. o. byl vložen z důvodu právní jistoty s ohledem na specifickou konstrukci jiných ustanovení zákona, nikoliv proto, že by teprve tento odkaz měl být základem pro aplikaci o. z. o. (podle Bušek, V. a další. Československé církevní zákony, s. 227-228).

127. K účinkům veřejnoprávní regulace založené k rozhodnému datu především zákonem č. 50/1874 ř. z. dopadajícím na vlastnické poměry církevních subjektů (církve katolické) nezbývá než konstatovat, že dobová doktrína ani judikatura nesvědčí závěru navrhovatelů a vedlejších účastníků o pojmové absenci vlastnického práva, či naopak existenci zvláštního „veřejného vlastnictví“. K výkladu dobového práva např. Slovník veřejného práva československého uvádí následující: „Podle recipovaných předpisů rakouských nejen že stát neomezuje nabývání církevního jmění, ale naopak svou pomocí zajišťuje, aby jmění církevní bylo skutečně svému určení zachováno. V otázce vlastnického práva a ostatních soukromoprávních poměrů jmění církevního jsou směrodatnými výhradně předpisy všeobecného práva občanského (§ 38 odst. 2 zák. č. 50/1874 ř. z.). Podmětem majetkových vztahů může býti pouze jednotlivá instituce církevní jako osoba právnická (tedy kostel, farní obročí, kapitula, nadace atd.)“ - Hendrych, J. Katolická církev. In Slovník veřejného práva československého. Svazek II. Praha, 1929, s. 156. Tento právní stav se vykládá jako „právo dozoru, v němž ostatně je i jistá ochrana majetku samotného a zabezpečení před zneužitím“ (s. 158). ,,[K]dežto svaté věci často církvi ani nenáležejí (na př. kaple zámecké), beneficiální věci rovněž jak fabriční jmění musí být vlastnictvím toho kterého církevního ústavu, ač mají-li účelu svému dostáti“ (Pražák, J. Beneficiální věci. In Ottův slovník naučný, sv. 3, s. 745). „Věnují-li se předměty veřejné bohoslužbě, nepozbývají tím způsobilosti býti předmětem práva soukromého. Mohou i nadále býti ve vlastnictví jednotlivců nebo právnických osob. Jsou přes toto věnování předmětem vydržení, zcizení a zatížení ve smyslu soukromého práva. Pokud toto věnování k účelům bohoslužebným trvá, jest ovšem toto vlastnické právo obmezeno. Neboť i vlastník předmětů musí dbáti právních následků, plynoucích z takového věnování, pokud tento závazek není zrušen. Že by tyto předměty takovýmto věnováním staly se výlučným předmětem práva veřejného, není platnými zákony odůvodněno. Zvýšená právní ochrana, již těmto předmětům zákonodárství zaručuje (§ 174, 175, 122 tr. zák., § 15, 250 ex. ř.), neznamená, že věci ty jsou výlučně předmětem práva veřejného“ (Vážný 1461).

128. Na uvedené je nutno navázat výkladem, že dobový (veřejnoprávní) výklad pojmu „církevní jmění“ zahrnoval i věci, které vlastnicky nepříslušely církevním subjektům, nýbrž byly církevním účelům toliko věnovány, přičemž právě toto věnování, tedy účelové určení, ukazuje intenzitu veřejnoprávní regulace. „V této souvislosti dlužno poukázati na to, že věnováním určitého předmětu (nářadí bohoslužebného, zvonů, zvonice, budovy kaple nebo kostela) k účelům církevním a přijetím tohoto určení ze strany orgánů církevních nemusí nastati změna práva vlastnického, vlastník těchto předmětů pozbývá však dále volné dispozice jimi a nemůže bez souhlasu církve odníti je tomuto účelu a věnovati je účelu jinému“ (Hendrych, J. Katolická církev. In Slovník veřejného práva československého, Svazek II. Praha, 1929, s. 161). V tomto duchu i prvorepublikový Nejvyšší správní soud důsledně rozlišoval, o jakou rovinu právních vztahů se v případě sporu o církevní jmění jedná: především nerozhodoval spory vlastnické, neboť i z ustanovení § 38 zákona č. 50/1874 ř. z. plynulo, že spory svou podstatou soukromoprávní (spory o vlastnictví) jsou příslušný rozhodovat soudy (civilní), pokud by se však jednalo o dispozici s věcí věnovanou církevním účelům (zvony, kaple apod.), omezuje veřejné právo aktuálního vlastníka, byť jím byl subjekt necírkevní, a v takovém případě ohledně dispozice příslušnost správních orgánů dána je (namátkou nález předlitavského SSD ze dne 19. 3. 1891, Budw. XV 5839; nálezy NSS Boh. A 1661/22, 2865/23, 2866/23, 3140/24, 3448/27, 4231/24, 6491/27, 7096/28, 7998/29 aj.). Podobně i ve vztahu k farním budovám: „U tohoto [církevního] jmění jde nejenom o takové předměty, které dávají užitek a jsou ve vlastnictví obročí, nýbrž i o věci, které sice k obročí vlastnicky nenáležejí, jsou však na základě svého věnování trvale spojeny s určitým duchovním místem do té míry, aby mohly trvale sloužiti k užívání a potřebě držitele farního úřadu“ (Boh. A 1246/44). Nejvyšší správní soud tedy považoval za samozřejmé, že jednotlivé věci (spadající pod pojem církevního jmění) mohou být ve vlastnictví církevních subjektů, ovšem z povahy věci se v jeho judikatuře objevují především ty situace, kdy veřejnoprávní oprávnění svědčilo církevnímu subjektu i ve vztahu k věcem třetích osob. Nelze proto logicky činit ten závěr, že pokud judikatura Nejvyššího správního soudu obsahuje zpravidla situace střetu veřejného oprávnění církevního subjektu s vlastnickým právem jiného subjektu, lze z tohoto zároveň odvodit ne vlastnický vztah církevních subjektů i k ostatnímu majetku. K uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu je pak komplementární judikatura Nejvyššího soudu (např. Vážný 1461, citováno výše). Je nutno zdůraznit, že pokud vedlejší účastník 1) na řadu nálezů Nejvyššího správního soudu odkazuje, není zřejmé, jakého argumentačního cíle se snaží dosáhnout, neboť teze o pojmové absenci vlastnického práva církevních subjektů k původnímu majetku z nich v žádném případě neplyne.

129. Je dále nepochybné, že státní schválení dispozice s církevním majetkem nemělo, podle práva ani dle praxe, ten charakter, že by stát vstupoval do pozice vlastníka (spoluvlastníka) a že by tedy dispozice s majetkem závisela na autonomní vůli státu (k dobovému výkladu pojmu „dispozice státu“ s církevním jměním viz dále). ,,[P]latnost zcizení anebo zatížení jest tu závislá na svolení činitele, který sám není ani vlastníkem ani k zastupování vlastníka povolán“ (Randa, A. Právo vlastnické dle rakouského práva. Praha, 1922, s. 73). Tento účinek založení vlastnického postavení státu (jakkoliv jej navrhovatelé naznačují) je jednoznačně vylučován dobovou judikaturou (kromě toho, že státní schválení vlastnické dispozice vychází z existence vlastnictví třetí osoby již pojmově): „Ve všech projednávaných případech běží o zcizení církevního majetku v ceně přes 200 Kč, tudíž o právní jednání, jež podle § 51 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. a ministerského nařízení z 20. června 1860 č. 162 ř. z. vyžadují ke své platnosti státního schválení. Již ze samotného pojmu ,schválení‘ plyne, že předmětem jeho může býti jen taková disposice s majetkem církevním, která - kdyby nebylo onoho omezení - byla by o sobě s to, aby založila právní účinky jí zamýšlené. Jednou z podstatných náležitostí každého právního jednání vůbec a tedy i trhových smluv, o něž jde, jest prohlášení vůle jednajících osob, t. j. takový projev, z něhož lze souditi, že osoba prohlašující něco chce (§ 1054 a 869 o. z. o.). Schází-li tento podklad, nelze vůbec mluviti o právním jednání a nebylo by pak ovšem ani způsobilého předmětu pro nějaké schvalování státní správy z hlediska dozoru nad neztenčeným zachováním jmění církevního ve smyslu uvedených předpisů“ (Boh. A 9981/32). Proto, pokud nedošlo k závaznému vyjádření vůle věc zcizit ze strany církevního subjektu, je schválení ze strany státu bezpředmětné, zejména nemůže vůli vlastníka nahradit. „Státním dozorčím úřadům přísluší ohledně správy církevního jmění pouze vrchní dozorčí právo a nejsou tyto oprávněny činiti svémocně na místě autonomní správy jmění samostatná opatření správní, jmenovitě ne taková, která nemají zákonný podklad. Je nepřípustné, aby státní dozorčí úřad povolil slevu pachtovného z pozemků kostelních proti vůli správce jmění“ (Budw. 10189, podle Bušek, V. a další. Československé církevní zákony, s. 386). Uvedené je pak významné z hlediska námitky vedlejších účastníků stran tvrzené absence „privátní autonomie“ na straně církví (odst. 11), k čemuž lze podotknout, že autonomie vůle se projevuje pojmově vždy v mezích zákonů (§ 364 odst. 1 o. z. o), tedy skutečnost, že vlastnickou dispozici nelze učinit contra legem, je zcela přirozená a právem předvídaná. Pokud vedlejší účastník 1) přisuzuje „zvláštní význam“ nálezu Boh. A 12138/35, není zřejmé, v čem závěr, který vedlejší účastník 1) zdůrazňuje („koupě nemovitosti katolickou církví, která přesahuje rámec obyčejné správy církevního jmění, podléhá ve smyslu ustanovení § 38 zákona č. 50/1874 ř. z. a § 233 o. z. o. schválení státní správy kultové“), svědčí pro absenci vlastnického práva na straně církevních subjektů. Ryze veřejnoprávní spor o rozsah veřejnoprávní regulace totiž nic nevypovídá o povaze a existenci soukromoprávních vztahů k věci. I v tomto ohledu je tedy vyloučeno, že by církevní jmění bylo pojmově chápáno jako vlastnictví státu.

130. Vedlejší účastník 1) zdůrazňuje „účelovost“ církevního jmění, tedy jeho veřejnoprávní určení k podpoře církví (resp. církve katolické), čímž mají být eliminovány vlastnické vztahy k jednotlivým věcem (jinak tato námitka nemá v tomto řízení smysl). Tím se blíží konceptu církevního jmění jako samostatného veřejného fondu (souhrnu majetku pojeného veřejným účelem), vlastnicky odděleného od církve. Nejvyšší správní soud však toto pojetí ve své judikatuře rovněž výslovně odmítl. V obecné rovině vymezil veřejné fondy právě jako „takové podstaty majetkové, jež jsouce platným právním řádem určeny k tomu, aby byly hospodářským pokladem pro plnění některých úkolů, jež na se vzala veřejná moc, jsou podrobeny správě orgánů moci veřejné, tak že se staly článkem v organisaci veřejné správy.“ Zároveň však explicitně uvedl, že církevní jmění povahu takového veřejného fondu nemá (Boh. A 3501/24), a to ani na Slovensku (Boh. A 3968/24): na církevní jmění „platné právo nepohlíží jinak než jako na předmět jisté péče a dozoru orgánů státních.“ V případě církevního jmění se tedy nejednalo o pouhý souhrn samostatného (veřejného, „individuálně nevlastněného“) majetku, který by měl být s církevními subjekty pojen toliko veřejným účelem podpory církevní činnosti. Jak uvádí Nejvyšší správní soud, „zákonodárství fondy veřejné opětovně staví v protiklad proti jmění církevnímu.“ Je proto zásadní rozdíl mezi jměním církevním a náboženskými fondy, resp. Náboženskou maticí, neboť ta skutečně takovým fondem samostatného majetku odděleného od státu, s charakteristickým veřejným církevním účelem, byla a je. Je proto nyní - což platí ve vztahu k námitkám navrhovatelů a vedlejšího účastníka 1) - nesprávné vztahovat na obě zmíněné množiny majetku stejný režim, tedy zejm. na církevní majetek vztahovat jakýsi ne vlastnický režim řízený toliko veřejným (církevním) účelem. Veřejným fondem pak nebyl ani pozemek církevní nadace (NSS z 2. 5. 1924 č. 7070/23, podle Bušek, V. a další. Československé církevní zákony, s. 396; církevní nadace měly specifický režim správy stanoven § 47 zákona č. 50/1874 ř. z.).

131. Jistá „účelovost“ majetku především nebyla jakýmsi specifikem právě církevního jmění. Navrhovatelé a vedlejší účastník 1) opomíjejí, že v případě právnických osob tvořených majetkovým substrátem, tedy v případě nadací v širším smyslu, je účelovost majetku nikoliv státním „omezením“, nýbrž pojmovým znakem, bez něhož zpravidla nelze právnickou osobu nadačního typu založit (je možno podotknout, že „společné sledování nějakého účelu“ bylo podle dobové doktríny podstatným znakem jakékoliv právnické osoby, tedy i korporace; Krčmář, J. Právo občanské I. Praha, 1946, s. 152). Je nutno dodat, že státní dohled nad církevním jměním de iure i de facto vycházel z principů dozoru státu nad nadacemi obecně prospěšnými. Ani k nim nebylo dovozováno vlastnictví státu (čímž není vyloučeno, aby některé nadace stát spravoval; Hermann-Otavský, E. Nadace. In Slovník veřejného práva československého, Svazek II. 1932, s. 718). Zjevně se tedy v případě státního dozoru nad církevním jměním nejedná o institut v právu jinak neznámý či jedinečný, zakládající důvod pro zvláštní přístup. Současný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rovněž v § 18 odst. 2 písm. b) obecně hovoří o „účelovém sdružení majetku,“ čímž má být odlišeno sdružení osob (korporace) či právnické osoby smíšené povahy. Nemá tím však býti řečeno, že „účelovost“ způsobovala založení vlastnického práva (či některé z jeho složek) na straně státu. Je nutno zdůraznit, pokud to neplyne z dosavadního výkladu, že naprostá většina církevních právnických osob katolické církve spočívala právě na majetkovém (nadačním či smíšeném) základě. Ona „účelovost“ proto nebyla vnuceným omezením ze strany státu, nýbrž pojmovým znakem (obecně prospěšné či církevní) právnické osoby nadačního typu. Funkčně nazíráno, ona účelovost církevního jmění plynula především ze zájmů samotné církve (přesněji kanonického práva), což stát akceptoval do předpisů právních: „Náboženský ráz a posvátný účel jmění církevního nezbytně se domáhá, by jmění to vezdy neztenčené se zachovalo a sloužilo stále účelům zbožnými dárci stanoveným“ (s odkazem na kanonickoprávní normy Brychta, A. O jmění církevním a jeho správě. Hradec Králové, 1910, s. 586). Celkové kanonickoprávní vymezení účelu církevního jmění (nejen vymezení účelu, ale i jeho struktury apod.) akceptované rakouským právem se pak pochopitelně projevovalo i v judikatuře: ,,[N]elze přece přehlédnouti, že ústavy ty resp. majetkové podstaty jim náležející nepřestávají mezi sebou právně souviseti a že neztrácejí proto svůj zvláštní charakter a vlastnost jako článek celého velkého organismu církve a že zůstávají proto také v majetkově právním poměru ve svém organismem církve založené podřízenosti [následují odkazy na učebnice církevního práva]. Na tuto právní spojitost bere zřetel také positivní právo, které zejména v § 53 a 54 zákona ze 7. května 1874 č. 50 říšského zákona, o úpravě zevních právních poměrů katolické církve, zdůrazňuje zásadu solidarity církevních zájmů a z ní pak vyvozuje právní konsekvence, jež kodifikuje jako objektivní právní normy (srov. § 53 citovaného zákona, který zavádí instituci ,odúmrtí‘ církevního jmění ve prospěch náboženské matice, § 54, který normuje přikazování přebytků z jedné majetkové podstaty církevního jmění pro jiné účely církevní). Důvodová zpráva k zákonu tomuto (příloha 40 stenografického protokolu Poslanecké sněmovny, VIII. zasedání, 1. sv.) výslovně uvádí, že vzhledem na kolísající názory o vlastnictví k církevnímu jmění nemůže u jednotlivých církevních ústavů býti předpokládána taková individualita jejich právních subjektů a tím ani taková jejich samostatnost vůči sobě navzájem, jaká se vyskytuje při jiných osobách právnických aneb fyzických, ba naopak že jmění jednotlivých církevních ústavů jest věnováno pro celkový účel církevní a že ho proto pro tento společný účel může býti použito“ (Boh. A 4829/25). Z citovaného rozsudku je tedy zřejmé, že veřejným právem akceptovaná účelovost církevního jmění nebyla v žádném případě chápána jako oslabení či dokonce vyloučení vlastnického práva církevních subjektů vůči třetím osobám (rušitelům vlastnického práva), nýbrž že vyjadřovala vzájemnou spojitost jednotlivých vlastníků církevního jmění vůči sobě navzájem, zejm. za situace, kdy existovaly pochybnosti o tom, zda katolická církev tvoří právnickou osobu (vystupuje jako vlastník) v hranicích státu jako celek. Jiné pojítko než hledisko církevního účelu dobové právo neznalo, neboť církevní aktivity se projevovaly v různých právních formách, v podstatně větší šíři, než jak jsou koncipovány církevní právnické osoby podle zákona č. 3/2002 Sb. Ostatně, ani současnému právu to není právní koncept neznámý, neboť např. církevní školy nejsou definovány právní formou provozovatele (zpravidla nejsou přímo provozovány registrovanou církví nebo církevní právnickou osobou), nýbrž svým účelem odvozeným od čl. 16 Listiny. Zjevnou protismyslnost lze tak spatřovat v argumentační pointě navrhovatelů a vedlejšího účastníka 1), že církvím a náboženským společnostem, resp. jejich církevním právnickým osobám, nelze v mezích současné ústavnosti obnovit vlastnické právo k majetku právě z důvodu, že tento majetek v minulosti sloužil k církevním účelům.

132. Výše uvedené se dále prolíná dalšími předpisy a praxí rakouskou i československou, kdy církevní subjekty byly za vlastníky jednotlivých nemovitých věcí považovány i ve smyslu zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, kdy byl povolován vklad vlastnického práva právě ve prospěch konkrétních církevních subjektů, a to vklad právě vlastnického práva ve smyslu o. z. o., nikoliv práv jiných („kultových“ apod.; tato skutečnost nabývá na významu při zohlednění intabulačního principu). „Za vlastníka lze zapsati fysickou nebo právnickou osobu, ať soukromého práva (spolek apod.), ať veřejného práva (obec, země, stát a pod.) ... [K]atolické kostely, jsouce samostatnými právnickými osobami [se zapisují] svým označením (Římskokatolický kostel u sv. ... vN ...‘), u nekatolických kostelů, modliteben a vedlejších ústavů náboženská obec. ... Při zápisu jest však třeba dbáti, aby nebyla zapsána za vlastníka osoba nezpůsobilá nabývati věcí vůbec (např. řeholníci, vykonavší slavné řeholní sliby, a jejich řády) ...“ - Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý. 1935, s. 516.

133. Pokud se jedná o pozemkovou reformu po roce 1919, tak ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, byl majetek veřejných korporací ze záboru vyloučen; nikoliv však majetek církevní a nadační (Boh. A 3910/24). K tvrzení, že církevní jmění bylo pojmově ve vlastnictví statuje nutno konstatovat, že „stát svůj vlastní majetek nemůže zabrati“ (Kaňka, J. Pozemková reforma. In Slovník veřejného práva československého, svazek III. 1934, s. 341). Srov. též § 1 zákona č. 318/1919 Sb., o zajištění půdy drobným pachtýřům, ve znění zákona č. 311/1920 Sb., který za církevní statky považoval „nemovitosti kterékoli církve nebo náboženské společnosti vůbec (pozemky kostelní, zádušní, farní, obroční a pod.).“ Judikatorní spory působil především dovětek „apod.“: Vážný 1528 (aplikace na majetek farního sboru Českobratrské církve evangelické). Dále pak viz např. Vážný 717 (pozemky tvořící fond pro budoucí zřízení farnosti jsou jměním církevním); Vážný 1023 (aplikace zákona č. 318/1919 Sb. na vlastnictví kolegiátní kapituly).

134. Není zcela zřejmé, kam argumentačně míří související citace vedlejšího účastníka 1) (na str. 5), pokud uvádí, že při zkoumání záboru církevního majetku byla otázka, komu nemovitosti náležejí, „vlastnicky“ zvlášť důležitá, protože tento majetek byl často knihovně vlastnicky připsán jedinému subjektu, ve skutečnosti však tvořil řadu zvláštních účelových jmění. Tento názor totiž opět svědčí pro soukromoprávní partikularizaci majetku mezi jednotlivé církevní instituty - subjekty a neplyne z něj absence vlastnického práva.

135. Z další judikatury k rozhraničení otázek „veřejnoprávních“ a „soukromoprávních“ se zaměřením na civilistické vztahy k věcem spadajícím do církevního jmění viz namátkou Vážný civ. 1461 (spor o vlastnické právo k věci věnované veřejné bohoslužbě), Budw. 8355 (kaple na obecním pozemku), Gl. U. 10722 (vydržení kostela církví), Gl. U XXXVI 4715 (spory o majetková práva k věcem náboženským rozhodují soudy) - Bušek, Československé církevní zákony, s. 385, 386, 388. Dále viz též judikaturu, která (pochopitelně) není uváděna v přehledech konfesněprávních, v níž se jedná o ochranu vlastnického práva církevního subjektu, ovšem řešenou otázkou je problém ryze civilistický: Vážný 11116 (spor o běžné majetkové užitky z obročí); Vážný 5383 (spor o vyklizení nemovitostí ve vlastnictví řeholního řádu); Vážný 17806 (nucené zástavní právo na klášter řádu); Vážný 17845 (exekuce vnucenou správou na užitky z církevního majetku); Vážný 8986 (žaloba proti olomouckému arcibiskupství o zaplacení peněžité pohledávky); Vážný 1666 (spor o vyklizení farní budovy je sporem soukromoprávním).

136. Z uvedeného je patrno, že veřejnoprávní úprava ani právní praxe neměly ambici věci spadající do „církevního jmění“ vylučovat z dosahu soukromého práva (o. z. o.), soudy (úřady) správní a civilní svou příslušnost přísně rozlišovaly. V obecné rovině stran vymezení příslušnosti viz např. Pražák, J. Rakouské právo veřejné, díl druhý, Právo správní. Praha, 1905, s. 88 a násl, a tam citovanou literaturu.

X/d
K námitce „neúplného“ vlastnictví

137. Ke zvláštní otázce, zda byl právní vztah církevních subjektů k církevnímu majetku vztahem děleného, užitkového vlastnictví (§ 357 a násl. o. z. o.), odpovídá Ústavní soud, že tato otázka v prvé řadě nemá ústavněprávní relevanci, neboť v ústavním pořádku není obsažen zákaz zmírňovat majetkové křivdy nastalé na užitkovém vlastnictví. Ve druhé řadě je nutno podotknout, že směrem k této tezi navrhovatelé ani vedlejší účastník 1) věcně neargumentují, toliko zní implicitně vycházejí. Pokud odhlédneme od historického trendu, který zásadně posiloval postavení užitkového vlastníka vůči vrchnímu vlastníku (až do situace úplného vlastnictví), v dobové doktríně ani judikatuře Ústavní soud nenalezl oporu pro závěr, že právě vztah církevních subjektů k původnímu majetku měl být vztahem vlastnictví užitkového. Zjevně se nejednalo o „statky lenní, statky dědičného pachtu a dědičného nájmu“ a ani dobová interpretace tento pojem na církevní majetek nerozšiřovala. Doktrína 2. poloviny 19. století dřívější teorie o ius supremi dominu, dominium eminens na straně panovníka zařazovala na konec 18. století, avšak: „Bylo by zbytečno šířiti slov o tom, že výše dotčená teorie nemá ani toho nejmenšího podkladu; na státě záleží, chce-li církevi přiznati spůsobilost nabývati majetku; jakmile však církevi tuto spůsobilost přizná, musí vlastnictví církve šetřiti tak jako každé jiné. Zabrání statků duchovních lze tudíž připustiti jen za takových okolností, které ospravedlňují porušení vlastnictví soukromého. Každá teorie, která v tom ohledu státu větší práva vůči majetku církevnímu přiznává než k majetku soukromému, jest jen pláštíkem bezpráví“ (Rittner, E. Církevní právo katolické, druhý díl. Praha, 1889, s. 179). Je možno podotknout, že v právním režimu děleného vlastnictví skutečně část církevního majetku byla, přičemž však navrhovatelé přehlíží, že ve zcela jiném smyslu. Za výlučné právo k užitkům bylo považováno právo beneficiantovo (typicky farář) k duchovnímu beneficiu, jinak též obročí, jakožto souhrnu majetku trvale spojeného s duchovním úřadem (srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář, díl druhý. 1935, s. 218; Krčmář, J. Právo občanské. 1946, s. 100). Zákon č. 428/2012 Sb. však na někdejší vztahy mezi obročníkem a obročím vůbec nedopadá, tedy nijak neobnovuje dřívější (toliko) užitkové vlastnictví obročníka, již jen proto, že tento institut z praxe katolické církve vymizel a obročníků již více není. K tvrzení, že původní majetek církví byl pojmově předmětem děleného vlastnictví (kdy vrchním vlastníkem měl být stát), navrhovatelé nepřipojují přesvědčivou argumentaci, neboť citovaná literatura a judikatura jejich tvrzení vyvrací.

X/e
K námitce „veřejného“ vlastnictví

138. Zejména vedlejší účastník 1) tvrdí, že církve původní majetek „nikdy jako soukromé osoby nevlastnily“, že tento majetek neměl „soukromoprávní povahu“. V tomto vedlejší účastníci odkazují na texty A. Hobzy a stanovisko Kanceláře prezidenta republiky z roku 1946. K tomu Ústavní soud ve světle výše uvedeného dodává, že vedlejší účastník 1) nikterak nevysvětluje, co pod pojmy „soukromoprávní povaha“ či „veřejné vlastnictví“ rozumí, zejména pak přehlíží dobový právní stav, existující právní stav, dobovou i současnou judikaturu soudů, včetně soudu Ústavního, a rovněž dobový, značně proměnlivý politický kontext (viz dále).

139. Má-li se v případě „veřejného vlastnictví“ jednat o teoretický konstrukt modifikující vlastnické právo podle § 353 a násl. o. z. o., či mu přímo konkurující, lze poukázat na dobovou veřejnoprávní i soukromoprávní doktrínu, která takové koncepce odmítala: „Vskutku však neliší se vlastnické právo veřejných korporací ani v příčině věci veřejnému užívání zůstavených nijak co do podstaty své od vlastnického práva osob soukromých a nějakého vlastnictví veřejnoprávního vůbec není“ (Pražák, J. Rakouské právo veřejné, díl první, část první: Ústava obecní. Praha, 1900, s. 355). „Obč. zák. správně nepodává definici vlastnictví jako subjektivního práva, která se vyskytuje velmi často v doktríně. Definice takové jsou jen ohlasem politických ideologií: buď individualistické nebo socialistické nebo korporační nebo jakékoliv jiné“ (Sedláček, J. Vlastnické právo: komentář. Praha, 1935, s. 23).

140. Je nutno navrhovatelům připomenout, že právo před rozhodným obdobím neznalo různé druhy vlastnictví (odhlédneme-li právě od reziduálního děleného vlastnictví), jako tomu bylo po roce 1948 (vlastnictví společenské socialistické: státní, družstevní; osobní; soukromé; k tomu srov. ústavy z let 1948 a 1960 a oba občanské zákoníky). Příznačně ani současné právo nezná různé formy vlastnictví pro různé subjekty, viz čl. 11 odst. 1 Listiny. V případě jednotného vlastnictví zavedeného o. z. o. se jedná o základní právní institut, který byl zcela esenciálním pro moderní právní řády a který trvá dosud.

141. Pokud zvláště vedlejší účastník 1) odkazuje na texty Antonína Hobzy, které mají svědčit pro závěr, že charakter církevního majetku anebo charakter církevních subjektů vylučovaly existenci vlastnického práva, Ústavní soud podotýká, že vedlejší účastník 1) zcela odhlíží od kontextu a zaměňuje popis právního stavu s jeho kritikou. V odkazovaném Úvodu do církevního práva (Hobza, A., s přispěním Turecka, J. Úvod do církevního práva, II. vydání. Praha, 1936) Hobza uvádí - a to ve shodě s výše uvedeným - že majetkoprávní způsobilost v Československu, podobně jako již dříve v Rakousku, byla přiznána „každému církevnímu institutu právoplatně vzniklému“ (s. 239). „Vlastníkem je jednotlivý lokální církevní ústav (úřad) nebo ta která církevní korporace, zřízená na státním území, to je t. zv. teorie institutová ... Prakse československá, podobně jako dříve prakse rakouská a uherská, vychází z teorie institutové“ (s. 262-263). Po tomto konstatování pak teprve v další podkapitole po shrnutí jiných teoriích uvádí: „... e) Nejvíce se správnému názoru blíží teorie antidominální, která odmítá vůbec aplikaci pojmu soukromého vlastnictví na t. zv. majetek církevní ... T. zv. církevní majetek je zvláštním druhem veřejného jmění a vlastnictví k němu je vlastnictvím veřejnoprávním ... U nás není sice oficiálně uznána teorie veřejného vlastnictví (domaine public, öffentliches Eigentum), která byla vybudována zejména ve francouzské literatuře a praksi, ale to ničeho nemění na poznatku, že naše positivní právo není vybudováno na principu volné disposice toho kterého vlastníka (ve smyslu práva soukromého), nýbrž na zásadě vázanosti pro jistý veřejný účel a v souhlase s ní na principu veřejné správy majetkové na základě státních zákonů a pod rozhodujícím vlivem státních zákonů“ (s. 262-263). Netřeba zdůrazňovat, že právě Hobza byl radikálním příznivcem odluky církví od státu po francouzském vzoru, který se mu dokonce později jevil jako „polovičatý a nedůsledný“ ve srovnání s „bolševickým režimem“ (Hobza, A. Poměr mezi státem a církví. Praha, 1931, s. 158), přičemž z těchto pozic důrazně kritizoval poměry československé (s. 163).

142. Z Hobzovy statě tedy jednoznačně plyne, že ani on nezpochybňoval, že rakouské, později československé právo považovalo za vlastníky jednotlivých věcí spadajících do církevního majetku právě jednotlivé církevní subjekty (pokud se nejednalo o věnované církevní jmění, k němuž byla uplatněna výhrada vlastnictví). Tuto skutečnost však kritizuje a předkládá konkurenční „teorii veřejného vlastnictví“. U ní však výslovně připouští, že v praxi uplatňována není. Z uvedeného vyplývá, že citované teoretické (v pravém slova smyslu) úvahy nemohly být základem pro změnu právních poměrů (ani před rozhodným obdobím, tím méně dnešní aplikací uvedené teorie zpětně), zvláště pokud předkládaná teorie má být v případě církevního jmění odůvodněna toliko existencí omezené dispozice vlastníka. Volnou dispozici totiž za „charakteristický“ rys vlastnictví pokládá Hobza zjevně mylně (s. 260; viz předešlý výklad).

143. Nesprávným by potom byl rovněž náhled, který by „teorii veřejného vlastnictví“ považoval za specifickou teorii vztahující se výhradně k církevnímu jmění. Hobzou odkazovaná stať (Janovský, J. Teorie veřejného vlastnictví. Praha, 1927), z níž vychází, však míří celkově na státní moc, a to na půdorysu nové ideje „kulturního státu“, navazující na ideu státu právního. Pokud se však „teorie veřejného vlastnictví“ neprojevila ve vztahu k věcem přímo sloužícím státní moci či širší veřejné správě, nebo dokonce k věcem považovaným za „veřejné“ (mořský břeh, vodní tok) ze své přirozené podstaty, tím obtížněji bylo možno „veřejné vlastnictví“ dovozovati k věcem sloužícím k výkonu kultu (kostely), které bylo lze jen těžko považovat (v období první československé republiky!) za věci sloužící k výkonu základních funkcí státu. A ještě o to komplikovaněji bylo možno dovozovat existenci „veřejného vlastnictví“ ve vztahu k těm věcem z církevního jmění, jež ani přímo k výkonu kultu neslouží (hospodářské nemovitosti). V tomto ohledu - pokud by uvedená teorie vůbec přešla do praxe - bylo by církevní jmění jejím okrajovým předmětem zájmu, nikoliv podstatou.

144. Studie Janovského jez velké části komparací francouzských a německých teorií, které považovaly pro obor veřejného práva formy civilního práva za nepřípadné. Postupná publicizace právaje podle autora věcí nutnou, neboť staré formy práva soukromého nemohou odpovídat v otázkách hospodářských a sociálních poměrů vývoji k „právnímu socialismu“: „Právním socialismem rozumí se tu jedna z metod socialismu: cíliti k novému uspořádání společnosti (v duchu socialistických idejí) pomocí právního řádu, t. j. jeho přizpůsobením, přetvořením“ (s. 13). Co se potom týče samotné „teorie veřejného vlastnictví“, uvádí po kritickém rozboru nauky a praxe francouzské, německé a italské, že jejím cílem je vytvořit ryze veřejnoprávní institut analogický „soukromému“ vlastnictví (s. 51). Předpokladem je „plná soukromoprávní extrakommercialita“ veřejné věci (s. 61). Tu však res sacrae, tím méně ostatní věci spadající pod pojem církevního jmění, v Rakousku ani později v Československu, jak již bylo uvedeno, nepochybně neměly. Jednoznačné dokonce nejsou zdaleka ani komparativní autorovy závěry (Rakousko, Německo, Francie) stran vlastnictví k veřejným cestám a vodám, které byly i rakouským o. z. o. prohlášeny za veřejný statek (na rozdíl od jmění církevního), a byly proto ze své povahy hlavním předmětem studie. Nepřehlédnutelnou překážkou pro závěr, že československý právní řád, judikatura či prostá praxe teorii veřejného vlastnictví akceptovala, je - i podle komparativních závěrů Janovského - skutečnost, že stát či obec musí v „pravidelných případech“ získat k věci nejprve „soukromé vlastnictví“, aby teprve posléze mohla být věc veřejnému účelu věnována (Widmung). Po zániku veřejného určení, aktem zrušovacím (Einziehung, Auflassung, Entwidmung) či fakticky, pak vzniká „přímo (automaticky) soukromé vlastnictví“, jež však zároveň není možné bez konkrétního soukromoprávního titulu (s. 37, 41-42). Toliko ve Francii je konstatována existence domaine public v platném právu, ovšem mělo se jednat o „teprve prvou etapu na cestě k teorii veřejného vlastnictví.“. V závěru pak autor v rakouském právním řádu optimisticky identifikuje prvky směřující k publicizaci vlastnictví, ovšem odkazuje na dosud neukončený vývojový proces, v očekávání „příštího, ryze veřejnoprávního institutu, shrnujícího a vykládajícího právní poměry veřejného statku.“.

145. Širší správní věda o deset let později (Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Druhé vydání. Praha, 1937) byla k teoriím veřejného vlastnictví zdrženlivá, neboť „ačkoliv neměly vlivu na praksi, znamenati budou vždy veliké obohacení právní vědy“ (s. 298). Drží se klasické nauky o veřejné věci, která „svou substancí přímo slouží veřejnému účelu“ (s. 297), zjevně na bázi dosavadní nauky o jejím smíšeném charakteru s tím, že s odkazem na Janovského Hoetzel konstatuje, že se „naše zákonodárství stále více blíží k pojmu veřejného vlastnictví potud, že stále zřetelněji staví do pozadí vlastníka substrátu veřejných cest a dostává na scénu správce, pána cesty. Srov. zák. č. 438/19 a č. 33/22.“. Z tohoto dílčího závěru o „přibližování se“ nelze, při zvážení zásadní převratnosti nově konstruovaného institutu, činit závěr o skutečném uplatnění naznačené teorie ve vztahu k veřejným cestám ani Hoetzel tak nečiní, tím méně ve vztahu k dalším věcem.

146. Pokud by snad existence „veřejného vlastnictví“ měla být odvozována od znění § 109 odst. 1 ústavní listiny č. 121/ 1920 Sb. z. a n. „Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem,“ na základě argumentu a contrario je nutno poukázat na dobový výklad, který uvedené větě dával význam deklarace ve prospěch „individualistického řádu hospodářského“ v protikladu k eventuálnímu „kolektivistickému řádu hospodářskému“ (podrobněji Weyr, F. Československé právo ústavní. Praha, 1937, s. 255 a násl), a nikoliv tedy v naznačovaném smyslu, že by ústavní listina předpokládala jiné než „soukromé“ vlastnictví s nižší úrovní ochrany na straně církevních (či jiných) subjektů.

147. Pokud zvláště vedlejší účastník 1) odkazuje na dokument č. 45, In Janišová, M., Kaplan, K. Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948. Praha/Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR/Doplněk, 1995, s. 100-104, nebere zároveň v úvahu, že uvedená publikace obsahuje celkem 148 dokumentů, zejména stanovisek ministerstev, které z valné většiny se stanoviskem Kanceláře prezidenta republiky nekorespondují. Z obsahu publikovaných dokumentů především vyplývá, že mezi ústředními orgány státní správy a dalšími státními orgány v letech 1945 až 1948 nepanovala odborná ani politická shoda v tom, zda poválečné prezidentské dekrety aplikovat na majetek církevních subjektů z hlediska toho, že 1. nejde o německé či maďarské právnické osoby, resp. osoby státně nespolehlivé, zda 2. se konfiskační dekrety vztahují na právnické osoby veřejného práva, zda 3. se v případě církví jedná o právnické osoby veřejného práva, popř. které církevní subjekty za ně lze považovat, či zda 4. při eventuální aplikaci dekretů šetřit obecně užitečný charakter církví a jejich úkoly, které lze považovat za výkon veřejné správy (matriky). Součástí diskursu naopak nebyl předpoklad, že by věci ve vlastnictví právnických osob veřejného práva nebylo právně možno konfiskovat vůbec, zvláště že by se mělo jednat v případě církevního majetku o věci již ve vlastnictví státu. Stanovisko Kanceláře prezidenta republiky do uvedeného diskursu vneslo toliko výše uvedenou Hobzovu tezi o tzv. veřejném vlastnictví, „i když není naším právním řádem převzata.“. To však bez jakékoliv nové argumentace, přičemž závěry Nejvyššího správního soudu stran povahy veřejných kostelů a kaplí (coby věcí veřejných) jsou zjevně nepřípadně vztaženy na celý církevní majetek. Kultové využití věci (na základě věnování), jak uvádí stanovisko, skutečně neplyne z práva vlastnického, ovšem jeho existence vlastnické právo k věci nikterak nevylučuje, ani kostel není věcí ničí (res nulius). Skutečnost, že „církevní majetek ... je jměním účelovým a nemůže býti svému účelu odňat bez souhlasu státu“ vypovídá o jeho veřejnoprávní „ochraně“ ve smyslu zákona č. 50/1874 ř. z., nikoliv o pojmové absenci vlastnického práva k němu (na straně jakéhokoliv subjektu, i státu).

148. Konflikt byl uvnitř vlády vyvolán postupem ministra zemědělství Julia Ďuriše (KSČ), který počal církevní majetek konfiskovat, navzdory výhradě vlády (k tomu dokumenty zvláště č. 38, 40, 44, 55, 59, 65, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 77, 78, které ilustrují politický konflikt uvnitř vlády). K protiprávnímu postupu Ministerstva zemědělství srov. rozsudek Boh. A 1689/47, jímž Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti řeholního řádu ve věci konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

149. Za pozornost stojí, že ještě později za „veřejný“, resp. za majetek ve společenském, socialistickém vlastnictví nebyl považován církevní majetek (resp. to, co z něho zbylo) ani po roce 1948. Dobovou doktrínou i judikaturou byl tento majetek považován za soukromý (v protikladu k vlastnictví socialistickému). Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby něze statněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 1 Tz 30/55 konstatoval, že „pro posouzení jednání proti církevnímu majetku je rozhodný zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Podle § 10 citovaného zákona stát dozírá na majetek církví a náboženských společností, avšak vlastníkem majetku není stát.“ Sekretariát pro věci církevní ve svém stanovisku ze dne 1. března 1972 č. j. 5 345/72-C rovněž uvedl, že církevní vlastnictví je vlastnictvím soukromým, a to na základě interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1971, který přesto i určitému církevnímu majetku přisoudil trestněprávní ochranu jako majetku v socialistickém vlastnictví (§ 139 trestního zákona).

150. K tomu je konečně nutno poznamenat, že „teorie veřejného vlastnictví“, jak byla výše pojednána, není totožná s doktrinárním pojmem „veřejného vlastnictví“ (zejména ve smyslu objektivním, tedy ve smyslu „majetek“), jak je užíván v současné literatuře, v níž je opět dáván důraz na veřejné užívání věci, nikoliv na absenci věcného práva k němu. Charakteristickým rysem vlastnického omezení ve prospěch veřejného zájmu je, že takoví vlastníci mají povinnost nejen takové obecné užívání strpět, ale i dbát, aby mohl být veřejný statek užíván. „Veřejný statek nemusí být nutně ani ve vlastnictví veřejnoprávní entity -jsoujím např. i lesy ve vlastnictví soukromých osob (§ 19 odst. 1 lesního zákona) - případně nemusí být vůbec ve vlastnictví, jak tomu je u vodních toků (§ 3 a 6 vodního zákona); stačí, určí-li jej k obecnému užívání zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci“ (Eliáš, K. Stálost vlastnického práva a jeho proměny. In Právní rádce č. 4/2009, s. 4 a násl). Vlastnické právo na straně státu (obce apod.) tedy ani dnes není pojmovým znakem veřejné věci, veřejného statku, nýbrž rys veřejnosti je založen na charakteru veřejnoprávní regulace, na existenci veřejného zájmu. Podobně ani současná doktrína nenahlíží specificky na veřejnoprávní korporace, ačkoliv jinak hovoří o „veřejném majetku“ a „veřejném vlastnictví“: „... územní samosprávné celky ... představují plnohodnotné majetkoprávní subjekty, plnohodnotné subjekty vlastnického práva. Mají tedy jako vlastníci ... všechna vlastnická oprávnění, a jsou také v zásadě stejně omezovány jako jiní vlastníci. To, že je v některých aspektech na ně ,veřejnoprávní‘ úprava přísnější než na ostatní vlastníky, je věc další“ (Havlan, P. Veřejný majetek. Brno, 2008, s. 25-26).

151. Nelze pominout, že čl. 11 odst. 1 Listiny poskytuje vlastnickému právu všech vlastníků stejný obsah a ochranu. To je zachováno i v případě odůvodněné rozdílné míry veřejnoprávní regulace u různých druhů majetku či různých vlastníků.

152. Pokud na těchto teoretických závěrech, které i ve vztahu k typickým veřejným statkům (veřejná cesta, voda) konstatují nikoliv soulad československého (rakouského) práva s nově formulovanou teorií, ale především rozpory, založil Hobza, a s ním i navrhovatelé a vedlejší účastník 1), tvrzení o „veřejném“ či „veřejnoprávním vlastnictví“ k církevnímu majetku (k původnímu majetku), jedná se zcela zřetelně o závěry nepřiléhavé. Historicky není vyloučeno, aby k proměně právních vztahů při nezměněné právní úpravě došlo viafacti dlouhodobým vývojem (jmění náboženských fondů bylo ještě v polovině 19. století považováno za jmění spravované státem jménem církve, avšak Bušek, V., Hendrych, J., Laštovka, K., Múller, V. Československé církevní zákony. Praha, 1931, s. 375, již uvádí, že tento názor „byl zatím již opuštěn“ a toto jmění není více považováno za církevní). K takovému dlouhodobému vývoji do 25. 2. 1948 nepochybně nebyl časový prostor, nelze jím rozumět náhlou účelovou změnu výkladu jen na pozadí politických motivací. Je nepochybné, že institut takového „veřejného vlastnictví“ ve smyslu uvedené teorie, které by stálo v protikladu k „soukromému vlastnictví“ a které by především již v současných právních poměrech nebylo možno obnovit, k 25. 2. 1948 právní řád neobsahoval a ani soudní praxe je nepřijala.

X/f
Současná doktrinální a judiciální stanoviska

153. Ze současných doktrinárních stanovisek lze poukázat na čtyři expertizy, které byly zpracovány renomovanými vědeckými pracovišti. Jedná se o statě: K problematice vlastnictví katolické církve a restitucí církevního majetku (Masarykova univerzita v Brně); Posouzení otázky církevního vlastnictví (Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická); Odborný posudek (Ústav státu a práva Akademie věd České republiky); Právně-historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR; expertizy jsou zveřejněny v příloze sněm. tisku č. 858 „zpráva předsedy dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi o činnosti komise v době od 13. června 2008 do 31. března 2009“.

154. Ze všech uvedených expertiz shodně vyplývá, že církve, resp. jednotlivé církevní subjekty církve katolické, byly naukou, judikaturou i praxí považovány za vlastníky věcí spadajících do tzv. církevního jmění (pochopitelně kromě věcí s výhradou vlastnictví třetí osoby), a to ve smyslu práva občanského (o. z. o.). Nepochybně tak vyvracejí námitku státního vlastnictví, či dokonce zvláštního druhu vlastnictví. Veřejná regulace správy církevního jmění, zejména podmíněnost zcizování a zatěžování majetku státním souhlasem, ztrátu vlastnictví nemohla způsobit.

155. Z uvedeného vychází i veškerá praxe státních orgánů a judikatura soudů po roce 1989. Zvláště je možno poukázat na skutečnost, že tam, kde byla otázka ochrany vlastnického práva v řízení před obecnými soudy v kvazirestitučních řízeních posuzována věcně, dospěly soudy k závěru, že církevní subjekty ke dni odnětí vlastnického práva byly vlastníky dotčeného majetku ve smyslu o. z. o. (srov. namátkou implicitní východiska či explicitní závěry v rozhodnutích a stanoviscích sp. zn. I. ÚS 428/04; sp. zn. II. ÚS 528/02; sp. zn. IV. ÚS 298/05; sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05; sp. zn. II. ÚS 687/04; bod 29 nálezu sp. zn. IV. ÚS 34/06; sp. zn. I. ÚS 663/06; sp. zn. Pl. ÚS 9/07; sp. zn. I. ÚS 2166/10; sp. zn. II. ÚS 2326/07; sp. zn. III. ÚS 3207/10; sp. zn. I. ÚS 562/09; sp. zn. II. ÚS 3120/10). Vymezená judikatura Ústavního soudu řešila především otázku, do jaké míry lze po přijetí „restitučního zákonodárství“ na počátku 90. let poskytnout ochranu vlastnickému právu církevních subjektů k majetku odňatému po 25. únoru 1948 v režimu obecných vlastnických či určovacích žalob. Není naopak založena na zjištění, že by církevní subjekty pojmově vlastnického práva ke svému majetku nepožívaly.

156. Pokud jde o podstatu dosavadní kvazirestituční judikatury obecných soudů, navrhovatelé se mýlí, jestliže z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3318/2006 ze dne 31. ledna 2007 a rozhodnutí předchozích ve věci sporu o vlastnictví Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze dovozují, že „církev své vlastnické právo nedokázala před nezávislým soudem prokázat a soudní řízení prohrála“ (odst. 47). V tomto punktu jsou totiž závěry soudů přesně opačné, neboť vlastnické právo církevního subjektu na počátku rozhodného období bylo v řízení prokázáno nepochybně, spor byl veden o to, zda mohlo dojít k platnému vy vlastnění, tedy přechodu vlastnického práva na stát, a to na základě § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. ze dne 19. října 1954, o chráněné oblasti Pražského hradu. K tomu však Nejvyšší soud uvedl, že o této otázce není možno rozhodovat na základě určovací žaloby podle občanského soudního řádu, jak učinili žalobci, nýbrž výhradně na základě speciální restituční žaloby podle zvláštního zákona, který v době rozhodování Nejvyššího soudu nebyl vydán.

X/g
Účinky změn veřejnoprávní regulace církví v čase na majetkové vyrovnání

157. Z komplexu námitek předložených navrhovateli a vedlejšími účastníky lze extrahovat alternativně dvě systémové námitky proti zákonu jako celku, vůči jeho smyslu: (i) církve, zejména subjekty církve katolické, neměly být vůbec vlastníkem původního majetku, (ii) církve, zejména subjekty církve katolické, měly být vlastníky podléhajícími veřejnoprávní regulaci, která však ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. byla již zrušena.

158. (i) Jedná se tedy v zásadě o principiální námitku, dle níž má být podstata zákona natolik zmatečná, že může založit majetkové převody v rozporu s principy právní jistoty, zcela nad zamýšlený rámec zákona. Má se jednat především o tvrzení, že „původní majetek“, jak je vymezen v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., má představovat prázdnou množinu. Vadné pojetí zákona, resp. jeho samotná existence, má způsobit, že bude - jako nežádoucí externalita zákona - přesto založeno vlastnické právo či vyplacena náhrada, toliko však na základě omylu v otázce existence vlastnického práva k církevnímu majetku před rokem 1948.

159. K tomuto pojetí se v zásadě Ústavní soud vyjádřil v předchozích částech, z nichž plyne, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost, v důsledku čehož byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku (s výhradou věcí vlastnicky náležejících třetím osobám; s výjimkou konkrétních řeholních řádů). Pokud např. „Právně-historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze“ v části II hovoří o „pojmovém omezení vlastnického práva katolické církve účelovostí, tj. určením tohoto majetku jen k cílům kultové činnosti, vyučování a dobročinnosti, neumožňujíc mu sledovat jiné cíle, např. výdělečné“, jedná se o závěr nepodložený, v rozporu s rozborem uvedeným výše i s faktickým stavem. Ve vlastnictví církevních subjektů byly tak zcela běžně nemovitosti zemědělské a hospodářské (včetně např. pivovaru či cukrovaru), u nichž je výdělečný (hospodářský) charakter zřejmý. Pokud má navíc toto „pojmové omezení“ plynout z čl. 15 zákona č. 142/1867 ř. z., jedná se rovněž o závěr nepodložený, neboť z existence (ústavních) záruk církevní autonomie nelze dovozovat, že vlastnické právo nositelů tohoto práva je „pojmově omezeno“ jen pro účely činností chráněných zárukami vnitřní autonomie. Totéž nelze dovozovat ani z obdobných záruk vnitřní autonomie dle současného čl. 16 odst. 2 Listiny.

160. Pokud se jedná o odvolávku na „teorii veřejného vlastnictví“, nevyplynulo zvýše uvedené literatury, judikatury či praxe, že by před rozhodným obdobím mělo dojít k její realizaci tím způsobem, který by pojmově vyj mul církevní majetek z úpravy vlastnického práva dle o. z. o. a svěřil jej církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu (výhradně práva kultová). Kromě uvedeného teoretického rozboru lze poukázat na zcela praktické příklady, které platnost teorií navrhovatelů a vedlejších účastníků vylučují. Je totiž obecně známo, že v zásadě jediným typem nemovitostí, jejichž vlastnické postavení nebylo protiprávními akty komunistického režimu dotčeno (až na známé výjimky), byly právě kostely, kaple, modlitebny a podobné objekty sloužící výkonu kultu, ačkoliv právě tyto podléhaly intenzivní veřejnoprávní regulaci coby věcí veřejných. Pokud by byla platnou teze, že církevní subjekty ve vztahu k nim nebyly vlastníky (s ohledem na samostatnou právní subjektivitu kostela), nýbrž pouze držiteli, uživateli, správci apod., nelze pak vysvětlit skutečnost, zeje právní řád i praxe za vlastníky v době rozhodného období až dosud považovaly a považují, ačkoliv od počátku rozhodného období prokazatelně nedošlo k převodu (přechodu) vlastnického práva na tyto subjekty (jako tomu bylo ve vztahu k jiným nemovitostem zákonem č. 298/1990 Sb.).

161. Proto lze v případě realizace nároků oprávněných osob na vydání věci podle zákona č. 428/2012 Sb. hovořit v pravém slova smyslu o obnově vlastnického práva, jak jej chápal dřívější o. z. o. a nynější občanský zákoník. Nad rámec uvedeného je možno podotknout, že navrhovatelé a vedlejší účastníci nepředložili ani takovou argumentaci, proč by zákonodárce, sleduje rozličné cíle a účely, nemohl (teoreticky) zmírňovat křivdy spáchané komunistickým režimem v rámci úpravy širšího postavení oprávněných osob do budoucna vydáním určitých věcí, které v minulosti nebyly ve vlastnictví dotčeného subjektu. Je možno například odkázat na zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, kdy stát při obnově územní samosprávy převedl na obce vlastnictví k nemovitostem v mnohem širším rozsahu, než tvořilo tzv. historické vlastnictví obce.

162. (ii) Druhý koncepční přístup obsažený v návrzích navrhovatelů a vedlejších účastníků nesprávně vychází z předpokladu, že právní úprava účinná k 25. 2. 1948 byla směřována výhradně proti církvím samým, jejich majetkovým zájmům, že se jednalo o taková omezení, kdy stát měl z hlediska dlouhodobého již určitým způsobem nakročeno k vy vlastnění církevního majetku a jeho odejmutí církvím, a to na základě postupného veřejnoprávního převzetí. Na pozadí intenzivní veřejnoprávní regulace správy církevního jmění a omezení hlavních dispozic s církevním majetkem se jim jeví jako nespravedlivé (resp. protiústavní), aby církve v dnešních právních podmínkách zastávaly výhodnější právní postavení než k25. únoru 1948, kdy vůči nim stejně intenzivní veřejnoprávní regulace směřována není. Zcela však přehlížejí, že v dobovém kontextu byla ona veřejnoprávní úprava (zejména ohledně majetkových dispozic, ale i v řadě dalších aspektů) chápána jako privilegium (v právním slova smyslu), které dávalo církvím, nyní zvláště katolické církvi, výhodnější postavení. Zákon č. 50/1874 ř. z. pak výslovně v § 38 hovořil o „ochraně“, což mělo zrcadlit zájem státu na zachování církevní činnosti (což se pak prolíná judikaturou i literaturou). Tím pochopitelně nemá být řečeno, že se jednalo o dobu po faktické či právní stránce ideálních vztahů mezi státem a církví, avšak i před rokem 1948 byly státem uznány základní prvky vnitrocírkevní autonomie. Pokud však vedlejší účastníci 1) dovozují, že po 1. 11. 1949 se „nový stav státního majetkového práva katolické církve ... lišil od práva rakouského a meziválečného jen minimálně a jeho koncepce byla svojí logikou úzce spjata s předchozím vývojem“, jedná se o závěr poměrně cynický s ohledem na současnou úroveň poznání o charakteru a praxi komunistického režimu v Československu, kdy o vnitrocírkevní autonomii nemohlo být řečl. Ústavní soud již v minulosti podotkl, že „tzv. hospodářské zabezpečení církví bylo od počátku koncipováno jako jeden z instrumentů odstranění hospodářské nezávislosti církví a náboženských společností, s přímým úmyslem nikoliv náboženskou svobodu naplňovat, nýbrž ji potírat prostřednictvím přímé exekutivní kontroly náboženského života a ekonomického útlaku“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 102).

163. Odstranění (v současném pohledu intenzivně omezující) veřejnoprávní regulace po roce 1989 pak vedlejší účastník 1) považuje za takovou skutečnost, která znemožňuje obnovu vlastnického práva, resp. zakládá protiústavnost. K hodnocení této druhé argumentační koncepce je především nutno připomenout, že s účinností od 8. 2. 1991 byla prostřednictvím Listiny základních práv a svobod v rovině ústavního práva přelomově zaručena náboženská svoboda a církvím přiznána v čl. 16 odst. 2 vnitřní autonomie, pod niž judikatura Ústavního soudu a ESLP podřazuje různé aspekty života církví, včetně určitých prvků hospodářské autonomie (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 104). Zároveň byl přijat čl. 11 odst. 1 chránící vlastnictví, dle něhož každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Hlavní prvky státní kontroly církví a náboženských společností, jak byly vykládány a aplikovány před rokem 1989, se tak dostaly do zásadního rozporu s nově realizovanou ideou materiálního právního státu, jehož nosným prvkem je úcta k základním právům a demokratickým hodnotám, jak se v západní společnosti utvářely. Uvedenou úpravu státní ingerence do hospodářských záležitostí církví a náboženských společností, na niž vedlejší účastník 1) po 1. listopadu 1949 odkazuje, představoval § 10 zákona č. 218/1949 Sb., dle něhož především ,,[s]tát dozírá na majetek církví a náboženských společností“ a ,,[j]akékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností vyžaduje předchozího souhlasu státní správy.“ Toto ustanovení však bylo demokratickým zákonodárcem zrušeno již zákonem č. 165/1992 Sb., kterým se zrušují některé právní předpisy z odvětví kultury, s účinností od 15. dubna 1992 pro území České republiky, resp. federálním zákonem č. 522/1992 Sb., kterým se mění zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění zákona č. 16/1990 Sb., s účinností od 20. listopadu 1992. Důvodová zpráva k tomuto druhému kroku uvádí, že od aplikace citovaného ustanovení upustila, zrušení má být tedy snahou o „depuraci“ právního řádu (patrně uvedení do souladu celkových nových poměrů s textem zákona), s tím, že zvláštní kontrolu nakládání s prostředky není třeba zavádět. V náhledu vedlejšího účastníka 1) je to pak právě zrušení ustanovení § 10 zákona č. 218/1949 Sb., tedy zrušení „státního dozoru,“ které mělo zapříčinit nemožnost (protiústavnost) majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Z důvodové zprávy k zákonu č. 522/1992 Sb. však takový úmysl zákonodárce, kterým by mělo být znemožnění budoucího zmírnění majetkových křivd, vyčíst nelze, a ani Ústavní soud uvedený krok tímto způsobem nevykládá. Při zrušení § 10 zákona č. 218/1949 Sb. zákonodárce jednal s vědomím existence blokačních paragrafů, které předvídaly přijetí zvláštních zákonů ohledně církevního majetku v budoucnu (zejm. § 29 zákona č. 229/1991 Sb.), přičemž nikde není zachycen ani náznak úvahy, dle které by se tato blokační ustanovení stala obsoletními, neboť restituce zvláštním zákonem (resp. jiná úprava majetkových vztahů mezi státem a církvemi) již nebude po zrušení § 10 zákona č. 218/1949 Sb. ústavně přípustná. Odstranění státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi bylo naopak konkrétním provedením ústavních záruk čl. 11a 16 Listiny. Je nutno připomenout, že uvedený náhled již Ústavní soud vyjádřil i ve své judikatuře, když nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.) zrušil § 27 odst. 5 větu druhou v části „a dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti“ zákona č. 3/2002 Sb., neboť restrikci účelu církve nebylo možno podřadit podle čl. 16 odst. 4 Listiny a z hlediska ochrany vlastnického práva byla v rozporu rovněž s čl. 11 odst. 1 Listiny. V jiné rovině se k ústavní relevanci hospodářské autonomie církví vyjádřil nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 104. Dozor státu na majetek církví ve smyslu § 10 zákona č. 218/1949 Sb., ve znění účinném do 19. listopadu 1992 (resp. do 14. dubna 1992), je tak nepochybně vyloučen zárukami základních práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 16 odst. 2 Listiny. Pokud se však přesto vedlejší účastníci tohoto státního dozoru dovolávají a činí z jeho absence zásadně negativní (a z hlediska dosažené úrovně právního státu překvapivé) právní vývody ve vztahu k oprávněným církvím a náboženským společnostem, dostává se jejich námitka do přímého rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 3 Listiny, dle něhož ,,[n]ikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“. Skutečnost, že Listina představuje dosud nejširší - a nikoliv jen formální - katalog základních práv a tato jsou pod ochranou soudů a Ústavního soudu, nemůže jít v otázce obnovy vlastnického práva oprávněným subjektům ktíži. V tomto smyslu již Ústavní soud ostatně traktoval (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 106), že ,,[z]a nepřijatelný považuje Ústavní soud ten názor, dle něhož by (z historického pohledu) široce pojatá svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jak plyne z českého ústavního pořádku a z mezinárodních standardů a jak je pod ochranou obecných soudů a Ústavního soudu, měla ospravedlňovat určitou nižší úroveň ekonomické samostatnosti církví a náboženských společností. Tedy že by snad existence současné vyšší úrovně základních práv a svobod v komparaci se stavem dřívějším (k 25. únoru 1948) mohla sloužit jako argument pro nepřiznání majetkového vyrovnání.“. V tomto kontextu jsou proto myšlenkové konstrukce navrhovatelů a vedlejších účastníků, kdy přijetí Listiny a zrušení § 10 zákona č. 218/1949 Sb. mělo zbavit církevní subjekty možnosti podílet se na zmírnění majetkových křivd, poměrně paradoxní právě s ohledem na smysl a účel Listiny a záruky základních práv, které obsahuje.

164. Iv rovině jednoduchého práva, zejm. dosavadních restitučních předpisů, je požadavek vedlejšího účastníka 1) nepřípadný, neboť ve vztahu k žádné oprávněné osobě (restituentovi) nebyl vznesen požadavek obnovy tehdejších veřejnoprávních omezení (která již nejsou součástí právního řádu). Vlastnické právo bylo obnovováno za současných právních podmínek. Vedlejší účastník 1) (bod 10) se proto mýlí, pokud tvrdí, že církevní subjekty (oprávněné osoby) „jsou oprávněny disponovat se svým majetkem zcela volně,“ ve smyslu veřejnoprávní regulace, nebera v úvahu, že na všechny současné vlastníky (jakékoliv fyzické či právnické osoby, církevní subjekty nevyjímaje) dopadá určitá veřejnoprávní regulace, omezení výkonu vlastnického práva, která odpovídají současným potřebám společnosti (srov. zcela namátkou obsáhlý komplex norem práva životního prostředí, intenzitu památkové ochrany či rozsah zdanění), přičemž zvláštní současnou veřejnoprávní regulaci představuje právě zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který upravuje úzce vymezené účely církví a náboženských společností a církevních právnických osob, včetně např. omezení podnikání (§ 15a odst. 4, § 27 odst. 5). Jakékoliv omezení základních práv zaručených čl. 11 či 16 Listiny však musí naplnit podmínky veřejného zájmu ve smyslu limitačních klauzulí Listiny, to pro případ, že navrhovatelé či vedlejší účastník 1) cítí potřebu takového legislativního postupu. Skutečnost, že ve vztahu k církevním subjektům již není možná obnova protiústavního státního dozoru, neboť jim ústavodárce přiznal v Listině širší oprávnění, však nemůže jít k jejich tíži.

165. Pokud by veřejnoprávní regulace, a zvláště pak její odstranění, měla mít jakékoliv fatální důsledky pro existenci vlastnického práva, čehož se vedlejší účastník 1) dovolává, je nutno poukázat příkladmo na samotný tzv. blokační paragraf § 29 zákona č. 229/1991 Sb., který po dobu více než dvaceti let omezoval vlastníky s jakoukoliv dispozicí s blokovaným pozemkem, pod sankcí absolutní neplatnosti, a představoval tak mimořádně silnou veřejnoprávní regulaci. Zrušením tohoto ustanovení však původní vlastníci získali dispoziční práva zpět, aniž by tato skutečnost mohla být kritizována jako nepřípustné nabytí nových práv od státu. Je pak lhostejno, zda ke zrušení veřejnoprávní regulace došlo v době trvání vlastnictví (výše uvedený příklad nepřerušeného vlastnictví kostelů) či před nabytím vlastnictví na základě restitučního zákona. Oba případy reflektují zánik veřejného zájmu na takové regulaci (vůli zákonodárce).

X/h
Posouzení ostatních námitek

166. Pokud navrhovatelé namítají, že zákon o vyrovnání s církvemi „ohrožuje samotné základy České republiky, poráží myšlenky otců zakladatelů Československé republiky, vytváří neodůvodněnou materiální základnu pro pravicové politické síly z prostředků všech“ a „narušuje ... ekonomickou a právní stabilitu České republiky“, konstatuje Ústavní soud, že požadavek nemajetnosti církví a náboženských společností, a to ani ve vztahu k hospodářskému majetku, není v českém ústavním pořádku obsažen. Argument „myšlenkami“ první republiky může mít relevanci toliko v kontextu hodnotového étosu preambule Ústavy, která hovoří o „dobrých tradicích ... československé státnosti“. Ústavní soud má naopak za to, že vy vlastnění veškerého hospodářského majetku církví a náboženských společností, jak k němu došlo po 25. únoru 1948, součástí uvedených dobrých tradic zjevně není, tím méně se jedná o „základ, na němž by stála naše vlast“. Navrhovatele lze naopak odkázat na - ústavně relevantní - doktrínu hodnotové diskontinuity s komunistickým režimem, kterou Ústavní soud přijal již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.), jímž byl zamítnut návrh na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

167. Pokud se jedná o pojetí výkladu úseku českých dějin v podkap. 5.4 návrhu, nepovažuje Ústavní soud tuto pasáž za jakkoliv právně významnou pro posouzení ústavnosti zákona č. 428/2012 Sb., neboť obsahuje interpretaci historických skutečností přesahujících rozhodné období o 700 let, přičemž je nutno připomenout samozřejmou skutečnost, že žádný z restitučních předpisů po roce 1989 nebyl založen na obnově právních vztahů či nápravě domnělých křivd vzniklých hluboko v historii, a jakýkoliv soudní přezkum těchto skutečností je fakticky a právně zcela vyloučen.

168. Rovněž tvrzení navrhovatelů o „posilování pravicových sil“ není pro posouzení ústavnosti zákona o vyrovnání s církvemi rozhodné. Stran námitky ekonomické destabilizace České republiky navrhovatelé nepřekládají žádné důkazy, dle nichž by finanční náhrady v kumulaci s příspěvkem dle § 17 zákona o vyrovnání s církvemi, s ohledem na mechanismus splátek, měly mít ústavně relevantní vliv na státní rozpočet či hospodaření státu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, která se dotýkala hospodářských otázek a státního rozpočtu, plyne, že ústavně relevantní ohrožení státu plynoucí z (agregované) výše výdajů státu podle zákona o vyrovnání s církvemi není myslitelné, a to nyní zvláště v kontextu částek, které měl stát vyplácet do 31. prosince 2012 na základě zákona č. 218/1949 Sb., či částek, které stát na tzv. hospodářské zabezpečení církví a náboženských společností skutečně vyplácel. Bezprostřední zmenšení majetku na straně statuje přitom pojmovým znakem dosavadního restitučního zákonodárství, nikoliv nežádoucí externalitou.

169. Uvádí-li vedlejší účastník 1) že oprávněné osoby nemají „subjektivní právo“ k majetku vymezenému v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., je nutno připomenout, že restituční nárok je z povahy věci subjektivním právem, který je založen teprve restitučním zákonem. Na tomto principu bylo arciť založeno dosavadní restituční zákonodárství. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž vyložil svůj náhled na účinky, které přijetí restitučních zákonů mělo na existenci případných trvajících subjektivních práv k původnímu majetku. Nahlíženo optikou stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 je totiž jakékoliv vydání věci v restitučním procesu terminologií vedlejšího účastníka 1) „darem,“ tedy bezúplatným převodem vlastnického práva k věci (příp. náhrada) z vlastnictví státu. V tomto ohledu se tedy jedná o pojmový znak restitučního zákonodárství. S ohledem na účel restitučního zákonodárství v historickém kontextu, jeho důvody a širší záměr zákona provést majetkovou odluku mezi státem a církvemi nelze hovořit o „daru,“ neboť právně tento charakter žádný z upravených majetkových převodů nemá. Pokud snad má vedlejší účastník 1) na mysli existenci majetkových nároků označovaných v judikatuře Ústavního soudu a ESLP jako legitimní očekávání, týká se tato námitka stavu před přijetím napadeného zákona, a nikoliv zákona samotného. V tomto Ústavní soud odkazuje na svoji výše rekapitulovanou judikaturu.

170. Takový výklad čl. 2 odst. 1 Listiny (náboženská neutralita státu), že záměrem ústavodárce bylo vyloučit majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi, by byl v rozporu se zárukami plynoucími z čl. 11 odst. 1 a čl. 16 odst. 2 Listiny, jak je Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a nálezech dalších.

171. V rovině obecných výhrad vůči zákonu, které byly založeny na poukazech na právní úpravu církevního jmění k25. únoru 1948, tedy Ústavní soud shledal, že námitky jsou založeny na nesprávných východiscích. K rozhodnému datu 25. 2. 1948 právní řád ani judikatura nevylučovaly existenci vlastnického práva k věcem spadající pod tehdejší pojem „církevního jmění“, tím méně existenci vlastnického práva na straně církevních právnických osob. Obnova vlastnického práva, resp. kompenzace jako metody zmírnění majetkových křivd tedy nejsou v případě zákona č. 428/2012 Sb. právně ani ústavně vyloučeny, stejně jako nebyly vyloučeny v dřívějším restitučním zákonodárství. Pokud je v návrzích zdůrazňováno, že subjekty vlastnického práva byly jednotlivé církevní subjekty (instituce), nikoliv církev jako celek, tak současné právní náhledy i praxe, resp. samotný zákon č. 428/2012 Sb. z této koncepce nepochybně vychází (rovněž zákony dřívější, srov. konstrukci zákona č. 298/1990 Sb. či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 228/93 ze dne 4. 5. 1994, dle něhož Církev římskokatolická - její organizační složka nadaná právní subjektivitou, jíž bylo odňato vlastnické právo k nemovitostem způsobem uvedeným v § 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, je oprávněnou soukromou právnickou osobou podle tohoto zákona).

172. V této rovině je tedy možno učinit dílčí závěr, že systémové námitky vůči zákonu jako celku nejsou důvodné. Nadto je znovu možno vyslovit závěr, že ústavní pořádek zákonodárci nebrání zmírňovat majetkové křivdy i na jiných právech než na právu vlastnickém či jinými metodami než jako restitutio in integrum stricto sensu.

XI.
Posouzení ústavnosti naturální restituce (§ 1-14 zákona o vyrovnání s církvemi)

XI/a

K § 1 (předmět úpravy)

173. Z podání navrhovatelů a vedlejších účastníků není zcela zřejmé, které námitky se přímo váží k ustanovení § 1 zákona o vyrovnání s církvemi. Uvedené ustanovení vymezuje předmět úpravy a tzv. rozhodné období.

174. Ve vztahu k předmětu úpravy, kterou je zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi, totiž navrhovatelé a vedlejší účastník 1) vznesli toliko obecné námitky v tom duchu, že k majetkovým křivdám nemohlo ve vztahu k církvím, zvláště církvi katolické, pojmově dojít, neboť církevní jmění nebylo v jejím vlastnictví. K této námitce se Ústavní soud již vyjádřil v předchozí části. Co se pak týče námitky vedlejšího účastníka 1), že zákon „zastírá“ důvody právní úpravy, poukazuje Ústavní soud právě na ustanovení § 1, rovněž pak na preambuli zákona o vyrovnání s církvemi, která hovoří o snaze „vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností,“ a rovněž na obsáhlou důvodovou zprávu a parlamentní diskuzi. V kontextu informací, které vedlejší účastník 1) o obsahu zákona mohl v průběhu legislativního procesu získat, se pak již nejeví jako překvapující, že zákon směřuje k „ekonomické odluce“ církví od státu, přičemž normativní vymezení předmětu zákona tomuto cíli nijak neodporuje (naturální restituce, finanční kompenzace, přechodné období, zrušení zákona č. 218/1949 Sb.). Že by právě tento účel měl být protiústavním, navrhovatelé ani vedlejší účastník 1) netvrdí. Pokud by se mělo jednat o eventuální námitku, že „restituční zákon“ musí sledovat pouze cíle zmírnění majetkových křivd, a nikoliv cíle jiné, poukazuje Ústavní soud na širší účel např. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jehož cílem bylo „upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí“, nikoliv toliko zmírnění majetkových křivd. Z ústavního pořádku neplyne, že by restituční zákon nemohl zároveň upravovat právní vztahy do budoucna.

175. Z hlediska samotného cíle právní úpravy je nutno zopakovat, že zmírnění majetkových křivd bylo Ústavním soudem opakovaně posouzeno jako ústavně žádoucí a interpretováno extenzivně ve prospěch oprávněných osob. V tom je arciť možno odkázat na výše uvedenou rekapitulaci zásad restituční judikatury. Pokud je dalším cílem vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi, jedná se o naplnění požadavků plynoucích z čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, výrok II, body 72-91). Je-li pak rovněž cílem úpravy takové nastavení (budoucích) ekonomických vztahů mezi státem a církvemi, které vytvoří předpoklad plné náboženské svobody a nezávislosti církví a náboženských společností na státu prostřednictvím obnovy jejich majetkové základny, jedná se o formu naplnění požadavku plynoucího především z čl. 16 odst. 1, 2 Listiny (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, výrok II, body 92-107). Zákon č. 428/2012 Sb. je potom v tomto smyslu - v rozhodných ustanoveních - parametrickým vyjádřením uvedených cílů. K související námitce vedlejšího účastníka 1) je nutno podotknout, že není pravdivé tvrzení, že dřívější restituční zákony zmírňovaly pouze některé křivdy spáchané komunistickým režimem, zatímco zákon č. 428/2012 Sb. má zmírňovat všechny křivdy spáchané na církevních subjektech. Přístup zákonodárce k restitucím byl a je fakticky limitován existencí a stavem věci, jejímž odebráním byla způsobena majetková křivda (ve vztahu k tomu možnou důkazní situací apod.). Pravidelnou definiční součástí restitučních předpisuje, že věcná působnost je vymezena primárně ve vztahu nemovitostem, výjimečně k věcem movitým. Tento princip je splněn i u zákona č. 428/2012 Sb. Pojem zmírnění některých majetkových křivd naopak vyjadřuje faktickou nemožnost zmírňovat nesporné a nepochybné majetkové a jiné křivdy další, nad rámec věcného vymezení v příslušných zákonech (finanční hotovost, cenné papíry, pohledávky, ale i křivdy nemajetkové, promítající se do lidských životů a osudů). Tento rámec zákon č. 428/2012 Sb. nepřekračuje a pochopitelně nenahrazuje „všechny“ křivdy, jak tvrdí vedlejší účastník 1), nýbrž toliko křivdy majetkové ve vztahu k nemovitému majetku, nikoliv k finančním prostředkům, ušlému zisku, nevykonávaným patronátním povinnostem apod., což plyne z rozsahu restitučních titulů v ustanovení § 5, který koresponduje s předchozími restitučními zákony.

176. Otázka vymezení tzv. rozhodného období nemá - jak vyplývá rovněž z dosavadní judikatury Ústavního soudu - ústavněprávní relevanci, neboť se jedná o rozhodnutí politické, a jeho stanovení tak není věcí ústavního přezkumu. V zásadě platí, co Ústavní soud ve vztahu ke stanovení rozhodného období uvedl v dřívějších nálezech [např. sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998 (N 41/10 SbNU 277; 79/1998 Sb.)]: „Základní zákonnou podmínku představuje právě přechod věcí na stát v tzv. rozhodném období, které v napadeném ustanovení zákonodárce vymezil. Jeho počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu.“. V tomtéž duchu srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, přičemž ani eventuální „prolomení“ (myšleno stanovení dřívějšího data počátku rozhodného období) není při výslovné úpravě v restitučním zákoně vyloučeno (zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., přijatý na základě zmocnění obsaženého v § 7 zákona č. 229/1991 Sb.). Konkrétní námitky ke stanovení rozhodného období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 návrhy neobsahují. Postačí proto pouze poukázat na zcela shodnou právní úpravu v dřívějších restitučních a rehabilitačních zákonech: § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, apod.

XI/b

K § 2 (původní majetek)

177. Rovněž není zřejmé, jaké konkrétní námitky se vztahují k ustanovení § 2 jako celku. Pokud se jedná o vymezení „původního majetku“ církví a náboženských společností, je tento věcný rozsah rovněž plně v kompetenci zákonodárce, který je rovněž oprávněn i přes toto vymezení, i při uplatnění výzvy k vydání věci, v případě existence veřejného zájmu věc nevydat (§ 8). K dobovému pojmu „církevní jmění“ a jeho vztahu k odlišnému pojmu „původní majetek“ se Ústavní soud již vyjádřil výše.

178. Navrhovatelé namítají, že vymezení zahrnuje majetek, resp. věci, které církevním subjektům toliko „příslušely“, čímž má být myšlen jiný vztah než vlastnické právo. Důvodová zpráva a vyjádření vlády uvádějí, že definice původního majetku zahrnuje kromě věcí i „majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů“, o nichž právní terminologie nehovoří jako o předmětu vlastnictví, nýbrž tak, že určitému subjektu přísluší. Zejména je poukazováno na restituční titul dle ustanovení § 5 písm. g), a to odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni. Konkrétní argument navrhovatelů v tom smyslu, že pojem byl zařazen s ohledem na údajnou absenci vlastnického práva na straně (katolické) církve, byl vypořádán výše.

179. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že souvětí uvedené v ustanovení § 2 písm. a) je významově přetížené a výčet v § 2 písm. a) zahrnuje pod vztah „příslušení“ rovnocenně věci i práva, bez bližší diferenciace. Právní řád tehdejší ani současný nezná právní vztah „příslušení“, který by byl druhem (věcného) práva.

180. Ve věci však především odpadá základní námitka navrhovatelů i vedlejších účastníků, že církevní subjekty nemohly být pojmově vlastníky (toliko veřejnými uživateli) věcí z původního majetku, jak je vymezen v § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Pojem „příslušely“ proto ani nemůže dopadat na vztahy plynoucí z „veřejného vlastnictví“ k církevnímu majetku, neboť takový institut dobové právo neznalo.

181. Přesto nelze vyloučit, že výklad citovaného ustanovení se může jevit v aplikační praxi nezřetelným. Nejedná se však o nejasnost, kterou by nebylo možno překlenout interpretací, jak je naznačena důvodovou zprávou. Tedy, že ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možno vykládat pouze tak, že nezahrnuje věci, které byly v okamžiku majetkové křivdy prokazatelně ve vlastnictví třetích osob (typicky soukromé kaple, k nimž existovala veřejnoprávní dispozice na straně církve). Pojem „příslušely“ pak bude vztažen toliko k „majetkovým právům a jiným majetkovým hodnotám, včetně spoluvlastnických podílů,“ a nikoliv již k „věcem.“ Dosavadní restituční předpisy jsou ostatně založeny na zásadě obnovy vlastnického práva, a nikoliv obnovy dobových veřejnoprávních vztahů. Výklad § 2 písm. a) v souvislosti s § 5 zákona č. 428/2012 Sb. naopak do pojmu původního majetku musí zahrnout i ty věci, ve vztahu k nimž byla aktem veřejné moci způsobena majetková křivda, jak je zákonem definována. Uvedené dopadá především obecně na restituční skutkové podstaty založené na protiprávním znemožnění ujmout se fakticky či právně vlastnických práv, například na ustanovení § 5 písm. g), dle něhož se za majetkovou křivdu považuje odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni.

182. Uvedený výklad je pak zcela v souladu s dosavadním restitučním zákonodárstvím, dle něhož do věcné působnosti (analogicky k vymezení původního majetku) zákonů spadaly právě i ty věci, ve vztahu k nimž oprávněné osobě vznikla zákonem definovaná majetková křivda, a to aniž by uvedené zákony v tomto ohledu definičně rozlišovaly mezi „právem“ a „věcí“. Konstrukce zákona č. 87/1991 Sb., který v § 6 odst. 1 písm. h) obsahuje např. rovněž obdobný restituční titul („odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni“), a to aniž by § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. rozlišoval mezi věcmi a právy („jejíž věc přešla do vlastnictví státu“). V aplikační praxi nedůsledná terminologie zákona č. 87/1991 Sb. v tomto bodě nepůsobí problémy. Obdobné platí i pro § 6 odst. 1 písm. 1) zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se slovy „jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát“ v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zájmeno „jehož“ rovněž implikuje vlastnictví). V tomto ohleduje zřejmé, že ustanovením § 2 písm. a) nedošlo k rozšíření věcné působnosti zákona oproti dřívějším restitučním principům a nebyl ani shledán ústavní důvod pro derogaci části tohoto ustanovení.

183. Skutečnost, že § 2 zákona o vyrovnání s církvemi neobsahuje širší definici původního majetku, který by zahrnoval i majetek určený na humanitární účely jiných subjektů, jak požadují navrhovatelé v odst. 29 d), je zcela irelevantní pro ústavnost zákona a jeví se jako zcela nesouvisející s předmětem právní úpravy. Námitka v odst. 29 e), která je založena na faktu, že zákon č. 229/1991 Sb. se nevztahoval na církve a náboženské společnosti, opomíjí, že se jedná o konstatování obecně známé skutečnosti, která plyne z konstrukce zákona, zejména z ustanovení § 29, které právě přijetí zákonů o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, předjímá. Přesvědčivá argumentace, proč právě ve vztahu k „nezastavěné půdě“ by měla být naturální restituce protiústavní, tedy v čem spočívá její zvláštní ústavní status (veřejný zájem, zvláštní ochrana), pro nějž by nemohla být vydána právě církevním subjektům, chybí. Pokud je tento závěr vystavěn pouze na úvaze, že pokud zákon č. 229/1991 Sb., resp. kterýkoliv předchozí restituční zákon, neučinil církevní subjekty oprávněnými osobami, nemůže tak již učinit žádný jiný zákon, jedná se o výklad mimo rámec racionálního diskursu. Pokud se jedná o námitku, že jiným právnickým osobám „nezastavěná půda“ rovněž nebyla vydávána, navrhovatelé zcela pomíjí faktický stav, kdy Československý červený kříž či tělovýchovné organizace nebyly srovnatelnými pozemkovými vlastníky zemědělských či lesních pozemků ani tak nebyly koncipovány.

184. Nelze totiž nikterak dovodit, že vydáním jednoho právního předpisu by byla vůle zákonodárce zmírňovat majetkové křivdy konzumována. V opačném případě by pak například i zákon č. 87/1991 Sb., vydaný zejména pro fyzické osoby, jako nepřímé pokračování ve vztahu k zákonu č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, měl mít rovněž povahu zákona protiústavního. Obdobné platí ve vztahu k námitkám 29 f), h), i) a j). K náhledu, že přijetím restitučního zákona jsou všichni ostatní „restituenti“ (navrhovatel má však patrně na mysli všechny ostatní osoby nad rámec osob oprávněných) protiústavně diskriminováni, viz úvahy k povaze rovnosti výše. Při tomto náhledu by byl protiústavním jakýkoliv restituční zákon. Zákonodárce ostatně nikdy neměl na mysli záměr vyvolat mezi jím zvolenými oprávněnými osobami závist a nepřejícnost ani nemínil postupným vydáváním restitučních předpisů „uspokojené“ oprávněné osoby přivést do tábora oněch, kteří se dovolávali „restituční tečky“. Ex favore restitutionis naopak vyplývá zásada: „Přej a bude ti přáno.“ K tvrzené absenci „úplného vlastnictví“ viz výše. Navrhovateli není vysvětleno, na čem je založena úvaha, že je žádoucí toliko vydání „velmi malého počtu restituovaných objektů“, neboť tato skutečnost má bránit „soudním sporům potenciálních restituentů“. Zkušenost justice z 90. let je přesně opačná. Právě v situaci, kdy osoba nebyla zařazena mezi osoby oprávněné (resp. požadovaná věc nespadala do věcné či časové působnosti), byly žaloby podávány.

185. Pokud jako dílčí námitku vůči ustanovení § 2 písm. a) navrhovatelé tvrdí, že „církevní organizace bývala jako vlastník zapisována s poznámkou Sine presentato, přičemž žádnému jinému subjektu s takovouto poznámkou se majetek nevydával, protože nebylo prokázáno jeho vlastnictví“ [odst. 27 a)], neboť se mělo jednat o „zápis bez písemného podkladu“ (odst. 47), je tato úvaha nepřípadná hned v několika rovinách. Navrhovatelé nesprávně uvádějí, že uvedená poznámka (správně: sine praesentato) značila „zápis bez písemného podkladu“. Takto svévolný postup rakouských úřadů (resp. knihovních soudů) je však v zásadě vyloučen a navrhovatelé jej ani ničím nedokládají. Dotčený řádek zápisu v pozemkové knize totiž zahrnoval „den a rok podání, jakož i jeho číslo exhibitní“ (Čečetka, V. J. Všeobecný knihovní zákon ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z. se stanoviska praxe. Praha, 1891, s. 26). Údaje přenášené ze starších zemských desk, které jinak měly obdobnou údajovou strukturu, případně jiných veřejnoprávních evidencí, však nebyly vkládány na základě návrhů jednotlivých vlastníků, nýbrž přenosem těchto údajů. Do úvodní kolonky zápisu se potom uvádělo „Sine praes. et N. Exh.“, tedy „bez data podání a čísla exhibičního“. Zápis byl proveden právě výhradně na základě písemných podkladů (zápisů, listin, protokolů apod.), které zohledňovaly faktický právní stav, nikoliv však na základě návrhu účastníka. Je potom zcela nepodložené tvrzení navrhovatelů, že údaje z pozemkových knih nejsou průkazným údajem o vlastnictví, neboť je zřejmé, že uvedená poznámka sine praesentato nebyla určena specificky pro církevní subjekty, a už vůbec nevypovídala nic o obsahu či „věrohodnosti“ zapisovaného údaje. Konečně není nijak podloženo tvrzení, že by oprávněným osobám podle předchozích restitučních zákonů neměl být vydáván majetek, který byl do pozemkových knih zapsán přenosem údajů ze starších evidencí, a není ani zřejmé, z jakého důvodu by tomu tak mělo být. V případě omylů při zápisech měl pochopitelně skutečný vlastník možnost soudní ochrany, k tomuto postupuje však obecně možno poznamenat, že námitky měly být vzneseny již před více než sto lety, nikoliv nyní.

XI/c

K § 3 (oprávněné osoby)

186. K argumentaci o obecném zpochybnění postavení právnických osob v restitučním procesu, a to jako osob oprávněných, odkazuje Ústavní soud na dosavadní restituční zákony, v nichž právnické osoby toto postavení měly, aniž by to vyvolalo jakékoliv ústavněprávní otázky. V tomto tedy není zákon č. 428/2012 Sb. nikterak ojedinělým (bez nároku na úplnost): zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd; zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, a související zákon č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací; zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; zákon č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži; zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

187. Pokud se jedná o zpochybnění postavení právě církevních subjektů (a Náboženské matice, s ohledem na výčet v § 3), nelze pojmově zmírnění majetkových křivd ani záměr hospodářské odluky církví od státu realizovat vůči jiným osobám než právě vůči církevním subjektům. Není zřejmé, na základě čeho by měly být právě tyto subjekty vyloučeny, neboť právě k jejich právnímu postavení v otázce vypořádání historického majetku se váží normy již z počátku 90. let (zákon č. 403/1990 Sb., převodu majetku státu na jiné osoby) a komplex judikatury Ústavního soudu (viz výše). Pokud by platily závěry navrhovatelů (část 5.1), nebylo by možno tyto normy a judikaturu Ústavního soudu v mezích ústavnosti objektivně naplnit, což by bylo s uvedeným časovým odstupem poměrně překvapivé zjištění. V zásadě nadále platí již dříve vyslovené, že ,,[Ú]stavní soud není příslušný k posouzení, do jaké míry je rozsah restitucí vymezený zákonodárcem dokonalý nebo úplný, pouze zdůrazňuje, že právě tento rozsah je ústavním pořádkem České republiky svěřen výlučně zákonodárci, a nikoliv Ústavnímu soudu“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006). V tomto ohledu byla námitka založená na tvrzené nerovnosti pravidelnou součástí ústavních stížností osob, jimž z jakéhokoliv důvodu nesvědčil restituční titul (překážka státního občanství, křivda před rozhodným datem apod.).

188. Pokud se jedná o otázku rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé, na jedné straně oprávněných osob podle zákona č. 428/2012 Sb. a na druhé straně jiných „humanitárních právnických osob“, opět není zřejmé, jaké osoby mají na mysli, o jaké nároky se má jednat a z jakého ústavního důvodu by měly být zařazeny právě do zákona o zmírnění některých majetkových křivd a do procesu hospodářské odluky církví od státu. K otázce rovnosti oprávněných osob v oboru restitucí se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil, a to např. v případech tvrzené diskriminace na základě podmínky státního občanství. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.) posuzoval Ústavní soud návrh na zrušení části zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to ustanovení § 3 odst. 1 ve slovech „pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky“. Návrh byl zamítnut s tím že (kromě jiného) není v rozporu s principem rovnosti a nediskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž konstatoval, že „rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/98 ze dne 22. 9. 1999 (N 127/15 SbNU 211; 234/1999 Sb.) ve věci návrhu na zrušení části zákona o půdě rovněž odkázal Ústavní soud na svou dosavadní judikaturu, dle níž je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytl méně výhod než jiné. Může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Takovou veřejnou hodnotou je nepochybně i princip právní jistoty, neboť zásahy do nově vzniklých právních poměrů by pokračujícími změnami signalizovaly i do budoucna stav trvající destabilizace, nehledě na vytváření prostoru pro nové a nové spory o právech již nabytých. Rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne 6. 10. 1999 (N 135/16 SbNU 9; 289/1999 Sb.) vyloučil Ústavní soud, že by úvaha zákonodárce, která rozlišuje restituenty podle objektivního kritéria státního občanství, znamenala protiústavní nerovnost.

189. Zobecněné závěry stran kritérií pro určení okruhu oprávněných osob (tedy jejich odlišení od jiných subjektů) jsou aplikovatelné na nyní předloženou věc. Především nelze vážně tvrdit, že vymezení původního majetku církví, záměr zmírnění majetkových křivd způsobených odnětím majetku vyjmenovaným oprávněným osobám, a zvláště pak záměr provést hospodářskou odluku církví od státu, svědčí ještě jiným subjektům než právě těm uvedeným ve výčtu § 3. Tedy, že existují ještě další subjekty, které by v rámci těchto vztahů byly v zaměnitelném postavení. Jedná se o samostatnou právní i ústavněprávní problematiku (kromě čl. 11 jsou ve hře čl. 2 odst. 1, čl. 15, 16 Listiny), přičemž neexistují další subjekty, u nichž by existovalo právně či ústavněprávně shodné postavení. Tímto způsobem - tedy jako samostatnou problematiku - ji Ústavní soud systematicky pojednává (počínaje rozhodnutími sp. zn. II. ÚS 528/02 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 a řadou dalších navazujících). Otázka vypořádání historického majetku církví byla od počátku 90. let spojována právě s nutností celkové úpravy vztahu státu a církve. Zákon č. 298/1990 Sb. v tomto představoval pouhé provizorium (sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05). Právě tuto skutečnost Ústavní soud zohlednil, když dal zákonodárci prostor, aby přijal „právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení § 29 zákona o půdě fakticky konzumuje“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25), s vědomím komplexnosti a politické rizikovosti dané problematiky. Upustí-li Ústavní soud od výše vyloučeného absolutního chápání rovnosti, potom lze jenom poukázat na objektivní skutečnosti, které dávají racionální základ pro samostatnou právní úpravu, a nikoliv nutně pro právní úpravu, která zahrne ještě další typy právnických osob. Navrácení majetku církvím koresponduje s jejich účelem, tradičními funkcemi a organizační strukturou [v rámci nichž vedlejší účastník 1) nesprávně akcentuje toliko výkon státní správy], pročež je tím naplňován předpoklad, aby zákon částečně zmírnil „škody způsobené státem ve vztahu k ústavnímu právu na svobodný výkon náboženství, a nikoliv (primárně) škody způsobené nápravu vlastnickém“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 105). K ústavní relevanci těchto otázek viz např. nález sp. zn. I. ÚS 146/03 ze dne 18. 6. 2003 (N 115/31 SbNU 33); nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02; nález sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. 10. 2007 (N 173/47 SbNU 253; 10/2008 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 98; a řadu tam odkazovaných rozhodnutí cizích jurisdikcí. K tomu dále srovnej (odlišné) účely ostatních restitučních zákonů, přičemž zmírnění majetkových křivd ani v ostatních zákonech není účelem výhradním, s ohledem na což byl stanovován i celkový rozsah restitucí a okruh oprávněných osob. ,,[H]istorická role církví ve společnosti a na veřejnost orientovaný charakter jejich činností je do jisté míry odlišuje od jiných fyzických či právnických osob (při zohlednění povahy jejich majetku) a zároveň umožňuje jejich komparaci - co do požadavku nezávislosti na státu - s místními samosprávami (obcemi), které jsou jako celky rovněž neoddělitelné od individuálního práva občana na sebeurčení (rozuměj: samosprávu)“ - sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 105. Navrhovatelé dále přehlédli skutečnost, že absence právní úpravy, která by vypořádala historický majetek církví, před přijetím napadeného zákona č. 428/2012 Sb. dosáhla intenzity protiústavnosti (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, výrok II), a tedy se otázka přijetí právní úpravy ve vztahu k církevním subjektům (z hlediska jejich účelu) stala mimořádně naléhavou. A je nutno rovněž zdůraznit, že výčet oprávněných osob a konstrukce zákona je do značné míry odůvodněna snahou upravit prostřednictvím majetkového vyrovnání budoucí vztah státu a církví odstraněním ekonomické závislosti, kdy došlo ke zrušení zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Přitom eventuální pokračování určité podoby tzv. hospodářského zabezpečení v souběhu s částečnou majetkovou restitucí se sice nejeví jako politicky udržitelné, nikoliv však právně jako vyloučené. Ve vztahu k budoucímu vztahu státu a církví měl zákonodárce širší prostor pro úvahu než ve vztahu k částečnému zmírnění majetkových křivd, kde dosavadní restituční legislativa nabízela určité ustálené či osvědčené postupy.

190. Pokud by platilo hledisko předestřené vedlejším účastníkem 1), musely by být zrušeny postupně všechny restituční zákony, neboť každý z nich dopadal jen na určitou skupinu osob, a všechny zbývající osoby zahrnuty nebyly. Což je nyní namítáno jako protiústavní. Je nutno podotknout, že ani nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, resp. jeho druhý výrok, není založen na argumentu nerovnosti církevních subjektů ve vztahu k předchozím restituentům. Výše uvedeným nicméně nemá být vyloučena ochrana existujících majetkových nároků či jiných základních práv naznačovaných „humanitárních právnických osob“ nebo jiných subjektů, pokud taková věc bude Ústavnímu soudu předložena. Tyto údajné nároky třetích osob však nepochybně nebudou ochráněny odstraněním zákona č. 428/2012 Sb.

191. K jednotlivým částem § 3 nejsou předloženy žádné ústavněprávní námitky, které by vylučovaly uvedené subjekty ze vztahů založených zákonem č. 428/2012 Sb. Z žádného ustanovení ústavního pořádku neplyne, že by jmenované subjekty nemohly být součástí právních, zvláště majetkoprávních vztahů, resp. že by vůči nim stát nemohl směřovat vypořádání historického majetku církví. Pokud se jedná o námitku, že fyzické osoby tvořící církve a náboženské společnosti dnes již nejsou totožné s věřícími a duchovními k25. únoru 1948, konstatuje Ústavní soud, že ani v rozhodném období ani dnes není církevní majetek ve vlastnictví jednotlivých příslušníků církve (nepřísluší jim majetkové podíly; zvláště ve vztahu k duchovním srov. charakter obročnictví vyložený výše), a tedy se nejedná o uspokojování majetkových nároků jednotlivých věřících či duchovních ani jejich dědiců, přičemž je naopak zřejmé, že účely a působení církví a náboženských společností, jak se tradičně projevují ve společnosti, přesahují individuální soukromé zájmy jednotlivých věřících. Zároveň se jedná o argument mimořádně cynický s ohledem na to, že řada příslušníků církví v rozhodném období zemřela ne zrovna přirozenou smrtí a církvím obecně lze obtížně přičítat k tíži, že nejsou tvořeny stejnými osobami jako před šedesáti lety.

192. Pokud ustanovení § 3 písm. a), které řadí mezi oprávněné osoby registrované církve a náboženské společnosti, zahrnuje i církev katolickou, k čemuž jako výhradu vedlejší účastník 1) uvádí (s. 8, odst. 9), že se jedná o „pravý opak“ tzv. institutové teorie, opomněl již uvést, které ustanovení ústavního pořádku tuto teorii zakotvuje a chrání. Takového ústavního ustanovení není, navíc uvedené ustanovení nedopadá jen na církev katolickou. Tato námitka je proto nedůvodná. Ani v rovině podústavního práva navíc není tvrzená výhrada obhajitelná. Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, přiznal registrovaným (recipovaným) církvím a náboženským společnostem, včetně církve katolické, právní subjektivitu. Pokud tuto skutečnost považuje vedlejší účastník 1) za protiústavní, měl návrhem na zrušení napadnout již příslušná ustanovení zákona č. 308/1991 Sb., nyní zákona č. 3/2002 Sb. Ve své argumentaci tzv. teorií institutovou, navíc předkládá nesprávnou dichotomii. Institutevá teorie ve své době považovala, v případě katolické církve, za vlastníky jednotlivé církevní subjekty (církevní právnické osoby), a to na základě dobového práva, neříkala však, že se katolická církev nesmí v hranicích státu právnickou osobou vůbec stát. Tato teorie ležela v kontrapozici ktezi, že vlastníkem církevního majetku na území statuje katolická církev jako celek, přičemž její subjektivita není pro její mezinárodní rozměr odvozena od státu, čehož obávaným důsledkem mohla být představa, že církevní majetek na území státu bude vyloučen z jeho jurisdikce (viz např. opakované důrazy A. Hobzy v publikaci citované výše). Pokud však zákon č. 308/1991 Sb. předpokládal u registrovaných (recipovaných) církví a náboženských společností, včetně církve katolické, právní subjektivitu, nevidí Ústavní soud důvod, proč by tak nemohl učinit; nejedná se každopádně o „opak“ teorie institutové, neboť podle zákona č. 308/1991 Sb., nyní zákona č. 3/2002 Sb., je Církev římskokatolická, se sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, IČ: 73632848, právnickou osobou podle českého práva. Tyto otázky již byly předmětem ústavněprávního přezkumu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, kde Ústavní soud předložil ústavně konformní výklad § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., a rovněž pak přehlédl, že teorie institutová byla v praxi zachována prostřednictvím církevních právnických osob s vlastní majetkoprávní způsobilostí, evidovaných na základě § 15a odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vlastníkem církevního majetku na území státu jsou pak tyto samostatné právnické osoby, přičemž není vyloučeno, aby registrovaná církev sama jako právnická osoba vlastnila majetek, ovšem není považována za jediného vlastníka veškerého církevního majetku na území státu. Konečně pokud vedlejší účastník 1) namítá, že církve a náboženské společnosti jsou „ryze soukromoprávními subjekty“, není ani zde zřejmé, v čem má spočívat protiústavnost, a takové hodnocení není ani doktrinárně přesné. Zvláštní veřejnoprávní regulaci církví a náboženských společností představuje k dnešnímu dni zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl opakovaně předmětem ústavního přezkumu a jehož výsledná podoba, přes možné aplikační problémy, odpovídá současné úrovni základních práv a svobod. Není zřejmé, v čem má spočívat soukromoprávní „ryzost“ právě církví a náboženských společností, když ve skutečnosti jsou doktrínou definovány jako „právnické osoby soukromého práva - korporace sui generis, ač platná právní úprava obsahuje jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní prvky (jedná se o tzv. komplexní, smíšenou úpravu)“ (Adámková, K. Právní postavení církví a náboženských společností de lege lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 2/2000, s. 216; v zásadě obdobně Beran, K., op. cit.). Skutečnost, že církve a náboženské společnosti požívají záruk čl. 2 odst. 3 Listiny, nemůže jít k jejich tíži, neboť jejich začlenění do struktury státu zabraňují další ustanovení ústavního pořádku. Z hlediska právní kontinuity těchto subjektů odkazuje Ústavní soud na přílohu k zákonu č. 308/1991 Sb.

193. Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelů, že se v případě realizace naturální restituce bude jednat o „majetek Vatikánu“ (odst. 45), odhlédne-li Ústavní soud zároveň od zjevné záměny Vatikánu se Svatým stolcem, jakožto subjektem mezinárodního práva reprezentujícím katolickou církev celosvětově, odkazuje Ústavní soud na charakter církví a náboženských společností inkorporováných podle českého práva, které jedině má ustanovení § 3 písm. a) na mysli. K charakteru a důsledkům registrace podle zákona č. 3/2002 Sb. viz např. Kříž, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 384 s. Totéž platí i v případě, pokud snad námitka směřovala k údajným obavám o jurisdikci České republiky nad majetkem ve vlastnictví církevních právnických osob katolické církve. Účelovost těchto úvah je zjevná již jen z faktu, že se objevují pouze v souvislosti s nyní napadeným zákonem č. 428/2012 Sb., ačkoliv v podmínkách současného demokratického právního státu zmíněné subjekty běžně vstupují do právních vztahů, včetně práv vlastnických, což se týká jak majetku ponechaného ve vlastnictví i po 25. 2. 1948, tak majetku který byl nabyt později (zákon č. 298/1990 Sb., běžné majetkové převody apod.), a to aniž by kdy bylo vlastnictví „Vatikánu“ vážně tvrzeno. Hodnocení katolické církve jako „cizí moci“ (navrhovatelé, část 5.7) postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci.

194. Pokud ve vztahu k ustanovením § 3 písm. b), c) vedlejší účastník 1) zejména namítá (s. 8), že původní majetek „nenáležel současným oprávněným osobám - registrovaným církvím a náboženským společnostem a dalším právnickým osobám uvedeným v § 3 písm. b) až d) ani nenáležel jejich právním předchůdcům, ale [jedná se o] majetek, který mnohdy patřil zcela jiným církevním subjektům“, není tato námitka Ústavnímu soudu zcela srozumitelná. Namítaný rozpor s ustanovením § 2 písm. a) je již pojmově vyloučen. Původní majetek, na nějž zákon dopadaje totiž ex lege definován jako majetek, který příslušel právě jmenovaným subjektům. Jaké jiné „církevní subjekty“, jejichž majetek spadá pod § 2 písm. a) a které zároveň nejsou uvedeny v § 3 písm. a) až d), má vedlejší účastník na mysli, není zřejmé. Pokud vedlejší účastník 1) chtěl opět pouze říci, že církevní majetek příslušel „jiným subjektům“ (tedy státu či třetím osobám), tedy že církevní subjekty nebyly jeho „vlastníky“, je nutno odkázat na již provedený výklad. Existence právní kontinuity a právního nástupnictví je otázkou individuálních okolností, k čemuž Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu. Zásadně nezpochybněnou právní kontinuitu církevních právnických osob si ostatně právě vedlejší účastník 1) musí uvědomovat s ohledem na postup Ministerstva kultury v roce 2001, kdy se záměrem předejít uplatňování majetkových nároků ze strany původních církevních subjektů (dnes oprávněných osob) byl na základě příkazu ministra kultury č. 32/2001 zrušen příslušný veřejný rejstřík s předpokladem, že zanikne právní subjektivita těchto osob. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/04 ze dne 19. 8. 2004 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) následně označilo tento akt za toliko „interní normativní směrnici, směřující k úpravě povinností strukturálních částí, případně zaměstnanců Ministerstva kultury,“ z níž „v žádném případě neplyne regulace okruhu registrovaných právnických osob.“. V navazujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 34/06 ze dne 21. listopadu 2007 (N 201/47 SbNU 597) bylo již zcela konkrétně vysloveno, že „k pozbývání právní subjektivity platí obecné pravidlo, že pouhým zrušením úpravy právního režimu určitého druhu právnických osob bez toho, že by tyto osoby byly výslovně zrušeny, nemůže být nastolen stav zpochybnění jejich existence,“ tedy ani ,,[z]rušení tohoto souhrnného evidenčního seznamu tedy nemohlo mít vliv na právní existenci v něm vedených právnických osob“. Výklad opačný se Ústavnímu soudu jevil paradoxním „o to více, že dřívější judikatura z období komunistického režimu, čili z období, které bylo co do pošlapávání práva a spravedlnosti v našich dějinách jedním z nejtemnějších, v němž komunistická strana a její spolupracovníci činili vše pro to, aby byl omezen vliv církve (nejen katolické), ale i náboženství a víry na obyvatelstvo obecně, přičemž jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, bylo oslabit katolickou církev ekonomicky [srov. nález sp. zn. II. ÚS 189/02 ze dne 3. 8. 2005 (N 148/38 SbNU 175)], nikdy nezpochybnila existenci těchto právnických osob a jako jediná podmínka jejich právní subjektivity bylo obecnou judikaturou stanoveno, že musí mít postavení právnických osob podle vnitřních předpisů církve.“. K tomu dále srov. ustanovení § 563 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (tzv. střední) a ustanovení § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a též obsáhlou judikaturu, v níž byly (jakkoliv) pojednány otázky majetkových nároků těchto církevních subjektů, aniž by byla zpochybněna jejich právní subjektivita. K otázce právní kontinuity oprávněných osob dle § 3 písm. c) zákona o vyrovnání s církvemi srov. v obecné rovině přechodná ustanovení § 19 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, či ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních. Je nutno podotknout, že nyní předložené principy kontinuity právnických osob v kontextu komunistického režimu nejsou nijak specifickými ve vztahu právě k církevním subjektům, nýbrž platí obecně, jak se ukázalo i v nálezu sp. zn. III. ÚS 462/98 ze dne 11. 1. 2000 (N2/17 SbNU 7), který je vedlejšímu účastníkovi 1) rovněž nepochybně znám, neboť se v zásadě jednalo o rozhodnutí v jeho vlastní věci. Co se týče církevního charakteru dotčených právnických osob, ten je pojmově dán zejména církevním účelem daného subjektu, nikoliv formálně jeho právní formou. Činnost církví se totiž projevovala běžně v různých formách právnických osob, neboť zákon č. 50/1874 ř. z. neznal zvláštní či dokonce výlučnou formu církevních právnických osob, jak je koncipuje současný zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ostatně ani ten působení církví neomezuje jen na určité výlučné právní formy, naopak explicitně počítá s působením registrovaných církví a náboženských společností prostřednictvím právnických osob podle dalších zákonů (§ 15a odst. 2), které jsou s registrovanou církví pojeny účelem, resp. shodným zaměřením na realizaci práv dle čl. 16 Listiny (typicky školské právnické osoby provozující církevní školy).

195. Pokud se jedná o § 3 písm. d), Ústavní soud odkazuje ohledně právní povahy Náboženské matice a její právní subjektivity a kontinuity na pokus tento subjekt rovněž zrušit, k čemuž se však vyjádřil nález sp. zn. II. ÚS 189/02 ze dne 3. 8. 2005 (N 148/38 SbNU 175) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 5 A 35/2002-73, a to ve vztahu k námitkám vedlejšího účastníka 1), v zásadě nepříznivě. K právnímu postavení Náboženské matice k 25. 2. 1948 je možno odkázat na závěry prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, dle něhož „ani ústavním, ani žádným jiným zákonem nebylo jmění náboženských matic prohlášeno za jmění státní“ (Boh. A 2316/23).

XI/d

K § 4 (povinné osoby)

196. Co se týče rozsahu povinných osob, navrhovatelé ani vedlejší účastníci nevznášejí žádné, tím méně ústavněprávní námitky. Slovní vyjádření ustanovení plně koresponduje se záměrem vyloučit z rozsahu povinných osob osoby fyzické a jiné osoby právnické než stát. Ve vztahu ke stanovení okruhu povinných osob již Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva v minulosti vyslovily určité korektivní závěry, ovšem tyto nyní nejsou aplikovatelné. Vztahovaly se totiž k dřívějšímu restitučnímu zákonodárství, které počítalo se širšími okruhy osob povinných. Pro takový případ již Ústavní soud uvedl, že demokratický zákonodárce je při koncipování předpisů zmírňujících (zejména) majetkové křivdy obecně omezen jednak faktickým stavem dotčených věcí (jejich faktickou existencí) a zároveň limitován imperativem minimalizace újmy jednak na jiných právem chráněných zájmech (např. veřejný zájem), jednak na základních právech ve vztahu ke vzniku majetkových křivd nových, a to ve vztahu k osobám odlišným od státu, které dotčené nemovitosti v mezidobí po protiprávním zásahu státu eventuálně nabyly v dobré víře (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, body 35 a 36). V případě vydávání majetku toliko státem (viz taxativní výčet v § 5) je proto způsobení nové křivdy na právech nabytých v dobré víře vyloučeno, protože to byl právě stát, který byl původcem protiprávního zásahu. V dlouhodobém náhledu Ústavního soudu není restituce ve vztahu k povinné osobě (nežádoucím) vy vlastněním, nýbrž odstraněním protiprávnosti.

XI/e

K § 5 (majetkové křivdy)

197. V obecné rovině vedlejší účastník 1) namítl, že zákon č. 428/2012 Sb. „neadekvátně“ „vytváří konstrukci majetkové křivdy“ způsobené oprávněným osobám, kterým však v rozhodném období již pojmově nemohla být žádná „majetková křivda“ způsobena. Ústavní soud podotýká, že právní konstrukce „majetkové křivdy“ je zcela standardní součástí restitučního zákonodárství, na základě které jsou pro účely restitučního zákonodárství identifikovány z dnešního i dobového pohledu protiprávní amimoprávní akty státu směřující (především) do majetkové sféry postižené osoby. Uvedenou konstrukci obsahuje již např. § 6 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 zákona č. 229/1991 Sb. Zvláště ve vztahu k církevním právnickým osobám je nutno poukázat na úvodní větu zákona č. 298/1990 Sb. Z rámce svobody projevu sice nelze vyloučit různost politického hodnocení, které nemusí ani uvedené protiprávní postupy hodnotit jako nežádoucí. Takové námitky však nemohou uspět co do formy, tím méně co do obsahu před Ústavním soudem, což platí zejména pro některé části návrhu předloženého navrhovateli (koncept historické spravedlnosti vykonávané „národem“ na církvích, zejm. katolické církvi). Ovšem z hlediska principů právního státu a forem dosavadního restitučního zákonodárství se v případě konstrukce § 5 zákona č. 428/2012 Sb. nejedná o postup jakkoliv vybočující. Naopak, pokud Ústavní soud v minulosti vyzval obecné soudy k ochraně základních práv církevních subjektů při protiústavní absenci zákona [zejm. nálezy sp. zn. I. ÚS 663/06, sp. zn. I. ÚS 562/09, sp. zn. II. ÚS 3120/10 (viz výše)], a to na základě principů dosavadního restitučního zákonodárství, měl tím na mysli mj. právě principy plynoucí z uvedených ustanovení dřívějších zákonů.

198. Vedlejší účastník 1) zároveň přehlíží, že „majetková křivda“ není dle ustanovení § 5 nějakým samostatným restitučním titulem, nýbrž že se jedná o souhrnné označení důsledků, které přinesly teprve jednotlivé protiprávní postupy, jak jsou konkrétně vyjmenovány v ustanoveních písm. a) až k). V takovém případě je lhostejno, jaké souhrnné označení pro tyto postupy zákon užije.

199. Pokud se jedná o námitky vůči jednotlivým restitučním titulům, navrhovatelé a vedlejší účastník 1) toliko neurčitě hovoří o „prolomení“ rozhodného období v souvislosti se zahrnutím majetku, který podléhal první pozemkové reformně a revizi pozemkové reformy. Otázku první pozemkové reformy ponechává Ústavní soud zcela stranou, neboť se jedná o úvahy zcela se míjející s obsahem ustanovení § 5.

200. Co se týká ustanovení § 5 písm. a), který za majetkovou křivdu považuje odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), odkazuje Ústavní soud na zcela shodné ustanovení obsažené od počátku 90. let v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., jakožto jednoho z hlavních restitučních předpisů. K němu již existuje rozsáhlá judikatura, která nikdy nezpochybnila uvedený restituční titul z hlediska vztahu k tzv. rozhodnému období. V případě jednotlivých restitučních titulů ve spojení s návětím odkazujícím explicitně na tzv. rozhodné období je „prolomení“ data 25. února 1948 vyloučeno již pojmově (jakkoliv se ani z hlediska vymezení rozhodného období nejedná o otázku ústavního významu). Ústavní soud nevidí důvod, proč by tomu právě v případě církevních subjektů mělo být jinak. Zdá se, že tato námitka, které našla živnou půdu zejména na půdě Parlamentu, jak ze stenografických záznamů plyne, je založena toliko na neznalosti dobové právní úpravy. Účinky vyvlastnění ani při postupu podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), ve znění pozdějších předpisů, ani později podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, totiž nenastávaly přímo ze zákona, ke dni jeho účinnosti, tedy jinak před rozhodným obdobím. K přechodu vlastnického práva pak dokonce nedocházelo samotným záborem ani na základě poznámky zamýšleného převzetí. „Zůstal-li však dosavadní vlastník zabraného, ale státem dosud nepřevzatého majetku nadále jeho vlastníkem, byť i v určitých směrech omezeným, pak nelze říci, že pouhým zabráním podle zákona č. 215/1919 Sb. nabyl stát vlastnického titulu k zabranému majetku, kdyžtě vlastnictví k němu ani právně na stát v této fázi provádění záborového zákona převedeno ještě nebylo, neboť jak právním, tak i faktickým vlastníkem zůstal dosavadní majitel“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3438/35 ze dne 15. 11. 1938, Boh. F 9307/1938). „Na návrh státního pozemkového úřadu uvedou knihovní soudy v patrnost zabraný majetek poznámkou, že majetek je zabrán podle zákona č. 215/1919 Sb. Poznámka ta nezakládá sama o sobě žádný nový právní stav, nýbrž je jen evidenčním opatřením za tím účelem, aby byl i zevně dokumentován zábor, nastavší již po zákonu samém (Boh. adm. 1127/1922)“ - Hácha, E., Hoetzel, J., Laštovka, K., Weyr, F. Slovník veřejného práva československého. Svazek III. Brno: Polygrafia, 1938, s. 338. Obdobně ve vztahu k „poznámce revise“ dle vládního nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných knihách. Proto je zcela nesprávné hovořit o pojmovém prolomení rozhodného data 25. února 1948 jenom proto, že aplikovaný zákon formálně nabyl účinnosti (kdykoliv) před rozhodným obdobím.

201. Pokud se navrhovatelé domáhají (namísto restitucí) „dokončení znárodňovacího procesu za tabulkové náhrady“ (odst. 30), přičemž tento účel mělo podle nich mít i ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., je nutno jen konstatovat, že navrhovatelé příznačně přehlédli platnou právní úpravu, jak je obsažena v ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., dle něhož ode dne účinnosti citovaného zákona se nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. I v širším kontextu je jejich požadavek ojedinělým, neboť právní i politický vývoj po roce 1989 šel zjevně jiným směrem. Ohledně účelu § 29 postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, část VII./a.

202. Ve vztahu k ustanovení § 5 písm. d) navrhovatelé uvádějí, že „neřeší pohledávky státu“, aniž by však uváděli důvod protiústavnosti. V této souvislosti je Ústavní soud odkazuje na dosavadní praxi dle § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 229/1991 Sb. a dle § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.

203. Podle ustanovení § 5 písm. i) platí, že skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, je znárodnění anebo vy vlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení spravedlivé náhrady. Ve vztahu k § 5 písm. i) navrhovatelé předkládají svéráznou argumentaci, která směšuje náhrady podle předpisů provádějících první pozemkovou reformu, výši a charakter těchto náhrad, na jedné straně a na druhé straně pak odškodňování podle restitučních předpisů. Poukaz na první pozemkovou reformuje zcela nepřípadný, neboť se jedná o zcela odlišný právní a ekonomický proces, který po roce 1989 nemá obdobu.

204. Bez ohledu na předložené námitky Ústavní soud zvážil, do jaké míry je adjektivum „spravedlivé“ v uvedeném kontextu dostatečné z hlediska jeho srozumitelnosti a jasnosti, tedy formálních nároků, které je nutno na právo klást. Jedná se o pojem neurčitý. Není např. zřejmé, zda „spravedlnost“ náhrady je vztahována k období vy vlastnění, nebo k dnešním podmínkám a úrovni ochrany základních práv. Zatímco samotná otázka vyplacení náhrady se pohybuje ve skutkové rovině pouze v poloze vyplacena/nevyplacena, otázka posouzení spravedlnosti, přiměřenosti a dalších aspektů se může jevit jako prakticky nerealizovatelná, zvážíme-li, že se jedná o skutečnosti, které nastaly před 60 lety, a rozsah dokazování o stavu, hodnotě a vlastnostech vyvlastňované věci by měl zahrnovat řadu dobových skutkových zjištění. Tento postup se jeví jako v praxi objektivně nemožný, a to bez ohledu na skutečnost, že uvedený časový odstup lze přičítat pouze státu.

205. Rovněž ani předchozí restituční předpisy tuto podmínku neobsahovaly. Zákon č. 87/1991 Sb. použil v ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) slova „vyvlastněním bez vyplacení náhrady“. Podobně zákon č. 229/1991 Sb. hovoří v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) o „vyvlastnění bez vyplacení náhrady“. K výkladu sporného pojmu tedy ani judikatura před dvaceti lety nemohla zaujmout výkladová stanoviska, na něž by dnes bylo možno navazovat.

206. V tomto kontextu proto text napadeného ustanovení vyvolává zásadní právní nejistotu o obsahu restitučního titulu § 5 písm. i) zákona č. 428/2012 Sb., což se jeví jako rozporné s čl. 1 odst. 1 Ústavy (principy právního státu). V aplikační praxi by v důsledku tohoto hrozil rozdílný a nepředvídatelný postup různých povinných osob a založení nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami.

207. Po derogaci ustanovení v uvedeném rozsahu jsou slovní vyjádření i účel uvedené restituční skutkové podstaty totožné s korespondujícími ustanoveními v předchozích restitučních zákonech, přičemž výklad těchto ustanovení již byl Ústavním soudem ustálen [nález sp. zn. IV. ÚS 126/97 ze dne 9. 6. 1999 (N 91/14 SbNU 253); nález sp. zn. IV. ÚS 8/2000 ze dne 22. 5. 2000 (N 71/18 SbNU 127) apod.].

208. Ve vztahu k ustanovení § 5 písm. j) navrhovatelé apodikticky tvrdí, že ustanovení „nelze aplikovat“ na tzv. Benešovy dekrety, aniž by uváděli důvod protiústavnosti. Řešením má být zrušení ustanovení ve slovech „postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody“. Ani s jednou rovinou úvah navrhovatelů se nelze ztotožnit. Není zřejmé, proč by právě uvedená restituční skutková podstata založená na „postupech porušujících ...“ měla být protiústavní, když se naopak jedná o důvod majetkové křivdy natolik křiklavý, že je srozumitelný i bez dalšího právního výkladu. Je naopak zcela charakteristickým rysem současného státu, že respektuje obecně uznávané demokratické a právní principy a lidská práva a svobody, a to včetně zmírnění důsledků zcela opačných postupů v relativně nedávné minulosti. Ve druhé rovině je nutno podotknout, že k aplikaci restitučních předpisů na případy majetkových křivd způsobených v rozhodném období protiprávní aplikací dekretů prezidenta republiky se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil, což navrhovatelé opět z nějakého důvodu přehlédli. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo „s okamžitou platností a bez náhrady“ (§ 1 odst. 1), takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí [nález sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 (N 87/18 SbNU 243)]. Obdobně to platilo i pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, [nález sp. zn. II. ÚS 317/96 ze dne 17. 12. 1997 (N 166/9 SbNU 425)]. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo k jeho zneužití. Ústavní soud rovněž uvedl, že podporuje tendenci obecných soudů přezkoumávat, zda rozhodnutí orgánu vydané v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [nález sp. zn. I. ÚS 15/98 ze dne 19. 1. 1999 (N 7/13 SbNU 45)]. Při posouzení otázky, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy bylo o splnění podmínek dle dekretů prezidenta republiky z r. 1945 rozhodováno a zda byly splněny [např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1136/2000 ze dne 31.8. 2000; nález sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995 (N 36/3 SbNU 267)]. Tato doktrína vede k neúspěchu těch osob, které uplatňují restituční nárok, přestože proces konfiskace byl završen před tzv. rozhodným obdobím [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1874/11 ze dne 21. 9. 2011; usnesení II. ÚS 155/03 ze dne 24. 6. 2003; usnesení sp. zn. III. ÚS 527/09 ze dne 2. 4. 2009; usnesení sp. zn. IV. ÚS 671/06 ze dne 17. 2. 2009 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Došlo-li k vydání konfiskačního rozhodnutí v rozhodném období, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, byť bylo vydáno na základě dekretu prezidenta [např. nález sp. zn. II. ÚS 156/95 ze dne 14. 2. 1996 (N 9/5 SbNU 63); nález sp. zn. III. ÚS 39/95 ze dne 13. 10. 1995 (N 60/4 SbNU 101)], soud je povinen zabývat se zkoumáním, zda toto správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy tím spíše, že se jedná o věc restituční, kde společným jmenovatelem je snaha o zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů. Správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny v případech restitučních řízení posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech [nález sp. zn. III. ÚS 225/96 ze dne 20. 2. 1997 (N 18/7 SbNU 123); nález sp. zn. IV. ÚS 738/01 ze dne 16. 6. 2003 (N 91/30 SbNU 375) a další rozhodnutí v něm citovaná]. To proto, že ,,[v] praxi Ústavního soudu se již vícekráte prokázalo, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. ... bylo totalitní mocí zneužito k zabavení majetku a k likvidaci třídních nepřátel, a to již v rozhodném období po 25. 2. 1948“ [nález sp. zn. II. ÚS 70/99 ze dne 2. 11. 1999 (N 152/16 SbNU 129); nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67)]. Tedy v obecné rovině není zřejmé, z jakého důvodu by měl Ústavní soud svou judikaturu měnit, dokonce s derogačními důsledky.

209. Ve vztahu k dalším restitučním skutkovým podstatám navrhovatelé a vedlejší účastníci nepředkládají konkrétní argumenty a Ústavní soud neshledal, že by výčet restitučních skutkových podstat v § 5 obsahoval ustanovení vymykající se dosavadním restitučním předpisům či dokonce ústavnímu pořádku.

XI/f

K § 6 a 7 (vydávání povinnými osobami)

210. Na ustanovení § 6 a 7 lze vztáhnout námitky navrhovatelů uvedené v části 5.8, kteří tvrdí, že „se má vydávat“ i majetek, který byl původně ve vlastnictví třetích osob, myšleno zřejmě ve vlastnictví jiných než oprávněných osob či jejich předchůdců, tedy „nevlastníkovi“. Pokud ustanovení § 6 i 7 ukládají povinné osobě povinnost vydat věc oprávněné osobě a stanovují explicitně v každém ze svých odstavců, že se musí jednat o věc, která náležela „do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností“, jedná se nepochybně o odkaz na ustanovení § 2 písm. a), které obsahuje definici tohoto pojmu. Jak již bylo vyloženo, vymezení pojmu „původního majetku“ je užší než dobová definice „církevního jmění“ a nezahrnuje věci sice církevnímu účelu věnované, vlastnicky však náležející třetím osobám. Takové věci již ostatně mohly být v minulosti předmětem restituce původním vlastníkům (eventuálně převodu na obce). Kromě toho, i pokud by měli navrhovatelé pravdu, bylo by nutno i v takovém případě nalézt důvod protiústavnosti takového postupu zákonodárce.

XI/g

K § 8 (výluky z vydání)

211. Ve vztahu k ustanovení § 8 písm. a) až g) zákona o vyrovnání s církvemi navrhovatelé a vedlejší účastníci neuplatňují konkrétní námitky. Tato ustanovení představují vyjádření ochrany veřejného zájmu jdoucího proti zájmu na zmírnění majetkových křivd, a to v zásadě obdobným způsobem, jak činily předchozí restituční zákony (viz např. § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; § 8 zákona č. 87/1991 Sb. apod.). Výjimku tvoří § 8 písm. h) zákona o vyrovnání s církvemi, který není založen na veřejném zájmu, nýbrž zjevně na politické dohodě. Přesto tato otázka zůstává v dispozici zákonodárce a uvedené ustanovení nemůže založit protiústavnost. Pokud navrhovatelé vytýkají právě uvedenému ustanovení, že „prohlašuje dekrety prezidenta Beneše za zdroj bezpráví“ a „ohrožuje tak samotný základ státu“, postačí konstatovat, že Ústavní soud se již k této otázce v zásadě vyjádřil při posouzení ustanovení § 5 písm. j), přičemž není zřejmé, v jakém smyslu má český stát spočívat na základech tvořených dekrety prezidenta republiky, navíc v nyní projednávaném kontextu církevního majetku konfiskovaného na základě zneužití dekretů prezidenta republiky po 25. 2. 1948. Argumentace k této otázce postrádá jakoukoliv vnitřní soudržnost, neboť sami navrhovatelé zároveň požadují zrušení části ustanovení § 5 písm. j), přičemž za „postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody“ považují právě dekrety prezidenta republiky, jejichž výsledky tak patrně chtějí zachovat. Rozpor s Ústavou v případě ustanovení § 8 zjištěn nebyl.

XI/h

K § 9 až 14 (postupy při vydávání)

212. Pokud vedlejší účastník 1) požaduje zrušení ustanovení § 9 v (nespecifikovaných) částech, protože zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke „splynutí osoby povinné a správního úřadu“, nebrojí tak ve skutečnosti vůči zákonu č. 428/2012 Sb., který v žádném svém ustanovení tento postup nezapříčiňuje ani nepředvídá, nýbrž vůči některým ustanovením zákona č. 503/2012 Sb. Ten však není předmětem návrhu na zrušení. Pokud vedlejší účastník 1) nesouhlasí s reorganizací státní správy (resp. pokud ji považuje za protiústavní), není cestou nápravy zrušení všech dřívějších zákonů, které obsahují vymezení působnosti a kompetencí.

213. Pokud vedlejší účastník 1) zpochybňuje samotnou nárokovou metodu restituce (s. 9, odst. 12), jak je obsažena v ustanoveních § 9 a 10, odkazuje Ústavní soud na komplex restituční judikatury své i obecných soudů, jak se poslední dvě desetiletí utvořila na podkladě zákonů, které byly založeny právě na metodě nárokové. Pokud považuje vedlejší účastník 1) výčtovou metodu za vhodnější, není zřejmé na základě čeho. Obtížně lze hovořit o důvodech plynoucích z „historického kontextu vztahu státu a církví“, neboť zákon č. 298/1990 Sb. (byť novelizovaný) představuje jediný případ, z něhož nelze činit obecné závěry. Výčtová metoda, jejíž legislativně-technické zvážení Ústavní soud ponechává na zákonodárci, se však pro vyšší riziko obsahových chyb nemusí jevit jako vhodná, jak se již v minulosti ukázalo. Řešení naturální restituce prostřednictvím výčtového zákona by vyžadovalo v praxi přílohy v rozsahu řádově desítek tisíc položek, což se může jevit již za hranicí proveditelnosti. Výčtový zákon však především není v právním státě zcela samozřejmým nástrojem v rukou zákonodárce. Tím má Ústavní soud na mysli ústavně významné pochybnosti o splnění nároků kladených na obecnost právního předpisu právě v případě výčtového zákona, které nelze v testu proporcionality překlenout jinak než poukazem na výjimečné důvody pro jeho přijetí [sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), část Vl./a; sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 56].

214. Co se týče námitky k postupu dle ustanovení § 11, konstatuje Ústavní soud, že se jedná toliko o jeden z praktických důsledků principu plynoucího ze zákona samotného (§ 18 odst. 4, dle něhož při aplikaci zákona musí být šetřen jeho účel, přičemž orgány veřejné moci poskytují oprávněným osobám součinnost) a z judikatury Ústavního soudu, který se zvláště v případě restitucí dlouhodobě snažil o omezování formalistických postupů a výkladů. Ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem.

XII.
Finanční náhrada a smlouva o vyrovnání

XII/a

K § 15 a 16 (obecná východiska)

215. Výše finanční náhrady, jak již bylo shora vysvětleno, nestojí a ani nemusí stát na ryze ekonomickém a matematickém základě. Toho by bylo ostatně obtížné dosáhnout i proto, že by pak měla například zahrnovat i náhradu za užívání státem odňatých nemovitostí, a to za dobu od jejich odnětí, případně alespoň za dobu protiústavní nečinnosti zákonodárce.

216. Ústavní soud i z důvodů respektování principu minimalizace zásahu a analogicky z důvodů, pro něž nemůže být například podroben ústavnímu přezkumu zákon o státním rozpočtu, neshledává okolností zakládající protiústavnost to, že zákonodárce stanovil výši finanční náhrady kombinovaným způsobem vycházejícím z více faktorů.

217. Vztah mezi státem a jednotlivými církvemi založený napadenými ustanoveními zákona a následně smlouvami, majícími však s ohledem na převažující konsenzuální prvek a politický přesah především povahu memorand, přináší přechod k nové úpravě poměru státu a církve. Pokud jde o vypořádání finanční náhrady, zakládá závazkový vztah, v němž má stát postavení dlužníka a jednotlivé církve a náboženské společnosti postavení věřitelů.

218. Ani z historické perspektivy ani v kontextu současného demokratického a právního státu Ústavní soud nepokládá dvoustranné řešení za protiústavní a má za to, že naopak zakládá důstojné vztahy mezi státem a církvemi a že - pokud jde o finanční vypořádání - by mělo být ideálním východiskem pro případné ekonomickými okolnostmi vynucené kroky vedoucí například ke změně „splátkového kalendáře“ či přizpůsobení okolnostem „inflačního indexu“ apod. Ani v dlouhodobé perspektivě nelze totiž očekávat, že by církve v České republice zanikly, naopak je třeba brát v úvahu okolnost, že veřejná moc se již v praxi neřídí tezí o historické či materiální podmíněnosti náboženství a jeho reliktním charakteru, z čehož vycházel zákon č. 218/1949 Sb.; současná právní úprava (zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) naopak působení církví a náboženských společností předjímá i do budoucna. Za takové situace je krajně nevhodným pojetí, které by stavělo stát a církve do vztahů konfrontačních a sporných; reprezentace obou stran by naopak měly nabádat k toleranci, porozumění a vzájemnému respektu.

XII/b

K § 15 a 16 (finanční náhrada a smlouva o vyrovnání)

219. Ustanovení § 15 odst. 1, 2 podmíněně přiznává taxativně vyjmenovaným církvím a náboženským společnostem podmíněnou „paušální finanční náhradu“ v zákonem stanovené výši, pokud neodmítnou podepsat smlouvu, jejíž obsahové náležitosti vymezuje § 16. Výše finanční náhrady pro jednotlivou dotčenou církev a náboženskou společnost činí:a) Apoštolská církev 1056336374 Kč
b) Bratrská jednota baptistů 227862069 Kč
c) Církev adventistů sedmého dne 520827586 Kč
d) Církev bratrská 761051303 Kč
e) Církev československá husitská 3085312000 Kč
f) Církev řeckokatolická 298933257 Kč
g) Církev římskokatolická 47200000000 Kč
h) Českobratrská církev evangelická 2266593186 Kč
i) Evangelická církev augsburského vyznání v České republice 118506407 Kč
j) Evangelická církev metodistická 367634208 Kč
k) Federace židovských obcí v České republice 272064153 Kč
l) Jednota bratrská 601707065 Kč
m) Luterská evangelická církev a. v. v České republice 113828334 Kč
n) Náboženská společnost českých unitám 35999847 Kč
o) Pravoslavná církev v českých zemích 1146511242 Kč
p) Slezská církev evangelická augsburského vyznání 654093059 Kč
r) Starokatolická církev v České republice 272739910 Kč

220. Ustanovení § 15 odst. 3, 4 vymezují podmínky vyplácení finanční náhrady ve třiceti splátkách, počínaje rokem 2013. Ustanovení odstavce 5 obsahuje inflační doložku a ustanovení odstavce 6 stanovuje, že finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění.

221. Navazující ustanovení § 16 odst. 1, 2 obsahují další formální a obsahové náležitosti „smlouvy o vypořádání,“ odst. 3, 4 upravují pro účely zákona otázky jednatelství, odst. 5, 6 upravují proces podpisu smluv a jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů a odst. 7 umožňuje soudní ochranu při nečinnosti vlády ve věci podpisu smluv.

222. Ustanovení § 17 odst. 1, 2, 3 upravují příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností, který bude po tři roky v plné výši a posléze v degresivní výši vyplácen dotčeným církvím po dobu sedmnácti let, a to v návaznosti na částku, kterou stát dosud vyplácel z titulů podle zákona č. 218/1949 Sb. Ustanovení odst. 4 určuje termín vyplacení a odst. 5 stanovuje, že finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění.

223. Předloženou problematiku je s ohledem na komplex námitek, které předložili zejména navrhovatelé a vedlejší účastník 1), nutno nejdříve rozdělit ve vztahu k ústavním ustanovením a principům, které na věc dopadají.

224. S ohledem na již vyložený účel napadeného zákona je především nutno poukázat na skutečnost, že nelze jednotlivá ustanovení (či jednotlivé instituty) zákona č. 428/2012 Sb. od sebe izolovat a vykládat samostatně. Podle § 1 je předmětem zákona jednak zmírnění majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem, a jednak vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. Tím se rozumí zajistit „předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností“ (viz preambuli zákona). Obdobně důvodová zpráva (dle http://www.psp.cz; k tisku č. 580, 6. období) uvádí, že cílem zákonodárce bylo řešit situaci, kdy financování církví a náboženských společností bylo upraveno zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tento zákon byl přijat v rámci perzekuce páchané po 25. únoru 1948, kdy byly církve totalitním státem zbaveny materiální a finanční základny jako předpokladu své nezávislosti a v celém rozsahu byly na základě zákona č. 218/1949 Sb. odkázány na příjmy ze státního rozpočtu. „Stát prostřednictvím institutu státního souhlasu reguloval počet duchovních a hradil jejich platy. Po roce 1989 se stát přihlásil k ochraně náboženské svobody a v Listině základních práv a svobod zaručil církvím a náboženským společnostem autonomii. Na rozdíl od období před rokem 1989 již stát počet duchovních nereguluje. Princip financování duchovních státem však nadále zůstává v platnosti, neboť církvím a náboženským společnostem dosud nebyl vrácen jejich majetek. Jelikož počet duchovních kontinuálně roste, zvyšují se nároky na státní rozpočet“ (s. 18). K ústavní naléhavosti problému též již citované závěry nálezů Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a judikatura navazující).

225. Z důvodové zprávy (s. 34) dále plyne, že při zvažování konkrétní podoby legislativního řešení byla zvažována varianta pouze naturální restituce, a to na základě zákona č. 229/1991 Sb. Tato varianta byla s ohledem na zcela nevyhovující důsledky pro úpravu vztahů státu a církví zavržena: naturální restituce by se v podstatě týkala pouze římskokatolické církve (98 % majetku). Ostatní církve a náboženské společnosti by tímto procesem takřka žádný majetek nezískaly a zůstaly by nadále závislé na financování ze státního rozpočtu. Náhrady za nevydávané pozemky by se poskytovaly podle cen platných v době přijetí zákona; současná realita však cenám z roku 1991 naprosto neodpovídá. Nečinnost zákonodárce trvající po dobu 20 let nelze přičítat k tíži oprávněných subjektů. Podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami kromě státu rovněž obce a další subjekty, což s naznačeným časovým odstupem může založit nové majetkové křivdy a řadu soudních sporů.

226. Z ústavního pořádku neplyne zákaz upravit spolu se zmírněním křivd i určité vztahy do budoucna. Restituční zákonodárství nikterak neabsolutizovalo snahu o obnovu majetkových vztahů k počátku rozhodného období, nýbrž bralo ohled na současný politický či veřejný zájem (v právním smyslu). Klasickým příkladem uvedeného je realizace ekonomické doktríny liberální ekonomické transformace, v níž restituce plnily primárně funkci deetatizace společenského bohatství, viz např. Cepl, V. The Transformation of Hearts and Minds in Eastern Europe. In Cato Journal, Vol. 17, No. 2, Fall 1997: „As for restitution, the practical motivation for it was to jump start the economy by placing property into the hands of citizens so that they could immediately become private economic actors“ („Pokud jde o restituce, jejich praktickou motivací bylo rychlé nastartování ekonomiky tím, že se majetek vložil do rukou občanů, aby se z nich okamžitě mohli stát soukromí ekonomičtí aktéři“), rovněž nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 95. Uvedené se pak promítalo i v konkrétních parametrech restitučních zákonů (vymezení osobních, věcných a časových dopadů zákonů, výluky z vydání věci apod.).

227. V tomto je i konkrétní podoba záměru ukončit přímé financování církví a náboženských společností s cílem ekonomické odluky od státu v zásadě politickým rozhodnutím. V rozsahu určení hodnoty nevydávaného majetku a co do rozložení výplaty finanční náhrady ve splátkách se jedná o ekonomické uvážení zákonodárce s ohledem na rozpočtové možnosti státu.

228. Předmětem následujícího posouzení je princip finanční náhrady (§ 15), která má ve vztahu k jednotlivým církvím proměnlivý charakter (různý poměr mezi restituční náhradovou složkou a vyrovnávací složkou), a dále princip přechodného období degresivního přímého financování (§ 17). Vzhledem k charakteru námitek, kdy pouze v jednom případě navrhovatelé a vedlejší účastníci namítají porušení základního práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) a v dalším toliko obecně formulovanou diskriminaci a nerovnost (neakcesorickou; v důsledku libovůle zákonodárce), pohybuje se Ústavní soud pouze na půdorysu testu racionality právní úpravy. Samostatné hodnocení následně přináší otázka náboženské neutrality státu dle čl. 2 odst. 1 Listiny.

XII/c
Test racionality (obecné vymezení)

229. Ve vztahu k zákonům upravujícím hospodářské otázky (daně, veřejné podpory, regulace hospodářské činnosti) se Ústavní soud již v minulosti vyslovil pro zachování maximální míry zdrženlivosti. Pro posouzení ústavnosti zákona pak opakovaně použil tzv. test racionality (rational basis test). Testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle, a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.), nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.)]. Pravidelnou součástí testu racionality je pak posouzení, zda napadené ustanovení není zjevně důsledkem svévolného rozlišování (diskriminace). Převažujícím rysem materie, na níž byl dosud test racionality aplikován, bylo dotčení (navrhovateli chápané jako porušení) hospodářských nebo sociálních práv obsažených v Listině, resp. rovnosti v oblasti těchto práv. Pro test racionality v rozsahu majetkového vyrovnání zůstává otázka, zda napadená právní úprava je v rozumném vztahu k legitimnímu cíli, a není zjevně důsledkem svévolného rozlišování (vyloučení libovůle). Při zvýšeném úsilí, které musel Ústavní soud věnovat identifikaci ústavněprávních námitek v obsáhlých návrzích s různorodou vnitřní strukturou, je možno formulovat následující problematické okruhy. Lze říci, že společným rysem námitek je otázka rovnosti, resp. diskriminace mezi oprávněnými osobami navzájem i ve vztahu k třetím osobám. Posouzení bylo učiněno - s ohledem na námitky nerovnosti a diskriminace na základě částek vyplácených z titulů podle § 15 a 17 - na podkladu zmíněného testu racionality.

XII/d

K § 15 odst. 1, 2 (tvrzený rozpor s čl. 11 odst. 1 ve spojení čl. 3 odst. 1 Listiny)

230. Jednou z námitek navrhovatelů a vedlejšího účastníka 1) je námitka porušení rovnosti v restitučních vztazích, zejména co do výše finanční náhrady, čímž má být porušen rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny [navrhovatelé odst. 51, 53; vedlejší účastník 1) odst. 18-22, 27]. Zejména podle přesvědčení vedlejšího účastníka 1) se má jednat o porušení akcesorické rovnosti (čl. 3 odst. 1 Listiny).

231. Základní práva třetích osob dle čl. 11 Listiny (samostatně či ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny) nej sou dotčena. Je nutno především zdůraznit, že finanční náhradou nemůže být dotčeno základní právo či hospodářské a sociální právo třetích osob, neboť finanční náhrada je součástí toliko vztahu mezi státem a oprávněnou církví nebo náboženskou společností. Pokud vedlejší účastník 1) tvrdí, že ustanovením § 15 odst. 2 je založeno porušení čl. 11 odst. 1 Listiny („Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“), a to ve vztahu „k osobám jiných restituentů, jimž se ze stejného titulu (náprava některých majetkových křivd způsobených komunistickým režimem) dostalo rovněž určité náhrady za jejich původní majetek, který podle restitučních zákonů nebyl, popř. již nemohl být vydán“ (odst. 27) ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny, konstatuje Ústavní soud, že porušení tohoto základního právaje pojmově vyloučeno. Ustanovení čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny míří na již zmíněnou praxi komunistického režimu po roce 1948, kdy právní řád (včetně ústav) znal různé druhy vlastnictví pro různé skupiny osob, čemuž potom odpovídal i různý stupeň právní (soudní) ochrany (v tomto kontextu je nutno připomenout námitky založené na tzv. teorii veřejného vlastnictví). Vlastnické právo založené postupem podle § 15 odst. 1, 2 však nepřináší žádnou modifikaci institutu vlastnictví ani na straně oprávněných osob ani na straně třetích osob. Jinými slovy řečeno, církevním subjektům je na základě zákona č. 428/2012 Sb. zakládáno stejné vlastnické právo jako kterékoliv jiné oprávněné osobě, resp. kterémukoliv jinému vlastníku v jurisdikci České republiky. Proto ani eventuálním odstraněním § 15 odst. 1, 2 nedojde k žádné změně v obsahu a ochraně vlastnictví na straně třetích osob. Ke korektnímu použití argumentu založeného na čl. 11 odst. 1 větě druhé Listiny viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 48/06 ze dne 9. 12. 2008 (N 217/51 SbNU 697; 54/2009 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 12/06 ze dne 2. 7. 2008 (N 121/50 SbNU 31; 342/2008 Sb.). K otázce neakcesorické rovnosti restituentů podle různých restitučních zákonů viz dále.

XII/e

K § 15 odst. 1, 2 (finanční náhrada i církvím bez restitučního nároku)

232. Ustanovení § 15 odst. 2 zakládá podmíněný nárok na finanční náhradu, a to ve stanové výši (viz uvedenou tabulku). Vzhledem k účelům zákona č. 428/2012 Sb. má tato finanční náhrada smíšený charakter: v rámci finanční kompenzace bude církvím celkem vyplaceno 59 mld. Kč v průběhu 30 let při rozdělení mezi církve a náboženské společnosti v poměru: 80 % římskokatolická církev, 20 % ostatní církve a náboženské společnosti (důvodová zpráva, s. 37). Finanční náhrada podle § 15 tak nemá čistě kompenzační (restituční) charakter, nýbrž zákonodárce jí sledoval částečné vyrovnání v postavení dotčených církví a náboženských společností oproti Církvi římskokatolické. V tomto je nutno upozornit, že ani ustanovení § 15 nekonstruuje finanční náhradu ve vztahu k tržním cenám jednotlivých nevydávaných nemovitostí. Kompenzační a vyrovnávací složka finanční náhrady je tak zjevně rozdílná u každé jednotlivé církve a náboženské společnosti: u Církve římskokatolické je dána plná kompenzační (restituční) složka, u církví jiných může vyrovnávací složka zcela převažovat (část nebo celá finanční kompenzace bude vyplacena nad rámec původního majetku). Konkrétní poměry obou složek finanční náhrady u každé jednotlivé církve jsou pro posouzení ústavnosti irelevantní. Na tento poměr kompenzační (restituční) a vyrovnávací složky finanční náhrady míří námitky vedlejšího účastníka 1) - odst. 17 a násl, který ve vztahu k vybraným církvím zpochybňuje existenci majetkových křivd, jak je definuje § 5. Přesto následně cituje z důvodové zprávy, že „hlavní zásadou je uspořádání majetkových poměrů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi s cílem postupného vytvoření modelu samofinancování církví a náboženských společností a jejich úplné ekonomické odluky od státu.“. V tomto kontextu namítá, že vyplacení finanční náhrady vede ke zcela opačnému výsledku, tedy k „připoutání státu a registrovaných církví, obdařených finanční náhradou, k sobě právním poutem věřitele (církev) a dlužníka (stát).“.

233. Ve vztahu k různému charakteru podílů jednotlivých církví na finanční náhradě je Ústavní soud názoru, že 1. částečná redistribuce (modifikace) finanční náhrady mezi jednotlivé církve v omezeném rozsahu je v politické dispozici zákonodárce a že 2. již vyslovený souhlas dotčených církví a náboženských společností vylučuje protiprávnost, resp. ústavně relevantní nerovnost oprávněných osob. K otázce ad 1. Ústavní soud dodává, že pokud zákonodárce koncipuje vztahy státu a církví do budoucna, není formální historická spravedlnost (rovnost oprávněných osob) jediným kritériem, kterým je nutně vázán. Zvláště pokud vztah státu a církví prošel tolika zásadními změnami jako ve 20. století, je politické uvážení s ohledem na změněné společenské a hospodářské podmínky, a rovněž s ohledem na přizpůsobení se jednotlivých církví těmto změnám, namístě. Doporučení Benátské komise ve vztahu k zákonům upravujícím otázky náboženství a vyznání např. hovoří v kontextu současného právního státu při majetkovém vyrovnání s církvemi o potřebě zvláštní „citlivosti“ [Guidelines for legislative reviews of laws affecting religion or belief, CDL-AD(2004)028, bod J.4]: „In many cases, State-financing schemes are directly tied to historical events, (such as returning property previously seized unilaterally by the State), and any evaluations must be very sensitive to these complicated fact issues.“ [„V mnoha případech se pravidla pro státní financování přímo vážou k historickým událostem (jako je vracení majetku dříve státem jednostranně odebraného) a jakékoli posuzování musí být k těmto komplikovaným skutkovým otázkám velmi citlivé.“]. Pokud v sobě otázka majetkového vyrovnání obsahuje ukončení dosavadního modelu přímého státního financování, jeví se metoda restituce (naturální, relutární) nikoliv jako cíl, nýbrž jen jako jedna z forem k dosažení tohoto cíle. Naznal-li zákonodárce, že důraz na čistě restituční principy při majetkovém vyrovnání může znamenat v současných podmínkách nepřiměřenou tvrdost, která by negativně dopadla na nekatolické církve a náboženské společnosti, lze to odůvodnit ohledem na důvěru těchto církví v zákon č. 218/1949 Sb., jemuž se řada aktivit církví při absenci jiného výhledu nutně přizpůsobila. Účelem zákona č. 428/2012 Sb. nepochybně není náhlé omezení či ukončení (zpravidla dlouhodobých) aktivit nekatolických církví, které nebyly významnějšími vlastníky zemědělských nemovitostí k25. 2. 1948. Ad 2. je nutno též připomenout, že poměr částečné redistribuce finanční náhrady mezi jednotlivé církve a náboženské společnosti byl od počátku koncipován jako (politická) dohoda mezi dotčenými církvemi a náboženskými společnostmi (viz přílohu vyjádření vlády „zaslání výsledku dohod církví na rozdělení finanční náhrady za nevydaný původní církevní majetek“), což tedy není až tak podstatné, jako spíše související fakt, že následný právně relevantní souhlas dotčených církví a náboženských společností byl dán prostřednictvím smluv dle § 16, v nichž je otázka podílů jednotlivých církví a náboženských společností na finanční náhradě stipulována (viz smlouvy o vypořádání založené vládou do spisu na základě žádosti Ústavního soudu).

234. Ve vztahu k tvrzenému efektu vytvoření ještě větší závislosti církví na státu prostřednictvím splátek je nutno zdůraznit, že vedlejší účastník 1) ne zcela přesně vystihuje logiku závěrů Ústavního soudu. Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 totiž plyne, že protiústavnost spočívá ze strany státu v jednostranném a do značné míry politickém rozhodování o výši plnění podle zákona č. 218/1949 Sb. při odkládání vypořádání historického majetku církví: ,,[M]odel tzv. hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností, pokud by byl pojímán jako plnohodnotná alternativa k vypořádání historického majetku církví a náboženských společností, není dostatečnou zárukou svobod plynoucích z čl. 16 odst. 1 Listiny, zvláště pak nezávislosti (dotčených) církví a náboženských společností na státu podle čl. 16 odst. 2 Listiny. Pro správné pochopení těchto úvah je nutno zdůraznit, že Ústavní soud nyní neprovádí ekonomickou analýzu nároků oprávněných církví plynoucích ze zákona č. 218/1949 Sb. v poměru ke skutečnému plnění státu, nýbrž hovoří obecně o mechanismu, kdy je to výhradně stát, který dotčeným církvím a náboženským společnostem zákonem přiznává řadu titulů tzv. hospodářského zabezpečení, zároveň však de facto sám určuje, jaká celková částka na tyto výdaje bude vynaložena, čímž prakticky jednostranně rozhoduje o míře ekonomické závislosti dotčených církví a náboženských společností na státu“ (bod 103). V tomto je finanční náhrada podle § 15 koncipována zcela odlišně, především splátky nejsou - každoročně - závislými na (politických) rozpočtových prioritách a vytváří pro církve a náboženské společnosti určitý výhled, byť časově omezený ukončením přímých plateb. Je nutno znovu zdůraznit, že protiústavní závislost církví na státu nebyla v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 formulována ve vztahu k ekonomickým úvahám o skutečných hospodářských nákladech církví a výši skutečného plnění od státu podle zákona č. 218/1949 Sb. Přestože celková výše částky z titulů dle § 15 odst. 2 a § 17 může pro jednotlivé církve znamenat dočasně vyšší či celkově nižší příjem od státu, než by činil potenciální příjem podle zákona č. 218/1949 Sb., nejedná se o založení závislosti ve výše uvedeném smyslu. Podobně ani uplynutí přechodného období podle § 17, resp. vyplacení splátek podle § 15 odst. 3, nezakládá - i při možných ekonomických problémech konkrétní církve - protiústavní závislost na státu.

235. Ve vztahu ke skutečnosti, že podíly jednotlivých církví na finanční náhradě podle § 15 odst. 2 neodpovídají jejich podílu na původním majetku, tedy Ústavní soud uzavírá, že v testu racionality obstojí, neboť vede k odstranění hospodářské závislosti církví na státu, resp. zmírňuje (spolu s nároky dle § 17) účinky okamžitého zrušení tzv. hospodářského zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb., do jisté míry vyrovnává historicky podmíněné rozdílné majetkové poměry různých církví a náboženských společností, čímž minimalizuje náhlé negativní účinky aktů veřejné moci na činnost církví (a náboženskou svobodu obecně). Výše uvedené zároveň neumožňuje závěr o protiústavní libovůli zákonodárce. Je nutno podotknout, že tento argument navrhovatelů a vedlejších účastníků by ani teoreticky nemohl vést k paušálnímu zrušení napadené právní úpravy ve vztahu ke všem dotčeným církvím, nýbrž toliko ve vztahu k těm církvím, jejichž výše finančního příspěvku obsahuje vyrovnávací složku nad rámec čistě restituční náhrady.

236. Je nutno též připomenout, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ani v žádném navazujícím nálezu nebyl vysloven požadavek na okamžité zrušení zákona č. 218/1949 Sb. bez dalšího (bez přechodného období, bez politické úvahy při uspořádání budoucích vztahů), naopak byla zdůrazňována (od počátku 90. let zřejmá) „objektivní potřeb[a] přijmout takovou komplexní právní úpravu, jejíž příprava vzhledem k širším souvislostem vztahu státu a církví vyžaduje koncepční přístup“ (např. sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 23). Právě pro politický aspekt problematiky, který se projevil nad rámec čistě restituční složky zákona, odmítl Ústavní soud po plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 aktivistickou ingerenci moci soudní v uvedené oblasti.

XII/f

K § 15 odst. 1, 2 (okruh oprávněných osob)

237. Zejména vedlejší účastník 1) dospívá k závěru, že svévole zákonodárce je založena kritériem pro výběr příjemců finanční náhrady. Po podrobném rozboru zjišťuje, že kritériem nebyla majetková křivda, nýbrž právo církve „být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností“ ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. Poukazuje na skutečnost, že ke dni 31. 12. 2012 existovaly další registrované církve, kterým právo „mohlo být podle zákonné úpravy platné do konce roku 2012 přiznáno“, které však „o financování státem nestály a nestojí“, pročež nebyly do okruhu oprávněných osob podle § 15 odst. 2 zařazeny. Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem má spočívat protiústavní nerovnost. Je nutno upozornit, že přiznání zvláštního práva na státní financování dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. bylo podle úpravy účinné do 31. 12. 2012 závislé na podání návrhu ze strany církve či náboženské společnosti ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. 420/2011 Sb. Přiznání zvláštních práv je proto (při splnění zákonných podmínek) v zásadě v dispozici registrovaných církví a náboženských společností, neboť tato práva nenastupují ze zákona automaticky. Proto nelze hovořit o protiústavní diskriminaci církví, které o „hospodářské zabezpečení“ v minulosti neprojevily zájem, pokud takto pouze v důsledku vlastního rozhodnutí zůstaly mimo okruh oprávněných osob podle § 15 odst. 1 a § 17. Uvažované kritérium existence práva na tzv. hospodářské zabezpečení bylo ostatně známo již z parametrů předchozího návrhu zákona (2008). Stejnou protiústavnost by mimochodem museli vedlejší účastníci spatřovat v realitě hospodářského zabezpečení do 31. 12. 2012, kdy vedle sebe existovaly tytéž církve, kterým bylo na základě návrhu zvláštní právo přiznáno, a registrované církve, které návrh na přiznání zvláštního práva nepodaly, ačkoliv mohly. Nesprávný náhled vedlejších účastníků potvrzuje i skutečnost, že přes výčet uvedený v § 15 odst. 2 nesplnila o své vlastní vůli jedna z dotčených církví podmínku stanovenou v § 15 odst. 1 (neodmítnutí uzavřít smlouvu), což rovněž nelze interpretovat jako skutečnost zakládající protiústavní nerovnost mezi dotčenými církvemi a náboženskými společnostmi.

238. Je nutno zdůraznit, že konstrukce tzv. zvláštních práv přiznatelných na základě registrace II. stupně (též akreditace), resp. klíčová ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., byla předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02. K otázce vícestupňové registrace srov. rovněž např. rozsudek ESLP Religionsgemeinschaft der Zeugen Jehovas (Náboženská společnost Svědkové Jehovovi) a další proti Rakousku ze dne 31. července 2008, č. 40825/98, § 96. Uvedená konstrukce tzv. zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která je již bez práva být financována podle zákona č. 218/1949 Sb. zachována i po 1. 1. 2013, tedy ani sama o sobě nezpůsobuje protiústavní diskriminaci registrovaných církví.

239. Navrhovatelé v odstavci 29 c) zvláště namítají, že finanční náhrada je poskytována (z hlediska původního majetku) „nevlastníkovi“, tedy dotčené církvi a náboženské společnosti jako celku, nikoliv jednotlivým církevním subjektům. V tomto smyslu mají po formální stránce navrhovatelé pravdu. Zároveň však nepředkládají žádnou argumentaci, proč by - zvláště v kontextu právní formy církví a náboženských společností podle zákona č. 3/2002 Sb. - mělo jít o postup protiústavní. Navrhovatelé se v rovině podústavního práva mýlí v tom, že registrovaná církev je ve vztahu k jednotlivým církevním právnickým osobám „cizí osobou“. Podle § 15a zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mohou církevní právnické osoby (tzv. „evidované právnické osoby“) vznikat na základě návrhu k evidenci podaného orgánem registrované církve a náboženské společnosti, totéž platí o návrhu na zrušení evidence, a podle § 26 odst. 1 písm. c) téhož zákona zanikají na základě zrušení evidence, zanikne-li registrace církve a náboženské společnosti, jejíž orgán tuto právnickou osobu navrhl k evidenci. Církevní právnická osoba „uvnitř“ registrované církve či náboženské společnosti je po formální stránce samostatným subjektem práv, z hlediska svého účelu je však toliko jednotkou registrované církve a na její existenci je závislá. Z uvedeného pramení v praxi i různá jednatelská omezení, která orgány registrované církve pro církevní právnickou osobu stanovují apod. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že „specifikum [v nynějším kontextu majetkového vyrovnání] může - i s ohledem na uvážení zákonodárce - vyplynout ze samotné organizační podstaty jednotlivé církve nebo náboženské společnosti, kdy konkrétní podoba vypořádání nemusí směřovat vůči individuálním subjektům, nýbrž podle okolností i vůči církvi či náboženské společnosti jako celku ... Pokud majetková křivda způsobená formálně jednotlivé církevní právnické osobě byla, s ohledem na organizační strukturu a vnitřní vazby církví, zamýšlena a realizována jako akt protiprávní represe vůči celé (příslušné) církvi, zahrnuje pozitivní odpovědnost zákonodárce i uvážení vhodné podoby úpravy těchto celkových vztahů“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 91). Z hlediska daného církevního účelu a ochrany čl. 16 odst. 1, 2 Listiny je tedy nepochybně dána právně relevantní spojitost mezi registrovanou církví a jednotlivými právnickými osobami, které jsou později zřizovány podle příslušných zákonů s již konkrétně vymezeným posláním (farnosti, sbory, charity, diakonie, školy, sociální ústavy, zdravotnická zařízení apod.).

240. Je nutno též podotknout, že obavu vedlejšího účastníka 1) o „osud jiných registrovaných církví a náboženských společností“ (odst. 18, s. 13) nelze zhojit zrušením zákona č. 428/2012 Sb., neboť i při zrušení zrušovacího ustanovení § 19 bodu 1 (k tomu však dále) by zrušený zákon č. 218/1949 Sb. v legislativním smyslu „neobživl“, tedy že eventuální další právní úprava je plně v rukou zákonodárce. Zároveň je možno nad rámec námitek poznamenat, že při politickém rozhodnutí zrušit systém tzv. hospodářského zabezpečení, je stanovení určitého kritického časového okamžiku, po němž již uvedené zvláštní právo nebude přiznáno, nevyhnutelným. Zákon č. 428/2012 Sb. především není založen na obecné povinnosti státu pečovat o všechny církve a náboženské společnosti (čímž nejsou dotčeny pozitivní povinnosti státu na poli základních práv), nýbrž na povinnosti vyrovnat se v současných ústavních podmínkách s určitým historickým dědictvím, které po právní stránce zákon č. 218/1949 Sb. pro demokratického zákonodárce představoval.

241. Pokud se tedy jedná o stanovení okruhu dotčených církví a náboženských společností podle § 15 odst. 1, 2 zákona o vyrovnání s církvemi na základě kritéria existence zvláštního práva na „hospodářské zabezpečení“ dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012, nejedná se ze strany zákonodárce o postup svévolný, nýbrž zcela racionálně vystihující dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi právě na základě zákona č. 218/1949 Sb., který byl zákonem č. 428/2012 Sb. zrušen.

XII/g

K § 15 odst. 1, 2 (výše finanční náhrady)

242. Navrhovatelé a vedlejší účastník 1) dále v zásadě shodně namítají, že právní úprava § 15 odst. 2 je protiústavní s ohledem na celkovou výši finanční náhrady, přičemž zpochybňují její vazbu na rozsah a hodnotu původního majetku. Vedlejší účastníci uvádí, že „nikde v zákoně ani v důvodové zprávě“ není uveden přesný seznam majetku, na základě něhož se dospělo k ocenění (odst. 19). Dále podle vedlejšího účastníka 1) není zřejmé, zda do souhrnu nahrazovaného majetku byl zohledněn zákon č. 298/1990 Sb., majetek vydaný tzv. exekutivní cestou vletech 1996 až 1998 a částky vydané z titulu tzv. hospodářského zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb. Dále pak navrhovatelé uvádějí, že ,,[č]ástka při odškodňování za údajně nevydaný majetek je diskriminační (církvím se vyplácí náhrada za údajně tržní ceny, všem ostatním restituentům, ale i osobám, kterým byl od roku 1919 zabírán majetek na základě pozemkové reformy, za ceny tabulkové)“ - odst. 29 b), obdobně část 5.9, odst. 50, že neexistuje povinnost státu cokoliv nahrazovat, zvláště ne v tržních cenách (část 5.9, odst. 49), že ESLP „akceptoval i velmi nízkou náhradu, když projednával tzv. pilotní projekt proti Polsku ve věci odškodnění za majetek ponechaný za řekou Burg“ (správně „Bug“; část 5.9, odst. 51), že během roku 1949 byly na církve vynaloženy vyšší objemy prostředků než v předchozích letech (část 5.9, odst. 52). Rovněž navrhovatelé pochybují o rozsahu původního majetku, který se má nahrazovat. Církvím se má podle jejich názoru „vyplácet náhrada za větší majetek, než jim [po revizi pozemkové reformy] měl zůstat“ (část 5.10, odst. 56).

243. Z předložených námitek není zřejmé, které z nich mají podporovat tvrzení protiústavnosti zákona, resp. konkrétního ustanovení. Z hlediska ústavnosti právní úpravy je nutno se zaměřit na otázku výše celkové náhrady podle § 15 odst. 2 a otázku rovnosti restituentů, kterým byla podle některého z restitučních zákonů rovněž „finanční náhrada“ vyplácena.

244. Pokud jde o celkový rozsah původního majetku (resp. rozsah majetku nahrazovaného podle § 15) zdůrazňuje Ústavní soud, že předmětem řízení před Ústavním soudem nemůže být skutkové dokazování stran přesných výměr původního majetku, neboť tato skutečnost nemá vazbu na ústavnost napadeného zákona.

245. Podle důvodové zprávy tvořila (k 25. 2. 1948) velikost původního majetku církví a náboženských společností: lesní půda 181326 ha, zemědělská půda 72202 ha, vodní plochy 3611 ha, zastavěné plochy 600 ha, ostatní plochy 3894 ha, budovy 324 ha. Pozemky ve správě Pozemkového fondu České republiky dotčené ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., evidované k 1. 5. 2011, tvořily výměru: zemědělské pozemky (orná půda, trvalý travní porost, chmelnice, vinice, ovocný sad, zahrada) 32760 ha, vodní plocha 709 ha, ostatní plocha 1995 ha, zastavěná plocha a nádvoří 127 ha, lesní pozemky (určené k plnění funkce lesa) 37 ha, druh neurčen (bez uvedení druhu pozemku) 12784 ha, celkem 48412 ha. Lesy České republiky, s. p., evidovaly k 28. únoru 2011 ve své správě původní majetek církví a náboženských společností o celkové výměře 151777 ha lesních pozemků, 33,7 ha pozemků zastavěné plochy a nádvoří a z toho 11,7 ha zastavěných ploch budov.

246. Vznesené námitky jsou dvojí intenzity: a) rozsah původního majetku zahrnuje i nemovitosti, na něž se vztahoval zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, čímž byly údaje v důvodové zprávě nadhodnoceny o několik řádů oproti skutečnosti; b) rozsah původního majetku, jak je obsažen v důvodové zprávě, při nedostatku dalších podkladů není přesný.

247. K oběma námitkám je nutno uvést, že ze samotného zákona č. 428/2012 Sb. neplyne, že by se v případě finanční náhrady podle § 15 odst. 1, 2 mělo jednat o výsledek konkrétní ekonomické či matematické metody, která by byla aplikována na konkrétní soubor majetku, zvláště s ohledem na výše uvedený účel finanční náhrady, který má proměnlivý poměr náhradové a vyrovnávací složky ve vztahu ke každé z církví. Ze zákona tedy neplyne, že by předpokládal konkrétní identifikaci nahrazovaného majetku a jeho ocenění konkrétní ekonomickou metodou, přičemž souhrn částek by pak představoval celkovou sumu finanční náhrady. Z hlediska testu ústavnosti zákona s rozpočtovými dopady je rozhodující, do jaké míry má částka finanční náhrady elementární vazbu na dostupné údaje a cenové relace, tedy zda napadená ustanovení § 15 odst. 1, 2 nejsou výsledkem iracionálního chování zákonodárce, náhodných změn (omylů) v průběhu legislativního procesu apod. [mutatis mutandis nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), bod 72; nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 51; nález sp. zn. Pl. ÚS 20/09 ze dne 15. 11. 2011 (N 195/63 SbNU 247; 36/2012 Sb.), bod 25].

248. K námitce sub a) je nutno dodat, že vychází z nesprávného předpokladu, že nemovitosti spadající pod zákon č. 142/1947 Sb. jsou (mají být) vyloučeny z restitučního zákonodárství z toho důvodu, že majetková křivda měla nastat před rozhodným datem 25. 2. 1948. Pro zařazení do rozhodného období je rozhodné, kdy nastala majetková křivda, nikoliv kdy nastala účinnost zákona. Zákon č. 142/1947 Sb. byl přijat 11. července 1947, s účinností od 12. srpna 1947, byl však v rozhodném rozsahu realizován až po 25. únoru 1948. Prováděcí vládní nařízení č. 1/1948 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení zákona o revisi první pozemkové reformy, nabylo účinnosti až 9. ledna 1948. Podle tohoto nařízení musela být vlastníkovi dána výpověď tak, aby půda mohla být převzata vždy k 1. březnu nebo 1. říjnu běžného roku. V § 23 odst. 1 vládního nařízení č. 1/1948 Sb., ve znění vládního nařízení č. 90/1948 Sb., bylo stanoveno, že výpověď z hospodaření na přejímaných nemovitostech podle § 12 náhradového zákona, tzn. zákona č. 329/1920 Sb. z. n. budiž dána aspoň tříměsíční, a to tak, aby převzetí půdy se mohlo uskutečnit buď ke dni 1. března, nebo 1. října běžného roku s tou výjimkou, že pro převzetí půdy ke dni 1. března 1948 stačí výpověď jednoměsíční. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na výklad k § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Je tedy rovněž nerozhodná hypotetická úvaha navrhovatelů, kolik nemovitostí vlastníku „mělo zůstat“ po pozemkové reformě a její revizi, když podobná úvaha se neuplatnila ani ve vztahu k ostatním restituentům podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb.

249. K námitce sub b) je nutno dodat, že přezkum ústavnosti není založen na ověřování výměr původního majetku. Z hlediska výše vymezených kritérií je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda existují vazby uvedených výměr na údaje, které měl zákonodárce a Ústavní soud k dispozici, zda tedy právní úprava není výsledkem iracionálního chování zákonodárce či náhodných změn (omylů) v průběhu legislativního procesu. V takovém případě je požadavek vedlejšího účastníka 1) na přesnost (plynoucí z požadavku na položkový seznam původního majetku) podstatně relativizován ve prospěch ověření základu údaje o původním majetku zejména v uvedeném rozsahu lesní půdy 181326 ha a zemědělské půdy 72202 ha. Tyto údaje však nebyly ze strany navrhovatelů ani vedlejších účastníků podstatným způsobem zpochybněny.

250. Vláda ve svém vyjádření především konstatuje, že při přípravě návrhu zákona byly přezkoumány dostupné archivní materiály k rozsahu církevního majetku. V důsledku povodní z roku 2002 nyní nejsou k dispozici údaje o původním církevním majetku z období revize první pozemkové reformy. Byly proto využity údaje vztahující se k provedení první pozemkové reformy, a to i vzhledem ke kvalitě, kterou úředníci v období 1. republiky oproti období po II. světové válce odváděli. K tomu vláda ve svém vyjádření považuje za nezbytné dodat, že první pozemková reforma se vztahovala pouze na velkostatky se zemědělskou půdou nad 150 ha nebo veškerou půdou nad 250 ha. Církevní statky s menší výměrou, např. pozemky farností, menší statky řádů a kongregací v těchto číslech zahrnuty nejsou. Dále zde chybí církevní majetek nabytý v druhé polovině 30. let nákupy, dary a dědictvími, který nebyl přihlášen do první pozemkové reformy jako církevní. Rovněž jakékoliv údaje o majetku přihlášeném k revizi první pozemkové reformy neobsahují statky s menší výměrou, na které se revize první pozemkové reformy nevztahovala (hranice byla 50 ha, resp. 30 ha), což se vedle farního majetku týká i majetku nekatolických církví a náboženských společností. Z dat poskytnutých Pozemkovým fondem České republiky a Lesy České republiky, s. p., vyplývá, že pouze tyto dvě instituce obhospodařovaly v roce 2011 cca 200 tis. ha původního církevního majetku. Značná část původního církevního majetku se přitom dále nachází ve vojenských Újezdech, v národních parcích a ve vlastnictví obcí, krajů a fyzických a právnických osob.

251. Je zároveň zřejmé, že stát (žádný z jeho orgánů) v minulosti nevedl a ani dnes nevede samostatný seznam církevního jmění ani církevního majetku ve vlastnictví oprávněných osob či jejich právních předchůdců ani seznam původního majetku, jak je vymezen v § 2 písm. a). Podle dostupné literatury, na kterou částečně odkazují důvodová zpráva a vyjádření vlády, podléhalo v případě katolických institucí záboru během první pozemkové reformy v historických zemích 58964 ha zemědělské a 238639,04 ha veškeré půdy (Otáhal, M. Římskokatolická církev a první pozemková reforma. In: Černý, B. et al. Církve v našich dějinách. Praha: Orbis, 1960, s. 132). Součet je založen na údajích z Voženílek, J. Předběžné výsledky pozemkové reformy. Praha, 1930, a z Červinka, E. Jak byla provedena pozemková reforma na velkostatcích římskokatolické církve. Praha, 1933. Zároveň bylo konstatováno, že prováděním první pozemkové reformy zůstal pozemkový majetek církve „v podstatě zachován“, neboť ze zabrané půdy zůstalo reformou nedotčeno 84,59 % (Otáhal, s. 133). Celkový rozsah půdy katolické církve spadající do záboru byl podle jiného autora 235441 ha, s tím, že k převzetí státem došlo jen asi u 10 %, to ovšem k dřívějšímu datu, [Motyčka, J. Církevní velkostatky v naší republice. Praha, nedatováno (pravděpodobně 1926/27), s. 42-3]. K rozsahu církevního majetku spadajícího do první pozemkové reformy obsahují internetové stránky Ministerstva kultury další podrobnější údaje a kopie archivních materiálů (zejména k rozloze jednotlivých církevních velkostatků). Individuálním šetřením tak bylo po provedení pozemkové reformy zdokumentováno 118327 ha veškeré půdy ve vlastnictví diecézí katolické církve a 67515 ha ve vlastnictví řádů katolické církve, celkem 185842 ha (dokument „příloha č. 11, tabulka - zdokumentovaný rozsah majetku církevních velkostatků a farností“ ve spojení se skeny archivních podkladů v dokumentu „příloha č. 9, archivní doklady o původním církevním majetku“ na internetových stránkách Ministerstva kultury (http://www.rnkcr.cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/majetkove-narovnani/default.htm) Ústavní soud neměl důvod uvedené údaje dále upřesňovat a podrobovat dokazování. V uvedených výměrách totiž dále nejsou zahrnuty vlastnické celky, které nesplňovaly rozlohu velkého majetku pozemkového („větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec“), tedy pozemkové celky menší. Přitom jen rozloha farních beneficií byla v roce 1949 odhadována na 30612 ha (materiál Ministerstva školství, věd a umění č. j. P 2398/49-P/6, na internetových stránkách výše). V uvedených výměrách čerpaných z odborné literatury či individuálně podložených pak dále nejsou zahrnuty výměry nemovitostí nabytých ve 30. a 40. letech 20. století a zejména majetek ostatních církví (nekatolických církví a židovských obcí) a zbožných nadací a církevních spolků. Pokud se pak dále jedná o poměr mezi vydávaným a nevydávaným (nahrazovaným) majetkem, jedná se v zásadě o odečtení vydávaného majetku na základě evidence Pozemkového fondu České republiky a Lesů České republiky, s. p., od celkového majetku.

252. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že při zvážení výše uvedených skutečností je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva (a předchozí jednání mezi státem a církvemi), má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti § 15 odst. 1, 2 zákona o vyrovnání s církvemi, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž že má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že pro tento závěr nebylo třeba nijak dále ověřovat či prokazovat přesnost uvedených údajů.

253. K tomu je možno jen na okraj zmínit přístup Ústavního soudu k provádění restitucí v 90. letech minulého století, kdy bylo opakovaně vysloveno, že veřejná moc, která z povahy věci má disponovat příslušnými podklady, nesmí vystupovat vůči oprávněným osobám formalisticky a přenášet na ně s odstupem čtyřiceti, nyní již šedesáti let neúměrné břemeno z hlediska hodnocení celkové důkazní situace. Je vůbec otázkou, nakolik je přesný seznam původního majetku čítající řádově desítky tisíc položek s odstupem šedesáti let technicky proveditelný.

254. Co do jednotlivých námitek nyní postačí podotknout, že z dostupných materiálů (obsah spisu, stenozáznamy zjednání Parlamentu, veřejně přístupné internetové stránky Ministerstva kultury) nikterak neplyne, že by do uvedených výměr měl být započítán i majetek vydaný církvím a náboženským společnostem před 31. prosincem 2012. Z hlediska dosavadního restitučního zákonodárství i z hlediska zákona č. 428/2012 Sb. pak není rozhodné, na jakou výměru nemovitostí se pozemkové reformy „mohly vztahovat“, nýbrž jen na jakou výměru se skutečně vztahovaly.

255. Co do ocenění původního majetku, který se nevydává, je nutno opět zdůraznit, že kritériem ústavnosti není přesnost či správnost odhadu hodnoty původního majetku, jakkoliv uvedenými úvahami je podložena celková částka obsažená v § 15 odst. 2. Výpočet ceny původního majetku je obsažen v důvodové zprávě a podrobněji ve vyjádření vlády, veřejně dostupné jsou obdobně podrobné údaje na internetových stránkách Ministerstva kultury (citovaných výše). Výpočet je založen na výměrách uvedených výše a tam, kde je to možné, za použití cen obvyklých. V již citovaném sněmovním tisku 585 je přiložena zpráva společnosti Ernst & Young, s. r. o., s názvem „Kvalitativní komentář algoritmu užitého ze strany církví a náboženských společností pro odhad hodnoty zabaveného církevního majetku“ ze dne 8. 10. 2008. Z něho plyne závěr, že: „Statistický algoritmus, využívající průměrné ceny, je racionální vzhledem k nedokonalosti podkladových i tržních dat za podmínek omezeného času pro zpracování ocenění majetku.“. Vedlejší účastník 1) v zásadě zpochybňuje uvedenou metodu toliko v dílčích aspektech, kupříkladu, že měly být na původní majetek užity průměrné ceny vztahující se pouze k transakcím pro zemědělské využití pozemku (a nikoliv nezemědělské využití pozemku). Není však zřejmé, proč by tomu tak mělo být, když v zásadě formální (někdejší) klasifikace pozemku jako „zemědělského“ již neodpovídá současné realitě, neboť se dnes již jedná (po 60 letech) v řadě případů o pozemky v blízkosti zástavby a inženýrských sítí a jejich cena se blíží ceně stavebních parcel (podrobně viz vyjádření vlády) a právě „zemědělské“ pozemky v intravilánech jsou typicky již ve vlastnictví obcí, které nejsou mezi osobami povinnými.

256. Ústavní soud neshledal důvod se čistě ekonomickými aspekty dále zabývat, neboť nebyl shledán exces zákonodárce, který by z hlediska testu racionality založil protiústavnost. V podrobnostech postačí vedlejšího účastníka 1) odkázat na citované zdroje.

XII/h

K § 15 odst. 1, 2 (protiústavní nerovnost restituentů)

257. Navrhovatelé a vedlejší účastníci se však především zaměřují na skutečnost, že stanovená částka byla poskytnuta v plné výši jako finanční náhrada, která tak má odpovídat tržní hodnotě nevydávaného původního majetku [navrhovatelé část 5.9; vedlejší účastník 1) odst. 27]. Tato skutečnost má představovat „výraznou nerovnost v přístupu k osobám, jimž byl restituován jejich majetek“, resp. diskriminaci „ke škodě České republiky a většiny občanů.“.

258. K otázce namítané diskriminace oprávněných osob podle dřívějších restitučních zákonů především Ústavní soud odkazuje na shora vymezený účel napadeného zákona č. 428/2012 Sb. a rovněž tak specifické postavení církví a náboženských společností při majetkovém vyrovnání se státem, které je odlišuje od jiných fyzických či právnických osob.

259. Ve druhém sleduje nutno dodat, že komparovatelná není ani povaha „finanční náhrady“ podle zákona č. 428/2012 Sb. a „peněžité náhrady“ podle zákona č. 229/1991 Sb.

260. Za základní metodu zmírnění majetkových křivd (odhlédne-li nyní Ústavní soud od širšího účelu zákona č. 428/2012 Sb.) považuje dosavadní restituční zákonodárství i judikatura Ústavního soudu naturální restituci [sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (531/2005 Sb.; N 226/39 SbNU 389), část VIII/d; sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 37]. Obtížná srovnatelnost dosud aplikovaných finančních (peněžitých) náhrad, což požadují navrhovatelé a vedlejší účastníci, především plyne z jejich subsidiárního charakteru (především s ohledem na zákon č. 229/1991 Sb.). Dle zákona č. 229/1991 Sb. oprávněná osoba disponuje nárokem na vydání pozemku, přičemž v případě existence důvodů nevydání pozemku je subsidiárně založen nárok na bezúplatný převod jiného pozemku do vlastnictví oprávněné osoby (§ 11 odst. 2; § 11a odst. 1). Teprve za pozemky, které se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, je zakotven druhý subsidiární nárok, jímž je nárok na peněžitou náhradu (§ 16 odst. 1).

261. V tomto ohleduje nepochybné, že konstrukce a účel peněžité náhrady „v cenách platných ke dni 24. června 1991“ podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou zcela odlišné od finanční náhrady podle § 15 odst. 1, 2 zákona o vyrovnání s církvemi, která je spojena s konceptem postupné ekonomické odluky církví od státu, včetně již zmíněného ohledu na situaci nekatolických církví, jimž striktně restituční principy nemohou z historických důvodů svědčit.

262. Zvolení jednotného kritéria cen platných ke dni 24. června 1991 v zákoně č. 229/1991 Sb. tak nesloužilo primárně pro přímé vyplacení finanční náhrady, neboť ta nastupuje až jako druhý subsidiární nárok, nýbrž především ke stanovení „hodnoty“ restitučního nároku. Oprávněným osobám v rámci subsidiárního nároku byly převáděny náhradní („jiné“) pozemky, které byly formálně určeny jako ekvivalent restitučního nároku v cenách roku 1991. Stanovená cena proto sloužila především pro určení ekvivalentního náhradního pozemku, dále pro určení pořadí více oprávněných osob, jimž podle „výše nároku“ bylo postupně navrhováno uzavření smlouvy podle § 11a odst. 9 nebo pro určení lesního pozemku „přiměřené výměry a kvality“ podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. To však již v době, když i takto oceněné pozemky měly svou reálnou tržní hodnotu, v praxi vyšší. Došlo-li na vyplacení peněžité náhrady jako druhého subsidiárního nároku, měla tato náhrada toliko zcela systémově „symbolickou satisfakční funkci“ (sp. zn. Pl. ÚS 6/05, část VIII/f). Zvolená konstrukce výpočtu ceny nemovitostí k roku 1991 je založena především na snaze stanovit jednotné referenční kritérium pro stanovení cen pozemků pro celý mnohaletý proces restitucí zemědělské půdy. Hlavním důvodem byla neexistence trhu se zemědělskými nemovitostmi, jehož vytvoření měl umožnit právě zákon č. 229/1991 Sb., tudíž i nemožnost určit cenu obvyklou. Na popsanou konstrukci je proto možno nahlížet i jako na ochranný mechanismus oprávněných osob a prostředek k zachování rovného přístupu ke všem restituentům navzájem.

263. Tuto konstrukci akceptoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byla zrušena tzv. restituční tečka. Ta spočívala v zakotvení prekluze práva na převod pozemku ve vlastnictví státu při současném zachování toliko nároku na peněžní náhradu, na níž však oprávněná osoba neměla ekonomický zájem vzhledem k časovému odstupu 15 let od cenové hladiny v roce 1991. „Finanční náhrada v klíčových restitučních zákonech, za něž nutno považovat zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., z pohledu původních intencí zákonodárce nesplňovala funkci ekvivalentu nevydané věci, resp. pozemku“ (sp. zn. Pl. ÚS 6/05, část VIII/f).

264. Nálezem, kterým byla - relativně - zrušena napadená právní úprava (tj. prekluze nároku na vydání pozemku), byl především dán i nadále průchod ochraně restitučního nároku prostřednictvím získání náhradních („jiných“) pozemků, které na rozdíl od finanční náhrady plní funkci ekvivalentu původního restitučního nároku. Z hlediska ekvivalence majetkových hodnot tak oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. nejsou v zásadně odlišném postavení. Je nutno jen připomenout, že na druhou stranu zákon č. 428/2012 Sb. neobsahuje konstrukci více subsidiárních nároků, což se v žádném ohledu nejeví jako protiústavní exces zákonodárce.

265. Ve druhé řadě je možno zmínit situaci týkající se zákona č. 87/1991 Sb., dle něhož rovněž oprávněná osoba za daných podmínek disponuje primárně nárokem na vydání věci. Toliko pokud se naplní některý z důvodů pro nevydání věci, nastupuje subsidiární poskytnutí finanční náhrady (§ 8 odst. 5). Finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, která nastala 1. 4. 1991. Nelze přehlédnout, že i ve vztahu k tomuto zákonu v praxi dochází k judikatorním korekcím výše náhrady (resp. její přiměřenosti v současných, podstatně odlišných ekonomických podmínkách). Je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 ze dne 16. 5. 2011, dle něhož výklad ustanovení § 13 odst. 1 a 4 (výše náhrady) zákona č. 87/1991 Sb. nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti (v zájmu dosažení konformity vůči lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva). V zájmu spravedlivého řešení věci není vyloučeno soudem přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době pravomocného zamítnutí žaloby o jejich vydání. Nejvyšší soud konstatoval, že „plynutí času (20 a více let od účinnosti restitučních norem), vedoucí ve věcech restitučních náhrad ke zvýšení hodnoty věci řádově, resp. mnohonásobně, představuje takovou změnu poměrů, která může vést per se v konkrétních situacích k použití jiného právního řešení“ oproti dosavadní praxi opírající se o mechanismus výpočtu náhrady v § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

266. Z uvedeného je zřejmé, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (posléze i soudů nižších) v praxi koriguje otázku ekvivalence a přiměřenosti finančních náhrad v dosavadním restitučním zákonodárství, a to s přihlédnutím právě ke zcela rozdílným ekonomickým a sociálním podmínkám (změny cen nemovitostí) oproti počátku 90. let. Není zřejmé, proč by uvedený princip - nota bene v zákoně přijatém v roce 2012 - neměl svědčit i církevním subjektům.

267. Pokud se vedlejší účastník 1) domáhá aplikace vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů, a rovné zacházení spatřuje v použití cen k24. červnu 1991 (odst. 27) a navrhovatelé dokonce odkazují na „historické tradice“ plynoucí z „tabulkových cen“ při pozemkové reformě po roce 1919 [odst. 27 f); odst. 27 c); odst. 29 b)], nevidí Ústavní soud v uvedených výrocích, je-li uvedené navíc předkládáno jako jediné ústavně konformní řešení, udržitelnou právní argumentaci.

268. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 Ústavní soud uvedl (v kontextu argumentace k existenci legitimního očekávání): „Evropský soud pro lidská práva dále připustil, že v situacích, jejichž řešení vyžaduje přijetí sporného zákona s výraznými ekonomickými dopady na celý stát, musí mít vnitrostátní orgány značnou diskreci nejen při výběru opatření pro ochranu a regulaci vlastnických vztahů, ale rovněž volbě odpovídající doby k jejich provedení. Výběr těchto opatření může zahrnovat i nezbytná rozhodnutí omezit výši kompenzace za zabavený majetek na úroveň nižší než je jeho tržní cena. Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu tedy nezajišťuje právo na plnou kompenzaci za všech podmínek (odst. 182; s odkazem na rozsudek James a další proti Spojenému království, ze dne 21. února 1986, č. 8793/79, § 54, Series A no. 98-A).“ Z uvedeného však nelze dovozovat, že výrazně snížená kompenzace je jediným ústavně konformním řešením. ,,[V]ýše stanovené náhrady [nesmí být] v poměru k hodnotě kompenzovaného majetku projevem libovůle zákonodárce, nýbrž musí odrážet zásadu přiměřenosti (resp. fair balance)“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 91). V této souvislosti se navrhovatelé mýlí, pokud z rozsudku velkého senátu ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski proti Polsku [GC], č. 31443/96 (resp. patrně tento rozsudek mají na mysli, aniž by jej specifikovali; § 51), dovozují, že Evropský soud pro lidská práva „práva akceptoval i velmi nízkou náhradu.“. Opak je pravdou (Broniowski proti Polsku, § 186 in fine), zdůrazněna je opakovaně zásada „fair balance“. Podobně Ústavní soud hovoří o potřebě vážení „oprávněných zájmů všech dotčených subjektů. Právě vzhledem k jejich (ústavně chráněným) zájmům, jak budou existovat v době přijetí legislativního řešení, zákonodárce musí zvolit konkrétní kombinaci metod zmírnění křivd“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 43).

269. Pokud navrhovatelé opakovaně uvádějí „hrozbu soudních sporů“ ze strany dřívějších restituentů či osob, které nebyly osobami oprávněnými podle žádného z restitučních zákonů, nekonkretizují nijak, jaký právně popsatelný mechanismus jim (těmto třetím osobám) v souvislosti se zákonem č. 428/2012 Sb. tyto nároky vytvoří a zejména proč tyto třetí osoby úspěšně neuplatnily uvedené nároky již ve vztahu křadě předchozích restitučních předpisů, které nutně musely založit tutéž tvrzenou protiústavní diskriminaci a majetkové nároky nad rámec restitučních zákonů.

270. Ani v tomto ohledu nebyla shledána svévole zákonodárce, která by zakládala protiústavní nerovnost různých skupin restituentů, neboť byl shledán dostatek objektivních důvodů pro přijetí odlišné právní konstrukce, než se vyskytovala v restitučním zákonodárství na počátku 90. let.

XII/i

K § 15 odst. 1, 2 (deficit obecnosti)

271. Jakkoliv to není předmětem rozborů obsažených v návrzích, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že v případě § 15 odst. 2 je patrný legislativní postup, kdy se zákonné ustanovení materiálně blíží individuálnímu rozhodnutí. Jinými slovy, postrádá rysy obecnosti charakteristické pro právní normy. Jak již bylo zmíněno, v případě restituční materie se již v minulosti Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že výjimečné důvody odůvodňují ústavní konformitu výčtu (výčtový zákon) [sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), část Vl./a; sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 56]. Tyto okolnosti jsou patrný i v nyní projednávané věci, kdy navíc přistupuje ústavní naléhavost právní úpravy (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, výrok II).

XII/j

K § 15 odst. 1, 2 (další námitky)

272. Pokud navrhovatelé namítají, že stát do 31. 12. 2012 poskytoval církvím tzv. hospodářské zabezpečení, aniž mu „za toto financování [byla] poskytnuta protihodnota“ (odst. 48), a vedlejší účastník 1) pravděpodobně požaduje od náhrady odečíst částky vyplacené na hospodářské zabezpečení (odst. 21), nemá tento požadavek právní základ. Hospodářské zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb. nebylo koncipováno jako vratné plnění ani jako splátky převzatého majetku a Ústavnímu soudu není známo, že by se kdy takovýto výklad zákona č. 218/1949 Sb. vůbec objevil. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že žádný z restituentů státu nevracel, co obdržel z jakéhokoliv (veřejnoprávního) titulu před rokem 1989, je nutno připomenout, že tzv. hospodářské zabezpečení bylo vytvořeno „s přímým úmyslem nikoliv náboženskou svobodu naplňovat, nýbrž ji potírat prostřednictvím přímé exekutivní kontroly náboženského života a ekonomického útlaku“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 102). S tím také korespondovala konstrukce rozhodné složky hospodářského zabezpečení, tj. úhrady tzv. osobních požitků duchovních (platy), která byla spojena s institutem individuálního státního souhlasu (§ 1 ve spojení s § 2). Příjemcem „osobních požitků“ byl přímo duchovní se státním souhlasem, nikoliv církev či náboženská společnost, která (kromě toho, že nerozhodovala o tom, kdo získá státní souhlas k duchovenské činnosti) uvedené prostředky ani formálně ani fakticky neměla v dispozici (viz i formulaci v § 1 zákona č. 218/1949 Sb., ve znění účinném do 19. 11. 1992, dle níž stát „poskytuje ... osobní požitky duchovním církví a náboženských společností“).

273. Pokud navrhovatelé (odst. 59) uvádějí, že církvím a náboženským společnostem byla od roku 1948 vyplácena zvyšující se částka ze státního rozpočtu, není zřejmé, v čem spočívá tvrzený „rozpor“ a jakou relaci má uvedené tvrzení k ústavnosti zákona, když zároveň nijak neprokazují (pokud to tvrdí), že by se mělo jednat o náhrady spojené s revizí pozemkové reformy. Z kopie dokumentu předloženého vládou (návrh vládního usnesení o vypořádání závazků na zemědělském majetku převzatém v revizi první pozemkové reformy a v nové pozemkové reformě, připomínkové řízení, 4. 3. 1954, s důvodovou zprávou) například plyne: „Oceňování převzatého majetku za účelem stanovení náhrady bývalým vlastníkům nebylo provedeno. Poskytování náhrady bylo v rozporu s politikou zatlačování kapitalistických živlů na vesnici.“.

XII/k

K § 15 odst. 5 (inflační doložka)

274. Vedlejší účastník 1) namítá, že splátky finanční náhrady podle § 15 odst. 2 budou zvyšovány zákonem stanoveným mechanismem o míru inflace. K tomu postačí odkázat na již vyložený charakter finančních náhrad v zákonech z počátku 90. let, přičemž je nutno zdůraznit, že v nich stanovené náhrady nebyly vypláceny obdobným mechanismem v ročních splátkách. To představuje objektivní rozdíl mezi právní úpravou v roce 1991 a dnes.

XII/l

K § 16 odst. 1 (smlouva mezi státem a dotčenou církví)

275. Vedlejší účastník 1) namítá, že prostřednictvím konstrukce smluv se vytváří „nucený patronát“ nad dotčenými církvemi a náboženskými společnostmi, a to bez ohledu na to, zda církev v budoucnu bude dodržovat zákony, či zda bude chtít výplatu splátek předčasně ukončit. Jakkoliv není připojena ústavněprávní argumentace, vedlejší účastník 1) patrně směřuje k tomu, že právní úprava představuje prvek donucení, kdy trvání smlouvy není v dispozici smluvních stran (zejm. církví). V první řadě je nutno podotknout, že podle § 11 odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb. právě ,,[v]eškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy“ na stát již přešel s účinností zmíněného zákona. V ústavně přípustném rozsahu byl patronát vykonáván právě prostřednictvím zákona č. 218/1949 Sb. do 31. 12. 2012. Právě s ohledem na obsah smluv podle § 16 odst. 2 písm. a) zákona o vyrovnání s církvemi je i patronát, tedy nároky především katolické církve z něho plynoucí, předmětem vypořádání. Ve druhé řadě, sleduje-li námitka aspekt „donucení“ ze strany státu, je nutno podotknout, že z konstrukce zákona neplyne povinnost smlouvu podle § 16 odst. 1 uzavřít, přičemž možnosti smlouvu neuzavřít podle veřejně dostupných informací jedna z dotčených církví využila. Pokud se jedná o výklad ustanovení § 16 odst. 1 z hlediska tvrzené hrozby nuceného strpění výplaty splátek finanční náhrady proti aktuální vůli dotčené církve, viz dále připojený výklad k čl. 2 odst. 1 Listiny. Pokud se jedná o obavu, že splátky budou vypláceny i těm dotčeným církvím, které budou v průběhu uvedeného třicetiletého období porušovat zákony, odkazuje Ústavní soud vedlejšího účastníka 1) na zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který představuje relativně striktní regulaci církví a náboženských společností jako registrovaných právnických osob, přičemž zvláště § 5 stanovuje obsáhlý výčet podmínek, za nichž může ministerstvo podle § 22 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zahájit řízení o zrušení registrace. Výmazem z rejstříku pak církev zaniká jako právnická osoba, přičemž zánik dotčené církve je nepochybně spojen i se zánikem práv a povinností ze smlouvy podle § 16 odst. 1 zákona o vyrovnání s církvemi.

276. Vedlejší účastníci se však mýlí, pokud tvrdí, že § 16 odst. 1 zakládá závazek státu poskytnout dotčeným církví finanční náhradu. Uvedený nárok je zjevně založen § 15 odst. 1, 2, a to ex lege, při splnění té podmínky, že církev neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vyrovnání (§ 15 odst. 1).

XII/m

K § 16 odst. 2 (obsah smlouvy o vypořádání)

277. Vedlejší účastník 1) vznáší námitku (odst. 24) vůči ustanovení § 16 odst. 2 písm. a), přičemž tvrdí, že dotčené církve nemohou být nositelkami nároků ve vztahu k původnímu majetku, neboť v minulosti nikdy původní majetek nevlastnily. Vtom odkazuje Ústavní soud na výklad provedený výše. Pokud je dále namítáno, že není zřejmé, jaké soukromoprávní vztahy jsou vypořádávány a nakolik zákonodárce přihlédl k § 2 zákona č. 298/1990 Sb., je nutno konstatovat, že tato námitka není spojena s tvrzením protiústavnosti.

XII/n

K § 16 odst. 3 (absence zmocnění vlády podle čl. 78 Ústavy)

278. Pokud vedlejší účastník 1) tvrdí, že vláda není podle čl. 78 Ústavy zmocněna ke sjednávání „soukromoprávních smluv s normativními účinky“, je nutno uvést, že není zřejmé, v čem má být spatřována „normativnost“ smlouvy podle § 16 odst. 1. Pokud vedlejší účastník 1) pro tento svůj závěr toliko odkazuje na § 16 odst. 6, dle něhož se uzavřené smlouvy vyhlásí ve Sbírce zákonů, odkazuje Ústavní soud zcela obecně na výčet § 2 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se ve Sbírce zákonů vyhlašuje řada různých aktů, přičemž tento pouhý fakt vyhlášení z nich nedělá akty normativní. V dalším je možno se ztotožnit s vyjádřením vlády, dle něhož je námitka absence zmocnění účelovou v tom smyslu, že vláda činí řadu úkonů, k nimž nemá výslovné ústavní zmocnění, včetně dispozic s majetkem státu, aniž by tyto akty byly zpochybňovány (v rozsahu dispozic s majetkem státu např. rozhodování o privatizaci). V případě smluv podle § 16 se navíc nejedná o „provedení zákona“, nýbrž o akt aplikace zákona, což v tomto ohledu představuje podstatný rozdíl. Daný akt vlády není rozhodnutím přijímaným v rámci výkonu státní, tzn. veřejné moci, pro kterou platí výhrada zákona (čl. 2 odst. 3 Ústavy), ale rozhodnutím vydávaným v rámci tzv. nevrchnostenské správy, do které spadá i rozhodování o nakládání s majetkem, kdy stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako vlastník, a nikoliv jako vykonavatel veřejné moci. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, přitom v několika ustanoveních dává výslovně vládě pravomoci při rozhodování o nakládání se státním majetkem. Pravomoc k uzavření smluv o vypořádání dává vládě § 16 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb., který má povahu lex specialis k ustanovením zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Sám tento zákon ostatně v § 7 odst. 1 předpokládá, že jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. „Jinak“ v tomto případě stanoví § 16 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na postavení vlády v tomto ohledu proto nedopadají ani závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), dle něhož rozhodnutí vlády dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění tehdy účinném, bylo nutno považovat za nahrazení projevu vůle smluvních stran aktem státního orgánu, jenž je obecný, tj. má právně normativní obsah.

XIII.

K § 17 (přechodné období)

279. Ustanovení § 17 zakládá sedmnáctileté tzv. přechodné období, po které stát vyplácí dotčeným církvím a náboženským společnostem příspěvek na podporu jejich činnosti. Výše příspěvku je odvozena z částky vyplacené jednotlivé oprávněné církvi v roce 2011, přičemž v prvních třech letech přechodného období je vyplácena částka v plné výši referenční částky a v každém dalším roce se částka snižuje o částku odpovídající 5 % částky vyplacené v prvním roce přechodného období. Příspěvek na podporuje konstruován degresivně, bez valorizace, není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění a vyplácí se do 31. ledna daného roku.

280. Podle důvodové zprávy „[z] jednání o podobě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi vyplynula potřeba církví a náboženských společností připravit se na dobu, kdy poprvé po více než 60 letech závislosti na státu budou své aktivity financovat samostatně. Aby přechod církví a náboženských společností ze systému státního příspěvku na systém samofinancování byl co možná nejplynulejší, byla učiněna dohoda o zavedení tzv. přechodného období, kdy stát bude církvím a náboženským společnostem po určitou dobu vyplácet příspěvek na platy duchovních a na provoz, jako je tomu v současné době. Výše tohoto příspěvku však bude fixována (tzn. nebude se valorizovat ani zvyšovat v případě zvýšení počtu duchovních) a od určitého roku dále se naopak bude postupně snižovat, až její vyplácení skončí docela. Institut přechodného období vytváří časový prostor, ve kterém by si církve a náboženské společnosti měly vytvořit dostatečnou hospodářskou základnu, která jim umožní samostatné financování“ (s. 40). Jinými slovy řečeno, účelem přechodného období je „umožnit dotčeným církvím a náboženským společnostem přizpůsobit se - po více než 60 letech trvající majetkové závislosti na státu - nové ekonomické situaci, kdy stát již nadále přímo nefinancuje jejich duchovní ani jim nepřispívá na úhradu dalších nákladů.“ (s. 62). Uvedený účel je pak komplementárním k účelu ustanovení § 15 odst. 1, 2, jimiž zákonodárce sledoval zmírnění dopadů naturální restituce v souvislosti s ukončením financování podle zákona č. 218/1949 Sb., a to v rozsahu poměrné částky finanční náhrady, která neodpovídá hodnotě restitučního nároku (viz výše).

281. Vůči přechodnému období vznáší námitky především vedlejší účastník 1). Namítá rozpor s čl. 2 odst. 1 Listiny, a to v rozsahu náboženské a konfesní neutrality státu. Zpochybňuje okruh dotčených církví a náboženských společností s ohledem na existenci církví, které o přiznání práva na hospodářské zabezpečení do 31. 12. 2012 nepožádaly, případně které vzniknou v budoucnu, zpochybňuje dále délku přechodného období, namítá nemožnost příspěvek na podporu odejmout v případě, kdy dotčená církev či náboženská společnost přestane plnit závazky a počne porušovat zákony.

282. Pokud se jedná o tvrzený rozpor s čl. 2 odst. 1 Listiny, odkazuje Ústavní soud na rozbor provedený dále. Pokud se jedná o otázku, zda samotný institut přechodného období je ústavně konformním, tedy zda tzv. hospodářské zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb., pokud je ukončováno, musí být ukončeno okamžitě, bez přechodného období, konstatuje Ústavní soud, že k tomuto bodu vedlejší účastník 1) nepředkládá žádnou argumentaci. Ústavní soud, pokud v minulosti ani nenaznačil protiústavnost samotných zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb. ve znění tehdy účinném (sp. zn. Pl. ÚS 6/02, část VII), neshledává ani protiústavnost jejich (materiálně nahlíženo) postupného ukončení (konkrétně: zvláštního práva být financován, a to formou degresivního plnění v přechodném období).

283. Je nepochybné, že příspěvek na podporu navazuje právě na právní stav účinný do 31. 12. 2012, a to na základě § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a zákona č. 218/1949 Sb. Ve vztahu k zákonu č. 218/1949 Sb. byl nucen zákonodárce reagovat na, z hlediska dosavadního právního a politického vývoje, určitý anachronismus (z komparativního hlediska však nikoliv anomálii) způsobený změnou právních a politických poměrů v Československu po roce 1989. Zákon č. 428/2012 Sb. tedy není založen na zcela volné úvaze zákonodárce, kterým by byl nastavován libovolný vztah státu a církví, nýbrž jeho předmětem je úprava právních institutů a vztahů již existujících, založených v rozhodném období.

284. K otázce okruhu dotčených církví a náboženských společností a jejich rovnosti platí již vyslovené - tedy existence přiznaného zvláštního práva dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. na straně dotčených církví je objektivním kritériem, které umožňuje jejich odlišení o jiných církví a náboženských společností. Návrh na přiznání zvláštního právaje za zákonem stanovených podmínek v dispozici konkrétní církve, přičemž nevyužití uvedeného práva nemůže založit protiústavní nerovnost. V tomto ohledu tedy nelze hovořit o diskriminaci, resp. „privilegiu“ dotčených církví, jak uvádí vedlejší účastník 1). Vedlejší účastník 1) při poukazu na situaci v budoucnu registrovaných církví rovněž mlčí o tom, že zákon č. 428/2012 Sb. v rozsahu derogace zákona č. 218/1949 Sb. a zavedení přechodného období ukončuje toliko přímé financování církví a náboženských společností státem, ale neruší další tzv. zvláštní práva církví a náboženských společností, která znamenají rovněž přímou a nepřímou podporu církví a náboženských společností, ani neruší prvky nepřímé podpory státu, např. v oblasti daňového zvýhodnění. O uvedená zvláštní práva se pochopitelně nové církve mohou nadále ucházet, a to i s důsledky finanční podpory od státu např. v typickém případě podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. 428/2012 Sb. (zřizování církevních škol). V tomto napadená právní úprava (ukončení přímého financování státem) nevytváří pro církve nově vzniklé v budoucnu nepřátelské či odrazující prostředí, dokonce ani právní a ekonomické prostředí indiferentní, nýbrž toliko prostředí lišící se mírou státní podpory oproti právnímu stavu účinnému do 31. 12. 2012.

285. Jedná-li se o otázku délky přechodného období (17 let), hodnotí tento parametr Ústavní soud v souvislosti s degresivním a nevalorizovaným mechanismem přiznání výše konkrétních částek, kdy reálný význam dočasně vyplácené částky v degresivní výši z hlediska vytčeného lze ještě označit za ukončení přímého financování, a nikoliv za jeho pokračování či dokonce posilování, jak namítá vedlejší účastník 1), který nepřípadně volí slova o zavedení konceptu „státních církvích“. Přezkum posouzení vhodnosti určité délky trvání přechodného období s ohledem na minimalizaci negativních dopadů na fungování dotčených církví ani přezkum ekonomických možností státu neleží na Ústavním soudu. Z hlediska financování církví a náboženských společností, které vzniknou v budoucnu a splní podmínky stanovené zákonodárcem, nemůže Ústavní soud a priori vyloučit možnost přijetí nové právní úpravy v budoucnu, která může představovat určitý model nové formy podpory registrovaným církvím a náboženským společnostem. Takováto právní úprava ve vztahu k církvím a náboženským společnostem dotčených zákonem č. 428/2012 Sb. pak např. zohlední i průběh přechodného období.

286. Oproti finanční náhradě podle čl. 15 odst. 1, 2, resp. její vyrovnávací poměrné části, tedy příspěvek na podporu není konstruován přímo v úzké vazbě na restituční část vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi. Tento odlišný charakter příspěvku, jímž je již přímo navazováno na institut hospodářského zabezpečení podle zákona č. 218/1949 Sb., tak představuje prostor pro politickou úvahu zákonodárce i v budoucnu. Podstata tohoto příspěvku tak jednak umožňuje v tomto rozsahu eventuální odůvodněný zásah do nabytých práv dotčených církví např. z již uvedeného důvodu přijetí nové komplexní právní úpravy podpory registrovaných církví a náboženských společností do budoucna, případně též z důvodů, které naznačuje vedlejší účastník 1), jak jsou obsaženy v § 21 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (důvody odejmutí zvláštního práva), o případech zrušení dotčené církve podle § 22 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemluvě (typicky činnost v rozporu s právním řádem). Na druhou stranu je nutno k námitce vedlejšího účastníka 1) dodat, že pouze politicky hodnocená „společenská relevance“, resp. absence této „relevance“ (odst. 32) je kritériem pro zásah do práv založených § 17 zákona o vyrovnání s církvemi zjevně nedostatečným. To platí i v případě, že by se úvaha zákonodárce měla, jak je naznačováno, opírat o „přihlášení se obyvatel České republiky k údaji o náboženském vyznání, resp. k příslušnosti k církvi a náboženské společnosti podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů z let 1991, 2001 a 2011.“. Je notoricky známo, že uvedená rubrika náboženského vyznání při sčítání lidu, domů a bytů není povinnou, což se projevuje nízkým počtem odpovědí a celkově omezenou vypovídací hodnotou. Zároveň uvedená rubrika nebyla nijak (ani v teoretických úvahách) dána do souvislosti s modelem financování církví a náboženských společností, tedy nebyla respondentům naznačena jakákoliv váha údaje o náboženské afiliaci, která by měla následně mít vliv na výkon veřejné moci. Z uvedeného statistického údaje tudíž nelze vycházet stejným způsobem jako z exaktní evidence členství v dané církvi, jak je koncipována pro účely např. církevní daně ve Spolkové republice Německo, nebo jako z veřejného hlasování sui generis o postavení církví a náboženských společností.

287. K tvrzení vedlejšího účastníka 1), že finanční náhrada a příspěvek na podporu vytvářejí z „církví ekonomicky velmi silné subjekty, které pak mohou prosazovat jisté náboženské vyznání mnohem snadněji, než by tomu bylo bez této podpory“, lze po ústavněprávní stránce dodat, že pokud se jedná o „snadné prosazování náboženství“, má vedlejší účastník 1) na mysli patrně základní právo zaručené čl. 16 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Na toto základní právo se však vztahuje limitační klauzule v odstavci 4, dle níž výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. S ohledem na uvedené existující ústavní meze není zřejmé, v čem má spočívat ohrožení ústavnosti v případě postupného ukončení přímého státního financování, když k „prosazování náboženství“ jako negativního jevu mimo rámec ústavnosti mohly dotčené církve (teoreticky) využít již dosavadní tzv. hospodářské zabezpečení po dobu přibližně dvaceti let.

288. Pokud snad vedlejší účastník 1) brojí proti podpoře činnosti církví v mezích čl. 16 odst. 1 Listiny (kdy činnost církví sama o sobě není protiústavní), je nutno zdůraznit, že zákon č. 428/2012 Sb. navazuje na dosavadní právní úpravu a praxi a jedině v tomto kontextu jej lze hodnotit. Přímé financování (některých) registrovaných církví státem především není ustanovením § 17 nově zakládáno, jak své námitky formuluje vedlejší účastník 1), nýbrž ukončováno. Dále pokud uvádějí (jako ústavní hrozbu), že dotčené církve „mohou pro svou činnost využívat i externích služeb (mediálních agentur, reklamy apod.)“, je třeba uvést, že využívat služeb „mediálních agentur“ církvím zákonodárství umožňovalo i do 31. 12. 2012 (jakkoli není zřejmé, zda se jedná o obavy z mediálních aktivit v oblasti právě církevních restitucí či o informování o širších aktivitách církví). Přesto vedlejší účastník 1) nekonkretizuje žádný případ, kdy by se tak v minulosti stalo a k jakému protiústavnímu následku to vedlo. Zároveň vedlejší účastník 1) nevzal v potaz ustanovení § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 132/2010 Sb., který provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání zakazuje zařazovat do vysílání náboženskou reklamu. Nadto je možno dodat, že obecně (nahlíženo historií moderního státu) veřejná podpora církví a náboženských společností státem neplyne ze snahy státu „prosazovat určité náboženství“, nýbrž je založena na ocenění vnějšího, kulturního, sociálního a obecně prospěšného, nikoliv tedy nutně kultového, působení církví ve společnosti.

289. Konečně, pokud vedlejší účastník 1) namítá, že kumulovaná finanční částka (vyrovnávací složka) dle § 15 odst. 1,2 a příspěvek na podporu dle § 17 vytvoří z dotčených církví „ekonomicky velmi silné subjekty“, lze jen poukázat na orientační výpočet předložený Ekumenickou radou církví, Federací židovských obcí a Českou biskupskou konferencí (amicus curiae brief), dle něhož výsledný kumulovaný celkový příjem od státu oproti roku 2011 (bez Církve římskokatolické, pro niž je charakteristický restituční charakter finanční náhrady) stoupne v průměru o necelých 10% (u dvou církví klesne), tedy se v zásadě nejedná se o nějaký podstatný nárůst oproti současným příjmům, když zároveň se jedná o přechodné období, které má dotčeným církvím a náboženským společnostem umožnit přípravu na ukončení přímého státního financování. Pokud amici curiae v tomto ohledu zároveň uvádějí, že ,,[p]ro zúčastněné církve a náboženské společnosti je model majetkového vyrovnání na hranici jejich přežití“ (s. 11), konstatuje toliko Ústavní soud, že ani v opačném směru zcela zjevně nelze právní úpravu považovat za nepřiměřenou či nepřiměřeně tvrdou.

290. Po zvážení uvedených aspektů příspěvku - dočasnost, degrese a odvození od dříve přiznaného zvláštního práva na financování státem - Ústavní soud neshledal, že by napadená úprava byla protiústavní, v tomto smyslu založená na iracionální či svévolné úvaze zákonodárce. Napadená právní úprava nezpůsobuje neodůvodněnou nerovnost, neboť existence dříve přiznaného zvláštního práva na financování státem podle zákona č. 3/2002 Sb. je objektivní skutečností, na níž lze založit přechodný příspěvek na podporu dotčeným církvím a náboženským společnostem.

XIV.
Přechodná ustanovení

291. Pokud ve vztahu k § 18 odst. 1 navrhovatelé namítají protiústavnost spočívající v ,,ohrož[ení] vlastnické [ho] práv[a] jiných osob, které nabyly majetek od státu v dobré víře, když takovýmto osobám stát ochranu neposkytuje“, postrádá tato námitka jakoukoliv právní logiku.

292. Ustanovení umožňuje, stručně řečeno, aby oprávněná osoba podala žalobu na určení vlastnického práva státu ve vztahu k původnímu majetku, který přešel nebo byl převeden do vlastnictví jiných osob v rozporu s tzv. blokačními paragrafy. Tato námitka vybízí Ústavní soud zopakovat následující: „Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí ,zákonů o tomto majetku‘ při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků.“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38).

293. Navrhovatelé tedy zjevně přehlížejí, že rozpor se zákonem v uvedených případech způsobuje absolutní neplatnost převodu. Pro tuto skutečnost je existence § 18 odst. 1 bezvýznamná, neboť eventuální derogace uvedeného ustanovení na tomto faktu nic nezmění. Význam uvedeného ustanovení lze spatřovat především v založení aktivní legitimace oprávněné osoby, když primárně je neplatným převodem dotčeno vlastnické právo státu a toliko sekundárně restituční nárok oprávněné osoby. Zároveň není zřejmé, v čem má spočívat odepření ochrany třetím osobám, když každý případ má být předmětem soudního řízení, přičemž soudy budou nepochybně rozhodovat na základě individuálních okolností daného případu. Tedy poskytnou ochranu všem právům, která jsou ve hře. Existence různých biokačních ustanovení (nejen ve vztahu k církevnímu majetku) je ostatně pravidelnou součástí restitučních zákonů (§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., aj.), proto lze navrhovatele odkázat na související judikaturu.

294. Totéž lze vztáhnout na související ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a námitky vedlejšího účastníka 2), který tvrdí, že toto blokační ustanovení bylo v minulosti „běžně porušováno“, pročež oprávněné osoby podle § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. obdržely pouze „směšnou náhradu“. K otázce povahy finanční náhrady jako druhého subsidiárního nároku se Ústavní soud již vyjádřil. Rovněž ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na něž vedlejším účastníkem 2) citované ustanovení § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odkazuje, s náhradou v podobě (náhradní) nemovitosti počítá. Dále je nutno uvést, že zmíněný § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dopadá na specifickou situaci oprávněných osob, které nebyly do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, přičemž s touto kategorií zákonodárce v roce 1991 nepočítal, neboť do problematiky zasáhl až Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/95 ze dne 13. 12. 1995 (N 83/4 SbNU 279; 29/1996 Sb.), jímž byla podmínka trvalého pobytu na straně oprávněných osob zrušena, což nutně vyvolalo napětí mezi majetkovými zájmy těchto osob a realitou předchozích majetkových přesunů. Tato námitka vedlejšího účastníka 2) je tedy zcela nepřípadná, stejně jako poukaz na „směšnou náhradu“ oprávněným osobám, neboť tato výhrada ze strany vedlejšího účastníka 2) nyní přichází poměrně opožděně.

295. Vedlejší účastník 1) dále napadá (odst. 24) ustanovení § 18 odst. 8, dle něhož „není dotčeno právo oprávněných osob na soudní a jinou právní ochranu proti komukoli, kdo drží původní majetek registrovaných církví a náboženských společností.“. Ve vztahu k tomuto ustanovení však nenamítá protiústavnost a nepřipojuje ani nepřímo ústavně relevantní argumentaci. Navíc napadené ustanovení nezakládá další nároky „nad rámec“ zákona, jak tvrdí vedlejší účastník 1), neboť nároky založené zákonem č. 428/2012 Sb. (v rozsahu naturální restituce) jsou nároky restitučními a směřují vůči aktuálnímu vlastníkovi, nikoliv toliko držiteli. Jejich charakteristickým znakem podle judikatury Ústavního soudu je, že neexistují mimo restituční zákon. Tento závěr je založen na tezi, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Z uvedeného plyne, že nejsou-li restituční nároky založeny právě restitučním zákonem, není možno jim ani poskytovat soudní ochranu. Dané ustanovení žádný restituční nárok nezakládá a vedlejší účastníci to ani netvrdí.

296. Pokud se jedná o nároky jiné, které nekonkurují hlavě II zákona č. 428/2012 Sb., lze poukázat na případy tzv. duplicitního zápisu vlastnického práva, což je situace, kterou již řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3207/10 ze dne 31. 8. 2011 (N 146/62 SbNU 263). V něm byla konstatována existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu v případě duplicitního vlastnictví i v případě, kdy se jedná o historický majetek církví a náboženských společností, na nějž jinak dopadá stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05. S ohledem na exkluzivitu vlastnictví teprve určením vlastnického práva v uvedeném případě je najisto postaveno, kdo je vlastníkem sporné věci, nedochází tedy k obcházení restitučního zákona. Není každopádně úkolem Ústavního soudu modelovat další situace, kdy může nastat nevlastnická držba původního majetku (zejm. v případě nesouladu obsahu katastru správním stavem) ve smyslu § 18 odst. 8, to je úkolem obecných soudů v konkrétní věci, nicméně ve vztahu k tomuto ustanovení nebyla zjištěna protiústavnost.

297. Za relevantní nepovažuje Ústavní soud požadavek navrhovatelů na zrušení § 18 odst. 9 („Práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická.“) a námitku, že toto ustanovení „ruší přímo reformu Josefa II. a překračuje hranici února 1948“. Navrhovatelé opomněli uvést, které ustanovení ústavního pořádku chrání jakékoliv „reformy Josefa II“. Ústavní pořádek zákonodárci neukládá jakkoliv upravit či neupravit postavení Náboženské matice (odhlédneme-li navíc od toho, že josefínské reformy byly zásadně překonány již právními a politickými změnami v roce 1848, ve vztahu k postavení katolické církve v Rakousku konkordátem z roku 1855, později zákonem č. 50/1874 ř. z. atp.). Je možno nyní odhlédnout od skutečnosti, že za dobu posledních dvou set let státní správy se hlavní - ekonomický - význam Náboženské matice pro financování římskokatolické církve pouze snižoval až do jejího současného marginálního postavení, přičemž povadnutí zájmu státu na její správě není nijak překvapivé. Stran právního postavení Náboženské matice a jejího účelu, který je (od roku 1782) zaměřen ve prospěch výhradně římskokatolické církve, je možno odkázat především na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 189/02 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 5 A 35/2002-73. Napadené ustanovení § 18 odst. 9 navíc není ustanovením restitučním (srov. však zařazení Náboženské matice mezi oprávněné osoby dle § 3), zejména jím není založen titul pro převod (přechod) vlastnického práva ze státu na oprávněnou osobu, tedy ani není zřejmé, v jakém ohledu by bylo možno konstatovat „prolomení“ rozhodného restitučního data 25. února 1948. Napadené ustanovení zároveň zjevně není retroaktivní.

298. K úvahám navrhovatelů stran Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (odst. 47), lze poukázat na ustanovení § 18 odst. 10, dle něhož se zákon č. 428/2012 Sb. na tuto a další uvedené nemovitosti v areálu Pražského hradu nevztahuje, v čehož důsledku oprávněné osobě, stručně řečeno, nemůže být restituční nárok zákonem č. 428/2012 Sb. k těmto nemovitostem založen (srov. odlišnou konstrukci výluk z vydání věci v § 8). Eventuální zrušení napadeného ustanovení by naopak jmenované nemovitosti do věcné působnosti zákona č. 428/2012 Sb. zařadilo, což se jeví jako rozporné se smyslem návrhů navrhovatelů a vedlejších účastníků. Lze tedy uzavřít, že vztahy ke jmenovaným nemovitostem nejsou vůbec předmětem majetkového vyrovnání a jejich konkrétní právní úprava do budoucna nadále zůstává v dispozici zákonodárce.

299. Nad rámec uvedeného lze dodat, že k dopadům vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, na otázku přechodu vlastnického práva se v nedávné době vyjádřil nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013. V této souvislosti je možno podotknout, že se jedná o nález jednoho ze senátů Ústavního soudu, kterým nebylo věcně rozhodováno o otázce přechodu vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným v § 18 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. z církevních subjektů na stát. Zejména tímto nálezem nejsou zpochybněny výsledky již ukončeného sporu o určení vlastnického práva (tj. podle obecných předpisů), který vyvolali dřívější vlastníci a který byl ve fázi řízení před Ústavním soudem ukončen usneseními o zastavení řízení na základě zpětvzetí ústavní stížnosti [usnesení sp. zn. I. ÚS 1240/09 ze dne 13. 7. 2010; usnesení sp. zn. I. ÚS 1240/09 ze dne 26. 11. 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Bez ohledu na řadu odlišných stanovisek je nutno připomenout nosné závěry odůvodnění plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle něhož ,,[v]lastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“.

XV.
Zrušovací a změnová ustanovení

300. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 ze dne 15. 8. 2000 (U 27/19 SbNU 271), nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.) a další], a jako taková je posuzována i její ústavnost. V rozsahu § 19 až 25 je návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb. zjevně neopodstatněným a Ústavní soud jej odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

301. Nad rámec uvedeného, ve vztahu k § 22, kterým byl novelizován zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je možno dále odkázat na zákon č. 80/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

XVI.
Účinnost

302. K ustanovení § 26 zákona o vyrovnání s církvemi nepředkládají navrhovatelé ani vedlejší účastníci ústavněprávní námitky, přičemž Ústavní soud zde neshledal derogační důvody.

XVII.
K otázce náboženské neutrality státu ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny

XVII/a

303. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny, jehož se navrhovatelé a vedlejší účastníci opakovaně dovolávají, platí, že ,,[s]tát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“.

304. Jádrem citovaného ustanovení je vyjádření sekulárního základu státu, který svou legitimitu neodvozuje z náboženského zdůvodnění (vůle vyšší moci), nýbrž z demokratických a právních principů, jež jsou zároveň považovány za neodstranitelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Jedná se o inherentní vlastnost moderního státu, která však ještě nevypovídá o konkrétním modelu vztahu státu a církví či religiozitě obyvatelstva. V evropských podmínkách lze počátek uvedeného procesu oddělení státu od náboženství, resp. církví, připsat na vrub zkušenosti náboženských válek a nastupující náboženské pluralitě ve společnosti (v českém překladu např. Böckenförde, E. W. Vznik státu jako proces sekularizace. Praha: Občanský institut, 2005, 19 s.).

305. Sekulární charakter státu však neznamená ztotožnění se s ideologií sekularismu, chápaného jako aktivní zaměření veřejné moci na vyloučení náboženství z veřejného života. V aktuálním evropském diskursu lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Lautsi a další proti Itálii [GC] ze dne 11.3. 2011, stížnost č. 30814/06, v němž je od sekulárního základu státu (secular nature) odlišen sekularismus jakožto filozofický názor, který jinak spadá pod čl. 9 Úmluvy.

306. Klíčový nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 uvedl, že ,,[p]odle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických hodnotách a ,nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.‘. Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny.“. Z citovaného nálezu dále plyne (vzhledem k přezkumu ústavnosti zákona o církvích), že náboženská neutralita státu podle čl. 2 odst. 1 Listiny neobsahuje příkaz indiference (netečnosti) veřejné moci vůči náboženství, kdy by Ústava neumožňovala jakýkoliv ohled veřejné moci na náboženství, zvláště právní úpravu vztahů souvisejících s náboženstvím (výkon svobody vyznání, právní postavení církví a náboženských společností apod.). Zároveň čl. 2 odst. 1 Listiny neobsahuje příkaz striktní odluky církví od státu, tedy přerušení jakýchkoliv vazeb mezi státem a církvemi (mur de séparation), ve smyslu jednostranného negativního vymezení se státu. Oddělením státu od „konkrétních náboženských vyznání“ je pak rozuměno neztotožnění se státu s vybranou náboženskou doktrínou po stránce obsahové, po institucionální stránce pak nemožnost splynutí státu a náboženské organizace. Výkon veřejné moci (aspekt donucení) vedené konkrétním náboženským vyznáním by nutně působil směrem nepříznivým vůči ostatním náboženským vyznáním, a zejména by nebyl založen na demokratických hodnotách, volné soutěži politických sil apod. Jak již bylo uvedeno, z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 dále ani neplyne, že by koncept tzv. zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb., z nichž jedno zaručovalo právo církve „být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností“ [§ 7 odst. 1 písm. c) ve znění účinném do 31. 12. 2012] byl protiústavním, zejm. ne rozporným s čl. 2 odst. 1 Listiny.

307. V tomto ohledu hovoří nález o zásadě pluralismu a náboženské tolerance, kdy stát nezaujímá postoje k obsahu jednotlivých náboženských vyznání (po stránce pravdivosti, užitečnosti apod.), nýbrž zaujímá roli, tam kde je to nezbytné, nestranného moderátora s cílem upravit právní a faktické prostředí pro výkon základního práva. Lze v tomto ohledu připomenout shodný názor Evropského soudu pro lidská práva: „The Court has frequently emphasised the State's role as the neutral and impartial organiser of the exercise of various religions, faiths and beliefs, and stated that this role is conducive to public order, religious harmony and tolerance in a democratic society. It also considers that the State's duty of neutrality and impartiality is incompatible with any power on the State's part to assess the legitimacy of religious beliefs or the ways in which those beliefs are expressed [see Manoussakis and Others v. Greece, judgment of 26 September 1996, Reports 1996-IV, p. 1365, § 47; Hasan and Chaush v. Bulgaria [GC], no. 30985/96, § 78, ECHR 2000 XI; Refah Partisi (the Welfare Party) and Others v. Turkey [GC], nos. 41340/98, 41342/98, 41343/98 and 41344/98, § 91, ECHR 2003-11]“ - „Soud opakovaně zdůrazňoval úlohu státu jako neutrálního a nestranného správce různých náboženství, vyznání a přesvědčení a konstatoval, že jeho úloha spočívá v udržení veřejného pořádku, náboženské harmonie a tolerance v demokratické společnosti. Dále podotýká, že povinnost státu zajišťovat neutralitu a nestrannost je neslučitelná s jakoukoli pravomocí státu posuzovat legitimitu náboženských přesvědčení nebo způsobů jejich projevování [viz např. Manoussakis a další proti Řecku, rozsudek z 26. 9. 1996, Reports 1996-IV, str. 1365, § 47; Hasan a Chaush proti Bulharsku, rozsudek velkého senátu, stížnost č. 30985/96, § 78, ECHR 2000 XI; Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku, rozsudek velkého senátu, stížnosti č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98, § 91, ECHR 2003-11]“ - rozsudek Leyla Şahin proti Turecku [GC] ze dne 10. listopadu 2005, stížnost č. 44774/98, § 107.

308. V judikatuře Ústavního soudu na uvedené navázal nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, který uvedl: „Ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny garantuje náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (zásada konfesně neutrálního státu). Zásada náboženského pluralismu a tolerance je vyjádřena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Ústřední princip konfesně neutrálního statuje realizován kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí. Pro následující úvahy [stran absence zákona, který by vypořádal historický majetek církví] je podstatné, zda a do jaké míry představuje ekonomická soběstačnost materiální předpoklad nezávislého výkonu práv zaručených především čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky totiž neobsahuje pouze imperativ nezávislosti státu na církvích a náboženských společnostech (jako součást ideologické a náboženské neutrality státu), nýbrž i požadavek nezávislosti církví a náboženských společností na státu při naplňování jejich cílů.“.

309. Z uvedeného dále plyne, že existence a působení církví a náboženských společností není ústavním pořádkem chápána jako hrozba pro sekulární základ státu, pokud zároveň tentýž ústavní pořádek přiznává rozsáhlou náboženskou svobodu a církevní autonomii, a to ani v rozsahu dosavadní kooperace (koordinace) mezi státem a církvemi v určitých tradičních oblastech společenského života.

310. Konečně je nutno zdůraznit, že koncept náboženské a ideologické neutrality nezavazuje stát odmítnout své hodnotové a historické kořeny, na něž měla náboženská zkušenost významný vliv. Filozofické, kulturní a sociální dědictví, nesené více než tisíc let zejména křesťanstvím a křesťanskými církvemi a projevující se ve společnosti i nadále, je ovšem věcí faktu, nikoliv náboženského přesvědčení.

XVII/b
Test náboženské a světonázorové neutrality

311. Posouzení eventuálního rozporu zákona s čl. 2 odst. 1 Listiny se projevuje v třech souvisejících komponentech. Protože se jedná o objektivní ústavní záruky, nikoliv o porušení subjektivních základních práv, jedná se o test odlišný od testu proporcionality:

i. Zákaz sebeidentifikace státu (pozitivní či negativní) s určitou světonázorovou a náboženskou doktrínou, která by vedla k opuštění demokratické legitimity veřejné moci.

ii. Zákaz takového výkonu veřejné moci zasahujícího negativně či pozitivně do náboženských či světonázorových otázek (konfesní neutralita), který by vedl k excesivnímu propojení státu se kterýmkoliv náboženským či světonázorovým směrem či se kteroukoliv církví a náboženskou společností.

iii. Zákaz takového výkonu veřejné moci, který by zakládal neodůvodněnou nerovnost založenou výhradně na kritériu náboženství nebo světonázoru.

312. Ad i. V prvním kroku Ústavní soud zkoumá, nakolik došlo k odstranění prvků demokratického a právního státu z právního řádu (či praxe veřejné moci) a k jejich nahrazení náboženským či jiným světonázorovým zdůvodněním. Za protiústavní lze považovat takové ztotožnění státu s určitým náboženstvím či světonázorem, které směřuje k legitimizaci výkonu veřejné moci výhradně na základě náboženského argumentu. V takovém případě lze hovořit o ztrátě sekulárního charakteru státu a pojmovém vyloučení plurality a tolerance ostatních náboženských a světonázorových směrů veřejnou mocí. V tomto ohledu dotčení uvedené záruky Ústavní soud neshledal a ani navrhovatelé a vedlejší účastníci ničeho nenamítají.

313. Ad ii. Předmětem druhého krokuje posouzení, zda se ze strany státu (veřejné moci) nejedná o postup, který by se dal považovat za zaujímání zásadních postojů k obsahu a praxi náboženských a světonázorových doktrín (konfesní neutralita). V tomto ohleduje lhostejno, zda se jedná o angažovanost státu pozitivní (preference) či negativní (restrikce). Ústavní zákaz se vztahuje na excesivní propojení státu se kterýmkoliv náboženským či světonázorovým směrem, které by vyústilo ve státní indoktrinaci či jiné donucení jednotlivce v otázkách náboženství a světonázoru (rovina lidskoprávní), a na excesivní propojení státu se kteroukoliv církví a náboženskou společností směrem k vytvoření vzájemné (organizační, personální a materiální) závislosti státu a církví nebo přímo k vytvoření státní církve (rovina institucionální). Stát dále akceptuje a toleruje existenci různých světonázorových a náboženských směrů a skupin jejich vyznavačů a zastánců, pro něž vytváří svobodné prostředí pro výkon základního práva (zásada náboženské plurality a tolerance). Za takové excesivní propojení se nepovažuje stanovení mezí základního práva ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny.

314. Ke krokům ii. a iii. je v první řadě především nutno dodat, že otázka zmírnění majetkových křivd (po roce 1989) není v judikatuře Ústavního soud pojímána jako běžný institut standardního právního státu, nýbrž jako svého druhu právní a politická anomálie, která má historické příčiny, které právnímu státu předcházejí. Ústavní soud na ni nahlíží s ohledem na formální právní kontinuitu, avšak zároveň jasně deklarovanou hodnotovou diskontinuitu českého státu s předchozím nedemokratickým režimem (nález ze dne 21. prosince 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93), jako na všeobecný závazek demokratického a právního státu, vyjádřený v čl. 1 Ústavy a především v jednotlivých ustanoveních Listiny základních práv a svobod, „zajistit nejen formální, ale i skutečnou obnovu materiálních záruk výkonu základních práv a svobod, kde dříve - navzdory elementárnímu lidskoprávnímu obsahu v mezinárodním ius cogens - stát selhal. Přijetí Listiny základních práv a svobod a přihlášení se k dalším mezinárodním instrumentům ochrany základních práv však není bodem nula, v němž by limitně začínala povinnost státu, je-li to třeba, aktivně vytvořit podmínky pro realizaci základních práv. Naopak ve vztahu k jednotlivým nositelům základního práva nelze nebrat ohled na historický kontext situace, v níž se aktuálně a vinou státu nacházejí. Jinými slovy řečeno, bylo by v rozporu s koncepcí rozvoje a posilování základních práv, pokud by společenské změny vedly opakovaně k zavádění nižších standardů základních práv na základě ignorování historických příčin současného stavu. Dějiny demokratických a právních států nemohou sestávat z tlustých čar za minulostí, nýbrž poučení z dřívějších zkušeností se musí projevovat v zárukách neopakování minulých chyb v budoucnu“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 94). V tomto ohledu proto restituční, rehabilitační a obecně transformační akty státu po roce 1989 nelze posuzovat z hlediska klasických ústavních kritérií jako izolovaný projev ničím nepodmíněné vůle zákonodárce, nýbrž jako reakci na konkrétní historické skutečnosti, o něž se demokratický zákonodárce nezasloužil, na něž však je nucen (v režimu formální právní kontinuity) navazovat. Jedna z nejtypičtějších doktrín korespondujících s uvedeným byla vyložena již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.) a byla zopakována naposled v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ze dne 23. 4. 2013: „Zatímco restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu, vy vlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem vy vlastnění je veřejný zájem, tj. pojem odlišný. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav.“. V tomto uspokojení majetkových nároků plynoucích z širší (historické) spravedlnosti prostřednictvím v zásadě jednorázových aktů restitučních, rehabilitačních a transformačních nesnese ústavněprávní srovnání s akty zákonodárce fungujícího (co do východisek i co do cílů) zcela v podmínkách právního státu. Uvedený náhled se promítá jak do zmiňovaných otázek rovnosti oprávněných osob, tak např. do hodnocení ústavnosti např. výčtových restitučních zákonů, které by jinak bez podstatného zohlednění výše uvedeného pro absenci obecnosti právního předpisu mohly jen stěží v abstraktní kontrole norem obstát [sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), část VI./a; sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 56]. Tyto závěry je možno činit jen při vědomí, že „alespoň částečná náprava křivd minulosti předurčuje charakter dalšího demokratického vývoje“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 32).

315. Ve druhé řadě je ke krokům ii. a iii. nutno zdůraznit, že otázka náboženské neutrality je úzce spjata s podmínkami pro výkon náboženské svobody ve smyslu subjektivního základního práva. V dosavadní judikatuře Ústavního soudu lidskoprávní pohled při výkladu čl. 2 odst. 1 Listiny dokonce zcela převažuje. K širšímu vymezení ústavně pokrytých aktivit církví, které se neomezují jen na výkon kultu, se Ústavní soud již vyjádřil opakovaně v minulosti [nález sp. zn. I. ÚS 146/03 ze dne 18. 6. 2003 (N 115/31 SbNU 33); nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. 10. 2007 (N 173/47 SbNU 253; 10/2008 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 98 a tam příkladmo uvedená zahraniční judikatura]. V dosavadní judikatuře se Ústavní soud měl možnost vyjádřit i k relevanci ochrany vlastnického práva pro výkon základních práv jiných: ,,[V]lastnické právo, nemá-li být pojímáno samoúčelně, samo zprostředkovává využití jiných základních a dalších práv“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.), část IV infine]. Ve vztahu např. k primární ochraně soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny, kdy intenzita zájmu na ochraně tohoto základního práva přesahovala zájem na ochraně pouze práva vlastnického, se zcela konkrétně vyslovil nález sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 4/52 SbNU 27). Konečně ve vztahu k ochraně základních práv plynoucích z náboženské svobody (rovněž explicitně v kontextu čl. 2 odst. 1 Listiny) se vyslovil nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, v němž byla vyslovena protiústavní nečinnost zákonodárce v oblasti vypořádání historického majetku církví a náboženských společností. Jedním z nosných důvodů nálezu (část XI./c) bylo právě zjištění, že za stavu absence (trvajícího do 31. 12. 2012) vypořádání historického majetku církví není model tzv. hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností plnohodnotnou alternativou, zejm. není zárukou svobod plynoucích z čl. 16 odst. 1 Listiny, zvláště pak nezávislosti (dotčených) církví a náboženských společností na státu podle čl. 16 odst. 2 Listiny (bod 103). „Uvedený stav při absenci rozumného vypořádání historického církevního majetku, kdy je stát v důsledku své vlastní nečinnosti nadále dominantním zdrojem příjmů dotčených církví a náboženských společností, ... tak ve svých důsledcích porušuje čl. 16 odst. 1 Listiny co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením a tradičními formami nábožensky motivovaných obecně prospěšných aktivit s využitím příslušných historicky formovaných ekonomických zdrojů, a zvláště pak čl. 16 odst. 2 Listiny, a to v hospodářské složce církevní autonomie“ (bod 104). „Jinými slovy řečeno, dopady nečinnosti zákonodárce se tak projevují nejen toliko v úzké majetkové sféře (historických) církví a náboženských společností (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), nýbrž i ve faktickém omezení samostatnosti a nezávislosti na státu (církevní autonomie) zaručených čl. 16 odst. 2 Listiny k výkonu svobod zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 Listiny“ (bod 106).

316. Interpretace čl. 2 odst. 1 Listiny, přesněji řečeno jeho opakované invokace v návrzích však v sobě mají obsažen předpoklad, že právě toto ustanovení zabraňuje státu, aby do právního stavu účinného do 31. 12. 2012 zasáhl pozitivním, tedy úzce nahlíženo „zvýhodňujícím“ zákonem, kterým by byl vypořádán historický majetek církví (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, výrok II), a to v širších souvislostech vztahu státu a církví (body 23, 38), kdy jsou nutná „komplexní politická rozhodnutí“ (body 86, 108). Navrhovateli a vedlejšími účastníky zastávané prizma však nutně implikuje, že naznačená protiústavní situace v zásadě nemá ústavně konformní řešení. S tímto náhledem se však Ústavní soud neztotožňuje. Více než dvacetiletý odstup přijetí zákona č. 428/2012 Sb. od hlavní vlny restitučního a transformačního zákonodárství mu neodebírá tento specifický charakter, jakkoliv společenské povědomí o étosu a smyslu restitučního zákonodárství po roce 1989 (spíše však o jeho samotné existenci) dnes již ochablo.

317. Zvláště ke kroku ii. v těchto souvislostech proto platí, že Ústavní soud nehodnotí zákon č. 428/2012 Sb. jako izolovaný - z historického a ústavního pohledu nepodmíněný a nevynucený - akt, který by se vymykal výše shrnutým přístupům (pod uvozením „v první řadě“ a „ve druhé řadě“). Právě s přihlédnutím k těmto východiskům je nutno odmítnout ten předpoklad, že Listina ke dni své účinnosti petrifikovala v oboru vztahu státu a církví status quo, přičemž následně již jakýkoliv akt veřejné moci ve prospěch či v neprospěch církví a náboženských společností tento stav vychyluje tak či onak, a tedy představuje protiústavní porušení náboženské neutrality státu. Pro posuzovanou problematiku je naopak příznačné, že abnormalitu (vychýlení) jak z hlediska historické spravedlnosti, tak především z hlediska práva ústavního představoval stav před 1. lednem 1990 (před rozhodným obdobím); ve vztahu k církvím a náboženským společnostem pak z hlediska záruk čl. 15 a 16 Listiny a z hlediska státem jednostranně vytvořené závislosti církví a náboženských společností na státu (čl. 2 odst. 1 Listiny) stav do 31. prosince 2012. Teprve zákon č. 428/2012 Sb. je jednou z možných forem zmírnění dřívějších křivd a upravení vztahu státu a církví v mezích ústavního pořádku. Proto se nejedná o excesivní propojení státu a církví, neboť takové pojetí čl. 2 odst. 1 Listiny by znamenalo, že církve a náboženské společnosti byly jedinými subjekty, vůči nimž ústavní pořádek vylučuje restituční, rehabilitační či transformační akt zákonodárce. To však záměrem ústavodárce nebylo, pročež ani Ústavní soud nezpochybnil zákon č. 298/1990 Sb., který explicitně „preferoval“ pouze určitý typ církevních právnických osob, a to pouze ve vztahu k jediné (římskokatolické) církvi, naopak jej zařadil do množiny ostatních - standardních - restitučních zákonů (sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05). V tomto posouzení není podstatný rozsah a hodnota dotčeného majetku, neboť ten je předurčen historickou skutečností, a nikoliv volnou úvahou zákonodárce.

318. V otázce, zda je samotný účel zákona, tj. ukončení přímého financování církví a náboženských společností (hospodářská odluka), ústavně konformním, konstatuje Ústavní soud, že se jedná o jednu z forem úpravy vztahu státu a církví v mezích čl. 2 odst. 1 Listiny. Uvedený článek neobsahuje separacionistickou tezi jako imperativ, ovšem ani ji nevylučuje, ostatně ani po provedení zákona č. 428/2012 Sb. (při zachování ostatních současných konfesněprávních předpisů) nebude výsledný stav charakterizován striktní odlukou církví od státu, nýbrž toliko přiblížením se (teoretickému) stavu odluky, nepochybně ve srovnání s dosavadním modelem přímého financování podle zákona č. 218/1949 Sb.

319. Výše uvedené závěry o širších mezích poskytnutých zákonodárci při přijímání restitučního, rehabilitačního a transformačního zákonodárství plně dopadají na úzce restituční aspekty zákona, a to tedy v částech naturální restituce a náhradové složky finanční náhrady. Pokud se jedná o vyrovnávací složku finanční náhrady, ta má být jednak součástí konceptu materiální korekce historické skutečnosti, která se zákonodárci jevila jako nepřiměřená tvrdost působící do budoucna. Tímto ohledem měl být fakt, že dominantním vlastníkem nemovitostí k rozhodnému datu 25. 2. 1949 byla toliko jedna z církví (církev katolická), přičemž zvolení toliko restitučního modelu při ukončení přímého financování by znamenalo neproporcionální dopad na ostatní církve, které dosud byly v rozsahu nároků dle zákona č. 218/1949 Sb. přímo financovány státem. Aspekt konfesní neutrality dle čl. 2 odst. 1 Listiny, jak jej interpretuje Ústavní soud, je však založen nikoliv na formálním hledisku, nýbrž na materiálním hledisku (ostatně jako výklad řady dalších ustanovení ústavního pořádku). V tomto se tedy Ústavnímu soudu jeví redistribuce části finanční náhrady mezi nekatolické církve a náboženské společnosti jako postup předcházející extrémně disproporcionálním účinkům restituční složky zákona č. 428/2012 Sb., a to v mezích materiální konfesní neutrality státu. Teoreticky lze opačným směrem uvažovat, že realizace toliko restituční složky zákona č. 428/2012 Sb. by disproporčně (byť nepřímo) podpořila pouze jednu a zároveň největší církev, přičemž pro všechny ostatní by se účinky zákona blížily materiální likvidaci. Tento postup by nepochybně představoval z hlediska čl. 2 odst. 1 Listiny mnohem intenzivnější zásah státu do státu quo, který stát aktivně dlouhodobě jednostranně vytvářel (právní úprava vztahu státu a církví před i po 1. 11. 1949 i později po roce 1989). Varianta nulová (nepřijetí zákona) by toliko prohlubovala předchozí protiústavní stav (sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Totéž lze konstatovat ve vztahu k přechodnému období, kdy ukončení tzv. hospodářského zabezpečení prostřednictvím časově omezeného degresivního příspěvku nelze považovat za excesivní propojení státu s dotčenými náboženskými směry či církvemi. To tím spíše, že ani zvláštní právo „být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností“ [§ 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb.] co do základu nároku na časově neomezené přímé financování nebylo Ústavním soudem z hlediska ústavnosti zpochybněno při přezkumu ústavnosti zákona č. 3/2002 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 6/02). Napadeným ustanovením § 17 zákona o vyrovnání s církvemi nedochází v tomto ohledu k založení zcela nového institutu ve vztahu státu a církví, nýbrž k jeho postupnému odstranění.

320. V tomto tedy nepochybně zákonem č. 428/2012 Sb. dojde k odstranění protiústavní závislosti církví na státu, jak byla již dříve definována: ,,[J]e podstatné, zda a do jaké míry představuje ekonomická soběstačnost materiální předpoklad nezávislého výkonu práv zaručených především čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky totiž neobsahuje pouze imperativ nezávislosti státu na církvích a náboženských společnostech (jako součást ideologické a náboženské neutrality státu), nýbrž i požadavek nezávislosti církví a náboženských společností na státu při naplňování jejich cílů“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 93). „Uvedený stav při absenci rozumného vypořádání historického církevního majetku, kdy je stát v důsledku své vlastní nečinnosti nadále dominantním zdrojem příjmů dotčených církví a náboženských společností, navíc bez zjevné vazby na výnosy ze zadržovaného historického majetku církví, tak ve svých důsledcích porušuje čl. 16 odst. 1 Listiny co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením a tradičními formami nábožensky motivovaných obecně prospěšných aktivit s využitím příslušných historicky formovaných ekonomických zdrojů, a zvláště pak čl. 16 odst. 2 Listiny, a to v hospodářské složce církevní autonomie.“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 104). Pro takto definovanou protiústavní závislost nejsou rozhodné skutečné ekonomické poměry jednotlivých církví a konkrétní výše finančních prostředků, nýbrž toliko fakt, že stát svými jednostrannými akty (vyvlastnění veškerého hospodářského majetku a zavedením tzv. hospodářského zabezpečení) tuto ekonomickou závislost způsobil a udržoval. Tato protiústavní závislost pojmově nemůže být odstraněna ani prostřednictvím výrazného posílení přímého státního financování církví (ať již ze státního rozpočtu či k tomu vytvořeného fondu) ani modelem okamžitého ukončení přímého financování (bez dalšího).

321. Zvláštní ohled v otázce náboženské neutrality však vyžaduje konstrukce smluv dle § 15 a 16 a přechodné období dle § 17 v aspektu eventuálního státního donucení. Ustáleným náhledem Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská právaje, že výkon náboženské svobody ze strany státu vyžaduje určitou míru veřejnoprávní regulace, typicky v otázce registrace církví za účelem získání právní subjektivity, bez níž nelze vstupovat do právních vztahů. Zároveň však platí, že přijme-li stát určitou podobu veřejnoprávní regulace, nelze jejím využitím výkon náboženské svobody podmiňovat (např. zavedením povinné registrace církví, které o to zájem nemají). Tento aspekt se v rovině náboženské neutrality státu projevuje v zákazu donucení veřejnou mocí. V části naturální restituce je konstrukce uplatnění restitučního nároku plně v dispozici oprávněné osoby (srov. však tento aspekt při aplikaci výčtového zákona), konstrukce smluv (§ 15 odst. 1 „církev ... obdrží“) však umožňuje dispozici s nárokem toliko v rozsahu rozhodnutí o odmítnutí či neodmítnutí podpisu smlouvy a konstrukce přechodného období (§ 17 odst. 1 „stát vyplácí“) pak neumožňuje dispozici s nárokem vůbec. V tomto Ústavní soud zdůrazňuje ústavně konformní interpretaci daných ustanovení v tom smyslu, že stát ani v případě podpisu smlouvy ve smyslu § 15 odst. 1 nemůže dotčenou církev přímo či nepřímo „nutit“ přijímat plnění, o něž v průběhu realizace nároků dle zákona ztratila zájem, a tuto skutečnost státu projevila. Ze strany dotčených církví a náboženských společností se tedy i po podpisu smlouvy musí jednat o nároky interpretované jako v celku i v částech zcela v dispozici dotčené církve, přičemž kogentní ustanovení zákona nesmí být interpretována jako povinnost plnění přijmout.

322. Navrhovateli a vedlejšími účastníky nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by zákon č. 428/2012 Sb., resp. některý z jeho účelových prvků, měl být zaměřen proti náboženské pluralitě a toleranci ve společnosti, že by praktické účinky zákona znamenaly odrazující či naopak motivační efekt (pobídka veřejné moci k vyznávání určitého náboženství). Je nutno podotknout, že v tomto ohledu nelze hodnotit účinky zákona č. 428/2012 Sb. jako platby konkrétním členům církví a náboženských společností, tedy platby ekonomicky motivující k praktikování určitého náboženského směru, neboť by tím byl zcela popřen smysl zvláštních typů právnických osob upravených zákonem č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které nejsou založeny na bázi členských majetkových podílů. I z hlediska účelu pak církve a náboženské osoby přesahují soukromé zájmy sdružených jednotlivců.

323. V tomto kroku tedy nebylo zvýše uvedených důvodů shledáno excesivní propojení státu a církví ve smyslu imperativu náboženské neutrality státu.

324. Ad iii. Stát v oblasti výkonu veřejné moci zaručuje materiální rovné zacházení všem náboženským směrům a světonázorům, tj. nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů nebo světonázorů do té míry, že by založil exkluzivní (nebo naopak neplnohodnotný) přístup určité skupiny (směru) k veřejné moci a veřejným zdrojům (rovnost a nediskriminace).

325. V otázce rovnosti Ústavní soud odkazuje na již vyložené závěry k charakteru zákona č. 428/2012 Sb. coby předpisu restitučního, rehabilitačního a transformačního a na závěry učiněné k ústavněprávní povaze rovnosti s ohledem na § 15 odst. 1, 2.

326. Jen pro rekapitulaci ústavního pojetí rovnosti lze poukázat na vymezení v dřívější judikatuře, kdy Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: „rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ (sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.): „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod.“ [shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod. Nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96, který se pak zabýval i otázkou nerovnosti v restitučních vztazích, připomněl, že i z komparativního pohledu je nerovnost shledávána za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria).

327. V tomto ohledu Ústavní soud shledává, že v otázce rozlišování mezi jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi a oprávněnými osobami podle zákona č. 428/2012 Sb. a podle zákonů předchozích zákonodárce objektivní a rozumná kritéria zvolil. Jsou jimi především existence vlastnického práva k věcem, jejichž odejmutím byla způsobena majetková křivda, a existence přiznaného tzv. zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ani toto druhé kritérium se nejeví formálním či samoúčelným neboť samostatná veřejnoprávní regulace církví a náboženských společností existuje v českých zemích v zásadě již po staletí, přičemž „historická role církví ve společnosti a na veřejnost orientovaný charakter jejich činností je do jisté míry odlišuje od jiných fyzických či právnických osob ... a zároveň umožňuje jejich komparaci - co do požadavku nezávislosti na státu - s místními samosprávami (obcemi), které jsou jako celky rovněž neoddělitelné od individuálního práva občana na sebeurčení“ (sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 105).

328. K objektivitě kritéria přiznaného tzv. zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, je nutno připomenout, že ani registrace církví jako takových ani řízení o přiznání zvláštních práv podle zákona č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou ovládány principem posuzování či schvalování náboženských doktrín státem. Zvláště pak jsou tato řízení podrobena soudnímu přezkumu a ústavnímu přezkumu, v nichž je poskytována soudní ochrana před eventuální protiústavní diskriminací na náboženském základě (z hlediska výkonu základních práv i z hlediska čl. 2 odst. 1 Listiny coby objektivní záruky).

329. V jednotlivých aspektech zákona k uvedeným „objektivním a rozumným“ kritériím přistupuje dále opakovaně vyslovená ústavní naléhavost věci a podstatná proměna sociálních a ekonomických poměrů oproti roku 1991 (zejm. v otázce výše náhrad v souvislosti s posunem cenové hladiny), což Ústavní soud považuje za věc obecně známou.

330. Pokud Ústavní soud zváží uvedená kritéria, je nutno uzavřít, že navrhovatelé ani vedlejší účastníci naopak neprokázali svá poměrně obecná tvrzení, že by zákonodárce zvýhodnil určitý náboženský směr vůči jiným náboženským a světonázorovým doktrínám při porušení právě náboženské neutrality za situace, kdy předchozí restituční, rehabilitační a transformační procesy ve vztahu k fyzickým i dalším právnickým osobám proběhly již řádově před dvěma desítkami let a zejména ze zákona neplyne ani nepřímo preference určitého náboženského směru (například prostřednictvím svévolného stanovení formálního fiktivního kritéria). Pokud tím navrhovatelé mají na mysli ekonomicky výrazně odlišné postavení katolické církve, nejedná se o postavení nerovné v ústavním smyslu, nýbrž reflexi faktického historického i současného postavení ve společnosti. Právě k určité korekci vzájemného postavení církví a náboženských společností dochází uvedenou vyrovnávací složkou finanční náhrady podle § 16, která vystupuje ve prospěch nekatolických církví. Pokud se jedná o postavení jiných registrovaných církví a náboženských společností, které do 31. 12. 2012 nepožádaly o přiznání rozhodného zvláštního práva podle zákona č. 3/2002 Sb., jedná se o projev dispozice s tímto nárokem, který nezakládá nerovnost (přičemž tuto situaci by nebylo možno změnit jinak než státním donucením). Pokud se jedná o postavení církví a náboženských společností, které budou zaregistrovány v budoucnu, přičemž v té době již nebude možnost žádat o přiznání zvláštního práva na hospodářské zabezpečení, je nutno dodat, že tato otázka zůstává i nadále v dispozici zákonodárce a zároveň že při ukončení hospodářského zabezpečení je podstatou aktu právě ukončení dosavadních a vyloučení budoucích přímých plateb ze strany státu. V uvedeném rovněž nelze shledávat diskriminaci ve smyslu porušení náboženské neutrality.

331. Nebylo naopak prokázáno, že účelem zákona mělo být jednostranné zvýhodnění některé církve nebo náboženské společnosti, a to na základě určitých hodnotících postojů zákonodárce k jednotlivým náboženským směrům či světonázorům. Je nutno zdůraznit, že dotčené církve a náboženské společnosti se neocitly ve vztahu určité ústavně relevantní intenzity ke státu teprve na základě zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž na základě právních vztahů založených dříve, a zákon č. 428/2012 Sb. nepředstavuje zvýšení intenzity těchto vztahů (tím méně změnu skokovou nebo trvalou), nýbrž pravý opak.

332. Lze tedy uzavřít, že zákon č. 428/2012 Sb. nepředstavuje nerovné a diskriminační zacházení státu s určitými náboženskými a světonázorovými směry, neboť pro rozlišení (stanovení rozsahu působnosti zákona) byla užita objektivní a rozumná kritéria, a naopak nebyla použita kritéria preference či odmítnutí některého náboženského směru či světonázoru.

XVIII.
Předběžná otázka

333. K návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, zda registrované církve a náboženské společnosti a církevní právnické osoby jsou podnikem ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen „SFEU“), konstatuje Ústavní soud, že tato otázka je mimo sféru přezkumu ústavnosti zákona č. 428/2012 Sb., zvláště přezkumu procedury přijetí zákona v intencích, zda se jednalo o přijetí zákona ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ke vztahu evropského práva a českého ústavního pořádku se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že „komunitami právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.), bod 35; dále např. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.), body 84-86; aj.]. Rozšiřující výklad pojmu ústavního pořádku není zcela vyloučen, ovšem Ústavní soud se k takovému výkladu již v minulosti přiklonil nikoliv ve vztahu k evropskému právu, nýbrž ve vztahu k ratifikovaným smlouvám o lidských právech a základních svobodách [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Z uvedeného tedy činí Ústavní soud závěr, že abstraktní přezkum ústavnosti není podmíněn výkladem evropského práva Soudním dvorem Evropské unie. Evropské právo, a to ani primární, při respektu k jeho zásadnímu formálnímu či neformálnímu vlivu na činnost Ústavního soudu, není součástí ústavního pořádku, tedy ani referenčním měřítkem ústavnosti.

334. Nad rámec uvedeného je nutno zdůraznit, že majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi spočívá na skutečnostech založených dlouho před vstupem České republiky do Evropské unie, přičemž systém přímého časově neomezeného státního financování církví zde byl do 31. 12. 2012 na základě zákona č. 218/1949 Sb., aniž by tato specifická, a v případě majetkového vyrovnání jednorázová, otázka byla předmětem regulace evropským právem, popř. byla dokonce zpochybňována z hlediska konformity se závazky, jež vyplývají z členství České republiky v Evropské unii. Vnitrostátní právní postavení církví je regulováno zvláštním zákonem č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož lze církev nebo náboženskou společnost založit toliko „za účelem vyznávání určité náboženské víry“ [§ 3 písm. a)], přičemž v případě registrovaných církví platí, že předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen v základním dokumentu registrované církve a náboženské společnosti, tj. podléhá procesu registrace. „Podnikání a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou výdělečnou činností“ (§ 27 odst. 5). V případě církevních právnických osob platí stejné omezení plynoucí z ustanovení § 15a. Církevní právnická osoba může být založena „za účelem vyznávání náboženské víry“ [§ 15a odst. 1 písm. a)] nebo „pro poskytování charitativních služeb“ [§ 15a odst. 1 písm. b)]. Pro podnikání platí: „Podnikání a jiná výdělečná činnost ... mohou být pouze jejich doplňkovou činností“ (§ 15a odst. 4). To vše pod sankcí zrušení registrované církve podle § 22 odst. 1 písm. c), vyvíjí-li registrovaná církev činnost „v rozporu s právním řádem,“ nebo zrušení církevní právnické osoby, zjistí-li ministerstvo, že tato právnická osoba jedná „v rozporu s vymezením její působnosti ... nebo v rozporu s právními předpisy“ [§ 26 odst. 1 písm. b)]. Z tohoto hlediska se tedy účinky zákona č. 428/2012 Sb. ve spojení s účelovým omezením, které představuje zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela míjí s účelem regulace veřejných podpor podle evropského práva. Je nutno zdůraznit, že otázka daňové úpravy (k níž byly při ústním jednání citovány rozsudky Soudního dvora Evropské unie) související s majetkovým vyrovnáním nebyla předmětem věcného přezkumu ze strany Ústavního soudu, nehledě na to, že kritizovaná část této daňové úlevy byla dodatečně zrušena zákonem č. 80/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Obdobná pravidla včetně omezení konečně platí i pro jiné formy sdružení s tzv. ideálním cílem (politické strany, spolky) na rozdíl od sdružení s výdělečným cílem.

335. Dále nebylo lze ponechat v této souvislosti bez povšimnutí čl. 17 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle kterého „Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej“. Toto ustanovení bylo Lisabonskou smlouvou (jako čl. 16c - The Union respects and does not prejudice the status under national law of churches and religious associations or communities in the Member States) zařazeno mezi zásady a plyne z něj jednak příkaz respektování zvláštního postavení církví a náboženských společností obecně, jednak s ohledem na zvláštnosti jejich vzájemného vztahu s konkrétním členským státem. Současně z tohoto ustanovení je rovněž dovozován zákaz zasahování (dotýkání se), který se vztahuje nejen na oblasti vlastního jejich působení, ale i na oblasti další. R. Streinz v komentáři k čl. 17 Smlouvy o fungování Evropské unie uvádí např. poskytování služeb, zaměstnávání nebo pozice libovolné organizace [blíže Streinz, R. (Hrsg.): EUV/AEUV. Vertrag über die EU und Vertrag über die Arbeitsweise der EU. 2. Aufl., C. H. Beck. Múnchen, 2012, s. 393, 395-397]. Ve stejném duchu vykládá toto základní ustanovení J. Syllová v komentáři kolektivu autorů k Lisabonské smlouvě (Praha: C. H. Beck, 2010, s. 242), která uvádí, že právní regulace postavení institucí náboženského charakteru nemůže být dotčena ani „při použití pravomocí stanovených v jiných článcích SFEU“.

336. Konečně Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na širší kontext této problematiky, ke které zaujal zásadní stanovisko Spolkový ústavní soud např. v bodech 251 a 252 lisabonského rozsudku ze dne 30. června 2009 (sp. zn. 2 BvE 2/08, 2 BvE 5/08, 2 BvR 1010/08, 2 BvR 1022/08, 2 BvR 1259/08 a 2 BvR 182/09). Podle něj jsou z hlediska schopnosti či možnosti sebeutváření se demokratického ústavního státu při věcném vymezení přenosu výsostných práv na Evropskou unii jednou z pěti základních a zvláště citlivých otázek zvláště kulturně významná rozhodnutí např. v právu rodinném, v systému školství a vzdělávání nebo o zacházení s náboženskými společnostmi (Als besonders sensibel für die demokratische Selbstgestaltungsfähigkeit eines Verfassungsstaates gelten seit jeher ... kulturell besonders bedeutsame Entscheidungen etwa im Familienrecht, Schul - und Bildungssystem oder uber den Umgang mit religiósen Gemeinschaften).

XIX.
Obiter dictum

337. Nad rámec uvedeného, v zásadě preventivně, a zároveň nikoliv poprvé, musí Ústavní soud na základě průběhu ústního jednání připomenout, že řízení před Ústavním soudem není určeno pro jakékoliv posilování legitimity či věrohodnosti politických stanovisek jejich zachycením v mediálně sledovaném soudním řízení a není ani fórem pro politickou diskuzi. Řízení o abstraktním přezkumu ústavnosti zákona je určeno pro ochranu objektivní ústavnosti, nikoliv pro ochranu či dokonce pouhou popularizaci subjektivních zájmů či názorů aktivně legitimovaných osob.

XX.
Souhrnné závěry

338. Ústavní soud poté, kdy se ve shora uvedených intencích zabýval otázkou ústavní konformity zákona o vyrovnání s církvemi, a to s ohledem na legislativní proces přijetí zákona a na obsah zákona jako celku a jeho jednotlivých ustanovení zvláště, dospěl k závěru, že návrhy navrhovatelů a vedlejších účastníků na zrušení napadeného zákona jsou zčásti důvodné.

339. Bez ohledu na předložené námitky Ústavní soud zvážil, do jaké míry je adjektivum „spravedlivé“ v ustanovení § 5 písm. i) zákona o vyrovnání s církvemi v uvedeném kontextu dostatečné z hlediska jeho srozumitelnosti a jasnosti, tedy formálních nároků, které je nutno na právo klást. Jedná se o pojem neurčitý. Není např. zřejmé, zda „spravedlnost“ náhrady je vztahována k období vyvlastnění nebo k dnešním podmínkám a úrovni ochrany základních práv. Z uvedených důvodů nezbylo než uvedenou část ustanovení § 5 písm. i) zákona o vyrovnání s církvemi zrušit.

340. Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného zákona z důvodu porušení pravidel legislativního procesu, neboť neshledal, že by tento proces ve svém celku neumožňoval racionální diskurs, slyšení stran a otevřenou diskuzi mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových, podpořených možností aktivní participace účastníků v jeho průběhu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 55/10 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.)]. Jakkoliv Ústavní soud odsuzuje morální pokleslost pozadí legislativního procesu, a to přičiněním obou znesvářených skupin poslanců, nemůže, nemá-li se z odborného orgánu ochrany ústavnosti stát morálním arbitrem a vychovatelem politických reprezentací, přistoupit k derogaci napadeného zákona pouze z důvodu neúcty jedné části zákonodárců k druhým.
341. Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vycházel exfavore restitutionis a nesčíslněkrát zdůrazňoval, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových. Z dosavadní konzistentní judikatury Ústavního soudu v restitučních věcech je nepřehlédnutelné, že jako negativní zákonodárce nikdy nezrušil ustanovení restitučního předpisu v neprospěch fyzických a právnických osob, kterým zákonodárce formou zákona zmírnění jim spáchaných křivd umožnil. Derogační judikatura Ústavního soudu tak byla vždy v zásadě ve prospěch osob restituujících (trvalý pobyt, národní kulturní památky). Ústavní soud nepřikývl v restituční věci argumentaci postavené na tom, že jeden restituent by neměl restituovat proto, že jiná osoba nebyla zákonodárcem zařazena mezi ty, jimž zákonodárce majetkové či jiné křivdy nezmírnil. Též ve věci církevních restitucí Ústavní soud opakovaně rozhodoval. Z jeho výše uvedené judikatury je zřejmé, že akcentoval legitimní očekávání a poukazoval na nečinnost zákonodárcovu. Za takové situace by zajisté derogační rozhodnutí Ústavního soudu krátce poté, kdy byla zákonná úprava konečně přijata, bylo překvapivé a vyvolávalo by oprávněně dojem, že je zatížené znaky libovůle a svévole. Ústavní soud si při rozhodování je plně vědom toho, že není povolán k tomu, aby rozsoudil spor o smysl českých dějin, jehož dílčí argumentační segment navrhovatelé přinášejí.
342. Ústavní soud na základě právněhistorické analýzy vyložil důvody, pro něž neshledal důvodnou argumentaci navrhovatelů a vedlejších účastníků, že církve a náboženské společnosti původní majetek nevlastnily, resp. že dochází „ke změně charakteru vlastnictví“ a že církve a náboženské společnosti nebyly „úplnými vlastníky“ či že církevní majetek měl „veřejnoprávní povahu“, resp. nebyl ve vlastnictví církví a náboženských společností. Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost, v důsledku čehož byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku (s výhradou věcí vlastnicky náležejících třetím osobám; s výjimkou konkrétních řeholních řádů). Z odborné literatury, dobové judikatury či praxe nelze vysledovat, že by církevní majetek byl pojmově vyňat z úpravy vlastnického práva dle o. z. o. a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu (výhradně práva kultová). Kromě uvedeného teoretického rozboru lze poukázat na zcela praktické příklady. Je totiž obecně známo, že v zásadě jediným typem nemovitostí, jejichž vlastnické postavení nebylo protiprávními akty komunistického režimu dotčeno (až na známé výjimky), byly právě kostely, kaple, modlitebny a podobné objekty sloužící výkonu kultu, ačkoliv právě tyto podléhaly intenzivní veřejnoprávní regulaci coby věcí veřejných. Pokud by byla platnou teze, že církevní subjekty ve vztahu k nim nebyly vlastníky (s ohledem na samostatnou právní subjektivitu kostela), nýbrž pouze držiteli, uživateli, správci apod., nelze pak vysvětlit skutečnost, zeje právní řád i praxe za vlastníky v době rozhodného období až dosud považovaly a považují, ačkoliv od počátku rozhodného období (po 25. únoru 1948) prokazatelně nedošlo k převodu (přechodu) vlastnického práva na tyto subjekty (jako tomu bylo ve vztahu k jiným nemovitostem zákonem č. 298/1990 Sb.).
343. Ústavní soud vzal v úvahu, že finanční náhrady nestojí a ani nemusí stát na ryze ekonomickém a matematickém základě. Toho by bylo ostatně obtížné dosáhnout i proto, že by pak měly například zahrnovat i náhradu za užívání státem odňatých nemovitostí, a to za dobu od jejich odnětí, případně alespoň za dobu protiústavní nečinnosti zákonodárce. Ústavní soud i z důvodu respektování principu minimalizace zásahu a analogicky z důvodů, pro něž nemůže být například podroben ústavnímu přezkumu zákon o státním rozpočtu, neshledává okolností zakládající protiústavnost to, že zákonodárce stanovil výši finanční náhrady kombinovaným způsobem, vycházejícím z více faktorů. Finanční náhrada (§ 15) má ve vztahu k jednotlivým církvím proměnlivý charakter (různý poměr mezi restituční náhradovou složkou a vyrovnávací složkou). Ústavní soud přezkoumal i princip přechodného období degresivního přímého financování (§ 17). Vzhledem k charakteru námitek dotýkajících se porušení základního práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) a v dalším toliko obecně formulované diskriminaci a nerovnosti (neakcesorické; v důsledku libovůle zákonodárce) provedl Ústavní soud test racionality právní úpravy, která v tomto testu obstála. Samostatně vyhodnotil i otázku náboženské neutrality státu dle čl. 2 odst. 1 Listiny.
344. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil ustanovení § 5 písm. i) ve slovech „spravedlivé“ zákona č. 428/2012 Sb. podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť je shledal rozporným s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Návrh v části směřující proti ustanovením § 19 až 25 zákona č. 428/2012 Sb. Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části Ústavní soud návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb. zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodný.

Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský

176/2013 Sb.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 28/12 ve věci návrhu na zrušení článku 5 odst. 3 písm. e) obecně závazné vyhlášky města Vimperk č. 1/2010 o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, čistoty a bezpečnosti na veřejných prostranstvích, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 3/2010 a obecně závazné vyhlášky č. 4/2011Ze dne 23.04.2013
Částka 73/2013
Platnost od 26.06.2013
Účinnost od 26.06.2013
176

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 28/12 dne 23. dubna 2013 v plénu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánkova, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická o návrhu Ministerstva vnitra na zrušení článku 5 odst. 3 písm. e) obecně závazné vyhlášky města Vimperk č. 1/2010 o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, čistoty a bezpečnosti na veřejných prostranstvích, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 3/2010, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 1/2010 o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, čistoty a bezpečnosti na veřejných prostranstvích, a ve znění obecně závazné vyhlášky č. 4/2011, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 1/2010 o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, čistoty a bezpečnosti na veřejných prostranstvích, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 3/2010 ze dne 13. 9. 2010, za účasti města Vimperk jako účastníka řízení,

takto:

Návrh se zamítá.

Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Rychetský v. r.

175/2013 Sb.

	Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obceZe dne	19.06.2013
Částka	73/2013
Platnost od	26.06.2013
175

SDĚLENÍ

Ministerstva vnitra

ze dne 19. června 2013

o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce

Ministr vnitra podle § 58 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyhlašuje na den 23. listopadu 2013 nové volby do zastupitelstva obce:obec	okres	kraj
Stošíkovice na Louce	Znojmo	Jihomoravský


Ministr:

Kubice v. r.

174/2013 Sb.

	Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obceZe dne	19.06.2013
Částka	73/2013
Platnost od	26.06.2013
174

SDĚLENÍ

Ministerstva vnitra

ze dne 19. června 2013

o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce

Ministr vnitra podle § 58 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyhlašuje na den 23. listopadu 2013 nové volby do zastupitelstva obce:obec	okres	kraj
Barchovice	Kolín	Středočeský


Ministr:

Kubice v. r.

173/2013 Sb.

	Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2013Ze dne	13.06.2013
Částka	73/2013
Platnost od	26.06.2013
173

SDĚLENÍ

Ministerstva práce a sociálních věcí

ze dne 13. června 2013

o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně

Ministerstvo práce a sociálních věcí podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 199/2003 Sb. a zákona č. 255/2005 Sb., sděluje, že Kolektivní smlouva vyššího stupně na rok 2013, uzavřená dne 8. 2. 2013 mezi Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR, Česko-moravským odborovým sdružením a Asociací Českého papírenského průmyslu, je s účinností od prvního dne měsíce následujícího po vyhlášení tohoto sdělení závazná i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ – NACE: 17.11 a 17.12.

S obsahem kolektivní smlouvy vyššího stupně se lze seznámit na krajských pobočkách Úřadu práce České republiky a na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí (www.mpsv.cz).

Ministryně:

Ing. Müllerová v. r.

172/2013 Sb.

	Rozhodnutí vlády České republiky o zrušení nouzového stavu pro území Ústeckého kraje, Středočeského kraje a Královéhradeckého krajeZe dne	19.06.2013
Částka	72/2013
Platnost od	20.06.2013
Účinnost od	28.06.2013
172

ROZHODNUTÍ

VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

ze dne 19. června 2013

o zrušení nouzového stavu pro území Ústeckého kraje, Středočeského kraje a Královéhradeckého kraje

Vláda České republiky v souladu s čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky,

zrušuje

pro území Ústeckého kraje, Středočeského kraje a Královéhradeckého kraje od 24.00 hodin dne 28. června 2013 nouzový stav, vyhlášený rozhodnutím vlády ze dne 2. června 2013, uveřejněným pod č. 140/2013 Sb., od 21.00 hodin dne 2. června 2013.

Toto rozhodnutí nabývá účinnosti dnem 28. června 2013 od 24.00 hodin.

Předseda vlády:

RNDr. Nečas v.

171/2013 Sb.

	Předpis č. 171/2013 Sb.
Rozhodnutí vlády České republiky o zrušení nouzového stavu pro území Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a pro území hlavního města PrahyZe dne	19.06.2013
Částka	72/2013
Platnost od	20.06.2013
Účinnost od	19.06.2013
171

ROZHODNUTÍ

VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

ze dne 19. června 2013

o zrušení nouzového stavu pro území Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a pro území hlavního města Prahy

Vláda České republiky

zrušuje

a) v souladu s čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, pro území Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a pro území hlavního města Prahy od 24.00 hodin dne 19. června 2013 nouzový stav, vyhlášený rozhodnutím vlády ze dne 2. června 2013, uveřejněným pod č. 140/2013 Sb., od 21.00 hodin dne 2. června 2013

a

b) v souladu s § 3 odst. 8 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, stav nebezpečí pro část území Jihočeského kraje, vyhlášený rozhodnutím hejtmana Jihočeského kraje ze dne 2. června 2013 č. 1/2013, a pro území hlavního města Prahy, vyhlášený rozhodnutím primátora hlavního města Prahy ze dne 2. června 2013 č. 1/2013.

Toto rozhodnutí nabývá účinnosti dnem 19. června 2013 od 24.00 hodin.

Předseda vlády:

RNDr. Nečas v. r.

170/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákonyZe dne 16.05.2013
Částka 71/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 01.07.2014

170

ZÁKON

ze dne 16. května 2013,

kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
Změna zákona o zbraních

Čl. I

Zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 227/2003 Sb., zákona č. 228/2003 Sb., zákona č. 537/2004 Sb., zákona č. 359/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 310/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 484/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 148/2010 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb. a zákona č. 167/2012 Sb., se mění takto:

1. V názvu zákona se slova „a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů,“ zrušují.

2. V § 2 odst. 2 písmeno d) zní:

„d) podnikatelem v oboru zbraní a střeliva fyzická nebo právnická osoba, která podle zvláštního právního předpisu7)

1. zbraně nebo střelivo vyvíjí, vyrábí, upravuje, opravuje, znehodnocuje nebo ničí,

2. zbraně nebo střelivo uschovává, skladuje, půjčuje, přepravuje, nakupuje, prodává nebo k tomu přijímá objednávky, nebo

3. zprostředkovává jiným nabytí nebo prodej zbraní nebo střeliva,“.

3. V § 2 odst. 2 písmeno f) zní:

„f) pyrotechnickým průzkumem

1. vyhledávání munice, střeliva nebo výbušnin a jejich identifikace stanoveným postupem, případně jejich vyzvednutí, nebo

2. dohled při zemních pracích, při nichž se očekává nález munice, střeliva nebo výbušnin, a identifikace nalezené munice, střeliva nebo výbušnin.“.

4. V § 7 se na konci textu písmene f) doplňují slova „ , s výjimkou přenosných upevňovacích zařízení a jiných rázových strojů určených výhradně pro průmyslové nebo technické účely“.

5. V § 9 odst. 2 úvodní části ustanovení, v § 10 odst. 1 úvodní části ustanovení a v § 11 odst. 1 písm. b) se za slova „zbrojního průkazu skupiny A“ vkládají slova „anebo C“.

6. V § 9 odst. 2 písm. d) se slovo „nebo“ zrušuje.

7. V § 9 odst. 2 se na konci písmene e) tečka nahrazuje slovem „ , nebo“ a doplňuje se písmeno f), které včetně poznámky pod čarou č. 24 zní:

„f) výkon práva myslivosti podle zvláštního právního předpisu24); takovou výjimku lze však udělit pouze pro doplněk zbraně uvedený v § 4 písm. c) bodě 2; podmínky stanovené zvláštním právním předpisem zůstávají nedotčeny24).

24) Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.“.

8. V § 9 odst. 2 se závěrečná část ustanovení zrušuje.

9. V § 9 se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

„(3) Policie může udělit výjimku podle odstavce 2, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a bezpečnosti. Výjimku lze časově omezit, je-li udělena podle odstavce 2 písm. b) až f). Za účelem posouzení, zda udělení výjimky neodporuje veřejnému pořádku a bezpečnosti, je policie oprávněna požádat orgán veřejné moci, fyzickou osobu nebo právnickou osobu o poskytnutí potřebných podkladů a informací; dožádaný orgán nebo osoba žádosti vyhoví bez zbytečného odkladu.“.

Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 4.

10. V § 10 odst. 1 písmeno a) včetně poznámky pod čarou č. 25 zní:

„a) v případě fyzické osoby náležitosti podání podle správního řádu vztahující se k fyzické osobě25), rodné příjmení a místo narození (dále jen „osobní údaje“),

25) § 37 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.“.

11. V § 10 odst. 1 se za písmeno a) vkládá nové písmeno b), které zní:

„b) v případě právnické osoby náležitosti podání podle správního řádu vztahující se k právnické osobě25) (dále jen „údaje identifikující právnickou osobu“),“.

Dosavadní písmena b) až f) se označují jako písmena c) až g).

12. V § 10 odst. 1 písmeno g) zní:

„g) důvod udělení výjimky a konkrétní účel ve vztahu k prováděné činnosti.“.

13. V § 10 odst. 3 se slovo „jeho“ zrušuje.

14. V § 12 se odstavec 8 zrušuje.

15. V § 15 odst. 3 se za slova „kde by“ vkládá slovo „střelbou“.

16. V § 15 se na konci textu odstavce 3 doplňují slova „ , není-li na takovém místě určen pro střelbu bezpečný prostor, zajištěn dohled odpovědné osoby nebo není-li takové místo viditelně označeno jako místo, kde probíhá střelba a na kterém je střelba umožněna pouze s vhodnými ochrannými pomůckami“.

17. V § 15 odst. 5 se na konci textu písmene a) doplňují slova „ , nejde-li o místo a účel uvedené v odstavci 2 nebo 3“.

18. V § 15 se na konci odstavce 5 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno d), které zní:

„d) převést vlastnictví ke zbrani kategorie D nebo střelivo do ní na osobu, která k jejich držení není oprávněna, nebo je přenechat takové osobě.“.

19. V § 16 odst. 1 větě druhé a třetí se číslo „5“ nahrazuje číslem „10“.

20. V § 17 odst. 2 písm. c) a v § 49 odst. 3 se slova „2 fotografie“ nahrazují slovem „fotografii“.

21. V § 17 se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavce 4 až 7 se označují jako odstavce 3 až 6.

22. V § 17 odst. 5 se slova „4 a 5“ nahrazují slovy „3 a 4“.

23. V § 18 odst. 1 se na konci písmene f) čárka nahrazuje slovem „a“, na konci písmene g) se slovo „a“ nahrazuje tečkou a písmeno h) se zrušuje.

24. V § 19 se na konci textu odstavce 1 doplňují slova „ , pokud tento zákon nestanoví jinak“.

25. V § 20 odst. 2 a § 29 odst. 2 se slova „30 měsíců“ nahrazují slovy „5 let“.

26. V § 20 se za odstavec 4 vkládá nový odstavec 5, který zní:

„(5) Má-li příslušný útvar policie důvodné podezření, že u držitele zbrojního průkazu došlo ke změně zdravotního stavu, která by mohla mít za následek ztrátu jeho zdravotní způsobilosti, je oprávněn vyzvat držitele zbrojního průkazu, aby se dostavil ke svému posuzujícímu lékaři a podrobil se lékařské prohlídce.

Držitel zbrojního průkazu je povinen nejpozději do 1 měsíce ode dne oznámení této výzvy doručit příslušnému útvaru policie nový posudek o zdravotní způsobilosti, který vydá posuzující lékař na základě výsledku lékařské prohlídky, popřípadě psychologického vyšetření a dalších potřebných vyšetření. Posuzující lékař postupuje podle odstavce 3.“.

Dosavadní odstavce 5 a 6 se označují jako odstavce 6 a 7.

27. V § 21 odst. 3 větě druhé se za slova „Obsahová náplň“ vkládá slovo „praktické“.

28. V § 21 odst. 6 větě druhé se slova „1 měsíce“ nahrazují slovy „2 měsíců“ a věta třetí se nahrazuje větami „Termín a místo konání zkoušky musí být žadateli oznámeny nejpozději 10 dnů přede dnem konání zkoušky. Nedostaví-li se žadatel k vykonání zkoušky, oznámí příslušný útvar policie za podmínek stanovených ve větě třetí žadateli nový termín zkoušky. Pokud se žadatel ani po oznámení nového termínu zkoušky opakovaně bez náležité omluvy na zkoušku nedostaví, příslušný útvar policie jeho přihlášku odloží; o odložení provede pouze záznam do spisu.“.

29. V § 21 odst. 8 se za slova „skupiny A až E“ vkládají slova „ , včetně odměny zkušebního komisaře,“.

30. V § 21 odst. 9 se za slova „teoretické a praktické části zkoušky“ vkládají slova „ , způsob provedení“.

31. V § 21a odst. 5 se věta třetí nahrazuje větami „Termín a místo konání zkoušky musí být žadateli oznámeny nejpozději 10 dnů přede dnem konání zkoušky. Nedostaví-li se žadatel k vykonání zkoušky, oznámí ministerstvo za podmínek stanovených ve větě třetí žadateli nový termín zkoušky. Pokud se žadatel ani po oznámení nového termínu zkoušky opakovaně bez náležité omluvy na zkoušku nedostaví, ministerstvo jeho přihlášku odloží; o odložení provede pouze záznam do spisu.“.

32. V § 23 odst. 1 písm. c) se na konci textu bodu 3 doplňují slova „nebo obdobného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích“.

33. V § 24 odst. 1 se číslo „5“ nahrazuje číslem „4“.

34. V § 24 odst. 6 se slova „nebo v případě zbrojního průkazu skupiny C žadatel o vydání zbrojního průkazu nebude držitelem platného loveckého lístku“ zrušují.

35. V § 25 odst. 2 písmeno c) zní:

„c) fotografii.“.

36. V § 26 odst. 1 písm. c) se slovo „nebo“ zrušuje.

37. V § 26 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „ , nebo“ a doplňuje se písmeno e), které zní:

„e) jeho držitel se vzdal zbrojního průkazu nebo skupiny zbrojního průkazu.“.

38. V § 26 odst. 2 písmeno c) zní:

„c) obsahuje nesprávné údaje; to neplatí, je-li důvodem nesprávnosti změna místa pobytu, nebo“.

39. V § 26 odst. 3 a v § 49 odst. 8 se slova „2 fotografií“ nahrazují slovem „fotografie“.

40. Za § 26 se vkládá nový § 26a, který včetně nadpisu zní:

„§ 26a
Vzdání se zbrojního průkazu

(1) Držitel zbrojního průkazu se může zbrojního průkazu nebo skupiny zbrojního průkazu vzdát.

(2) Vzdání se zbrojního průkazu nebo skupiny zbrojního průkazu jeho držitel písemně oznámí příslušnému útvaru policie. K oznámení držitel zbrojního průkazu přiloží zbrojní průkaz. V oznámení o vzdání se zbrojního průkazu nebo skupiny zbrojního průkazu se uvedou

a) osobní údaje držitele zbrojního průkazu,

b) číslo zbrojního průkazu,

c) skupina zbrojního průkazu, které se držitel zbrojního průkazu vzdává, a

d) datum a podpis držitele zbrojního průkazu.

(3) Platnost zbrojního průkazu zaniká dnem doručení oznámení příslušnému útvaru policie.

(4) Příslušný útvar policie vydá držiteli zbrojního průkazu, který se vzdal některé skupiny zbrojního průkazu, po předložení fotografie bez žádosti nový zbrojní průkaz s dobou platnosti původního zbrojního průkazu, ve kterém budou vyznačeny pouze skupiny zbrojního průkazu, kterých se jeho držitel nevzdal.“.

41. V § 27 odst. 1 písmeno d) zní:

„d) skupiny B nebo C mladší 18 let nebo skupiny D mladší 21 let přestal splňovat podmínky pro vydání zbrojního průkazu uvedené v § 19 odst. 3, 4, 5 nebo 6; to neplatí, ukončil-li držitel zbrojního průkazu skupiny C mladší 18 let nebo držitel zbrojního průkazu skupiny D mladší 21 let úspěšně příslušný vzdělávací program středního vzdělání, nebo“.

42. V § 27 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 2 a 3.

43. V § 27 odstavec 2 zní:

„(2) Občanské sdružení podle § 19 odst. 3, které doporučilo vydat zbrojní průkaz skupiny B členovi mladšímu 18 let, neprodleně oznámí příslušnému útvaru policie ukončení jeho členství ve sdružení, pokud je mladší 18 let. Střední škola nebo střední odborné učiliště, v jejichž osnovách je zahrnuta výuka myslivosti, neprodleně oznámí příslušnému útvaru policie ukončení studia držitele zbrojního průkazu skupiny C mladšího 18 let. Střední škola nebo střední odborné učiliště, v jejichž osnovách je zahrnuta výuka puškařského oboru nebo střeliva, neprodleně oznámí příslušnému útvaru policie ukončení studia držitele zbrojního průkazu skupiny D mladšího 21 let. Povinnost podle věty druhé a třetí pro střední školy a střední odborná učiliště neplatí, ukončil-li držitel zbrojního průkazu úspěšně příslušný vzdělávací program středního vzdělání.“.

44. V § 27 odst. 3 se slova „nebo 2“ zrušují.

45. V § 28 odstavec 1 zní:

„(1) Držitel zbrojního průkazu skupiny A je oprávněn pro sběratelské účely

a) nabývat do vlastnictví a držet zbraň kategorie A, na kterou mu byla udělena výjimka, zbraň kategorie B, na kterou mu bylo vydáno povolení, nebo zbraň kategorie C, nebo

b) nabývat do vlastnictví a držet, popřípadě nosit střelivo do zbraně kategorie A, B nebo C, nejvíce však 3 kusy téhož druhu, ráže, značky a výrobního provedení, anebo 1 nejmenší spotřebitelské balení.“.

46. V § 28 odst. 2 písm. a) se za slova „popřípadě nosit“ vkládají slova „zakázaný doplněk zbraně, na který mu byla udělena výjimka,“.

47. V § 28 odst. 4 písm. b) se za slova „nebo nosit,“ vkládají slova „a přebíjet pouze pro vlastní potřebu náboje podle technologických postupů, které udávají výrobci jednotlivých dílů nábojů,“.

48. V § 28 odst. 5 větě druhé se slova „na střelnici“ zrušují.

49. V § 28 odst. 6 se část věty za středníkem včetně středníku zrušuje.

50. V § 29 odst. 1 na konci textu písmene f) a v § 39 odst. 1 na konci textu písmene i) se doplňují slova „ , a po provedené kontrole předložit zbraň opětovně příslušnému útvaru policie do 10 pracovních dnů ode dne převzetí zbraně od Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva“.

51. V § 29 odst. 1 se na konci textu písmene g) doplňují slova „ ; v případě ztráty nebo odcizení zbraně kategorie A, B nebo C odevzdat též průkaz zbraně“.

52. V § 29 odst. 1 písmena h) až j) znějí:

„h) provést u příslušného útvaru policie výměnu zbrojního průkazu nebo průkazu zbraně za nový a zároveň odevzdat původní doklady do 10 pracovních dnů ode dne, kdy došlo ke změně jména nebo příjmení jejich držitele,

i) mít u sebe zbrojní průkaz a průkaz zbraně, má-li u sebe zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do této zbraně; povinnost mít u sebe průkaz zbraně se nevztahuje na držitele zbrojního průkazu, který má u sebe pouze střelivo a který je oprávněn nabývat do vlastnictví, držet, popřípadě nosit také střelivo do zbraně, na kterou mu nebyl vydán průkaz zbraně,

j) odevzdat zbrojní průkaz do 10 pracovních dnů ode dne zániku jeho platnosti podle § 26 odst. 1 písm. a), c) nebo e) anebo podle § 26 odst. 2 příslušnému útvaru policie; je-li držitelem zbraně, střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně, odevzdá též zbraň, střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně a průkaz zbraně,“.

53. V § 29 odst. 1 písm. l), § 29 odst. 7 písm. n), § 76a odst. 5 písm. a), § 76a odst. 11 písm. a) a v § 76a odst. 14 písm. i) se za slovo „popřípadě“ vkládá slovo „odbornému“.

54. V § 29 odst. 4 se slova „skupiny B nebo C“ nahrazují slovy „skupiny B, C nebo E“.

55. V § 29 odst. 7 písmeno l) zní:

„l) provést u příslušného útvaru policie výměnu zbrojního průkazu za nový a zároveň odevzdat původní doklady do 10 pracovních dnů ode dne, kdy došlo ke změně jména nebo příjmení jeho držitele,“.

56. V § 30 odst. 2 se na konci písmene d) slovo „a“ nahrazuje tečkou a písmeno e) se zrušuje.

57. V § 30 odst. 5 se slova „ , čestné prohlášení o tom, že není podnikatelem v oboru zbraní a střeliva,“ zrušují.

58. V § 30 odst. 10 písm. a) se slova „nebo e)“ zrušují.

59. V § 32 odst. 3 se slova „živnostenského listu nebo koncesní listiny, licence anebo jiného dokladu opravňujícího žadatele k podnikatelské činnosti, pokud je důvodem uváděným v žádosti o vydání zbrojní licence podnikatelská činnost v oboru zbraní a střeliva, nebo“ zrušují.

60. V § 32 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Příslušný útvar policie si za účelem posouzení žádosti o vydání zbrojní licence opatří výpis ze živnostenského rejstříku.“.

61. V § 33 odst. 1 písm. a) se slova „koncesní listiny“ nahrazují slovy „živnostenského oprávnění“.

62. V § 33 odstavec 2 zní:

„(2) Příslušný útvar policie žádost o vydání zbrojní licence zamítne, jestliže

a) fyzická nebo právnická osoba nesplňuje podmínku podle odstavce 1,

b) právnická osoba není bezúhonná, neboť byla odsouzena pro úmyslný trestný čin, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena, nebo

c) fyzická osoba nebo její odpovědný zástupce, je-li ustanoven, nebo odpovědný zástupce nebo člen statutárního orgánu právnické osoby nesplňují podmínku bezúhonnosti podle § 22 nebo podmínku spolehlivosti podle § 23.“.

63. V § 33 odst. 3 se slova „písm. a)“ nahrazují slovy „písm. b)“.

64. V § 33 odst. 4 se slova „písm. a)“ nahrazují slovy „písm. b)“ a slova „písm. b)“ se nahrazují slovy „písm. c)“.

65. V § 36 odst. 1 písm. b) se slova „nebo opakovaně“ zrušují.

66. V § 36 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Příslušný útvar policie může rozhodnout o odnětí zbrojní licence, jestliže její držitel opakovaně porušuje ustanovení tohoto zákona a svým jednáním tak představuje vážné nebezpečí pro vnitřní pořádek a bezpečnost.“.

Dosavadní odstavec 2 se označuje jako odstavec 3.

67. V § 36 odst. 3 se za slova „podle odstavce 1“ vkládají slova „nebo 2“.

68. V § 36 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Ten, komu byla zbrojní licence odňata podle odstavce 1 písm. b) nebo odstavce 2, může požádat o vydání zbrojní licence nejdříve po uplynutí 3 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o odnětí zbrojní licence.“.

69. V § 38 odst. 4 se na konci textu písmene c) doplňují slova „ ; zbraň kategorie A nebo střelivo do této zbraně pouze držiteli zbrojního průkazu skupiny D“.

70. V § 39 odst. 1 písmeno l) zní:

„l) vést evidenci

1. zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní, které vlastní a na které má vydán průkaz zbraně, a tuto evidenci uchovávat po dobu 5 let i po skončení činnosti,

2. vydaných a přijatých zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní,“.

71. V § 39 odst. 1 se za písmeno l) vkládá nové písmeno m), které zní:

„m) zapisovat údaje o zbraních kategorie A, B nebo C a střelivu do těchto zbraní, na které nemá vydán průkaz zbraně, a černém loveckém prachu, bezdýmném prachu a zápalkách do centrálního registru zbraní,“.

Dosavadní písmena m) až p) se označují jako písmena n) až q).

72. V § 39 se odstavec 5 zrušuje.

Dosavadní odstavce 6 až 8 se označují jako odstavce 5 až 7.

73. V § 39 odstavec 5 zní:

„(5) Pokud držitel zbrojní licence vykonává činnost samostatně, musí být držitelem zbrojního průkazu příslušné skupiny. Přitom neplní povinnosti uvedené v odstavci 1 písm. a), c), j) a n), je však povinen plnit povinnosti zbrojíře uvedené v § 40 odst. 1 písm. b) a e).“.

74. V § 39 odst. 6 písmeno j) zní:

„j) bezprostředně po provedení pyrotechnického průzkumu zpracovat o jeho výsledku závěrečnou zprávu a předložit ji neprodleně příslušnému útvaru policie; na žádost stavebníka provede záznam o provedeném pyrotechnickém průzkumu do stavebního deníku nebo zpracuje průběžnou zprávu o provedeném pyrotechnickém průzkumu.“.

75. Za § 39 se vkládá nový § 39a, který včetně nadpisu zní:

„§ 39a
Způsob vedení a obsah evidencí některých zbraní a střeliva, evidence vydaných a přijatých zbraní a střeliva a evidence o provedených střelbách

(1) Evidence zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní, které vlastní držitel zbrojní licence a na které má vydán průkaz zbraně, se vede v listinné podobě v záznamní knize nebo v elektronické podobě, přičemž obsah záznamů, které nejsou podepsány uznávaným elektronickým podpisem a pro které nebylo vydáno kvalifikované časové razítko, se vytiskne, opatří se datem a podpisem osoby, která zápis provedla, a zařadí se do listinné evidence; evidence se uchovává po dobu 5 let, a to i po skončení činnosti držitele zbrojní licence. Držitel zbrojní licence může vést evidenci podle věty první s využitím elektronické aplikace centrálního registru zbraní.

(2) Evidence vydaných a přijatých zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní se vede v listinné podobě v knize výdeje a příjmu nebo v elektronické podobě, přičemž obsah záznamů, které nejsou podepsány uznávaným elektronickým podpisem a pro které nebylo vydáno kvalifikované časové razítko, se vytiskne, opatří se datem a podpisem osoby, která zápis provedla, a zařadí se do listinné evidence.

(3) Evidence o provedených cvičných střelbách se vede v listinné podobě v knize střeleb nebo v elektronické podobě, přičemž obsah záznamů, které nejsou podepsány uznávaným elektronickým podpisem a pro které nebylo vydáno kvalifikované časové razítko, se vytiskne, opatří se datem a podpisem osoby, která zápis provedla, a zařadí se do listinné evidence.

(4) Způsob vedení evidence stanoví prováděcí právní předpis.“.

76. V § 41 odst. 4 se věta třetí nahrazuje větou „Vlastník zbraně je povinen předložit zbraň ke kontrole Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva ve lhůtě do 20 pracovních dnů ode dne oznámení této výzvy a po provedené kontrole předložit zbraň opětovně příslušnému útvaru policie do 10 pracovních dnů ode dne převzetí zbraně od Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva.“.

77. V § 42 odst. 1 se za slova „nebo C“ vkládají slova „ , na kterou nemá vydán průkaz zbraně“.

78. V § 42 odst. 2 se za slova „nebo C“ vkládají slova „ , na kterou má vydán průkaz zbraně,“.

79. V § 42 se odstavec 3 zrušuje. Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 3.

80. V § 45 odst. 2 se za slovo „průkazu,“ vkládají slova „fyzickou nebo“.

81. V § 46 odst. 3 se za slova „zastupitelský úřad České republiky“ vkládají slova „nebo Policejní prezidium České republiky (dále jen „Policejní prezidium“)“.

82. V § 46 odst. 6 se slova „České republiky (dále jen „Policejní prezidium“)“ zrušují.

83. V § 49 odst. 6 se na konci textu písmene c) doplňují slova „ ; to neplatí, je-li důvodem nesprávnosti změna místa pobytu“.

84. § 50 a 50a včetně nadpisů a poznámky pod čarou č. 18 znějí:

„§ 50
Přeprava zbraní a střeliva podnikatelem v oboru zbraní a střeliva

(1) Zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do této zbraně může podnikatel v oboru zbraní a střeliva přepravovat za účelem vývozu z území České republiky, dovozu na toto území nebo tranzitu přes toto území pouze na základě povolení.

(2) Podnikateli se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky povoluje přepravu příslušný útvar policie na základě žádosti podané s využitím elektronické aplikace centrálního registru zbraní. Podnikatel je povinen k žádosti o povolení přepravy předložit povolení nebo licenci Ministerstva průmyslu a obchodu, jsou-li podle zvláštního právního předpisu9) vydávány.

(3) Podnikateli se sídlem nebo místem podnikání mimo území České republiky povoluje přepravu Policejní prezidium na základě žádosti podané na předepsaném tiskopise, jehož vzor stanoví prováděcí právní předpis. Žádost o povolení přepravy se podává na zastupitelském úřadě České republiky nebo na Policejním prezidiu; žádost lze též podat elektronicky bez použití elektronického podpisu.

(4) Žádost o povolení přepravy předkládá podnikatel uvedený v odstavcích 2 a 3 nejpozději 10 pracovních dnů před předpokládaným zahájením přepravy. Žádost obsahuje

a) osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu, která uskutečňuje prodej nebo předání,

b) osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu kupující, nabývající nebo vlastnící zbraň nebo střelivo,

c) adresu místa, na které bude zbraň nebo střelivo zasláno nebo dopraveno,

d) druh zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní, které budou přepravovány, a jejich předpokládaný počet,

e) předpokládané datum zahájení a ukončení přepravy na území České republiky,

f) předpokládanou trasu přepravy,

g) druh dopravy a

h) způsob zabezpečení přepravy.

(5) Zjistí-li příslušný útvar policie nebo Policejní prezidium vážné nedostatky v bezpečnosti přepravy nebo ohrožení života, zdraví, majetku, veřejného pořádku anebo bezpečnosti, žádost o povolení přepravy zbraní nebo střeliva zamítne nebo rozhodnutím stanoví jinou trasu přepravy; pokud jsou splněny všechny podmínky stanovené pro bezpečnost přepravy zbraní nebo střeliva, vydá příslušný útvar policie nebo Policejní prezidium povolení podle odstavce 2. Povolení přepravy zbraní nebo střeliva musí být přepravováno spolu se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní až do místa jejich určení a musí být předloženo na požádání příslušným orgánům.

(6) Příslušný útvar policie může podnikateli se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky vydat povolení přepravovat zbraně nebo střelivo podnikateli nebo od podnikatele v oboru zbraní a střeliva se sídlem mimo území České republiky s platností na dobu až 3 let. Při podstatné změně, hrubém nebo opakovaném porušení podmínek, za kterých bylo povolení vydáno, nebo vyžaduje-li to ochrana veřejného pořádku a bezpečnosti, může být platnost povolení rozhodnutím pozastavena nebo zrušena.

(7) Nejpozději 24 hodin před zahájením přepravy, nejpozději však do dvanácté hodiny posledního pracovního dne před zahájením přepravy, je podnikatel uvedený v odstavcích 2 a 3 povinen ohlásit příslušnému útvaru policie nebo Policejnímu prezidiu způsobem uvedeným v odstavcích 2 a 3 údaje týkající se přepravy. Hlášení se podává na předepsaném tiskopise, jehož vzor stanoví prováděcí právní předpis, musí doprovázet zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní až do místa jejich určení a musí být předloženo na požádání příslušným orgánům. Hlášení nepodává podnikatel uvedený v odstavcích 2 a 3, který všechny údaje týkající se přepravy uvedl již v žádosti o povolení přepravy. Hlášení obsahuje

a) osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu, která uskutečňuje prodej nebo předání,

b) osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu kupující, nabývající nebo vlastnící zbraň nebo střelivo,

c) adresu místa, na které bude zbraň nebo střelivo zasláno nebo dopraveno,

d) údaje umožňující identifikaci každé zbraně kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní, včetně kategorie zbraně, a oznámení o tom, že tyto zbraně nebo střelivo byly předmětem kontroly v souladu s Úmluvou o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní,

e) datum zahájení a ukončení přepravy na území České republiky,

f) trasu přepravy,

g) druh dopravy, údaje o dopravci, včetně čísla zbrojní licence, jedná-li se o podnikatele se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky, identifikační údaj dopravního prostředku, zejména lokalizační údaje a registrační značky, které umožní policii nepřetržité sledování jeho aktuální polohy, a spojení na obsluhu dopravního prostředku a na osobu odpovědnou za přepravu zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní na území České republiky, která má jazykové znalosti nejméně na úrovni A2 českého nebo anglického jazyka podle společného evropského referenčního rámce pro jazyky,

h) způsob zabezpečení přepravy a

i) předchozí souhlas následujícího tranzitujícího nebo přijímajícího státu, pokud tento stát podmiňuje přepravu zbraní nebo střeliva po svém území tímto předchozím souhlasem.

(8) Každý dopravní prostředek určený k přepravě zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní musí být vybaven zařízením, které umožňuje nepřetržité sledování jeho pohybu, jedná-li se o silniční přepravu a je-li přepravováno více než 100 zbraní, více než 200000 kusů střeliva nebo jakékoliv množství munice. Po celou dobu přepravy musí být zařízení přihlášeno do systému sledování pohybu a jím zaregistrováno.

(9) Podnikatel uvedený v odstavcích 2 a 3, kterému bylo vydáno povolení přepravovat zbraně nebo střelivo, je povinen zabezpečit zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní proti zneužití, ztrátě nebo odcizení. Povinné požadavky na zabezpečení zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní v průběhu přepravy stanoví prováděcí právní předpis; tím není dotčena přeprava zbraní nebo střeliva jako nebezpečného nákladu podle zvláštního právního předpisu18).

(10) Podnikatel se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky, kterému bylo vydáno dlouhodobé povolení přepravovat zbraně nebo střelivo podle odstavce 6, podává po dobu platnosti tohoto dokladu při každé další uskutečňované přepravě pouze hlášení podle odstavce 7.

(11) Podnikatel uvedený v odstavcích 2 a 3 je povinen neprodleně ohlásit příslušnému útvaru policie nebo Policejnímu prezidiu jakékoliv změny v přepravě zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní.

(12) Policie zajišťuje na základě údajů podle odstavců 4 a 7 nebo jiných zjištěných informací sledování přepravy zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní a poskytuje aktuální informace o mimořádných situacích obsluze dopravního prostředku nebo osobě zodpovědné za přepravu zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní na území České republiky, má-li tyto informace k dispozici.

(13) Příslušný útvar policie poskytne tomu, komu bylo vydáno povolení přepravovat zbraně nebo střelivo, seznam zbraní nebo střeliva do těchto zbraní, které mohou být dovezeny na území jednotlivých členských států bez jejich předchozího souhlasu.

§ 50a
Hlášení přepravy zbraní a střeliva podnikatelem v oboru zbraní a střeliva

(1) Podnikatel se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní je povinen příslušnému útvaru policie ohlásit nejpozději 24 hodin před zahájením přepravy, nejpozději však do dvanácté hodiny posledního pracovního dne před zahájením přepravy přepravu více než 100 zbraní, více než 200000 kusů střeliva nebo jakéhokoliv množství munice po území České republiky. Tuto povinnost nemá, pokud již má na přepravu těchto zbraní nebo střeliva vydáno povolení přepravovat zbraně nebo střelivo podle § 50. Toto hlášení se podává na předepsaném tiskopise, musí doprovázet zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní až do místa jejich určení a musí být předloženo na požádání příslušným orgánům. Hlášení obsahuje

a) osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu, která uskutečňuje prodej nebo předání,

b) osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu kupující, nabývající nebo vlastnící zbraň nebo střelivo,

c) adresu místa, na které bude zbraň nebo střelivo zasláno nebo dopraveno,

d) druh zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní, které budou přepravovány, a jejich počet,

e) datum zahájení a ukončení přepravy,

f) trasu přepravy,

g) druh dopravy, údaje o dopravci, včetně čísla zbrojní licence, identifikační údaj dopravního prostředku, zejména lokalizační údaje a registrační značky, které umožní policii nepřetržité sledování jeho aktuální polohy, a spojení na obsluhu dopravního prostředku nebo na osobu odpovědnou za přepravu zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní a

h) způsob zabezpečení přepravy.

(2) Každý dopravní prostředek určený k přepravě zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní podle odstavce 1 musí být vybaven zařízením, které umožňuje nepřetržité sledování jeho pohybu, jedná-li se o silniční přepravu. Po celou dobu přepravy musí být zařízení přihlášeno do systému sledování pohybu a jím zaregistrováno.

(3) Podnikatel se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní je povinen zabezpečit zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní proti zneužití, ztrátě nebo odcizení. Požadavky na zabezpečení zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní v průběhu přepravy stanoví prováděcí právní předpis; tím není dotčena přeprava zbraní nebo střeliva jako nebezpečného nákladu podle zvláštního právního předpisu18).

(4) Podnikatel se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní je povinen neprodleně ohlásit příslušnému útvaru policie nebo Policejnímu prezidiu jakékoliv změny v přepravě zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní.

(5) Zjistí-li příslušný útvar policie nebo Policejní prezidium vážné nedostatky v bezpečnosti přepravy nebo ohrožení života, zdraví, majetku, veřejného pořádku anebo bezpečnosti, přepravu zbraní nebo střeliva rozhodnutím zakáže, stanoví jinou trasu přepravy nebo stanoví dodatečné podmínky pro zabezpečení přepravy. Odvolání proti rozhodnutí nemá odkladný účinek.

(6) Policie zajišťuje na základě údajů podle odstavce 1 nebo jiných zjištěných informací sledování přepravy zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní a poskytuje aktuální informace o mimořádných situacích obsluze dopravního prostředku nebo osobě zodpovědné za přepravu zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní na území České republiky, má-li tyto informace k dispozici.

18) Například § 22 a 23 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů.“.

85. V § 51 se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavce 4 až 8 se označují jako odstavce 3 až 7.

86. V § 52 odst. 3 se na konci písmene b) slovo „a“ zrušuje.

87. V § 52 se na konci odstavce 3 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena d) a e), která znějí:

„d) sdělení, zda střelnice má být používána k podnikatelským účelům, a

e) datum zahájení a ukončení provozování střelnice, nejedná-li se o provozování střelnice na dobu neurčitou.“.

88. V § 52 odst. 4 písmeno b) zní:

„b) provozní řád střelnice ověřený znalcem v oboru balistiky, obsahující zejména situační nákres střelnice s vyznačením prostředků k zajištění bezpečnosti při střelbě, a vzor označení správce střelnice s uvedením funkce, jména a příjmení,“.

89. V § 52 odst. 4 se písmeno c) zrušuje. Dosavadní písmeno d) se označuje jako písmeno c).

90. V § 52 se na konci odstavce 4 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno d), které zní:

„d) souhlas vlastníka nebo nájemce pozemku nebo střelnice s provozováním střelnice; je-li zřízení střelnice požadováno na honebním pozemku, též souhlas uživatele honitby.“.

91. V § 52 se doplňují odstavce 5 až 7, které znějí:

„(5) Příslušný útvar policie si za účelem posouzení žádosti o povolení k provozování střelnice opatří výpis ze živnostenského rejstříku, pokud má být střelnice používána k podnikatelským účelům.

(6) Příslušný útvar policie může povolení k provozování střelnice časově omezit, nejedná-li se o provozování střelnice na dobu neurčitou. V takovém případě uvede v rozhodnutí začátek a konec doby platnosti povolení k provozování střelnice.

(7) Povinné obsahové náležitosti provozního řádu střelnice stanoví prováděcí právní předpis.“.

92. V § 54 odstavec 2 zní:

„(2) Provozovatel střelnice je dále povinen

a) zajistit při provádění střelby přítomnost správce střelnice na střelnici a

b) vybavit střelnici lékárničkou první pomoci, jejíž obsah stanoví prováděcí právní předpis.“.

93. V § 57 odst. 1 se slova „§ 76a odst. 11“ nahrazují slovy „§ 76a odst. 10“.

94. V § 59 odst. 1 písmeno a) zní:

„a) výcviku a výuky ve střelbě,“.

95. § 61 a 62 včetně nadpisu znějí:

„Veřejné vystavování zbraní a střeliva

§ 61

(1) Zbraň kategorie A, B nebo C nebo střelivo do této zbraně může být veřejně vystavována jen na základě povolení vydaného útvarem policie příslušným podle místa konání akce.

(2) Žádost o povolení k veřejnému vystavovaní zbraní nebo střeliva předkládá pořadatel výstavy nejpozději měsíc před zahájením výstavy. Žádost obsahuje

a) název a sídlo pořadatele výstavy,

b) přesné označení místa a dobu trvání výstavy,

c) druh zbraní, hlavních částí zbraní, zakázaných doplňků zbraní nebo střeliva, které mají být vystavovány,

d) předpokládané množství zbraní, hlavních částí zbraní, zakázaných doplňků zbraní nebo střeliva, které mají být vystavovány, a jejich vlastníky nebo vystavovatele a

e) způsob vystavování a zabezpečení zbraně, hlavní části zbraně, zakázaného doplňku zbraně nebo střeliva před zneužitím, ztrátou nebo odcizením.

(3) Útvar policie podle odstavce 1 před vydáním povolení k veřejnému vystavovaní zbraní nebo střeliva posoudí zejména podmínky zabezpečení zbraně, zakázaného doplňku zbraně, hlavní části zbraně nebo střeliva proti jejich zneužití, ztrátě nebo odcizení. V rozhodnutí o povolení k veřejnému vystavovaní zbraní nebo střeliva může stanovit další podmínky pro jejich zabezpečení. Rozhodnutí o povolení k veřejnému vystavování zbraní nebo střeliva musí být pořadateli výstavy doručeno nejpozději 10 pracovních dnů před zahájením výstavy. Nebudou-li podmínky zabezpečení splněny, útvar policie podle odstavce 1 žádost zamítne. Odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti nemá odkladný účinek.

(4) Pořadatel výstavy, kterému bylo útvarem policie podle odstavce 1 vydáno povolení k veřejnému vystavování zbraní, je povinen 24 hodin před zahájením výstavy, nejpozději však do dvanácté hodiny posledního pracovního dne před zahájením výstavy, ohlásit útvaru policie podle odstavce 1 přesné množství a údaje umožňující identifikaci každé zbraně, hlavní části zbraně, každého zakázaného doplňku zbraně nebo střeliva, které mají být vystavovány.

(5) Pořadatel výstavy je povinen neprodleně ohlásit útvaru policie podle odstavce 1 jakékoliv změny ve vystavování zbraní nebo střeliva.

§ 62

Dojde-li v průběhu veřejného vystavování zbraně nebo střeliva k porušení podmínek jejich zabezpečení, vyzve útvar policie, který povolení vydal, pořadatele výstavy k odstranění nedostatků. V případě neuposlechnutí výzvy nebo při opakovaném porušení podmínek zabezpečení zbraně, hlavní části zbraně, zakázaného doplňku zbraně nebo střeliva, útvar policie, který povolení vydal, toto zruší, ledaže pořadatel výstavy prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo po něm možno požadovat, aby neuposlechnutí výzvy nebo porušení podmínek zabezpečení zbraně, hlavní části zbraně, zakázaného doplňku zbraně nebo střeliva zabránil. O zrušení povolení vyrozumí útvar policie, který povolení vydal, neprodleně pořadatele výstavy. Odvolání proti rozhodnutí o zrušení povolení nemá odkladný účinek.“.

96. V § 64 odst. 1 se číslo „2“ nahrazuje číslem „6“.

97. V § 64 odst. 2 se věta druhá zrušuje.

98. V § 64 se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

„(3) Rozhodne-li příslušný útvar policie o prodeji zbraně kategorie A, B anebo C nebo střeliva do této zbraně za cenu obvyklou, zpracování znaleckého posudku pro určení ceny se nevyžaduje. Výtěžek získaný prodejem náleží, po odečtení nákladů prodeje a skladování, jejich původnímu vlastníku.“.

Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 4 a 5.

99. Za § 66 se vkládá nový § 66a, který včetně nadpisu zní:

„§ 66a
Úmrtí provozovatele střelnice

V případě smrti nebo prohlášení za mrtvého provozovatele střelnice se postupuje obdobně podle § 65 a 66 tohoto zákona a § 13 zákona o živnostenském podnikání. Osoba, která hodlá pokračovat v provozování střelnice, je povinna požádat o vydání povolení podle § 52 do 3 měsíců ode dne, kdy rozhodnutí soudu o dědictví nabylo právní moci.“.

100. V části první nadpis hlavy X zní:

„VEDENÍ A VYUŽÍVÁNÍ INFORMAČNÍCH SYSTÉMŮ“.

101. Nadpis § 71 zní:

„Informační systémy o zbraních, střelivu a provozovaných střelnicích“.

102. V § 71 odst. 2 se za písmeno b) vkládá nové písmeno c), které zní:

„c) vydaných průkazech zbraní,“.

Dosavadní písmena c) až j) se označují jako písmena d) až k).

103. V § 71 odst. 2 písm. d) se za slova „zbraních“ vkládají slova „kategorie A, B nebo C“ a slova „vydaných průkazech zbraní“ se nahrazují slovy „střelivu do těchto zbraní“.

104. V § 71 odst. 2 písm. h) se za slova „zbrojních licencích,“ vkládají slova „evropských zbrojních pasech,“.

105. V § 72 odstavec 2 zní:

„(2) Údaje se v informačních systémech uchovávají po dobu 20 let ode dne, kdy zanikla povinnost vést tyto údaje v informačních systémech. Evidence vedená držitelem zbrojní licence podle § 39a odst. 1 v centrálním registru zbraní se uchovává po dobu 5 let, a to i po skončení činnosti držitele zbrojní licence.“.

106. V § 72 odst. 3 se slovo „předpisu16)“ nahrazuje slovem „předpisu26)“.

Poznámka pod čarou č. 26 zní:

„26) Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.“.

107. Za § 73 se vkládají nové § 73a a 73b, které včetně nadpisů a poznámek pod čarou č. 27 až 29 znějí:

„§ 73a
Centrální registr zbraní

(1) Centrální registr zbraní27) je neveřejný informační systém veřejné správy podle zvláštního právního předpisu28) sloužící k výkonu státní správy a k dalším úkonům v oblasti zbraní a střeliva.

(2) V centrálním registru zbraní jsou vedeny údaje v rozsahu údajů vedených v informačních systémech uvedených v § 71 odst. 2 písm. a) až i).

(3) Správcem centrálního registru zbraní je policie.

(4) Držitel zbrojní licence provádí zápis, změnu, popřípadě výmaz záznamu v centrálním registru zbraní elektronicky dálkovým přístupem zadáním údajů prostřednictvím zabezpečeného individualizovaného přístupu na internetové stránky aplikace centrálního registru zbraní.

(5) Správce centrálního registru zbraní zřídí přístup do centrálního registru zbraní držiteli zbrojní licence, který provádí některou z činností uvedených v § 2 odst. 2 písm. d), a to do 2 pracovních dnů ode dne vydání zbrojní licence; držiteli zbrojní licence, který vede evidenci podle § 39a odst. 1, zřídí správce centrálního registru zbraní přístup do centrálního registru zbraní na žádost.

(6) Držitel zbrojní licence se do centrálního registru zbraní přihlašuje prostřednictvím individualizovaných přístupových údajů. Držitel zbrojní licence může požádat správce centrálního registru zbraní o zřízení nebo zrušení přístupu do centrálního registru zbraní pro jím pověřené osoby. Správce centrálního registru zbraní doručí individualizované přístupové údaje držiteli zbrojní licence a jím pověřené osobě do vlastních rukou bezodkladně po zřízení přístupu do centrálního registru zbraní. Držitel zbrojní licence a jím pověřená osoba jsou povinni chránit přístupové údaje proti zneužití.

(7) Držitel zbrojní licence je povinen zaznamenat v centrálním registru zbraní na předepsaném elektronickém formuláři každou změnu stavu zbraně, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu a zápalek. Změnu stavu je držitel zbrojní licence povinen zaznamenat bezodkladně po fyzickém převzetí zbraně nebo jiné skutečnosti zakládající změnu stavu, nejdéle však do 2 dnů. Držitel zbrojní licence odpovídá za správnost údajů jím zapisovaných do centrálního registru zbraní.

(8) Do centrálního registru zbraní zapisuje údaje

a) držitel zbrojní licence, pokud jde o údaje týkající se zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní, na které nemá vydán průkaz zbraně, a černého loveckého prachu, bezdýmného prachu a zápalek v rozsahu

1. datum nabytí, převedení, přenechání nebo převzetí zbraně, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu nebo zápalek,

2. důvod nabytí, převedení, přenechání nebo převzetí zbraně, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu nebo zápalek,

3. údaje o zbrani, střelivu, černém loveckém prachu, bezdýmném prachu nebo zápalkách,

4. osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu, od které byla zbraň, střelivo, černý lovecký prach, bezdýmný prach nebo zápalky nabyty,

5. osobní údaje nebo údaje identifikující právnickou osobu, na kterou bylo vlastnictví ke zbrani, střelivu, černému loveckému prachu, bezdýmnému prachu nebo zápalkám převedeno nebo jíž byly zbraň, střelivo, černý lovecký prach, bezdýmný prach nebo zápalky přenechány, včetně oprávnění,

b) policie,

c) Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva.

(9) Policie umožní v nezbytném rozsahu, zejména pro vedení řízení a plnění dalších úkolů podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu, který tak stanoví, nepřetržitý dálkový přístup k informacím z centrálního registru zbraní, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak,

a) ministerstvu,

b) Policejnímu prezidiu a příslušnému útvaru policie,

c) Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva,

d) zastupitelskému úřadu České republiky,

e) obecním úřadům obcí s rozšířenou působností,

f) Generální inspekci bezpečnostních sborů a

g) Českému báňskému úřadu a obvodním báňským úřadům v rozsahu nezbytném pro výkon dozoru podle zvláštního právního předpisu29).

(10) Prováděcí právní předpis stanoví

a) vzor předepsaného elektronického formuláře podle odstavce 7,

b) náležitosti vedení evidence zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní, které jsou předmětem činností uvedených v § 2 odst. 2 písm. d), a černého loveckého prachu, bezdýmného prachu a zápalek v centrálním registru zbraní,

c) náležitosti vedení samostatné evidence zbraní kategorie A, B nebo C a střeliva do těchto zbraní, které vlastní držitel zbrojní licence a které nejsou předmětem činností uvedených v § 2 odst. 2 písm. d), s využitím elektronické aplikace centrálního registru zbraní podle § 39a odst. 1.

§ 73b
Využívání údajů ze základního registru obyvatel, informačního systému evidence obyvatel a informačního systému cizinců

(1) Policie využívá ze základního registru obyvatel pro výkon působnosti podle tohoto zákona tyto referenční údaje:

a) příjmení,

b) jméno, popřípadě jména,

c) adresa místa pobytu,

d) datum, místo a okres narození, u subjektu údajů, který se narodil v cizině, datum, místo a stát, kde se narodil,

e) datum, místo a okres úmrtí, jde-li o úmrtí subjektu údajů mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo; je-li vydáno rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, den, který je v rozhodnutí uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil, a datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,

f) státní občanství, popřípadě více státních občanství.

(2) Policie využívá z informačního systému evidence obyvatel pro výkon působnosti podle tohoto zákona tyto údaje:

a) jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné příjmení,

b) datum narození,

c) pohlaví,

d) místo a okres narození a u občana, který se narodil v cizině, místo a stát, kde se občan narodil,

e) rodné číslo,

f) státní občanství, popřípadě více státních občanství,

g) adresa místa trvalého pobytu, včetně předchozích adres místa trvalého pobytu, případně též adresa, na kterou mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu,

h) počátek trvalého pobytu, popřípadě datum zrušení údaje o místu trvalého pobytu nebo datum ukončení trvalého pobytu na území České republiky,

i) omezení svéprávnosti, jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo opatrovníka, nebylo-li mu přiděleno, datum, místo a okres jeho narození a u opatrovníka, který se narodil v cizině, místo a stát, kde se narodil,

j) jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce,

k) rodinný stav, datum, místo a okres uzavření manželství,

l) datum, místo a okres vzniku partnerství,

m) jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo manžela nebo partnera,

n) jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo dítěte,

o) datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo,

p) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil.

(3) Policie využívá z informačního systému cizinců pro výkon působnosti podle tohoto zákona tyto údaje:

a) jméno, popřípadě jména, příjmení,

b) datum narození,

c) pohlaví,

d) místo a stát, kde se cizinec narodil; v případě, že se cizinec narodil na území České republiky, místo a okres narození,

e) rodné číslo,

f) státní občanství, popřípadě státní příslušnost,

g) druh a adresa místa pobytu na území České republiky,

h) počátek pobytu, popřípadě datum ukončení pobytu na území České republiky,

i) omezení svéprávnosti,

j) jméno, popřípadě jména, příjmení otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce,

k) datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí mimo území České republiky, stát, ve kterém k úmrtí došlo, popřípadě datum úmrtí,

l) den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který cizinec prohlášený za mrtvého nepřežil.

(4) Z poskytovaných údajů lze v konkrétním případě použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu.

27) Směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/51/ES ze dne 21. května 2008.

28) Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

29) Zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů.“.

108. V § 74 odst. 4 písmeno d) zní:

„d) vydává zbrojní průvodní list pro tranzit zbraně nebo střeliva (§ 46 odst. 3) a uděluje souhlas s tranzitem zbraně nebo střeliva zapsaných v evropském zbrojním pasu (§ 46 odst. 6) a“.

109. V § 74 odst. 4 písm. e) se slova „§ 50 odst. 1“ nahrazují slovy „§ 50 odst. 3“.

110. § 75 včetně poznámek pod čarou č. 30 a 31 zní:

„§ 75

(1) Kontrolu nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení vykonává policie.

(2) Při výkonu kontroly nad dodržováním tohoto zákona u držitelů zbrojních licencí a provozovatelů střelnic k podnikatelským účelům je kontrolním orgánem

a) Policejní prezidium

1. u držitelů zbrojní licence skupiny C, pokud provádějí zahraniční obchod se zbraněmi nebo střelivem nebo mají provozovny na území, které přesahuje působnost krajského ředitelství policie, nebo u držitelů zbrojní licence skupiny K,

2. u držitelů ostatních skupin zbrojních licencí, pokud mají provozovny na území, které přesahuje působnost krajského ředitelství policie; v rámci této kontroly lze vykonat kontrolu i nad činností, kterou kontrolovaný držitel provádí na základě jiných skupin zbrojní licence,

b) příslušný útvar policie u držitelů zbrojní licence, kteří nepodléhají výkonu kontroly podle písmene a), a u provozovatelů střelnic k podnikatelským účelům.

(3) Při výkonu kontroly podle odstavce 2 je kontrolní orgán oprávněn

a) požadovat předložení zbraně kategorie A, B, C anebo D nebo střeliva do těchto zbraní a příslušných dokladů ke kontrole,

b) provádět kontrolu bezpečného používání zbraně nebo střeliva uvedených v písmenu a),

c) v odůvodněných případech zajistit zbraň kategorie A, B, C anebo D nebo střelivo do této zbraně; o převzetí vydá kontrolované osobě potvrzení,

d) provádět kontrolu výkonu pyrotechnického průzkumu a

e) zajistit u držitele zbrojní licence skupiny K nalezenou nevybuchlou munici nebo výbušninu, jestliže je neodevzdal policii.

(4) Při výkonu kontroly u držitelů zbrojních průkazů, držitelů zbraní kategorie D a střeliva do těchto zbraní, ostatních držitelů zbraní a střeliva, zbrojířů a správců střelnic je policie oprávněna

a) kontrolovat oprávnění k držení nebo nošení zbraně nebo střeliva,

b) kontrolovat, zda vlastnictví ke zbrani kategorie D nebylo převedeno na osobu, která není k držení zbraně kategorie D oprávněna, anebo zda kontrolovaná osoba neumožnila držení nebo nošení zbraně nebo střeliva takové osobě,

c) kontrolovat provádění zkoušek odborné způsobilosti žadatelů o vydání zbrojního průkazu skupiny A až E,

d) požadovat po provozovateli střelnice používané k nepodnikatelským účelům předložení dokladů potřebných k provozu střelnice,

e) zastavovat vozidla převážející zbraně nebo střelivo a kontrolovat zabezpečení přepravovaných zbraní nebo střeliva a doklady k přepravovaným zbraním a střelivu,

f) zakázat řidiči jízdu na nezbytně nutnou dobu nebo mu přikázat směr jízdy, vyžaduje-li to bezpečnost přepravy zbraní nebo střeliva nebo jiný veřejný zájem,

g) vyzvat držitele zbrojního průkazu nebo držitele zbraně, který zbraň nosí nebo s ní na veřejnosti nebo na místě veřejnosti přístupném jakkoliv manipuluje,

1. k orientačnímu vyšetření pomocí dechové zkoušky ke zjištění, zda není pod vlivem alkoholu, a v případě pozitivního zjištění, aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření, zda není pod vlivem alkoholu30), není-li toto vyšetření spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, nebo

2. aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem jiné návykové látky30) nebo léků, není-li toto vyšetření spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví,

h) kontrolovat plnění povinností zbrojíře a správce střelnice.

(5) Výkon kontrolní činnosti se řídí obecnými pravidly kontrolní činnosti stanovenými zvláštním právním předpisem31).

(6) Policie vede evidenci přestupků na úseku zbraní a střeliva projednaných v blokovém řízení.

30) Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

31) Zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).“.

111. § 75a se zrušuje.

112. V § 76 odst. 1 písmeno b) zní:

„b) provádí činnosti uvedené v § 2 odst. 2 písm. f) bez zbrojního průkazu skupiny F,“.

113. V § 76 odst. 1 se za písmeno h) vkládá nové písmeno i), které zní:

„i) v rozporu s § 63 odst. 7

1. nepředloží ke kontrole příslušnému útvaru policie potvrzení oprávněné osoby o znehodnocení, zničení nebo výrobě řezu zbraně, hlavní části zbraně nebo zakázaného doplňku zbraně,

2. spolu s potvrzením nepředloží ke kontrole zbraň, hlavní část zbraně nebo zakázaný doplněk zbraně, nebo nesdělí místo uložení zbraně, hlavní části zbraně nebo zakázaného doplňku zbraně,“.

Dosavadní písmena i) a j) se označují jako písmena j) a k).

114. V § 76 odst. 2 se na konci písmene c) čárka nahrazuje slovem „ , nebo“ a písmeno d) se zrušuje.

Dosavadní písmena e) a f) se označují jako písmena d) a e).

115. V § 76 odst. 2 písm. d) a v § 76c odst. 2 písm. e) se číslo „6“ nahrazuje číslem „5“.

116. V § 76 odst. 2 se na konci písmene d) slovo „ , nebo“ nahrazuje tečkou a písmeno e) se zrušuje.

117. V § 76 odst. 3 písm. b) se za slova „písm. b)“ vkládají slova „nebo i)“.

118. V § 76 odst. 3 písm. d) se slova „i), j)“ nahrazují slovy „j), k)“.

119. V § 76a odst. 1 se na konci písmene d) slovo „nebo“ zrušuje.

120. V § 76a se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „ , nebo“ a doplňuje se písmeno f), které zní:

„f) převede vlastnictví ke zbrani nebo střelivu na osobu, která k jejich držení není oprávněna, nebo je přenechá takové osobě.“.

121. V § 76a odstavec 2 zní:

„(2) Držitel zbrojního průkazu se dopustí přestupku tím, že

a) v rozporu s § 20 odst. 2 se nepodrobí lékařské prohlídce u posuzujícího lékaře,

b) v rozporu s § 20 odst. 5 nebo 6 se nedostaví k posuzujícímu lékaři nebo se nepodrobí potřebnému vyšetření, nebo

c) v rozporu s § 29 odst. 2 neodevzdá doklad o zdravotní způsobilosti.“.

122. V § 76a odstavec 8 zní:

„(8) Držitel zbrojního průkazu skupiny A až E se dopustí přestupku tím, že

a) nepředloží na výzvu příslušného útvaru policie zbrojní průkaz, zbraň kategorie A, B nebo C, střelivo do této zbraně a příslušné doklady ke kontrole,

b) v rozporu s § 29 odst. 1 písm. f)

1. nepředloží na výzvu příslušného útvaru policie zbraň kategorie A, B nebo C, u které vzniklo důvodné podezření na špatný technický stav, ke kontrole Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva ve stanovené lhůtě, nebo

2. zbraň kategorie A, B nebo C po provedené kontrole nepředloží opětovně příslušnému útvaru policie ve stanovené lhůtě,

c) v rozporu s § 29 odst. 1 písm. i) u sebe nemá zbrojní průkaz nebo průkaz zbraně,

d) v rozporu s § 29 odst. 1 písm. j) po zániku platnosti zbrojního průkazu podle § 26 odst. 1 písm. a), c) nebo e) anebo podle § 26 odst. 2 neodevzdá neplatný zbrojní průkaz, neodevzdá zbraně, střelivo, bezdýmný prach, zápalky, zakázané doplňky zbraně nebo průkazy zbraně, je-li jejich držitelem,

e) v rozporu s § 29 odst. 1 písm. k) neohlásí změnu ráže zbraně, opravu anebo úpravu zbraně,

f) svěří zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do této zbraně fyzické osobě v rozporu s § 59 odst. 1 a 3,

g) v rozporu s § 59 odst. 2 písm. c) nezajistí

1. přítomnost odpovědné osoby (instruktora), která je držitelem zbrojního průkazu příslušné skupiny, nebo

2. bezpečnou manipulaci se zbraní nebo střelivem, nebo

h) střílí ze zbraně, která není označena zkušební značkou, nebo na kterou nebyl vydán průkaz zbraně, je-li vydáván, nebo používá střelivo, které neodpovídá dovolenému výrobnímu provedení.“.

123. V § 76a se odstavec 10 zrušuje.

Dosavadní odstavce 11 až 15 se označují jako odstavce 10 až 14.

124. V § 76a odstavec 12 zní:

„(12) Držitel zbrojního průkazu skupiny E se dopustí přestupku tím, že

a) přebíjí náboje v rozporu s § 28 odst. 4 písm. b),

b) nosí zbraň v rozporu s § 28 odst. 4 písm. c), nebo

c) přechovává větší množství bezdýmného prachu než 3 kilogramy nebo více než 1000 zápalek anebo neukládá zápalky v samostatné schránce.“.

125. V § 76a odst. 14 písmena a) až c) znějí:

„a) 50000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2 písm. a) nebo b), odstavce 3, 4, 5, odstavce 8 písm. h), odstavce 10 písm. a) nebo b) nebo odstavce 13 písm. i),

b) 30000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a), b), d), e) nebo f), odstavce 6 písm. a) nebo d), odstavce 7, odstavce 10 písm. c), odstavce 11, odstavce 12 písm. b) nebo c) nebo odstavce 13 písm. a) až h) nebo j),

c) 20000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2 písm. c), odstavce 8 písm. a) až g) nebo odstavce 9,“.

126. V § 76a odst. 14 písmeno d) zní:

„d) 15000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. c), odstavce 6 písm. b) nebo c) nebo odstavce 12 písm. a).“.

127. V § 76b se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Fyzická osoba se jako provozovatel střelnice dopustí přestupku tím, že

a) v rozporu s § 52 odst. 2 provozuje střelnici bez povolení vydaného příslušným útvarem policie nebo provozuje střelnici po zániku jeho platnosti,

b) neprovede oznámení podle § 54 odst. 1,

c) v rozporu s § 54 odst. 2 písm. a) nezajistí při provádění střelby přítomnost správce střelnice na střelnici, nebo

d) v rozporu s § 54 odst. 2 písm. b) nevybaví střelnici lékárničkou první pomoci nebo vybaví střelnici lékárničkou první pomoci s obsahem neodpovídajícím obsahu lékárničky první pomoci stanovenému prováděcím právním předpisem.“.

Dosavadní odstavce 2 až 6 se označují jako odstavce 3 až 7.

128. V § 76b odstavec 3 zní:

„(3) Správce střelnice se dopustí přestupku tím, že poruší některou z povinností podle § 55 odst. 2.“.

129. V § 76b odstavec 7 zní:

„(7) Za přestupek lze uložit pokutu do

a) 50000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavců 1 až 3,

b) 20000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 4 nebo 5,

c) 5000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 6.“.

130. V § 76c se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že

a) převede vlastnictví ke zbrani kategorie D nebo střelivu do této zbraně na osobu, která k jejich držení není oprávněna, nebo je přenechá takové osobě,

b) provádí činnosti uvedené v § 2 odst. 2 písm. f) bez zbrojní licence skupiny K,

c) znehodnotí nebo zničí zbraň kategorie A, B anebo C nebo vyrobí jejich řez v rozporu s § 63 odst. 1, nebo

d) v rozporu s § 63 odst. 7

2. spolu s potvrzením nepředloží ke kontrole zbraň, hlavní část zbraně nebo zakázaný doplněk zbraně, nebo

3. nesdělí místo uložení zbraně, hlavní části zbraně nebo zakázaného doplňku zbraně.“.

Dosavadní odstavce 2 a 3 se označují jako odstavce 3 a 4.

131. V § 76c odst. 3 se písmeno d) zrušuje.

Dosavadní písmena e) a f) se označují jako písmena d) a e).

132. V § 76c odst. 3 se na konci písmene d) slovo „ , nebo“ nahrazuje tečkou a písmeno e) se zrušuje.

133. V § 76c se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:

„(4) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel střelnice dopustí správního deliktu tím, že

a) v rozporu s § 52 provozuje střelnici bez povolení vydaného příslušným útvarem policie nebo provozuje střelnici po zániku jeho platnosti,

b) neprovede oznámení podle § 54 odst. 1,

c) v rozporu s § 54 odst. 2 písm. a) nezajistí při provádění střelby přítomnost správce střelnice na střelnici, nebo

d) v rozporu s § 54 odst. 2 písm. b) nevybaví střelnici lékárničkou první pomoci, jejíž obsah je stanoven prováděcím právním předpisem.“.

Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 5.

134. V § 76c odstavec 5 zní:

„(5) Za správní delikt se uloží pokuta do

a) 100000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1, 2 nebo 4,

b) 30000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 3.“.

135. V § 76d odst. 1 se za písmeno f) vkládají nová písmena g) a h), která znějí:

„g) nepředloží na výzvu příslušného útvaru policie podle § 39 odst. 1 písm. h) zbrojní licenci a zbraň, popřípadě střelivo, včetně příslušných dokladů ke kontrole,

h) v rozporu s § 39 odst. 1 písm. i)

2. zbraň kategorie A, B nebo C po provedené kontrole nepředloží opětovně příslušnému útvaru policie ve stanovené lhůtě,“.

Dosavadní písmena g) až r) se označují jako písmena i) až t).

136. V § 76d odst. 1 písmeno k) zní:

„k) nevede některou z evidencí podle § 39 odst. 1 písm. l) nebo ji vede v rozporu s § 39a,“.

137. V § 76d odst. 1 se za písmeno k) vkládá nové písmeno l), které zní:

„l) v rozporu s § 39 odst. 1 písm. m) nebo § 73a odst. 8 písm. a) nezapisuje údaje o zbraních kategorie A, B nebo C a střelivu do těchto zbraní, které jsou předmětem činností uvedených v § 2 odst. 2 písm. d), a černém loveckém prachu, bezdýmném prachu a zápalkách do centrálního registru zbraní nebo je zapisuje v rozporu s § 73a,“.

Dosavadní písmena l) až t) se označují jako písmena m) až u).

138. V § 76d odst. 1 písm. m) se slova „písm. m)“ nahrazují slovy „písm. n)“.

139. V § 76d odst. 1 písm. o) se slova „písm. n)“ nahrazují slovy „písm. o)“.

140. V § 76d odst. 1 písm. p) se slova „písm. o)“ nahrazují slovy „písm. p)“.

141. V § 76d odst. 1 písm. q) se slovo „nehlásí“ nahrazuje slovem „neohlásí“ a slova „písm. p)“ se nahrazují slovy „písm. q)“.

142. V § 76d odst. 1 písmena t) a u) znějí:

„t) svěří zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do této zbraně fyzické osobě v rozporu s § 59 odst. 1 a 3, nebo

u) v rozporu s § 59 odst. 2 písm. c) nezajistí

1. přítomnost odpovědné osoby (instruktora), která je držitelem zbrojního průkazu příslušné skupiny, nebo

2. bezpečnou manipulaci se zbraní nebo střelivem.“.

143. V § 76d odst. 7 písm. a), c), d), e) a f) se číslo „7“ nahrazuje číslem „6“.

144. V § 76d odst. 7 písmeno h) zní:

„h) v rozporu s § 39 odst. 6 písm. j)

1. nezpracuje průběžnou zprávu o provedeném pyrotechnickém průzkumu,

2. nezpracuje o výsledku provedeného pyrotechnického průzkumu závěrečnou zprávu,

3. nepředloží závěrečnou zprávu o pyrotechnickém průzkumu ve stanovené lhůtě příslušnému útvaru policie, nebo

4. na žádost stavebníka neprovede záznam o provedeném pyrotechnickém průzkumu do stavebního deníku.“.

145. V § 76d odstavce 8 až 10 znějí:

„(8) Podnikatel se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní nebo podnikatel se sídlem nebo místem podnikání mimo území České republiky se dopustí správního deliktu tím, že

a) v rozporu s § 50 odst. 1 přepravuje zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní bez povolení,

b) v rozporu s § 50 odst. 7 neohlásí příslušnému útvaru policie nebo Policejnímu prezidiu ve stanovené lhůtě nebo rozsahu údaje týkající se přepravy,

c) v rozporu s § 50 odst. 8 nevybaví dopravní prostředek zařízením umožňujícím nepřetržité sledování jeho pohybu, nebo

d) v rozporu s § 50 odst. 9 nezabezpečí přepravované zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní proti zneužití, ztrátě nebo odcizení způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem vydaným k provedení tohoto zákona.

(9) Podnikatel se zbraněmi kategorie A, B anebo C nebo střelivem do těchto zbraní se dopustí správního deliktu tím, že

a) v rozporu s § 50a odst. 1 neohlásí příslušnému útvaru policie přepravu zbraní kategorie A, B anebo C nebo střeliva do těchto zbraní nebo ji neohlásí ve stanovené lhůtě nebo rozsahu,

b) v rozporu s § 50a odst. 2 nevybaví dopravní prostředek zařízením umožňujícím nepřetržité sledování jeho pohybu, nebo

c) v rozporu s § 50a odst. 3 nezabezpečí přepravované zbraně kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní proti zneužití, ztrátě nebo odcizení způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem.

(10) Za správní delikt se uloží pokuta do

a) 1000000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. b), d), f), k), l), p), q), r), t) nebo u), odstavce 2 písm. a) nebo b), odstavce 3 písm. a), odstavce 7 písm. a), b), c), f) nebo g), odstavce 8 nebo 9,

b) 500000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a), c), e), g), h), i), j), m), n), o) nebo s), odstavce 2 písm. c), odstavce 3 písm. b), odstavce 4, 5 nebo 6, odstavce 7 písm. d), e) nebo h).“.

146. V § 77 odst. 4 se slova „orgány dozoru“ nahrazují slovy „kontrolní orgány“, slovo „dozoru“ se nahrazuje slovem „kontroly“ a slova „§ 75 odst. 1“ se nahrazují slovy „§ 75 odst. 2“.

147. V § 79 odstavec 2 zní:

„(2) Ministerstvo vydá vyhlášku k provedení § 17 odst. 2 písm. c), § 21 odst. 9, § 21a odst. 8, § 30 odst. 13, § 39 odst. 7, § 39a odst. 4, § 49 odst. 1, § 50 odst. 9, § 50a odst. 3, § 52 odst. 7 a § 73a odst. 10.“.

148. V § 79 odst. 5 se číslo „6“ nahrazuje číslem „7“ a slova „odst. 2“ se nahrazují slovy „odst. 2 písm. b)“.

149. V příloze k zákonu v části druhé bodě 4 se slova „náložky trhavin,“ zrušují.

Čl. II
Přechodná ustanovení

1. Trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, která bez povolení přechovává zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, jestliže je dobrovolně ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona předá kterémukoli útvaru policie do úschovy nebo přenechá ve prospěch státu; útvar policie vydá o převzetí potvrzení. Ten, kdo odevzdal zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, může požádat o vydání příslušných dokladů opravňujících jej k jejich držení, jsou-li vyžadovány, nebyl-li s nimi podle odborného vyjádření, je-li možné jej vydat, spáchán trestný čin. Odborné vyjádření zpracovává útvar policie, do jehož věcné působnosti náleží kriminalistická balistika. Žádost lze podat do 6 měsíců ode dne oznámení odborného vyjádření. Nepožádá-li ten, kdo odevzdal zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, o vydání příslušných dokladů, nebo nebudou-li mu vydány, použije se § 64 zákona č. 119/2002 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, obdobně.

2. Řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

3. Centrální registr zbraní se vytvoří naplněním údajů z příslušných informačních systémů vedených policií a údajů z příslušných evidencí držitelů zbrojních licencí.

4. Držitel zbrojní licence je povinen do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona zapsat do centrálního registru údaje o všech zbraních kategorie A, B nebo C, na které nemá vydán průkaz zbraně, střelivu do těchto zbraní, černém loveckém prachu, bezdýmném prachu a zápalkách, které má ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona zapsány ve svých příslušných evidencích.

5. Platnost zbrojního průkazu vydaného podle zákona č. 119/2002 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, skončí uplynutím doby platnosti uvedené na zbrojním průkazu.

ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o zpravodajských službách

Čl. III

V § 11 odst. 2 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění zákona č. 227/2009 Sb., se za slova „agendovém informačním systému evidence diplomatických a služebních pasů3e),“ vkládají slova „centrálním registru zbraní8),“.

Poznámka pod čarou č. 8 zní:

„8) Zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů.“.

ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů

Čl. IV

V § 17 zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 119/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 227/2003 Sb., zákona č. 36/2008 Sb. a zákona č. 148/2010 Sb., se za odstavec 6 vkládá nový odstavec 7, který zní:

„(7) Při plnění úkolů státní správy podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu je Úřad oprávněn pro výkon své působnosti vstupovat do centrálního registru zbraní, ve kterém jsou vedeny údaje o zbraních a střelivu, a provádět v něm záznamy.“.

Dosavadní odstavce 7 až 10 se označují jako odstavce 8 až 11.

ČÁST ČTVRTÁ
Změna exekučního řádu

Čl. V

V § 33 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 360/2003 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 286/2009 Sb. a zákona č. 188/2011 Sb., se za slova „motorových vozidel,“ vkládají slova „orgán pověřený vedením informačního systému veřejné správy, ve kterém jsou vedeny údaje o zbraních, střelivu a provozovaných střelnicích,“.

ČÁST PÁTÁ
Změna zákona o myslivosti

Čl. VI

Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 59/2003 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 267/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 18/2012 Sb. a zákona č. 501/2012 Sb., se mění takto:

1. V § 45 odst. 1 písm. g) se slova „hledí pro střelbu v noci s elektronickým zvětšením obrazu nebo pro převracení obrazu“ nahrazují slovy „zaměřovače zbraní konstruovaného na principu noktovizorů“.

2. V § 45 odst. 1 se na konci textu písmene w) doplňují slova „na mokřadech“.

ČÁST ŠESTÁ
Změna zákona o správních poplatcích

Čl. VII

Příloha k zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 228/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 553/2005 Sb., zákona č. 48/2006 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 130/2006 Sb., zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 138/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 179/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 215/2006 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 227/2006 Sb., zákona č. 235/2006 Sb., zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 575/2006 Sb., zákona č. 106/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 374/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 38/2008 Sb., zákona č. 130/2008 Sb., zákona č. 140/2008 Sb., zákona č. 182/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 230/2008 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 254/2008 Sb., zákona č. 296/2008 Sb., zákona č. 297/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 309/2008 Sb., zákona č. 312/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 9/2009 Sb., zákona č. 141/2009 Sb., zákona č. 197/2009 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 301/2009 Sb., zákona č. 346/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., zákona č. 132/2010 Sb., zákona č. 148/2010 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 160/2010 Sb., zákona č. 343/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 105/2011 Sb., zákona č. 133/2011 Sb., zákona č. 134/2011 Sb., zákona č. 152/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 245/2011 Sb., zákona č. 249/2011 Sb., zákona č. 255/2011 Sb., zákona č. 262/2011 Sb., zákona č. 300/2011 Sb., zákona č. 308/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 344/2011 Sb., zákona č. 349/2011 Sb., zákona č. 350/2011 Sb., zákona č. 357/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 472/2011 Sb., zákona č. 19/2012 Sb., zákona č. 37/2012 Sb., zákona č. 53/2012 Sb., zákona č. 119/2012 Sb., zákona č. 169/2012 Sb., zákona č. 172/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č. 221/2012 Sb., zákona č. 225/2012 Sb., zákona č. 274/2012 Sb., zákona č. 350/2012 Sb., zákona č. 359/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 428/2012 Sb., zákona č. 496/2012 Sb., zákona č. 502/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákona č. 50/2013 Sb. a zákona č. 69/2013 Sb., se mění takto:

1. Položky 30 a 31 znějí:

„Položka 30a) Přijetí žádosti o vydání zbrojního průkazu za každou skupinu rozsahu oprávnění Kč 700
b) Přijetí žádosti o vydání zbrojní licence za každou skupinu rozsahu oprávnění Kč 1500
c) Přijetí žádosti o vydání průkazu zbraně Kč 300
d) Přijetí žádosti o rozšíření skupin zbrojního průkazu za každou další skupinu rozsahu oprávnění Kč 700
e) Přijetí žádosti o rozšíření skupin zbrojní licence za každou další skupinu rozsahu oprávnění Kč 1500
Zmocnění
1. Správní úřad může snížit poplatek podle písmene a) nebo c) této položky, až na 50 Kč, vydává-li průkazy v důsledku změny jména nebo příjmení fyzické osoby.
2. Správní úřad může snížit poplatek podle písmene b) nebo c) této položky až na 200 Kč, vydává-li průkazy nebo licenci v důsledku změny názvu, sídla, změny provozovny nebo identifikačního čísla podnikající fyzické nebo právnické osoby.
3. Správní úřad může snížit poplatek za vydání nového zbrojního průkazu na 400 Kč bez přihlédnutí ke skupinám rozsahu oprávnění, uplyne-li doba platnosti zbrojního průkazu.
4. Správní úřad může snížit poplatek podle písmene c) této položky na 100 Kč, jde-li o zbraně sportovních střelců, členů sportovních klubů a o zbraně myslivců, členů mysliveckých sdružení.
Poznámky
1. Za vydání duplikátů dokladů uvedených v písmenech a) až c) této položky se vybírá poplatek podle položky 16 písmene a) tohoto sazebníku.
2. Za vydání nového zbrojního průkazu po uplynutí doby jeho platnosti se vybírá poplatek podle písmene a) této položky.

Položka 31a) Přijetí žádosti o vydání povolení k provozování střelnice na dobu určitou, nejdéle na
– týden Kč 300
– měsíc Kč 800
b) Přijetí žádosti o vydání povolení k provozování střelnice na dobu neurčitou Kč 1500
c) Přijetí žádosti o vydání povolení ke znehodnocení, zničení nebo výrobě řezu zbraně za každou zbraň Kč 300
d) Přijetí přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti žadatele o vydání zbrojního průkazu Kč 100
e) Přijetí žádosti o jmenování zkušebním komisařem Kč 200
f) Přijetí žádosti o udělení výjimky k nabytí vlastnictví, držení nebo nošení zbraně kategorie A Kč 1000
g) Přijetí žádosti o vydání povolení k nabytí vlastnictví, držení nebo nošení zbraně kategorie B Kč 200
h) Přijetí žádosti o vydání povolení k vystavování zbraní Kč 1500“.

2. Položka 33 zní:

„Položka 33a) Přijetí žádosti o vydání zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz, dovoz nebo tranzit zbraně nebo střeliva Kč 800
b) Přijetí žádosti o vydání jednorázového dokladu o povolení přepravy zbraní nebo střeliva Kč 300
c) Přijetí žádosti o vydání povolení přepravovat zbraně nebo střelivo Kč 150
d) Přijetí žádosti o vydání evropského zbrojního pasu Kč 700
e) Přijetí žádosti o prodloužení evropského zbrojního pasu Kč 700
f) Zapsání zbraně do evropského zbrojního pasu Kč 100
Zmocnění
Správní úřad může snížit poplatek podle písmene d) této položky až na 50 Kč, vydává-li evropský zbrojní pas v důsledku změny jména nebo příjmení fyzické osoby.
Osvobození
1. Od poplatku podle písmene a) této položky jsou osvobozeni cizinci, kteří přijedou do České republiky na pozvání nebo se souhlasem vlády České republiky nebo Parlamentu České republiky. Od poplatku podle písmene a) této položky jsou dále osvobozeny osoby, které se zúčastní mezinárodních akcí ve sportovní střelbě a dalších sportovních soutěží, jejichž součástí je sportovní střelba, jde-li o zbraně určené pro sportovní účely.
2. Od poplatku podle písmene a) této položky jsou osvobozeny zbrojní průvodní listy pro trvalý vývoz, dovoz nebo tranzit na zbraně získané jako ceny ve střeleckých nebo podobných soutěžích.“.

ČÁST SEDMÁ
ÚČINNOST

Čl. VIII

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2014.

Němcová v. r.

Zeman v. r.

Nečas v. r.

169/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisůZe dne 16.05.2013
Částka 71/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 01.10.2013
ČÁST PRVNÍ - Změna zákona o odpadech
ČÁST DRUHÁ - Změna zákona o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí
ČÁST TŘETÍ - Změna zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
Vyhlášené znění

169

ZÁKON

ze dne 16. května 2013,

kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
Změna zákona o odpadech

Čl. I

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 477/2001 Sb., zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 275/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 356/2003 Sb., zákona č. 167/2004 Sb., zákona č. 188/2004 Sb., zákona č. 317/2004 Sb., zákona č. 7/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 222/2006 Sb., zákona č. 314/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 25/2008 Sb., zákona č. 34/2008 Sb., zákona č. 383/2008 Sb., zákona č. 9/2009 Sb., zákona č. 157/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 297/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 154/2010 Sb., zákona č. 31/2011 Sb., zákona č. 77/2011 Sb., zákona č. 264/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 85/2012 Sb., zákona č. 165/2012 Sb. a zákona č. 167/2012 Sb., se mění takto:

1. V § 2 odst. 1 se na konci písmene i) čárka nahrazuje tečkou a písmeno j) se zrušuje.

2. V § 2 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Tento zákon se nevztahuje na nakládání s nekontaminovanou zeminou a jiným přírodním materiálem vytěženým během stavební činnosti, pokud je zajištěno, že materiál bude použit ve svém přirozeném stavu pro účely stavby na místě, na kterém byl vytěžen.“.

3. V § 3 odst. 1 se slova „a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu“ zrušují.

4. V § 3 odst. 2 se slova „příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu,“ a slova „příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu“ zrušují.

5. V § 3 odstavec 3 zní:

„(3) Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle odstavce 8 neprokáže opak, úmysl zbavit se movité věci se předpokládá, pokud její původní účelové určení zaniklo.“.

6. V § 3 odst. 4 se slova „ , příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu“ zrušují.

7. V § 3 odst. 6 písm. c) se slovo „a“ nahrazuje čárkou.

8. V § 3 se na konci odstavce 6 tečka nahrazuje slovem „a“ a doplňuje se písmeno e), které včetně poznámky pod čarou č. 53 zní:

„e) věc splňuje další kritéria, pokud jsou pro určitý typ odpadu stanovena přímo použitelným předpisem Evropské unie53).

53) Například nařízení Rady (EU) č. 333/2011 ze dne 31. března 2011, kterým se stanoví kritéria vymezující, kdy určité typy kovového šrotu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES.“.

9. V § 3 se za odstavec 7 vkládá nový odstavec 8, který zní:

„(8) V pochybnostech, zda se movitá věc považuje za odpad, rozhoduje krajský úřad na žádost vlastníka této movité věci nebo z moci úřední.“.

Dosavadní odstavec 8 se označuje jako odstavec 9.

10. V § 4 odst. 1 se písmeno w) zrušuje.

Dosavadní písmena x) až z) se označují jako písmena w) až y).

11. V § 4 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní:

„e) konečným uživatelem - právnická nebo fyzická osoba užívající výrobek, na který se vztahuje povinnost zpětného odběru, před ukončením jeho životnosti, před jeho odevzdáním do místa zpětného odběru nebo odděleného sběru.“.

12. V § 6 odstavce 1 a 2 znějí:

„(1) Původce a oprávněná osoba jsou povinni pro účely nakládání s odpadem zařadit odpad do kategorie nebezpečný, pokud

a) vykazuje alespoň jednu z nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu,

b) je uveden v Katalogu odpadů jako nebezpečný odpad, nebo

c) je smíšen nebo znečištěn některým z odpadů uvedených v Katalogu odpadů jako nebezpečný.

(2) V případě, že se původce odpadů nebo oprávněná osoba domnívají, že odpad uvedený v odstavci 1 písm. b) nebo c) nebo nebezpečný odpad po úpravě nemá žádnou z nebezpečných vlastností a mají v úmyslu s ním nakládat jako s odpadem kategorie ostatní, jsou povinni požádat pověřenou osobu podle § 7 odst. 1 o hodnocení nebezpečných vlastností. V případě, že má Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) důvodnou pochybnost, že původce odpadu nebo oprávněná osoba odpad správně zařadili, může původci odpadu nebo oprávněné osobě rozhodnutím uložit povinnost požádat pověřenou osobu podle § 7 odst. 1 o hodnocení nebezpečných vlastností odpadu.“.

13. V § 6 odst. 3 se slova „nebo 2“ zrušují.

14. V § 6 odst. 4 se za slova „nebo c)“ vkládají slova „nebo nebezpečný odpad po úpravě“.

15. V § 6 odstavec 5 zní:

„(5) Autovrak, ze kterého byly způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem demontovány všechny nebezpečné části a odčerpány všechny provozní náplně, lze zařadit do kategorie ostatní odpad bez provedení hodnocení nebezpečných vlastností odpadů.“.

16. V § 6 se za odstavec 5 doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem způsob demontáže nebezpečných částí autovraků a způsob odčerpání provozních náplní z autovraků.“.

17. V § 7 se odstavec 1 zrušuje.

Dosavadní odstavce 2 až 12 se označují jako odstavce 1 až 11.

18. V § 7 odst. 2 se za větu první vkládá věta „Součástí pověření je poskytnutí přihlašovacích údajů pověřené osoby do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54).“.

Poznámka pod čarou č. 54 zní:

„54) Zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.“.

19. V § 7 odst. 7 se slova „6 a 7“ nahrazují slovy „5 a 6“.

20. V § 7 odstavec 9 zní:

„(9) Pověření podle odstavce 2 se nevyžaduje u osoby, která je usazena v jiném členském státě Evropské unie a na území České republiky hodlá dočasně nebo ojediněle vykonávat činnosti uvedené v odstavci 1, pokud prokáže, že je státním příslušníkem členského státu Evropské unie a je oprávněna k výkonu činnosti uvedené v odstavci 1 podle právních předpisů jiného členského státu Evropské unie. Doklady o splnění těchto podmínek je povinna předložit ministerstvu nebo Ministerstvu zdravotnictví před zahájením činnosti uvedené v odstavci 1. Ministerstvo nebo Ministerstvo zdravotnictví po předložení dokladů poskytne této osobě přihlašovací údaje do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54). Pro činnost této osoby platí obdobně § 9.“.

21. V § 7 se odstavec 10 zrušuje. Dosavadní odstavec 11 se označuje jako odstavec 10.

22. V § 8 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Osoba, které bylo odejmuto pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, může požádat o nové pověření nejdříve po uplynutí 5 let ode dne jeho odejmutí.“.

Dosavadní odstavec 2 se označuje jako odstavec 3.

23. V § 8 odst. 3 písm. d) se slova „§ 7 odst. 4“ nahrazují slovy „§ 7 odst. 3“.

24. V § 9 odst. 1 se za větu první vkládá věta „Žádost se podává prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54).“ a věta pátá se nahrazuje větou „Osvědčení a sdělení se vydávají prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54).“.

25. V § 9 se na konci odstavce 6 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno d), které zní:

„d) kritéria nebezpečných vlastností odpadů.“.

26. V § 9 se doplňuje odstavec 7, který zní:

„(7) Inspekce, krajský úřad nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušné podle místa nakládání s odpadem mají přístup k záznamům o provedených hodnoceních nebezpečných vlastností odpadů vedených v integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54) a zapisují do něj údaje o pozastavení platnosti nebo odnětí osvědčení.“.

27. V § 10 odst. 1 a v § 12 odst. 1 a 4 se slova „Prvotní původce odpadů“ nahrazují slovem „Každý“.

28. V § 15 se odstavce 4 a 9 zrušují.

Dosavadní odstavce 5 až 8 se označují jako odstavce 4 až 7.

29. V § 15 odstavec 7 zní:

„(7) Pokud dojde k ukončení činnosti odpadového hospodáře u původce nebo oprávněné osoby a podmínky uvedené v odstavci 1 nadále trvají, je původce nebo oprávněná osoba povinna ustanovit nového odpadového hospodáře nejpozději do 30 dnů od ukončení činnosti předchozího odpadového hospodáře.“.

30. V § 16 odst. 1 písm. b) a v § 18 odst. 1 písm. b) se slova „§ 11“ nahrazují slovy „§ 9a“.

31. V § 16 odst. 1 se písmeno i) zrušuje.

Dosavadní písmena j) až l) se označují jako písmena i) až k).

32. V § 16 odst. 1 písm. i) se slova „a plánem odpadového hospodářství“ zrušují.

33. V § 16 odst. 3 se na konci textu věty první doplňují slova „ ; shromažďování a přeprava nebezpečných odpadů nepodléhají souhlasu“ a věta druhá se zrušuje.

34. V § 16 odst. 4 se slova „písmen i) a j)“ nahrazují slovy „písmene i)“.

35. V § 18 odst. 6 se za slova „názvu právnické osoby,“ vkládá slovo „adresy“.

36. V § 27a odstavec 1 včetně poznámky pod čarou č. 30a zní:

„(1) Odpadem perzistentních organických znečišťujících látek se rozumí odpad obsahující alespoň jednu z látek uvedených v příloze IV přímo použitelného předpisu Evropských společenství o perzistentních organických znečišťujících látkách30a).

30a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 850/2004 ze dne 29. dubna 2004 o perzistentních organických znečišťujících látkách a o změně směrnice 79/117/EHS, ve znění nařízení Komise (EU) č. 757/2010 a nařízení Komise (EU) č. 756/2010.“.

37. V § 31a odst. 5 se slova „písm. b)“ zrušují.

38. V § 31e odst. 3 písm. a) a v § 37i odst. 3 písm. a) se slovo „místo“ nahrazuje slovy „adresu místa“.

39. V § 31e odst. 3 písm. b) se slovo „sídlo“ nahrazuje slovy „adresu sídla“.

40. V § 31h se na konci odstavce 1 doplňuje věta „V případě automobilových baterií a akumulátorů z vozidel, která jsou používána k podnikatelským účelům, tuto povinnost zajistí výrobce automobilových baterií nebo akumulátorů na vlastní náklady nebo uzavřením dohody s konečným uživatelem o jiném způsobu financování.“.

41. V § 31j odst. 4 se věta druhá nahrazuje větou „Přenosné baterie nebo akumulátory, u kterých je možné před jejich zpracováním vizuálně určit jejich elektrochemický typ nebo jejich značku, průmyslové baterie nebo akumulátory, a nebo automobilové baterie nebo akumulátory, nesmějí být odstraňovány spalováním.“.

42. § 34 včetně nadpisu zní:

„§ 34
Povinnosti při nakládání s odpadem z výroby oxidu titaničitého

Umístěním do vodního útvaru2) se nesmí odstraňovat následující odpad pocházející z výroby oxidu titaničitého:

a) pevný odpad,

b) matečné louhy vznikající ve fázi filtrace po hydrolýze roztoku síranu titaničitého ze zařízení používajících sulfátový proces, včetně kyselého odpadu smíchaného s takovými louhy a obsahujícího celkem více než 0,5 % volné kyseliny sírové a různé těžké kovy a včetně matečných louhů zředěných tak, aby obsahovaly 0,5 % nebo méně volné kyseliny sírové,

c) odpad ze zařízení používajících chloridový proces obsahující více než 0,5 % volné kyseliny chlorovodíkové a různé těžké kovy, včetně odpadu zředěného tak, aby obsahoval 0,5 % nebo méně volné kyseliny chlorovodíkové,

d) filtrační sůl, kaly a kapalný odpad vznikající při úpravě koncentrací nebo neutralizací s odpadem uvedeným v písmenech b) a c) a obsahující různé těžké kovy, avšak nezahrnující neutralizované a přefiltrované, popřípadě čištěné odpady, které obsahují těžké kovy pouze ve stopových množstvích a které mají před jakýmkoli zředěním hodnotu pH vyšší než 5,5.“.

43. Poznámka pod čarou č. 8a se zrušuje.

44. V § 37 odst. 7 se na konci textu písmene c) doplňují slova „a kopii této smlouvy zaslat nejpozději do 15 dnů od jejího uzavření ministerstvu“.

45. V § 37b se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno j), které zní:

„j) pořizovat fotodokumentaci stavu přijímaných autovraků.“.

46. V § 37e se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

„(3) Poplatek se platí též při přeregistraci použitého vozidla následující po registraci nebo přeregistraci, při kterých byl žadatel od poplatku osvobozen podle odstavce 2.“.

Dosavadní odstavce 3 až 6 se označují jako odstavce 4 až 7.

47. V § 37e odst. 7 se slova „a použijí se na podporu investičních a neinvestičních akcí právnických a fyzických osob souvisejících s ochranou a zlepšováním životního prostředí, zejména na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků a jejich částí“ zrušují.

48. V § 37g písm. g) se slovo „spotřebitelů“ nahrazuje slovy „konečných uživatelů“.

49. V § 37j se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 3 a 4.

50. V § 37j odst. 4 se slova „a seznam látek, na které se za vyhláškou stanovených podmínek nevztahuje ustanovení § 37j odstavce 3“ zrušují.

51. V § 37k odst. 4 se slovo „spotřebitel31r)“ nahrazuje slovy „konečný uživatel“.

52. Poznámka pod čarou č. 31r se zrušuje.

53. V § 38 odst. 3 se slova „vyrábí nebo uvádí na trh v České republice výrobky zahraničního výrobce“ nahrazují slovy „uvádí na trh“.

54. V § 38 odst. 4 se slovo „spotřebiteli“ nahrazuje slovy „konečnému uživateli“, slovo „spotřebitel“ se nahrazuje slovy „konečný uživatel“ a slovo „spotřebitele“ se nahrazuje slovy „konečného uživatele“.

55. V § 38 odst. 5 se slova „informovat spotřebitele“ nahrazují slovy „informovat konečného uživatele“ a slova „od spotřebitele“ se nahrazují slovy „od konečného uživatele“.

56. V § 38 odst. 7 se slova „od spotřebitele“ nahrazují slovy „od konečného uživatele“, slova „pro spotřebitele“ se nahrazují slovy „pro konečné uživatele“, slova „možnostem spotřebitele“ se nahrazují slovy „možnostem konečného uživatele“ a slovo „spotřebiteli“ se nahrazuje slovy „konečnému uživateli“.

57. Za § 38 se vkládají nové § 38a a 38b, které včetně poznámky pod čarou č. 30c znějí:

„§ 38a

(1) Povinná osoba podle § 38 odst. 3 je povinna zajistit minimální úroveň zpětného odběru použitých pneumatik ve výši 35 % za každý kalendářní rok.

(2) Minimální úroveň zpětného odběru podle odstavce 1 se vyjadřuje jako procentuální podíl celkové hmotnosti pneumatik sebraných v rámci zpětného odběru povinnou osobou v daném kalendářním roce k celkové hmotnosti pneumatik uvedených touto povinnou osobou na trh v témže kalendářním roce.

§ 38b
Seznam povinných osob v oblasti zpětného odběru pneumatik

(1) Seznam povinných osob v oblasti zpětného odběru pneumatik (dále jen „Seznam povinných osob“) je veřejný seznam, který vede ministerstvo. Návrh na zápis do Seznamu povinných osob je povinna podat každá povinná osoba podle § 38 odst. 3.

(2) Návrh na zápis do Seznamu povinných osob se podává ministerstvu do 60 dnů ode dne prvního uvedení pneumatik na trh nebo prvního uvedení pneumatik na trh spolu s vozidlem, a to

a) ve dvou listinných vyhotoveních a současně v elektronické podobě, nebo

b) v elektronické podobě označené uznávanou elektronickou značkou nebo podepsané uznávaným elektronickým podpisem podle zvláštního právního předpisu30c).

(3) Návrh na zápis do Seznamu povinných osob obsahuje

a) jde-li o fyzickou osobu, jméno, popřípadě jména, a příjmení nebo obchodní firmu, adresu místa trvalého pobytu, adresu místa podnikání, identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno, a kopii podnikatelského oprávnění,

b) jde-li o právnickou osobu, obchodní firmu nebo název, právní formu, adresu sídla, identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno,

c) značku pneumatik, které povinná osoba uvádí na trh,

d) popis způsobu zajištění zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění odpadních pneumatik a informování konečného uživatele.

(4) Ministerstvo provede zápis povinné osoby do Seznamu povinných osob do 30 dnů ode dne doručení návrhu, který splňuje všechny náležitosti uvedené v odstavci 3, a nejpozději do 30 dnů od provedení zápisu zveřejní tuto skutečnost na úřední desce ministerstva.

(5) Nesplňuje-li návrh na zápis náležitosti uvedené v odstavci 3, vyzve ministerstvo povinnou osobu, aby ve lhůtě, kterou zároveň určí a která nesmí být kratší než 15 pracovních dnů, návrh upřesnila nebo doplnila.

(6) Povinná osoba zapsaná v Seznamu povinných osob je povinna oznámit ministerstvu změnu údajů předložených podle odstavce 3 nebo skutečnost, že zanikly důvody pro její vedení v Seznamu povinných osob, a to do 30 dnů od vzniku takové změny nebo skutečnosti.

(7) Ministerstvo na základě oznámení podle odstavce 6 nebo na základě vlastního zjištění provede změnu zápisu v Seznamu povinných osob nebo povinnou osobu ze Seznamu povinných osob vyřadí.

(8) Ministerstvo zpřístupňuje aktuální Seznam povinných osob na portálu veřejné správy.

(9) Ministerstvo stanoví vyhláškou vzor návrhu na zápis do Seznamu povinných osob.

30c) § 11 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů.“.

58. V § 39 odstavec 3 zní:

„(3) Provozovatelé zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů, provozovatelé zařízení podle § 14 odst. 2 a provozovatelé malých zařízení podle § 33b odst. 1 jsou povinni zaslat údaje o provozu zařízení krajskému úřadu příslušnému podle místa zařízení a u mobilních zařízení podle sídla nebo bydliště provozovatele zařízení, a to do 2 měsíců od zahájení, ukončení, přerušení nebo obnovení provozu zařízení. To neplatí v případě údajů o zahájení provozu zařízení podle § 14 odst. 1, pokud byl provoz zařízení zahájen ke dni, ke kterému nabylo právní moci rozhodnutí o souhlasu k jeho provozování. V případě, že provoz zařízení podle § 14 odst. 1 není zahájen ke dni, ke kterému nabylo právní moci rozhodnutí o souhlasu k jeho provozování, je provozovatel zařízení povinen do 15 dnů informovat o této skutečnosti krajský úřad, který souhlas vydal.“.

59. V § 39 odst. 4 se za slovo „rezervy“ vkládají slova „a o volné kapacitě skládky“ a slova „obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností“ se nahrazují slovy „krajskému úřadu“.

60. V § 39 odstavec 6 zní:

„(6) Obce jsou povinny zasílat údaje o jimi provozovaných sběrných dvorech, k jejichž provozu se nevydává souhlas podle § 14 odst. 1, krajskému úřadu příslušnému podle místa sběrného dvora, a to do 2 měsíců od zahájení, ukončení a případného přerušení a obnově provozu sběrného dvora.“.

61. V § 39 odst. 7 se slova „až 6“ nahrazují slovy „a 5“ a slova „zařízení k nakládání s odpady, zařízení uvedených v § 14 odst. 2, shromažďovacích míst nebezpečných odpadů, sběrových míst odpadů a skladů odpadů,“, slova „a dopravců odpadů“ a slova „ , Českému statistickému úřadu“ se zrušují.

62. V § 39 se na konci textu odstavce 8 doplňují slova „a jsou povinny zaslat tuto evidenci ministerstvu“.

63. V § 39 odst. 9 se slova „shromažďovacích míst nebezpečných odpadů, sběrových míst odpadů, skladů odpadů a“ zrušují a za slova „podléhajících evidenci“ se vkládají slova „a evidenci přepravy nebezpečných odpadů“.

64. V § 39 odstavec 10 zní:

„(10) Obecní úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad jsou povinny zasílat ministerstvu informace o každém rozhodnutí vydaném podle tohoto zákona, a to do 15 dnů ode dne nabytí jeho právní moci. Obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen zasílat ministerstvu informace o každém vyjádření vydaném podle § 79 odst. 4 písm. e), a to do 15 dnů ode dne jeho vydání. Krajský úřad je povinen zasílat ministerstvu informace o provozu zařízení podle odstavců 3, 4 a 6, a to do 30 dnů ode dne jejich obdržení.“.

65. V § 39 odstavce 11 a 12 znějí:

„(11) Ministerstvo stanoví vyhláškou

a) rozsah a způsob vedení průběžné evidence odpadů,

b) rozsah a způsob ohlašování odpadů, zařízení podle odstavců 3 a 6, odpadů perzistentních organických znečišťujících látek, PCB, odpadů PCB a zařízení obsahujících PCB a způsob ohlašování změn v jejich evidenci, způsob ohlašování počtu a stavu převzatých autovraků a způsobů jejich zpracování, typu a množství elektroodpadu a způsobů jeho zpracování, využití nebo odstranění,

c) rozsah a způsob zasílání informací podle odstavce 10,

d) způsob přidělování identifikačních čísel zařízení.

(12) Pokud není tímto zákonem stanoveno jinak, jsou právnické osoby, fyzické osoby oprávněné k podnikání a správní úřady, které jsou povinny vést evidenci podle odstavců 1 až 10, povinny tuto evidenci uchovávat nejméně po dobu 5 let.“.

66. V § 39 se doplňují odstavce 13 a 14, které včetně poznámky pod čarou č. 55 znějí:

„(13) Zařízení podle § 14 odst. 1 a 2 a malá zařízení podle § 33b odst. 1 se pro účely plnění evidenčních a ohlašovacích povinností označují identifikačním číslem zařízení.

(14) Údaje o jednotlivých subjektech zaslané podle odstavců 2, 4, 5 a 8 slouží pouze pro činnost orgánů veřejné správy a pro potřeby řešení mimořádných událostí podle zvláštních právních předpisů55).

55) Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů.“.

67. § 40 včetně nadpisu zní:

„§ 40
Evidence při přepravě nebezpečného odpadu

(1) Při přepravě nebezpečného odpadu jsou odesílatel a příjemce odpadu povinni vést evidenci přepravy odpadu. Evidence se vede v elektronické podobě prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54). Evidence se nevede při vnitropodnikové přepravě zabezpečované vlastními dopravními prostředky, pokud nepřesahuje areál provozovny.

(2) Před zahájením přepravy nebezpečného odpadu jsou odesílatel a příjemce odpadu povinni vyplnit v integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54) evidenční list. Odesílatel je povinen zkontrolovat, zda zadané údaje odpovídají skutečnému druhu a množství odpadu, který bude přepravován, a k zásilce nebezpečného odpadu přiložit evidenční list opatřený podpisem. V případě, že přeprava nebude v zadaném termínu zahájena, je odesílatel odpadu povinen nejpozději do 24 hodin od termínu přepravy zrušit vyplněný evidenční list přepravy nebezpečného odpadu v integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54).

(3) Příjemce odpadu je povinen do konce následujícího pracovního dne po převzetí odpadu potvrdit v integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54) jeho převzetí. V případě, že hmotnost přijatého odpadu neodpovídá údaji o hmotnosti odeslaného odpadu, provede o této skutečnosti v systému záznam. Odesílatel odpadu si může v systému vyhradit možnost potvrdit nebo odmítnout hmotnost přepraveného odpadu uvedenou příjemcem odpadu. Potvrzení nebo odmítnutí je v takovém případě povinen provést do konce následujícího pracovního dne od okamžiku uvedení hmotnosti odpadu příjemcem. V případě, že příjemce odpadu nepotvrdí převzetí odpadu ve lhůtě podle věty první, je odesílatel odpadu povinen neprodleně zjistit, jak bylo s odpadem naloženo, a v případě, že odpad nebyl převzat do zařízení příjemce odpadu, zajistit přepravu odpadu zpět do svého zařízení a vyznačit tuto skutečnost v systému.

(4) Pokud jsou obsahem zásilky odpady, které nejsou uvedeny v evidenčním listu, nebo nesouhlasí počet kusů obalu, je příjemce odpadu povinen odmítnout jejich převzetí, neprodleně vyznačit tuto skutečnost do výtisku evidenčního listu provázejícího zásilku a nejpozději do konce stejného pracovního dne zaznamenat tuto skutečnost do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54).

(5) Ministerstvo stanoví vyhláškou rozsah a způsob vedení evidence při přepravě nebezpečného odpadu.

(6) V případě přepravy nebezpečného odpadu mobilním zařízením ke sběru nebo výkupu odpadu vyplňuje provozovatel mobilního zařízení příjmovou část evidenčního listu do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54) před nebo během přijetí odpadu do mobilního zařízení. Při přepravě tohoto odpadu mobilním zařízením k dalšímu příjemci se postupuje podle odstavců 2 až 4.

(7) V případě přepravy nebezpečného odpadu mobilním zařízením ke sběru nebo výkupu odpadu od fyzických osob vyplňuje provozovatel mobilního zařízení příjmovou část evidenčního listu v listinné podobě před nebo během přijetí odpadu do mobilního zařízení. Do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54) je provozovatel mobilního zařízení povinen doplnit údaje z příjmového evidenčního listu nejpozději do 24 hodin od převzetí odpadu. Při přepravě tohoto odpadu k dalšímu příjemci se postupuje podle odstavců 2 až 4.

(8) V případě přerušení provozu integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54) je možné přepravu uskutečnit bez přihlášení do systému. Odesílatel odpadu vyplní evidenční list, jehož vzor je uveden ve vyhlášce, ve čtyřech vyhotoveních, jedno si ponechá a tři předá dopravci. Dopravce si jeden ponechá a dva předá příjemci odpadu. Příjemce odpadu si jeden ponechá a jeden zašle obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa ukončení přepravy. Po obnovení provozu systému jsou odesílatel odpadu a příjemce odpadu povinni zadat do něj všechny údaje o uskutečněné přepravě do konce následujícího pracovního dne od obnovení provozu systému. V případě, že je odpad přepravován pomocí mobilního zařízení ke sběru nebo výkupu odpadu, jeho provozovatel vyplní evidenční list ve třech vyhotoveních, jedno si ponechá a dvě předá příjemci odpadu. Příjemce odpadu si jedno ponechá a jedno zašle obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa ukončení přepravy. Po obnovení provozu systému jsou provozovatel mobilního zařízení a příjemce odpadu povinni zadat do něj údaje o uskutečněné přepravě do konce následujícího pracovního dne od obnovení provozu systému.

(9) Příslušné orgány veřejné správy mají přístup ke všem údajům z evidence přepravy nebezpečného odpadu vedeným v integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí54).“.

68. V § 41 odst. 1 se slovo „zpracovává“ nahrazuje slovem „zpracovávají“ a slova „v samostatné působnosti a původci odpadů“ se nahrazují slovy „a obce“.

69. V nadpisu § 44 se slova „původce odpadů“ nahrazují slovem „obce“.

70. V § 44 odstavec 1 zní:

„(1) Obec, která produkuje ročně více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t ostatního odpadu, zpracovává plán odpadového hospodářství obce pro jí spravované území a jeho změny.“.

71. V § 44 odst. 2 a 3 se slova „původce odpadů“ nahrazují slovem „obce“.

72. V § 44 odst. 4 se slova „Původce odpadů, který“ nahrazují slovy „Obec, která“, slova „je povinen zpracovat“ se nahrazují slovem „zpracuje“ a slova „původci jsou povinni zpracovat“ se nahrazují slovy „obce zpracují“.

73. V § 44 odst. 5 se slova „Původce odpadů je povinen“ nahrazují slovy „Obec zašle“, slova „zaslat krajskému úřadu, příslušnému podle sídla provozovny původce odpadů, a to“ se nahrazují slovy „příslušnému krajskému úřadu“, slova „původce odpadů“ se nahrazují slovem „obce“ a slova „původce odpadů sdělí původci odpadů“ se nahrazují slovy „obce sdělí obci“.

74. V § 44 odst. 6 se slova „Původce odpadů je povinen“ nahrazují slovy „Obec zašle“ a slovo „zaslat“ se zrušuje.

75. V § 44 odst. 7 se slova „původce odpadů“ nahrazují slovem „obce“ a slovo „jeho“ se nahrazuje slovem „její“.

76. V § 44 odst. 8 a 9 se slova „původce odpadů“ nahrazují slovem „obce“.

77. V § 48a písm. a) se slova „a zdraví lidí36)“ nahrazují slovy „na zdraví a na věci“.

78. Poznámka pod čarou č. 36 se zrušuje.

79. V § 51 odst. 4 písm. a) se slova „komunálního odpadu“ nahrazují slovy „odpadu uvedeného ve skupině 20 Katalogu odpadů“.

80. V § 66 se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Pokutu do výše 1000000 Kč uloží příslušný krajský úřad fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nezašle ve stanoveném rozsahu nebo lhůtě příslušnému krajskému úřadu údaje týkající se zařízení k nakládání s odpady.“.

81. V § 72 odst. 1 písmeno i) zní:

„i) shromažďuje a zpracovává

1. údaje zaslané podle § 39,

2. údaje o provedených hodnoceních nebezpečných vlastností odpadů,

3. údaje o přepravě nebezpečného odpadu,

4. údaje o přeshraniční přepravě odpadů,

5. návrhy na zápis do Seznamu výrobců podle § 31e,

6. žádosti o vydání oprávnění k provozování kolektivního systému podle § 31m,

7. údaje o převzatých autovracích a způsobech jejich zpracování,

8. vydaná potvrzení o převzetí autovraku,

9. návrhy na zápis do Seznamu podle § 37i,

10. údaje o povinných osobách podle § 31e, 37i, § 37a odst. 5 a § 38,

11. údaje o plnění povinností podle § 31f, § 37h odst. 2 a § 38 odst. 10,“.

82. V § 72 odst. 1 se za písmeno i) vkládá nové písmeno j), které zní:

„j) zveřejňuje

1. souhrnné informace o produkci odpadů a způsobech nakládání s nimi,

2. seznam vydaných souhlasů k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 a vyjádření podle § 79 odst. 4 písm. e),

3. aktuální informace o provozu zařízení podle § 14 odst. 1 a § 14 odst. 2, malých zařízení podle § 33b odst. 1 a sběrných dvorů, k jejichž provozu se nevydává souhlas podle § 14 odst. 1,

4. seznam osob pověřených ministerstvem k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů,

5. informace o provedených hodnoceních nebezpečných vlastností odpadů,

6. Seznam výrobců podle § 31e,

7. seznam kolektivních systémů podle § 31m,

8. informace o vydaných potvrzeních o převzetí autovraku,

9. Seznam podle § 37i,

10. seznam povinných osob podle § 38,“.

Dosavadní písmena j) až w) se označují jako písmena k) až x).

83. V § 72 odst. 1 písm. t) se slova „a zpřístupňuje tento Seznam výrobců na portálu veřejné správy“ zrušují.

84. V § 72 odst. 1 se písmeno v) zrušuje.

Dosavadní písmena w) a x) se označují jako písmena v) a w).

85. V § 72 odst. 1 se na konci textu písmene w) tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena x) a y), která znějí:

„x) vede evidenci smluv podle § 37 odst. 7 písm. c),

y) vede Seznam povinných osob podle § 38b a zpřístupňuje jej na portálu veřejné správy.“.

86. V § 76 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno l), které zní:

„l) může původci odpadu nebo oprávněné osobě uložit rozhodnutím podle § 6 odst. 2 povinnost požádat o hodnocení nebezpečných vlastností odpadu.“.

87. V § 77 odst. 7 se slova „Zjistí-li celní úřad“ nahrazují slovy „V případě, že celní úřad pojme podezření“ a na konci textu se doplňují slova „ , zadržet doklady k vozidlu a k nákladu, zakázat pokračování v jízdě a zabránit v další jízdě použitím technického prostředku“.

88. V § 77 odstavce 8 a 9 znějí:

„(8) Náklady spojené s jízdou vozidla na místo k tomu určené a dobou, po kterou je vozidlo odstaveno, jdou k tíži dopravce. Odpovědnost dopravce za vozidlo, náklad a přepravované osoby tím není dotčena.

(9) Celní úřad vydá zadržené doklady a oznámí řidiči, že může pokračovat v jízdě, pominou-li důvody, pro které bylo odstavení vozidla nařízeno.“.

89. V § 77 se odstavce 10 až 15 zrušují.

Dosavadní odstavce 16 až 23 se označují jako odstavce 10 až 17.

90. V § 77 odst. 11 písm. d) se slova „§ 31 odst. 5“ nahrazují slovy „§ 31a odst. 1“ a slova „§ 31 odst. 2“ se nahrazují slovy „§ 31c“.

91. V § 77 odstavce 14 a 15 znějí:

„(14) V případě, že celní úřad rozhodne o nepropuštění zboží do navrženého režimu podle odstavce 11, neprodleně o této skutečnosti informuje ministerstvo.

(15) Generální ředitelství cel poskytne ministerstvu a inspekci informace ze svých evidencí o odpadech, které byly vyvezeny z České republiky do států, které nejsou členskými státy Evropské unie, nebo které byly z těchto států dovezeny do České republiky, dále o bateriích nebo akumulátorech a dalších výrobcích, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, které byly dovezeny do České republiky ze států, které nejsou členskými státy Evropské unie.“.

92. V § 78 odst. 2 písm. b) se za slovem „hospodářství“ slovo „a“ nahrazuje čárkou a na konci textu se doplňují slova „a ukládá právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty podle § 66 odst. 6“.

93. V § 78 odst. 2 se za písmeno f) vkládá nové písmeno g), které zní:

„g) zasílá ministerstvu informace podle § 39 odst. 10,“.

Dosavadní písmena g) až v) se označují jako písmena h) až w).

94. V § 78 odst. 2 písmeno i) zní:

„i) rozhoduje v pochybnostech, zda se movitá věc považuje za odpad, a to na žádost vlastníka této movité věci nebo z moci úřední,“.

95. V § 78 odst. 2 písm. s) se slovo „původce“ nahrazuje slovem „obce“.

96. V § 78 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno x), které zní:

„x) přiděluje identifikační čísla zařízením podle § 14 odst. 1 a 2 a malým zařízením podle § 33b odst. 1.“.

97. V § 78 odst. 4 se na konci textu písmene c) doplňují slova „nebo poruší povinnosti podle § 37 odst. 7 písm. c)“.

98. V § 78 odst. 5 se slova „a jeho ustanovení oznámeno krajskému úřadu“ zrušují.

99. V § 79 odst. 1 písm. b) se slova „§ 78 odst. 2 písm. i)“ nahrazují slovy „§ 78 odst. 2 písm. j)“.

100. V § 79 odst. 1 písm. c) se slova „§ 78 odst. 2 písm. j)“ nahrazují slovy „§ 78 odst. 2 písm. k)“.

101. V § 79 odst. 1 písm. d) se slova „zařízení k nakládání s odpady, zařízení uvedených v § 14 odst. 2, shromažďovacích míst nebezpečných odpadů a sběrových míst odpadů a skladů odpadů, dopravců odpadů“ zrušují.

102. V § 79 odst. 1 se za písmeno d) vkládá nové písmeno e), které zní:

„e) zasílá ministerstvu informace podle § 39 odst. 10,“.

Dosavadní písmena e) až k) se označují jako písmena f) až l).

103. V § 82 odst. 2 se slova „§ 12 odst. 5“ nahrazují slovy „§ 12 odst. 6“.

104. V § 82 odst. 3 se za slova „§ 20 písm. e),“ vkládají slova „§ 31f,“ a slova „§ 39 odst. 2, 3, 5 a 8“ se nahrazují slovy „§ 39 odst. 2 až 6 a 8“.

105. Přílohy č. 1, 5 a 8 se zrušují.

106. V příloze č. 9 se slova „zeminách a hlušinách, včetně sedimentů“ nahrazují slovem „sedimentech“.

Čl. II
Přechodná ustanovení
1. Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zdravotnictví zašlou osobám, které byly pověřeny k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů před nabytím účinnosti tohoto zákona, přihlašovací údaje do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí do 31. srpna 2014.
2. Osoby, které provozují nebo vlastní zařízení lehce kontaminované PCB podle § 26 písm. d), jsou povinny zaslat jeho evidenci ministerstvu podle § 39 odst. 8 zákona č. 185/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
3. Povinná osoba, která poprvé uvedla na trh pneumatiky nebo pneumatiky spolu s vozidlem přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, podá návrh na zápis do Seznamu povinných osob podle § 38b odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 60 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
4. Elektrozařízení podle § 37g písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, na která se nevztahuje omezení obsahu olova, rtuti, kadmia, šestimocného chromu, polybromovaných bifenylů (PBB) a polybromovaných difenyléterů (PBDE) podle § 37j odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, mohou být s výjimkou zdravotnických prostředků1), monitorovacích a řídicích přístrojů, diagnostických zdravotnických prostředků in vitro2) a průmyslových monitorovacích a řídicích přístrojů uváděna na trh do dne 22. července 2019.

5. Kopie smluv uzavřených podle § 37 odst. 7 písm. c) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zašlou osoby oprávněné ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků ministerstvu nejpozději do 30 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí

Čl. III

V § 4 zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí, ve znění zákona č. 77/2011 Sb., odstavec 1 včetně poznámky pod čarou č. 9 zní:

„(1) Zřizuje se integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí, který slouží k plnění ohlašovacích povinností podle § 3 a podle zvláštních právních předpisů6) i k jiným úkonům, stanoví-li tak zvláštní právní předpis9). Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí vede ministerstvo.

9) Například zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.“.

ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
Čl. IV
Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění zákona č. 478/2001 Sb., zákona č. 175/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 193/2003 Sb., zákona č. 103/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 411/2005 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 311/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 137/2008 Sb., zákona č. 383/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 297/2009 Sb., zákona č. 347/2009 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 152/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb. a zákona č. 18/2012 Sb., se mění takto:
1. V § 13 odst. 1 písm. a) se slova „nebo zanikl účel jejich využití“ zrušují.
2. V § 13 odst. 2 se slova „nebo jejich dalšího využití“ zrušují.

ČÁST ČTVRTÁ
ÚČINNOST
Čl. V
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. října 2013, s výjimkou čl. I bodu 47,
který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2015, čl. I bodu 57,
který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014, a čl. I bodů 24, 58 až 67 a 104,
které nabývají účinnosti dnem 1. října 2014.
Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

1) Nařízení vlády č. 336/2004Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zdravotnické prostředky a kterým se mění nařízení vlády č. 251/2003 Sb., kterým se mění některá nařízení vlády vydaná k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
2) Nařízení vlády č. 453/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na diagnostické zdravotnické prostředky in vitro, ve znění pozdějších předpisů.

168/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonůZe dne 16.05.2013
Částka 71/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 21.06.2013

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I

Zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů, se mění takto:

1. V § 1 odstavec 2 zní:
„(2) Tento zákon se nevztahuje na
a) těžební odpady vznikající při ložiskovém průzkumu, těžbě a úpravě nerostů v moři,
b) vtlačování vody obsahující látky, které vznikají při činnostech spojených s ložiskovým průzkumem a těžbou ropných látek nebo s těžbou nerostů nebo rašeliny, na vtlačování vody pro technické účely do horninových struktur, ze kterých byly vytěženy ropné nebo jiné látky, nebo do horninových struktur, které jsou s ohledem na přírodní poměry trvale nevhodné pro jiné účely, jakož i na zpětné vtlačování podzemní vody čerpané z dolů a lomů nebo čerpané v souvislosti s výstavbou nebo údržbou stavebních děl,
c) odpad vznikající v souvislosti s ložiskovým průzkumem, těžbou, úpravou nebo skladováním nerostů nebo v souvislosti s těžbou, úpravou nebo skladováním rašeliny, který však nevzniká přímo při těchto činnostech,
d) hmoty získané při těžbě a úpravě nerostů podle zvláštního zákona, při vyhledávání nebo skladování nerostů nebo při těžbě, úpravě nebo skladování rašeliny, které jsou podle plánu otvírky, přípravy a dobývání nebo plánu využití ložiska určeny pro sanační a rekultivační práce nebo jsou jejich součástí anebo jsou určeny pro zajištění nebo likvidaci důlních děl.“.

2. Poznámky pod čarou č. 2 a 3 se zrušují.

3. V § 2 odstavec 1 včetně poznámek pod čarou č. 4 a 5 zní:
„(1) Pro účely tohoto zákona se rozumí těžebním odpadem jakýkoliv odpad, kterého se provozovatel zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se ho zbavit, včetně těžebních odpadů vzniklých při těžbě, úpravě a zpracování radioaktivních nerostů, které nelze považovat za radioaktivní odpady4), a které vznikají
a) při ložiskovém průzkumu, těžbě, úpravě nebo při skladování nerostů a které podle zákona o odpadech5) náleží mezi odpady z těžby nebo úpravy nerostů, nebo
b) při těžbě, úpravě nebo skladování rašeliny.
V případě pochybností, zda se jedná o těžební odpad podle tohoto zákona, rozhodne Český báňský úřad po projednání s dotčeným ústředním orgánem státní správy na návrh původce odpadu nebo z vlastního podnětu.
4) § 2 písm. r) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
5) § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.“.
4. V § 3 odstavec 4 zní:
„(4) Je zakázáno ukládat těžební odpad na jiné místo, než které je určené plánem pro nakládání s těžebním odpadem (dále jen „plán“).“.

5. V § 5 odst. 1 se věta první nahrazuje větou „Provozovatel je povinen s ohledem na udržitelný rozvoj vypracovat plán za účelem minimalizace vzniku těžebního odpadu, jeho zpracování, využití a odstraňování a požádat o schválení plánu obvodní báňský úřad, nebo Ministerstvo zemědělství v případě těžebního odpadu vznikajícího při těžbě, úpravě nebo skladování rašeliny.“.

6. V § 5 odstavec 4 zní:
„(4) Provozovatel musí plán přezkoumat každých 5 let. Změny plánu provede bez zbytečného odkladu vždy, jestliže dojde u ukládaného těžebního odpadu ke změnám v jeho složení, které by vedly ke změně zařazení těžebního odpadu nebo kategorie úložného místa, nebo k takovým změnám v provozu úložného místa, které by mohly mít významný nepříznivý vliv na lidské zdraví nebo na životní prostředí. O provedených změnách plánu musí provozovatel informovat orgán, který plán schválil, a orgány, které se k plánu vyjadřovaly.“.

7. V § 8 se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Informace obsažené v povolení podle odstavce 4 poskytne Český báňský úřad orgánům státní statistické služby a příslušným statistickým orgánům Evropské unie, pokud jsou požadovány pro statistické účely. Informace mající povahu obchodního tajemství, zejména informace týkající se obchodních vztahů, nákladové složky a objemu hospodářsky využitelných zásob nerostů, se nezveřejňují.“.

8. V § 10 se na konci odstavce 3 doplňují věty „V povolení dále obvodní báňský úřad uvede, že je provozovatel zproštěn povinností podle § 13. Vydáním povolení k ukončení provozu nejsou dotčeny povinnosti provozovatele vyplývající z podmínek povolení provozu úložného místa nebo z jiných právních předpisů.“.

9. V § 10 se doplňuje odstavec 7, který zní:

„(7) Pro úložná místa, na kterých bylo ukončeno ukládání těžebního odpadu a ze kterých bude uložený materiál odebírán, ustanovení odstavců 1 až 6 se nepoužije; pro tyto činnosti musí být vypracován plán podle § 5.“.

10. V § 11 odst. 1 se slova „za 2 roky“ nahrazují slovem „ročně“.

11. V § 11 odstavec 3 zní:

„(3) Obvodní báňský úřad vydá na žádost provozovatele, popřípadě jeho právního nástupce, za předpokladu, že jsou splněny podmínky příslušných právních předpisů, po ukončení doby stanovené v § 10 odst. 4 rozhodnutí, že toto úložné místo se považuje za uzavřené.“.

12. V § 13 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Výše rezervy se vypočítá na základě předpokladu, jako by potřebné rekultivační práce vyhodnotila a provedla nezávislá a odborně způsobilá třetí osoba.“.

13. V § 14 odst. 1 písmeno c) zní:

„c) určit zásady prevence závažných nehod při nakládání s těžebními odpady, a to tak, aby byly zajištěny i celkové cíle a zásady činnosti provozovatele,“.

14. V § 14 odstavec 4 včetně poznámky pod čarou č. 34 zní:

„(4) Krajský úřad zajistí, aby veřejnost byla prostřednictvím úřední desky a portálu veřejné správy informována do 15 dnů od přijetí podání o přípravě nebo přezkoumání havarijního plánu pro úložná místa kategorie I s tím, že veřejnost může k těmto návrhům sdělit do 30 dnů od jejich zveřejnění své připomínky krajskému úřadu. Krajský úřad zveřejní jejich vypořádání obdobným způsobem ještě před schválením havarijního plánu. Opatření, která je nutno v případě závažné nehody provést mimo úložné místo kategorie I, krajský úřad zapracuje do havarijního plánu kraje34).

34) § 10 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.“.

15. V § 15 odst. 1 se slova „informace o úložném místě po zahájení řízení o povolení k jeho provozu a o postupu dle havarijního plánu v případě závažné nehody“ nahrazují slovy „informace k povolení provozu úložného místa, které jsou součástí žádosti o povolení podle § 8 odst. 2, a to ve stejnou dobu, kdy je podle § 9 odst. 5 informována veřejnost“.

16. V § 15 odst. 3 se za slova „zveřejní tyto informace“ vkládají slova „prostřednictvím úřední desky a portálu veřejné správy“.

17. V § 16 odst. 1 písmeno b) včetně poznámky pod čarou č. 31 zní:

„b) předcházení znečištění půdy a povrchových a podzemních vod31),

31) Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.“.

18. V § 16 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Při ukládání těžebního odpadu do vytěžených prostor, ve kterých po uzavření může dojít k naplnění vodou, poskytne provozovatel příslušnému obvodnímu báňskému úřadu a vodoprávnímu úřadu informace o přijatých opatřeních podle požadavku odstavce 1 písm. b).“.

20. Nadpis nad § 19 se zrušuje.

21. § 19 včetně nadpisu zní:

„§ 19
Přestupky
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 3 odst. 7
a) poruší zákaz vstupu do prostoru úložného místa,
b) zanechá na úložném místě odpad nebo jiný předmět, nebo
c) poškodí úložné místo.

(2) Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 50000 Kč.“.

22. V § 20 se vkládá nový odstavec 1, který zní:
„(1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že
a) v rozporu s § 3 odst. 4 uloží těžební odpad na jiné místo, než které je určeno plánem pro nakládání s těžebním odpadem,
b) v rozporu s § 3 odst. 7 zanechá na úložném místě odpad nebo jiný předmět, nebo
c) v rozporu s § 3 odst. 7 poškodí zařízení úložného místa.“.
Dosavadní odstavce 1 až 3 se označují jako odstavce 2 až 4.

23. V § 20 odst. 2 se písmeno a) zrušuje.
Dosavadní písmena b) až s) se označují jako písmena a) až r).

24. V § 20 odst. 2 písmeno r) zní:
„r) nesplní některou z povinností při nakládání s těžebním odpadem podle § 24 odst. 1 nebo 2.“.

25. V § 20 odstavec 4 zní:
„(4) Za správní delikt se uloží pokuta do
a) 5000000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 nebo odstavce 2 písm. g), k) až m), o), nebo podle odstavce 3,
b) 1000000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 2 písm. a) až f), h) až j), n), nebo p) až r).“.

Čl. II
Přechodné ustanovení
Do 1. ledna 2015 mohou úložná místa pro ukládání odpadů vznikajících při těžbě a úpravě radioaktivních nerostů splňovat požadavky podle dosavadní právní úpravy.

Čl. III
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodu 19, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014.

Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

167/2013 Sb.

	Zákon, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
	Ze dne	16.05.2013
Částka	71/2013
Platnost od	21.06.2013
Účinnost od	01.07.2013

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I
V § 11 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 271/1992 Sb., zákona č. 36/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 103/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 255/2000 Sb., zákona č. 451/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., zákona č. 628/2004 Sb., zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 72/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 159/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 216/2008 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 218/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 396/2012 Sb. a zákona č. 45/2013 Sb., se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno v), které zní:
      „v) navrhovatel v řízení o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, který řádně uplatnil nárok v trestním řízení, které bylo zastaveno z důvodu rozhodnutí prezidenta republiky.“.

Čl. II
Přechodná ustanovení
1. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. v) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i na řízení zahájená po 1. lednu 2013.
2. Byl-li zaplacen soudní poplatek ve věci, v níž je navrhovatel osvobozen od soudních poplatků podle tohoto zákona, vrátí soud z účtu zaplacený soudní poplatek.

Čl. III
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem prvního kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Němcová v. r.

Zeman v. r.

Nečas v. r.

166/2013 Sb.

	Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o zveřejnění seznamu států, do nichž lze překročit vnější hranici s občanským průkazem
	Ze dne	28.05.2013
Částka	70/2013
Platnost od	21.06.2013
Vyhlášené znění

Ministerstvo zahraničních věcí podle § 3 odst. 1 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů, sděluje, že v seznamu států, do nichž lze ode dne publikace tohoto sdělení ve Sbírce zákonů překročit vnější hranici s občanským průkazem, jsou zařazeny tyto státy: Albánská republika, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatská republika, Kosovská republika, Makedonská republika, Srbská republika.

Ministr:  Schwarzenberg v. r.

165/2013 Sb.

Vyhláška o druzích ropy a skladbě ropných produktů pro skladování v nouzových zásobách ropy, o výpočtu úrovně nouzových zásob ropy, o skladovacích zařízeních a o vykazování nouzových zásob ropy
Ze dne 10.06.2013
Částka 70/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 01.07.2013
§- Předmět úpravy
§ 2 - Vymezení pojmů
§ 3 - Druhy ropy a skladba ropných produktů vhodných pro skladování v nouzových zásobách
§ 4 - Výpočet úrovně nouzových zásob
§ 5 - Skladovací zařízení
§ 6 - Způsob vedení seznamu nouzových zásob a statistických výkazů
§ 7 - Zrušovací ustanovení
Přílohy

Správa státních hmotných rezerv (dále jen „Správa“) stanoví podle § 10d zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění zákona č. 161/2013 Sb., (dále jen „zákon“) k provedení § 2 odst. 6, § 2a odst. 4, § 3 odst. 1 a § 9 odst. 1 písm. n) zákona:

§ 1
Předmět úpravy
Tato vyhláška zapracovává příslušný předpis Evropské unie1) a stanoví
a) druhy ropy a skladbu ropných produktů2) pro skladování v nouzových zásobách,

b) způsob výpočtu průměrného denního čistého dovozu, průměrné denní domácí spotřeby a způsob výpočtu úrovně nouzových zásob, jež má Česká republika povinnost udržovat,

c) způsob výpočtu ropného ekvivalentu,

d) povolený objem skladovacích zařízení, povinné technické vybavení skladovacích zařízení a požadavky na vybavení pro sledování kvality nouzových zásob,

e) způsob vedení seznamu nouzových zásob a statistických výkazů, pravidla pro vypracování statistických výkazů o úrovni nouzových zásob a předkládání těchto výkazů Komisi a Mezinárodní energetické agentuře.

§ 2
Vymezení pojmů

Pro účely této vyhlášky se rozumí

a) aditivem neuhlovodíková sloučenina přidávaná do produktů nebo smíchávaná s tímto produktem tak, aby se změnily jeho vlastnosti,

b) biopalivem kapalná nebo plynná pohonná hmota pro dopravu vyráběná z biomasy,

c) biomasou výsledek biologického rozkladu produktů, odpadů a zbytků ze zemědělství (včetně rostlinných a živočišných látek), z lesnictví a souvisejících průmyslových odvětví, jakož i výsledek biologického rozkladu průmyslových a městských odpadů.

§ 3
Druhy ropy a skladba ropných produktů vhodných pro skladování v nouzových zásobách

(K § 2 odst. 6 zákona)

V nouzových zásobách lze skladovat pouze ropné produkty uvedené v přímo použitelném předpisu Evropské unie o energetické statistice3) a druhy surové ropy, které jsou zpracovatelné v rafineriích na území České republiky.

§ 4
Výpočet úrovně nouzových zásob

(K § 2 odst. 6 zákona a § 2a odst. 4 zákona)

(1) Průměrný denní čistý dovoz se vypočte na základě ropného ekvivalentu čistého dovozu v předchozím kalendářním roce podle přílohy č. 1 této vyhlášky.

(2) Průměrná denní domácí spotřeba se pro účely výpočtu specifických zásob podle § 2a zákona vypočte na základě ropného ekvivalentu domácí spotřeby v předchozím kalendářním roce podle přílohy č. 2 této vyhlášky.

(3) Pro období od 1. ledna do 31. března kalendářního roku se denní průměrné hodnoty čistého dovozu a domácí spotřeby stanoví na základě množství dovezeného nebo spotřebovaného v průběhu předposledního roku, který předchází dotyčnému kalendářnímu roku.

(4) Úroveň udržovaných nouzových zásob se vypočte podle přílohy č. 3 této vyhlášky.

(5) K výpočtu úrovně nouzových zásob udržovaných k určitému okamžiku se použijí údaje podle přílohy č. 3 této vyhlášky.

(6) Jakékoli zásoby ropy a ropných produktů mohou být zahrnuty do výpočtu nouzových zásob České republiky za předpokladu, že tyto zásoby splňují podmínky stanovené zákonem a touto vyhláškou.

(7) Kalkulační jednotkou pro všechny výpočty podle této vyhlášky je metrická tuna (1000 kg), pokud není uvedeno jinak.

(8) Při způsobu výpočtu úrovně nouzových a specifických zásob se aditiva a biopaliva zohlední pouze, pokud byla smíchána s dotčenými ropnými produkty.

(9) Při způsobu výpočtu skutečně udržované úrovně nouzových a specifických zásob se aditiva a biopaliva zohlední v případech, kdy

a) byla smíchána s dotčenými ropnými produkty, nebo

b) jsou skladována na území České republiky, jsou určena ke smíchání s dotčenými ropnými produkty a jsou určena pro dopravu.

§ 5
Skladovací zařízení

(K § 3 odst. 1 zákona)

Nouzové zásoby lze skladovat pouze ve skladovacích zařízeních, která splňují tyto podmínky:

a) nejmenší povolený objem činí 4000 m3; u skladovacích zařízení pro skladování topných olejů činí nejmenší povolený objem 500 m3,

b) konstrukce jednotlivých nádrží musí umožňovat měření obsahu nádrže měrným pásmem nebo měrnou tyčí, popřípadě jiný způsob měření v souladu se stavebně technickou dokumentací příslušné nádrže,

c) skladovací zařízení pro ropné produkty o objemu do 20000 m3 musí být vybaveno příjmovým a výdejovým zařízením pro plnění do automobilových cisteren s kapacitou plnění nejméně dvou souprav automobilových cisteren najednou s výkonem 70 m3 za hodinu. Skladovací zařízení na uskladnění topných olejů musí být vybaveno příjmovým a výdejovým zařízením pro příjem z automobilových nebo železničních cisteren a pro výdej do automobilových nebo železničních cisteren,

d) skladovací zařízení pro ropné produkty o objemu nad 20000 m3 musí být vybaveno příjmovým a výdejovým zařízením pro plnění do automobilových cisteren s kapacitou plnění nejméně čtyř souprav automobilových cisteren najednou s výkonem 140 m3 za hodinu, musí být napojeno na železniční síť a vybaveno příjmovým a výdejovým zařízením pro plnění železničních cisteren, umožňujícím naplnit a předat k přepravě 1200 m3 ropných poloproduktů a produktů za 24 hodin. Skladovací zařízení na uskladnění topných olejů musí být vybaveno příjmovým a výdejovým zařízením pro příjem z automobilových nebo železničních cisteren a výdej do automobilových a železničních cisteren,

e) příjmová a výdejová zařízení podle písmen c) a d) musí být vybavena certifikovaným zařízením pro měření průtoku ropných produktů4),

f) skladovací zařízení pro skladování ropy musí umožňovat propojení na ropovod na území České republiky a musí být vybaveno zařízením na měření množství přijaté a vydané ropy,

g) zařízení určená k výdeji nouzových zásob do automobilových cisteren, železničních cisteren a k čerpání do ropovodní nebo produktovodní sítě musí být připravena k činnosti do 24 hodin od obdržení žádosti Správy,

h) pokud nejsou nouzové zásoby skladovány odděleně od zásob jiných než nouzových, musí být zajištěno oddělené sledování stavu nouzových zásob a přednostní výdej nouzových zásob bez ohledu na ostatní skladované zásoby. Manipulace s ostatními zásobami nesmí způsobit pokles množství nouzových zásob nebo změnu jejich kvality,

i) skladovací zařízení na pohonné hmoty, které výrobce dodává bez přísad, musí být vybaveno zařízením umožňujícím aditivaci vydávaných pohonných hmot. Výkon zařízení musí plnit podmínky uvedené v písmenech c) a d),

j) zařízení skladů musí umožnit odběr vzorků nouzových zásob pro ověření jejich kvality podle české technické normy upravující kapalné ropné výrobky a odběr vzorků5). Kontrolní analýzy vzorků pro zjištění kvality uskladněných nouzových zásob se provádějí v akreditovaných laboratořích. Míra shody výsledků kontrolních analýz musí odpovídat české technické normě upravující ropné výrobky a stanovení a využití údajů shodnosti ve vztahu ke zkušebním metodám6).

§ 6
Způsob vedení seznamu nouzových zásob a statistických výkazů

[K § 9 odst. 1 písm. n) zákona]

(1) Správa zpracovává a předkládá měsíčně Komisi statistický výkaz úrovně nouzových zásob skutečně udržovaných k poslednímu dni kalendářního měsíce, vypočtený na základě ropného ekvivalentu čistého dovozu ropných produktů, v případě specifických zásob na základě počtu dní domácí spotřeby.

(2) Pokud jsou některé zásoby, jež byly zahrnuty do výpočtu úrovně nouzových zásob udržovány mimo území České republiky, musí být v každém výkazu podrobně uvedeny zásoby udržované v jednotlivých členských státech Evropské unie a u příslušných ústředních správců zásob, a to k poslednímu dni období, k němuž se výkaz vztahuje.

(3) U nouzových zásob udržovaných na území České republiky pro jiné členské státy Evropské unie nebo pro jiné ústřední správce zásob Správa vypracuje a předloží Komisi výkaz, v němž budou nouzové zásoby uvedeny podle kategorie produktů k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Ve výkazu Správa dále zejména pro každou kategorii produktů odděleně uvede příslušný členský stát Evropské unie nebo ústředního správce zásob a příslušná množství udržovaných zásob.

(4) Statistické výkazy specifických zásob obsahují informaci o množství a počtu dnů průměrné spotřeby v průběhu referenčního roku.

(5) Statistické výkazy předkládá Správa Komisi v průběhu měsíce následujícího po měsíci, k němuž se vztahují. Na žádost Komise předloží Správa kopii výkazu neprodleně.

(6) Seznam nouzových zásob obsahuje tyto údaje:

a) označení vlastníka nouzových zásob,

b) místo skladování a vlastníka skladovacího zařízení,

c) množství a druh skladované ropy nebo množství a kategorii ropných produktů,

d) informaci, zda se jedná o specifické zásoby podle § 2a zákona,

e) u zásob udržovaných na území České republiky ve prospěch jiného členského státu Evropské unie se uvede i název tohoto státu.

(7) Správa zašle Komisi seznam nouzových zásob, který obsahuje

a) množství a druh skladované ropy nebo množství a kategorii ropných produktů,

b) informaci, zda se jedná o specifické zásoby podle § 2a zákona,

c) u zásob udržovaných na území České republiky ve prospěch jiného členského státu Evropské unie i název tohoto státu,

do 25. února kalendářního roku. Seznam obsahuje údaje k poslednímu dni předchozího kalendářního roku.

(8) Na žádost Komise předloží Správa seznam obsahující informace podle odstavce 6 písm. c), d) a e) do patnácti dní od obdržení žádosti Komise.

§ 7
Zrušovací ustanovení
Vyhláška č. 452/2002 Sb., kterou se stanoví seznam a přesná specifikace ropy, ropných poloproduktů a vybraných ropných produktů, jež lze skladovat v nouzových zásobách ropy, dále způsoby výpočtu výše nouzových zásob ropy a podmínky pro jejich skladování, se zrušuje.

§ 8
Účinnost
Tato vyhláška nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jejího vyhlášení.
Předseda:
Ing. Páleník, MBA, v. r.

Příloha č. 1 k vyhlášce č. 165/2013 Sb.
METODA VÝPOČTU ROPNÉHO EKVIVALENTU ČISTÉHO DOVOZU ROPNÝCH PRODUKTŮ
1) Ropný ekvivalent čistého dovozu ropných produktů se stanoví jako součet čistého dovozu surové ropy, kapalné podíly zemního plynu (NGL), rafinérských poloproduktů a jiných uhlovodíků7), přičemž
a) výsledek se upraví o případné změny stavu zásob a
b) sníží se o 4 % odpovídající výtěžku primárního benzinu (nebo je-li průměrná míra výtěžku primárního benzinu na území státu vyšší než 7 %, sníží se o skutečnou čistou spotřebu primárního benzinu nebo o průměrnou míru výtěžku primárního benzinu), a
c) přičte se k čistému dovozu všech dalších ropných produktů kromě primárního benzinu, upravenému s ohledem na případné změny stavu zásob a vynásobeném koeficientem 1,065.
2) Mezinárodní námořní zásobníky se nezapočítávají7).

Příloha č. 2 k vyhlášce č. 165/2013 Sb.
METODA VÝPOČTU ROPNÉHO EKVIVALENTU DOMÁCÍ SPOTŘEBY
a) Domácí spotřeba se stanoví jako součet zjištěných hrubých vnitrozemských dodávek agregátů8)pouze v případě těchto produktů3):
1. motorový benzin,
2. letecký benzin,
3. tryskové palivo benzinového typu,
4. tryskové palivo naftového typu,
5. tryskové palivo petrolejového typu,
6. ostatní petrolej,
7. plynový olej,
8. motorová nafta,
9. topný olej (vysokosirný a nízkosirný).
b) Mezinárodní námořní zásobníky se nezapočítávají7).
c) Ropný ekvivalent domácí spotřeby se vypočte vynásobením koeficientem 1,2.

Příloha č. 3 k vyhlášce č. 165/2013 Sb.
METODA VÝPOČTU ÚROVNĚ UDRŽOVANÝCH NOUZOVÝCH ZÁSOB
1) Žádné množství nesmí být započítáno do stavu nouzových zásob více než jedenkrát.

2) Zásoby surové ropy3) se snižují o 4 % odpovídající průměrnému výtěžku primárního benzinu.

3) Zásoby primárního benzinu a zásoby ropných produktů pro mezinárodní námořní zásobníky7) se nezapočítávají.

4) Ostatní ropné produkty3) se započítávají do nouzových zásob podle této metody:

a) do nouzových zásob se zahrnují pouze tyto produkty3):
1. motorový benzin,
2. letecký benzin,
3. tryskové palivo benzinového typu,
4. tryskové palivo naftového typu,
5. tryskové palivo petrolejového typu,
6. ostatní petrolej,
7. plynový olej,
8. motorová nafta,
9. topný olej (vysokosirného a nízkosirného).

Jejich ropný ekvivalent se vypočte vynásobením množství koeficientem 1,2.
b) do výpočtu úrovně udržovaných nouzových zásob lze zahrnout množství držená:
1. v nádržích rafinérií,
2. ve sběrných terminálech,
3. v potrubních nádržích,
4. na nákladních člunech,
5. v pobřežních tankerech,
6. v tankerech v přístavu,
7. ve vnitrozemských zásobnících lodí,
8. na dně nádrží,
9. jako provozní zásoby
c) Tato množství, s výjimkou množství držených v nádržích rafinérií, v potrubních nádržích nebo ve sběrných terminálech, však nelze zahrnout do výpočtu úrovně specifických zásob, pokud jsou tyto zásoby vypočítávány odděleně od nouzových zásob.
d) Do výpočtu nouzových zásob nelze zahrnout:
1. dosud nevytěženou ropu,
2. zásoby držené:
2.1. v ropovodech,
2.2. v železničních nádržkových vozech,
2.3. v zásobnících námořních lodí,
2.4. v čerpacích stanicích a maloobchodních prodejnách,
2.5. ostatními spotřebiteli,
2.6. v tankerech na moři,
2.7. jako vojenské zásoby.
e) Při výpočtu nouzových zásob se množství vypočtené úrovně uvedeným způsobem sníží o 10 %, které pokrývají průměrné minimální provozní potřeby a nečerpatelné zbytky. Toto snížení se týká všech množství, která byla zahrnuta do daného výpočtu.
f) Snížení o 10% se neuplatní při výpočtu úrovně specifických zásob nebo úrovně jednotlivých kategorií specifických zásob, pokud jsou tyto zásoby nebo kategorie posuzovány odděleně od nouzových zásob.
---------------------------------
1) Směrnice Rady 2009/119/ES ze dne 14. září 2009, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy nebo ropných produktů.
2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES) č. 1099/2008 ze dne 22. října 2008, o energetické statistice, v platném znění.
3) Příloha C nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 ze dne 22. října 2008, o energetické statistice, v části 3.1 prvního odstavce, v platném znění.
4) Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
5) ČSN EN ISO 3170 (656005).
6) ČSN EN ISO 4259 (656003).
7) Příloha B, část 4 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 ze dne 22. října 2008, o energetické statistice, v platném znění.
8) Příloha C, část 3.2.1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 ze dne 22. října 2008, o energetické statistice, v platném znění

164/2013 Sb.

Zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonůZe dne 02.05.2013
Částka 70/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 21.06.2013
ČÁST PRVNÍ - MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE PŘI SPRÁVĚ DANÍ(§ 1 - § 33)
ČÁST DRUHÁ - Změna zákona o Finanční správě České republiky(§ 34 )
ČÁST TŘETÍ - Změna zákona o Celní správě České republiky(§ 35)

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE PŘI SPRÁVĚ DANÍ
HLAVA I
OBECNÁ USTANOVENÍ
§ 1
Předmět úpravy
(1) Tento zákon upravuje postup a podmínky, za nichž správce daně spolupracuje s příslušnými orgány jiných států, a to
a) v souladu s předpisem Evropské unie upravujícím správní spolupráci v oblasti daní1) ve vztahu k jinému členskému státu Evropské unie (dále jen „jiný členský stát“), nebo
b) na základě mezinárodní smlouvy v oblasti daní, která je součástí právního řádu České republiky (dále jen „mezinárodní smlouva“), ve vztahu ke státu nebo jurisdikci, s nimiž byla mezinárodní smlouva uzavřena (dále jen „smluvní stát“).
(2) Mezinárodní spolupráce při správě daní (dále jen „mezinárodní spolupráce“) se poskytuje nebo přijímá ve formě
a) výměny informací na žádost,
b) automatické výměny informací,
c) výměny informací z vlastního podnětu,
d) doručování písemností,
e) účasti při úkonech, dílčích řízeních nebo jiných postupech správce daně, nebo
f) provádění souběžných daňových kontrol.
(3) Informacemi se pro účely tohoto zákona rozumí informace, u nichž může správce daně důvodně předpokládat jejich význam pro správu daní.
(4) Daní se pro účely tohoto zákona rozumí
a) daň z příjmů fyzických osob,
b) daň z příjmů právnických osob,
c) daň z nemovitostí,
d) daň dědická,
e) daň darovací,
f) daň z převodu nemovitostí,
g) silniční daň,
h) místní poplatek,
i) peněžité plnění obdobného charakteru jako peněžité plnění podle písmen a) až h) uložené jiným členským státem nebo jeho územním nebo správním celkem, nebo
j) peněžité plnění stanovené mezinárodní smlouvou s výjimkou povinných příspěvků na sociální pojištění.
(5) Podle tohoto zákona se nepostupuje při
a) vzájemné pomoci mezi příslušnými státy v trestních věcech,
b) mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, nebo
c) zdaňování příjmu úrokového charakteru, pokud je postup upraven jiným právním předpisem.

§ 2
Jiný stát a jeho kontaktní místo

(1) Jiným státem se pro účely tohoto zákona rozumí

a) jiný členský stát, nebo

b) smluvní stát.

(2) Kontaktním místem jiného státu se pro účely tohoto zákona rozumí orgán příslušný k provádění mezinárodní spolupráce

a) v souladu s příslušným předpisem Evropské unie upravujícím správní spolupráci v oblasti daní1), nebo

b) na základě mezinárodní smlouvy.

§ 3
Vztah k daňovému řádu

Při provádění mezinárodní spolupráce se postupuje podle daňového řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak.

HLAVA II
ORGANIZAČNÍ ZABEZPEČENÍ

§ 4
Ministerstvo financí

(1) Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“) zabezpečuje provádění mezinárodní spolupráce.

(2) Ministerstvo bezodkladně informuje Evropskou komisi o tom, který orgán vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu a působnost kontaktního orgánu; tuto informaci zašle současně příslušným orgánům jiných členských států.

(3) Ministerstvo zveřejní ve Finančním zpravodaji orgán, který vykonává působnost kontaktního orgánu.

§ 5
Kontaktní místo

Kontaktním místem je ústřední kontaktní orgán nebo kontaktní orgán.

§ 6
Ústřední kontaktní orgán

(1) Generální finanční ředitelství vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu.

(2) Ústřední kontaktní orgán zajišťuje komunikaci s kontaktními místy jiného státu.

(3) Ústřední kontaktní orgán vede seznam kontaktních orgánů a tento seznam zveřejňuje na svých internetových stránkách.

(4) Ústřední kontaktní orgán může převzít vyřízení žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce, i když je k jejímu vyřízení příslušný kontaktní orgán. O tomto postupu uvědomí tento kontaktní orgán a informuje dožadující kontaktní místo jiného státu.

§ 7
Kontaktní orgán

(1) Ministerstvo může pověřit správce daně výkonem působnosti kontaktního orgánu; o tomto pověření informuje bezodkladně ústřední kontaktní orgán a Evropskou komisi.

(2) Kontaktní orgán je při provádění mezinárodní spolupráce podřízen ústřednímu kontaktnímu orgánu.

(3) Kontaktní orgán uvědomí ústřední kontaktní orgán o žádosti odeslané přímo kontaktnímu místu jiného státu nebo o žádosti obdržené přímo od kontaktního místa jiného státu, jakož i o odpovědi na obdrženou žádost.

(4) Pokud kontaktní orgán obdrží žádost o poskytnutí mezinárodní spolupráce, která vyžaduje přijmout opatření, jež nespadají do jeho působnosti, postoupí žádost bezodkladně ústřednímu kontaktnímu orgánu a uvědomí o tom dožadující kontaktní místo jiného státu. Lhůta pro vyřízení žádosti stanovená v § 10 odst. 2 nebo 3 začíná v případě tohoto postupu běžet prvním dnem následujícím po postoupení žádosti ústřednímu kontaktnímu orgánu.

§ 8
Správce daně

(1) Úkony, dílčí řízení nebo jiné postupy při poskytování mezinárodní spolupráce provádí správce daně určený kontaktním místem.

(2) Správce daně bezodkladně informuje kontaktní místo o provedených úkonech, dílčích řízeních nebo jiných postupech a předává mu nezbytné podklady pro poskytnutí mezinárodní spolupráce, popřípadě může prostřednictvím kontaktního místa požádat dožadující kontaktní místo jiného státu o doplnění podkladů.

(3) Správce daně může žádat o mezinárodní spolupráci pouze prostřednictvím kontaktního místa, kterému předá zpracovanou žádost, popřípadě doplní podklady nezbytné k provádění mezinárodní spolupráce.

HLAVA III
VÝMĚNA INFORMACÍ

Díl 1
Výměna informací na žádost

§ 9
Postup při výměně informací na žádost

(1) Kontaktní místo může dožádat kontaktní místo jiného státu o poskytnutí informací vztahujících se ke správě daní, pokud vlastní zdroje informací již byly vyčerpány nebo by jejich získání ohrozilo cíl správy daní.

(2) Ode dne odeslání žádosti kontaktního místa do dne obdržení odpovědi na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce v dané věci lhůta pro stanovení daně podle daňového řádu neběží.

(3) Na žádost kontaktního místa jiného státu poskytne kontaktní místo informace vztahující se ke správě daní, které má k dispozici. V opačném případě provede úkony, dílčí řízení nebo jiné postupy nezbytné k získání požadovaných informací.

(4) V žádosti podle odstavce 1 nebo 3 lze dožádat provedení určitých úkonů, dílčích řízení nebo jiných postupů nezbytných k získání požadovaných informací; toto dožádání musí být zvlášť odůvodněno.

(5) Pokud se kontaktní místo domnívá, že určité úkony, dílčí řízení nebo jiné postupy, o jejichž provedení bylo podle odstavce 4 dožádáno, není nutné nebo je nelze provést, sdělí to kontaktnímu místu jiného státu bezodkladně včetně uvedení důvodů.

(6) Pokud nelze vyhovět výslovné žádosti kontaktního místa jiného státu o poskytnutí originálu písemnosti, poskytne kontaktní místo její kopii nebo stejnopis.

§ 10
Lhůty

(1) Kontaktní místo potvrdí obdržení žádosti o poskytnutí informací kontaktnímu místu jiného členského státu bezodkladně, nejpozději však do sedmi pracovních dnů ode dne obdržení žádosti, a to zpravidla prostřednictvím společné sítě elektronických komunikací Evropské unie (dále jen „společná komunikační síť“).

(2) Kontaktní místo poskytne informace podle § 9 bezodkladně, nejpozději do dvou měsíců ode dne obdržení žádosti, a nemá-li takové informace k dispozici, poskytne je nejpozději do šesti měsíců ode dne obdržení žádosti, nedohodne-li se s kontaktním místem jiného státu na lhůtě delší.

(3) Pokud kontaktní místo nemůže poskytnout informace kontaktnímu místu jiného státu ve lhůtě stanovené podle odstavce 2, vyrozumí jej bezodkladně, nejpozději však do tří měsíců ode dne obdržení žádosti, o důvodech neposkytnutí informací a o datu, kdy lze předpokládat, že požadované informace poskytne.

§ 11
Doplnění žádosti

(1) Kontaktní místo oznámí kontaktnímu místu jiného státu do jednoho měsíce ode dne obdržení žádosti o poskytnutí informací případné nedostatky v žádosti a vyžádá si její doplnění.

(2) Lhůty stanovené v § 10 odst. 2 začínají běžet prvním dnem po obdržení potřebných doplňujících informací.

§ 12
Podmínky odmítnutí poskytnout informace

(1) Kontaktní místo může odmítnout poskytnutí informací, pokud dožadující kontaktní místo jiného státu

a) nevyčerpalo možnosti získání informací podle právního řádu tohoto jiného státu s výjimkou případů, kdy by jejich vyčerpání ohrozilo účel získání těchto informací, nebo

b) není oprávněno podle právního řádu tohoto jiného státu obdobné informace poskytovat.

(2) Pokud kontaktní místo nemá požadované informace k dispozici a nemůže je žádným způsobem získat nebo odmítne poskytnout informace z důvodů stanovených v odstavci 1, vyrozumí bezodkladně o důvodech neposkytnutí informací dožadující kontaktní místo jiného státu, nejpozději však do jednoho měsíce ode dne obdržení žádosti.

(3) Kontaktní místo nesmí odmítnout poskytnutí informací z důvodu, že tyto informace nemají význam pro účely správy daní v České republice.

Díl 2
Automatická výměna informací

§ 13
Rozsah a podmínky automatické výměny informací

(1) Ústřední kontaktní orgán pravidelně poskytuje kontaktnímu místu jiného státu informace týkající se osob, které jsou podle právních předpisů tohoto jiného státu podrobeny v tomto jiném státě zdanění z důvodu svého bydliště, stálého pobytu, sídla nebo místa vedení, a to podle druhů příjmu nebo majetku

a) uvedených v příslušném předpise Evropské unie upravujícím správní spolupráci v oblasti daní2) a stanovených vyhláškou ministerstva, nebo

b) na základě mezinárodní smlouvy.

(2) Informace podle odstavce 1 písm. a) se poskytují pouze o druzích příjmu nebo majetku, u nichž jsou informace dostupné. Tyto druhy sdělí ústřední kontaktní orgán Evropské komisi a ministerstvu.

(3) Pokud není stanoveno jinak, poskytuje ústřední kontaktní orgán informace podle odstavce 1 alespoň jednou za kalendářní rok, a to nejpozději do šesti měsíců od konce zdaňovacího období, ve kterém informace získal.

(4) Pokud Česká republika poskytuje informace o jiných druzích příjmu nebo majetku, než stanovených vyhláškou podle odstavce 1 písm. a) jinému členskému státu na základě jejich vzájemné dohody nebo na základě mezinárodní smlouvy, oznámí ústřední kontaktní orgán tuto skutečnost Evropské komisi a poskytne jí tuto dohodu nebo mezinárodní smlouvu.

(5) Ústřední kontaktní orgán sdělí jednou ročně Evropské komisi informace o objemu automatických výměn ve vztahu k členským státům, a to nejpozději do šesti měsíců od konce zdaňovacího období, ve kterém byly poskytnuty. Pokud jsou dostupné, poskytne současně informace o nákladech a přínosech souvisejících s prováděním této formy mezinárodní spolupráce.

(6) Ústřední kontaktní orgán může sdělit ústřednímu kontaktnímu orgánu jiného členského státu, že požaduje, aby mu nebyly poskytovány informace týkající se určitého druhu příjmu nebo majetku stanoveného vyhláškou podle odstavce 1 písm. a) anebo příjmu nebo majetku nepřesahujícího určitou částku; o tomto informuje Evropskou komisi a ministerstvo.

Díl 3
Výměna informací z vlastního podnětu

§ 14
Rozsah a podmínky poskytnutí informací z vlastního podnětu

(1) Kontaktní místo poskytne z vlastního podnětu kontaktnímu místu jiného státu informace, které má k dispozici, pokud

a) důvodně předpokládá, že v tomto jiném státě může dojít ke zkrácení daně,

b) daňovému subjektu byla stanovena nižší daň nebo bylo uplatněno osvobození od daně v České republice, které by mohlo vést ke zvýšení daně nebo vzniku daňové povinnosti v tomto jiném státě,

c) podnikání mezi daňovými subjekty majícími daňové povinnosti v různých státech je uskutečňováno přes jeden nebo více států tak, že může dojít ke snížení daně v některém z těchto států,

d) důvodně předpokládá, že může dojít ke snížení daně účelovým přesunem zisku mezi spojenými osobami vymezenými podle zákona o daních z příjmů, nebo

e) důvodně předpokládá, že by poskytnuté informace umožnily zjištění skutečností, které mohou ovlivnit stanovení daně v tomto jiném státě.

(2) Kontaktní místo může poskytnout z vlastního podnětu kontaktnímu místu jiného státu informace, které má k dispozici a které mohou mít význam pro správu daní v tomto jiném státě.

§ 15
Lhůty pro výměnu informací z vlastního podnětu

(1) Informace podle § 14 odst. 1 se poskytují bezodkladně, nejpozději však do jednoho měsíce poté, kdy je kontaktní místo získalo.

(2) Kontaktní místo v případě, že mu jsou sděleny informace z vlastního podnětu kontaktního místa jiného členského státu, potvrdí jejich přijetí bezodkladně, nejpozději však do sedmi pracovních dnů ode dne jejich přijetí, a to zpravidla prostřednictvím společné komunikační sítě.

Díl 4
Zpětná vazba

§ 16
Hodnocení využití informací poskytnutých na základě žádosti nebo z vlastního podnětu

(1) Pokud kontaktní místo poskytne informace na žádost nebo z vlastního podnětu, může požádat kontaktní místo jiného státu o sdělení, jak byly využity.

(2) Na žádost kontaktního místa jiného státu sdělí kontaktní místo, jak byly využity informace, které kontaktnímu místu poskytlo kontaktní místo jiného státu na žádost nebo z vlastního podnětu. Kontaktní místo toto sdělení poskytne bezodkladně, nejpozději však do tří měsíců poté, kdy je mu znám výsledek jejich využití.

§ 17
Hodnocení využití informací vyměňovaných automaticky

Kontaktní místo zasílá kontaktním místům jiných členských států informaci o využití informací získaných automatickou výměnou informací nejméně jednou ročně, a to způsobem stanoveným jejich vzájemnou dohodou.

HLAVA IV
DALŠÍ FORMY MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE

§ 18
Účast při úkonech, dílčích řízeních nebo jiných postupech správce daně

(1) Kontaktní místo může dožádat kontaktní místo jiného státu, aby v souladu s podmínkami stanovenými jejich vzájemnou dohodou mohl správce daně za účelem provádění mezinárodní spolupráce

a) být přítomen při úkonech, dílčích řízeních nebo jiných postupech orgánu jiného státu,

b) klást otázky osobám zúčastněným na správě daní v jiném státě,

c) nahlížet do spisů orgánu jiného státu, nebo

d) pořizovat kopie písemností, k nimž má orgán jiného státu přístup.

(2) Na základě žádosti kontaktního místa jiného státu dohodne kontaktní místo podmínky, za nichž lze umožnit příslušnému orgánu jiného státu spolupráci v rozsahu obdobném jako v odstavci 1. V tomto rozsahu má úřední osoba orgánu jiného státu postavení úřední osoby správce daně.

(3) Úřední osoba podle odstavce 1 nebo 2 se prokazuje pověřením, které obsahuje

a) jméno, popřípadě jména, a příjmení úřední osoby,

b) služební nebo jiné obdobné označení úřední osoby,

c) organizační útvar orgánu, ve kterém je úřední osoba zařazena, popřípadě její jiné pracovní zařazení,

d) rozsah pověření a

e) identifikaci správce daně nebo orgánu jiného státu, který pověření vydal.

§ 19
Souběžné daňové kontroly

(1) Kontaktní místo se může s kontaktním místem jiného státu dohodnout, že koordinovaně provedou každý na svém území souběžnou daňovou kontrolu týkající se jednoho nebo více daňových subjektů, na splnění jejichž daňových povinností mají společný nebo doplňující se zájem.

(2) V návrhu souběžné daňové kontroly podle odstavce 1 se stanoví daňové subjekty, u kterých bude provedena souběžná daňová kontrola, důvody tohoto stanovení a doba provedení souběžné daňové kontroly.

(3) Kontaktní místo vyjádří souhlas s navrhovanou souběžnou daňovou kontrolou nebo v případě jejího odmítnutí sdělí kontaktnímu orgánu jiného státu důvody tohoto odmítnutí.

(4) Kontaktní místo pověří úřední osobu dohledem nad provedením souběžné daňové kontroly v České republice a zajištěním její koordinace se souběžnou daňovou kontrolou v jiném státě.

§ 20
Doručování

(1) Kontaktní místo může dožádat kontaktní místo jiného státu o doručení rozhodnutí nebo jiné písemnosti týkající se daní. Toto doručení se považuje za doručení podle daňového řádu.

(2) V žádosti podle odstavce 1 uvede kontaktní místo předmět rozhodnutí nebo jiné písemnosti, jméno, popřípadě jména, příjmení a místo pobytu, obchodní firmu nebo název a sídlo adresáta, další informace potřebné k jeho identifikaci a případné další údaje potřebné k účinnosti doručení.

(3) Na žádost kontaktního místa jiného státu o doručení rozhodnutí nebo jiné písemnosti týkající se daní zajistí kontaktní místo jejich doručení. Rozhodnutí nebo jiné písemnosti týkající se daní nejsou neplatné nebo jejich doručení adresátovi není neúčinné pouze z toho důvodu, že mu byly doručeny v jazyce, kterému nerozumí.

(4) Kontaktní místo bezodkladně informuje dožadující kontaktní místo jiného státu o veškerých skutečnostech souvisejících s doručením, zejména o dni doručení písemnosti.

(5) O doručení nelze dožádat, pokud nebyly vyčerpány možnosti doručení podle vnitrostátních předpisů s výjimkou případů, kdy by takové doručení způsobilo nepřiměřené obtíže.

(6) Orgánu veřejné moci nepřísluší posouzení zákonnosti nebo správnosti

a) doručení učiněného kontaktním místem jiného státu, nebo

b) písemnosti doručované na základě žádosti kontaktního místa jiného státu.

HLAVA V
PODMÍNKY PROVÁDĚNÍ MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE

Díl 1
Podmínky odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce

§ 21

(1) Kontaktní místo může odmítnout poskytnutí mezinárodní spolupráce, která by porušila ochranu obchodního tajemství nebo zákonem uloženou nebo zákonem uznanou povinnost mlčenlivosti, anebo pokud by poskytnutí informací mohlo ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost České republiky.

(2) Důvodem k odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce podle odstavce 1 nemůže být pouze skutečnost, že požadované informace

a) má výhradně k dispozici banka nebo jiná finanční instituce,

b) má výhradně k dispozici osoba jednající jménem nebo na účet osoby, které se poskytnutí informací týká, nebo

c) se týkají vlastnických podílů.

Díl 2
Nakládání s přijatými informacemi

§ 22
Použití přijatých informací

(1) Informace, které byly poskytnuty kontaktnímu místu v rámci mezinárodní spolupráce, lze použít pro zjištění, stanovení nebo zabezpečení úhrady

a) daní,

b) finančních pohledávek vymezených pro účely mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, nebo

c) pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

(2) Informace, které byly poskytnuty kontaktnímu místu v rámci mezinárodní spolupráce, mohou být použity ve správním řízení, soudním řízení, nebo v souvislosti s trestním řízením, pokud se týkají porušení daňových předpisů, aniž jsou dotčeny právní předpisy upravující trestní řízení.

(3) Kontaktní místo udělí na žádost kontaktního místa jiného státu souhlas s užitím poskytnutých informací a písemností i k jinému účelu než uvedenému v odstavci 1 nebo 2, pokud mohou být informace použity k obdobnému účelu v souladu s právními předpisy České republiky.

(4) Informace a písemnosti přijaté v rámci mezinárodní spolupráce mohou být kontaktním místem nebo jiným orgánem veřejné moci, který může využívat obdobné informace v souladu s právními předpisy České republiky, použity k jinému účelu než uvedenému v odstavci 1 nebo 2 pouze se souhlasem kontaktního místa jiného státu, které informace poskytlo.

(5) Informace a písemnosti, které byly poskytnuty kontaktnímu místu v rámci mezinárodní spolupráce, lze uplatnit jako důkazní prostředek v daňovém řízení stejně jako obdobné informace a písemnosti získané při správě daní v České republice.

§ 23
Předání informací mezi členskými státy

(1) Pokud kontaktní místo předpokládá, že informace, které získalo od kontaktního místa jiného členského státu, mohou mít význam pro účely podle § 22 odst. 1 nebo 2 v dalším členském státě, uvědomí kontaktní místo jiného členského státu, které informace poskytlo, o svém záměru předat tyto informace kontaktnímu místu dalšího členského státu.

(2) Vyjádří-li kontaktní místo jiného členského státu, které informace poskytlo, nesouhlas s jejich předáním do deseti pracovních dnů ode dne, kdy obdrželo sdělení kontaktního místa o záměru informace předat, kontaktní místo tyto informace nepředá.

(3) Nevyjádří-li kontaktní místo jiného členského státu, které informace poskytlo, svůj nesouhlas s jejich dalším předáním ve lhůtě podle odstavce 2 a pokud je předání informací v souladu s podmínkami pro poskytnutí informací podle tohoto zákona, může kontaktní místo informace předat kontaktnímu místu dalšího členského státu.

(4) Podle odstavců 1 až 3 postupuje kontaktní místo obdobně, pokud poskytlo kontaktnímu místu jiného členského státu informace, které mají být předány dalšímu členskému státu.

(5) Kontaktní místo může, pokud je to v souladu s právními předpisy České republiky, udělit souhlas s tím, aby byly informace jím poskytnuté a předané kontaktním místem jiného členského státu za podmínek stanovených v odstavci 1 použity dalším členským státem k jinému účelu podle § 22 odst. 3.

§ 24
Předání informací se smluvními a dalšími státy

(1) Pokud kontaktní místo předpokládá, že informace, které získalo od kontaktního místa jiného členského státu, mohou mít význam pro účely podle § 22 odst. 1 nebo 2 pro kontaktní místo smluvního státu, uvědomí kontaktní místo jiného členského státu, které informace poskytlo, o svém záměru předat tyto informace kontaktnímu místu smluvního státu. Kontaktní místo tyto informace předá kontaktnímu místu smluvního státu pouze tehdy, pokud

a) kontaktní místo jiného členského státu, které informace poskytlo, souhlasilo s jejich předáním a

b) stát, jemuž mají být tyto informace předány, se zavázal k poskytování mezinárodní spolupráce pro účely správního nebo soudního řízení týkajícího se porušování daňových předpisů včetně trestního řízení.

(2) Pokud kontaktní místo předpokládá, že informace, které získalo od smluvního státu, mohou mít význam pro účely podle § 22 odst. 1 nebo 2 pro kontaktní místo jiného členského státu, může je předat kontaktnímu místu jiného členského státu, pokud to příslušná mezinárodní smlouva a právní předpisy České republiky umožňují.

(3) Pokud kontaktní místo předpokládá, že informace, které získalo od smluvního státu nebo od státu, který informace poskytl na základě svých vnitrostátních předpisů, mohou mít význam pro účely podle § 22 odst. 1 nebo 2 pro kontaktní místo dalšího smluvního státu, může kontaktní místo předat tyto informace kontaktnímu místu dalšího smluvního státu, pokud to příslušná mezinárodní smlouva a právní předpisy České republiky umožňují.

(4) Podle odstavců 1 až 3 postupuje kontaktní místo obdobně, pokud poskytlo kontaktnímu místu smluvního státu informace, které mají být předány dalšímu smluvnímu státu.

Díl 3
Komunikace při provádění mezinárodní spolupráce

§ 25
Standardní formuláře a jejich elektronická forma

(1) Pro účely komunikace s jiným členským státem při provádění mezinárodní spolupráce se použije standardní formulář, jehož náležitosti jsou stanoveny přímo použitelným předpisem Evropské unie; k formuláři mohou být připojeny i jiné písemnosti.

(2) Kontaktní místo uvede ve standardním formuláři alespoň

a) jméno, popřípadě jména, příjmení a místo pobytu, obchodní firmu nebo název a sídlo, eventuálně další údaje potřebné k identifikaci daňového subjektu a

b) účel, k němuž jsou informace požadovány.

(3) Pokud je kontaktnímu místu známa osoba, u níž předpokládá, že má požadované informace k dispozici, uvede ve standardním formuláři její jméno, popřípadě jména, příjmení a místo pobytu, obchodní firmu nebo název a sídlo. Kontaktní místo může uvést další údaje, které mohou usnadnit kontaktnímu místu jiného státu získání požadovaných informací.

(4) Pro účely automatické výměny informací se použije datový formát stanovený Evropskou komisí.

(5) Kontaktní místo pro účely komunikace ve vztahu ke smluvním státům zpravidla použije standardní formulář podle odstavce 1 a v žádosti o mezinárodní spolupráci uvede alespoň náležitosti podle odstavce 2.

(6) Pro účely automatické výměny informací se smluvními státy se použije datový formát podle odstavce 4; pokud to není možné, použije se na základě vzájemné dohody mezi orgány smluvních států doporučený formát Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.

§ 26
Ukončení mezinárodní spolupráce

Odpadne-li důvod žádosti o provedení mezinárodní spolupráce, oznámí dožadující kontaktní místo tuto skutečnost bezodkladně kontaktnímu místu jiného státu.

§ 27
Způsob komunikace

(1) Informace v rámci mezinárodní spolupráce jsou poskytovány zpravidla prostřednictvím společné komunikační sítě.

(2) Ústřední kontaktní orgán odpovídá za to, že mezinárodní spolupráce ze strany orgánů České republiky bude zpravidla prováděna prostřednictvím společné komunikační sítě.

§ 28
Jazyk komunikace

(1) Žádost o poskytnutí mezinárodní spolupráce a k ní připojené písemnosti se vyhotovují v jazyce, na němž se kontaktní místo a kontaktní místo jiného státu dohodnou.

(2) Kontaktní místo může, avšak pouze ve zvlášť odůvodněných případech, požádat kontaktní místo jiného státu o překlad žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce a k ní připojených písemností do českého jazyka.

(3) Kontaktní místo poskytne, avšak pouze ve zvlášť odůvodněných případech, kontaktnímu místu jiného státu překlad své žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce nebo k ní připojených písemností do úředního jazyka tohoto jiného státu.

HLAVA VI
USTANOVENÍ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZRUŠOVACÍ

§ 29
Širší spolupráce

(1) Ústřední kontaktní orgán může dojednat širší mezinárodní spolupráci s kontaktním místem jiného státu, pokud to umožňuje příslušný předpis Evropské unie upravující správní spolupráci v oblasti daní1) nebo mezinárodní smlouva.

(2) Pokud kontaktní místo poskytuje smluvnímu státu mezinárodní spolupráci širší, než jakou poskytuje jinému členskému státu, nesmí odmítnout poskytnutí takové širší spolupráce tomuto jinému členskému státu, pokud o ni požádá.

§ 30
Přístup k informacím při správě společné komunikační sítě

V rozsahu nezbytném pro správu společné komunikační sítě mají osoby pověřené orgánem Evropské komise pro schvalování z hlediska bezpečnosti přístup k informacím, které jsou předmětem provádění mezinárodní spolupráce.

§ 31
Hodnocení provádění mezinárodní spolupráce

(1) Ministerstvo a ústřední kontaktní orgán spolu s Evropskou komisí vyhodnocují provádění mezinárodní spolupráce a spolupracují na jejím dalším rozvoji.

(2) Ústřední kontaktní orgán sdělí Evropské komisi a ministerstvu informace nezbytné pro vyhodnocení účinnosti provádění mezinárodní spolupráce v boji proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem.

(3) Ústřední kontaktní orgán předá Evropské komisi a ministerstvu roční vyhodnocení účinnosti automatické výměny informací.

(4) Zprávy a dokumenty zpracované Evropskou komisí na základě informací podle odstavců 2 a 3 lze použít pouze pro analytické účely a nesmějí být bez výslovného souhlasu Evropské komise zveřejněny ani zpřístupněny žádné další osobě nebo orgánu, který není správcem daně.

§ 32
Přechodná ustanovení

(1) Žádosti o mezinárodní spolupráci přijaté kontaktním místem, které nebyly vyřízeny před účinností tohoto zákona, se vyřídí podle tohoto zákona. Pro posouzení běhu a délky lhůt u těchto žádostí se použije dosavadní právní předpis.

(2) Předmětem automatické výměny informací podle § 13 odst. 1 písm. a) jsou informace vztahující se ke zdaňovacímu období počínaje zdaňovacím obdobím 2014.

§ 33
Zrušovací ustanovení
Zrušuje se:

1. Zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů.

2. Část osmá zákona č. 438/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

3. Zákon č. 691/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 438/2003 Sb.

4. Zákon č. 286/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

5. Část osmdesátá zákona č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu.

ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o Finanční správě České republiky

§ 34
Zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákona č. 458/2011 Sb., se mění takto:
1. V § 4 odst. 1 se za písmeno b) vkládá nové písmeno c), které zní:

„c) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní,“.

Dosavadní písmeno c) se označuje jako písmeno d).

2. V § 4 odst. 3 písmeno b) zní:

„b) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu, dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek,“.

3. V § 7 se za písmeno b) vkládají nová písmena c) a d), která znějí:

„c) vykonává z pověření ministerstva působnost dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek,

d) vykonává z pověření ministerstva působnost kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní,“.

Dosavadní písmeno c) se označuje jako písmeno e).

4. V § 10 odst. 3 písmeno b) zní:

„b) vykonává působnost dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek,“.

5. V § 10 se na konci odstavce 3 doplňuje písmeno c), které zní:

„c) vykonává působnost kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní.“.

ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o Celní správě České republiky
§ 35
Zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, se mění takto:
1. V § 4 odst. 3 písm. a) bod 5 zní:
„5. ústředního kontaktního orgánu, dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek, a to z pověření ministerstva,“.

2. V § 4 odst. 3 písm. a) se doplňuje bod 6, který zní:
„6. kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní, a to z pověření ministerstva,“.

3. V § 8 odst. 4 písmeno c) zní:
„c) z pověření ministerstva plní funkci dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek.“.

4. V § 8 odst. 4 se na konci písmene c) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno d), které zní:
„d) z pověření ministerstva plní funkci kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní.“.

ČÁST ČTVRTÁ
ÚČINNOST
§ 36
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.
Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.
1) Směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS.
2) Čl. 8 směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/ /EHS.

163/2013 Sb.

ZÁKON
ze dne 2. května 2013,
kterým se mění zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
o vyšších soudních úřednících - úplné znění od 6.7.2013

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Čl. I
Zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 183/2009 Sb., zákona č. 193/2012 Sb. a zákona č. 396/2012 Sb., se mění takto:
1. V § 10 odst. 1 písm. a) se za slova „o zastavení řízení po zpětvzetí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu,“ vkládají slova „o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu,“.
2. V § 10 odst. 1 se na konci textu písmene d) doplňují slova „s výjimkou rozhodování podle § 191b odst. 4 občanského soudního řádu“.
3. § 23 až 25 znějí:

„§ 23
(1) Studium vyšších soudních úředníků a vyšších úředníků státního zastupitelství na Justiční akademii trvá nejméně 18 měsíců a zahrnuje výuku organizovanou v podobě prezenčních výukových soustředění v celkové délce nejméně 120 dnů. Studium je ukončeno závěrečnou zkouškou.
(2) Ke studiu vyšších soudních úředníků a vyšších úředníků státního zastupitelství může být přijat uchazeč, který má střední vzdělání s maturitní zkouškou a byl ke studiu doporučen předsedou soudu nebo vedoucím státním zástupcem.
(3) Účastník studia vyšších soudních úředníků musí být po celou dobu studia zaměstnancem zařazeným k výkonu práce u soudu na pracovním místě soudního tajemníka. Účastník studia vyšších úředníků státního zastupitelství musí být po celou dobu studia zaměstnancem zařazeným k výkonu práce u státního zastupitelství. Ke dni skončení pracovního poměru účastníka studia podle věty první nebo druhé skončí také jeho studium.
(4) Ministerstvo spravedlnosti po projednání s Justiční akademií vydává studijní řád, v němž určuje zejména obsah a rozsah studia vyšších soudních úředníků a studia vyšších úředníků státního zastupitelství, další podmínky přijetí ke studiu a obsah a organizaci závěrečné zkoušky, případně též průběžných zkoušek.
(5) Tomu, kdo úspěšně ukončil studium vyšších soudních úředníků nebo studium vyšších úředníků státního zastupitelství, vydá Ministerstvo spravedlnosti osvědčení o výsledku studia.

§ 24
(1) Účastník studia vyšších úředníků státního zastupitelství může provádět úkony státního zastupitelství a státního zástupce, které nespočívají v rozhodnutí, ve stejném rozsahu jako vyšší úředník státního zastupitelství.
(2) Ustanovení části první hlavy třetí se použijí obdobně s tím, že účastník studia vyšších úředníků státního zastupitelství může provádět úkony pouze na základě písemného pokynu státního zástupce, jak má být úkon proveden.

§ 25
(1) Účast na studiu vyšších soudních úředníků nebo vyšších úředníků státního zastupitelství je zvyšováním kvalifikace podle zákoníku práce.
(2) Účastník studia vyšších soudních úředníků a účastník studia vyšších úředníků státního zastupitelství má po dobu účasti na prezenčním výukovém soustředění a na závěrečné zkoušce právo na bezplatné ubytování v ubytovacích zařízeních Justiční akademie a na příspěvek zaměstnavatele na stravování ve výši, která je poskytována ostatním zaměstnancům zařazeným k výkonu práce u soudu nebo u státního zastupitelství, u kterého je zařazen k výkonu práce v pracovním poměru.“.

Poznámky pod čarou č. 3 až 5 se zrušují.

Čl. II
Přechodné ustanovení
Na účastníky studia, kteří byli přijati ke studiu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahují ustanovení části první hlavy čtvrté a hlavy páté zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. III
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti 15. dnem ode dne jeho vyhlášení.

Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

162/2013 Sb.

	Zákon, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisůZe dne	02.05.2013
Částka	70/2013
Platnost od	21.06.2013
Účinnost od	11.08.2013 
162

ZÁKON
ze dne 2. května 2013,
kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I
V zákoně č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění zákona č. 101/2004 Sb. a zákona č. 129/2006 Sb., se v § 4 odst. 1 za slova „Významnými dny České republiky jsou“ vkládají slova „16. leden - Den památky Jana Palacha,“ a za slova „12. březen - Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO),“ se vkládají slova „28. březen - Den narození Jana Ámose Komenského,“.

Čl. II
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 11. srpna 2013.

Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

161/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisůZe dne 02.05.2013
Částka 70/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 01.07.2013
Zákon o nouzových zásobách ropy 189/1999 Sb.
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I
Zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění zákona č. 560/2004 Sb. a zákona č. 281/2009 Sb., se mění takto:
1. § 1 včetně poznámek pod čarou č. 1 a 5 zní:
„§ 1
Tento zákon upravuje v souladu s právem Evropské unie1) způsob vytváření, udržování a použití nouzových zásob ropy a ropných produktů5) určených pro zmírnění nebo překonání stavů nouze vzniklých z jejich nedostatku (dále jen „nouzové zásoby“), postupy pro řešení stavů nouze a úkoly orgánů státní správy a orgánů územních samosprávních celků v této oblasti.
-------------- Poznámky pod čarou -----
1) Směrnice Rady 2009/119/ES ze dne 14. září 2009, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy nebo ropných produktů.
5) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099 ze dne 22. října 2008, o energetické statistice.“.
2. Za § 1 se vkládá nový § 1a, který včetně nadpisu zní:
„§ 1a
Vymezení pojmů
Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) čistým dovozem celkové množství dovezené ropy a ropných produktů do České republiky snížené o celkové množství vyvezené ropy a ropných produktů z České republiky,
b) domácí spotřebou celkové množství ropy a ropných produktů spotřebované v rámci České republiky pro energetické i neenergetické účely,
c) referenčním rokem kalendářní rok předcházejícího roku, k němuž se vztahují údaje o domácí spotřebě nebo o čistém dovozu používané při výpočtu minimální úrovně nouzových zásob, které mají být drženy, nebo při výpočtu úrovně nouzových zásob skutečně držených v určitém okamžiku,
d) ústředním správcem zásob osoba, jejíž hlavním úkolem je vytváření, udržování nebo prodej nouzových zásob,
e) produktovodem zařízení pro potrubní přepravu ropných produktů, pokud není umístěno ve výrobním nebo zpracovatelském závodě nebo ve skladovacím zařízení,
f) ropovodem zařízení pro potrubní přepravu ropy, pokud není umístěno ve výrobním nebo zpracovatelském závodě nebo ve skladovacím zařízení,
g) mimořádnou situací situace, kdy nastane, nebo hrozí, že nastane, ohrožení zásobování trhu ropou nebo ropnými produkty v České republice nebo v jiných členských státech Evropské unie nebo v jiných členských státech Mezinárodní energetické agentury,
h) fyzickou přístupností souhrn opatření umožňující použití nouzových zásob a jejich skutečné dodání na trh v množství a čase napomáhajících ke zmírnění dopadů mimořádné situace,
i) stavem ropné nouze nedostatek ropy a ropných produktů, který by měl za následek poruchy v zásobování na domácím trhu a nepříznivé následky z toho plynoucí by nebylo možné odstranit nebo jim zamezit bez přijetí opatření podle tohoto zákona,
j) mezinárodním rozhodnutím rozhodnutí Řídící rady Mezinárodní energetické agentury nebo Evropské unie o použití zásob ropy nebo ropných produktů nebo o jiných opatřeních, přijaté s cílem zajistit dostupnost ropy nebo ropných produktů na trhu,
k) závažným narušením dodávek významný a náhlý pokles dodávek ropy nebo ropných produktů do České republiky, Evropské unie nebo států Mezinárodní energetické agentury, bez ohledu na to, zda bylo vydáno mezinárodní rozhodnutí.“.

3. § 2 včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 1a zní:
„§ 2
Vytváření a udržování nouzových zásob
(1) Nouzové zásoby jsou státními hmotnými rezervami1a).
(2) Nouzové zásoby vytváří a udržuje Správa státních hmotných rezerv (dále jen „Správa“) z ropy a vybraných ropných produktů5) ve výši odpovídající nejméně 90 dnům průměrného denního čistého dovozu referenčního roku.
(3) Výše nouzových zásob se přepočítává nejpozději k 31. březnu každého roku.
(4) Z nouzových zásob mohou být tvořeny specifické zásoby.
(5) Pokud nebudou udržovány specifické zásoby, Správa zajistí, aby nejméně jedna třetina nouzových zásob splňovala podmínky stanovené v § 2a odst. 2, 3 a 4.
(6) Druhy ropy a skladbu vybraných ropných produktů vhodných pro skladování v nouzových zásobách, způsob výpočtu průměrného denního čistého dovozu a průměrné denní domácí spotřeby a způsob výpočtu výše nouzových zásob, jež má Česká republika povinnost udržovat, stanoví prováděcí právní předpis.
---------------- Poznámka pod čarou -----------
1a) Zákon č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, ve znění pozdějších předpisů.“.

4. Za § 2 se vkládá nový § 2a, který včetně nadpisu zní:
„§ 2a
Vytváření a udržování specifických zásob
(1) Správa může udržovat specifické zásoby, a to ve výši odpovídající nejméně 30 dnům průměrné denní domácí spotřeby referenčního roku, po dobu nejméně 1 roku.
(2) Specifické zásoby se mohou skládat pouze z etanu, zkapalněného ropného plynu označovaného jako LPG, motorového benzinu, leteckého benzinu, tryskového paliva benzinového typu, tryskového paliva petrolejového typu, tryskového paliva petrolejového typu, ostatního petroleje, plynového oleje, motorové nafty, topného oleje, lakového a technického benzinu, maziva, bitumenu, parafinových vosků, nebo ropného koksu5).
(3) Správa určí skladbu specifických zásob z jednoho nebo více produktů uvedených v odstavci 2.
(4) Správa zajistí, aby u ropných produktů zahrnutých do specifických zásob činil ropný ekvivalent nejméně 75 % domácí spotřeby těchto produktů v referenčním roce. Způsob tohoto výpočtu stanoví prováděcí právní předpis.
(5) Skladbu specifických zásob lze změnit nejdříve po uplynutí 1 roku, a to vždy jen od prvního dne kalendářního měsíce. Množství specifických zásob může být dočasně sníženo pouze z důvodu jejich obměny. Celková povinná minimální výše nouzových zásob při obměně specifických zásob nesmí klesnout pod výši stanovenou v § 2 odst. 2.
(6) Specifické zásoby mohou být přemístěny pouze po předchozím písemném souhlasu Správy1a).
(7) Správa informuje Evropskou komisi (dále jen „Komise“) o množství a skladbě vybraných ropných produktů držených ve specifických zásobách a době, po kterou se tyto specifické zásoby zavázala udržovat.“.
5. V nadpisu § 3, § 3 odst. 1 větě první a odst. 2, v nadpisu § 6, § 6 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 3 se slovo „ropy“ zrušuje.
6. V § 3 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Prováděcí právní předpis stanoví povolený objem skladovacích zařízení, povinné technické vybavení skladovacích zařízení, včetně požadavků na vybavení pro sledování kvality nouzových zásob.“.
7. V § 3 se za odstavec 2 vkládají nové odstavce 3 a 4, které znějí:
„(3) Skladovací zařízení, produktovody a ropovody jsou k zajištění jejich bezpečného a spolehlivého provozu, k ochraně života, zdraví a majetku osob a k zamezení nebo zmírnění účinků jejich případných havárií chráněny ochrannými pásmy. Ochranné pásmo tvoří prostor, jehož hranice jsou vymezeny svislými plochami vedenými ve vodorovné vzdálenosti 150 m na všechny strany od půdorysu těchto zařízení. Ochranné pásmo vzniká dnem nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby nebo vydáním územního souhlasu s umístěním stavby, pokud není podle stavebního zákona vyžadován ani jeden z těchto dokladů, potom dnem uvedení těchto zařízení do provozu.
(4) V ochranném pásmu skladovacího zařízení, produktovodů a ropovodů je zakázáno provádět činnosti, které by mohly ohrozit bezpečnost a spolehlivost provozu těchto zařízení, nebo životy, zdraví a majetek osob. Je zakázáno umisťovat stavby, provádět zemní práce, zřizovat skládky a uskladňovat materiál v ochranném pásmu bez předchozího souhlasu provozovatele takového zařízení.“.
Dosavadní odstavce 3 až 8 se označují jako odstavce 5 až 10.
8. V § 3 odstavec 5 zní:
„(5) Nouzové zásoby mohou být skladovány pouze osobou, která na základě smlouvy zajišťuje pro Správu skladování a další péči o svěřené nouzové zásoby (dále jen „ochraňovatel“).“.
9. V § 3 odstavec 6 zní:
„(6) Bez souhlasu vlády nemohou být skladovány
a) nouzové zásoby České republiky na území jiného členského státu Evropské unie, nebo
b) nouzové zásoby jiného členského státu Evropské unie na území České republiky.“.
10. V § 3 se odstavec 7 zrušuje.
Dosavadní odstavce 8 až 10 se označují jako odstavce 7 až 9.
11. V § 3 odst. 7 se slova „V souladu s uzavřenou dohodou o skladování nouzových zásob ropy České republiky na území jiného členského státu a v souladu s právem Evropských společenství sjedná Správa“ nahrazují slovy „Správa sjedná“, za slova „České republiky“ se vkládají slova „s ústředním správcem zásob jiného členského státu Evropské unie nebo“, slovo „ropy“ se zrušuje a za slovo „smlouvu“ se vkládají slova „o ochraňování nouzových zásob“.
12. V § 3 odst. 7 se na konci textu písmene a) doplňují slova „a vlastník skladovacích zařízení“.
13. V § 3 odst. 7 písm. b) se slova „a kategorie“ nahrazují slovem „skladovaných“.
14. V § 3 odst. 7 písm. c) se slovo „ropy“ zrušuje.
15. V § 3 odst. 7 písm. d) se za slovo „identifikace“ vkládá slovo „nouzových“.
16. V § 3 se na konci odstavce 7 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní:
„e) vymezení úkolů, které Správa přenáší na druhou smluvní stranu podle § 9 odst. 1 písm. j); tyto úkoly nemohou být dále na žádnou další osobu přeneseny.“.
17. V § 3 odstavec 8 zní:
„(8) Nouzové zásoby České republiky skladované na základě smlouvy podle odstavce 7 na území jiného členského státu Evropské unie se zahrnují do celkové výše nouzových zásob České republiky.“.
18. V § 3 odstavec 9 zní:
„(9) Jakkoliv bránit přepravě nebo použití nouzových zásob skladovaných na území České republiky pro jiné členské státy Evropské unie se zakazuje.“.
19. Za § 3 se vkládá nový § 3a, který včetně nadpisu a poznámek pod čarou č. 6 až 8 zní:
„§ 3a
Ochraňovatelé
(1) Ochraňovatelem může být pouze osoba,
a) která je bezúhonná,
b) která není v likvidaci,
c) která nemá v evidenci daní u orgánů Finanční správy České republiky ani orgánů Celní správy České republiky ani v evidenci daní nebo obdobných peněžitých plnění u příslušných orgánů státu, ve kterém má tato osoba sídlo, místo podnikání či bydliště, evidovány nedoplatky; tuto skutečnost je povinna Správě doložit potvrzeními, která nejsou starší než 30 dnů,
d) která má vlastnické nebo užívací právo ke skladovacímu zařízení; tuto skutečnost je povinna Správě doložit,
e) jejíž zaměstnanci zabezpečující provoz skladovacího zařízení jsou příslušně kvalifikovaní; za příslušnou kvalifikaci se považuje minimálně tříletá praxe v oblasti skladování ropy nebo ropných produktů; tuto skutečnost je povinna Správě doložit,
f) která předloží Správě seznam osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členy nebo jimi byli v posledních 3 letech,
g) která, má-li formu akciové společnosti, předloží Správě aktuální seznam všech svých akcionářů.
(2) Za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, trestný čin proti majetku nebo hospodářský trestný čin spáchaný z nedbalosti, nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s výkonem činnosti ochraňovatele, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena6).
(3) U právnické osoby musí podmínku bezúhonnosti podle odstavce 2 splňovat jak tato právnická osoba, tak i její statutární orgán nebo každý člen statutárního orgánu, a je-li statutárním orgánem ochraňovatele či členem statutárního orgánu ochraňovatele právnická osoba, musí tento předpoklad splňovat jak tato právnická osoba, tak její statutární orgán nebo každý člen statutárního orgánu této právnické osoby; má-li být ochraňovatelem zahraniční právnická osoba prostřednictvím své organizační složky, musí podmínku podle tohoto odstavce splňovat vedle uvedených osob rovněž vedoucí této organizační složky; tuto podmínku musí ochraňovatel splňovat jak ve vztahu k území České republiky, tak k zemi svého sídla, místa podnikání či bydliště.
(4) Bezúhonnost se prokazuje výpisem z evidence Rejstříku trestů. Správa si za účelem doložení bezúhonnosti vyžádá podle zvláštního právního předpisu7) výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. Fyzická osoba, která není občanem České republiky, dokládá bezúhonnost výpisem z evidence obdobné Rejstříku trestů vydaným státem, jehož je fyzická osoba občanem, jakož i doklady vydanými státy, ve kterých se déle než 3 měsíce nepřetržitě zdržovala v předcházejících 3 letech, nebo jiným dokladem prokazujícím bezúhonnost této osoby. Právnická osoba, která má sídlo mimo území České republiky, dokládá bezúhonnost výpisem z Rejstříku trestů nebo jiným obdobným dokladem vydaným státem, ve kterém má sídlo, jakož i doklady vydanými státy, ve kterých podnikala déle než 3 měsíce v předcházejících 3 letech. Výpisy a doklady prokazující bezúhonnost nesmí být starší 3 měsíců.
(5) Ochraňovatelem nemůže být fyzická nebo právnická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, ode dne
a) prodeje podniku jedinou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty v době běhu lhůty podle zvláštního právního předpisu8),
b) nabytí právní moci rozhodnutí, kterým soud ukončil provozování podniku nebo ode dne určeného v tomto rozhodnutí jako den ukončení provozování podniku.
(6) Ochraňovatelem nemůže být fyzická nebo právnická osoba, a to po dobu 3 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Ochraňovatelem dále nemůže být fyzická nebo právnická osoba, a to po dobu 3 let ode dne právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Byl-li konkurs zrušen z jiného důvodu, překážka uvedená v odstavci 5 odpadá dnem nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu.
----------------- Poznámka pod čarou ----------
6) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
7) Zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů.
8) Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.“.

20. V § 4 odst. 1 se slova „vzniklý z nedostatku ropy a ropných produktů (dále jen „stav ropné nouze“)“ a slova
„ , jestliže průměrný měsíční dovozropy a ropných produktů do České republiky je natolik snížen oproti průměrnému měsíčnímu
dovozu v předcházejícím kalendářním roce nebo lze důvodně očekávat takové jeho snížení, že nepříznivé následky z toho plynoucí
nelze odstranit nebo jim zamezit bez přijetí opatření podle tohoto zákona“
zrušují.
21. V § 5 se na konci textu odstavce 1 doplňují slova „ , s výjimkou přepravy nebo použití podle § 3 odst. 9“.
22. V § 5 odst. 2 se slovo „kalendářních“ zrušuje.
23. V § 5 se doplňuje odstavec 4, který zní:
„(4) Na přípravě a zavedení opatření k omezení spotřeby ropy a ropných produktů se podílejí orgány krajů a orgány obcí s rozšířenou působností,
které zajišťují připravenost správního obvodu kraje a správního obvodu obce s rozšířenou působností k realizaci přídělového systému podle
odstavce 1 písm. h).“.
24. V § 6 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Komise může stanovit časový rámec pro doplnění použitých zásob na předchozí stav.“.
25. V § 6 odstavec 2 zní:
„(2) Použitím nouzových zásob se rozumí jejich uvolnění formou prodeje, půjčky nebo převodu příslušnosti hospodařit.“.
26. V § 6 se doplňují odstavce 4 až 6, které znějí:
„(4) V případě mezinárodního rozhodnutí může předseda Správy rozhodnout o použití nouzových zásob ve stanovené výši podílu České republiky i
pod povinnou minimální úroveň stanovenou tímto zákonem bez souhlasu vlády za podmínky, že nebude vnitřní trh v České republice ohrožen
výpadkem dodávek ropy nebo ropných produktů. Správa o tomto rozhodnutí neprodleně informuje vládu a Komisi.
(5) Vláda může v naléhavých případech rozhodnout o použití nezbytného množství nouzových zásob i v případě, že výše nouzových zásob poklesne
pod povinnou minimální úroveň stanovenou tímto zákonem. Správa o tomto rozhodnutí neprodleně informuje Komisi.
(6) O použití nouzových zásob ve výši nad minimální úroveň stanovenou tímto zákonem rozhoduje předseda Správy v případě, že není vyhlášen stav ropné
nouze.“.

27. V § 7 větě první se slova „a v obdobích, kdy je průměrná měsíční dodávka ropy a ropných produktů do České republiky snížena více než o 7 % proti
průměrné měsíční dodávce v předcházejícím kalendářním roce,“ zrušují a za slovo „zpracovatelé,“ se vkládají slova „skladovatelé, ochraňovatelé a“.

28. § 8 včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 9 zní:
„§ 8
Kontrola
(1) Správa provádí jedenkrát ročně kontrolu kvality a množství nejméně 30 % nouzových zásob uložených u ochraňovatelů. Kontroly se mohou zúčastnit také
osoby pověřené Komisí. Tyto osoby mají postavení kontrolujících 9).
(2) Pokud Komise provádí kontrolu ověřující připravenost České republiky na mimořádné situace a kontrolu nouzových zásob, Správa jí poskytne součinnost.
(3) Do 1 týdne od data oznámení kontroly podle odstavce 2 poskytne Správa osobám pověřeným Komisí údaje o umístění nouzových zásob, pokud nebyly Komisi
poskytnuty předem.
(4) Státní energetická inspekce kontroluje plnění povinností podle § 3 odst. 4.
(5) Kontrolu dodržování opatření stanovených podle § 5 odst. 1 provádí
a) Policie České republiky, jde-li o opatření podle § 5 odst. 1 písm. a), b) a c),
b) Drážní úřad, jde-li o opatření podle § 5 odst. 1 písm. d),
c) Úřad pro civilní letectví, jde-li o opatření podle § 5 odst. 1 písm. e),
d) Česká obchodní inspekce, jde-li o opatření podle § 5 odst. 1 písm. f), g) a h),
e) Celní správa České republiky, jde-li o opatření podle § 5 odst. 1 písm. i).
(6) Správa kontroluje správní úřady, orgány krajů a orgány obcí s rozšířenou působností v celém rozsahu přípravy a realizace opatření podle § 5 odst. 1
písm. h).
(7) Krajský úřad kontroluje orgány obcí s rozšířenou působností v celém rozsahu přípravy a realizace opatření podle § 5 odst. 1 písm. h).
---------------- poznámka pod čarou
9) Zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).“.
-------------------------------------------------------
29. § 9 a 10 včetně nadpisů a poznámek pod čarou č. 3 a 10 znějí:
„§ 9
Působnost Správy v oblasti nouzových zásob a hospodaření s nimi
(1) Správa
a) je jediným ústředním správcem zásob v České republice,
b) zajišťuje vytváření, udržování a použití nouzových zásob,
c) navrhuje vládě opatření v případě výrazného omezení nabídky na světovém ropném trhu, které by mohlo mít nepříznivé následky pro Českou republiku, v případě mezinárodního rozhodnutí, za hrozícího stavu ropné nouze nebo za stavu ropné nouze,
d) provádí roční přepočet výše nouzových zásob podle § 2 odst. 3 a z něj plynoucí dosažení výše nouzových zásob stanovené v § 2 odst. 2 v termínu stanoveném v § 2 odst. 3,
e) předkládá Komisi a Mezinárodní energetické agentuře statistický přehled o stavu zásob ropy a ropných produktů vypracovaný podle jejich požadavků; tyto přehledy předkládá též Ministerstvu průmyslu a obchodu,
f) neprodleně informuje Komisi a Mezinárodní energetickou agenturu, jakož i Ministerstvo průmyslu a obchodu, o každém hrozícím nebo skutečném poklesu nouzových zásob pod povinné minimum s uvedením důvodu takového poklesu a o opatřeních, která byla přijata ke zpětnému doplnění nouzových zásob včetně plánovaného termínu dosažení jejich plné výše,
g) pro případ stavu ropné nouze a pro případ závažného narušení dodávek zpracovává plán a související organizační opatření, podle kterých bude Česká republika postupovat, a informuje Komisi na její žádost o těchto plánech a opatřeních,
h) plní úkoly v oblasti nouzových zásob a hospodaření s nimi, které pro Českou republiku vyplývají z Dohody o mezinárodním energetickém programu3),
i) přijímá opatření k zajištění fyzické přístupnosti nouzových zásob,
j) může přenést se souhlasem vlády na stanovené období úkoly, týkající se ochraňování nouzových zásob, na hospodářské subjekty10) v jiných členských státech Evropské unie nebo ústřední správce zásob v jiných členských státech Evropské unie,
k) navrhuje vládě opatření k omezení spotřeby ropy a ropných produktů a postup spolupráce s hromadnými sdělovacími prostředky,
l) v případě, že nebude udržovat minimální úroveň specifických zásob, zašle Komisi do konce prvního měsíce roku, k němuž se vztahuje, zprávu obsahující opatření přijatá za účelem zajištění a ověření dostupnosti nouzových zásob a seznam právních předpisů upravujících kontrolu použití těchto zásob podle § 6,
m) zastupuje Českou republiku v koordinační skupině pro ropu a ropné produkty, v příslušných výborech a skupinách Mezinárodní energetické agentury a v rámci své působnosti v oblasti nouzových zásob též v ostatních integračních seskupeních a mezinárodních organizacích,
n) vede trvale aktualizovaný seznam nouzových zásob. Způsob vedení seznamu nouzových zásob a statistických výkazů a pravidla pro vypracování statistických výkazů o úrovni nouzových zásob a předkládání těchto výkazů Komisi a Mezinárodní energetické agentuře stanoví prováděcí právní předpis.
(2) Pouze Správa má právo pořizovat nebo prodávat specifické zásoby.

§ 10
Přestupky
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že
a) poruší některý ze zákazů stanovených v § 3 odst. 4, nebo
b) jako osoba, na jejíž činnost se vztahuje omezení za účelem snížení spotřeby ropy a ropných produktů podle § 5 odst. 1 písm. a), b), c) nebo e), takové omezení poruší.
(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 100000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b) pokutu do 5000 Kč. V blokovém řízení lze uložit pokutu do 5000 Kč.
(3) Dohoda o mezinárodním energetickém programu, vyhlášená pod č. 46/2001 Sb. m. s.
--------------- Poznámka pod čarou --------------
10) Čl. 8 směrnice Rady 2009/119/ES.“.

30. Poznámka pod čarou č. 4 se zrušuje.
31. Za § 10 se vkládají nové § 10a až 10d, které včetně nadpisů a poznámky pod čarou č. 11 znějí:
„§ 10a
Správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob
(1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že
a) poruší některý ze zákazů stanovených v § 3 odst. 4,
b) jako osoba, na jejíž činnost se vztahuje omezení spotřeby ropy a ropných produktů podle § 5 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), g), h) nebo i), takové omezení poruší,
c) jako dovozce, zpracovatel, skladovatel, ochraňovatel, distributor ropy a ropných produktů nebo osoba provádějící na území České republiky dobývání ložisek ropy nepředá informace podle § 7,
d) použije nouzové zásoby ropy nebo ropných produktů v rozporu s § 6 odst. 1 nebo jejich neoprávněné použití umožní, nebo
e) jako kontrolovaná osoba v rozporu s § 8 neodstraní ve stanoveném termínu nedostatky zjištěné při kontrole množství a kvality nouzových zásob.
(2) Za správní delikt se uloží pokuta do
a) 1000000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. c) nebo b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. b), c), d) nebo g),
b) 10000000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a),
c) 20000000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. d), e) nebo b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. e), f), h) nebo i).

§ 10b
Společná ustanovení ke správním deliktům
(1) Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.
(2) Při určení výměry pokuty za správní delikt se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
(3) Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne, kdy byl spáchán.
(4) Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby11) nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.
(5) Správní delikty v prvním stupni projednává
a) obecní úřad obce s rozšířenou působností, jde-li o správní delikt podle § 10 odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. a), b) nebo c) nebo § 10a odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. b) nebo c), pokud nebyl projednán v blokovém řízení, nebo jde-li o věc postoupenou Policií České republiky podle odstavce 7,
b) územní inspektorát Státní energetické inspekce, jde-li o správní delikt podle § 10 odst. 1 písm. a) nebo § 10a odst. 1 písm. a),
c) Drážní úřad, jde-li o správní delikt podle § 10a odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. d),
d) Úřad pro civilní letectví, jde-li o správní delikt podle § 10 odst. 1 písm. b) nebo § 10a odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. e),
e) inspektorát České obchodní inspekce, jde-li o správní delikt podle § 10a odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. f), g) nebo h),
f) celní úřad, jde-li o správní delikt podle § 10a odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. i),
g) Správa, jde-li o správní delikt podle § 10a odst. 1 písm. c) až e).
(6) Policie České republiky projedná v blokovém řízení přestupek podle § 10 odst. 1 písm. b) spáchaný porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. a), b) nebo c).
(7) Pokud Policie České republiky zjistí při provádění kontroly podle § 8 odst. 5 písm. a) skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání správního deliktu podle § 10a odst. 1 písm. b) porušením omezení podle § 5 odst. 1 písm. b) nebo c), provede potřebné úkony k dokumentaci takového jednání a věc postoupí příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.
(8) Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, jimž byla pokuta uložena.
(9) Správu pokut uložených za správní delikty podle tohoto zákona vykonává Celní správa České republiky. Pokuty jsou příjmem státního rozpočtu.

§ 10c
Působnost stanovená orgánům kraje nebo orgánům obce s rozšířenou působností podle tohoto zákona je přenesenou působností.

§ 10d
Zmocňovací ustanovení
Správa vydá vyhlášku k provedení § 2 odst. 6, § 2a odst. 4, § 3 odst. 1 a § 9 odst. 1 písm. n).
------------ oznámka pod čarou
11) § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.“.

Čl. II
Přechodné ustanovení
Ochranná pásma vzniklá podle nařízení vlády č. 29/1959 Sb., o oprávněních k cizím nemovitostem při stavbách a provozu podzemních potrubí pro pohonné látky a ropu, zůstávají nedotčena a trvají i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně oprávnění, která se k nim váží. Na provádění činnosti v těchto ochranných pásmech se použije zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. III
Zrušovací ustanovení
Vládní nařízení č. 29/1959 Sb., o oprávněních k cizím nemovitostem při stavbách a provozu podzemních potrubí pro pohonné látky a ropu, se zrušuje.

Čl. IV
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.

160/2013 Sb.

	Zákon, kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících 
	zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, 
	Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, 
	a Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
	Ze dne 02.05.2013
Částka	70/2013
Platnost od	21.06.2013
Účinnost od	01.01.2014

Obsah

ČÁST PRVNÍ - Změna zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Úplné znění 168/1999
ČÁST DRUHÁ - Změna zákona o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonůÚplné znění 238/2000
ČÁST TŘETÍ - Změna zákona o daních z příjmůÚplné znění 586/1992

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
Změna zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
Čl. I
Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., zákona č. 56/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 47/2004 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 137/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 278/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 341/2011 Sb. a zákona č. 18/2012 Sb., se mění takto:
1. V § 3a se doplňuje odstavec 3, který zní:
„(3) V rámci limitu podle odstavce 2 písm. b) se podle § 6 odst. 4 hradí náklady zásahu Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „hasičský záchranný sbor“) a jednotky sborů dobrovolných hasičů obce, jedná-li se o zásah v souvislosti se škodou podle § 6 odst. 2.“.
2. V § 6 odst. 4 se na konci textu věty druhé doplňují slova „a v případě úhrady nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotek sborů dobrovolných hasičů obce podle § 3a odst. 3“.
3. V § 18 odst. 2 se na konci textu písmene a) doplňují slova „a fond zábrany škod“.
4. V § 20 se na konci odstavce 3 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno h), které zní:
„h) jmenovat a odvolávat zástupce Kanceláře v Komisi pro tvorbu programů prevence škod a pro rozdělování prostředků fondu zábrany škod podle § 23b (dále jen „Komise“).“.
5. V § 21 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno g), které zní:
„g) rozhodovat o rozsahu působnosti výkonného ředitele v oblasti správy prostředků fondu zábrany škod, o dotacích z prostředků Kanceláře do tohoto fondu a na návrh Komise o vnitřních předpisech pro poskytování dotací a půjček z tohoto fondu.“.
6. Za § 23 se vkládají nové § 23a a 23b, které včetně nadpisů znějí:
„§ 23a
Fond zábrany škod
(1) Kancelář vytváří fond zábrany škod, který se použije pro zábranu škod vznikajících provozem vozidel. Fond zábrany škod je tvořen z odvodů z přijatého pojistného podle odstavce 2, z výnosů z investování dočasně volných prostředků tohoto fondu a dalších prostředků podle § 21 odst. 2 písm. g) za předcházející kalendářní rok, v daném kalendářním roce.
(2) Člen Kanceláře je povinen odvádět do fondu zábrany škod nejméně 3 % z ročního přijatého pojistného z pojištění odpovědnosti za každý kalendářní rok. Příspěvek do fondu zábrany škod je člen Kanceláře povinen platit Kanceláři ve čtvrtletních splátkách, přičemž splátka za I. čtvrtletí každého kalendářního roku je splatná do 30. dubna, za II. čtvrtletí do 31. července, za III. čtvrtletí do 31. října a za IV. čtvrtletí do 31. ledna bezprostředně následujícího kalendářního roku.
(3) Prostředky fondu zábrany škod se použijí pouze na úhradu nákladů spojených s
a) pořízením techniky nebo věcných prostředků potřebných pro činnost základních složek integrovaného záchranného systému a ostatních složek integrovaného záchranného systému poskytujících plánovanou pomoc na vyžádání v oblasti zábrany a prevence škod z provozu vozidel,
b) úpravou technologií a provozem operačních a informačních středisek hasičského záchranného sboru v souvislosti s poskytováním nezbytné pomoci motoristům,
c) realizací projektů se zaměřením na bezpečnost silničního provozu schválených vládou, nebo
d) realizací programů podle § 23b odst. 4 písm. b).
(4) Z prostředků fondu zábrany škod se k úhradě nákladů podle odstavce 3 písm. a) nebo b) poskytne nejméně 60 % hasičskému záchrannému sboru a z toho nejméně 20 % jednotkám sborů dobrovolných hasičů obcí. Z prostředků fondu zábrany škod se dále poskytne nejméně 15 % dalším složkám integrovaného záchranného systému a nejméně 15 % na realizaci projektů a programů podle odstavce 3 písm. c) nebo d).
(5) Příjemce prostředků z fondu zábrany škod je povinen poskytnout Komisi na její vyžádání veškeré informace a doklady týkající se použití finančních prostředků z tohoto fondu a umožnit jí provedení kontroly použití prostředků z fondu. V případě neprokázání použití těchto prostředků nebo porušení účelu jejich použití je příjemce povinen tyto prostředky vrátit do fondu zábrany škod.
(6) Pokud nebyly prostředky podle odstavce 5 vráceny ve lhůtě stanovené Komisí, je jejich příjemce povinen zaplatit úrok z prodlení a náklady spojené s jejich vymáháním. Prostředky nevrácené ve stanovené lhůtě vymáhá Kancelář včetně úroku a s tím spojených nákladů.
§ 23b
Komise
(1) Zřizuje se Komise jako orgán Kanceláře pro tvorbu programů prevence škod a pro rozdělování prostředků fondu zábrany škod.
(2) Komise má 9 členů a je složena ze dvou zástupců hasičského záchranného sboru, které jmenuje a odvolává generální ředitel hasičského záchranného sboru, z jednoho zástupce Policie České republiky, kterého jmenuje a odvolává policejní prezident, z jednoho zástupce, kterého jmenuje a odvolává ministr vnitra, z jednoho zástupce, kterého jmenuje a odvolává ministr zdravotnictví, z jednoho zástupce, kterého jmenuje a odvolává ministr dopravy, a ze tří zástupců Kanceláře podle § 20 odst. 3 písm. h). Komise ze svých členů volí a odvolává předsedu a zástupce předsedy. Činnost Komise řídí předseda nebo v jeho nepřítomnosti zástupce předsedy. Komise je usnášeníschopná, pokud jsou přítomny alespoň dvě třetiny jejích členů a rozhoduje většinou hlasů přítomných členů.
(3) Výkon funkce člena Komise se posuzuje jako jiný úkon v obecném zájmu. Zaměstnavatel je povinen poskytnout členu Komise k výkonu jeho činnosti pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu.
(4) Komise
a) zpracovává návrh na rozdělení prostředků z fondu zábrany škod na následující kalendářní rok,
b) navrhuje programy prevence v oblasti škod z provozu vozidel,
c) stanoví kritéria hodnocení návrhů podle písmene a),
d) schvaluje vnitřní předpisy týkající se činnosti Komise,
e) navrhuje správní radě rozsah působnosti výkonného ředitele v oblasti správy prostředků fondu zábrany škod, včetně předpisů podle § 21 odst. 2 písm. g),
f) provádí kontrolu čerpání prostředků fondu zábrany škod.
(5) Návrh podle odstavce 4 písm. a) předkládá Komise správní radě, Ministerstvu vnitra a Ministerstvu dopravy. Návrh je schválen, pokud k němu do 30 dnů ode dne jeho doručení kterýkoli z orgánů podle věty první nevysloví nesouhlas z důvodu rozporu určení prostředků fondu zábrany škod s jeho určením podle tohoto zákona. V případě vyslovení nesouhlasu předloží Komise těmto orgánům do 30 dnů ode dne obdržení nesouhlasu upravený návrh. Pokud k upravenému návrhu vysloví souhlas alespoň dva z těchto orgánů, považuje se upravený návrh za schválený.“.

ČÁST DRUHÁ
Změna zákona o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů
Čl. II
Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 586/2004 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb. a zákona č. 260/2008 Sb., se mění takto:
1. Za §3 se vkládá nový §3a, který včetně nadpisu zní:
„§ 3a
Úhrada nákladů zásahu
(1) Hasičskému záchrannému sboru kraje, záchrannému útvaru a zřizovateli jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, která je zařazena do seznamu jednotek v rámci nařízení kraje, kterým se stanoví podmínky k zabezpečení plošného pokrytí území kraje jednotkami požární ochrany, a která zasahovala na výzvu operačního a informačního střediska hasičského záchranného sboru kraje, se uhradí náklady vzniklé
a) úmyslným jednáním osoby, s výjimkou jednání osoby nesvéprávné nebo osoby, která s ohledem na duševní poruchu není způsobilá ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, nebo
b) při jeho zásahu u dopravní nehody.
(2) Náklady podle odstavce 1 jsou hrazeny za každou započatou hodinu zásahu paušální částkou. Jejich úhradou není dotčeno právo na úhradu obdobných nákladů podle jiného právního předpisu.
(3) Pro účely úhrady nákladů podle odstavce 1 příslušný orgán, který ve věci rozhodl, poskytne bez zbytečného odkladu příslušnému hasičskému záchrannému sboru kraje nebo záchrannému útvaru pravomocné rozhodnutí nebo pravomocný rozsudek, nezbytné k uplatnění práva na náhradu nákladů podle odstavce 1. To neplatí, pokud toto poskytnutí může ohrozit účel jiného trestního řízení. Povinnost poskytnout údaje nezbytné k uplatnění práva na náhradu nákladů podle odstavce 1 platí obdobně i pro Českou kancelář pojistitelů, jde-li o případ podle odstavce 1 písm. b). Tyto údaje se poskytují bezplatně.
(4) V případě podle odstavce 1 písm. b) uplatňuje hasičský záchranný sbor náhradu nákladů přímo proti
a) příslušné pojišťovně, která uzavřela pojistnou smlouvu podle zákona upravujícího pojištění odpovědnosti z provozu vozidla týkající se vozidla, jehož provozem byla způsobena újma,
b) České kanceláři pojistitelů, pokud byla provozem vozidla způsobena újma, kterou je tato kancelář povinna nahradit z garančního fondu, nebo
c) Ministerstvu financí, pokud byla újma způsobena provozem tuzemského vozidla s výjimkou z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
(5) Pokud vznikl mezi osobami podle odstavce 3 spor o tom, kdo má uhradit náklady podle odstavce 1 písm. b), uhradí je Česká kancelář pojistitelů. Vyplyne-li z dalšího šetření, že plnění mělo být zcela nebo částečně poskytnuto pojišťovnou, popřípadě Ministerstvem financí, jsou pojišťovna, popřípadě toto ministerstvo, povinny České kanceláři pojistitelů poskytnutou úhradu nákladů nahradit. Náhradu nákladů podle odstavce 3 uplatňuje hasičský záchranný sbor kraje nebo záchranný útvar i za zřizovatele jednotky sboru dobrovolných hasičů obce. Náhrada těchto nákladů se zasílá na účet příslušného hasičského záchranného sboru kraje, záchranného útvaru nebo zřizovatele jednotky sboru dobrovolných hasičů obce; bližší údaje k těmto účtům se sdělují České kanceláři pojistitelů.
(6) Vláda stanoví nařízením paušální výši úhrady nákladů za každou započatou hodinu zásahu podle odstavce 1.“.

ČÁST TŘETÍ
Změna zákona o daních z příjmů
Čl. III
V § 19 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 157/1993 Sb., zákona č. 196/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 114/1994 Sb., zákona č. 259/1994 Sb., zákona č. 87/1995 Sb., zákona č. 149/1995 Sb., zákona č. 316/1996 Sb., zákona č. 210/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 168/1998 Sb., zákona č. 333/1998 Sb., zákona č. 63/1999 Sb., zákona č. 100/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 117/2001 Sb., zákona č. 239/2001 Sb., zákona č. 50/2002 Sb., zákona č. 198/2002 Sb., zákona č. 210/2002 Sb., zákona č. 162/2003 Sb., zákona č. 438/2003 Sb., zákona č. 47/2004 Sb., zákona č. 280/2004 Sb., zákona č. 669/2004 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb., zákona č. 223/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 2/2009 Sb., zákona č. 216/2009 Sb., zákona č. 346/2010 Sb., zákona č. 428/2011 Sb. a zákona č. 458/2011 Sb., se vkládá písmeno s), které zní:
„s) příspěvky do fondu zábrany škod České kanceláře pojistitelů,“.

ČÁST ČTVRTÁ
ÚČINNOST
Čl. IV
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014, s výjimkou části první čl. I bodů 1 a 2 a části druhé čl. II, které nabývají účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.
Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

159/2013 Sb. zákon, kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějších předpisůZe dne 02.05.2013
úplné znění 329/1999 o cestovních dokladech

Částka	70/2013
Platnost od	21.06.2013
Účinnost od	21.06.2013
	
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I
Změna zákona o cestovních dokladech
Zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění zákona č. 217/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 539/2004 Sb., zákona č. 559/2004 Sb., zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 106/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 140/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 197/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 384/2009 Sb., zákona č. 197/2010 Sb., zákona č. 424/2010 Sb. a zákona č. 167/2012 Sb., se mění takto:
1. V názvu zákona se slova „a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech)“ zrušují.
2. V § 3 se na konci odstavce 1 doplňují věty „Občanský průkaz lze použít jako cestovní doklad také k překročení vnější hranice1f), pokud tak stanoví mezinárodní smlouva nebo pokud je cizí stát, který uznal občanský průkaz jako cestovní doklad, uveden v seznamu států, do nichž lze vnější hranici1f) překročit s občanským průkazem. Tento seznam zveřejňuje Ministerstvo zahraničních věcí sdělením ve Sbírce zákonů.“.
3. V § 3 odst. 3 se za větu třetí vkládá věta „Policie neumožní překročení vnější hranice1f) s občanským průkazem, jestliže má občan podle zvláštního právního předpisu14) uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.“.

Čl. II
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.
Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.

158/2013 Sb.

Zákon o Květnovém povstání českého lidu ze dne 02.05.2013
Částka 70/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 01.07.2013

PREAMBULE
Parlament České republiky,
jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období nacistické okupace s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie,
jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím,
se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ
KVĚTNOVÉ POVSTÁNÍ ČESKÉHO LIDU
§ 1
Květnovým povstáním českého lidu se pro účely tohoto zákona rozumí povstání českého lidu proti nacistické moci, ke kterému došlo v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945.

§ 2
Účastníci Květnového povstání českého lidu
(1) Za účastníka Květnového povstání českého lidu se považuje občan České republiky, kterému v souvislosti s jeho účastí na tomto povstání (§ 1) bylo vydáno
a) osvědčení podle § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, nebo
b) potvrzení podle § 5 odst. 1 písm. b) a § 7 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů.
(2) Za účastníka Květnového povstání českého lidu se pro účely tohoto zákona považuje také občan České republiky, který splnil podmínky pro vydání potvrzení uvedené v odstavci 1 písm. b), avšak toto potvrzení mu nebylo vydáno jen z toho důvodu, že podal žádost o jeho vydání po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání.

§ 3
Pamětní odznak
(1) Ministerstvo obrany jako vyjádření úcty a morálního ocenění vydá žijícímu účastníku Květnového povstání českého lidu na jeho žádost pamětní odznak účastníka Květnového povstání českého lidu.
(2) Vzor a pravidla nošení pamětního odznaku účastníka Květnového povstání českého lidu stanoví Ministerstvo obrany vyhláškou.

ČÁST DRUHÁ
ÚČINNOST
§ 4
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.
Němcová v. r.
Zeman v. r.
Nečas v. r.

157/2013 Sb.
Zákon z 2.5.12013, kterým se mění zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Úplné znění - zákon o vězeňské službě

Novela: Částka 70/2013 157/2013
Platnost od 21.06.2013 Účinnost od 01.09.2013

Čl. I
Čl. II - Zrušovací ustanovení

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Čl. I
Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění zákona č. 293/1993 Sb., zákona č. 169/1999 Sb., zákona
č.30/2000 Sb., zákona č. 460/2000 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 436/2003 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 267/2006 Sb.,
zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č.357/2011 Sb.
a zákona č. 375/2011 Sb., se mění takto:
1. V § 1 odst. 4 větě první se za slovo „detence“ vkládají slova „ , Střední odborné učiliště“.
2. V § 1 odst. 4 větě první, § 2 odst. 1 písm. k) a § 3 odst. 1 se slova „Institut vzdělávání“ nahrazují slovy „Akademie Vězeňské služby“.
3. V § 1 odst. 4 větě třetí se za slovo „detence“ vkládají slova „ , Středního odborného učiliště“ a slova „Institutu vzdělávání“ se nahrazují
slovy „Akademie Vězeňské služby“.
4. V § 1 se na konci odstavce 5 doplňují věty „Za podmínek, v rozsahu a způsobem stanoveným mezinárodní smlouvou je příslušník Vězeňské
služby a občanský zaměstnanec Vězeňské služby oprávněn působit na území jiného státu v rámci mírové nebo jiné operace,
které se Česká republika účastní na základě rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem nebo
s níž má uzavřeny příslušné mezinárodní smlouvy. Příslušník Vězeňské služby a občanský zaměstnanec Vězeňské služby
je oprávněn působit na území jiného státu také na základě rozhodnutí příslušného orgánu nebo instituce Evropské unie,
nebo je-li vyslán k plnění úkolů na základě rozhodnutí ministra se souhlasem příslušného orgánu cizího státu nebo
na žádost příslušného orgánu cizího státu.“.
5. V § 2 odst. 1 se na konci textu písmene c) doplňují slova „a eskortuje tyto osoby do výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, ústavního
ochranného léčení nebo zabezpečovací detence, a to bezprostředně po ukončení výkonu vazby, zabezpečovací detence
nebo trestu odnětí svobody“.
6. V § 2 odst. 1 písm. k) se slova „ , učiliště a odborné učiliště Vězeňské služby“ zrušují.
7. V § 3 odst. 2 se za slova „odnětí svobody,“ vkládají slova „eskortuje tyto osoby do výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, ústavního
ochranného léčení nebo zabezpečovací detence,“.
8. V § 3 odstavec 8 zní:
„(8) Pověřené orgány Vězeňské služby mají postavení policejního orgánu v řízení o trestných činech osob ve výkonu vazby,
trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, spáchaných ve vazební věznici, věznici nebo v ústavu pro výkon zabezpečovací detence2); náleží jim též oprávnění používat podpůrné operativně pátrací prostředky podle tohoto zákona.“.
9. Za § 4b se vkládají nové § 4c a 4d, které znějí:
„§ 4c
Při výkonu kontrolní činnosti ministerstvo postupuje podle zákona upravujícího kontrolu.
§ 4d
Ministerstvo může po dohodě s Ministerstvem zdravotnictví zřídit k poskytování a zabezpečení zdravotních služeb osobám uvedeným v § 2
odst. 1 písm. l) státní příspěvkovou organizaci.“.
10. § 10 včetně nadpisu zní:
„§ 10
Požadování vysvětlení
(1) Příslušník je oprávněn požadovat vysvětlení od všech osob, které mohou přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo
kázeňského přestupku spáchaného pachatelem během výkonu vazby, výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence, jakož i pro vypátrání
osoby prchající z výkonu vazby, z výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence.
Požadovat vysvětlení od osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, které mohou přispět k objasnění skutečností důležitých
pro odhalení kázeňského přestupku, je oprávněn rovněž občanský zaměstnanec Vězeňské služby.
(2) Pověřený orgán Vězeňské služby je oprávněn osobu vyzvat, aby se ve stanovenou dobu, popřípadě bez zbytečného odkladu, je-li to nezbytné, dostavila
na určené místo k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. Dostaví-li se osoba na základě výzvy, je pověřený orgán Vězeňské služby povinen
s touto osobou sepsat úřední záznam o podání vysvětlení bez zbytečného odkladu.
(3) Podání vysvětlení nesmí být od osoby požadováno, pokud by tím porušila zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti,
ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna. Osoba může vysvětlení odepřít pouze,
pokud by jím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za správní delikt.
(4) Kdo se dostaví na výzvu podle odstavce 2, má nárok na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku. Náhradu poskytuje Vězeňská služba.
Nárok na náhradu nemá ten, kdo se dostavil jen ve vlastním zájmu nebo pro své protiprávní jednání. Nárok na náhradu zaniká, jestliže jej
osoba neuplatní do 7 dnů ode dne, kdy se na výzvu podle odstavce 2 dostavila; o tom musí být osoba poučena.“.
11. V § 13 odst. 2 úvodní části ustanovení se slovo „bezprostřední“ zrušuje.
12. Za § 13 se vkládají nové § 13a a 13b, které včetně nadpisů a poznámky pod čarou č. 8 znějí:
„§ 13a
Prokázání totožnosti pověřenému orgánu
(1) Prokázáním totožnosti se rozumí prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození a v případě potřeby také adresy
místa trvalého pobytu, adresy místa pobytu nebo adresy bydliště v zahraničí, rodného čísla, bylo-li přiděleno, a státní příslušnosti.
Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti.
(2) Pověřený orgán Vězeňské služby je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu
a) podezřelou ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu,
b) od níž je požadováno vysvětlení,
c) zdržující se v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo správního deliktu osobou ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence,
d) která je oznamovatelem podezření ze spáchání trestného činu nebo správního deliktu, nebo
e) při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné pro předcházení trestné činnosti.
(3) Odmítne-li osoba uvedená v odstavci 2 prokázat svoji totožnost nebo nemůže-li ji prokázat ani po poskytnutí potřebné přiměřené součinnosti a pověřený orgán Vězeňské služby nemůže její totožnost zjistit provedením úkonu na místě, je oprávněn předvést ji na Policii České republiky. Potřebnou součinnost ke zjištění totožnosti poskytne pověřený orgán Vězeňské služby způsobem a v rozsahu, který nezmaří účel úkonu.
§ 13b
Vyžadování pomoci
Pověřený orgán Vězeňské služby je v rozsahu potřebném pro splnění konkrétního úkolu v rámci prováděného šetření a opatření8) oprávněn požadovat od orgánů veřejné správy, jakož i od právnických a fyzických osob věcnou a osobní pomoc, zejména potřebné podklady a informace včetně osobních údajů. Tyto orgány a osoby jsou povinny požadovanou pomoc poskytnout; nemusí tak učinit, brání-li jim v tom zákonná nebo státem uznaná povinnost mlčenlivosti anebo plnění jiné zákonné povinnosti. Fyzická osoba tak nemusí dále učinit, pokud by poskytnutím pomoci vystavila vážnému ohrožení sebe nebo osobu blízkou.
----------------------------- Poznámka ---
8) § 158 odst. 1 trestního řádu.“.
13. V § 17 odst. 1 se za slovo „ministerstva“ vkládají slova „ , v zařízeních mimovězeňských poskytovatelů zdravotních služeb“ a slovo „bezprostřední“
se zrušuje.
14. V § 17 odst. 2 písmeno f) zní:
„f) slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek,“.
15. V § 17 odst. 2 písmeno g) zní:
„g) obušek nebo jiný úderný prostředek,“.
16. V § 17 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena n) až p), která znějí:
„n) vytlačování štítem,
o) vytlačování vozidlem,
p) prostředek k zamezení prostorové orientace.“.
17. V § 17 odst. 5 větě první se za slovo „obviněného“ vkládá slovo „ , chovance“.
18. V § 17 se na konci odstavce 5 doplňují věty „Příslušník je oprávněn omezit volný pohyb osoby, která fyzicky napadá příslušníka nebo jinou osobu, ohrožuje vlastní život, poškozuje majetek nebo se pokusí o útěk, připoutáním k vhodnému předmětu, zejména pomocí pout. Toto omezení musí být ukončeno v okamžiku, kdy je zřejmé, že osoba takové jednání nebude opakovat, nejdéle však po uplynutí 2 hodin od okamžiku připoutání.“.
19. V § 19 odst. 1 písm. a) se za slovo „slzotvorných“ vkládají slova „ , elektrických nebo jiných obdobně dočasně zneschopňujících“, za slovo „obušku“ se vkládají slova „a jiného úderného prostředku“ a za slovo „výbušky“ se vkládají slova „ , expanzní zbraně“.
20. V § 19 odst. 1 písm. b) se za slovo „psa“ vkládají slova „ , elektrického nebo jiného obdobně dočasně zneschopňujícího prostředku“.
21. Za § 21 se vkládá nový § 21a, který včetně nadpisu zní:
„§ 21a
Pořizování záznamů
(1) Vězeňská služba může, je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se v objektech a prostorách jí spravovaných a střežených.
(2) Jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, Vězeňská služba informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejní.“.
22. Za § 22 se vkládá nový § 22a, který včetně nadpisu zní:
„§ 22a
Držení a používání nebezpečných látek a věcí
(1) Vězeňská služba je oprávněna pro účely výuky, výcviku, zkoušek, expertizní a znalecké činnosti nebo pro výkon jiné činnosti v rámci plněného úkolu nabývat, držet, přechovávat a používat nebezpečné látky a věci. Nebezpečnými látkami a věcmi se pro účely tohoto zákona rozumějí zejména omamné a psychotropní látky a jedy.
(2) Vězeňská služba je povinna
a) přijmout opatření k zamezení neoprávněného nebo nahodilého přístupu k nebezpečným látkám a věcem a k zamezení jejich neoprávněného použití,
b) vést evidenci nebezpečných látek a věcí,
c) vést dokumentaci technicko-organizačních opatření k zajištění ochrany nebezpečných látek a věcí a k eliminaci rizik z jejich povahy vyplývajících.“.
23. V § 23a odst. 2 písmeno d) zní:
„d) osobní údaje se v evidenci uchovávají nejméně 10 let od propuštění osoby, které se tyto údaje týkají, z výkonu zabezpečovací detence, vazby
nebo trestu odnětí svobody.“.
24. V § 23a odst. 3 úvodní části ustanovení se slovo „poskytuje“ nahrazuje slovy „poskytuje na žádost“.
25. V § 23a odst. 3 se na konci textu písmene a) doplňují slova „a zpravodajským službám České republiky“.
26. V § 23a se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:
„(4) Žadatel, který má zřízenu datovou schránku, podává žádost prostřednictvím datové schránky.“.
Dosavadní odstavce 4 až 10 se označují jako odstavce 5 až 11.
27. V § 23a odst. 5 úvodní části ustanovení, § 23a odst. 6 úvodní části ustanovení a v § 23a odst. 7 úvodní části ustanovení se za slova „podle
odstavce 1“ vkládají slova „a pro účely ověření totožnosti osoby ve výkonu vazby, zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody“.
28. V § 23a odst. 7 se za písmeno e) vkládá nové písmeno f), které zní:
„f) fotografie,“.
Dosavadní písmena f) až v) se označují jako písmena g) až w).
29. V § 23a odst. 10 se slova „dále zpracovávat a poskytovat podle odstavců 3 až 6“ nahrazují slovy „poskytovat podle odstavce 3 písm. c) a d)“.
30. V § 23a se doplňují odstavce 12 a 13, které včetně poznámky pod čarou č. 9 znějí:
„(12) Vězeňská služba je pro účely správy placení pohledávek oprávněna požadovat z agendových informačních systémů o důchodech a o výsluhových příspěvcích vojáků a příslušníků bezpečnostních sborů poskytnutí údaje, zda osoba ve výkonu vazby, zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody je poživatelem důchodu nebo výsluhového příspěvku, a to způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup.
(13) Vězeňská služba neposkytuje podle zvláštního právního předpisu9) údaje vedené pro účely evidence podle odstavce 1, informace, které souvisí s ochranou a obranou objektů, ve kterých je vykonávána zabezpečovací detence, vazba a trest odnětí svobody, o vozidlech užívaných k přepravě vězněných osob a o způsobu a rozsahu ochrany a střežení osob.
------------- Poznámky
9) Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.“.
31. § 23b zní:
„§ 23b
(1) Vězeňská služba může provozovat hospodářskou činnost mimo svoji činnost hlavní, pro niž byla zřízena, zejména za účelem zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody nebo umístěných v ústavech pro výkon zabezpečovací detence.
(2) Hospodářská činnost je provozována za účelem dosažení kladného výsledku hospodaření; to platí i pro jednotlivé provozovny, v nichž je hospodářská činnost provozována.
(3) Organizační jednotky Vězeňské služby, které jsou věznicí nebo ústavem pro výkon zabezpečovací detence, sledují hospodaření provozovny odděleně od hlavní činnosti a od hospodaření s prostředky rozpočtu věznice nebo ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Peněžní prostředky používané pro provoz hospodářské činnosti jsou vedeny na zvláštním bankovním účtu.
(4) Provozní výdaje hospodářské činnosti musí být v plné výši pokryty příjmy z této činnosti.
(5) Kladný rozdíl příjmů a výdajů dosažený za kalendářní rok v rámci hospodářské činnosti je mimorozpočtovým zdrojem, se kterým je možno nakládat způsobem uvedeným ve zvláštním právním předpisu6c).“.
32. Poznámky pod čarou č. 6a, 6b a 6d se zrušují.

Čl. II Zrušovací ustanovení
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 93/2001 Sb., o hospodářské činnosti Vězeňské služby České republiky, se zrušuje.

Čl. III Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas

156/2013 Sb.
Zákon, kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů
Autorský zákon - úplné znění

Ze dne 14.05.2013
Částka 70/2013
Platnost od 21.06.2013
Účinnost od 01.07.2013

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Čl. I
Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění
zákona č. 81/2005 Sb., zákona č. 61/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 216/2006 Sb., zákona č. 168/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb.,
zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 424/2010 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb.
a zákona č. 496/2012 Sb., se mění takto:
1. V § 100 odst. 1 se na konci textu písmene j) doplňují slova „ ; sazby odměn stanovené právními předpisy a odměny pro jednotlivé
způsoby užití jsou vždy uvedeny bez daně z přidané hodnoty“.
2. V § 100a se na konci textu odstavce 1 doplňují slova „ , anebo pokud alespoň jednomu z příslušných kolektivních správců doručil
písemnou žádost o pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11, a to po dobu než bude tento zástupce pověřen“.
3. V § 101 odstavec 11 zní:
„(11) V případě, kdy uživatel předmětů ochrany uzavírá smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít
předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravují alespoň dva kolektivní správci, je takový uživatel oprávněn kteréhokoli
z nich písemně požádat, aby příslušní kolektivní správci pověřili uzavřením jediné smlouvy společného zástupce podle § 97 odst. 5;
kolektivní správce, jemuž byla žádost o pověření společného zástupce doručena, o této žádosti neprodleně vyrozumí všechny
příslušné kolektivní správce. Ustanovení věty první se použije obdobně v případě uzavírání kolektivních smluv podle odstavce 4 a
v případě vymáhání nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení tehdy, nebyl-li takový nárok již žalobou uplatněn u soudu. Pro pověření společného zástupce kolektivních správců podle tohoto ustanovení platí, že se tím sleduje účelný výkon kolektivní správy.“.
Čl. II Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

155/2013 Sb.

Zákon, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
	Ze dne	16.05.2013
	Částka	70/2013
Platnost od	21.06.2013
Účinnost od	01.08.2013 

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Čl. I
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 116/2008 Sb., zákona č. 121/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 294/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 286/2009 Sb., zákona č. 320/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 180/2011 Sb., zákona č. 185/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 466/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 385/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb. a zákona č. 399/2012 Sb., se mění takto:
1. V § 39 se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:
„(4) Jsou-li u zaměstnavatele dány vážné provozní důvody nebo důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, na jejichž základě nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnanci, který má tuto práci vykonávat, navrhl založení pracovního poměru na dobu neurčitou, nepostupuje se podle odstavce 2 za podmínky, že jiný postup bude těmto důvodům přiměřený a písemná dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací upraví
a) bližší vymezení těchto důvodů,
b) pravidla jiného postupu zaměstnavatele při sjednávání a opakování pracovního poměru na dobu určitou,
c) okruh zaměstnanců zaměstnavatele, kterých se bude jiný postup týkat,
d) dobu, na kterou se tato dohoda uzavírá.
Písemnou dohodu s odborovou organizací je možné nahradit vnitřním předpisem jen v případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace; vnitřní předpis musí obsahovat náležitosti uvedené ve větě první.“.
Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 5 a 6.
2. V § 39 odst. 5 větě první se slova „s odstavcem 2“ nahrazují slovy „s odstavci 2 až 4“ a ve větě druhé se slova „v odstavci 2“ nahrazují slovy „v odstavcích 2 až 4“.
3. V § 90 odst. 1 se slova „po dobu alespoň 12 hodin“ nahrazují slovy „po dobu alespoň 11 hodin, zaměstnanec mladší 18 let po dobu alespoň 12 hodin“.
4. V § 330 se slova „§ 39 odst. 4“ nahrazují slovy „§ 39 odst. 5“.
5. V § 363 se slova „§ 39 odst. 2 až 5“ nahrazují slovy „§ 39 odst. 2 až 6“.
Čl. II
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Němcová v. r. Zeman v. r. Nečas v. r.

154/2013 Sb.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ve věci návrhu na zrušení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
Ze dne 23.04.2013
Částka 69/2013
Platnost od 20.06.2013
Účinnost od 20.06.2013 Související Nejvyšší soud ČR 28 Cdo 2202/2009

Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 33/10 dne 23. dubna 2013 v plénu složeném
z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové,
Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké
(soudce zpravodaj), Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické
o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1, Ovocný trh 14, Praha 1, za který jedná Mgr. Michal Výtisk
jako předseda senátu 19C a jako předseda senátu 11C, na zrušení § 11 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích,

takto:
Návrh se zamítá.

Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl v souvislosti s řízením probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „obvodní soud“) předložen dne 17. 6. 2010
návrh tohoto soudu na zrušení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pro tvrzený rozpor citovaného ustanovení s ústavním
pořádkem České republiky.
U Obvodního soudu pro Prahu 1 je vedeno řízení žalobkyně Jiřiny Umlaufové proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení částky
6785715 Kč s příslušenstvím.
Nároku se žalobkyně domáhá jako bývalý vlastník nemovitostí, které byla povinna na základě rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Brně vydat restituentům.
Nemovitosti nabyla žalobkyně v roce 1974 na základě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené s československým státem - Obvodním národním výborem
Brno II za kupní cenu 114285 Kč. Soudy dospěly k závěru o vydání nemovitostí původním vlastníkům, neboť žalobkyně a její manžel nabyli nemovitosti
v rozporu s tehdejšími právními předpisy, a to nerespektováním přednostního práva dosavadních
uživatelů nemovitostí na jejich koupi ze strany státu (v souladu se směrnicí č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí).
Dle znaleckého posudku byla hodnota nemovitostí stanovena částkou 4800000 Kč, po vydání nemovitostí byla žalobkyni žalovanou
Českou republikou - Ministerstvem financí vrácena částka odpovídající kupní ceně uhrazené v roce 1974.
Obvodní soud pro Prahu 1, který má za účelem právního posouzení věci aplikovat § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), zejména na rozsudek ve věci Pinčova a Pinč proti České republice.
Závěry tohoto rozsudku, byť se týkají aplikace § 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon o půdě“), dopadají dle názoru obvodního soudu i na jím projednávanou věc. Ustanovení § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
umožňující přiznat povinným osobám zbaveným vlastnického práva dle tohoto zákona pouze taxativním způsobem vymezený nárok na vrácení kupní ceny
zaplacené při nabytí nemovitosti, porušuje dle soudu právo povinných osob na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) a dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Poskytnutí náhrady
za vydaný majetek pouze podle § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích není v souladu s názorem ESLP a Ústavního soudu o poskytnutí přiměřené náhrady
za vydaný majetek v případech, kdy povinná osoba nabyla majetek v dobré víře. (Obvodní soud považuje úpravu dle citovaného ustanovení za žádoucí pouze
pro případy, kdy povinné osoby majetek nenabyly v dobré víře, přičemž v ostatních případech je nutno zákonným způsobem upravit i nárok na přiměřenou náhradu.)
Ze shora uvedených důvodů podal Obvodní soud pro Prahu 1 návrh na zrušení citovaného ustanovení s tím, že neumožňuje poskytnout přiměřenou náhradu
za vydaný majetek dle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
II.
Senát Parlamentu České republiky ve vyjádření k návrhu obvodního soudu uvedl, že napadené ustanovení působí v našem právním řádu v nezměněné podobě
od 1. 4. 1991. Restituční zákonodárství je specifické a je pro něj charakteristická i bohatá judikatura. Soudní moc tak vyplnila mezery a nejasnosti
v zákonech bez nutnosti zásahu zákonodárce. Princip soudního „dotváření normotvorby“ lze dle Senátu vztáhnout i na napadený § 11 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. V této souvislosti odkázal Senát na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2202/2009.
Senát se zúčastnil projednávání čtyř novel zákona č. 87/1991 Sb., přičemž ani v jednom případě nebylo rozporo váno ustanovení § 11 či navrhováno
jeho jiné znění.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření k návrhu pouze uvedla, že zákon č. 87/1991 Sb. byl na 13. společné schůzi Sněmovny lidu
a Sněmovny národů Federálního shromáždění dne 21. 2. 1991 schválen 86 poslanci ve Sněmovně lidu a 96 poslanci ve Sněmovně národů. Po podpisu
příslušných ústavních činitelů byl zákon řádně vyhlášen v částce 19 Sbírky zákonů.
III.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2010 doručen návrh téhož navrhovatele na zrušení totožného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., který byl usnesením
sp. zn. Pl. ÚS 40/10 ze dne 23. 2. 2011 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnut pro nepřípustnost podle § 43 odst.1
písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť meritornímu projednání bránila procesní překážka litispendence.
Jak již je uvedeno v narativní části, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhoduje o žalobách na peněžité plnění, jimiž je požadována po České republice -
Ministerstvu financí náhrada za nemovitosti vydané žalobci jako povinnými osobami dle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
V těchto řízeních má obvodní soud posoudit uplatněný nárok ve vztahu k § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Lze tedy na straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace pro podání návrhu na zahájení řízení o kontrole norem dle
§ 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Dikce relevantních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
1. Podle ustanovení § 4 odst. 2 jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat
za okolností uvedených v § 6 zákona (včetně případu, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky),
a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
2. Podle ustanovení § 7 odst. 4 jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její hodnota převyšuje cenu původní věci, oprávněná osoba
nahradí povinné osobě rozdíl mezi těmito cenami, který se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
3. Podle ustanovení § 11 vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila
při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného orgánu státní správy republiky.
V.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací činnosti, zejména v závěru devadesátých let opakovaně řešil problematiku restitucí, přičemž vždy ve vztahu k ústavně zaručeným právům stěžovatelů (převážně restituentů) akcentoval smysl a účel restitucí, tedy zmírnění některých křivd způsobených totalitním režimem vedoucích k porušení práv skutečných vlastníků. Jak vyplývá z koncepce restitucí a restitučních zákonů, primárně byl nositelem povinnosti k nápravě křivd stát, který měl jako osoba povinná vydávat osobám oprávněným majetek získaný v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989) v důsledku protiprávního zásahu do jejich vlastnických práv, popř. poskytnout za něj finanční náhradu. Fyzické osoby se mohly dostat do pozice povinných osob pouze za situace, kdy stát majetek, který by byl dle podmínek restitučních zákonů povinen vydat, převedl na tyto osoby při porušení v době převodu platných právních předpisů.
Ústavní soud posuzoval v této souvislosti rovněž problematiku vydání majetku povinnými osobami jako možného zásahu do vlastnického práva ve vztahu k čl. 11 odst. 4 Listiny, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), v jehož závěrech odůvodnil rozdíly mezi restitucí a vyvlastněním.
Zatímco restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu, vy vlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem vy vlastnění je veřejný zájem, tj. pojem odlišný. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Judikatura Ústavního soudu tak zohlednila zejména skutečnost, že v případě restitučního zákonodárství se jedná o rozhodnutí suveréna, kterým byla přijata zvolená forma nápravy, resp. zmírnění některých křivd, k nimž došlo v době nesvobody v oblasti vlastnických vztahů.
Logickým důsledkem podmínek stanovených pro vydání majetku fyzickými osobami dle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i samotnou specifičností restituce, na niž nedopadá čl. 11 odst. 4 Listiny, včetně v něm stanovené náhrady, byla jak právní úprava § 11 zákona č. 87/1991 Sb., tak i jeho doslovná interpretace v restitučních řízeních. (Obdobné lze ostatně konstatovat i ve vztahu k § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.). V přiznaném nároku vůči státu, a to na vrácení kupní ceny uhrazené při koupi věci dle citovaného zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak bylo zejména zohledněno „protiprávní“ nabytí vlastnického práva a jeho dlouholetý výkon v době totalitního režimu na úkor „skutečných“ vlastníků. Případné zhodnocení vydaného majetku povinnou osobou v průběhu výkonu vlastnického práva bylo řešeno samostatně vůči osobě oprávněné ve smyslu § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to dle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona.
Pod poněkud odlišným zorným úhlem posuzoval problematiku ESLP při rozhodování o stížnostech povinných - fyzických osob, které po vydání majetku dle restitučních zákonů a vrácení uhrazené kupní ceny namítaly u tohoto soudu porušení svého práva na ochranu majetku.
ESLP v řadě svých rozhodnutí (např. Pinčova a Pinč proti České republice, Pešková proti České republice, Otava proti České republice a další) dovodil porušení závazků České republiky, neboť vůči stěžovatelům došlo k zásahu do jejich práva vlastnit majetek bez náležité kompenzace.
Soud, který posuzoval věci z pohledu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, konstatoval, že vydáním majetku na základě restitučních zákonů došlo ke zbavení majetku stěžovatelů, avšak došlo k němu zákonným způsobem a toto zbavení majetku také sledovalo legitimní cíl, neboť zde existoval „důvod obecného zájmu“ ve smyslu druhého odstavce čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Za legitimní cíl restituce považuje soud nápravu dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu. Osoba zbavená svého majetku však musí dle soudu v zásadě dostat kompenzaci, jejíž výše je rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena.
Soud současně vyslovil názor, že legitimní cíl restitučních zákonů, jako každé opatření zasahující do práva na pokojné užívání majetku, je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Právní úprava by měla umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval.
Jinak řečeno, podstatnou pro posouzení přiměřené náhrady za vydaný majetek je tedy otázka, zda vydaný majetek byl nabyt (ač v rozporu s tehdy platnými právními předpisy) v dobré víře. Je také nutno rozlišovat, zda majetek byl nabyt těmito povinnými osobami zneužitím jejich postavení v totalitním režimu, zda došlo k porušení hmotněprávních předpisů či k procesnímu pochybení, za které je odpovědný stát, popř. na základě příliš extenzivního výkladu restitučních zákonů a rovněž jaké „sociální“ dopady vydání majetku znamená pro povinnou osobou.
Opakované závěry Evropského soudu pro lidská práva vyslovené ve shora uvedených (a dalších) rozsudcích jak ve vztahu k náhradám poskytnutým povinným - fyzickým osobám dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak i dle zákona č. 229/1991 Sb. nalezly následně odraz i v další rozhodovací činnosti Ústavního soudu.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 575/05 ze dne 28. 2. 2006 (U 1/40 SbNU 765) Ústavní soud s odkazem na rozhodnutí ESLP zdůraznil, že je nutno zachovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem veřejného zájmu na restituci majetku a imperativem ochrany základního práva jednotlivce na ochranu majetku, z čehož vyplývá, že povinná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Je zřejmé, že důsledky aplikace restitučních předpisů mohou být pro stěžovatele v konkrétních případech příkré a mohou citelně zasáhnout do jejich životů. Proto, pokud se stěžovatelé budou domáhat náhrady za majetek, který jsou nyní povinni vydat, budou muset příslušné orgány při stanovení náhrady vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby stěžovatelé nemuseli nést nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy, resp. aby nebyli nuceni nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval.
Obdobně ve věci sp. zn. III. ÚS 1731/09 [usnesení sp. zn. III. ÚS 1731/09 ze dne 3. 8. 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)] Ústavní soud uvedl: „Při posuzování věci z pohledu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě tak Ústavní soud, s odkazem na závěry uvedené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinčova a Pinč proti České republice ... jež bylo stěžovatelům známo, konstatuje, že ke zbavení stěžovatelů jejich majetku došlo zákonným způsobem a toto zbavení majetku také sledovalo legitimní cíl, neboť zde existoval ‚důvod obecného zájmu‘ ve smyslu druhého odstavce čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K pojmu ‚obecný zájem‘ a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice je možno rovněž odkázat na rozhodnutí ve věci Pinčova a Pinč ... Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc.
Lze tedy shrnout ... že samotné ‚odnětí‘ majetku vlastníkovi na základě restitučních předpisů a v souladu s nimi nelze pokládat za rozporné s jeho (ústavně zaručenými) základními právy a svobodami, resp. jen na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru, že by nesl ‚nepřiměřenou zátěž‘ ... a že v případě legálního a legitimního zásahu do vlastnického práva je tak možno existenci ‚nepřiměřené zátěže‘ (a následně i porušení zmíněného práva) posuzovat až v závislosti na státem poskytnuté náhradě (nebo její absenci).
Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelé, kteří tvrdí, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, aniž bylo v řízení prokázáno, že mohli jakkoliv převod nemovitostí či výši kupní ceny ovlivnit, nějakou náhradu obdrželi, a není z ní patrno, zda se již náhrady domáhali. Určitý způsob náhrady zakotvuje sám zákon o půdě v ustanovení § 8 odst. 3. Ústavní soud šije vědom toho, že důsledky aplikace restitučních předpisů mohou být v některých případech příkré a citelně zasahují do životů povinných osob, a zdůrazňuje tak, že pokud se dotčené osoby budou domáhat náhrady za majetek, který jsou nyní povinny vydat, budou muset příslušné orgány při stanovení náhrady, případně i v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí, jež je již vedeno, vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby stěžovatel nemusel nést nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy.“.
Byť se uvedené závěry promítly pouze do odůvodnění usnesení, jimiž bylo rozhodováno o ústavních stížnostech v senátu Ústavního soudu, je zřejmé, že závěry ESLP byly Ústavním soudem aprobovány, přičemž žádný ze senátů nepřerušil řízení o ústavní stížnosti s tím, že by vzhledem k pochybnostem předložil plénu k posouzení soulad nyní napadeného ustanovení, tj. § 11 zákona č. 87/1991 Sb. s ústavním pořádkem České republiky.
Obdobným způsobem se judikatura ESLP i judikatura Ústavního soudu promítla do rozhodovací činnosti a judikatury Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2202/2009 či rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2836/2009 uvedl:
„V obecné rovině se dá říci, že judikatorní úvahy nejvyšší instance převážně akcentovaly gramatickou interpretaci citované normy. Tím spíše je třeba se opřít o precedenty vytvořené Evropským soudem pro lidská práva, zohledňující garance dané Dodatkovým protokolem (jeho článkem 1) k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
... Aby byla interpretace sporného zákonného ustanovení konformní vůči výše zmíněným lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva ve všech zákonných aspektech, nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti.
... [U]stanovení § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích hovoří v relaci k povinné osobě o ,vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci‘ ... Dovolací soud zastává názor, že obstojí širší interpretace textu ustanovení § 11, jež sice směřuje ‚za‘ jeho doslovné znění,
akcentuje však jeho účel a smysl ... Ten nemůže spočívat ve vrácení časově neaktuální a v důsledku neadekvátní kupní ceny, ale - jak České republice připomněl štrasburský soud - v zaplacení takové částky státem, která je za odpovídajících (a výjimečných) restitučních okolností přiměřená a rozumná. Proto obstojí výklad, podle něhož lze pod pojem kupní ceny ve smyslu § 11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti ...“.
Nejvyšší soud ve své judikatuře s naznačenými principy pracuje i v širším kontextu, což plyne i z výkladu, který zaujal k § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích v otázce přiměřenosti výše finanční náhrady oprávněné osobě. Dle rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 ani finanční náhrada poskytovaná oprávněné osobě nesmí být nepřiměřeně nízká. „Plynutí času (20 a více let od účinnosti restitučních norem), vedoucí ve věcech restitučních náhrad ke zvýšení hodnoty věci řádově, resp. mnohonásobně, představuje takovou změnu poměrů, která může vést per se v konkrétních situacích k použití jiného právního řešení,“ které se bude opírat o širší - ústavně konformní - výklad mechanismu výpočtu této náhrady.
V příkladmo uvedené judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu lze zjevně nalézt principy obsažené i v rozsudcích ESLP, které byly shledány nezbytnými pro nalezení „spravedlivé rovnováhy“ při vydání majetku stěžovatelů oprávněným osobám dle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jež se však nemohou uplatnit při doslovném výkladu § 11 citovaného zákona.
Ústavní soud v řízení o kontrole norem postupuje dle principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna jev souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Tato metoda vychází z principu dělby moci a s ní spojeného principu zdrženlivosti, tj. z principu, dle něhož, lze-li zajištění ústavnosti dosáhnout alternativními prostředky, Ústavní soud volí ten, jenž moc zákonodárnou omezuje v míře nejmenší [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.)], přičemž ústavně konformnímu výkladu může svědčit i výklad extenzivní [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 609/04 ze dne 7. 4. 2005 (N 79/37 SbNU 97), nález sp. zn. Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593; 283/2005 Sb.)].
V souladu se shora uvedenými závěry postupoval Ústavní soud i při posuzování interpretace napadeného ustanovení, tedy zda je možný jeho výklad, který jev souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud musí konstatovat, v návaznosti na shora citovanou judikaturu, že takový výklad již nalezen byl, a proto na argumentaci uvedených rozhodnutí pouze odkazuje. Ústavní soud dodává, že při podaném výkladu § 11 zákona č. 87/1991 Sb. není
toto ustanovení posuzováno izolovaně či pouze ve vztahu k souvisejícímu § 4 odst. 2 citovaného zákona, ale v kontextu zákona o mimosoudních rehabilitacích i celého komplexu restitučních předpisů. Respektován je tak smysl a účel restitucí, tedy náprava či zmírnění křivd způsobených v době nesvobody v oblasti vlastnických vztahů i ochrana vlastnických vztahů garantovaná Listinou. Ústavní soud, aniž by se jakkoliv odchýlil od své předchozí judikatury definující restituce ve vztahu k čl. 11 Listiny, pohlíží na vrácení kupní ceny fyzickým osobám, které vydaly majetek „protiprávně“ nabytý v době nesvobody, jako na jistou formu kompenzace. Při tomto pojetí lze vztáhnout na ni i kritéria umožňující zohlednit specifika jednotlivých konkrétních případů, jakož i reálnost kompenzace při jejím poskytnutí.
Ústavní soud si je vědom, že obvodním soudem přerušené řízení, z něhož vzešel návrh na konkrétní kontrolu norem, je řízením o výši náhrady, která by měla být vyplacena žalobci Českou republikou - Ministerstvem financí, nikoliv vlastím řízením restitučním. V tomto řízení (popř. v jiném řízení o náhradu škody v souvislosti s restitučními zákony) lze dle názoru Ústavního soudu pro naplnění ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny posuzovat i výši požadované náhrady za vydaný majetek v širších souvislostech.
Ústavní soud uzavírá, že nároky uplatněné na náhradu za vydaný majetek ve smyslu § 11 zákona č. 87/1991 Sb. lze posuzovat, aniž by došlo k porušení ústavních garancí vlastnického práva. I vzhledem k tomu, že interpretaci § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích obecnými soudy (resp. Nejvyšším soudem) shledal Ústavní soud ústavně souladnou, nepřikročil ke zrušení napadeného ustanovení a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Předseda Ústavního soudu: JUDr. Rychetský v. r.

153/2013 Sb.

Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a

zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění pozdějších předpisů

Ze dne 07.06.2013

Úplné znění 157/2003 Sb.
Částka 69/2013
Platnost od 20.06.2013
Účinnost od 01.07.2013

Ministerstvo zemědělství stanoví podle § 18 odst. 1 písm. a), b) a g) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 119/2000 Sb., zákona č. 306/2000 Sb., zákona č. 146/2002 Sb., zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 316/2004 Sb. a zákona č. 120/2008 Sb.:
Čl. I
Tato vyhláška byla oznámena v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační společnosti, v platném znění.
Čl. II
Vyhláška č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění vyhlášky č. 650/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2010 Sb., se mění takto:
1. V § 6 se za písmeno f) vkládají písmena g) a h), která znějí:
„g) džemem výběrovým (Extra) speciálním - potravina splňující požadavky pro džem výběrový (Extra) s tím, že tyto výrobky jsou se sníženým obsahem
energie/cukru a splňují podmínky pro relevantní výživové tvrzení; výživové tvrzení musí být uvedeno v názvu výrobku,
h) džemem výběrovým (Extra) méně sladkým - potravina splňující požadavky pro džem výběrový (Extra) s tím, že tyto výrobky obsahují méně cukru než džemy výběrové (Extra),“.
Dosavadní písmena g) až x) se označují jako písmena i) až z).
2. V § 8 odst. 1 písm. a) se slova „ ; u potravin definovaných v § 6 písm. f), g), h), i) a r) a vyrobených ze tří nebo více druhů ovoce může být údaj o druzích použitého ovoce nahrazen slovy „směs ovoce“ nebo uvedením počtu použitých druhů ovoce“ zrušují.
3. V § 8 odst. 1 písmena d) a e) znějí:
„d) u džemů, džemů výběrových (Extra), džemů výběrových (Extra) speciálních, džemů výběrových (Extra) méně sladkých, marmelád, rosolů, rosolů
výběrových (Extra), kaštanového pyré, povidel, klevel a ovocných protlaků množstvím ovoce v gramech, které bylo použito pro výrobu 100 g
hotového výrobku; údaj o obsahu ovoce se musí nacházet ve stejném zorném poli jako název výrobku a musí být uveden jasně viditelnými písmeny,
e) u džemů, džemů výběrových (Extra), džemů výběrových (Extra) speciálních, džemů výběrových (Extra) méně sladkých, marmelád, rosolů, rosolů
výběrových (Extra), kaštanového pyré, povidel, klevel a ovocných protlaků celkovým obsahem přírodních sladidel v gramech obsažených ve 100
g výrobku, přičemž uvedené číslo představuje množství stanovené refraktometricky při 20 °C u hotového výrobku s tolerancí +/- 3 refraktometrické
stupně; údaj o obsahu přírodních sladidel se musí nacházet ve stejném zorném poli jako název výrobku a musí být uveden jasně viditelnými písmeny,“.
4. V § 8 odst. 1 písm. f) se za slova „džemů výběrových (Extra),“ vkládají slova „džemů výběrových (Extra) speciálních, džemů výběrových (Extra) méně sladkých,“.
5. V § 8 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno g), které zní:
„g) u džemů, džemů výběrových (Extra), džemů výběrových (Extra) speciálních, džemů výběrových (Extra) méně sladkých, marmelád, rosolů, rosolů výběrových
(Extra), rosolové marmelády a kaštanového pyré v názvu výrobku jménem použitého druhu nebo použitých druhů ovoce v sestupném pořadí podle hmotnosti
použité suroviny; u výrobků vyrobených ze tří nebo více druhů ovoce však může být údaj o druzích použitého ovoce nahrazen slovy „směs ovoce“
nebo podobnou formulací nebo počtem použitých druhů ovoce.“.

6. V § 10 odst. 2 se za slova „džemu výběrového (Extra),“ vkládají slova „džemu výběrového (Extra) speciálního, džemu výběrového (Extra) méně sladkého,“.
7. V § 10 odst. 3 a 4 se za slova „Džem výběrový (Extra)“ vkládají slova „ , džem výběrový (Extra) speciální a džem výběrový (Extra) méně sladký“.
8. V § 10 odst. 5 a 13 se za slova „džemu výběrového (Extra)“ vkládají slova „ , džemu výběrového (Extra) speciálního a džemu výběrového (Extra) méně sladkého“.
9. V § 10 odst. 6 se slova „a džemu výběrového (Extra)“ nahrazují slovy
„ , džemu výběrového (Extra), džemu výběrového (Extra) speciálního a džemu výběrového (Extra) méně sladkého“.
10. V § 10 odst. 9 se za slova „džemu výběrovému (Extra),“ vkládají slova „džemu výběrovému (Extra) speciálnímu, džemu výběrovému (Extra) méně sladkému,“.
11. V § 10 odstavec 10 zní:
„(10) K potravinám definovaným v § 6 písm. f) až k) a t) lze přidávat lihoviny, víno, desertní (likérové) víno, ořechy, aromatické byliny, koření,
vanilku, vanilin, vanilkové extrakty a med4) jako částečnou nebo úplnou náhradu přírodního sladidla, jedlé tuky a oleje jako látky zabraňující
pěnění a tekutý pektin.“.

12. Příloha č. 2 zní:
„Příloha č. 2 k vyhlášce č. 157/2003 Sb.
Členění na skupiny a minimální hmotnostní podíl ovoce v 1 kg potraviny
Druh Skupina Potravina Minimální hmotnostní podíl ovoce
(v g v 1 kg potraviny) Poznámka
Zpracované ovoce
Džemy výběrové (Extra)
Džemy výběrové (Extra) speciální
Džemy výběrové (Extra) méně sladké všeobecně 450
z červeného rybízu,jeřabin, rakytníku, černého rybízu, kdoulí a šípků 350
ze zázvoru 250
z kešu-jablka 230
z plodů mučenky (maracuja) 80
Džemy všeobecně 350
z červeného rybízu,jeřabin, rakytníku, černého rybízu, kdoulí a šípků 250
ze zázvoru 150
z kešu-jablka 160
z plodů mučenky (maracuja) 60
Rosoly výběrové (Extra) všeobecně 450
z černého rybízu, šípků, kdoulí, malin 350
ze zázvoru 250
z kešu-jablka 230
z plodů mučenky (maracuja) 80
Rosoly všeobecně 350
z černého rybízu, šípků, kdoulí, malin 250
ze zázvoru 150
z kešu-jablka 160
z plodů mučenky (maracuja) 60
Marmelády všeobecně 200
z toho min. 75 g pocházející z endokarpu
Povidla slazená ze švestek 1700 k výrobě je možno použít švestkovou dřeň, švestkový lektvar a dřeň ze sušených švestek
slazená ze švestek a jablek 2200 podíl ovocné sušiny ze švestek nejméně 75%
slazená z jablek 3000
slazená z hrušek a jablek 3200 podíl ovocné sušiny z jablek nejméně 30%
Klevely všeobecně 1500
z meruněk 730
z jahod 640
Kaštanový krém 380
podíl ovoce musí být vnesen kaštanovým krémem
Ovocný protlak
Sušené ovoce
Proslazené ovoce nebo kandované ovoce
Ovoce v lihu (ovocná bowle) v plechovém obalu 220
ve skleněném obalu 450
Upravené chlazené čerstvé ovoce
Kompot
“.

13. V příloze č. 4 tabulka 1 zní:
„Tabulka 1
Kompoty, džemy, rosoly, marmelády, klevely, povidla, protlaky a proslazené ovocePotravina Refraktometrická sušina
(%) Kyselost (jako kyselina citrónová)
(%)
kompoty nejvýše 48 0,3-2,5
džemy výběrové (Extra) nejméně 60 -
džemy výběrové (Extra) méně sladké 52-59 -
džemy výběrové (Extra) speciální nejvýše 40 -
džemy nejméně 60 -
rosoly a rosoly výběrové (Extra) nejméně 60 -
marmelády nejméně 60 -
kaštanový krém nejméně 60 -
klevely nejméně 38 0,6-2,6
povidla nejméně 60 0,6-2,6
ovocné protlaky nejvýše 29 0,6-2,5
proslazené ovoce nejméně 70 neurčuje se

Pozn.: Nejnižší obsah refraktometrické sušiny nemusí být dodržen u džemů výběrových (Extra), džemů výběrových (Extra) speciálních, džemů výběrových (Extra)
méně sladkých, džemů, rosolů a rosolů výběrových (Extra), marmelád a kaštanových krémů za předpokladu, že cukr byl u těchto výrobků zcela nebo
zčásti nahrazen sladidlem.
Džem výběrový (Extra) méně sladký a džem výběrový (Extra) speciální představují tzv. vyhrazené názvy výrobků v souladu s ustanovením druhého
podostavce bodu II přílohy 1 směrnice Rady 2001/113/ES o ovocných džemech, rosolech a marmeládách a kaštanovém krému určených k lidské spotřebě.“.

Čl. III Přechodné ustanovení
Potraviny vyrobené a uvedené do oběhu přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Čl. IV Účinnost
Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 2013.

Ministr: Ing. Bendl v. r.

152/2013 Sb.Sdělení Energetického regulačního úřadu o celkovém množství elektřiny a plynu spotřebovaném v České republice v roce 2012
Ze dne 12.06.2013
Částka 68/2013
Platnost od 20.06.2013

Energetický regulační úřad v souladu s § 17d odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, vyhlašuje pro účely stanovení roční výše zvláštního
poplatku na činnost Energetického regulačního úřadu celkové množství elektřiny a plynu spotřebované v České republice v roce 2012, za které
účastníci trhu s elektřinou a účastníci trhu s plynem hradí v souladu s cenovými předpisy cenu za zúčtování operátora trhu:
1. Celkové množství elektřiny, za které účastníci trhu s elektřinou hradí v souladu s cenovými předpisy cenu za zúčtování operátora trhu,
spotřebované v České republice v roce 2012, činilo 57146038,80 MWh.
2. Celkové množství plynu, za které účastníci trhu s plynem hradí v souladu s cenovými předpisy cenu za zúčtování operátora trhu,
spotřebované v České republice v roce 2012, činilo 86189928,16 MWh.

Předsedkyně: Ing. Vitásková v. r.

151/2013 Sb. 05.06.2013
Částka 68/2013
Platnost od 20.06.2013

SDĚLENÍ
Ministerstva práce a sociálních věcí
ze dne 5. června 2013
o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně
Ministerstvo práce a sociálních věcí podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 199/2003 Sb. a zákona č. 255/2005 Sb., sděluje, že Kolektivní smlouva vyššího stupně na rok 2013, uzavřená dne 30. 1. 2013 mezi Odborovým svazem pracovníků zemědělství a výživy – Asociací svobodných odborů České republiky, Zemědělským svazem ČR a Českomoravským svazem zemědělských podnikatelů, je s účinností od prvního dne měsíce následujícího po vyhlášení tohoto sdělení závazná i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ – NACE: Úroveň 1, kód A Zemědělství, lesnictví, rybářství.
S obsahem kolektivní smlouvy vyššího stupně se lze seznámit na krajských pobočkách Úřadu práce České republiky a na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí (www.mpsv.cz).

Ministryně: Ing. Müllerová v. r.

150/2013 Sb.
Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 48/2011 Sb., o stanovení tříd ochrany půdy

Ze dne 30.05.2013

Částka 68/2013
Platnost od 20.06.2013
Účinnost od 01.07.2013

Ministerstvo životního prostředí stanoví podle § 22 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.:
Čl. I Vyhláška č. 48/2011 Sb., o stanovení tříd ochrany, se mění takto:
1. V příloze tabulce č. 2 se za číslici „73311“ vkládá číslice „74300“.
2. V příloze tabulce č. 5 se číslice „74300“ zrušuje a číslice „82141“ se nahrazuje číslicí „82142“.
Čl. II Přechodné ustanovení
Při rozhodování o odvodech podle § 11 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.,
se pro výpočet odvodů použije vyhláška č. 48/2011 Sb. ve znění účinném ke dni nabytí právní moci prvního rozhodnutí, jehož je
souhlas podle § 9 zákona č. 334/1992 Sb. závaznou součástí, popřípadě ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o souhlasu podle § 9 zákona č. 334/1992 Sb.
Čl. III
Účinnost Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 2013. Ministr: Mgr. Chalupa v. r.